↧
CBD - léčebný extrakt z technického konopí
↧
Útěk před lékem - Příběh Ricka Simpsona
zdroj: dokumentární.tv
↧
↧
Fénixovy slzy (konopný výtažek) prakticky
Tento článek je určen všem, kdo si chtějí připravit konopný výtažek, a divákům filmu Útěk před lékem. Film pojednává o účincích užívání konopí jako léku pro řešení zdravotních potíží včetně rakoviny.
Po vážném zranění hlavy v roce 1997 nalez Rick Simpson v situaci, kdy si konvenční medicína nevěděla rady a vedlejší účinky léků byly čím dál tím nesnesitelnější, úlevu pro své zdraví pomocí výtažku z konopí. Když zjistil, že jeho konopné preparáty (s vysokou koncentrací THC) vyléčí rakovinu a jiné nemoci, snažil se zdarma podělit se o tento poznatek s co největším počtem lidí a o těchto úspěších uvědomil úřady a lékařskou obec. Když se příběh Ricka Simpsona objevil na veřejnosti, dlouhá ruka zákona ho obvinila z držení a obchodování s marihuanou. Rick se do své vlasti, Kanady, již nevrátil a nějaký čas se dokonce zdržoval v ČR.
Na dotazy týkající se konopného výtažku odpovídá Mgr. Jindřich Bayer, který v roce 2009 pozval Ricka Simpsona do ČR a uspořádal s ním sérii veřejných přednášek na toto téma.
Jaký je rozdíl mezi konopným výtažkem a konopným olejem?
Konopný výtažek se vyrábí ze sušených květů (vrcholíků či tzv. palic) konopí a jedná se o koncentrovanou pryskyřici z květu konopí, která je získaná extrakcí...
V obchodech se zdravou výživou lze koupit olej z konopných semen, který je lidskému tělu a zdraví velice prospěšný. Neobsahuje však THC ani další cannabinoidy, které dokáží pomoci s rakovinami a dalšími vážnými nemocemi.
Kde vzít surovinu na výrobu výtažku?
Vyrábějte jej pokud možno z konopí, které si sami vypěstujete venku nebo doma pod umělým osvětlením. Nebudete tak muset platit překupníkům a vyhnete se i problémům s rozdíly ve kvalitě i ceně nabízeného konopí. Nemáte-li s pěstováním konopí zkušenosti, pořiďte si na internetu, v knihkupectví či growshopu nějakou knížku nebo video o pěstování. Osobně mám nejraději Marijuana Horticulture: The Indoor/Outdoor Medical Grower's Bible od Jorge Cervantese. Skvělé knížky o pěstování ale napsal i třeba Ed Rosenthal a další.
VAROVÁNÍ: Konopí prodávané na ulici se podle mých zkušeností pro léčbu většinou nehodí. Výtažky od dealerů často obsahují nečistoty a je-li v nich THC, bývá ho tam málo. Chcete-li si zajistit kvalitní a čistý výtažek, vyrobte si jej sami nebo si jej nechte vyrobit od někoho, komu věříte.
Jak mám výtažek užívat?
Vysoce kvalitní konopný výtažek lze jíst, užívat ve formě čípků, kouřit z vaporizéru nebo mazat na pokožku. Výtažek je také možno smíchat s krémy a mastmi a používat na pleť pro krásu, nebo na kůži na nejrůznější problémy.
Kolik výtažku si mám vyrobit a kolik mám užívat?
Z půl kila velmi suchých květů kvalitního konopí lze obvykle vyrobit 55 až 60 gramů vysoce kvalitního výtažku, které obvykle stačí na vyléčení i těch nejvážnějších rakovin, obzvláště v případě čerstvě diagnostikovaných pacientů, kteří ještě neabsolvovali chemoterapii a ozařování. I pacienty po chemoterapii a ozařování lze často zachránit, je k tomu ale obvykle potřeba spotřebovat mnohem více výtažku, protože je nutno odstraňovat i škody napáchané chemoterapií a ozařováním. Doporučenou dávku 60 gramů výtažku pacienti obvykle zkonzumují během devadesáti dnů, mají-li ale za sebou chemoterapii nebo ozařování, budou muset výtažek užívat déle a sníst ho 120 až 180 gramů. Po vyléčení a odstranění všech následků a škod z předchozích léčeb pacientům doporučuji užívat udržovací dávku, kdy za měsíc spotřebují cca jeden gram výtažku.
Léčbu je dobré zahájit tak, že se třikrát denně sní malá kapička výtažku o velikosti půlky zrnka suché krátkozrnné rýže (nebo půlky hlavičky od sirek, přibližně 0,01 až 0,02 g). Dávku vždy po čtyřech dnech zdvojnásobte, dokud nebudete užívat celkem jeden gram výtažku denně (tj. cca 0,33 g třikrát denně). Pacienti si tak mívají možnost vytvořit si na výtažek toleranci a zvyknout na jeho účinky. Někteří si ji vytváří rychle a snadno, jiní pomaleji. Vždy pacientům říkám, že se uzdraví tím rychleji, čím rychleji sní potřebnou dávku výtažku. Jeden z mých pacientů ve svých 82 letech bral dva gramy výtažku denně, jezdil do města mezi lidi a nikdo na něm ani nepoznal, že něco užívá. Lidem, kteří užívají silné a nebezpečné léky proti bolesti, např. morfin, obvykle doporučuji začít s dávkou o velikosti celého zrnka krátkozrnné rýže (cca 0,2 g). Jde o to, aby dávky zvyšovali co nejrychleji, aby mohli vysadit všechny nebezpečné léky a aby se bolest tlumila výtažkem. Vysoce kvalitní výtažek z těch správných odrůd dokáže zastavit bolesti, se kterými nepohne ani morfin. Výtažek je také možno aplikovat na povrchová zranění, i tam dokáže odstranit bolesti během několika minut.
Budu se cítit intoxikován/a konopím?
Mnozí z těch, kteří se řídili mými pokyny, mi říkali, že se během léčby nikdy necítili zhulení. Přesto je třeba počítat s tím, že účinky konopí jsou individuální a záleží na aktuálním fyzickém i psychickém rozpoložení daného jedince.
Získám na konopí závislost?
Konopný výtažek nevyvolává bažení. Je nenávykový, neškodný a funguje v širokém spektru využití.
Existují rozdíly mezi jednotlivými odrůdami konopí?
Budete-li si kupovat nebo pěstovat konopí, sežeňte si odrůdu s co nejvyšším obsahem THC. Výtažky ze sativ lze použít jako zdroj energie pro lidi s depresemi. Na většinu ostatních zdravotních potíží ale rozhodně doporučuji používat konopí indické, protože má výraznější relaxační účinky a lépe se po něm spí a odpočívá.
Kterou odrůdu si mám vybrat?
Na tuto otázku se mi těžko odpovídá, protože jsme v podstatě vystaveni na milost a nemilost prodejcům semen. Oni rozhodují o tom, co budeme pěstovat. Potíž je v tom, že když si objednáte třeba Bílou vdovu (odrůda White Widow) od pěti různých prodejců semen, vyroste vám s velkou pravděpodobností pět rozdílných typů rostlin. Bílá vdova, kterou jsem pěstoval v Kanadě, měla velmi silný sedativní účinek a šel z ní vyrobit výtažek s extrémně silnými účinky proti bolesti. Kdybych si ale od stejného prodejce objednal semínka dnes, pravděpodobně by mi vyrostly rostliny se zcela rozdílnými léčivými vlastnostmi. Evropské Bílé vdovy ve srovnání s kanadskými mnohem více energizují a většinou bohužel nemívají potřebné léčivé účinky, chybí především silný spavý účinek. Sami tedy vidíte, že si nemůžete být nikdy jisti tím, co dostanete a co vlastně budete pěstovat. Proto je nutno zajistit, abychom měli neustále k dispozici semínka odrůd s popsanými léčivými vlastnostmi, aby i běžní lidé věděli, co jim vyroste. K tomu potřebujeme mít možnost svobodně pěstovat nejléčivější odrůdy na světě, abychom následně mohli jednoduchým procesem eliminace zjistit, ze kterých odrůd lze vyrobit nejlepší výtažky na tu kterou nemoc či potíž. Poté bude možno zajistit stálý přísun takových semen a lidé si budou moci pěstovat odrůdy, které jim budou nejlépe vyhovovat.
Výtažek vždy vyrábím ze silných odrůd indického konopí, dobrých výsledků ale jde dosáhnout i s výtažky z kříženců sativy a indicy s převahou indicy. Na světě jsou tisíce odrůd konopí, které se během času vzájemně pokřížily a mají své unikátní rozdílné léčivé vlastnosti. Některé odrůdy se více hodí proti bolestem, jiné třeba pacientům se zeleným zákalem na snižování nitroočního tlaku nebo diabetikům na udržování hladiny cukru v krvi. To, že je konopí rostlina s tisíci léčivých účinků, neříkám jen tak. Jakmile jednou poznáte, jak rozdílné léčivé účinky mohou mít výtažky připravené z různých odrůd, pochopíte to také. Štěstím v neštěstí je ale to, že správně připravený výtažek dle všeho funguje velmi dobře na všechny typy rakoviny. Momentálně mohu lidem říci jen to, ať si na výtažek objednají nějakou silnou indicu nebo křížence sativy a indicy s převahou indicy a ať to konopí má aspoň 20% THC.
Často bývám dotazován, kde je možno zakoupit semínka. V některých státech je to opravdu obtíž. Na internetu najdete mnoho prodejců semínek, po celém světě ale podle mých informací zasílá pouze Attitude Seed Company z Velké Británie. Doufám, že tyto informace pomohou všem, kteří se snaží sehnat tu správnou odrůdu pro výrobu svého léku. To, jaké fantastické účinky má výtažek, už víme. Teď už jen potřebujeme, abychom mohli svobodně zdokonalovat odrůdy, ze kterých se budou vyrábět ty nejúčinnější léky.
↧
Tepperweinova směs - elixír zdraví
Proč a jak užívat Tepperweinovu směs
Tepperweinova směs sestává z pěti komponent, jejichž formuli stanovil na základě svých výzkumů prof. Kurt Tepperwein.
Zde si můžete stáhnout zdarma jeho knihu o odkyselení organismu: http://www.uloz.to/5660032/kurt-tepperwein-pryc-s-kyselosti-pdf
Tepperweinova odkyselovací kúra by měla sloužit jako most mezi nezdravým – kyselým vnitřním prostředím lidského těla a mezi jeho zdravým, zásaditým protějškem.
Může rovněž sloužit jako podpůrný prostředek léčby při nejrůznějších onemocněních.
Cílem užívání této směsi je radikální a vnucenou změnou pH zbavit tělo metabolitů, které vznikaly mnohdy po desetiletí a to likvidací kyselého prostředí, které v těle vzniklo nesprávnými stravovacími a jinými návyky.
Tyto metabolity/usazeniny se usadily hluboko ve tkáních a je třeba je odtamtud dostat pryč. Proto je třeba do organismu dostat umělou cestou hostečné množství zásaditých látek, které tělo použije pro jejich neutralizaci.
Odkyselující směs Dr. Tepperweina navíc dodává tělu tak potřebné minerály jako vápník, hořčík a další látky, které se mu v běžné stravě nedostávají v potřebném množství.
Po likvidaci těchto usazenin je lidské tělo připraveno k tomu, aby si již samo nadále dokázalo zajistit přirozenou cestou likvidaci těchto škodlivin a to jejich přímým vylučováním močí, stolicí a ostatními orgány vylučovací soustavy. Předpokladem k tomu, aby se tak stalo je, že pacient během odkyselovací kúry bude schopen natolik změnit svůj jídelníček, že tělo bude schopno tento svůj přirozený stav acido-bazické rovnováhy samo udržet.
Nastolení acido-bazické rovnováhy je základem každé úspěšné léčby. Také je i klíčem k pevnému zdraví, zpomalení stárnutí a k dlouhověkosti.
250g Tepperweinovy směsi v originále, podle prof. Tepperweina obsahuje:
80g hydrogenuhličitan sodný
100g uhličitan vápenatý
10g hydrogenuhličitan draselný
10g fosforečnan sodný
50g uhličitan hořečnatý.
Zásady užívání Tepperweinovy směsi:
1) před začátkem užívání je třeba nejdříve zjistit, zda není z nějakého důvodu zablokováno vylučování kyselin z těla. Pozná se to tak, že po ránu se změří pH moči. Je li moč po ránu zásaditá, vylučování kyselin z organismu je z nějakého důvodu zablokováno. Potom je třeba tento blok odblokovat a to následovně: po dobu jednoho týdne se podává jedna vrchovatá (s kopečkem) čajová lžička směsi denně, a to hned po ránu. Po této době by se blokáda měla uvolnit a moč by měla po ránu začít vykazovat mnohem nižší hodnoty pH (tělo se začalo močí zbavovat během noci kyselinotvorných úsad). Toto ale neplatí pro makrobiotiky a ostatní, kteří se živí super zdravou (zeleninovou) stravou. Mnozí z těchto lidí budou mít pH moči i po ránu a po celý den někde okolo pH = 7 - 7,5.
2) Pro běžné užívání dále - většinou dopoledne, mírně vrchovatá čajová lžička a na noc plně vrchovatá čajová lžička. To jsou ale míry jen orientační, je nutné důsledně měřit pH moči, aby se její pH nedostalo mimo toleranci. Maximální pH moči by běžně nemělo překročit hranici pH = 7,5.
3) Je nezbytné měřit během dne několikrát (!) pH moči, aby byla naprostá kontrola kolísání jejího pH a to následovně: po ránu má být moč kyselá,pH asi 5,5 - 6,0. Během dne, vlivem požití dopolední dávky Tepperweinovy směsi, se může její pH zvýšit k pH = 7. Dávka odkyselující směsi je ale nejdůležitější na noc, kdy tělo likviduje nejvíce kyselinotvorných úsad. V pozdní noční/brzkou ranní hodinu (tím máme na mysli dobu přibližně někdy mezi půlnocí a čtvrtou ranní) by pH moči mělo jednorázově dosáhnout pH = 7,3 - 7,5.
Ráno bude moč opět kyselá, někde mezi pH = 5,5 - 6,0.
Toto jsou ale samozřejmě pouze ideální hodnoty, kterých se snažíme dosáhnout během celého každodenního cyklu.
4) Je nutné mít na paměti, že kvalita a kvantita stravy a požité tekutiny mají rovněž velký vliv na pH moči a na potřebné množství odkyselující směsi k neutralizaci kyselých metabolitů. Doporučuje se zvýšit přísun čisté pitné vody až na 2,5-3 litry za den, přičemž se nepočítají jiné tekutiny jako čaj, minerálky, alkohol, džusy, atd.
Ty plní v těle jiné funkce než voda.
5) Při používání odkyselující směsi jsou vhodné pravidelné masáže svalových partií, které podporují likvidaci škodlivých usazenin v těle.
6) Pro měření pH se nejvíce osvědčily indikátorové papírky ALBU-PHAN, které lze zakoupit v lékárně a stojí asi 95Kč. V některých lékárnách je nutné je i objednat. Aby se papírky využily na 100 %, je vhodné je podélně rozstřihnout na dva kusy, získá se tak dvojnásobek měřících proužků za stejnou cenu.
7) Při měření těmito papírky při zásadité moči dochází ke zkreslení výsledků měření proteinu (je to popsáno v literatuře), proto pozor, indikátorový papírek najednou začne ukazovat při neutrální/zásadité moči, že v ní je přítomna bílkovina. NENÍ TOMU TAK.
8) Tělo reaguje na odkyselující směs s dosti velkým zpožděním, někdy 4-6 hodin, i déle!!! Proto je potřebné často měřit pH moči a s touto okolností vždy počítat.
9) Ti, kdo užívají s odkyselovací směsí současně Enterosgel, těm budou pravděpodobně stačit poněkud menší dávky odkyselující směsi - asi tak kávová lžička zarovnaná, 2x denně. Rovněž po ránu budou mít patrně mírně zvýšené pH, asi tak na hodnotu 6,0 - 6,5. Protože ale každý reaguje jinak, je toto nutné naprosto individuálně ověřit.
10) V žádném případě by pH moči nemělo nikdy přestoupit hranici pH = 8,6.
11) Tak, jak se budou kyselinotvorné úsady v těle odbourávat, bude klesat i spotřeba odkyselující směsi. Během jejího užívání je zároveň vhodné přejít na takovou stravu, aby v závěru mohla být tato směs z denního užívání prakticky vynechána.
Zdroj: http://www.tepperweinovasmes.cz/
↧
Pro většinu lidí platí, že se narodí do nového těla
Ľudia cítia emocionálnu bolesť aj po smrti a o čom snívajú novorodenci.
V dňoch 15. až 18. júna 2017 sa na univerzite YALE- (YALE UNIVERSITY, USA) uskutočnila konferencia pod názvom „Rozširovanie hraníc vedy“, na ktorej vystúpila Júlia Sellers s prednáškou pod názvom „Opis mimotelových zážitkov z pohľadu ich priamych účastníkov.“
Na konferencii vystúpilo mnoho vedcov, bádateľov a odborníkov zaoberajúcich sa mimozmyslovým vnímaním, paranormálnymi javmi, prekogníciou, diaľkovým pozorovaním-Remote viewing, zážitkami blízko smrti- Near death experiences, zážitkami mimo tela -Out of body experiences, liečením na diaľku, teóriami vedomia, UFO portálmi, kontaktmi s entitami mimo ľudskej rasy, atď.
Julia Selles je autorkou knihy o mimotelových zážitkoch „ Videl som to zajtra.“
V súčasnosti prednáša na rôzne duchovné témy vrátane mimotelových zážitkov v SR, ČR, USA.
(Informácie o autorke, jej životopis, tvorbu a aktivity nájdete na www.juliasellers.sk)
Úryvok z prednášky Júlie Sellers
Miesto konania prednášky: Vedecká konferencia zameraná na paranormálne javy
Yale University, USA, 16 jún 2017, 9.55 hod
Názov prednášky: Opis mimotelových zážitkov z pohľadu ich priamych účastníkov.
Minulý týždeň pri prehliadaní internetu som natrafila na reklamu, ktorá hovorila: "Mimotelové zážitky zaručené v priebehu troch dní." V dnešnej dobe akoby sa roztrhlo vrece s ľuďmi, ktorí sú ochotní zaplatiť obrovské peniaze za workshop, v rámci ktorého by sa naučili, ako sa dostať mimo tela za tri dni a ešte k tomu so zaručeným výsledkom. Ja však poznám osobu, ktorá hľadá pravý opak a to zaplatiť niekomu veľké peniaze za to, aby ho naučili, ako sa dostať späť do tela a zostať v ňom uzemnený.
Táto osoba ( volá sa Michael) zažíva mimotelové zážitky pri plnom vedomí a teda v bdelom stave od svojho narodenia (viac ako 44 rokov). Michael tiež prešiel tkz. vedomým pôrodom ( pamätá si svoj vlastný pôrod). Stručne povedané, jeho príbeh je príbeh človeka, ktorý si pamätá svoje narodenie rovnako ako smrť. PMH Atwater, medzinárodne uznávaná vedkyňa v oblasti mimotelových zážitkov a iných paranormálnych javov, opísala Michaela v predslove ku mojej knihy „ Videl som to zajtra“ ako človeka: "..., ktorý objavil nový aspekt svojej vlastného bytia – schopnosť opustiť svoje telo a cestovať na iné miesta.“ V jednej z našich interakcií ohľadne Michaela, doktorka Atwater povedala na jeho adresu niečo, čo ma trochu vydesilo. Konkrétne sa vyjadrila v nasledovnom zmysle: "Michael je ešte stále človek, ale začína lepšie fungovať na vyššej frekvencii v porovnaní s tým, čo je (pre ostatných ) normálne. Je to ako keby sa postupne menil na čisté vedomie. "
Mojim cieľom je prezentovať svoju prednášku čo najpravdivejšie a najefektívnejšie všetkým tým, ktorí sú ochotní počúvať môj príbeh bez toho, aby ho súdili.
Skôr ako začnem, myslím, že by bolo vhodné zdôrazniť niekoľko bodov. Po prvé, táto prezentácia predstavuje prípad pre štúdium mimotelových zážitkov založených na tkz. skúsenostiach z prvej ruky, čiže z pohľadu ľudí, ktorí ich zažívajú na vlastnom tele. Z toho vyplýva, že moja prezentácia sa opiera o pozorovania, ktoré sú vo svojej podstate subjektívne, jedinečné a vlastné pre tých, čo ich zažívajú . Po druhé, pre účely správneho chápania fenoménu mimotelových zážitkov je potrebné jasne rozlišovať medzi prirodzeným mimotelovým zážitkom a tým, čo nazývam zážitkom blízkym mimotelovému alebo niečo ako mimotelový zážitok. V rámci prednášky budem prezentovať len spontánne prípady mimotelových zážitkov prežitých pri plnom vedomí. Spontánne mimotelové zážitky sa totiž fenomenologicky odlišujú od zážitkov blízkych mimotelovým, respektíve tkz. nepravých mimotelových zážitkov ku ktorým zaraďujeme zážitky vyskytujúce sa počas spánku, takzvaný fenomén lucidity, ďalej zážitky vyvolané počas hypnózy, zážitky vyvolané formou tkz. REM intrúzie ako je hypnagogia respektíve hypnopompia, ďalej fenomén falošného prebudenia, nevedomej astrálnej projekcie v spánku, autoskopie a autoskopických halucinácií, heautoskopie (či už vnútornej alebo negatívnej), fenoménu Dopplergangera, ako aj mimotelových zážitkov indukovaných drogami, medikamentmi, v momentoch nečakaného šoku, respektíve smrti a inými typmi mimotelových zážitkov, ktorých súčasťou sú tkz.distorcie-fyzické a priestorové zmeny častí ľudského tela, vznikajúce napr. v nastaveniach virtuálnej reality.
Moja prezentácia neobsahuje žiadne citácie z iných vedeckých štúdií zameraných na mimotelové zážitky . Dôvod je jednoduchý. Cieľom prednášky je prezentovať čo najviac informácií a faktov z prvej ruky. Aj napriek tomu, si však jednu citáciu dovolím použiť. Psychologička Susan Blackmore, ktorá detailne študovala podstatu mimotelových zážitkov v jednej zo štúdií na ich adresu uviedla nasledovné: "...... mimotelové zážitky sú krátkeho trvania a udejú sa len raz alebo dvakrát v živote." (Blackmore SJ. Za telo. Vyšetrovanie skúseností mimo tela. Londýn: Heinemann, 1982.) Dovolím si nesúhlasiť s vyhlásením Susan Blackmore, vzhľadom na skutočnosť, že Michael absolvuje viacnásobné mimotelové zážitky viac ako štyridsať rokov každý deň , ciže ku dnešnému dňu musí mať absolvovaných viac ako 15 840 mimotelových zážitkov.
Takže o čom je vlastne príbeh Michaela a čo robí tento príbeh výnimočným?
Michael si pamätá celú prenatálnu fázu svojho vývoja, čiže doby keď sa nachádzal v maternici svojej matky a dokonca aj presný moment keď sa inštancia jeho vyššieho JA, alebo kvanta energie, či svetla, ktoré nazývame dušou vlialo respektíve vstúpilo do maternice a do plodu (ktorý sa neskôr stal jeho fyzickým telom).
Podľa vlastných vyjadrení Michaela: "Mimotelové zážitky mávam od doby, keď nastúpila moja pamäť. Spomínam si, že som opúšťal svoje telo ako batoľa. Spomínam si na dobu prežitú v maternici, na to aké pocity som v nej zažíval, presné zvuky, farby a okolie. "
Michael si tiež spomína na svoje minulé životy, ktoré v skutočnosti nie sú oddelené minulé životy, ale skôr akýsi súhrn udalostí, ktorý pozostáva zo zmesi pocitov, emocionálnych zážitkov, ako aj myšlienok, ktoré prebiehajú simultánne, tu a teraz v súčasnosti, lenže na iných frekvenčných úrovniach, ktoré sú mimo bežného ľudského dosahu. Minulé životy sú vnímané ako minulé z dôvodu obmedzenej kapacity našich zmyslov.
Michael ďalej telepaticky komunikuje so zvieratami, zosnulými, novorodencami a dokonca aj s deťmi, ktoré ešte neboli narodené (sú buď v prenatálnej fáze, alebo sa narodia až za pár rokov, respektíve v budúcnosti). Michael vie vytiahnuť informácie zo stien, dverí, dreva a stromov, kusov nábytku, kameňov, kryštálov a rastlín. V podstate všetko, čo je organické - nie umelé.
Keď Michael vstúpi do svojho mimotelového stavu pri plnom vedomí, prejavuje určité fyzické charakteristiky. Jeho pohyb sa stáva robotickým, stráca rovnováhu a oči má hlboko prižmúrené. Navyše, keď je mimo tela, stráca schopnosť písania. Má problémy s uchopením pera (nakoľko v mimotelovej pozícii sú jeho svaly uvoľnené podobne, ako je to pri svalovej atonii.). Zároveň má ťažkosti s vyjadrovaním sa, gramatikou, pravopisom, ako aj s jednoduchým ponímaním a používaním jazyka. (akoby v mimotelovom stave pracovala len jedna časť mozgu, pričom centrum reči a celkovej komprehensie jazyka sa zdá byť vylúčené).
Stav mimo tela opisuje Michael nasledovne: Keď sa nachádzam mimo tela, orientujem sa iba na základe mimozmyslového vnímania. Orientujem sa cez dotyky na diaľku. Sú vlastne niečo ako pocity a city. Moje vedomie, teda energetické kvantum, je rozliate v priestore. Cez pocity zachytáva informácie o pozorovanom objekte či osobe na diaľku“.„Je to podobný princíp, ako zviera, ktoré v noci nevidí a predsa sa vie orientovať. Vibračno-oscilačná energia, ktorá je súčasťou môjho tela, ale zároveň je aj rozliata v širšom priestore, má schopnosť pokrývať moje videnie, cítenie, hmat, chuť, sluch a čuch. Fyzické oči, uši, nos, jazyk a kožu pri dosiahnutí určitého vibračno-oscilačného pulzu vo vašom tele nemusíte používať. Rezonančne sa totiž napojíte na vyšší rytmus pulzovania. Ten vám odkryje svet mimozmyslového vnímania“.„Dokázal by som toho toľko povedať. Ľudia však nevedia, ako so mnou komunikovať na úrovni mysle. Čiže telepaticky. Mohol by som ľudí učiť. Vysvetliť im rôzne nové vedecké teórie. Môj problém spočíva v tom, že slovami nedokážem vyjadriť informácie, ktoré som nadobudol. Všetky získané informácie dokážem vyjadriť iba základnými myšlienkami. Alebo opornými bodmi. Vnímam ich totiž v jednom celku. Cez symboly, geometrické tvary, farby a žiarenie. To, čo vnímam, sa niekedy nedá dostatočne vyjadriť rečou. Neexistujú na to žiadne použiteľné výrazy v bežnom jazyku. Jadro myšlienok, ktoré mám uložené v tele, nedokáže prostredníctvom mňa nikto prečítať. Tieto informácie nemám uložené v mozgu. Informácie, ktoré nasávam, sú uložené vo vnútri môjho tela. V mojom duchu. V mojom bytí“.
"Niekedy sa mi do tela vracia len ťažko, inokedy bez problémov a hladko. Keď som mimo tela, fungujem multidimenzionálne. Pri pozorovaní okolia nie som len divák, ale aj priamy účastník toho, čo pozorujem. Je to ako keby ste sledovali film, ale zároveň boli aj jeho súčasťou. Keď opustíte svoje fyzické telo, opustíte tretiu dimenziu a pokračujete existovať vo forme čistej energie, ktorá nie je hustá ako v prípade fyzickej hmoty, ale naopak, je ľahšia a redšia a existuje nezávisle od fyzickej hmoty. Táto nefyzická kvantová energia je schopná prechádzať cez steny, dvere alebo hustú hmotu. Informácie a poznatky nie sú uložené v mozgu. Informácie, ktoré dostávam ja, nemajú nič spoločné s mozgom. Sú uložené v hĺbke môjho tela. V mojom duchu. V mojom vnútornom bytí.
V roku 2016 sme s Michaelom začali spolupracovať s nadáciou FREE. (Nadácia pre výskum mimozemských zážitkov). Experimentálna výskumná štúdia, ktorú zrealizovala nadácia FREE preukázala, že až osemdesiat percent ľudí, ktorí zažili kontakt s mimozemskými civilizáciami zároveň zažilo aj mimotelový zážitok. Skúsenosti mimo tela boli identifikované ako jedny z hlavných skúseností u ľudí, ktorí zažili aj zážitky s mimozemskými civilizáciami. Z toho vyplýva, že fenomén mimotelových zážitkov a fenomén kontaktov s mimozemskými civilizáciami sú navzájom prepojené. V jednom z dopytov Harvardského astrofyzika doktora Rudyho Schilda zaslaných Michaelovi, Michael potvrdil nasledovné:
- v obrovských priestoroch medzi hviezdami sa nachádzajú chladné, tmavé masy podobné planétam. Majú masívne a tuhé jadrá s atmosférickými plynmi a poveternostnými vplyvmi podobným našej Zemi
- za planétou Pluto sa nachádza ďalšia planéta. . Ľudia musia akceptovať, že táto planéta podporuje život . Má drsné podmienky a jej oceán neobsahuje CO2.
Plné znenie vyššie uvedeného textu si môžete prečítať v kapitole XX. najnovšej knihy Mary Rodwell nazvanej Nový človek. Mary Rodwell, medzinárodne uznávaná expertka na kontakty s mimozemskými civilizáciami, opisuje Michaelove multidimenzionálne cesty mimo tela v kapitole XX. svojej knihy. Kapitola nesie názov Interdimenzionálni cestovatelia.
Michael počas svojich ciest mimo tela navštevuje rôzne planéty. V roku 1998 sa o tečúcej vode na Marse vyjadril nasledovne (priamy citát z môjho denníku) : "Na Marse sa nachádza tečúca voda. Existujú tam tiež určité druhy živých tvorov (ako sú ryby a jašterice). " V tejto súvislosti upozorňujem na fakt, že NASA vydala informácie o tečúcej vode na Marse po prvý krát v roku 2014, čo je o 16 rokov neskôr ako sa tieto informácie objavili v mojom denníku.
Niekedy, keď sa Michael nachádza v režime mimo tela prežíva veci, ktoré sa v skutočnosti vo fyzickej realite udejú až neskôr, za pár minút, hodín, v nasledujúci deň alebo týždni, skrátka v budúcnosti. V takom prípade vznikajú skutočne vtipné situácie, podobne ako v nasledujúcom krátkom príbehu, ktorý som nazvala : „Čo sa stane, keď si najskôr svoj chlieb zješ a až potom si ho kúpiš.“
Jedného dňa ma Michael požiadal, aby som mu kúpila špeciálny druh chleba. Tento chlieb predávajú u nás na Slovensku a Michael ho zbožňuje, nakoľko v Amerike k dispozícii nie je. Samotný príbeh nie je zaujímavý, s výnimkou jednej časti. Chlieb, ktorý si dal Michael kúpiť zjedol mimo tela skôr, ako som ho kúpila. Budúca udalosť sa tak stala vo forme mimotelového zážitku skôr, ako sa stala vo fyzickej realite. Michael je zvyknutý na takýto spôsob života a vnímanie reality. Prežíva tak rôzne situácie dva krát, a to v rámci dvoch rôznych časovo priestorových relácií. Jedna je mimo tela, v rámci jeho mimotelového zážitku a druhá nasleduje je vo fyzickom tele, teda v hmotnej realite. Sú chvíle, keď si Michael nie je istý, či to, čo v určitom momente prežíva, je skutočná súčasná realita, respektíve či to je budúcnosť, ktorú zažíva mimo tela.
Michael je tiež okrem iného schopný vstúpiť do tiel iných ľudí, zvierat vrátane vtákov, stromov aj rastlín a napojiť sa tak na ich pocity, emócie a myšlienky. Nasleduje krátky príbeh, ktorý som nazvala: Letel som v tele smutného vtáka. Príbeh v podstate popisuje pocity Michaela potom, ako vstúpil do tela lietajúceho vtáka: "Dnes, keď som vystúpil z môjho fyzického tela, dostal som sa do tela vtáka, ktorý práve letel. Musím povedať, že to bol veľmi zvláštny pocit letieť v tele vtáka. Bol už večer a všade bola tma. Vycítil som, že tento vták bol veľmi smutný. Snažil sa dostať na určité miesto a pochopil som tiež, že táto cesta bola preňho veľmi dôležitá. Nedokázal som však pochopiť dôvod prečo. Keď som bol v jeho tele cítil som, že mu odpadlo z tela pero. Bol to naozaj zvláštny pocit, nakoľko som to cítil priamo na mojom tele. Môžem tiež potvrdiť, že vták nebol hladný, pretože pred časom mal nejaké jedlo vo forme orechov a semienok.“
Čo by ste povedali na to keby tvrdím, že farba má svoj vlastný zápach, chuť, zvuk a tvar? Michael totiž zažíva aj synestéziu alebo tkz. prepojenie zmyslov. Napríklad, keď počúva hudbu, zároveň vníma aj jej farbu, pretože každý zvuk má svoju vlastnú farbu. Dokáže tiež vidieť rôzne tvary a geometrické vzory, ktoré vytvárajú jednotlivé noty. Každá nota a zvuk má svoje vlastné vibrácie. Tieto vytvárajú tvar, ktorý dáva základy denzifikácii hmoty iným i slovami zhmotňovaniu. Michael ďalej vidí formy, ktoré vytvárajú jednotlivé slová; Každá slabika má svoju vlastnú podobu a geometrický tvar. Každé písmeno má svoje vlastné vibrácie, ku ktorým patrí určitý význam. Dokonca aj farby majú svoje vlastné zvuky a noty. Michael deteguje vibrácie pomocou všetkých svojich zmyslov. Počuje, vidí, cíti, chutí a vonia vibrácie. Vibrácie radosti a lásky v porovnaní s vibráciami hnevu a nenávisti majú rôzne vône a úplne inú chuť. Vibrácie sa tiež dajú detegovať kožou vo forme rôznych tlakov, ktoré vo Vás vytvárajú určité pocity, emócie, a myšlienky vo forme informácií.
Vzhľadom na krátkosť času by som sa teraz s vami chcela veľmi stručne podeliť o niektoré pozorovania a myšlienky na tému prepojenia zvuku a svetla, získané v rámci cestovania mimo tela.
- svetlo (oscilácia) obsahuje zvuk (vibráciu) a naopak, zvuk obsahuje svetlo. Celé elektromagnetické spektrum obsahuje zvuk a v závislosti od pomeru zvuku obsiahnutého v EM žiarení vznikajú rôzne časti EM spektra. Svetlo ako oscilácia a zvuk ako vibrácia sú prepojené. Sú rovnakej povahy, sú vlastne jedno a to isté, ale ich potencionality sú vyjadrené v rôznych modalitách.
- dokonca aj v miestach, kde zvuk nepropaguje sa v skutočnosti nachádza v určitom vibračnom móde. Ide však o to, že na takýchto miestach chýba tkz. Propagačný kanál na jeho propagáciu. Zvuk (či už nad alebo pod prahom počuteľnosti ľudského ucha), vo forme vibrácie existuje vždy a všade a za každých okolností. -tvar respektíve forma vytvára komunikačný kanál, ľudská reč a jazyk nie je napríklad ničím iným ako interpretáciou tejto formy respektíve tvaru ( jazyk svojimi slovami vlastne iba interpretuje význam tvaru a formy, ktorú jednotlivé slová reprezentujú. Tento tvar-forma však nie reálna, skutočná, nakoľko skutočný tvar / vibrácie nemožno popísať slovami.
Nasleduje niekoľko úryvkov z môjho denníka o rôznych zaujímavých pozorovaniach, ktoré Michael objavil v rámci cestovania mimo tela.
Prvý úryvok hovorí o tom, že aj novorodenci staré iba týždeň sú schopné snívať.
V roku 2000 mi Michael opísal sen len týždeň starého novorodenca. Ten novorodenec bol náš syn. V rámci svojho sna, alebo lepšie povedané nočnej mory náš syn prechádzal lesom a videl okolo seba rôzne zvieratá, napríklad slony. Prenasledovali ho. Bál sa. Michael sa dostal do jeho sna, pričom bol schopný tento sen pozorovať a precítiť tak, ako keby sa sníval jemu. Otázka znie: Ako môže týždeň staré dieťa vedieť o existencii lesov a zvierat predtým, ako ich mal možnosť fyzicky uvidieť?
Je teda zrejmé, že na hlbšej úrovni existuje nejaké univerzálne vedomie založené na kvantovom holograme, ktoré všetko naokolo navzájom prepája.
V roku 2000 mi Michael opísal sen len týždeň starého novorodenca. Ten novorodenec bol náš syn. V rámci svojho sna, alebo lepšie povedané nočnej mory náš syn prechádzal lesom a videl okolo seba rôzne zvieratá, napríklad slony. Prenasledovali ho. Bál sa. Michael sa dostal do jeho sna, pričom bol schopný tento sen pozorovať a precítiť tak, ako keby sa sníval jemu. Otázka znie: Ako môže týždeň staré dieťa vedieť o existencii lesov a zvierat predtým, ako ich mal možnosť fyzicky uvidieť?
Je teda zrejmé, že na hlbšej úrovni existuje nejaké univerzálne vedomie založené na kvantovom holograme, ktoré všetko naokolo navzájom prepája.
O portáloch a bránach
Brány-portály existujú na špeciálnych miestach v rôznych častiach Zeme. Môžete sa napríklad plaviť loďou na určitých miestach oceánu a náhle zistíte, že vlastne cestujete časom. Môžete tiež cestovať priestorom. Brány existujú na špeciálnych miestach v našej slnečnej sústave. Niekedy Slnko vytvára takéto vstupy (portály) / brány, na základe farby svetelného spektra, nakoľko frekvencie svetla tieto portály otvárajú. Ak sa nachádzate v blízkosti brány a ste napríklad mimo tela, automaticky ste do nej vtiahnutý. Ale pozor, nakoľko naspäť sa nemôžete vrátiť cez tú istú bránu, ktorou ste vstúpili. Na návrat musíte použiť inú bránu. Faktory ako teplota, jednotlivé farby svetla (elektromagnetické frekvencie) a gravitácia otvárajú a zatvárajú brány a portály.
O galaxiách
Galaxie sa stále dokola rodia a potom zanikajú v neutíchajúcom infinitívnom cykle. Podobne je to so slnkom. Zrodí sa a potom zanikne v nepretržite sa opakujúcom cykle. Osobne som videl mnohokrát ako sa naša Mliečna Dráha zrodila a potom zanikla. Dá sa povedať, že slnečná sústava, v ktorej sa nachádza naša Zem, existovala vždy. Ide o to, že vždy zanikne a následne potom zase vznikne. Naša Zem v budúcnosti zmizne v plameňoch. Slnko imploduje a všetko pohltí.
Čo sa deje s ľuďmi po smrti
"Pre väčšinu ľudí platí, že sa narodia do nového tela. Niektorí ľudia potom ako zomrú môžu aj naďalej trpieť na fyzickú bolesť a útrapy z tkz. minulých životov. Človek totiž nie je mŕtvy až dovtedy pokiaľ sa znovu nenarodí v novom tele. Samotný fakt, že ich telo zomrelo na zemi vo fyzickej úrovni, neznamená, že sú mŕtvi. Niektorí ľudia sa po smrti na Zem nevrátia, idú do vyšších plání a dimenzií. Takže pokiaľ sa človek znovu nenarodí v novom tele, môže stále cítiť fyzickú bolesť. Viem to na 100 percent, nakoľko som bol svedkom týchto záležitostí už mnohokrát. "
Dinosaurie vajcia
Rusi vlastnia tajné zmrazené telá dinosaurov a ich nakladené vajcia.
Našli ich zamrznuté v snehu. Vykopali ich pomocou špeciálneho vybavenia zostrojeného priamo za účelom získania týchto zmrazených vzoriek spod povrchu.
Informácie o autorke, jej životopis, tvorbu a aktivity nájdete na www.juliasellers.sk
↧
↧
Matrix energetics - Richard Bartlett
Jak jsem objevil matrix energetics?
Děvčátko, o kterém vám povím, mělo tři roky. V ten den byla poslední pacientkou v mé chiropraktické ordinaci o šesté v podvečer na konci pracovně vypjatého dne. Když jsem ráno přijel do ordinace v Livingstone ve státě Montana, měl jsem už za sebou čtyřhodinovou cestu. Noc předtím jsem strávil v jednom motelu v Missoula a byl jsem příliš unavený na to, abych cestu ze Seattlu zvládl na jeden dech. Studoval jsem tehdy přírodní medicínu na Bastyr Naturopathic University. Studium bylo velmi náročné a rodina chtěla jíst. Tehdy jsem jako chiropraktik ještě neměl licenci pro stát Washington, a proto jsem přijímal každé dva měsíce pacienty v Montaně, kde se mé ordinaci dařilo a navštěvovalo ji mnoho lidí.
Navzdory titulu chiropraktik mě místní považovali spíše za podivína, který léčí zvláštními metodami, a tak mě vyhledávali lidé s neobvyklými případy.
Matka dívky mi řekla, že již navštívili neurologa, který dceři diagnostikoval trvalou zrakovou slabost. Nedoporučoval operaci a nevěděl ani o žádné jiné možnosti, jak zlepšit její stav. Holčičce doporučil, aby nosila na oku náplast, že z toho snad vyroste a časem se zrak upraví... Matka se na mě podívala a zeptala se: „To mi tedy nestačí. Co si myslíte vy, doktore?“ Asi z nedostatku spánku jsem upadl do jakéhosi hlubokého transu a začal jsem jim vyprávět o Supermanovi – filmu, který dávali v televizi někdy v padesátých letech.
Pojednával o jednom slepém děvčátku, které vyhrálo soutěž časopisu Daily Planet o nejlepší esej. Výhrou byla cesta kolem světa se Supermanem. Když Clark, Lois a Jimmy navštívili výherkyni v rodičovském bytě v New Yorku, Clark s úžasem zjistil, že je slepá. Protože byl z tohoto náhlého zvratu událostí bezradný, zeptal se: „Zlatíčko, proč chceš letět se Supermanem kolem světa?“ Dítě mu úplně samozřejmě odpovědělo: „Superman ve skutečnosti neexistuje, ale když Daily Planet umožní mojí mámě let kolem světa, najde nám tatínka.“
Otec holčičky Dan způsobil během jednoho rodinného víkendového výletu tragickou autonehodu. Chtěl se vyhnout chodci a přitom čelně narazil do pouliční lampy. Přední sklo se rozbilo na kousky a manželku i dítě zasypaly miliony drobných střepů.
Dcerka byla velmi malá, a tak nebylo hned zjevné, že přišla o zrak. Specialista, který ji prohlédl, však potvrdil smutnou skutečnost – byla slepá. Na otázku rodičů, co se dá dělat, odvětil, že nevidí žádnou možnost, jak její stav zlepšit. Snažil se utěšit rodiče, že zrak se v některých případech vrátí sám od sebe, ale velké naděje jim nedával. Navzdory této zátěži a otcovým výčitkám svědomí se rodina pokoušela žít dál normálním životem. Otec ale nesnesl manželčin pohled a po čase už nedokázal hledět ani na dceru. Jedné noci odešel z domu a více se nevrátil. Jistý přítel rodiny se prý později doslechl, že Dan vstoupil do cizinecké legie nebo něco podobného.
Smutný příběh dojal Clarka k slzám a rozhodl se, že musí něco udělat. Nač existují supersíly, když jsi bezradný? Uvědomil si, že pomoci může jen tak, že dítě přesvědčí, že je opravdu Superman. Na krbu spatřil železný pohrabáč, vzal jej a vrátil se s ním k děvčátku, které tichounce sedělo na svém místě. Jemně, ale pevně jí podal železný předmět, aby jej ohmatala. Pak jej pomalu začal ohýbat kolem jejího krku, dokud nevytvořil prstenec. Dívka překvapeně zvolala: „Ty jsi opravdu Superman. To nedokáže nikdo!“
„Ano, holčičko,“ odvětil Clark se smutným úsměvem, klekl si a vyrovnával železo do původního tvaru.
Jak před ní klečel, spatřil v jejím oku svým rentgenovým pohledem nedaleko očního nervu malý skleněný střep – že by to snad byla příčina její slepoty? Ještě týž den dohodl s chirurgem operaci malé pacientky, přičemž pomocí svého rentgenového pohledu asistoval lékaři.
Holčička začala opět vidět a spolu se Supermanem Clarkem, se vydali na let kolem světa. Když se vrátili do rodičovského bytu, byli tam už otec i máma a drželi se za ruce jako mladí zamilovaní. Superman předtím otce našel, přivedl ho domů a doufal, že se s manželkou udobří. Takže happy end.
Dokončil jsem příběh, probral se z „mrákot“ a obrátil se k matce: „Vůbec netuším, proč jsem vám to teď vyprávěl.“ Zvedl jsem k ní zrak a po jejím boku jsem spatřil George Reevese v oblečení Supermana! „To se mi zdá,“ byla moje první myšlenka! Ale Superman tu přede mnou stál jako trojdimenzionální hologram a jeho červený plášť povíval v neexistujícím vánku. Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se ho... Z očí mu vystupoval světelný paprsek směřující k děvčátku, které leželo na vyšetřovacím stole. Vnitřním pohledem a s podporou Supermana jsem v jejím mozku tam, kde se nachází zrakové centrum, uviděl tmavou energetickou blokádu.
V mé ordinaci se často odehrávaly podivné věci – bylo to pro mě už normální. Přesněji řečeno, zvykl jsem si spoléhat se intuitivně na jevy, na to, že se dějí jakoby zázraky. Ale toto bylo i pro mě moc! Supermanovi z očí vycházel zlatý paprsek. Ano, já vím, že rentgenové paprsky nejsou pouhým okem viditelné, musel jsem však tuto energii vidět, abych pochopil, že tu cosi probíhá. Ať už je to silná halucinace, posel z jiné dimenze nebo něco z Aktů X – každopádně je to důležité, problesklo mi hlavou. Rozhodl jsem se, že budu ostražitý a budu postupovat tak, jak se mi to bude zdát nejefektivnější.
Vypadalo to na to, že se k blokádě nedostanu. Bylo i velmi nepravděpodobné, že by mi matka děvčátka dovolila použít chirurgickou vrtačku. Chvíli jsem proto zvažoval, jak bych se jinak dostal k lebce. Byla tu jedna možnost – přes ústa tlačit na lebeční desky a posunout je do vhodné polohy. Mohlo by to pomoci, ale dítě mělo jen tři roky. Ze zkušenosti se synem jsem věděl, že děti, když se jim do pusy strčí ruka, ze strachu se do ní občas zakousnou.
Přebíral jsem si v hlavě repertoár svých léčebných postupů a konceptů, ale nic vhodné mě nenapadlo. Snad mi přeskočilo, ale rozhodl jsem se, že se budu řídit scénářem velkého chlapíka v červeném plášti. Jsem rovněž pragmatik a vím, že i když mě jiní možná považují za blázna, v takovéto situaci mi je jasné, že je na to pádný důvod. Tehdy se obvykle řídím „břichem“, a to se rázně hlásilo, abych dával dobrý pozor a vyzkoušel něco nového.
Narovnaný ukazováček jsem namířil na obočí dítěte, na místo, kam dopadal Supermanův paprsek. Najednou mi vystřelil z ruky energetický proud, pronikl do lebky pacientky a osvětlil místo, kde jsem intuitivně vnímal blokádu... a v tom okamžiku se blokáda rozpustila! Pozoroval jsem, jak se tento energetický paprsek zlehka dotkl spánkového laloku, proudil dál do týlní oblasti mozku a pak pokračoval podél nervových drah zpracovávajících vizuální informace.
Když tato tajemná energie ukončila svou pouť, otočila se a celou cestu prošla ještě jednou zpátky. Zastavila se pak na místě, kde se křižují nervy obou očí. Oči dítěte se rozzářily, zasvítily, a malá zvolala: „Vy jste přece dva!“ Napadlo mě udělat zrakový test, který se jmenuje akomodace, a potvrdilo se mi to, co jsem už tušil: holčička poprvé v životě normálně viděla a příznaky trvalé oční slabosti zmizely!
Ať se to poslouchá jakkoliv divně, tento příběh byl původem toho, co se později stalo známým jako matrix energetics.“
***
Vyslyšená modlitba
„I když energie, kterou nazývám matrix energetics objevila mne nebo jsem ji odhalil já, pochopitelně to neznamená, že by tato schopnost neexistovala v univerzu už dávno předtím.
Naše potřeby nebo přání jsou přitažlivou silou, která programuje vědomí k výběru určitých informací či zkušeností. Podle mě je to jedním z důvodů, proč jsem zažil to, co nazývám matrix energetics. Cítil jsem výraznou nutnost, potřebu a spalující touhu a prosil jsem nebesa, aby mě podpořila. Něco mě (vy)slyšelo a zareagovalo pro mě do té doby nepředstavitelným způsobem. Metody, které jsem v praxi používal, mi už nestačily a nesouzněly se mnou. Ruce mi tvrdly stále častěji v křeči tak zvláštně, že se mi nehty vřezávaly do dlaní. Prosil jsem o pomoc „síly“, které, jak se zdá, se zdržují neustále v mé blízkosti a v časech nouze jsou připraveny zasáhnout.
Moje prosby se naplnily způsobem, jaký by si rozum nikdy neuměl představit. Žádal jsem o to, abych neměl křeče v rukou a mohl pokračovat v práci. Dostal jsem však vysvětlení, proč mé ruce takto reagují. Zřejmě jsem se sice pokoušel manifestovat přes sebe tuto energii, ale její proudění a úplný projev jsem si podvědomě asi blokoval. Prosil jsem jen o to, aby mě přestaly bolet ruce. Řešením však bylo, abych se této energii s jedinečnými vlastnostmi otevřel a nechal ji přes sebe proudit.
Problém s myšlením v problémech
„Moderní věda tvrdí, že pozorovatel nebo proces pozorování na subatomární úrovni ovlivňuje chování a vlastnosti toho, co je pozorováno. Znamená to, že vědomí má přímý a pozorovatelný vliv na strukturu hmoty. Tento fenomén byl ověřen množstvím klasických experimentů kvantové fyziky a začal být považován za základní princip.
Jestliže se na věc díváme takto, snad i lépe pochopíte mé znepokojení, zda je vůbec užitečné pracovat z pohledu a modelu zkušeností „lékaře“. Lékař se živí tím, že vás vidí jako hromadu chorobných příznaků (symptomů), které na základě přísného lékařského kodexu řadí, popisuje a určuje (= diagnóza). Přitom musí pomoci vhodných testů a opatření vyloučit nejprve závažné a životu nebezpečné onemocnění. Součástí diagnostického vyjádření je závěr, že „něco musíte udělat“.“
Vědomě řízený úmysl může na úrovni fotonů měnit chování základních prvků hmoty. Jestliže to platí pro fotony, logicky z toho vyplývá, že se to dá aplikovat i na člověka. Pokud souhlasíme s důsledky tohoto modelu, musíme si položit otázku, z čeho sestává člověk. Fotony jsou nejmenší částečky hmoty, které známe. Když tedy mluvíme o fotonech, mluvíme v podstatě o světle a informaci.
Příklady z mé ordinace
1. Jedna moje pacientka se roky trápí s bolestivým syndromem čelistního kloubu. Léčili ji mnozí zubaři, ale bezvýsledně. Jednoho dne mi o tom vyprávěla v ordinaci a tu jsem dostal náhlou inspiraci. Říkala právě, že byla na konzultaci s novým chirurgem. V souvislosti s ním jsem měl vysloveně dobrý pocit: „S ním mohu pracovat, má dobré znalosti,“ pomyslel jsem si. Můj duchovní vůdce mě vyzval, abych si vytvořil šablonu vědomostí tohoto člověka a instaloval tento vzor do mé pacientky. Nekladl jsem otázku, jak je to třeba udělat, jen jsem prostě zvedl pravou ruku a představil si, jak se vytváří světelný disk nebo hologram. Jakmile jsem viděl a pocítil, že je hotový, vpustil jsem tento vzor do pacientčina energetického pole. Okamžitě se dostavily ohromující výsledky. Žena klesla na můj masážní stůl a padla do hlubokého transu.
Když se probrala, vykouzlila úsměv od ucha k uchu. Pohnula čelistí ze strany na stranu a zvolala: „Bolest zmizela!“ Po několika dnech navštívila chirurga, jehož znalosti a zručnost jsem si „vypůjčil“, a ten nechtěl věřit vlastním očím. Všechny klinické nálezy zmizely.
2. Místní neurolog se o mně doslechl od svých pacientů. Byl zvědavý, a aby si ověřil moje postupy, poslal mi ženu, která projevovala různé symptomy. Trpěla poruchou spánku a někdy nedokázala usnout vůbec. Měla svalové bolesti a komplikovanou formu čelistního syndromu. Ale jejím největším problémem byla cukrovka, která nereagovala na inzulín. Použitím zásad, které učím v matrix energetics, se všechny její symptomy zlepšily již po několika návštěvách. Na neurologa to udělalo dojem a rozhodl se, že mě navštíví.
V jedno sobotní ráno vešel do mé ordinace pohledný mladý muž a přátelský mi podal ruku. Trochu překvapen a ustaraný pohledem na svůj přeplněný diář jsem se ho zeptal, jestli si u mě objednal schůzku. S úsměvem odvětil, že je lékař, kterého jsem očekával. Podali jsme si ruce a já ho srdečně pozdravil. Sedl si do ordinace a velmi pozorně mě sledoval, jak pracuji s našimi společnými pacienty. Naklonil hlavu a na čele se mu objevila hluboká vráska. Pomyslil jsem si: „Óje, tak to se můžu na něco připravit!“ Najednou vyskočil ze židle a přešel napříč ordinací ke mně. S údivem mě chytil za rameno a zvolal: „Vy přece pracujete s kvantovýmpolem!“ Tvář se mi rozzářila do širokého úsměvu a odvětil jsem: „ano, zdá se, že je to tak. Fajn, že jste si toho všiml. A on na to: „Tak to je pecka.“
3. „A ještě jedna epizodka. Ukáže vám, kolik síly a poznání můžete mít k dispozici ve zlomku sekundy, jestliže změníte myšlení a zbavíte se strachu i omezení. Nedávno jsem měl velký seminář v San Diegu. V části věnované léčebné praxi ke mně přistoupil mohutný muž s velkým srdcem a širokým úsměvem. Objal mě a dojatý k slzám mi vyprávěl toto: „Jsem ortoped a mám praxi v Dubaji. Před měsícem mi jeden můj přítel doporučil vaši webovou stránku. Vaše video mě nadchlo – provádíte korekturu skoliózy, chorobného pokřivení páteře. Viděl jsem, jak jste se konečky prstů dotkl dvou bodů na zádech pacientky. Náhle se zdálo, že ztratila vědomí, a pak jste ji položil opatrně na zem. Překvapilo mě, že když se postavila, měla páteř normální tvar! Tehdy jsem si řekl: Když to dokáže on, podaří se to i mně! Měl jsem jednu osmadvacetiletou pacientku trpící kyphoskoliózou. Dotkl jsem se dvou bodů na její páteři tak, jak jste to udělal vy na videu. Padla na chvíli do bezvědomí, a když se za chvíli probrala, šokován jsem zjistil, že má zcela rovnou páteř!Byl to zcela neoperovatelný případ. Zavolal jsem ji ještě třikrát na prohlídku, protože jsem si myslel, že by se její stav mohl vrátit. Ale nestalo se tak. Na vaší stránce jsem si přečetl, že pořádáte kurz v Kalifornii, a tak jsem sedl do letadla a jsem tady.
Oběma nám vyhrkly slzy a objali jsme se jako bratři, kteří se dlouho neviděli. Ten večer všem vyprávěl svůj příběh a já jsem byl šťasten a vděčen, že něco podobného smím učit.“
***
„Od chvíle, kdy jsem na mých webových stránkách spustil sekci pro příspěvky, dozvídám se, že se stále více lidí učí moje metody pouze tím, že si o nich přečtou a pak jednoduše vyzkoušejí. Jeden chiropraktik se naučil používat techniku dvou bodů a cestování v čase pomoci videozáznamu, na kterém jsem je předváděl. Na fóru popsal svou zkušenost s pacientkou se zlomeným palcem u nohy. Postupoval přesně podle toho, co viděl v ukázce na internetu, a pomoci techniky cestování v čase ji přenesl do doby před úrazem. A náhle, přímo pod rukama cítil, jak se kost v jejím chodidle pohnula, zatímco se pomocí metody dvou bodů soustřeďoval na její zranění. O dvě minuty později vyšla z ordinace bez sebemenší známky kulhání či bolesti.“
***
„V rámci matrix energetics volíme jinou cestu než být závislí na myšlenkách modelu zdravotní péče, který je založen na diagnóze a léčbě. Udržujeme si určitý stav vědomí a s klienty navazujeme jakýsi energetický vztah, v němž mají přístup k tomu, co šamanské kultury nazývají „posvátný prostor“, aby se mohl podle své vlastní volby projevit jiný výsledek. Potíž často spočívá v tom, že nikdy vám nikdo neřekne s pocitem naprostého přesvědčení, že tuto volbu vůbec máte.
Jestli vám něco nevyhovuje a vy si uvědomíte, že to můžete změnit, nebyli byste ochotní se pokusit přetvořit výsledky vnímání reality tak, aby lépe odpovídaly tomu, po čem doopravdy hluboce toužíte? To mi připomíná něco, co mi kdysi řekl jeden z mých vnitřních průvodců. Je to jeho verze známé modlitby, která zní takto: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které nemohu změnit, a uděl mi sílu, abych měnil věci, které nemohu přijmout.“
***
Kvantová fyzika a tajemná realita
„Zformulováním teorií kvantové fyziky došlo do jisté míry i k novému vymezení reality a ke změně pravidel v případech, kdy se pracovalo s částicemi o velikosti elektronů či ještě menšími. Vědci zjistili, že na úrovni kvantů (částic) je vnímání toho, co považujeme za realitu, závislé na vlivu pozorovatele. Na této energetické rovině je tedy realita ve vztahu k pozorovateli relativní. Kvantová teorie přinesla matematické modely, které umožňují experimentálně předjímat chování a energetický stav virtuálních částic a fotonů.
Na základě Einsteinových rovnic se rovněž zrodila myšlenka, že fyzikální parametry elektronů se mohou lišit v závislosti na metodě, jež byla zvolena k jejich pozorování. Představa pevného vesmíru, založeného na elementárních částicích však v té době ještě zpochybněna nebyla.
Vědci zjistili, že světlo může mít buď vlastnosti částice, nebo vlnění. Jakmile byla dráha vysílaných elektronů měřena nebo pozorována, výsledné obrazce zachycené na fotografické desce se chovaly jako částice. Pokud jejich dráha měřena nebo pozorována nebyla, vykazovaly obrazce charakter vlnění.
Já raději věřím, že jestliže se něco stane jednou a následně se to opakuje, pak pravděpodobně existuje zákon, jímž se tento jev řídí. Jelikož zázraky nejsou předmětem našeho všedního očekávání, domnívám se, že náš rozum upravuje informace a energii, které by nám jinak umožnily si takovéto prožitky nebo zkušeností opětovně přivolat vůlí.
My všichni jsme složení také z elektronů, jež se nejen mohou chovat, ale přímo se chovají různě v závislosti na pohledu pozorovatele nebo na jeho očekávání. Vezmete-li v potaz tuto skutečnost, asi pomalu začnete rozumět i tomu, jak by se změnil fyzikální obrazec nebo stav, kdybyste se jej rozhodli sledovat z kvantového pohledu, a tedy z toho, co nazývám vědomí čela vlny.“
Naučit se myslet tak, jako by věc byla již vyřešena
„Co si myslíte, to jste. Všechno, v co jste kdy věřili, co jste přijali či prožili a s čím jste se vnitřně ztotožnili, vytváří rozsáhlou matrici nebo síť, které říkám energetický podpis. Ze všeho, co jste se naučili, se vytváří vaše osobní optika vnímání, jíž podvědomě filtrujete veškeré informace. Prožitky, které si vytváříte na základě vnímání pěti smysly, jsou tím, co považujete za realitu. Abyste tedy v této oblasti vnímané reality mohli něco změnit, musíte nejprve upravit nebo uspořádat jinak své myšlenky a pocity. Začlenit nové vědění do starého rámce svých přesvědčení, však není nejlepší způsob, jak změnit vlastní modely myšlení. Já osobně vždy vycházím z toho, že v podstatě nevím nic. Tento přístup mi pak umožňuje, že jsem v daném okamžiku otevřen vůči všemu – vůči každé informaci.
Chcete-li změnit vlastní pocit z všední reality, stačí ji prožít tak, abyste na sklonku dne mohli říct, že jste se dozvěděli něco nového. Otázky jsou jedním ze způsobu, jakým toho lze trvale i elegantně dosáhnout. Jakmile si navyknete otevřeně se vesmíru ptát, začne vám odpovídat a učit vás nové věci. Pokud se tedy oprostíte od svého dosavadního nazírání, budete schopni do nové říše nejen nahlédnout, ale také v ní žít.“
Matrix energetics – cesta změny umožňující nový prožitek reality
„Einstein prohlásil, že když uděláme tutéž věc stejně, nelze očekávat jiný výsledek. Nového výsledku dosáhneme teprve tehdy, když opustíme lineární schéma navyklého smyšlení a přijmeme novou realitu, již pak vnímáme. Vždy musíme překročit dané hranice nebo vystoupit z omezující škatulky. Matrics energetics je můj pokus vysvětlit situaci, která se mi přihodila se Supermanem. Když se objevil, moje představa o tom, co je realita, se začala postupně měnit. Jakmile jsem si tuto změnu uvědomil, začal jsem si pokládat nové otázky, a jiným způsobem uspořádávat vjemy i myšlenková schémata. Poté jsem musel dát smysl prožitkům, jež se mi začaly otvírat a zasadit je do určitého filozofického nebo světonázorového rámce, slučitelného s novým stavem mého vnímání.“
Formulujte otázky pečlivě a uváženě
„Mohou-li pozitivní, vhodně volené otázky otevřít přístup k říši nových možností a přeměnit náš svět, platí totéž i pro negativní otázky. Postupně si v podvědomí zakládáte energetické sítě (správněji myšlenkové vzorce) a tyto navyklé obrazce pak vytvářejí šablony, podle nichž měníte (a posuzujete) události ve hmotném světě. Pokud do toho, čeho se obáváte, vložíte dostatečné množství mentální i emoční energie, nečeká vás nic jiného, než že fyzicky sklidíte ovoce svých negativních očekávání a představ.
Jedním z našich nejdůležitějších úkolů je tedy se takovému přístupu vyhnout, a to nejen s ohledem na zdravotní problémy, ale dokonce i na samotnou realitu.“
Nástroje ukotvení
„Tomuto typu výzkumné práce jsme se věnovali nesčetněkrát už dříve a využívali při ní to, co se v oboru neurolingvistického programování a behaviorální psychologie nazývá kotva. (Poznámka: Neurolingvistika je pomezní disciplína, která zkoumá především poruchy řeči způsobené poškozením mozku. Pěstují ji především neurologové, logopedové a psychiatři psychologie. Předmětem studia behaviorální psychologie je studium objektivně pozorovatelných faktů, smysl má tedy studium chování. Zakladatelem přístupu je John B. Watson ( 1878- 1958), který psychologii definoval jako vědu o chování (z angl. behaviour = chování). Při formování osobnosti proto hraje klíčovou roli učení.
Jakmile si jednou osvojíte nový vzorec chování, můžete se s ním pak vnitřně ztotožnit a zefektivnit jej tak, aby k požadované odezvě došlo kdykoliv, kdy aktivujete určitý senzorický impuls (skrze smysly) a tedy onu kotvu. Pomocí této vědomé strategie si můžete snadno a okamžitě navodit jakýkoliv stav, do nějž jste se v minulosti dostali už mnohokrát. Jakmile překročíte takovýto práh vědomí, lze podle vlastní vůle zásadně měnit filtry vnímání. A právě to se stalo nám oběma, když jsme plně vstoupili do stavu vědomí typického pro výzkumníky a experimentátory. (Poznámka: Tím druhým byl jeho spolupracovník v ordinaci Mark Dunn.) Domnívám se, že do nevšedních realit myšlenkových krajin se může prostřednictvím dostatečného tréninku a motivace naučit vstupovat úplně každý. Totéž lze pak říct o metodě matrix energetics; kdokoliv se může naučit jak postupovat a navodit si určité trvalé stavy změněného vědomí. A právě na území této říše se setkávají zázraky a věda a navazují se opatrná partnerství.
Cokoliv, co máme hluboko zakořeněné ve vědomí, se stává součástí základů naší reality. Pokud chceme změnit výsledky spojené s nemocí či zdravím, musíme vystoupit z této umělé vytvořené škatulky smýšlení, jež oživují naše očekávání. Jinými slovy se musíme posunout do stavu, který se vymyká našemu běžnému vnímání reality a v němž nejsou tak přísně nastavena pravidla hry. Zkuste hrát podle jiných pravidel nebo si zvolte úplně jinou hru. Nová hra vám umožní osvobodit se natolik, že budete schopni dosáhnout objektivních a vzájemně slučitelných změn v každém aspektu vašeho života. Pokud převezmete plnou odpovědnost za to, co vytvoříte, budete si moci postupně formovat i nová pravidla.
Vím, že dokážu dělat věci, jež dělám, protože jednoduše vím, že se stanou. Nejsem o nich přesvědčen, neboť tento výraz může znamenat jen dočasný a pomíjivý stav. Vím to i navzdory tomu, že některé poškozené nebo znehodnocené části mého Já věří v naprostý opak. V tomto případě platí slova: „Buď něco uděláte, nebo neuděláte, ale jen zkusit něco udělat, to nelze.“ Jestliže se o něco pouze pokusíte, pak nemusíte uspět. Proto to učiňte – ať se to stane částí vašeho Já, která si je vědoma toho, že to dokážete. A pak se to i stane. A pokud by se vám zdálo, že k tomu nedošlo okamžitě, vytrvejte. A nakonec ještě jedna důležitá poznámka: nechte to být a na nic netlačte.“
Prožijte novou realitu
„Jedním ze způsobů, jak umocníte sílu nové myšlenky je, jestliže změněnou realitu i prožijete. Anebo si zvolte něco, co neodráží běžné představy většiny lidí a odvede vás daleko od obvyklých situací, takže novou realitu zažijete. Jakmile se to stane, už nikdy nebudete (do jisté míry) pohlížet na svou existenci za pomoci nyní už překonaných očekávání. Jestliže se vám něco podobného přihodí, máte dvě možnosti: buď se s podrobnostmi o svém novém setkání s neočekávaným svěříte druhým, nebo si je necháte pro sebe. Naprosto jasně si totiž uvědomíte, že pokud o nich budete hovořit, někteří lidé by si mohli myslet, že jste poněkud nevyrovnaní čili blázniví.
V žádném případě bych nechtěl, abyste si mysleli, že jsem nějak výjimečný nebo nějak „obdařený“. Tím byste totiž mezi sebou a mnou pouze stavěli umělou zeď a dělali nepřirozené rozdíly, jež by vám zbytečně komplikovaly a ztěžovaly proces dosažení smýšlení či stavu, které jsou zodpovědné za to, že metodu matrix energetics je snadné se naučit i praktikovat. Má vlastní předchozí zkušenost mi doširoka otevřela oči, takže jsem byl náhle schopen vnímat jinak, nově přemýšlet a prožívat okamžiky svého života s novým vědomím.“
To, co vidíte, se nemusí zrovna stát vám
„Kdykoliv při různých příležitostech předvádím názorně svou práci, se mohu spolehnout na skutečnost, že to co chci ukázat, se okamžitě a viditelně projeví; události, ke kterým při tom dojde, budou dostatečně stabilní. Je dobré, jestliže můžete s něčím počítat, nemyslíte? Jestli mě vidíte demonstrovat určité výsledky, jichž lze dosáhnout pomocí matrix energetics, musíte si uvědomit, že se díváte pouze na špičku ledovce. Svými pěti smysly nemusíte zachytit vše, co se v daném okamžiku odehrává. Někteří lidé poté, co byli svědky veřejných ukázek mé práce, napsali do internetové diskuze na mých webových stránkách komentáře, které zněly asi takto: „jen se hodně smál a složil k zemi pár lidí, ale pořad mi není jasné, co dělá nebo co se od něho mohu naučit.“ Schopnost srazit někoho k zemi, nebo ho dokonce uvést do bezvědomí přitom:
1. neznamená sama o sobě vůbec nic.
2. znamená úplně vše! Jestliže určitému prožitku přisoudíte význam, pak bude velice individuální. Musíte se sami rozhodnout, jaký má pro vás daná zkušenost smysl, a to v rámci svých vlastních pravidel a filtrů vnímání, které uplatňujete při procesech chápání dění, jež se odehrává v mezích subjektivní reality.
Abych se nějakým způsobem vyrovnal a vypořádal s problémem lidských očekávání, vždy svým klientům říkám, že zkušenost s matrix energetics pro ně může znamenat buď všechno, nebo nic! Pokud přistupujete k tomu, co dělám, jako k důkazu že se odehrála určitá věc, může následně dojít k tomu, že díky síle svého vědomí si na základě pozorování jednoho konkrétního výsledku můžete omezit rozsah dalších možných žádoucích projevů, které vzejdou z této zkušenosti. Skutek vlastního výběru, jak se říká v kvantové fyzice, má za následek zúžení všech ostatních pravděpodobných událostí na jediný výsledek, pro nějž jste se vědomě rozhodli. Řeknu-li tedy, že se naše interakce týká určité věci, pak zároveň vytyčuji, co touto věcí může být. Abyste tudíž nevyloučili ani jednu možnost, musíte brát v úvahu i to, co by normálně bylo považováno za neuskutečnitelné, a začlenit to do souboru možných výsledků. Jestliže si budeme vykládat myšlenky kvantové fyziky volně a se štědrou dávkou představivosti, pak snad začneme chápat, že společně s každým možným výsledkem se může vynořit i mnoho dalších pravděpodobných realit, a snad dokonce i něco, co by v kontextu naší vzájemně zaručené reality bylo bráno jako nemyslitelné či nemožné.
V rámci mé spolupráce s lidmi na seminářích se tedy může odehrát řada věcí a někdy i takové, jichž se na běžné vědomé rovině vůbec nezúčastním“.
Očekávejte neočekávané
„Lidé vždy připisují událostem nějaký význam. Ať už mě uvidíte provádět cokoliv, uvidíte to svýma vlastníma očima a vysvětlíte si to na základě databáze vašich zkušeností (a vědomostí a znalostí). Každý z nás tedy může prožít něco jiného. Nemyslete si, že se to týká jen víry v uzdravení nebo uvádění lidí do bezvědomí. Ani si nemyslete, že pokud k tomu nedojde, děláte něco špatně. Týká se to pouze způsobu, jakým interpretujete události v rámci svého pohledu na svět. Uvidíte to, co čekáte, že uvidíte. V řadě případů se z toho poučíte jen v kontextu toho, o čem se domníváte, že už znáte“.
Jste připraveni probudit se v Matrixu?
„Dotkněte se povrchu stolu, který stojí určitě poblíž. Pravděpodobně si myslíte, že až se ho dotknete, nahmatáte tvrdý povrch pevného hmotného předmětu. Kdybyste se naučili dívat na stůl z pohledu kvantové fyziky a tento stav si dokázali udržet, mohly by vám prsty přímo projít deskou stolu.
Přesunout vědomí do opěrného bodu, kde prožitek toho, co já i jiní nazýváme neobvyklá realita, je nejen možné, ale dokonce se to stává i druhou přirozeností, která samozřejmě vyžaduje neustálé procvičování rozšiřování hranic vašich představ; flexibilita takového to nového stavu si pak v podstatě bude žádat, aby vaše vnímání světa kolem vás prošlo přetvářejícím posunem. A právě takovouto změnu mohou podle mě díky seminářům matrix energetics prodělat jeho účastníci. Zajistí vám přístav, z jehož bezpečí můžete experimentovat s neobvyklými, prospěšnými a opakovatelnými stavy vědomí, jež vám pomohou přeměnit parametry vašeho vědomí do stavu vědomí čela vlny či kvantového vědomí.
Jakmile pak stavové změny a nový styl vnímání doprovodí v průběhu experimentu při semináři konkrétní prožitky, začnete nabývat jistotu, že se nejedná o nic divného ani nedosažitelného. Jde pouze o jiný způsob pozorování, který může vytvářet (a také skutečně vytváří) fyzické změny v lidech i věcech. V okamžiku, kdy se vám mysl rozšíří natolik, že obsáhne realitu nového prožitku, už nikdy se její hranice nevrátí úplně do předchozího stavu starého nazírání na svět. To co vždy existovalo, avšak nikdy jste to neviděli, se náhle stává samozřejmým a stejně skutečným jako cokoliv ve vašem bezprostředním okolí. Tak tedy vítejte; právě jste přijali nový způsob života! A přesně v tom spočívá fakt, že matrix energetics je mnohem víc než jen technika či systém léčení.“
***
Metoda matrix energetics:
-je metoda dvou bodů
-využívá symboly či archetypy
-využívá cestování v čase a paralelní reality (v naši mysli)
Metoda dvou bodů
Jakmile se rozhodnete, že hodláte něco prožít a zároveň důvěřujete tomu, že to, co zvládl jeden, dokáže udělat kdokoliv, „nastartujete“ se k úspěchu. Již samotným rozhodnutím, co a jak budete něco sledovat, na kvantové úrovni zapříčiňujete, že se předmět vaší pozornosti bude chovat nebo pohybovat daným či předem určeným způsobem.
Nyní vás chci něco naučit. Je to jakési přípravné cvičení, jež vám zajistí úspěch při používání techniky dvou bodů, která je základním nástrojem praxe v matrix energetics.
Radionika je forma léčení na dálku, při níž číselné frekvence reprezentují jemné obrazce energie, kterými lze analyzovat a vyvážit energetickou disharmonii v těle. Úspěšné využití této metody předpokládá schopnost analyzovat to, co je zapotřebí udělat na vyrovnání energetické nerovnováhy. Radionik k tomu používá jakousi podložku, po níž jemně posunuje prsty a současně si přemítá soupis problematických míst na těle. Jakmile narazí na energetický obrazec, který harmonizuje, čili uvede narušený stav do pořádku, pocítí, jak se mu prsty zastaví na jednom místě, jako by byly přilepeny.
Cvičení
Přejděte ke stolu a posunujte konečky prstů pravé ruky po jeho povrchu. Cílem této hry je najít na stole bod, kde zůstanou vaše prsty jako „přilepené“, budou tím místem magneticky přitahované a budou skoro nehybné. Jakmile tento bod najdete, prsty na něm nechte a prociťte, jak jsou jakoby přilepeny nebo přitahovány.
Pak v okolí tohoto místa projíždějte i prsty druhé ruky, až opět pocítíte bod, na kterém se vaše ruka skrze prsty zastaví. Poté – aniž byste prsty zvedali či odtahovali – natočte ruku směrem k prvnímu nalezenému bodu a v duchu si obě místa spojte. Tím vytvoříte spojení, jež vám umožní hodnotit, srovnávat nebo měřit. Vaše fotony jsou nyní propleteny. Procvičujte si tento postup na rozdílných površích, dokud nebude pro vás zcela přirozený.
***
Postup při technice dvou bodů
Poznejte stav, který chcete změnit, a vytvořte si záměr cílového stavu, který chcete dosáhnout. Poproste Boha dle své víry o možnost uskutečnit záměr.
„Na svém těle nebo na těle druhé osoby (kterou léčíte) určete bod, jenž je na dotek zatvrdlý, tuhý nebo hůře pohyblivý.
Najděte druhý bod, který při doteku a za stálého tlaku na první bod zesílí pocit napětí mezi oběma body nebo vyvolá dojem, jako by mezi nimi působily magnetické síly. Zvolené body nejsou důležité, rozhodující je záměr.
Vytvoření propojení mezi těmito dvěma body umožňuje provést měření či srovnání. Nezapomeňte procítit spojení mezi body, které jste si vybrali. Pamatujte si, že podle kvantové teorie nemůžete sledovat určitý jev či předmět, aniž byste na něj působili; tento efekt vzniká již samotným pozorováním spojení mezi vámi zvolenými body, jež se uskutečňuje dotekem či představivosti. Data a informace tohoto procesu v konečném důsledku způsobují, že se zhroutí vlna hmoty či vědomí, které sledujete nebo na něž působíte.
Nyní si všimněte, co se změnilo. Mezi oběma body pravděpodobně pociťujete menší napětí a toto místo vám může připadat měkčí či ohebnější. Možná, že si uvědomíte i změny v dýchání; vy i váš partner, se kterým „nacvičujete“, můžete pocítit příliv horkosti nebo vám zčervenají tváře. Stává se i to, že tělo se začne pohupovat či pohybovat do taktu jakési nevědomé, prvotní rytmické síly. Jestliže se tak stane, postavte se za partnera, neboť pokud jste skutečně vstoupili do stavu, jejž popisuji, mohl by na okamžik ztratit vědomí. Je dobré být připraven na cokoliv včetně spontánního smíchu, pláče nebo jiných projevů emočního či fyzického uvolnění.“
Nechte jednoduše, ať se to stane…
V žádném případě si však nemyslete, že abyste byli schopni provádět metodu ME, musíte meditovat. Jestliže by meditace byla nevyhnutným předpokladem, pak by si tato energie či duch nevybrali mě. Má mysl je klidná jen výjimečně; již jako dítě jsem klidně mohl dělat reklamu na utišující léky!
Nezabývejte se stále dokola otázkou, zda vše děláte správně. Přestaňte se snažit pochopit, jak metoda matrix energetics funguje – umožněte jednoduše, ať se to stane. Právě ve chvíli, kdy přestanete aktivně myslet, můžete totiž splynout s předmětem svých myšlenek. Z kvantového hlediska jste pak propleteni a právě tehdy se to stane. Tento okamžik vnímejte podvědomě. Dovolte si být přitom překvapení, nadšení i posilnění – vše v jediném okamžiku (tady a teď). Gratuluji! Zrovna jste si rozšířili obzory mysli a vstoupili do světa nových možností.
Je důležité, abyste pochopili, že dva body, které jste si zvolili, samy o sobě nic neznamenají. Význam jim přisuzujete vy!
V knize následuje řada příkladu z klinické praxe autora i příklady vyléčení provedené jeho studenty z celého světa.
Archetypy
„Další způsob, jak pracovat s metodou matrix energetics spočívá ve využití symbolů či archetypů, neboť pravá mozková hemisféra mluví právě skrze symboly a obrazy. Metodu, již nazývám technika archetypů, můžete do své terapeutické „vlny“ začlenit v různých podobách.
- Jedna z řady možných forem zahrnuje uplatnění základních geometrických tvarů – kruh, koule, trojúhelník, obdélník, čtverec. Máte-li chuť pustit se do smělejších podniků, můžete sáhnout ke složitějším útvarům – čtyřstěnu, osmistěnu nebo jakémukoliv jinému tvaru.
- Existuje i jiná, přirozenější cesta – pracujete s prvním obrazem, který se vám vybaví. Zatímco vytváříte vlnu, a soustředíte se na svůj záměr, mohou se vám v mysli spontánně objevit mytologičtí bozi, postavičky z kreslených pohádek, či jakýkoli jiný tvar nebo představa. Cílem této činnosti je zaznamenat cokoliv, co vás upoutá, a poté s tím dále pracovat. Tyto spontánní obrazy lze uplatnit k harmonizaci práce obou částí mozku. Procvičováním techniky archetypů můžete spustit proces sjednocování hemisfér, jelikož vytváří i udržuje větší spojitost a harmonii, což je cílem většiny meditačních postupů.
Všechno v přírodě lze popsat pomocí geometrie. Od tance atomů až po obíhání planet; každý vývoj i pohyb se řídí týmiž soubory pravidel, které lze vyjádřit prostřednictvím geometrické symetrie tvarů a forem. Mějte na paměti, že základní tvar například lopatkové kosti je trojúhelník.
Každý člověk má dvě lopatky: jednu napravo a jednu nalevo. Představte si, že pracujete s člověkem, který má výše posazené pravé rameno a trpí mírnou bolestí. V takovém případě lze udělat velmi jednoduchou věc: vytvořte si obrazec vlny, jenž upraví orientaci lopatkové kosti či trojúhelníku. Pokud ho ve své představivosti vidíte příliš vysoko nebo jako nakloněný, představte si ho znovu ve správné pozici. Kost se pak pohne, aby odpovídala vašemu obrazu! Je naprosto úchvatné sledovat, jak hluboké a okamžitě měřitelné účinky může mít tenhle prostý postup“.
Cestování v čase a paralelní reality
Používání otázek při technice dvou bodů
Otázky jsou jedním z prostředků, jejichž pomoci můžeme definovat stavy bytí a zaměřit na ně svou pozornost. Vyzkoušejte praktické dotazy typu: „Jaké by to bylo, kdybych nyní dokázal zbortit strukturu této vlny?“ Nebo: „Jak by tento vzorec světla a informací vypadal, kdyby byl prospěšnější?“, či dokonce: „Co by se mělo stát, aby došlo ke zlepšení?“ Přinejmenším se ptejte tak, aby vaše dotazy vyvolaly účelné odpovědi z univerza, a ony je pak také vyvolají. Můžete se spolehnout na to, že ještě než se zeptáte, budete mít odpověď přímo před očima a k dispozici dříve, než otázku vůbec zformulujete
Čas ve skutečnosti neexistuje
Další představa, která nám výrazně oklešťuje realitu, spočívá v tom, že léčení vyžaduje čas. Tato myšlenka je možná pravdivá pro smyslovou, a tedy naši společnou realitu. Je vhodné přenechat detaily problému i jeho řešení síle, která je větší než my sami. V takzvaném duchovním světě nenajdete tatáž omezení, která spoutávají realitu hmotného světa.
Myšlenka, že věci se dějí za sebou v čase (a tedy chronologicky), je mylná představa, či halucinace vyvolaná časovým softwarem našeho mozku. Berme v úvahu možnost, že v kvantové realitě se věci dějí okamžitě. Můžeme prožít okamžitou proměnu, avšak naše mysl se svými hluboce zakořeněnými vnímavostními předsudky o čase stále prožívá události, které se odvíjejí nebo vyvíjejí postupně.
Podle teorie relativity je čas proměnná veličina, jež je závislá na perspektivě pozorovatele. Slavný americký fyzik F.A.Wolf prohlašuje: „Působením kvantové vlny je možné, aby se budoucí událost propojila zpětným přesunem v čase s přítomnou nebo minulou událostí.“ Také říká, že nic minulého v podstatě není dáno; jak minulost, tak i budoucnost jsou spojeny s přítomností v podobě možností.
Minulost a budoucnost jsou ve skutečnosti pouze možné výsledky, které lze do jisté míry změnit. V mysli je možné propojit sílu přítomného záměru s prvky minulosti; pokud připustíte existenci možnosti jiného, prospěšnějšího výsledku, vzor, jenž způsobil trauma se může okamžitě změnit. V důsledku nově „nakonfigurované“ události pak může dojít k fyzicky pozorovatelným změnám. V podstatě se tedy můžete naučit dostat zpětně v čase do okamžiku před touto událostí, kdy zážitek ještě vůbec neexistoval.
Postup při technice cestování v čase ve spojení s matrix energetics
1. „Proveďte měření (srovnání) podle dříve popsaných kroků při technice dvou bodů – krok 0 – 4, str. 13.
2. Zeptejte se klienta na jeho věk. Ten je pak vaším výchozím bodem.
3. Začněte odpočítávat směrem dolů po pětiletých úsecích a zároveň držte prsty na dvou bodech, jež jste si určili v prvním kroku.
4. Stanovte si záměr tak, aby se kvantové vlny změny aktivovaly v okamžiku, kdy „dojdete“ k události, či období, na které si přejete působit. Přesný věk či dobu, kdy k dané události došlo, znát nemusíte, protože jakmile dosáhnete přibližného časového rámce, pocítíte, jak vám pod rukama zvolené body měknou a mění se.
5. Buďte připraveni na to, že vy nebo váš klient či „pokusný“ subjekt prožije fyzické nebo emoční uvolnění energie. Zlehka jej podpírejte, a pokud to bude zapotřebí, poskytněte mu i útěchu, ale nesnažte se narušovat nebo upravovat proces, kdy bude zpracovávat informace a prožitky.
6. Jakmile se situace uklidní a bude jasné, že celý proces je u konce, proveďte pomocí dvou původních bodů kontrolní měření. Bude-li zapotřebí, lze postup opakovat, protože v určitých případech se může vyskytnout více časových období, do nichž je třeba vstoupit, aby se problém vyřešil úplně.“
***
„Jeden ortopedický chirurg mi napsal, že napravil těžkou skoliózu u svého pacienta jen tím, že okopíroval to, co mě viděl dělat na záznamu. Nejenže je tato technika velice snadno proveditelná, ale zároveň patří mezi jedny z nejužitečnějších a nejpřínosnějších postupů v rámci všech metod matrix energetics. Ve své praxi ji používám neustále a z vlastní zkušenosti mohu říct, že je mnohem jednodušší ji provádět než vysvětlit, jak se má dělat.
Je natolik účinná, že pokud chcete například vyřešit dlouhotrvající problémy s kolenem, představíte si, jak se vracíte v čase do okamžiku, kdy došlo ke zranění, a přetvoříte obraz kolena v minulosti. Tím nejenže můžete vyléčit koleno, ale také změnit způsob, jakým osoba toto období prožívala, neboť obě věci jsou úzce spojené.
V mnoha případech se při práci s klienty vracím do okamžiku jejich narození. Příčiny struktur, které se později vyvinou do zdravotních potíží, lze často odvodit od událostí nebo energií, jež byly součástí porodu. Jakmile upravíte hologram vědomí o průběhu porodu, můžete lidem začít nový život. Pokud je možné dostat se v čase až do okamžiku porodu, je samozřejmě rovněž možné zajít ještě hlouběji do minulosti. Můžete kalibrovat nebo vysledovat vzorce, jejich základy byly položeny při početí, a někdy dokonce i před ním.“
Paralelní vesmíry
Z principu cestování v čase vyplývá i myšlenka, že tentýž postup je možné použít ke vstupu do jiných paralelních realit.
***
Na mých stránkách rovněž pravidelně sledujte informace o nových knihách, DVD či pomůckách pro domácí studium, jež vám přinesou další podněty pro praktické uplatňování metod matrix energetics.
Věřte sami sobě a učte se posouvat hranice své představivosti.
Řiďte se slovy: „buď něco uděláte, nebo neuděláte, ale nelze jen zkusit něco udělat.“ Rozhodněte se naučit a poznat vše, o čem v knize hovořím, bez ohledu na to, kolik času a energie bude zapotřebí k tomu, abyste to zvládli. Zjistíte, že se vám vaše „investice“ bohatě vyplatí.“
***
Příběh ze své praxe, s využitím cestování v čase vyvoláním archetypů
„Když jsem při semináři demonstroval daný postup na jedné účastnici, držel jsem prsty na dvou bodech, a přitom si představoval, jak cestuji v čase zpět do klíčové doby v jejím životě, která měla souvislost s potížemi, jež jsme chtěli vyřešit. Začal jsem v duchu odpočítávat roky, a jakmile jsem se dostal k období, kdy jí byly tři roky, její páteř se mi náhle změnila přímo pod rukama, zatímco jsem v rychlém sledu za sebou „uviděl“ dva archetypální obrazy.
První z nich představoval starou černou konvici na čaj, ve které právě vřela voda. Jelikož jsem to vyhodnotil jako důležitou informaci, požádal jsem mé své vnitřní vedení, aby mi poradilo, co mám s touto představou (vizi) udělat. Vzápětí jsem dostal odpověď, že mám ztlumit oheň na sporáku, aby voda přestala bublat. Ihned potom jsem „uviděl“ představu něčeho, co mi připomínalo rybářský háček se žížalou, jejž měla klientka zapíchnutý v páteři v oblasti kříže. Opět jsem se tedy zeptal, jak mám postupovat, a v odpověď se mi vybavil obraz, který naznačoval, že mám háček narovnat a žížalu vyprostit, což jsem neprodleně ve svých představách udělal. Klientku už několik let trápily bolesti v bederní páteři, jež však zmizely v okamžiku, kdy jsem vykonal to, k čemu mě dovedly intuitivní obrazy.
Jakmile jsme skončili, vyprávěl jsem klientce o tom, co jsem viděl a udělal. Jelikož chtěla vlastní zkušeností přispět k potvrzení toho, co jsme společně s celou skupinou vytvořili a prožili, sdělila všem svůj osobní příběh, který se týkal mých obrazů: „Když mi byly tři roky, onemocněla jsem závažnou formou míšní meningitidy a s horečkou přes jedenačtyřicet stupňů jsem byla okamžitě převezena do nemocnice,“ začala a mně náhle představa konvice s vroucí vodou dávala smysl. „Zatímco jsem byla v nemocnici, provedli mi lékaři lumbální punkci, a pokusili se izolovat organismus, jenž způsoboval horečku.“ S těmi slovy jsem si uvědomil, jaký význam měl ohnutý rybářský háček zapíchnutý do její páteře. Přestože mi předtím neřekla vůbec nic o své zdravotní historii, dokázal jsem pomocí dvou bodů, techniky archetypů a metody cestování v čase přesně určit, co potřebuje.“
Dva z příběhů účastníků semináře:
První s více příklady na téma: Křivé? Narovnáno!
„Léčil jsem ženu, která už léta trpěla tak silnými bolestmi zad, že se ocitla téměř na hranici invalidity. Po jediném sezení, kdy jsem na ni uplatnil několik technik matrix energetics, bolesti zmizely a od té doby se už nikdy nevrátily.
U jiného pacienta jsem dokázal napravit skoliózu tím, že jsem si vedle sebe představil dvě reality, jednu se skoliózou a druhou bez ní. Zaměřil jsem se na tu zdravou a výsledek byl dokonalý!
Dalšího klienta jsem přivedl v úžas, když jsem ho pomocí cestování v čase zbavil během minuty devět měsíců trvajících potíží s krční páteří.
Kamarádka, již jsem potkal na jednom semináři, si stěžovala na dlouhodobý problém s kolenem. Provedl jsem tedy techniku dvou bodů, ale ještě než jsem se ji vůbec dotkl – v okamžiku, kdy jsem se nad ní teprve sklonil, abych našel příslušné body – mi řekla, že už cítí, jak se koleno začíná napravovat. Jakmile jsem se jí fyzicky dotkl, cítila obrovské horko. Celý proces trval asi půl minuty, a ještě o dva týdny později, když jsem s ní mluvil naposledy, neměla žádné bolesti.
A ještě poslední příklad z mé praxe: „navštívil mě klient, který si poranil paži. Provedl jsem bezdotykovou techniku dvou bodů ze vzdálenosti přibližně šedesáti centimetrů, přičemž první bod jsem zaměřil na jeho zápěstí, druhý jsem nasměroval ke stropu. Popsal mi, že měl pocit, jako by mu z paže vál studený vítr; a za minutu byla bolest pryč
Druhý příběh na téma: Na dálku
Znám ženu, která v posledních letech prodělala několik autonehod a v důsledku zranění trpěla silnými bolestmi. Jednoho dne jsem se rozhodla, že na ni budu působit na dálku. Jakmile jsem skončila, napsala jsem jí o tom v e-mailu. Odpověděla mi, že její bolesti byly už tak intenzivní, že nemohla jíst. Když se jednou vracela autem domů, bolesti náhle ustaly. Měla takovou radost, že zavolala kamarádce, zašly si na večeři, a poprvé po mnoha dnech jí jídlo přineslo opravdový požitek. Jak mi napsala v e-mailu, v době, kdy jsem na ni působila, cítila radikální změnu ve svém zdravotním stavu.
***
Zážitky ze seminářů matrix energetics
„Seminář vytváří jedinečné a doslova čarovné prostředí, ve kterém je všechno možné a téměř vše funguje. Účastníci se zbavují svých předsudků a oklešťujících představ a vstupují na hřiště, jež poskytuje mimořádnou oporu jejich mysli a fantazii. Jakmile si levá, racionální hemisféra uvědomí, že mnohé z toho, co se na seminářích dozvídá, je kvantová fyzika, část vědomí, které patří do starého železa, dokáže se uvolnit z nejistého sevření, jimž se snaží spoutat realitu, a předá vládu nad ní veselé a někdy i bujaré zábavě.
Účastníci bývají mile překvapeni tím, jak se jim jejich dosavadní problémy náhle zdají být méně závažné a zdrcující a pohrouží se do příjemného úkolu vytváření nových řešení pro své staré a zastaralé způsoby smýšlení a bytí. Nejenže se naučí přemýšlet mimo rámec omezující škatulky, ale dokonce začnou mít podezření, že tato škatulka ve skutečnosti neexistuje. Pokud totiž začnete nahlížet na svůj svět novýma očima, spatříte ho v jiných barvách a v jiné podobě.“
1. Buďte hraví
Hluboké odezvy se lze dočkat během vteřin, a nikoliv hodin. Je to naprosto úžasné! Napojím se na nekonečno, aniž by mě spoutávaly hranice fyzického světa. Naučil jsem se, jak dosáhnout okamžitých změn jak v tělesné, tak i citové rovině zábavným a hravým způsobem a energetické změny skutečně cítím – a některé z nich velice intenzivně. Bylo mi řečeno, že klíčem k úspěchu je být hravý.
2. Okamžitá změna
Sám jsem sice knihy o Harry Potterovi nečetl, ale z toho co jsem slyšel, mi připadá, že autorka připravuje nastupující generaci na to, jak snadno dosáhnout toho, co se právě učíme. Sami se přesvědčíme o tom, že svůj svět můžeme změnit okamžitě a bez terapií. To je síla!
3. Rozšiřování hranic reality
Matrix je rám, v němž je napnuto plátno reality a který nám umožňuje posunout se za hranice léčení do prostoru osobní transformace. Je to v podstatě způsob, jakým lze přebudovat vlastní realitu. Poskytuje nám neuvěřitelnou svobodu a neskutečné množství tvořivých myšlenek. Je to jako Škola čar a kouzel v bradavicích pro dospělé.
4. Jednotná teorie pole
Nemusím znát vůbec nic; abych dokázal uplatnit metodu matrix energetics, stačí pouze uspořádat veškeré své výchozí vzdělání a osvojená paradigmata do nových struktur. Díky tomu, že si tuto skutečnost jasně uvědomuji, jsem tvůrcem vlastní reality, a to prostřednictvím záměru a výběru. Matrix energetics je jednotná teorie pole i pro všechno ostatní co dělám a s čímž pracuji.
5. To je výlet!
Mám živou představivost, která zdaleka přesahuje hranice mé komfortní zóny – oblasti činností, v nichž se běžně pohybuji. Toužím ji dohonit, a proto neustále šplhám nahoru; vím, že jednou se k ní dostanu; protože tu nejen chci, ale jsem toho i schopen – to je výlet!
6. Bez hranic
Cokoliv, co si dokážete představit, je možné. Omezují vás pouze hranice vaší představivosti.
7. Úžasný zážitek
„Ležel jsem na podlaze v přítomnosti stovky dalších lidí. Nemohl jsem pohnout rukama ani nohama, zatímco má mysl a tělo dělaly půlhodinu bůhvíco. Nejenže jsem se při tom cítil dobře, ale byl to ten nejbáječnější nejnevšednější, nejděsivější, nejúžasnější a nejhlubší zážitek mého života. Díky.“
8. Dveře se otvírají
Seminář byl skutečný zázrak. Spatřit na vlastní oči to, co je možné, vám otevře dveře v životě ke všemu.
Některé odpovědi na často kladené otázky
Matrix energetics: proč zrovna tento název?
Matrix energetics popisuje živou krystalickou energii, z níž se skládá naše tělo, kosti, vazivové obaly svalů, pojivová tkáň, a dokonce i některé podpůrné tkáně v mozku se skládají z tekuté krystalické hmoty. Na krystalech a krystalických strukturách je zajímavá skutečnost, že umožňují projev toho, co nazýváme kvantový fenomén. V podstatě jsme složeni ze světla a informací, tedy z energetických struktur, což se nám v posledních padesáti létech snaží sdělit fyzici.
Jakmile poznáte, že pomocí matrix energetics skutečně dokážete někoho uzdravit, upravit jeho emoční rozpoložení nebo mu změnit jeho myšlenkové postupy, náhle se před vámi vynoří nové možnosti. Pouhým dotekem a konkrétním postupem můžete například změnit vzorec dávného zranění. Matrix energetics využívá sílu soustředěného záměru; je to jednoduchá metoda, kterou se může naučit a dokonale zvládnout kdokoliv.
Co je cílem vaší práce?
Mým cílem je naučit co nejvíce lidí nahlížet na svět právě tímto způsobem a to, jak si osvojit metodu matrix energetics. Matky mohou jejím prostřednictvím pomoci svým dětem a rodiny v ní získávají nástroj péče o zdraví, jenž je vždy dostupný a navíc zadarmo. Matrix energetics je nový účinný prostředek, který může každý využívat k tomu, aby čemukoliv, co už dělá pro uzdravení a transformaci, dodal větší sílu a téměř okamžitě dosáhl kýžených výsledků.
Zvládne tuto práci kdokoliv?
Matrix energetics je vhodná pro každého. V podstatě se dá říct, že největší problémy s touto metodou mají lidé s akademickým vzděláním; tedy ti, kdo působí ve stavu materialistického vědomí. Jakmile tedy budete schopni uvěřit v jiné možnosti než jen v ty, kterým jste věřili nebo s nimiž jste se setkali doposud, když vezmete v úvahu, že existuje i jiná možnost, vstoupíte do kvantové říše, kde je vše možné.
Je pro většinu lidí těžké vstoupit do „kvantové říše“?
Matrix energetics přináší většině lidí radost a zábavu. První den semináře přemýšlejí o tom, co je skutečné, zatímco druhý den si říkají asi toto: „sice si nejsem jistý tím, co je skutečné, ale je mi to celkem jedno, protože najednou dělám věci, které jsem si dříve nedokázal ani představit. Při této práci je naprosto nezbytné umět si hrát a představovat jako malé dítě.
Postupně přijmete myšlenku, že váš pohled na svět je dostatečně široký na to, aby se do něho vešly nápady, které otevírají dveře výsledkům, jež vám připadají jako zázraky. Osobně jsem se setkal s několika kvantovými fyziky, kteří se podobají dětem v tom, že jsou schopni a ochotni si představit realitu, jež je odlišná od představ ostatních lidí.
Při této práci hraje důležitou roli záměr. Můžete vysvětlit, co pod záměrem myslíte a jak se využívá?
Záměr je energetický základ, který slouží k tomu, aby se podstata a struktura vašich představ projevila jako pozorovatelná realita.Chcete-li něco uskutečnit, musíte si to nejdříve představit. Jakmile si to představíte, vytvoříte si obraz o novém stavu – vlastně vidíte, jak se váš plán realizuje – a následně podniknete patřičné kroky k jeho praktickému uskutečnění. V rámci matrix energetics pracujeme s projektem, který nazýváme vědecká struktura. Učíme ho co nejjednodušším způsobem, aby byl pro všechny nejen srozumitelný, ale i zábavný. Pokud pochopíte základní principy, začnete si uvědomovat, že myšlenky kvantové fyziky jsou skutečnou bránou do říše fyzicky pozorovatelných možností.
Jakmile tedy porozumíte základům, na kterých stojí matrix energetics, můžete tuto metodu aplikovat na kvantovou laboratoř, již nazýváme lidské tělo; sledovat, jak se uskutečňují zamýšlené změny, a rozhodnout se, zda je tato říše pro vás skutečná. Tak zároveň překročíte hranici mezi tím, čemu jste věřili dříve, a tím, čemu věříte nyní, což nakonec vede k tomu, že vaši představivost ani to, co dokáže udělat, nebude omezovat nic.
Jak vnímáte hmotnou, fyzickou realitu?
Základní vesmírnou energii jsme za pomoci svého vědomí přetvořili do prožitku toho, co nazýváme realita, avšak každý si svou vlastní realitu ve skutečnosti vytváří skrze myšlenky. Důležité je, abyste přijali myšlenku, že všichni jsme energie a jsme složení z kvantového materiálu, jenž nám umožňuje aktivně se zapojit do tvorby našeho objektivního prožitku reality.
Co myslíte pojmem „cestování v čase“?
Ohledně cestování v čase byste mohli namítat, že si to vše jen vymýšlíme, což je naprosto v pořádku, pokud se jedná o opravdu prospěšnou fikci. Pokud tato technika představuje dostatečně vhodný myšlenkový systém, který stabilně funguje, tak není proč ji zavrhovat nebo zpochybňovat. Za svými slovy si stojím, protože když se dotknu určitého místa na těle a cítím v něm napětí či bolest nebo cokoliv, co hledám, vrátím se v duchu zpět v čase, a jakmile se dostanu do okamžiku, kdy došlo ke zranění nebo kdy začaly zdravotní potíže, zcela zřetelně vnímám změnu v tkáních v bodech, jichž se dotýkám. V žádném případě netvrdím, že dokážu vyléčit rakovinu nebo jakoukoliv nemoc.
Jak do práce s matrix energetics zapadá kvantová fyzika?
Takzvaný Heisenbergův princip neurčitosti tvrdí, že v podstatě nelze sledovat systém, aniž bychom do tohoto sledování nevstoupili; a tím způsobíme v systému změnu. Z vědeckého hlediska to znamená, že pokud sledujeme částici a pokoušíme se změřit její rychlost, současně ztrácíme přehled o její poloze. Jestliže se budeme naopak snažit vysledovat její polohu, nebudeme schopni změřit její rychlost. Obě veličiny nelze měřit zároveň; můžeme pouze jednu sledovat a druhou měnit. Začal jsem si uvědomovat, že naše vědomí funguje v této kvantové rovině, a vytváří tak naši realitu. Realita, jež je výsledkem takovéto činnosti, pak odráží to, co přijímáme a čemu jsme se naučili věřit.
Součástí naší reality jsou i jevy jako spontánní remise neboli samovolné uzdravení. Ačkoliv zázraky nepatří do říše lineární fyziky, kvantová fyzika je naopak předpovídá. Někteří kvantoví fyzici nazývají takovouto jednotnou teorii pole Boží mysl. Všichni jsme v podstatě funkční součástí Boží mysli, a proto máme přístup k témuž vědomí.
Co máte na mysli, hovoříte-li o filtrech?
Naše očekávání ohledně toho, co je či není možné, je formováno podstatou a rozsahem našich názorů a přesvědčení. Ty fungují jako filtry, které nám diktují, co jsme schopni registrovat jako svou konkrétní a pozorovatelnou realitu, již nazýváme společně sdílená neboli konsensuální realita.
Na semináři jsem byl svědkem toho, jak se několik lidí pod vlivem působení matrix energetics skácelo k zemi. Je tento jev nezbytný k tomu, aby metoda fungovala?
To, co lidé prožívají, jsou velmi jemné změny v těle, které však často zahrnují i hluboké účinky. Ať už se jedná o nenápadné nebo naopak zřetelné projevy, v každém případě dochází k transformaci a pokaždé se něco skutečně děje; právě v tom, koneckonců, spočívá krása a snadnost tohoto systému. Někdy se může odehrát i několik změn současně. Lidé se pak najednou tak uvolní, že klesnou k zemi, a jakmile se proberou, cítí se svěží a jakoby jiní. Ke kýžené změně však dojde i bez zhroucení a dramatických situací.
…kráceno
↧
Jaroslav Dušek: Jak se může Bůh Boha ptát, zda věří v Boha
Vytváříme stále složitější svět, který je tak unavující, že z nás vysává všechno štěstí a radost. Snaha po pohodlí vytváří paradoxně takové komplikace, že je stále větší počet lidí vyčerpán.
Výsledkem touhy po bezpečí jsou stále silnější regulace, kdy je již těžké udělat krok bez porušení nějakého zákona, nebo normy. A na ulicích a náměstích rostou betonové zábrany a procházejí se policisté se samopaly.
Snad každý krok, kterým chceme vylepšit svět, už dnes vede k opaku. Co je příčinou tohoto stavu a je možné se z něj vymotat? Na toto téma rozmlouvá Martina Kociánová s filmovým a divadelním hercem, improvizátorem, spisovatelem Jaroslavem Duškem, který o podobných věcech přemýšlí a také veřejně mluví.
Martina: Zdá se, že ačkoliv to vše, o čem jsem teď mluvila v úvodu mu vadí, přesto se jeví jako klidný, spokojený a snad i šťastný člověk. Buďte vítán pane Dušku.
Jaroslav Dušek: Děkuji, jsem zde. Kde se stala chyba? Ta chyba tkví v tom, že se sice o vše co jste popsala, snažíme, ale protože k tomu používáme nevědomý způsob užívání myšlení, tak se nám vlastně daří vytvářet opak toho, o co usilujeme.
Když amazonští indiáni vytvářejí svoje chýše, tvoří obraz galaxie
Martina: Co to znamená nevědomý způsob myšlení?
Jaroslav Dušek: Nechápeme a nevíme, jaký dosah mají naše myšlenky, nedovedeme své myšlenky domyslet. Používáme je nevědomě, to znamená jen v určitém daném rámci a to se naučíme považovat za přirozené.
Například lobbista lobbuje za nějaký obor. Ale to už je nevědomé užívání myšlení, protože jakmile bychom užívali myšlení vědomě, tak bychom stále mysleli na prospěch celku, jinak by to nešlo. Tak to používají indiáni, staří Toltékové. V jejich tradici je, že se neustále snaží udržovat vědomí celku – matky Země, otce Slunce, vědomí galaxie, oni bydlí v galaxii. Když amazonští indiáni vytvářejí svoje chýše, tvoří obraz galaxie. Každý sloup v chýši symbolizuje nějaké souhvězdí, planetu nebo hvězdu. Neustále stahují galaxii na Zem, aby v ní pořád byli. Indiáni za svůj domov považují galaxii, což by nás vůbec nenapadlo, trochu nás to přesahuje a právě proto myslíme nevědomky, neuvědoměle, neuvědomovaně využíváme dílčí fokusované myšlení.
Dokonce máme teorii, že to zaměřování, fokusování, zvyšuje výkonnost, když se člověk soustředí pouze na jednu věc, na svůj obor. Důsledkem toho je vznik mnoha oborů a podoborů, kde už ani oborník oboru nezná všechny podobory svého oboru. Už není schopen vše přečíst, protože je to všechno tak rozsáhlé a rozbujelé, že se v tom nikdo nevyzná.
Martina: Kdy se to stalo?
Jaroslav Dušek: To se děje pořád, je to průběžný proces.
Ulpívání myšlení na dílčí částí způsobuje, že sice promyslíme tuto část, ale už nepromyslíme její souvislost s celkem
Martina: Kdy to začalo? Kdy se ten proces nastartoval?
Jaroslav Dušek: Již pradávno o tom mluvil Buddha. Pět set let před našim letopočtem již popisoval ulpívání myšlení, protože právě toto ulpění myšlení na dílčí části celku způsobuje, že sice promyslíme danou část, ale už nepromyslíme její souvislost s celkem. Potom vytváříme zmatek. Filozof Václav Bělohradský to třeba popisoval hezky: „Každá myšlenka má na počátku energii páry.“ To znamená, že nám vnese něco nového, vypadá to jako skvělý objev a pak se tento určitý způsob uvažování rozbují, až zamrzne, vede to ke stádiu ledu. Jednoduchý příklad – automobil byl na počátku vítaný jako úžasná věc, zrychlí nám spojení, doveze nás někam, a podobně. Dnes jsou zde z toho ty největší problémy. Zácpy, zamrzání provozu, několik hodin nebo celé dny stojí lidé v zácpě, nejede to.
Martina: Myslíte si, že to, co se děje je ve fyzickém světě je obrazem tuhnutí v duchovním smyslu?
Jaroslav Dušek: Ne, je to jenom nedomyšlení toho principu. Když Martin Heidegger viděl auto, tak ho nevítal jako skvělý vynález, ale říkal: „To zruší princip blízkosti a vzdálenosti, zruší to přirozený svět.“ Podobně také nepokládal telefon za něco ohromného. Všichni to vítali v tom nevědomém užívání myšlení typu: „Je to chytrý vynález,“ podobně jako dnes chytrý mobil. Říkám tomu „efekt antibiotika“. Spočívá v tom, že nevědomé myšlení dá přednost rychlému, účinnému, krátkodobému řešení a nedomýšlí jeho dlouhodobý dopad. Antibiotika tedy krátkodobě vypadala výborně, hlavně ve své době; přišla nějaké infekce, antibiotika zabrala a bylo vše vyřešeno a hotovo. Pokud by myšlení bylo využito vědomě s použitím celku, tak by se ale dalo předpokládat, že toto nejde dělat do nekonečna.
Vytváříme různé pomocníky ve snaze usnadnit si život, ti nám ale vlastně spotřebovávají energii
Martina: Říkal to sám Alexander Fleming v jednom rozhovoru pro časopis Time, kdy prohlásil: „To byly léky pro čas války, ne pro dobu míru.“
Jaroslav Dušek: Ano. Člověk určitého typu myšlení to vidí, ale ten zaslepený, nevědomý to nevidí a raději rychle využívá onen krátkodobý účinek, i když se dá tušit, že to dlouhodobě oslabí tělo i imunitu. To vše se dá normálními myšlenkovými kroky předpokládat, na tom nic není. Dnes stojíme v situaci, kdy většina bakterií je super rezistentních, superbakterie řádí v nemocnicích, WHO o tom vydává alarmující a kalamitní zprávy. Tento „efekt antibiotika“ se týká mnoha dalších efektů, kdy si vytváříme pomocníky ve snaze usnadnit si život.
Tito pomocníci většinou fungují na principu nějakého motoru. Motor funguje na principu příkonu a výkonu, příkon je vždy větší než výkon. To znamená, že ten pomocník nám vlastně spotřebovává energii, místo toho aby nám ji dodával. Krátkodobě vypadá, že nám pomůže, vypadá to dobře, máme pocit, že to pomohlo (například letadla, auta), ale když tyto věci dlouhodobě používáme, tak zjišťujeme, že se nějak záhadně začnou obracet proti nám (ucpou se silnice, hrozí srážky letadel). Antibiotický efekt vypadá krátkodobě dobře, ale dlouhodobě nás vysává. Najednou třeba mizí ropa, protože se nám líbilo používat auta, a my teď nevíme, čím je budeme krmit. Vymýšlí se nové alternativy pohonu, ale vůbec se nepřemýšlí nad skutečnou alternativou, to znamená vzdát se toho.
Martina: Protože bychom se museli uskromnit.
Jaroslav Dušek: Uskromňovat bychom se nemuseli, protože když to vše přepočítáme, tak zjistíme, že nejekonomičtější způsob je jít pěšky.
Martina: Ale trvá to nejdéle.
Jaroslav Dušek: Ano, ale z hlediska nasazení naší energie k tomu aby člověk mohl dopravní prostředky využít a vše pak přepočítá (kolik peněz potřebuje člověk vydělat na nové auto, pronájem auta, koupi nafty, a podobně), tak zjistí, že všechny další dopravní prostředky ho už v podstatě omezují a oslabují.
Martina: Jenže kdybychom chodili pěšky, tak nemůžeme jezdit na eurovíkendy, nebo pracovat.
Jaroslav Dušek: A proč jezdíme na eurovíkendy?
Martina: Protože si myslíme, že to je ten luxus a naše štěstí.
Jaroslav Dušek: Protože máme auta.
Kamiony převážejí po Evropě zboží. Ingredience do jednoho jogurtu najezdí 1500 kilometrů, než vznikne jogurt
Martina: Tam se spíš létá.
Jaroslav Dušek: Ano, ale ten efekt vznikne proto, že je zde ten dopravní prostředek. A na to se nabalí způsob jak to zkomplikovat. Vidíte,0 jak kamiony převážejí po Evropě zboží. To samé zboží vezou ze severu na jih, proti němu jede to samé zboží z jihu na sever, z východu na západ. Ingredience do jednoho jogurtu najezdí 1500 km, než vznikne jogurt. U tohoto jasně vidíme, že je zde zpětněvazebný efekt.
Člověk vymyslí třeba nějaká antibiotika a hned na to navlékne další způsob existování a začne tím léčit kde co, začne vymýšlet věci, jak to používat, agentury, distribuce a už hledá způsob, jak do toho zatáhnout ostatní. Dokonce takovým způsobem, aby pak mohli říct: „Bez toho už to nejde.“ Přitom to vždy bez toho šlo.
Je to jako mobilní telefon, slyšel jsem nějaký pořad, který se dělal v dětských domovech a ptali se dětí na žebříček věcí bez kterých nelze žít. Na prvním místě byl internet. Dětem pak vysvětlovali, že bez internetu žít lze a ony říkaly: „Ne, nejde.“ A ptaly se: „Jak by jste se dozvěděla v kolik začíná kino nebo v kolik jede vlak…?“
Martina: Generace Y…
Jaroslav Dušek: Ano, tato generace se již domnívá, že bez internetu nejde žít. Je to důsledek nevědomého způsobu myšlení, protože kdybychom uvažovali vědomě jako pan Míra z Divoké Šárky, který tam žije již 12 let, nahý, tak bychom věděli, že většinu z těch věcí vlastně nepotřebujeme. Používáme je proto, protože je tady možnost je používat. Ve skutečnosti je ale nepotřebujeme. Například můžeme kosit kosou a je to dokonce tiché, ale máme sekačku.
To je ještě druhý rys motorů – vydávají zvuk. Je to zajímavý efekt toho, co ohromně mění prostředí, ve kterém žijeme. Jsou lidé, kteří stále říkají: „Je to stejné jako před 500 lety.“ Ale rozhodně to stejné není. Bylo větší ticho, v noci byla tma a ve dne světlo. Slunce a Měsíc nám vše pěkně rytmizovaly a určovaly. Byl to úplně jiný svět. Svět se mění do určité blamáže, není den a noc, není zima, není teplo, život trávíme v komplexech s klimatizací, kde se dá strávit celý víkend, měsíc, život. Je to jenom proto, že to máme k dispozici.
Je to úplně stejné jako když Vám dám na stůl pár různých nápojů, několik jídel a Vy během rozhovoru většinou samovolně tu a tam něco sníte a vypijete. Dokud nebudete vědět, že to na stole opravdu je, tak Vás nenapadne něco z toho chtít, dokud nebude mít opravdový hlad nebo žízeň. Ale když to je na očích a máte to k dispozici, tak to na základě jakési podivně samozřejmé, neurotické, mnemotechnické, fyziologické aktivity přesouváte do úst. Tak vlastně mnoho věcí požíváme jenom proto, že tady jsou. Je to legrační.
Jednou to popisoval pan Vodňanský – lidé jdou do kina, tam vidí film, kde jsou lidé, kteří žijí život. Dívají se a začnou přizpůsobovat tomu filmu svůj život, protože v něm vidí, jak se má žít. A takto se to dokola pořád ovlivňuje a přizpůsobuje.
Martina: Před lety jste v pořadu Kupředu do minulosti řekl, že nejstrnulejší na lidech je myšlení a to teď vlastně znovu připomínáte. Pokud ale lidem, jak se zdá, jejich strnulé myšlení nevadí, je zde vůbec důvod ho měnit?
Jaroslav Dušek: Lidem to vadí.
Martina: Nejsou šťastni a nevědí proč.
Jaroslav Dušek: Nejsou šťastni, jsou hodně nemocní, přibývá podle všech různých statistik nárůstů různých nemocí. Lidé užívají antidepresiva a jejich spotřeba skokově narůstá. Tak se zdá, že někde něco vadí, něco není úplně v pořádku.
Nevědomý způsob užívání myšlení spočívá ještě v jedné věci. Když se o tom chceme bavit, tak je potřeba se pohybovat v několika úrovních vědomí a musíme skákat z jedné úrovně do druhé a pokoušet se to propojovat. Nelze to popsat jednoduše, ale lze říct: „Problém je v nevědomém užívání myšlení.“ Když pochopíme, jak to funguje, tak musíme postupovat velice pomalu a pomalinku si to ukazovat.
Martina: Pojďme to rozplétat. Když si řekneme: „Problém je v nevědomém myšlení“, tak je to stejně k ničemu, podobně jako když jde někdo k doktorovi a ten mu řekne „To máte od psychiky.“ On ví, že to má od psychiky, ale neví proč a co s tím.
Jaroslav Dušek: Zároveň si člověk ale může říci: „Opravdu? Tak to s tím mohu něco udělat.“ Pokud tu větu vnímá vědomě. Pokud jí vnímá nevědomě, tak řekne: „Nevím, co mám dělat, pane doktore.“ V případě, že naslouchá vědomě, tak pokud dotyčný člověk použije několik vědomých myšlenkových kroků, tak pochopí, že svoji psychiku může on sám sledovat, zkoumat ji a také sám ovlivňovat. Rozhodně.
To že myslíme nevědomky je zapříčiněno tím, že nevíme, že se učíme myslet. Nejsme na to upozorněni…
Martina: Stejně tak je to s myšlením.
Jaroslav Dušek: Ano, ale u myšlení existuje takový nepříjemný průvodní efekt. Podařila se mu jakási mistrovská pirueta. Představte si, že myšlení je původně dáno lidem jako hračka. Můžeme to vidět třeba u novorozeněte. Ještě nepoužívá myšlení takovým způsobem, jak ho používáme my. Miminko je vedeno nějakou vnitřní moudrostí, určitými instinkty, Toltékové by řekli „božským principem.“ Tyto věci mu umožňují takové věci jako třeba projít porodními cestami. Miminko je dokonce schopné, což se moc neví, po porodu samo vylézt po mamince k prsu. Má na to sílu a schopnost to udělat. Umí se přisát na prs, dávat najevo své základní pocity, ale neumí používat rozkošatělé myšlení, jaké používají dospělí lidé, do kterého ho postupně vtahují.
Vidíme to i na jednotlivcích. Myšlení je jim postupně dáváno a člověk je vtahován do prostoru myšlení. To že myslíme nevědomky je zapříčiněno tím, že nevíme, že se učíme myslet. Nejsme na to upozorněni. U všeho ostatního víme, že se učíme, například jezdit na kole, plavat, zpívat, malovat, psát. Víme, že se to učíme, ale u myšlení nejsme upozorněni: „Pozor děti, teď se budeme učit myslet.“ Jakmile začnete opakovat první slova a první pojmy, tak už provozujete něco, co není úplně přirozenou věcí, protože se naučíte určité části nekonečně prostupujících se energií nazývat nějakým označením.
Proto se jako prvním v naší civilizaci učíme podstatná jména: „To je nos, oko, ucho, brada, to je pusa.“ Úplně stejně by však platilo, kdybychom dítěti říkali: „To není nos, oko, ucho, brada, pusa,“ protože to není celé. Abychom viděli okem, je k tomu potřeba další velký aparát, který se stává tím okem. Abychom dítěti vědomě sdělili to, co má udělat, tak bychom mu měli říct: „Tady to, co vidíš, tomu my říkáme oko. Trochu nevíme co to je, zatím to zkoumáme. Nevíme přesně, jak to funguje, je to velké tajemství. Na vidění se spoluúčastní mozek a další naše části, je to hluboce tajemné. Ale této viditelné části, kterou vidíš, říkáme oko. To je oko.“ Ten rozdíl je malý, ale ten první přístup je nevědomým a druhý vědomým užíváním myšlení.
Martina: Chcete tím říct, že přírodní národy, Indiáni, nebo Vámi oblíbení Toltékové, tyto věci říkají naprosto správně?
Jaroslav Dušek: Ptal jsem se Mnislava Zeleného Atapany, který ovládá tyto jazyky. Říká, že jsou v podstatě nepřeložitelné, protože obsahují jiný systém uvažování, který je pro nás velmi těžce pochopitelný.
Vyprávěl mi kvantový fyzik Fred Alan Wolf, jak se setkávají kvantoví fyzikové s indiánskými šamany, společně dělají meetingy, na kterých si společně povídají. Kvantoví fyzici jsou v úžasu z toho, že indiánští šamani rozumí kvantovému světu, kvantové fyzice reality. Seděli v kruhu a indiánský šaman najednou řekl: „Váš jazyk je překážka v komunikaci.“ Oni se ptali: „Proč? Vždyť tady sedíme v kruhu a komunikujeme mezi sebou.“ A indián řekl: „Ano, ale váš jazyk se opírá o podstatná jména, o to, co neexistuje.“ Odpověděli:„ Ale ty také mluvíš. O co se opírá váš jazyk?“. Indián řekl: „O slovesa, o procesy. To je klíčové pro naše vyjadřování. Proces, který jde nekonečně odněkud někam. Vy zastavujete skutečnost do pojmů, do jednotlivých podstatných jmen a to už používáte myšlení nevědomě. Děláte něco, co je příčinou toho, že se nemůžete vyznat ve skutečnosti. Snažíte se definovat jednotlivé pojmy, jednotlivé části a my neustále vidíme jejich souvislost, jejich propojení a na to nezapomínáme.“
Tedy jednoduše, když zvednu hrneček a zeptám se bělocha: „Co to je?“, tak on řekne: „To je hrneček.“ Ale indián řekne: „To je Matka Země,“ protože ví, že bez ní toto nemůže nikdy vzniknout a že prvotně je to Matka Země, která se nějakými procesy (tavením, vytvarováním a podobně) přeměnila v hrneček.
My, kteří jsme závislí na detailu, na hrnečku, se zlobíme, když se rozbije, indiáni se však smějí
Martina: Matka Země i sklenice. My jsme schopni říct: „Toto je sklenice a toto hrneček.“ Ale když mi řeknete u obojího, že je to Matka Země, tak nevím co je sklenice a co je hrneček.
Jaroslav Dušek: To víte, protože to vidíte. Jde o to, že nezapomenete na to, že je to Matka Země. Jde o celek – to je to, o čem mluvím. Díky tomu vím, že pokud se něco rozbije, tak si mohu znovu vyrobit něco jiného a vůbec se netrápím tím, že se to rozbilo, protože na tom není nic zajímavého. My, kteří jsme závislí na detailu, na hrnečku, se zlobíme, když se rozbije, třeba řekneme: „Co jsi to udělal?!“ Indiáni se však smějí, protože vědí, že se nic nestalo, mohou vyrobit další a o nic nejde.
Můžeme vidět na každém kroku, jak díky tomu fokusovému nevědomému myšlení vytváříme „efekt antibiotika“. Například když se domníváme, že výchova dětí spočívá v tom, že jim řekneme, co mají dělat. A nedovedeme připustit, že výchova spočívá v tom, abychom je nechali, aby se rozvíjely ony svým tempem, svou energií, ze svého potenciálu. Reagujeme: „To je zdlouhavé, pomalé.“ Ale kdybychom uvažovali vědomě, tak je to nejvýhodnější, co můžeme udělat – pro dítě, pro vás, pro celek, protože takové dítě bude rozvíjet svoji sílu, svoji moc, bude spokojené. Člověk bude v pohodě, protože bude rozvíjet to, co ho zajímá a bude žít šťastný život. Je to zcela logické.
Martina: Co s tím, když my, lidé se strnulým myšlením, nejsme schopni toto vše dohlédnout. Anebo když se v okamžiku, kdy odevzdáme děti do školy, naše dobrá vůle rozpouští ve známkách, hodnoceních, stresech a komplexech. Tudíž vyrábíme další lidi se strnulým myšlením.
Jaroslav Dušek: Je to tak, to je stará historka, je to stále to samé.
Martina: Jenomže co s tím? Šéfují nám lidé se strnulým myšlením…
Jaroslav Dušek: Ne, není to tak. Nikdo takový Vás nešéfuje.
Martina: Není tomu tak?
Kdybychom přemýšleli vědomě, tak nad námi nikdo nemůže mít žádnou moc
Jaroslav Dušek: Ne, protože Vás šéfuje jen ten, komu to dovolíte.
Martina: Ano, ale naše strnulé myšlení umožňuje šéfům, aby nad námi měli moc.
Jaroslav Dušek: Je to tak. To je právě nevědomé užívání myšlení. Kdyby jste přemýšlela vědomě, tak by jste věděla, že nikdo nad Vámi nemůže mít žádnou moc, nikdo nad Vámi nemůže šéfovat. V tomto vesmíru to není možné, protože budete uvažovat uvědoměle a v celku. Pokud budete přemýšlet o tom, kdo jste Vy a kdo je ten druhý člověk, tak v tu chvíli budete vědět, že nemůže a nemá žádnou kompetenci Vám šéfovat.
Martina: Kdy k Vám toto myšlení přišlo? Nechci Vás odvést na scestí…
Jaroslav Dušek: „Kdy“ není zajímavé.
Martina: Pro posluchače může být zajímavé, co bylo tím spouštěčem. Samozřejmě Vaše cesta je Vaše cesta a nikdo po ní jít nemůže.
Jaroslav Dušek: To není zajímavé. To není podstatné.
Martina: Co je podstatné? Čeho jsem si nevšimla?
Jaroslav Dušek: Ta přítomnost, když o tom mluvíme. Vůbec není podstatné, kdy to někdo řekl, jestli to ke mě došlo, nebo ke komu to došlo. Podstatné je, že tento typ jakéhosi vhledu, ať již o něm hovořili například Buddha, Sokrates nebo Platón, je tu přítomen stále, průběžně. Mluví o tom často básníci, třeba Goethe, jsou to vždy duchové, kteří najednou promluví z vhledu do prostoru a upozorňují nás na to, že tento svět je něco jiného, než jsme si mysleli. V původní aramejské verzi modlitby „Otče náš“ je verš, který chce nyní změnit papež František…
Ať držím jakýkoliv předmět, tak říkám: „Toto je nekonečno.“
Martina: …„ A neuveď nás v pokušení“…
Jaroslav Dušek: …Ano. V aramejské verzi „Otče náš“ se dá ta věta přeložit různými způsoby a žádný z nich nezní: „Neuveď nás v pokušení.“ Jedním z nejpřesnějších možných překladů je: „Dej, ať nás nesvede povrch věci.“ Tedy ať neulpíme jen na povrchu, na zdání. Dej ať můžeme stále vidět Matku Zemi, galaxii, ať se nenecháme strhnout jen krátkodobou, částečnou zajímavostí, atrakcí. Stále mějme na paměti, že za povrchem je něco dalšího a za tím další svět, za ním další, nekonečně mnoho. Stále se někdo ptá: „Vysvětlete nekonečno.“Ale ať držím jakýkoliv předmět, tak říkám: „Toto je nekonečno.“ Je tam nekonečné množství procesů, atomů. Uvnitř věcí je vždy živé nekonečno.
Martina: Co se týká hrnečku, tak tam byly ukončené věci, třeba s jeho výrobou. Promiňte, já se ze sebe dělám ňoumu, který se pořád na něco ptá, protože …
Jaroslav Dušek: …Jak můžete mluvit o ukončeném procesu, když se dnes ví, že například hrneček je vlastně prázdnotou, která kmitá tak rychle, že vypadá jako hmota. Přičemž jednotlivé části jako elektron, neumíme ani lokalizovat. To znamená, že elektron není nějaká kulička, která běhá někde okolo, jak to známe z modelu atomu. Ti, co to sledují v laboratořích, sdělují, že my můžeme pouze sledovat důsledek pohybu elektronu, který nedovedeme nikdy lokalizovat. Pouze víme, že elektron tam byl, protože ta rychlost je tak veliká, že nevíme kde je. Tudíž mohu kdykoliv říct, že je to nekonečno, protože nikdy nevíme kompletní konstelaci toho, co se odehrává. Říkám to jen proto, abychom si byli schopni uvědomovat, že to co vidíme, je jen jakýsi povrch věcí a pod ním je něco dalšího a pod tím zase něco. Je tam něco, o čem jeden fyzik říká: „Dosud nikdo nevysvětlil, proč částice kolem jádra rotují.“
A jak dlouho to bude takto probíhat? Jaký impuls částice dostaly, že dělají právě toto? A kde se vzal? Odkud se vzala tato energie, která se neustále točí? Ten fyzik říká, že to nikdo neví, tedy ani my neznáme ten nejzákladnější střed vesmíru, nevíme proč částice rotují kolem jádra. To znamená, že když se snažíme vědomě užívat myšlení, tak dojdeme někam tam, kam došel starý dobrý Sokrates: Víme, že toho moc nevíme.
Můžeme pozorovat, sledovat, učit se, ztišit se, zpomalit, zklidnit a sledovat co se děje. Zatímco naše myšlení ve svém horečnatém kvasu, kvapu a chvatu nám valí do hlavy neustále kvantum myšlenek, které nás odvádějí od skutečné přítomnosti, vyvádějí nás pryč, ven od našeho ticha, od našeho středobodu, od života jako takového. Myšlenky nestíhají umyslet život, proto je myšlení celkem k ničemu, protože život připraví vždy něco překvapivého, nečekaného. Například čteme o nečekaném záření ve vesmíru, hvězdě, která tam nemá být, planetách, které okolo ní nemají být. Vesmír se totiž neustále chová jinak, než si naše myšlení přeje.
Jakmile dítě uslyší: „To je pták,“ tak zmizí úžas nad pohybem ptáka
Martina: Než je naše očekávání.
Jaroslav Dušek: Přesně tak. A to mluvím jen o tomto oboru. Ale můžeme mluvit i o genetice, epigenetice a dalších, kde se všude ukazuje, že to je jinak, než jsme si mysleli. Tudíž, můžeme předem předpokládat, že prostřednictvím myšlení toho vlastně tak úplně moc nevíme, a že to bude pozítří, popozítří, za měsíc, za rok opět jinak. Ale zároveň můžeme uplatnit jakýsi způsob určitého vhledu, kdy zvláštním způsobem vyciťujeme, nebo vytápáváme principy prostoru, světa.
O tom píše Fritjof Capra ve svých knihách, jako například Tao fyziky. Novodobá fyzika se vrací ke starým principům taoismu, nebo různých duchovních věd, které zdánlivě vypadaly tak, že někdo mluví bůh ví o čem. A najednou to vypadá, že kvantová fyzika potvrzuje prastaré vjemy a že staří mudrcové to viděli a věděli správně.
Představme si základní problém: Soustředíme se na podstatná jména a domníváme se, že jimi vhodně popisujeme skutečnost. Je to první, co učíme malé dítě, ukazujeme a popisujeme mu věci a k tomu vyslovujeme jejich názvy. Říkáme: „To je slunce, pták, nebe, mrak.“ V tomto případě již používáme myšlení nevědomě, protože bychom měli říkat: „Tady tomu říkáme slunce, tomuto pták, tomu, co tam letí, mrak.“ Jakmile totiž dítě uslyší: „To je pták,“ tak zmizí úžas nad pohybem ptáka. Zmizí úžas nad pohybem bytosti, která letí, protože od této chvíle vím: „To je pták.“
Jeremy Narby ve své knize Kosmický had popisuje řeč šamanů, která se zdá nesrozumitelnou. Místo „noc“, řeknou „hbití tapíři“, místo „jaguár“ vysloví „proutěný košík“. On to nechápal a ptal se jich, proč neřeknou „jaguár“, když myslí jaguár, nebo „noc“, když myslí noc. A oni mu odpověděli: „Musíme používat twisted language (dvakrát zatočený jazyk), protože kdybychom to vyslovovali, tak by skutečnost utekla.“ Oni chápou hbitý pohyb tohoto vesmíru, který kdykoli, když ho chcete pojmenovat, utíká a vytváří něco jiného. My myslíme nevědomky, a domníváme se, že definováním uchopíme tajemství. To je základní omyl celého myšlení. Jak je možné, že největší filozofové se vždy snažili zachytit moudrost a popsat svět tím, že to vyjádří?
Martina: Nemnohým se to povedlo.
Jaroslav Dušek: Nikomu. Vždy přišel někdo další a řekl: „Ten se mýlil“, a rozšířil dosavadní vědění, nebo ho rozmělnil, něco popřel.
Martina: Přesto jsou v dějinách filozofové, kteří nám slouží dodnes jako určité pilíře, ke kterým se můžeme utíkat.
Jaroslav Dušek: K čemu se chceme utíkat? Co si z toho chceme vyjmout?
Martina: Když například budu večer poslouchat tento rozhovor, tak mě to uklidní, bude mi hezky a budu si říkat: „To je dobré, to je pravda.“ A budu si z toho vyzobávat věci, které jste pojmenoval, jež mě osloví a cítím je. Budu-li je však poslouchat v autě a řídit, také mě to zaujme, ale najednou se třeba ocitnu v zácpě, nebudu stíhat vyzvednout syna ve škole a den se mi začne sypat jako domino. Ocitnu se ve stresu a řeknu si: „Vždyť se nedá žít na základě toho, co tam říká. To jsou pouhé teorie, ale já potřebuji přežít.“ Co s tímto pocitem, který sílí nejen u mě, ale obecně.
Jaroslav Dušek: Právě o tom celou dobu hovořím: Jen prostě zpomalit.
Je třeba zpomalit myšlení. Přitom je možné být tělesně velmi aktivní
Martina: Čím to je, že je tak těžké zpomalit?
Jaroslav Dušek: Zpomalit myšlení…
Martina: Jenomže to musím zpomalit i to konání.
Jaroslav Dušek: Takto úplně to není. Člověk může velmi rychle konat, třeba ultra rychle, i bez myšlení. Třeba Pavel Steidl, který je jedním z nejrychlejších kytaristů na světě, říká: „Nesmím při tom myslet, jinak se mi zapletou prsty. Nesmím používat myšlení, musím nechat proudit hudbu skrz tělo a skrz tóny.“ Takže není pravdou, že když se zpomalí myšlení, tak se také zpomalí aktivita. Když myšlení zpomalujete, tak se může stát, že aktivita těla, například u sportovců, naopak nachází optimální variantu.
Martina: Jak se trénuje zpomalování myšlení?
Jaroslav Dušek: Jako cokoliv jiného. Například nedovolíte myšlence, která Vás ruší, aby Vás odvedla od Vašeho vnitřního klidu. To znamená, když vidíte myšlenku, která Vás chce odvádět, tak ji necháte projít. Každý může trénovat jak chce, někdo mentálně, někdo fyzicky, někdo potřebuje odhánět myšlenky rukama. Existuje indický učitel, který říká: „Pokud Vás straší nepatřičné myšlenky v hlavě, tak je uchopte rukama a dejte je stranou.“ Myšlenku „fyzicky“ odhoďte. Někteří lidé to musejí dělat takto, protože je to pro ně srozumitelnější, než když by se měli řídit radou: „Naslouchejte tichu, které je mezi myšlenkami.“ Každý člověk má jiný svůj způsob, jakým si to najde. Začátek může být v tom, že to trénujete a pochopíte, že je výhodnější mít méně myšlenek.
Martina: Co se stane, když to neuděláme? Když nebudeme zpomalovat myšlení a naopak se budeme utvrzovat ve strnulosti?
Jaroslav Dušek: Je úplně jedno, co si o tom budeme myslet. To je přesně to, co chce to myšlení dělat. Chce zkoumat, co se stane když, za A, za B, za C. A ono se pak stane něco za D, protože my nevíme, co se stane. Nevíme co se stane, protože ani nevíme, co se děje.
Martina: Toltékové byli bdělí. A již neexistují.
Jaroslav Dušek: No, nejsou… Co a kdo o tomto může říct.
Martina: Alespoň v té naší dimenzi.
Jaroslav Dušek: Stejně… Co a kdo může říct o této přítomnosti anebo nepřítomnosti? To já nevím. Tento vesmír je tak obrovský, že nedovedu s jistotou říci, co tu je a co zde není.
Zdroj a audiozáznam první části rozhovoru zde:
Martina: Hovořil jste minule o tom, že přírodní národy se cítí být součástí galaxie a u nás je tomu obráceně. My stále více zdůrazňujeme individualitu, atomizujeme společnost, myšlení a všechno.
Jaroslav Dušek: To je právě důsledek nevědomého užívání myšlení. Člověku je vsugerována zvláštní hypnóza, která jej oddělí od celku, takže on pak nechápe, kým je.
Skutečný život žijeme jenom teď. Naše srdce tlučou teď
Martina: Kdo ji vsugeroval?
Jaroslav Dušek: Dělá to tento způsob, který to miluje. Můžeme si o něm vymýšlet, proč vznikl, jak vznikl, to je úplně jedno. Podstatné je podívat se na to, jak pracuje, jak funguje. Myšlení chce najít, kdo to udělal, kdy to udělal, ale to na tom není to podstatné. Podstatné je dívat se, jak to pracuje, jak nás to odvádí od přítomnosti, od skutečného života. Skutečný život žijeme jenom teď. Nežijeme jej ani před pěti minutami, ani za pět minut, to nejde. Vždy jej žijeme jen teď. Teď tlučou naše srdce a je úplně jedno, jestli tloukla před hodinou nebo jestli budou tlouct za hodinu. Podstatné je, že tlučou teď, protože když teď přestanou, tak co nám bude platné, že před hodinou ještě tloukla, a co je nám platné, když by mohla tlouci za hodinu. Život se děje teď.
Myšlení je způsob, kterým jsme odváděni od přítomnosti a od přítomného života. Jsme vyváděni do mnoha různých odboček, do minulosti, do budoucnosti, do vzpomínání, do plánování. Myšlení nám začne říkat, že takovéto přemýšlení o něčem jiném, než co se doopravdy děje, je přirozené a my si na to zvykneme. Zvykneme si tak nebýt přítomni. A ve chvíli, kdy dovolíme myšlení, aby nás neustále stěhovalo někam jinam, ze středobodu, tak mu dovolujeme, aby nás zneužívalo.
Někteří indiáni říkají, že jejich úkolem je udržovat harmonii a že člověk nemá vymýšlet nové a nové věci
Martina: Proto jsme nešťastní a nemocní?
Jaroslav Dušek: Nevím, jestli jenom proto. Ale rozhodně to má obrovský vliv. Nedávno mi jeden novinář řekl: „Nežijeme v ideálním světě. Jak by vypadal ideální svět podle Vás?“ A já jsem mu odpověděl: „Podle mě je háček v tom, že my žijeme v ideálním světě, protože v celém vesmíru není moc ideálních planet, kde můžeme žít v této formě. Toto je naše ideální planeta. Je to planeta Země, která umožňuje naši existenci, naši životní formu, pro kterou je úplně ideální. Ale my to nevíme a zapomněli jsme na to. Hovoříme o světě, který není ideální, o světě, kde jsou problémy, a zapomněli jsme to, na co indiáni a přírodní národy nikdy nezapomněli. Toto je Matka Země. Díky ní jsme tady. Je to naše matka. Proto používáme slovo „matka“, abychom si neustále mohli připomínat tu spřízněnost, její péči, to, že nás rodí.“
Někdo říká: „Matka Země? To zní nadneseně. Jsou to básnické kecy. Je to ezoterické označení.“ Vždy, když se objeví myšlenka, která dává smysl, tak je okamžitě diskreditována, je na ni útočeno ze všech stran. Někdo ji zesměšňuje, protože je přehnaná, jiný říká, že je to naivní, a další, že: „My moudří víme, že to takto není, protože kdyby to bylo tak jednoduché, jak Vy říkáte, tak by to dělali všichni. Prostě to není pravda.“
Ta zvláštnost tkví v tom, že ačkoliv jsme všichni zrozeni ze spermie a vajíčka, tak jsme navíc zrozeni jakožto akt hluboké moudrosti tohoto ideálního světa, který nás umí stvořit, umí vytvořit naše těla. To všechno umí. Děje se to samo a my do toho nijak neintervenujeme. Dokonce čím více se do toho pleteme, tím více se zdá, že to nevhodně zamotáváme. Vznikli jsme jako čistý akt dokonalého, ideálního prostoru, který nás tady plodí, tvoří, ochraňuje, vše nám poskytuje a vyživuje nás. Toto všechno nám dává k dispozici. A my, díky nevědomému používání myšlení, v jakési zaslepenosti, máme dojem, že možná nebudeme mít dost, nebo že nám to někdo vezme, někdo nás ohrozí, bude chtít zabít, a že my sami nedosáhneme uznání, po kterém toužíme.
Vstoupíme na mnoho zcela falešných cest, necháme se do nich strhnout v době, kdy je naše pozornost zneužita, připoutána dospělými, kteří v tom už často v záchvatu šílenství jedou. Necháme se vtáhnout do tohoto světa, začneme věřit, že je reálný. Například, že bez internetu nemůžeme žít. To jsou důsledky těchto slepých uliček. A proto jedním ze základních symbolů v mytologii je labyrint, ve kterém se zmateně pohybuje hrdina. Labyrint je symbol myšlení, symbol našeho světa.
Pokaždé to vypadá, že právě tudy vede cesta. Ale za rohem je zeď. My pak běžíme zpět a hledáme jinou cestu. A to jsou právě naše zákony, vyhlášky, způsob „jakoby vládnutí“ nebo „jakoby přemýšlení“. Je to zoufalý, neustálý postup, ve kterém se nezastavíme a neřekneme si: „Pojďme se podívat, jak fungují sociální skupiny u včel, mravenců, termitů. Podívejme se, jak fungují stáda býložravců, introverti či extroverti v těchto stádech, šelmy a něco si z toho pro nás vezměme. Tak, abychom z toho pro nás vytvořili jakousi syntézu, která bude dávat smysl.“
Staří indiáni říkají: „Uč se od jaguára, od pavouka, aligátora nebo orla.“ To jsou základní učitelé, u kterých se učí vědomá bytost, která používá myšlení vědomě. Učí se od mistrů svého oboru. Učí se od Mistrů nad Mistry, od dokonalých, perfektních bytostí. Od těch se učí, jak pracují, co dělají, jakým způsobem odpočívají nebo jsou aktivní. To všechno můžeme sledovat a něco si pro sebe vzít.
Místo toho naše civilizace vytvořila představu, že jsme pány tvorstva, že jsme nad tím vším a že právě naše myšlení je tím, co je erbovní a co nás odlišuje od zvířat. Z toho, že umíme myslet, jsme si vytvořili modlu a nevšimli si, že myšlení je jakási hračka, kterou postupně implantujeme do dětí tak, jak se implantovala do lidstva.
A ta hračka má jednu ohromnou schopnost, vlastnost: umí sama sebe generovat a rozvětvovat dál a dál. Myšlení je onen drak, se kterým bojuje hrdina v pohádce, kterému když usekne hlavu, narostou mu dvě nové. Člověk řeší problém, myslí si, že ho vyřešil, usekne tu hlavu a najednou se vynoří dva nové problémy, kterých si nevšiml a o kterých nevěděl. A když je chceme řešit, vyskočí čtyři další.
Výsledkem naší snahy bojovat s nepřízní přírody, protože bojujeme nevědomky bez spolupráce, je skutečnost, že náš vesmír, jak říkají indiáni, uteče. Uhne a překvapí nás ze zálohy, protože on takovou schopnost má. Je nekonečný a nezničitelný. Dokud toto nepochopíme, tak se nezastavíme, nepřibrzdíme a nezačneme pozorovat to, co se děje. Někteří indiáni sami o sobě říkají, že jejich úkolem je udržovat harmonii a že úkolem člověka není něco vymýšlet, vyvíjet, tvořit nové a nové věci. Nestaví chrámy, kostely. Říkají, že nevědí, proč by to dělali, když to nejkrásnější tu máme – vodopády, stromy, skály.
Nejpodstatnější je: „Buďme uvnitř sebe samých v harmonii, v proudu pravdy.“
Martina: Jenomže naše představa o štěstí je jiná. Chceme být šťastní, a proto tomu musíme přizpůsobit všechno kolem.
Jaroslav Dušek: No ano. Ale vždyť to je vsugerovaná představa.
Martina: Co je pro Vás štěstí? Udržovat vše v harmonii?
Jaroslav Dušek: To je jedna věc. Ale líbí se mi definice: „Štěstí je stav, ve kterém činnost, kterou vykonáváš, je zároveň odměnou.“ Štěstí je to, když vás naplňuje to, co děláte. Bez dalších vedlejších efektů, ty jsou už jenom přidány. Proto se říká: „A to ostatní bude přidáno.“ To ostatní přijde už samo, o to už nemusíme usilovat. Nemusíme usilovat o to, o co pořád usilujeme. To nejpodstatnější je: „Buďme uvnitř sebe samých v harmonii, v proudu pravdy.“
Setkal jsem se s dvěma rodinami, které mají autistické děti. A rodiče říkali takovou zvláštnost: jejich synové vyžadují, aby se jim neustále říkala pravda. A když rodiče nemluví pravdu, tak se děti buď zlobí, vztekají, nebo se rovnou otočí zády a nevšímají si jich. Tito autisté jsou ohromnými učiteli toho, co tomuto světu chybí. Jakmile člověk začne používat lhaní, pokrytectví, diplomacii, strategii a přetvářku proto, aby získal štěstí, tak je vedle jak ta jedle a nemůže štěstí nikdy dosáhnout.
Martina: U přetvářky to je jasné, to považujeme všichni za špatné. Ale diplomacie a strategie je považována za ctnost, za umění.
Jaroslav Dušek: Ale vždyť je to přetvářka. Jakmile člověk účelově pracuje, aby dosáhl svého cíle s napůl zakrytými kartami, tak už zneužívá situace.
Martina: Nehledá pravdu, ale naplňuje svoje očekávání.
Jaroslav Dušek: Ano. Nevědomé užívání myšlení spočívá v tom, že dotyčný člověk ví, co chce a má na to právo. A může toho dosahovat i tak trochu na úkor ostatních, kteří jsou třeba hloupější nebo něco ještě nepochopili. Tedy využije situace ve svůj prospěch.
Řekněme si tento příklad, který se skutečně stal. Evropský antropolog dělal průzkum u afrických kmenů a udělal pokus s domorodými dětmi. Postavil děti vedle sebe, do písku před ně nakreslil čáru, o kus dál položil mísu banánů a vysvětlil jim: „Řeknu tři, dva, jedna, teď a vy poběžíte co nejrychleji k míse banánů a kdo doběhne první, má právo všechny banány sníst. Rozumíte tomu?“ Odpověděly: „Ano,“ a on odstartoval: „Tři, dva, jedna, teď!“ A k jeho úžasu se ty děti chytly za ruce, společně běžely k míse banánů a společně je snědly. Vůbec nedokázal pochopit, co to provedly, a ptal se jich: „Proč jste to vyřešily takto nezvykle?“ Z jeho pohledu to totiž bylo nezvyklé. A ony řekly: „Jakou radost by ti ostatní měli, kdyby to snědl jej jeden?“ My bychom řekli: „Velkou.“ V tom je ten rozdíl: zda používáme myšlení vědomě nebo nevědomě.
Pouze v nevědomém užívání myšlení můžeme vytvořit systém, kde sportovec bere denně třeba milion korun, zatímco jiný člověk za práci dostane třeba 12 000 korun měsíčně. Pokud toto bereme jako fakt, jako něco normálního, prostě, že takový je svět, ve kterém žijeme, tak jenom nevnímáme tu ohromnou disharmonii, kterou nevědomým způsobem vytváříme. Ta nás pak nutí vše opět zpět harmonizovat. Vesmír bude vždy chtít vyvažovat to, co bylo rozhoupáno.
Martina: Obávám se, že celá naše společnost je vybudovaná na tomto systému. A nevím, zda je možné provést transpozici na vědomé myšlení.
Jaroslav Dušek: Je. Lze to uskutečnit ve vteřině.
Martina: Ale rozpadl by se celý systém založený na individualitě a soutěžení.
Jaroslav Dušek: Ne, nic by se nerozpadlo. Jen by se to rozplynulo.
Martina: Jak by se rozplynul školský systém? Jak by se rozplynuly všechny sportovní hry a kluby, firmy, které jsou postavené na tom, jak si lidé jdou po zádech vzhůru?
Jaroslav Dušek: A co by se tedy stalo?
Martina: To já nevím. Jen by vznikla úplně jiná společnost.
Jaroslav Dušek: No právě. Nestalo by se vůbec nic. Zůstalo by tu slunce, půda, země, voda, vzduch, nerosty, všechno by tu bylo.
Martina: A lidé?
Jaroslav Dušek: Asi by tu nějací byli. Vždy tady byli. Od nepaměti tady byli, tak tady budou opět. Jsou tady miliony let, tak proč by zde nebyli dál? Proč by tu neměli být? Lidé zatím přežili všechno možné.
Martina: Nevím, jestli jsou tady miliony let…
Jaroslav Dušek: …No ano, jsou tu dva miliony let, vždyť to nyní vědci objevují. Nalézají lebky staré dva miliony let, koukají na to jako blázni a nevědí, co s tím mají dělat.
Martina: Kde?
Jaroslav Dušek: Nedávno se psalo o nově objevené lebce a opět posunuli vznik lidstva o pár set tisíc let dozadu. Stále se objevují nálezy ze stále hlubší a hlubší minulosti. V tomto jsou celé teorie úplně mimo mísu a stále více se ukazuje, že o tom nic nevíme. My o tom víme pouze to, co si myslíme, že víme. Celá legrace myšlení je v tom, že my jsme uvěřili tomu, že myšlení něco ví : „To je nebe, to je slunce.“ To není nic. Je to stejné, jako kdybych vám řekl: „Toto je kvakva, toto momo a toto bubu.“ Nic to není, jsou to jenom zvuky, nic to neznamená, o podstatě věci jsem vám tím neřekl nic.
Martina: Projevuji stále staré myšlení, protože mi vrtá hlavou, kdo nám tuto cestu podstrčil.
Jaroslav Dušek: To je úplně jedno. Vůbec na tom nezáleží.
Martina: Necítíte se někdy sám?
Jaroslav Dušek: V žádném případě, to vůbec není možné. Co se týká té příčiny, tak když se tím zabýváte, zjistíte, že je na to mnoho teorií. Někdo to vysvětlil takto, někdo jiný zase jinak. Jeden příběh je i v Bibli, příběh o pádu. V mýtech se vždy něco stalo, přihodilo, někdo něco provede. Prométheus ukradne oheň bohům, někdo udělá něco nevhodného a pak za to všichni pykají pořád dokola a vytvoří se taková hra „na pykanou“.
Když nebudeme mít několik dní v kapse mobil, tak si člověk od něj odpočine a zjistí, že mu vůbec nechybí
Martina: Všichni hrajeme na pykanou.
Jaroslav Dušek: Ano. Je to takový způsob, jak myšlení zamotat tak, aby se honilo za vlastním ocasem stále dokola a snažilo se něco říct. Rád bych to dovysvětlil. Myšlení je hračka, která je dána lidem a podobá se například chytrému telefonu. Chytrý mobil je taková hračka, bez které si mnozí lidé nedokáží představit život. Je to hračka, tedy něco, co nepotřebujeme k životu. Není vůbec nutná. Informace bychom se dozvěděli i bez ní, třeba pomaleji nebo pomocí intuice, telepatie. Nebo možná i tak rychle, že některé věci bychom věděli rovnou, kdybychom tuto náhradní hračku nepoužívali. Je to prostě hračka, velmi mocná. Má odkazy, člověk na ní může používat internet, kterému věnuje třeba i několik hodin denně a nakonec zjistí, že se buď nic moc nedozvěděl, nebo protichůdné informace. Anebo si tímto prostřednictvím pouze potvrzuje nějaký svůj pocit, nebo naopak.
Martina: Lidé tím utloukají čas.
Jaroslav Dušek: Neutloukají čas, ono je to přitahuje. Ten přístroj má v sobě jakousi sílu, která člověka vtahuje, takže ho nutí vzít si chytrý mobil do rukou. Existují na to průzkumy. Lidé berou mobil do ruky každých 4-6 minut. Už to mají nacvičené, nosí jej v kapse a ruka je naučená na něj sahat. Když mobil v kapse několik dní mít nebude a člověk si od něho odpočine, tak zjistí, že mu vůbec nechybí. Naopak se cítí v něčem lépe, protože není stále online a nemusí reagovat na zprávy.
Myšlení je ještě mocnější hračka než mobil, je nám implantováno a nedá se vypnout
Martina: Pokud už nemá vyloženě závislost a abstinenční příznaky, což je dnes běžné.
Jaroslav Dušek: To se může také stát. Myšlení je však ještě mocnější hračka než mobil, protože se nedá vypnout. Mobil se ještě dá vypnout a odložit. Myšlení je implantovanou hračkou, která nejde vypnout. Myšlení se připojuje samo tak, jako kdyby se sám připojoval chytrý telefon, o kterém už ale také víme, že to někdy dělá. Stroje také občas samy něco natočí, občas něco vyfotí. Dělali jsme na to průzkumy a zjistili, že když si o něčem povídáte v přítomnosti zařízení, tak za hodinu první reklama,která na vás vyskočí, se bude týkat té věci, o které jste si povídali.
Myšlení se nevypíná, nechce se vypnout, neustále se připojuje. Navíc myšlení dosáhlo grandiózního mistrovství v tom, jak samo sebe natolik rozvětvilo, že člověk už dnes před myšlením stojí jako před něčím nedosažitelným. Nemůžeme totiž obsáhnout veškeré myšlení na planetě. Nedokážeme to.
Pokud ale zároveň přemýšlíme vědomě, tak je velkou úlevou, když zjistíme, že i když zcela jistě neobsáhneme všechny myšlenkové systémy, jsme přesto na živu. Vidíme, že nepotřebujeme tyto myšlenkové systémy znát kvůli tomu, abychom mohli žít. Člověk za svůj život nestihne přečíst všechny knihy. Nejde to. A je ohromnou úlevou zjistit, že jsme i tak naživu. Dokážeme žít bez toho všeho.
Díky tomu pak můžeme myšlení zvolna zklidňovat a používat ho jen tehdy, když ho potřebujeme. Například u počtů. Když ale myšlení nepotřebujeme, tak se ho učíme vypínat, zklidňovat, nevěnovat mu pozornost. Myšlení stále probíhá na pozadí, ale je dobré mu nevěnovat pozornost. Není to tak těžké, protože to děláme neustále. Kdykoliv spolu mluvíme, tak je v okolí spoustu vjemů, barev a podobně, kterým člověk nevěnuje pozornost myšlení. To dělají autisté. Věnují pozornost například zajímavému tvaru, namísto toho, co jim někdo vypráví. Lidé by to mohli dělat také tak, ale nechápou to, protože si myslí, že povinností dítěte je poslouchat, co říkají rodiče. Tyto prazvláštní děti si to nemyslí. Proč by poslouchaly, když říkají i hlouposti a nesmysly? Proto klidně raději sledují nějakou mouchu nebo něco podobného a my máme dojem, že jsou nemocné a neudrží pozornost. Ale ony ji drží velice dobře, jenže na tom, co je zajímá, a nikoli na tom, co je nezajímá. Jeden ze způsobů užívání nevědomého myšlení tkví v tom, že se od malička učíme věnovat něčemu, co nás nezajímá. Učitel nebo někdo nás nutí věnovat se něčemu, co nás nezajímá. Je to frustrující, protože jako děti se zajímáme o mnoho věcí a máme spoustu otázek, které chceme někomu položit. Ale nikdo o to nestojí.
Skutečným důvodem strachu jsou myšlenky, myšlenky na strach. Je třeba konat v přítomnosti
Martina: Místo toho se musíme zajímat o něco, co nám někdo určí.
Jaroslav Dušek: Ano. A je to nevědomé užívání myšlení, protože si neuvědomujeme, že ničíme sílu dítěte, čímž sami sebe naprosto vzdalujeme od možnosti společného posílení harmonie. Místo toho ji neustále rozbíjíme pod rouškou tvoření hesel a podobně. Přitom za těch 2 000 let vidíme, že to vždy dopadlo nějak obráceně.
Martina: Spousta lidí má v sobě strach, úzkosti z mnoha věcí, které na nás doléhají. Ať jsou to existenční věci či nebezpečí, která nás obklopují. Když zpracujete své myšlení, když ho rozeznáváte a přestanete krmit toho špatného vlka (jak mnozí označují zabývání se plevelnými myšlenkami), bojíte se ještě něčeho?
Jaroslav Dušek: Nedokážu vám k tomu nic říct, protože nepociťuji trvalý, průběžný strach. Nyní už je obtížné to sdělovat, ale neprožívám ani něco jako „nestrach“. Chápu, že jsou to nějaké pojmy, kterými se nemusím zabývat. Můj pes se tím nezabývá. Má nějaké instinkty, jde, najednou něco zaslechne, zbystří, naježí chlupy a dívá se nějakým směrem. Dělá to však v tu chvíli, kdy se to děje. Určité nevědomé myšlení vede k tomu, že prožíváme strach, aniž by k tomu byl důvod. Skutečným důvodem strachu jsou myšlenky, myšlenky na strach. Protože je máme a cítíme, tak se bojíme. V momentě, kdy se díváte na to, jak pracuje myšlení, pochopíte, že není žádný důvod se tím takto zabývat. Je třeba konat a jednat v přítomnosti.
Určitá nevýhoda našeho takzvaného způsobu přípravy na život ve škole spočívá v tom, že připravujeme děti na něco budoucího pomocí poznatků, které ale v budoucnosti nebudou platit. Nejde to. Nefunguje to. Když dnes posloucháme rozhovor odborníků ze školství, tak mluví o tom, že největší problém je v tom, jak rychle se proměňuje realita, tedy virtuální realita. Že myšlenky absolventů v momentě, kdy dokončí studium, jsou již zastaralé, a že by dnes školy neměly studenty vést k sumám vědomostí, ale spíš k schopnosti aktuálně jednat, jednat v dané situaci.
To je to, co myšlení vlastně nechce udělat, protože by se muselo vzdát celého svého panování nad naší existencí. Muselo by se sklonit před přítomností, před životem jako takovým, který vymýšlí takové situace, které my předem nepromyslíme, nedomyslíme ve všech nuancích. Nedokážeme to. Život vždy může najít nějaké jiné, překvapivé řešení. Najde něco, co nás zaskočí. Nenechá nás v našich myšlenkových stereotypech a znovu nás vykolejí. To, co se nyní děje na planetě, nás vlastně nutí k tomu, abychom si uvědomili, že v aktuální přítomnosti neplatí staré myšlenkové systémy. Nefungují představy o demokracii, o hlasování lidí, když o něčem rozhodují. V době, kdy vidíme, že jde o nějakou mediální sugesci a hypnózu, tak přeci už vůbec nemůžeme myslet vážně věty, že lidé o něčem svobodně hlasují.
Martina: Spousta lidí si to asi pořád myslí.
Jaroslav Dušek: No jasně, ať si to klidně myslí. Když je člověk v hypnóze, tak věří tomu, že to, co prožívá, je pravda. Práce hypnotizéra vypadá tak, že třeba zhypnotizuje pána, aby se choval jako manželka, která sedí vedle něho. On pak opravdu začne mluvit v ženském rodě. Poté jej hypnotizér probudí a všichni se smějí. Když toto chápeme, tak musíme připustit, že se nám to děje neustále. Neustále můžeme pod nějakým tahem hypnózy věřit tomu, že věci jsou tak, jak si myslíme. A pak zase postoupíme o kousek dál, z jedné hypnózy do jiného vědomí, a zjistíme, že to, co jsme si mysleli předtím, je třeba obráceně.
V určitých stavech myšlení si můžeme myslet, že například soucit spočívá v tom, že projevíme účast někomu, komu je těžko tím, že se k tomu vyjádříme, že mu sdělíme, jak je nám z toho smutno a že s ním soucítíme. Dnes si myslím, že soucit spočívá v tom, že člověk podpoří kompetenci a sílu dotyčného člověka tak, že je schopen zvládnout situaci, ve které se nalézá. Kdyby ji totiž nedokázal zvládnout, tak by jej život do ní nepřivedl. Za soucit tedy považuji takovou podporu člověku, kdy ctíme jeho sílu, že to zvládne.
Z jiné úrovně vědomí mi ale někdo řekne: „To je cynismus. Vy ho v tom necháte, vykoupete ho v tom a nepomůžete mu.“ Z určitého pohledu je pomáhání ostatním lidem úžasnou věcí. Je to tou nejlepší věcí, kterou můžeme dělat. Musíme si pomáhat. Jenže z jiné úrovně vědomí vidíme, že to je „efekt antibiotika“. Někomu pomáháme a on si na to zvykne. Místo toho, aby se stával stále více samostatným, tak se stává závislejším na naší pomoci, až jednoho dne řekne: „Co je?“ A my odpovíme: „Už musíš sám.“ On pak reaguje: „A jak, když jsi mě celou dobu vedl za ruku?“
Naši bytost ovlivňují planetární rytmy, které jsou neviditelné
Martina: Tento efekt nyní vidíme v celosvětovém měřítku.
Jaroslav Dušek: Ano. To, čemu říkám nevědomé užívání myšlení, spočívá v tom, že uvěříme nějaké teorii, nějaké správnosti, formě pomoci. Zažil jsem indiánského šamana, na jednom srazu indiánů a zástupců různých nadací, kteří mluvili o pomoci indiánům. Šaman najednou řekl: „Děkujeme vám všem za vaši pomoc a náklonnost, ale chceme vás poprosit, nepomáhejte nám. Jsme dostatečně silní, abychom situaci zvládli sami.“ A to je vědomé užívání myšlení. Nevědomé je: „To je od vás milé, s čím nám můžete ještě pomoci? Kdybychom od vás měli ještě víc, tak bychom se měli ještě lépe.“ Je to pohodlné a proto to přirovnávám k „efektu antibiotika“. Krátkodobě to působí, vypadá to dobře, ale dlouhodobě to neposílí imunitu, kompetenci nebo moc člověka. Naopak se člověk dostává do vleku všech možných pomocí. Když někdo používá myšlení vědomě, tak to samozřejmě vidí, ale dostává se do střetu s mainstreamem nebo se zavedeným způsobem pohledu na to, co je dobré a co špatné. Člověk pak může působit provokativně, někoho rozčílit, nebo dojmem, že si neváží hodnot. Je to nedorozumění úrovní vědomí, ve kterých se pohybujeme.
Jednou z příčin, proč se používá nevědomé myšlení, je, že se pohybujeme v různých úrovních vědomí, ale nevíme o tom. Těmito úrovněmi postupně procházíme. Je to proces. Dokonce se zdá, že stejně jako fyzický vývoj lidského těla (zuby moudrosti a podobně) se v určitých rytmech spustí také další složky, včetně těch psychického rázu. Jsou o tom krásné knihy, které se týkají planetárního rytmu. Ukazují, že naši bytost ovlivňují planetární rytmy, které jsou neviditelné, a mnoho o nich nevíme. Ale působí na nás a tím pádem jsou příčinou, že v určitém věku si klademe určitý typ otázek nebo děláme inventury.
Například máme rytmus Měsíce, který prochází všemi možnými pozicemi a trvá mu osmnáct a půl roku, než se vrátí to té výchozí. Když jsem to poprvé četl, tak jsem si řekl: „Aha, plnoletost,“ protože jsem do té doby nevěděl, proč jsme plnoletí v 18 letech. A najednou je odpověď zde. Cyklus Saturnu trvá, myslím, 28 let, a proto se v 28 a 56 letech ohlížíme a děláme životní inventuru. V rytmu Matky přichází ve 33 letech výzva od Matky Země. Do té doby člověk dostává dary od své Matky a má právo brát. Ale v 33 letech se Matka Země ptá: „Nuže? Je čas sklizně.“
Martina: Léta Kristova.
Jaroslav Dušek: Ano. To jsou léta Kristova. Ví se o tom, je to známo. Naše vědomí to má někde vloženo. Je zde také toltécký rytmus, kdy člověk v 52 letech dosahuje první zralosti. Když se zamyslíme nad těmito rytmy, tak je velmi zajímavé, že hlavní fyzický vývoj člověka se odehrává na začátku, kdy člověk roste, jde do školy, dostane občanský průkaz, je plnoletý, zakládá rodinu – a pak už člověk jen jede dál do důchodu.
Avšak z hlediska průkmitů rytmů se velká mela uskutečňuje až mezi 50 a 60 roky věku. Někdo tomu říká druhá míza. V tomto věku se člověku stane něco, co jej buď úplně zdecimuje, takže je jako vycuclý, nebo ho to dovede k nějakému novému impulzu. V těchto subtilních rovinách vidíme, že pohyb této galaxie a vesmíru rytmizuje. Můžeme to sledovat při pohledu na Měsíc, který nám stále ukazuje pohyb a změny. Slunce také během ročních období mění svůj pohyb a rytmus. Pro Toltéky byl podstatný rytmus Venuše, která se střídá v podobě Jitřenky a Večernice a chvíli není vidět.
Toto má pro naše životy velký význam, ale my si to neuvědomujeme. Nevědomky žijeme své životy a nevíme, že určité rytmy úplně přirozeně působí. Pak si říkáme: „Proč se mi to stalo zrovna teď?“ V momentě, kdy trochu chápeme chod těchto velkých rytmů, tak víme, že zřejmě v určitém věku přijde chvíle, kdy se život zeptá: „Co dál? Bude to pořád stejně, chceš pořád vymílat to, co jsi vymlel, nebo zkusíš něco jiného?“ Do toho ještě působí zrychlující se princip času. Ten jsme sledovali z hlediska epoch, například baroka a podobně. Dnes se vše střídá během roku, je to vidět v mnoha oblastech: například technologiích, autech, lékařství.
Čas houstne a zrychluje se a podobné je to s psychickou rovinou této civilizace
Martina: Proč?
Jaroslav Dušek: Protože čas skutečně houstne a zrychluje se. Když třeba používáme počítač a myš, tak zažíváme situaci, kterou nemohl zažívat náš pradědeček, totiž že když klikneme myší a počítač nereaguje do dvou vteřin, tak je to pomalu. Říkáme si: „Je to strašné. Musí to být hned. Jde to pomalu. Je potřeba vyměnit disk.“ Najednou žijeme ve stavu času, kdy je vteřina u počítače dlouhá. Je to psychický stav, ve kterém naši pradědové nemohli být, protože se pohybovali jiným tempem.
Z tohoto hlediska se čas opravdu tlačí sám k sobě do jakési hustoty. Psychická rovina této civilizace také houstne. Stále posloucháme v televizi a rádiu, jak lidé mluví o konci civilizace. Sejdou se odborníci a mluví o tom, že splňujeme 9 z 12 znaků konce civilizace z hlediska používání energií, vztahů a podobně. Dnes už se běžně dočteme, že zde létá mimozemské těleso, které vypadá jako něco vyslaného z jiné sluneční soustavy. Nedávno vyšlo, že Pentagon přiznal existenci UFO, uvolnil video, kde jej natáčí dvě stíhačky a diví se jeho schopnosti manévrování. Najednou se uvolňují informace, o kterých by se před dvaceti lety říkalo: „To jsou konspirační teorie, chiméry.“
Martina: Čemu to přisuzujete?
Jaroslav Dušek: Ničemu. Jen říkám, že je evidentní, že to houstne, že se to nějakým způsobem smršťuje a že to tlačí na nás a na naši bytost.
Martina: Proč?
Jaroslav Dušek: Staví nás to před otázku: „Co dál?“ My přece vidíme, že to takto dál nejde. Nemůžeme dál těžit ještě více zlata, ropy, nerostných surovin. Začínáme tušit, že naše potřeby byly vytvořeny nevědomým použitím myšlení. Líbilo se nám jezdit autem, létat letadlem, bavilo nás to. Najednou stojíme v situaci, kdy už je toho tolik v pohybu, ve vzduchu a na silnicích, že vzniká iluze, že už to nejde zastavit. Zároveň cítíme, že se něco stát musí. Do toho přicházejí různé jiné typy kultur. Nevědomé myšlení funguje tak, že se tady stále diskutuje o tom, jestli jedno náboženství nahradí jiné. Jak to, že nevznikne možnost ty náboženství odložit jako fenomén, odložit je pryč? Přestat bojovat v rámci jednotlivých náboženství a pochopit, že je to trik.
Viděla jste film P.K.? Doporučuji ho všem posluchačům. Je to indický film natočený v Bollywoodu. Příběh je o mimozemské bytosti, která se ztratí na naší planetě a potřebuje pomoc. Všichni tvrdí, že mu může pomoci jen Bůh. A on se jich ptá, kde toho Boha najde. Lidé ho posílají do kostela, do mešity, do chrámu. Hledá tam Boha, a pak zjistí, že tam žádný není a že v každém chrámu mají jiného Boha i víru. V této komedii o hlubokém příběhu manipulace autoři rozkrývají celou chiméru našich náboženských systémů. Místo toho, abychom si položili otázku, zda nenastal čas opustit tyto staré a omezující náboženské systémy, tak stále dokola mluvíme o tom, že naše kultura je ohrožena jinou kulturou.
Martina: Společnost je přece jen vybudována na křesťansko-židovských základech. Nebo ne?
Jaroslav Dušek: Tato společnost je vybudována na tom, že každý člověk vzniká jako spojení spermie a vajíčka. Tak vznikne život a nemá to nic společného s žádným náboženstvím. To můžeme uvidět, pokud budeme používat myšlení vědomě. Pokud se chceme nechat strhnout do nevědomých rovin, tak budeme pořád obhajovat nějakou představu.
Dívejme se pouze na přítomnost, co o ní víme, a na události, které se dějí nyní
Martina: Myslíte si tedy, že třeba Vánoce jsou také konstruktem a žádný Ježíš, žádné poselství není?
Jaroslav Dušek: Vánoce jsou přece Slunovrat.
Martina: Ano, ale já se teď bavím o tom historickém biblickém příběhu.
Jaroslav Dušek: Vždyť nikdo neví, jak to bylo.
Martina: To je pravda, ale …
Jaroslav Dušek: …Ti čtyři zpravodajové přece nepíší totéž. Vše se zapsalo dávno po tom.
Martina: To ano, ale …
Jaroslav Dušek: …Představte si, co dnes víme o pádu letadla s Poláky. Co o tom víme dnes a jak a kým bude tato zpráva zapsaná za 200 let. Dívejme se pouze na přítomnost, co o ní víme a na události, které se dějí nyní.
Martina: Myslím si, že si to neodporuje: dívat se a být přítomen v okamžiku a přesto všechno promýšlet, nechci říct pod bedlivým dohledem, ale pod vírou.
Jaroslav Dušek: A k čemu to všechno potřebujete?
Martina: Potřebuji věřit…
Jaroslav Dušek: Jak to s tím souvisí?
Počátek je „teď“, je stále přítomen v přítomnosti, je obnovován
Martina: Myslím, že Velký třesk je málo na začátek civilizace.
Jaroslav Dušek: Velký třesk jsou jenom slova. Lidé vůbec nevědí, co se stalo.
Martina: A proto „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo od Boha a to slovo byl Bůh“.
Jaroslav Dušek: Skupina fyziků už před několika lety vyvrátila velký třesk, nabídli vesmír bez počátku, protože vůbec nevědí, jak definovat počátek. Problém je, že když jste řekla „na počátku“, tak tam (v Bibli) je slovo Berešit a to neznamená někdy v minulosti na počátku. Berešit znamená, že ten počátek je teď. To je ten vtip a to, o čem se mluví. Mluví se o počátku, ale ten počátek není v minulosti. Nestojí tam „to bylo“. To je právě to: při bližším zkoumání zjistíme, že je tam jiná zpráva. Totiž, že počátek je stále přítomen v přítomnosti, je obnovován, nikde není definitivně dáno, že je v minulosti.
Martina: Teď musím položit nejapnou otázku. V co věříte Vy?
Jaroslav Dušek: Podívejte se na film P.K., kde se říká: „Je jasné, že tady je Stvořitel, který toto všechno stvořil, ale Boha, o kterém vy mluvíte, jste si stvořili vy sami. To není on, to není možné, jinak byste neměli každý jiného.“ Ten mimozemšťan tomu říká „wrong number“ – máte špatné číslo na Boha. Je to krásný film, je tam o tom mnoho řečeno.
Martina: Vy hledáte to správné číslo na pravdu.
Jaroslav Dušek: Mám rád to, co o tom říká Ruiz: „Všichni hledají dobro, protože ho nevidí. Všichni hledají krásu, protože ji nevidí. Všichni hledají pravdu, protože ji nevidí.“ A tak je to neustále. To je to nevědomé používání myšlení: lidé hledají něco, co tu je. Znám legrační příběh, kdy Bůh stvořil člověka a pak se ten Bůh lekl, aby člověk nebyl tak chytrý jako Bůh. Což o tom Bohu už leccos naznačuje. A Bůh si řekl, že před člověkem musí to tajemství ukrýt. Přemýšlel, kam ho ukryje: „Když ho dám hodně hluboko, tak se tam prohrabe. Když ho dám vysoko, tak si tam vyleze. Já to dám do něj, tam to nikdy hledat nebude.“ Je to starý příběh. Jak se může Bůh Boha ptát, zda věří v Boha. Co je to za otázku?
Martina: Jaroslave, při dnešním rozhovoru jsem se stala spíš posluchačem, ale vůbec mi to nevadí. Děkuji za to, že jste přišel a že se snažíte nás přimět k tomu, abychom viděli svět jinýma očima než doposud. Ba co víc, spíše úplně jinýma očima.
Jaroslav Dušek: Také děkuji za pozvání.
Zdroj a audiozáznam druhé části rozhovoru zde:
↧
Kámen starší než Slunce
Aktuální analýza kamene nalezeného v oblasti Libyjské pouště na jihozápadě Egypta podnítila diskuzi a zapříčinila změnu současného konsenzu o původu naší Sluneční soustavy.
Ve studii, která bude zveřejněna příští měsíc, mezinárodní tým výzkumníků oznámil výsledky analýzy kamene, který byl následně pojmenovám Hypatia podle někdejší alexadrijské astronomky.
Využitím technik od elektronového mikroskopu přes emisi rentgenového záření vyvolanou protony až po mikro Ramanovu spektroskopii, odhalily výsledky testů takové složení, které se nenachází nikde na naší planetě, ani ve Sluneční soustavě, ani na žádném známém meteoritu. Stejně tak nepřítomnost křemičitanů vylučuje původ tohoto kamene v meziplanetárním prachu či z jakékoliv komety. Předchozí analýza vzácných plynů a isotopů dusíku vedla úvahy k mimozemskému původu, což nás spolu s novými výsledky nyní silně vede k zamyšlení nad stářím Slunce, neboť původ tohoto kamene je ještě starší.
Všeobecný konsenzus vzniku Sluneční soustavy je takový, že byl kdysi narušen obrovský mrak plynů a způsobil gravitační kolaps formující Sluneční mlhovinu. Pokračující kolaps zvýšil rotaci mlhoviny, čímž se vytvořil žhavý, hustý střed a řídký chladnější obíhající disk. Jak byl disk řidší a řidší, částice se začaly spojovat a případně tvořit planet a satelity. Střed se pravděpodobně tak rozžhavil a zhoustnul, že se z něj stala hvězda – Slunce. V tomto modelu je sluneční mlhovina považována za vysoce homogenní (stejnorodou).
Nicméně tento nový nález znamená vysokou nestejnorodost v rané sluneční mlhovině!
Toto má zásadní význam jak pro teorii utváření Sluneční soustavy ale i pro její stáří.
Překlad: probuzeni.blogspot.cz
↧
Anastasia 7 - Energie života
Tvořivá mysl
Lidský život! Na čem nebo na kom závisí? Proč se jedni lidé stávají císaři, vojevůdci, druzí sbírají na smetištích odpadky?
Říká se, že osud každého člověka je předurčený od narození. Jestli je to pravda, pak je člověk pouze bezvýznamný šroubek v systému nějakého mechanizmu, nikoliv vysoce vyvinutý Boží výtvor.
Avšak existuje i jiný názor: člověk je soběstačný výtvor, jenž má v sobě absolutně všechny vesmírné energie.
Ale má v sobě jednu energii, charakteristickou pouze pro něj, jmenuje se „energie mysli“. A pokud člověk pochopí, co vlastní, naučí se ji v plné míře používat, stane se vládcem celého vesmíru.
Tak které z těchto dvou tvrzení, jež se vzájemně vylučují, je pravdivé?
Abychom si v tom udělali jasno, připomeňme si starý příběh, jenž se stal téměř vtipem.
Člověk, rozzlobený na svůj život, běžel do lesa na kraji města, zvedl nahoru ruce sevřené v pěsti a zakřičel k Bohu:
„Nemohu takhle dál žít. Na Tvém pozemském hospodářství vládne nespravedlnost a chaos. Jedni lidé jezdí městem v drahých autech, přejídají se v restauracích, druzí sbírají na smetištích odpadky. Například já nemám peníze ani na boty. Jestli jsi, Bože, spravedlivý, jestli vůbec existuješ, zařiď to tak, abych vyhrál v loterii hodně peněz.“
Na nebi se rozptýlily mraky, sluneční paprsek se teple a laskavě dotkl volajícího člověka a z nebe zazněl klidný hlas:
„Uklidni se, můj synu. Jsem připravený splnit tvé přání.“
Člověk se zaradoval. Jde ulicí, usmívá se, s potěšením si prohlíží výlohy obchodů, představuje si, jaké věci si pořídí za vyhrané peníze.
Uplynul rok. Člověk nic nevyhrál. A došel k závěru, že ho Bůh oklamal.
Velice rozzlobený přišel do lesa na to místo, kde slyšel Boží slib, a zakřičel:
„Neplníš své sliby, Bože. Zklamal jsi mě. Čekal jsem celý rok. Toužebně jsem myslel na nákup, který udělám za vyhrané peníze. Ale uplynul rok a žádnou výhru jsem nedostal.“
„Ach, můj synu,“ zazněl z nebe smutný hlas, „chtěl jsi vyhrát mnoho peněz v loterii. Tak pročpak sis za celý rok nepořídil ani jeden los?“
* * *
Tento krátký příběh se vypráví mezi lidmi jako vtip. Všichni se smolaři vysmívají:
„To mu nedošlo, že aby vyhrál v loterii, musí nejdřív koupit aspoň jeden los? Neudělal ani tu nejsamozřejmější věc.“
Není tady důležitá pověst jako taková, není důležité, jestli se to, o čem vypráví, skutečně stalo. Podstatné je něco jiného, a to lidská reakce na události, jež se odehrály.
To, že se lidé smějí nechápavosti člověka, vypovídá o skutečnosti, že intuitivně, možná podvědomě chápou: jejich vlastní budoucí život záleží nejen na nějakých Vyšších silách, na Boží vůli, ale na nich samotných.
A teď ať každý zkusí rozebrat svou životní situaci. Udělali jste všechno pro splnění svých snů?
Dovolím si tvrdit, a ne bezdůvodně, že se jakákoliv touha, dokonce i zdánlivě nereálná a zcela fantastická, splní v případě, že člověk udělá jednoduché a postupné kroky vstříc této touze.
Toto tvrzení lze doložit množstvím příkladů. Tady je jeden z nich. …
Jsi tvůrcem svého osudu
Lidský osud… Mnozí si myslí, že je vytvářen někým shůry. Ale ten někdo jednoduše dává každému člověku k dispozici nejsilnější vesmírnou energii, která je schopna ovlivňovat osud svého majitele a tvořit nové galaxie. Touto energií je lidská mysl.
Pouhý poznatek, že je tomu tak, nestačí: člověk si musí tento jev uvědomovat a cítit. Na tom, jak plně jsme si to schopní uvědomit, pocítit a pochopit, záleží skutečnost, do jaké míry se nám budou otevírat tajemství vesmíru, mechanizmus zázraků, přesněji řečeno, zákonitých jevů.
Pouze uvědomění si a přijetí energie mysli dovolí každému člověku udělat svůj život a život svých blízkých šťastným. A právě šťastný život na zemi je člověku předurčen.
Tedy potřebujeme se utvrdit v tom, že následující závěry jsou nepochybné.
Zaprvé, člověk je myslící bytost.
Zadruhé, ve vesmíru neexistuje nic, co by se svou silou vyrovnalo energii mysli. Všechno viditelné a také nás samotné stvořila energie mysli.
I kdybychom vyjmenovali milióny předmětů od primitivního kladívka po kosmickou loď, vzniku každého z nich bude předcházet mysl.
Představa vytváří materiální předmět v prostoru, jenž je pro nás neviditelný, zatím nevidíme materializaci, to však neznamená, že tento předmět neexistuje. Již je vytvořen v myšlenkovém prostoru, a to je významnější než následující materializace.
Kosmická loď se vytváří myslí jednoho člověka nebo několika lidí. Zatím je neviditelná, nemůžeme se jí dotknout, ale již existuje! Existuje v rovině, jež je pro nás neviditelná, později se materializuje a získá podobu viditelnou pro náš obyčejný zrak.
Co je významnější na vytváření kosmické lodi? Myšlenka vynálezce, konstruktéra nebo činy dělníka, jenž vyrábí součástky podle předložených výkresů? Samozřejmě, že v tomto případě každá práce je potřebná, ale přece prvotní je mysl.
Skutečná kosmická loď může havarovat a prvotní příčina nebude v nějaké vadné součástce, ale v selhání mysli. Lidově se tomu říká nerozvážnost.
Mysl může předpokládat všechny nehody. Pro ni neexistují nepředvídané situace. Ale různé nehody, zmatky se stávají. Proč? Uspěchala se materializace, nebylo mysli umožněno, aby ukončila projekt.
Když takto popřemýšlíme, každý sám se přesvědčí o nepochybnosti následujícího závěru: všechny předměty, které kdy byly vyprodukovány na Zemi, jsou materializací mysli.
Teď si je třeba uvědomit, že naprosto všechny životní situace, včetně samotného života, nejdříve vznikají v myšlenkách.
Svět živé přírody, jejíž vidíme, včetně samotného člověka, prvotně vytvořila Boží myšlenka.
Člověk stejně jako Bůh je schopný svou myslí vytvářet nové předměty a vlastní životní situace.
Pokud je vaše mysl vyvinutá slabě nebo z nějakého důvodu nemá možnost svobodně využívat energii a rychlost, jež jsou jí vlastní, vaše životní situace bude ovlivňovat cizí mysl, možná vašich blízkých, známých, celkové zaměření společnosti.
Ale i v druhém případě se vaše životní situace vytváří nejdřív lidskou myslí. A můžete za to vy sami, že jste potlačili, uvěznili svou vlastní mysl, čímž jste se podřídili vůli myšlenek jiného člověka a vaše nezdary nebo úspěch již budou záležet na tom druhém nebo druhých.
Můžeme se o tom přesvědčit na základě četných životních příkladů. Zamyslete se, co dělá člověk předtím, než se stane známým umělcem? Nejdřív ze všeho po tom samozřejmě touží, pak v myšlenkách vytváří plán, jak dosáhnout cíle, a potom začne jednat: amatérské působení, patřičné vzdělávací instituce, nástup do práce v divadle, filmovém studiu nebo filharmonii.
Někdo by mohl namítnout, že všichni touží po tom, stát se proslulými herci, ale dokáží to pouze vybraní jedinci a někteří jsou vůbec nuceni hledat práci v jiné oblasti, jež není spojená s hereckou kariérou, že kromě touhy je potřebný talent. Ano, je to tak. Ale vždyť talent se také vytváří silou mysli.
A co fyzické a vrozené předpoklady? Samozřejmě, jsou důležité, ale opět, mysl není tak hloupá, aby beznohému člověku vytvářela plán cesty na baletní školu.
Jakpak je to možné, pomyslí si čtenář. Pokud vše, dokonce povolání a blahobyt záleží na vlastních myšlenkách člověka, pak by všichni lidé měli být významní a bohatí, nebyli by ti, kteří živoří a hrabou se na smetištích při hledání potravy.
Nuže, pojďme se podívat na smetiště v pravém smyslu tohoto slova.
Mysl na smetišti
Udělal jsem to následujícím způsobem. Nechal jsem si narůst strniště, rozcuchal jsem si vlasy, půjčil jsem si od známého malíře staré montérky, vzal jsem igelitovou tašku, hůl a šel jsem k jedné z popelnic. Chvilku jsem se hrabal holí v odpadcích, našel jsem několik prázdných láhví, dal jsem je do igelitky a namířil jsem k další popelnici u vedlejšího domu. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Za deset až patnáct minut se na mě u druhé popelnice málem vrhl muž s kovovou tyčí v rukou:
„Nesahej na cizí,“ řekl tónem nepřipouštějícím žádné námitky.
„Takže to je tvé území?“ klidně jsem se zeptal, ustoupil jsem od popelnice a zároveň jsem mu dal igelitku s láhvemi.
„A čípak by bylo?“ odpověděl muž s již menší agresivitou, vzal si mou igelitku, a jako by si mě nevšímal, začal rozhrabávat obsah popelnice.
„Ukázal bys mi, kde je tady volno?“ zeptal jsem se a dodal jsem: „koupím ti flašku.“
„Vodky,“ otočil se ke mně neoficiální majitel popelnice.
Šel jsem do obchodu, koupil jsem láhev vodky a něco na zakousnutí. Při pití jsme se seznámili a Pavel mi pověděl o mnohých důmyslnostech jeho „živnosti“, a těch není málo.
Je třeba vědět, kdy se musí velmi důkladně hlídat, aby sem nevtrhli náhodní zájemci jako já, a neukradli vaše vlastnictví. Jsou to dny po svátcích, kdy se vyhazuje obzvlášť mnoho láhví. Také je třeba vědět, které vyhozené věci obsahují barevné kovy a jak je sbírat. Která výkupna platí víc za láhve a barevné kovy. Kam se dává vyhozené, ale ještě použitelné oblečení.
Snažil jsem se převést rozhovor na jiná témata.
Pavel byl schopný vyjádřit své názory na politiku, vládu, ale s podstatně menším zájmem. Jeho mysl pracovala jedním směrem, a tím byly popelnice.
Abych se o tom úplně přesvědčil, nabídl jsem mu následující:
„Víš, Pavle, znám jednoho muže, který staví vilu, potřebuje přes zimu hlídače, a kdyby se mu na stavbě pomohlo s něčím dalším, tak by ještě připlatil. Také by zajistil pro hlídače stravu. Jeho řidič každý týden dováží brambory, cibuli, různé kroupy. Jsi dobrý, vezme tě. Jestli chceš, půjdeme tam a promluvíme si s ním.“
Přiopili jsme se, a jak to chodí, stali se z nás přátelé. O to neočekávanější pro mě byla prudká změna jeho nálady. Pavel nejdřív asi půl minuty napjatě přemýšlel. Pak si mě dalších půl minuty nevraživě prohlížel a nakonec řekl:
„Myslíš si, že když jsem se napil, tak mi to nešrotuje? Copak sis to, zrůdo, usmyslel udělat ze mě hlídače a sám se zmocnit mých popelnic?“
Ani se nezeptal, kolik bude hlídač dostávat, jaké bude mít ubytování, jakou práci přesně je třeba dělat na hospodářství za příplatek. Jeho mysl byla zcela zaměřena na popelnice, rozhodovala se, jak se má s nimi zacházet, jak se zachránit před konkurencí.
Z toho tedy vyplývá, že člověk sám zaměřil svou mysl na řešení otázky své existence prostřednictvím popelnic a sám ji následuje.
Můžeme uvést velké množství dalších příkladů, jež potvrdí nespornost toho, že vzniku všech předmětů, životních situací a společenských jevů předchází energie mysli.
Pomocí vlastní mysli může jeden člověk ovlivnit druhého. O tom svědčí starodávná vyprávění a pověsti. Poslechněte si, co o lidské mysli vyprávěl Anastasiin dědeček. …
Společnost schizofreniků?
Poslouchal jsem vyprávění Anastasiina dědečka o tom, jak a čím by se měl stravovat člověk, a mimovolně jsem to porovnával se stravou dnešních lidí, dokonce bohatých, kteří žijí v takzvaně civilizovaném světě. Vzniká velice záhadná situace. Pojďme si v tom konec konců společně udělat jasno.
Tedy všichni víme, že pro člověka je prospěšné jíst čerstvé, ekologicky čisté produkty.
Všichni víme, že v přírodě existují rostliny schopné léčit jakékoliv nemoci lidského těla. Tady se zastavme a udělejme malé upřesnění: v přírodě existují rostliny schopné nedopustit vznik nemoci lidského těla. Tak pročpak nejsou po ruce? Proč a pod vlivem koho si vybíráme způsob života, který ničí naše tělo a rozum? Vždyť se nám jednoduše někdo vysmívá a ještě nás nutí k tomu, abychom nazývali tento způsob života civilizovaným.
Pokud používáme termín „civilizovaná země“, „civilizovaný stát“ a tím míníme společnost lidí, jež dosáhla určité, samozřejmě správné úrovně vývoje, tak tento vývoj by se měl odrazit také ve způsobu stravování. Dokonce ne „také“, ale v první řadě.
Teď společně navštivme supermarket, rusky – obchod dnešního, takzvaně civilizovaného státu. Ti, kteří nebyli v západních zemích, mohou navštívit i naše. Ve velkých městech se jejich sortiment příliš neliší.
Uvidíme, že většina produktů je hezky zabalená a má dlouhodobou trvanlivost. Uvidíme množství vysušených, zmražených a koncentrovaných produktů. Celý tento sortiment nelze nazvat čerstvým produktem.
V supermarketech ještě můžeme vidět tak zvanou čerstvou zeleninu – na pohled krásná rajčata, okurky a jiné. Ale dnes už je všeobecně známo, že hybridy – speciálně šlechtěné odrůdy schopné po dlouhou dobu zachovávat krásný vzhled – svou kvalitou značně zaostávají za normálním, přírodním plodem.
V evropských zemích to ví skoro každý dospělý člověk. Vznikla tam síť obchodů s ekologicky čistými produkty a jejich cena je mnohem vyšší než v běžných obchodech. Tudíž společnost uznala, že v ostatních obchodech, jichž je většina, produkty nejsou ekologicky čisté.
Ale nazývejme věci pravými jmény. Společnost uznala, že většinou používá k jídlu produkty škodlivé pro zdraví.
Počkejte! Ale co v tom případě s termínem „civilizovaný stát“? Copak mohou lidé civilizovaného státu požívat nekvalitní, zdraví škodlivou stravu? Přesnější definice takového státu je „přihlouplý stát“ nebo „stát s obalamutěným obyvatelstvem“.
V „přihlouplých státech“, jimž se snaží tak pečlivě podobat i Rusko, se rýsuje určitý systém obalamutění obyvatelstva.
Podívejte se, k čemu tak dochází. Člověk používá k jídlu nekvalitní produkty a začíná být nemocný.
Nemocný člověk se dostává do rukou systému pod názvem „zdravotnictví“. Tento systém disponuje obrovským množstvím léčivých přípravků, nemocnic, vědeckých center. Je placený. Říká se nám, že se neustále zdokonaluje.
Ale všimněte si: podle statistiky se každým rokem zvětšuje počet nemocných lidí. Přičemž vznikají nové nemoci, s nimiž se lidstvo dříve nesetkalo. Objevilo se množství psychických chorob, objevilo se takové moderní povolání jako psychoterapeut.
Nabízí se logická otázka: co je příčinou zhoršujícího se zdraví obyvatelstva „civilizovaných zemí“? Nepodílí se na tom samo zdravotnictví?
To, že se zhoršuje fyzický stav člověka, je skutečnost, o níž se v případě potřeby může přesvědčit každý člověk, když porovná údaje z různých pramenů.
Mluvíme o fyzickém stavu, avšak nebezpečnějším faktorem je psychika. Stačí se pouze odpoutat od dotěrných, jednotvárných informací, jež nedávají člověku možnost zamyslet se nad podstatou toho, co se odehrává, a ihned můžeme, jemně řečeno, zapochybovat o normálnosti většiny obyvatelstva „civilizovaných států“. Způsob života zvolený společností se jeví jako důsledek schizofrenické nemoci. Posuďte to sami.
Člověk, jenž žije na svém statku, pocítil přání sníst například jablko. Co udělá? Půjde na zahradu, utrhne čerstvý plod a sní ho. Teď se podíváme na chování jiného člověka, jenž žije v městském bytě rozvinutého státu. Také dostal chuť sníst jablko. Člověk vezme peníze, jde do obchodu, koupí si jablko, ale již ne čerstvé. Kupuje jablko, které někdo vypěstoval, potom zabalil. Někdo další toto jablko dopravil autem nebo letadlem. Pak někdo postavil obchod a vyložil tato jablka na pult. Všechny tyto úkony, počínaje pěstováním a konče prodejem, zaznamenávají určití lidé, sestavují se evidenční listiny, vybírají se daně, clo atd.
Takovým způsobem vzniká celý řetězec, v němž se lidé jakoby zabývají důležitou věcí: dávají možnost sobě podobným, aby ochutnali plod jabloně. A ten, kdo ochutnává tento plod, dříve, než uspokojí svou potřebu, musí někde pracovat, aby nejprve dostal papírky, kterým říkáme peníze, a zaplatil někým vymyšlený řetězec, jenž stojí mezi větví jabloně a člověkem.
A společnost tento jev považuje za normální. Obalamutěná společnost netuší, že někdo si velmi přál odvést lidi od jejich pravého předurčení, donutit je, aby se zabývali něčím nesmyslným. Do takové absurdnosti byli lidé vedeni postupně. Nelze to provést rychle. V opačném případě i slabomyslný člověk uvidí bláznivost toho, co se odehrává kolem.
Jen si představte ten paradox: jednoho překrásného dne jste se jako obvykle rozhodli přistoupit ke své jabloni a utrhnout si plod. Udělali jste krok se schůdku svého domu směrem k jabloni a uviděli jste řadu lidí.
„Kdo jsi?“ ptáte se člověka, jenž stojí nejblíže k vám.
„Jsem prodavač jablek,“ odpovídá člověk.
„A kdo jsou ti za tebou?“ divíte se dál a slyšíte odpověď:
„Za mnou stojí člověk, který dováží jablka do mého obchodu, za ním je ten, který je sklízí, a kolem každého z nás vidíš lidi v čistých oblecích – jsou to ti, kteří evidují počet jablek, jenž projde za hodinu našima rukama.“
„Jste normální?“ bouříte se. „Proč se zabýváte takovými nesmysly. Kdo vám poděkuje za takové bláznovství?“
Na to vám odpoví:
„Ty nám budeš děkovat, budeš nám všem platit peníze a my si za ně také budeme kupovat jablka.“
„A kdepak mám vzít tolik peněz?“
„Jdi k sousedově hrušce, je tam volné místo účetního. Staň se účetním, budeš dostávat peníze, platit nám a jíst jablka, kdy se ti zachce.“
Řeknete, že je to úplný nesmysl, schizofrenie. Samozřejmě že nesmysl, samozřejmě že schizofrenie. Ale něco podobného se právě s námi děje.
Ty nejočividnější podmínky pro zdravý život se musí vykládat ve formě traktátu. Tak tedy níže uvádím jeden malý traktát.
Zaprvé
Každý člověk žijící na zemi by měl mít pro zabezpečení svého organizmu kvalitní stravou vlastní statek, vlastní prostor.
Zadruhé
Ve vlastním prostoru by měl zasadit, nejlépe vlastnoručně, rostliny, jež přinášejí plody. Ty rostliny, které mu, podle jeho názoru, budou chutnat a budou pro něj prospěšné. Jestli, například, člověk dopředu ví, že mu nechutná červený rybíz, tak ani není třeba ho sázet ve velkém množství. Celkem má být na statku zasazeno alespoň tři sta druhů mnoholetých rostlin. Nebudu opakovat neobvyklý způsob sázení a komunikace s rostlinami, píše se o něm v první knize, když Anastasia mluví o zahrádkářích. Samozřejmě, že něco podobného není uskutečnitelné za jeden rok, řekněme za dva nebo tři. Ale je to naprosto možné a dětem zůstane fakticky ideální pramen výživy.
Zatřetí
Každé ráno po probuzení by se měl člověk projít svým rodovým statkem, a když si to bude přát, sníst plod, který dozrál v tomto okamžiku, nebo bylinku. Toto se má provádět vyloženě podle přání, nikoliv podle doporučení nějakého dietologa, byť dokonce akademika. Váš organizmus, jenž je obeznámený se všemi chuťovými hodnotami rostlin na vašem statku, vytvoří pro vás dietu ideální svou kvalitou, množstvím a dobou užívání potravy. Vycházet na svůj statek je třeba nejen ráno nebo v dobu někým přesně určenou pro příjem potravy, ale tehdy, když si to budete přát.
V současné době mnozí lidé nemají možnost stále žít na statku, ani tehdy, když ho vlastní. Ale je vhodné na něj jezdit alespoň jednou týdně.
A v případě nemoci, dříve než začnete brát léky, je nejlepší jednoduše přijet na několik dnů do svého rodového prostoru a trochu tam pobýt.
Pokud jste již vytvořili vlastní prostor, pokud váš organizmus disponuje informací o rostlinách, které v něm rostou, dokáže absolutně přesně vybrat to potřebné pro vaše uzdravení.
Podle Anastasiina tvrzení neexistují nemoci lidského těla, které by nedokázal přemoci vámi stvořený Prostor lásky. Samozřejmě se tímto rozumí nikoliv prostor městského bytu, ale statek založený podle jejích principů.
* * *
Zformuloval jsem tato pravidla ve svém bloku, přečetl jsem je Anastasiinu dědečkovi a zeptal jsem se:
„Nevynechal jsem něco?“
Odpověděl mi:
„Pokud to má být stručné, tak pro začátek je to dobré. Ale rozhodně je třeba říci také něco o sousedech.“
„A co s tím mají společného sousedé?“ nepochopil jsem ze začátku.
„Jak to, „co mají společného“?“ podivil se dědeček otázce, „zamysli se sám: pokud hned za plotem tvého statku bude umístěna továrna čoudící smrtonosnou spáleninu a vítr ji bude přinášet do prostoru tvého statku, co budeš dýchat?“
„Nikdo nebude zakládat svůj statek vedle továrny,“ pokusil jsem se oponovat a pak jsem ztichl.
Vzpomněl jsem si, že ve městě Novosibirsk, pouze pět set metrů od hutního závodu, jsou rozmístěné zahrádkářské pozemky. A v Německu najdeme zemědělská pole vedle dálnice s osmiproudovým provozem.
Pomyslel jsem si: to je ale, tak jednoduchá věc, jako pěstování zemědělských produktů pro stravování člověka, je možná pouze v ekologicky čistém místě, nejlépe v určité vzdálenosti od velkých měst. Tak jednoduchá pravda nijak nemůže člověku dojít. Skutečně, je třeba doplnit ještě jeden bod:
Začtvrté
Váš pozemek by se měl nacházet v ekologicky čisté zóně. Měly by ho obklopovat statky stejně smýšlejících lidí vytvářejících rajské rodové oázy. Větřík odnese k sousedům životodárný pyl z vašeho statku, ale i od nich k vám jiný větřík přinese životodárný vzduch. …
Významné knihy
Jednou jsem se zeptal Anastasiina dědečka, zdali se mu stávalo, že by četl nějaké duchovní nebo vědecké knihy. Následovala velmi zvláštní odpověď:
„Tak, abych je bral do rukou, listoval v nich a četl napsaná slova – pouze jednou. Ale všechno, co je napsáno ve významných knihách, znám.“
„Odkud to znáte? A co je to významné knihy? Jestli jsou významné, znamená to, že existují také bezvýznamné.“
„Ano. A proč si s tím vším lámeš hlavu?“
„Jak to – proč? Kulturní, inteligentní člověk má být sečtělý. Když vystupuji na čtenářských konferencích, stává se, že se lidé ptají, zdali jsem četl tu nebo onu knihu. A já jsem jich za svůj život moc nepřečetl. Proto bych chtěl vědět, jaké knihy je třeba číst jako první? I kdyby se člověk zabýval čtením od rána do večera, na přečtení všech knih mu jeden život nestačí. Proto chci vědět o důležitých knihách, abych nevypadal jako úplný laik.“
„Víš, Vladimíre, když se tě na tvých čtenářských konferencích lidé zeptají, jaké knihy jsi přečetl, odpověz jim, že znáš všechny.“
„Takhle odpovědět nejde, když jsem všechny knihy nečetl. Mohou se mě zeptat, co ve své knize řekl nějaký konkrétní autor. Když jsem jeho knihu ani neměl v rukou, tak ani nedokážu nic odpovědět.“
„Odpověz jim jednoduše: ,Tento autor nic podstatného neřekl.‘ Ať ten, kdo se tě ptá na nějakou knihu, dokáže opak. Rozumíš, Vladimíre, ono se jenom zdá, že knih je velké množství. Ve skutečnosti těch významných není dohromady ani deset.“
„A jak se dá určit významnost knihy?“
„Pomocí klasifikátoru.“
„Můžete mi ho dát? Alespoň na nějakou dobu?“
„Samozřejmě že mohu, i tobě i všem tvým čtenářům. Jde o to, že klasifikátorem významnosti knih je způsob života lidí.“
„Jak to – způsob života? Co s tím má společného?“
„V různých koncích země žijí lidé. Vznik lidských společenství je vyvolán odlišností států. Kultury národů různých zemí jsou odlišné. Liší se i způsob života, jeho délka. Kultura různých národností se vytváří, mimo jiné, i pod vlivem významné knihy. Zpravidla takové, která působí na filozofii národa, vytváří určitý druh náboženství, a tudíž i způsob života.
Například v Číně se za významné považuje Konfuciovo učení. Od starodávných časů se v Číně vyvíjel zvláštní obraz světa, stručně řečeno, obraz, jenž vysvětluje svět jako živý systém.
Částí tohoto kosmického systému jsou představy o „jin“ a „jang“. Jestli tě zajímá způsob života čínského národa, jestli v něm vidíš příklad pro celé lidstvo, tak si přečti knihu, kterou napsal Konfucius.
Jestli tě zajímá světonázor Japonců, jejich životní úspěchy, přečti si knihu, v které se vypráví o tradičním náboženství tohoto státu – o šintoizmu. Z velké části ovlivnilo způsob života japonského národa.
Jestli se ti zdá, že nejšťastnější lidé žijí v křesťanském světě, pak čti Bibli. Důležité knihy jsou ty knihy, které vytváří ten nebo onen způsob života určité části lidského společenství.“
„Ale vždyť v křesťanském světě kromě samotné Bible existuje velké množství duchovní literatury.“
„Ano, je to tak. Ale není v ní absolutně nic nového. Zpravidla v každé významné knize je jedna až dvě hlavní myšlenky nebo filozofické závěry. Všechny ostatní knihy na podobné téma jednoduše opakují tuto myšlenku a nic nového do tvého světonázoru nevnáší.
Tak například jednou z hlavních myšlenek v Bibli je myšlenka, že Boha je třeba uctívat nebo plnit jeho příkazy. Dále vzniká množství knih, v nichž se vypráví, jak to udělat lépe. V jedněch se píše o nutnosti křižování dvěma prsty, v druhých – třemi. Jaké chrámy podle vnějšího vzhledu je lepší stavět. Uvádí se stovky příkladů uctívání, jež byla uskutečněna různými lidmi, přívrženci uctívání. Mluví o válkách a sporech kolem způsobu uctívání.
Lidé zabředávají do těchto sporů, ztrácejí schopnost definovat hlavní myšlenku. Přestávají ji porovnávat s jinými. Vypadá to tak, že při čtení množství knih stále o tomtéž nedostávají lidé novou informaci a pouze brzdí své analytické schopnosti. A ani se nepokouší určit, zdali skutečně Bůh chce po člověku, aby Ho ten uctíval? Nebo, možná, že Bůh chce něco úplně jiného?
Jak vidíš, v průběhu dvou tisíc let mluví statisíce „duchovních“ knih fakticky stále o tomtéž.
Objevení nové zdůvodněné myšlenky o vzájemném vztahu mezi Bohem a člověkem znamená objevení, poprvé za dva tisíce let, nové důležité knihy. Když se objevila, tak předchozí kniha z kategorie důležitých přešla do kategorie historických.“
„Mluvíte o objevení nové významné knihy? Jak se jmenuje?“
„,Stvoření.‘ Má v sobě nové myšlenky. A jsou zdůvodněné. Hlavní myšlenka této knihy jasně a opodstatněně říká, co Bůh očekává od člověka, v čem je předurčení člověka… Psal jsi tuto knihu z Anastasiiných slov a vzpomeň si, Vladimíre, co odpověděl Bůh na otázku vesmírných bytostí: ,Co si tak vášnivě přeješ?‘ ptaly se. A On jim odpovídal, jistý ve své touze: ,Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘“
„Ale kde jsou důkazy toho, že tato věta vyjadřuje právě Boží přání?“
„Důkazy jsou všude. V samotné větě. V duši a v srdci člověka. V logice myšlení. Posuď to sám, když jako základ vezmeme stvoření Země a člověka Bohem, pak následující Boží city budou odpovídat citům člověka rodiče svých dětí. Každý milující rodič si přeje společné tvoření se svými dětmi.
Druhá část věty říká, jaké tvoření si právě Bůh přeje: ,a radost pro všechny z jeho pozorování.‘ A teď řekni, jaké tvoření může přinést radost absolutně všem?“
„Odpovědět na tuto otázku je těžké. Někdo se raduje z dobrého auta, druzí jsou k autům lhostejní. Jedni si rádi dají maso, druzí ho vůbec nejí. Dokonce mezi lidmi existuje rčení: ,Proti gustu žádný dišputát.‘ Sotva se najde věc, která by se líbila všem.“
„Nicméně možné to je. Například vzduch, voda, květiny…“
„Ale vždyť už jsou stvořeny, a tady jde o společné tvoření.“
„Ano, vzduch, voda a rostliny jsou stvořeny. Ale bývají různé. Člověk je schopný udělat to, že vzduch bude naplněn prachem, spáleninou, smrtícími plyny, anebo naplnit ho étery, arómatem, květinovým pylem. I voda se může lišit. Lze například používat vodu zavánějící chlorem, ale je možno pít životodárnou. Mezi rozmanitostí rostlin je také možno vytvořit smetí a nepořádek, ale lze vytvářet i neobyčejně krásné živé obrazy, které potěší zrak a vábí. O tomto se mluví v knize ,Stvoření‘.“
„Jestli je kniha ,Stvoření‘, jak říkáte, důležitá, měla by také změnit život společnosti nebo nějak na ni zapůsobit?“
„Ano, takový je zákon. Nová myšlenka se nevyhnutelně materializuje jako nový způsob života společnosti.“
„Ale kdy se to stane? Od jejího vydání uplynuly již dva roky.“
„Správně by se mělo říct ne „již“, ale „pouze“. Ale i během tohoto relativně krátkého období toho již hodně stvořila, vždyť jsi sám říkal, že mnozí lidé se již pokouší vytvářet nový obraz svého života. Dokonce připravují programy státního zřízení.“
„Ano, to jsem říkal, tyto projevy skutečně existují.“
„Tak vidíš. Na viditelné projevy křesťanské ideologie bylo zapotřebí tři sta let, a tady pouze dva roky. Anastasiiny myšlenky se materializují v reálném způsobu života mnohých národů, spojují lidské úsilí do jediného tvůrčího nadšení společného tvoření.
Vypustila do prostoru nové myšlení a to je událost vesmírného rozsahu. Tudíž odpovídající hodnocení dostane také kniha, v které tyto myšlenky poprvé zazněly.“
„Takže i já budu jedním z významných spisovatelů?“
„Nebudeš jedním z významných. Budeš nejvýznamnějším, Vladimíre, vnučka na vedlejší roli pro svého milovaného ani nepomyslí.“
„Není to úplně tak, v populárních novinách ,Argumenty a fakta‘ bylo zveřejněno hodnocení knih a „Rodová kniha“ byla v Rusku umístěna na druhou pozici.“
„S postupem času si mnozí lidé uvědomí důležitost tvých knih. A tehdy pro ně pouze první místo bude málo. Od dokončení první knihy uplynulo pouze šest let, nikdo tě neznal, ale dnes jsi nejen známý. Slyšel jsem, že ti byl předán diplom a udělen titul národního akademika.“
„Ano. Ale není to titul tradiční akademie, ale společenské.“
„No právě, společenské. Važ si toho titulu, je vyšší než tradiční. Své slovo řekl národ. Lidé, kteří si uvědomili důležitost toho, o čem jsi hovořil ve svých knihách, určili také tvou významnost, fakticky pochopili Anastasiiny myšlenky, náležitě je ohodnotili. Udělali to nevšední lidé, dokáží pochopit, vtělit a materializovat myšlenky. Tak to bude. Jenom nezpychni, vydrž do určité doby bez pýchy.“
„Pokusím se. Ještě jednou si přečtu Anastasiiny výroky. Detektivky, různou beletrii pochopitelně číst nebudu. Skutečně neobsahují důležité myšlenky. Je to pouhá zábava. Ale jedna otázka mi není jasná. Určit, zdali je kniha významná nebo ne, lze pouze po jejím přečtení. Ale knih je napsáno obrovské množství, zajdeš do knihovny a tam na policích leží desetitisíce knih. Mnohé mají nápadné názvy, dokonce takové jako „Rozhovor s Bohem“, „Otevření pravdy“, „Všechna tajemství života“. Ale ve skutečnosti, člověk to čte, čte a žádnou novou myšlenku tam nespatří. Možná, že mezi deseti tisíci je jedna významná, ale pravděpodobnost, že na ni narazím, je jedna ku deseti tisícům. Co mám dělat?“
„Vždyť ti říkám: předtím, než začneš číst, podívej se na život planety, z života národa si vyber situace, které se ti nejvíce zalíbí, a čti jeho knihu, přemýšlej.“
„A jestli se mi nic nebude líbit? Všechny národy mají podobná neštěstí. Existují samozřejmě odlišnosti, ale celkově… Po celé zemi se, například, zhoršuje ekologie…“
„Jestli tě nic nezaujme, začni přemýšlet, jak vytvořit příjemný život, když to vymyslíš, napíšeš knihu sám.“
„Sám? Aniž bych něco četl?“
„Ale proč sám sebe pleteš, Vladimíre? Říkáš, že nemůžeš najít náležité knihy. Za nápaditostí názvu je pouhá řada slov bez smyslu a bez nové myšlenky. A zároveň pochybuješ, myslíš si, že člověk nemůže být rozumný, aniž by nepřečetl nějaký nesmysl. Mimo jiné ti povím, že se každý člověk od narození pokouší číst nejvýznamnější knihu. Její jazyk se liší od tištěných písmen, vzpomeň si: ,Tento jazyk má vůni a barvu…‘“
„Pochopil jsem.“
„Tak ji čti a přemýšlej.“ …
https://www.anastasia.cz/energie-zivota-7-dil
↧
↧
Vitamin C jako základ zdraví
Věděli jste, že člověk má téměř kompletní genetickou výbavu na vlastní syntézu vitaminu C? Pouze chybí jeden jediný gen, kvůli kterému musíme vitamin C dodávat do těla už hotový.
Jako kdyby někdo chtěl, aby níže uvedené přednosti vitaminu C byly omezeny... Potkani např. mají genetickou výbavu na syntézu vitaminu C kompletní...
Jinak dopručuji čistou kyselinu askorbovou v prášku z DM. Stojí cca 50,- a je bez pojiv, ochucovadel, ztužovadel atp. Vydrží odhadem tak půl roku při užívání trojnásobné doporučené denní dávky... MR
Jako kdyby někdo chtěl, aby níže uvedené přednosti vitaminu C byly omezeny... Potkani např. mají genetickou výbavu na syntézu vitaminu C kompletní...
Jinak dopručuji čistou kyselinu askorbovou v prášku z DM. Stojí cca 50,- a je bez pojiv, ochucovadel, ztužovadel atp. Vydrží odhadem tak půl roku při užívání trojnásobné doporučené denní dávky... MR
Známý i neznámý vitamín C
Vitamín C, odborně kyselina askorbová, patří snad k nejznámějším vitamínům, ale i k nejznámějším přírodním látkám vůbec. Je všeobecně znám jako látka posilující imunitní systém v období nemoci, ale i během rekonvalescence. Ovšem vitamín C má pro naše zdraví mnohem víc významů, a ty bych rád připomněl v tomto článku.
Vitamín C a kolagen
Vitamín C ovlivňuje tvorbu kolagenu tím, že se podílí na metabolismu aminokyselin, konkrétně hydroxylysinu a hydroxyprolinu (tzv. hydroxylace lysinu a prolinu). Kolagen je skleroprotein, extracelulární, ve vodě nerozpustná bílkovina, která je základní stavební hmotou pojivových tkání. Tvoří pojivo v kůži, šlachách, chrupavkách a kostech. Kolagenové choroby, tj. choroby charakteristické patologickými či degradačními formami kolagenu, postihují např. srdce, cévy, svaly a kůži. Samotný kolagen hraje důležitou roli i při stárnutí organismu.
Jeho molekula je tvořena hlavně aminokyselinami glycinem, prolinem a již zmíněným hydroxyprolinem a hydroxylysinem. Tyto dvě vznikají tzv. posttranslační modifikací prolinu a lysinu právě za účasti vitamínu C. Pokud má organismus nedostatek tohoto vitamínu, tak se kolagen nedostatečně tvoří, což má za následek onemocnění pojivového aparátu. Proto je vitamín C důležitý pro normální funkci krevních cév, kostí, chrupavek, dásní kůže a zubů.
Vitamín C a železo
Železo je zcela nezbytné pro náš život a zdraví. Je důležitou součástí hemoglobinu, složky červených krvinek přenášejících kyslík k buňkám. Železo je rovněž součástí myoglobinu, který zásobuje kyslíkem svaly, a také je součástí celé řady enzymů a imunitního systému. Tím, že železo pomáhá rozdělovat kyslík krví a ve svalech, zásobuje celé tělo energií. Vyšší dávky železa potřebují děti v období růstu, těhotné a kojící ženy.
Vitamín C je důležitý pro vstřebávání železa, protože spolu s kyselinou chlorovodíkovou, která je přítomna v žaludku, napomáhá lepšímu rozpouštění a vstřebávání železa. Je to dáno tím, že udržuje železo v rozpustnější a snadněji vstřebatelné chemické formě a rovněž zabraňuje působení některých látek, které snižují vstřebávání železa, jako jsou polyfenoly z čaje či fytáty z obilovin, ořechů, ovoce a zeleniny.
Při nedostatku železa v těle je výhodnější zvýšit dávku vitamínu C než železa, protože samo zvýšení vstřebávání železa zajistí jeho dostatečný přívod, místo zbytečného a rizikového zvyšování dávky železa.
Vitamín C a hormony
Po vstřebání do organismu se nejvíce vitamínu C dostává (při jeho distribuci v těle) do kůry nadledvin. Kůra nadledvin, lat. cortex glandulae suprarenalis, je párová žláza s vnitřní sekrecí, která tvoří až 90 % objemu nadledvin. Má v našem organismu hodně na starosti. Je součástí řídicího systému hypotalamus - hypofýza - kůra nadledvin, produkuje steroidní hormony, které zasahují do metabolismu sacharidů, bílkovin i tuků, ovlivňují reakci organismu na stres, řídí hospodaření s vodou a minerálními látkami a umožňují tak udržení stálého vnitřního prostředí.
Hormony kůry nadledvin se podle působení v těle dělí na tři velké skupiny: mineralokortikoidy, glukokortikoidy a androgeny. Doposud nebylo objasněno, proč je v tomto orgánu zvýšené množství vitamínu C. Odborníci nicméně předpokládají, že hraje důležitou roli ve tvorbě již zmíněných hormonů.
Dalšími orgány, které jsou nejbohatší, co do množství vitamínu C, jsou vaječníky (rovněž vytvářející steroidní, pohlavní, hormony) a hypofýza. Vitamín C je jednou z látek důležitých pro přeměnu aminokyseliny tyrosin na noradrenalin (tyrosin se přesně řečeno nejprve mění na dopamin a z dopaminu na noradrenalin a pak teprve na adrenalin). Adrenalin je mediátor (neurotransmiter) přenášející signály při stresových reakcích (společně s kortizolem pomáhá udržet tělo při životě při těchto stavech - “útok” nebo “útěk”).
 |
| Čistá kyselina askorbová bez pojidel, tužidel, rozpouštědel, příměsí, barviv, ochucovadel a sladidel z DM |
Vitamín C a mozkové funkce
Jak již bylo zmíněno, vitamín C hraje roli také při tvorbě dopaminu. Dopamin působí jako neuropřenašeč (neurotransmiter), který v určitých částech mozku umožňuje přenos impulsů. Poškození dopaminových drah je úzce spojeno se vznikem Parkinsonovy choroby, jiné poruchy dopaminového systému se dávají do souvislosti se vznikem schizofrenie či bipolární afektivní poruchy.
Vitamín C hraje také, jako kofaktor, roli při přeměně aminokyseliny l-tryptofanu na neuromediátor serotonin, který je zodpovědný za změny nálad, emoce, spánek, ale také třeba apetit a chuť k jídlu. Jeho nedostatek může způsobovat některé psychické nemoci, zejména depresi.
Vitamín C a cévy
Odborníci zaznamenali, že vitamín C spolu s bioflavonoidy patří mezi látky, které mohou pomoci urychlit hojení podlitin (hematomů, modřin).Bioflavonoidy jsou látky rostlinného původu, které najdeme prakticky ve všech rostlinných buňkách. K nejznámějším patří rutin, kvercetin, citrin ahesperidin, hesperin, eriodictyol, quercetin, quercertrin a další. V přírodě mají funkci barviv a dodávají ovoci a zelenině charakteristické zabarvení. Některými autory jsou bioflavonoidy zařazovány do skupiny tzv. vitamínů P. Tato terminologie vychází z jejich hlavního účinku, kterým je velice pozitivní ovlivnění tzv. permeability, tj. propustnosti a pružnosti krevních kapilár. A právě vitamín C společně s bioflavonoidy zlepšoval hojení podlitin tím, že příznivě ovlivňoval stav krevních kapilár.
Tím samozřejmě pozitivní účinky vitamínu C na náš organismus nekončí. Někteří odborníci uvádějí, že vyšší dávky tohoto vitamínu pomáhají ochraňovat před kardiovaskulárními nemocemi. Podle autorů studií, kteří tento jev zkoumali, příčina nižšího výskytu srdečních chorob u osob, které užívaly vysoké dávky vitamínu C, spočívá zřejmě ve snížení rizika vzniku vysokého krevního tlaku a ve zpevnění cév.
Rovněž, společně s dalšími přírodními látkami (vitamín E, flavonoidy, rostlinné steroly, rozpustná vláknina) ve stravě, přispívá k prevenci před vznikem aterosklerózy. Zde se zvažuje vysvětlení, že vitamín C v synergickém vztahu s vitamínem E působí jako protektivní faktor na úrovni inhibice LDL lipoproteinů. Na závěr je ještě dobré připomenout, že vitamín C patří také mezi antioxidanty, látky, které pomáhají ochraňovat náš organismus před negativním působením volných radikálů z okolního prostředí.
A vidíte - pak se řekne “obyčejné céčko”!
Více informací na: https://www.celostnimedicina.cz/znamy-i-neznamy-vitamin-c.htm#ixzz55kW96hLE
↧
Korporát, kancelář, kontemplace
„Vliv prostředí – to jsou mlýnský kameny, který tě semelou,“říká lezec, lajner a jeskyňář Marek Csukás. Pracoval pro velkou marketingovou firmu. Když už nedokázal vydržet psaní plytkých PR článků, kterým sám nevěřil, rozhodl se pro výjimečnou změnu.
Opustil korporátní svět a v zimě odjel do alpské oblasti Val Masina. Meditovat. Zabydlel se na skalnatém hřebeni a bez výhledu na civilizaci zůstal chvíli jen se svými myšlenkami. Na co přišel?
V tomhle rozhovoru mělo jít o věci, které se těžko předávají. Zkusit to třeba v hospodě vedle umělé stěny někde v Praze po práci? To by asi nešlo. Proto jsme na povídání vybrali Kokořínsko, kde máš skoro jistotu, že jiné lidi ve skalách nepotkáš.
Už během přístupu ke skalám můžeš pozorovat, že Marek se od ostatních lezců liší zvýšeným citem pro vnímání okolí. Mravkolví díry pod skalou opatrně obchází tak, aby žádnou nepoškodil. Jde lehce, jako kdyby nechtěl zašlápnout žádného mravence, nestrhnout mech…
„V kanceláři nám kdysi během porad běžel na LCD šestihodinový záznam, jak hoří krb,“ směje se Marek a přikládá kus bukové větve do nejlepší televize na světě. Televize, která ti hřeje nohy. Občas v ohni zapraská a nad Kokořínskem je úplně jasné nebe. V horách by to znamenalo kosu jako blázen. Marek ji zažil hned v úvodu své zimní výpravy za poznáním…
Jak to bylo s tím tvým nouzovým bivakem?
Z domova jsem si vyhlédl místo, kde strávím tu dobu. Bylo někde přes 2000 metrů a bylo obtížný tam dojít. Sněhový žlaby, lavinovka trojka. Docela hororová scéna. Šel jsem tam po pás ve sněhu, hrozně dlouho. Na sobě těžkej batoh se stanem, zásoby… Začalo se smrákat a z nějakýho lesa jsem vylézal do dalšího sněhovýho žlabu. Padl mrak a začala mlha. Pak už sněhu bylo pomalu po prsa, tak jsem to otočil a šel zpátky.
Jo, měl jsem ho vyhlídlý z nějakýho hřebene, ale nikdy jsem tam předtím nebyl. Šel jsem teda zkusit jiný místo v údolí Qualido. Po týhle první zkušenosti jsem si řekl, že půjdu jenom nalehko – připravit bivak a hned dolů pro zásoby. Vzal jsem si jenom stan a plachtu. Na sobě goráčovku a krátký triko. K tomu termosku s čajem, žádný jídlo. Hodně repky na plachtu a 18 metrů statiky – myslel jsem si. Nakonec to bylo jen 13 metrů. A lopatu na sníh od kámoše, která se ohýbala a praskala.
Jak jsi hledal to druhý místo?
Nejdřív to začalo stejně – totální boření sněhem, ale pak se to začalo napřimovat, začala zmrzlá skála směrem na hřeben a s ní už přišlo celkem lezení. Dostal jsem se pod čtyřmetrovou kolmici. Koukal jsem doprava… Nic, jenom zmrzlá plotna. Bez šance. Vrátil jsem se do tý kolmice a stepoval tam znovu. Nic těžkýho – maximálně nějaká šestka, ale zmrzlý a v pohorách s batohem.
A padal bys aspoň do sněhu?
Právě, že až dolů. To bych se nezastavil…
Takže povinný kroky.
Povinný kroky… Dlouho jsem se rozhodoval, mockrát do toho nalejzal. Viděl jsem tam nějaký madlo a chápal, že to bude krok, ze kterýho se nedá vrátit. Postavil jsem se v pohorách na malou dobrou lištu a šel do toho. Udělal jsem dynamickej nátah do něčeho, co vypadalo, že bude dobrý. (směje se) Bylo tam madlo… Tenhle krok nebyl úplně rozumnej, ale dolů už bych to stejně asi neslezl. Stejnou cestou dolů se mi strašně nechtělo – 200 posledních metrů už bylo fakt lezení.
Na hřebeni jsi přespal?
Právě, nečekal jsem, že těch 400 metrů mi zabere tak dlouho a zatměl jsem. Rozhodoval jsem se: buď riskantní slaňování ve tmě s 13 metrama lana a repkou, nebo utrpení. Byl začátek března a jeden z hezkejch dní – takže v noci jasno, hvězdy a asi 20 stupňů pod nulou. Byla fakt zima – člověk to pozná podle charakteru sněhu, byl hodně přemrzlej.
Jak sis připravil místo na spaní?
Odházel jsem si díru jeden krát dva metry, abych mohl postavit stan. Tím jsem se zahřál, což bylo celkem dobrý. Nejhorší byla ale žízeň. Měl jsem tři čtvrtě litru v termosce s čajem na celej den, kterej už jsem dávno vypil. Tam jsem pochopil, v čem je termoska na nic – neroztopíš si v ní sníh. Do PETky bys ho narval a ve stanu rozpustil. Nebylo by to příjemný, ale napil by ses. Samozřejmě, polykal jsem sníh, nějak to v puse roztopíš, ale to je šílený – vůbec se nenapiješ a mrzneš z toho. Hlad mi tolik nevadí, ale když má člověk opravdickou žízeň, je to mnohem horší.
Na čem jsi spal?
Místo karimatky jsem si lehl na batoh, na nohy jsem si dal smotaný lano s repkama. A zabalil se do mokrý plachty. Lepší než nic.
Spal jsi v botách?
Nespal, dal jsem si nohy do teplých rukavic. Dneska úplně nevím, jestli to bylo moudrý. Hrozně mi mrzly paty. Záda relativně dobrý, ale kosa jako svině. Rozednění pro mě bylo vysvobození.
Nějaký následky z toho nemáš?
Omrzliny přímo ne, ale přivezl jsem si „zákopový nohy“ – řekli mi pak doma. Z trvalýho podchlazení, který u mě trvalo nonstop měsíc – něco jako vojáci, co přebývali dlouho v zákopech. Půl roku po tom jsem pak necítil prsty.
Jak jsi z toho nouzovýho bivaku uniknul?
Ráno se to začalo trochu mračit. Řekl jsem si, že nebudu riskovat a slaním to lehčí stranou. Neměl jsem teda sedák ani karábli, takže jsem slaňoval přes prusíky z repky, který jsem měl ovázaný kolem předloktí. Lano jsem měl nahoře na stahováka a pak jsem ho zespodu vždycky repkou sundal, takže jsem mohl slaňovat po 13 metrech. Takhle jsem dal asi 200 metrů. Když jsem přišel na cestu, začalo sněžit. Haluz.
Takže jsi měl štěstí – trochu jsi to podcenil.
Jo, stala se tam spousta blbostí, co člověk udělal, ale který už nevezmeš zpátky. Zůstanou ti jen zkušenosti.
K těm prusíkovo-stahovacím improvizacím už jsi musel mít pár let zkušeností z lezeckýho života. Jak dlouho lezeš?
Lezu od roku 2004, předtím jsem lítal větroněm. Vždycky mě lákalo koukat se seshora – prostor a svoboda.
Kde jsi začínal?
V Divoký Šárce za Prahou. To tam ještě nebyly borháky. Neřešili jsme názvy ani obtížnosti. Tloukli jsme skoby a lezli jsme. Pak jsem začal spíš bouldrovat – Petráč, Bor, Ostaš… Docela dost jsem taky chodil na lajnách a hajlajnách. Do Masina jsem jezdil předtím na Melloblocco. Ten svůj zimní pobyt v horách jsem pak zakončil desátým ročníkem Melloblocca, kdy prvních pět dní strašně pršelo.
Jak jsi vlastně přišel na ten nápad – zůstat sám v zimě na takovou dobu?
Přišlo mi to zajímavější než cestovat. Když cestuješ, jsi pořád rozptylovanej spoustou věcí a podnětů. Já jsem chtěl být chvíli sám se sebou, což přišlo kvůli tomu, že jsem před tím dělal dva roky v PR agentuře. Korporátní svět. Předtím jsem dělal v neziskovce – s bezdomovcema, mentálně postiženýma nebo v nemocnici… Tam mně ale nezaplatili poslední tři výplaty, tak jsem zkusil komerci.
Jaká je práce pro velkou korporaci?
Hodně jsem se tam naučil – jak funguje ten jejich svět. Dělal jsem tam deset hodin denně. Minimálně. Seděl jsem tam pořád a nejčastěji jsem psal tiskový zprávy, připravoval konference. Dělal jsem hlavně pro banky a pojišťovny – zařizoval pro ně komunikaci s médiama. Nejvíc jsem nesnášel psaní PR článků do Zemědělskejch novin o tématech, o kterejch vůbec nic nevíš… Člověk si něco vygooglí, ale vymyslet nějakej článek s informací – to bylo těžký. Vaříš totálně z vody. Nikam to nevedlo a nenaplňovalo mě to. V nezisku ta práce aspoň dávala nějakej smysl, i když to nebylo vždycky růžový. Tady se dělaly nesmysly – tlačil jsi lidem hypotéky a věci, kterým jsi sám vůbec nevěřil. Viděl jsem, že děláme sračky – to se nedá jinak říct. Postupně to už nešlo vydržet a naplánoval jsem si výpověď a cestu do Masina. Nakonec to proběhlo celkem v klidu, řekli mi, že se i můžu vrátit. Nevrátil jsem se.
Co kolegové, byli tam spokojený?
Myslím, že dost často byli pod tlakem hypoték. Nebo převažovalo pohodlí. Samozřejmě tam jsou i pozitivní věci – ten tým byl dobrej a je to stabilní práce. Spousta lidí pak s kolegama z práce chodila dokonce do hospody, neměli kámoše z jinýho okruhu. To mi z dnešního pohledu přijde šílený – pak už žiješ v úplně uzavřeným světě a přejímáš jejich chování.
…tys pak taky žil celkem v „uzavřeným světě“… (směje se) Tři měsíce sám…
Tři měsíce jsem byl v Itálii celkem, z toho dva měsíce sám nahoře. Čekal jsem, že to bude víc na pohodu a že se budu moc věnovat výhradně svojí hlavě. Nazval jsem si to v diáři jako: „Vyrovnat se s nesmyslem.“ Ve finále jsem tam zažil vzácně dlouhou zimu, kdy sněžilo až do května.
Je fajn mít dobrej spacák – péřák. Já nemám úplně teplej, tak si v zimě beru dva. Třísezónní a letní. To funguje docela dobře. Přijde mi škoda kupovat si drahej spacák, kterej využiju jen párkrát do roka.
Pak jsou dobrý nepromokavý věci – goráčovka. I když dokážu si představit, že můžeš mít jenom pláštěnku. Goráč ti stejně při velkým dešti nepropouští páry, tak se v něm zpotíš. Spásonosnej není. Co si ještě myslím, že je drahý ale dobrý, je termoprádlo. Hřeje, i když je mokrý.
Nedávno jsem si chtěl konečně koupit nějaký sluneční brýle do hor. Když jsem zjistil, že stojí trojku, tak jsem se na to vykašlal. To je nesmysl, když je tak lehce zničíš. Koupil jsem si teda nějaký za pětikilo a už jsem je stihl poškrábat.
Kamarád si koupil goráčovku za patnáctku a pak jsme někde byli a on se o ni pořád bál. Bál se, že si ji někde odře. Když do toho dáš pětku, přijde mi to adekvátní… Ale není to nutný. Vem si lidi před dvaceti rokama – lezli stejný cesty a neměli takovýhle věci. Možná lezli šílenější věci, a to si museli odtáhnout do hor těžší vlněný oblečení.
Viděl jsem v Hudáči fakt smutnou scénku – stará paní v důchodu si chtěla koupit rukavice na zimu. Borec jí tam přemlouval do nějakých za dvojku: „Jsou fakt dobrý, zesílenej grip.“ To mi přišlo takový smutně směšný. Určitě měl pravdu, ale tý babičce byly asi k ničemu. Lidi často kupujou věci, jejichž vlastnosti vůbec nevyužijou. Pak chodí v goráčovkách po městě.
Nebo otázka žďáráku– dělají je různě drahý a stejně se v každým zapaříš. To mi nepřijde úplně adekvátní vzhledem k těm cenám.
Jak vypadal tvůj běžnej den nahoře?
Nakonec jsem spal asi o 100 metrů níž pod tím nouzovým bivakem. Lezl jsem trochu z lehčí strany a už jsem tam nešel tak nalehko. (směje se) Vzal jsem si i jídlo a padesátku polovičního lana. (směje se) Vylezl jsem nějakou plotnu a byl jsem tam. To místo sice nebylo tak vysoko, jak jsem původně chtěl, ale mělo výhodu, že jsem neviděl na žádnou civilizaci. Bylo to tak nakonec nejlepší. Neměl jsi žádnej vizuální kontakt s vnějším světem.
Signál jsi měl?
Nějakej tam byl, ale to jsem měl ještě starej obyčejnej mobil, kterej jsem nechával vypnutej ve spacáku a baterka mi vydržela celý dva měsíce. Zapnul jsem ho, až když pořád sněžilo, sněžilo a sněžilo a hledal předpověď počasí. Pak jsem ještě po měsíci volal kámošovi a ptal se: „Jak se poznaj omrzliny?“ Vůbec jsem necejtil nohy, tak jsem to celkem řešil. Řekl mi: „Nemáš černý prsty, tak je to v pohodě.“
Jak jsi tam spal a bojoval se sněhem?
Měl jsem tam stan a tu plachtu – takovou obyčejnou, 3 x 4 metry z Hornbachu – to byla úplně nejlepší věc, co jsem si vzal. Napnul jsem si ji nad stan, takže mě chránila před sněhem a vodou. Kdybych neměl plachtu, tak bych úplně zapadal. Navíc, když vysvitlo Slunce, z plachty mi tekla pitná voda. Pak už jsem na ni házel sníh na rozpouštění i schválně. Skvělá efektivní věc.
Sněžilo v podstatě celej březen. Hezky mohlo být tak tři dny. Takže jsem se pořád vyhrabával ze sněhu. Když jsem tam přišel, ležel na zemi asi metr. Pak každej den napadlo tak třicet čísel. Několikrát za noc jsem vstával, vyklepával sníh z plachty a odhazoval tou šílenou lopatou. Takže místo meditování jsem se spíš staral o to, abych přežil. To jsem úplně nečekal. (směje se) Hlavně psychicky to bylo náročný.
Laviny tě neohrožovaly?
Nene, z tohohle ohledu jsem to místo vybíral poctivě. Byl jsem v podstatě na hřebeni. Ale během toho sněžení jsem řešil, že kdybych chtěl jít dolů, asi by to ani nešlo. V jednu chvíli jsem byl tak odříznutej, že kdybych si řekl, že to balím, tak to ani nepůjde. Nebo to minimálně bude dost těžký. Neměl jsem potřebu jít dolů, ale byl to zvláštní pocit.
A co ty tvoje nohy?
S nima byl trochu problém. Neměl jsem dostatek pohybu, a když už, tak vždycky na zmrzlým sněhu. Nebyl jsem schopnej je zahřát. Cítil jsem, že mám zmrzlý i kosti. Po měsíci se mi povedlo udělat poprvé oheň a zahřál jsem si je – dobrej zážitek! Ještě další věc, zapomněl jsem si čepici v autě a pak jsem z toho měl velký mrazový strupy na uších. Ale to vůbec nebolelo.
Viděl jsi za tu dobu člověka?
Ne. Jednou mě přišel navštívit akorát velkej kozorožec, to byla asi nejvzácnější návštěva. Přišel tak na deset metrů ode mě. Koukali jsme na sebe docela dlouho. On si pak hnusně odfrknul a šel pryč. (směje se). Já ho úplně chápal – místo, ze kterýho jsem si udělal meditační plácek, bylo nejspíš jeho oblíbený.
Během meditací ses dokázal udržet v teple? Když jsi tam seděl…
Na meditace došlo spíš až druhej měsíc. Ze začátku jsem se staral hlavně o ten sníh. Bylo to ale zvláštní i tímhle stereotypem – řádem. Každý den byl v podstatě stejný. Když nemáš řád, tak ti spousta věcí uniká, což byl před tím můj případ – žil jsem hodně punkově. Za ten první měsíc to bylo ale naprosto stejný – odhrabat, uvařit a jít spát.
Co jsi jedl?
K snídani müsli, čaj, přes den nic moc a před spaním teplá večeře. Zjistil jsem, že mám trochu permanentní hlad a že mi to jídlo vyjde úplně akorát. Vzal jsem si málo tuků. Nejím maso, měl jsem tam jen pár kousků sýra. Myslím si, že litr oleje by situaci dost zachránil. Tím, jaká byla zima, tak člověk tuk potřeboval. Měl jsem hodně čočky – ta je boží. Sójový maso a trochu sušený zeleniny.
Jak ti na tu dobu vyšel plyn?
Dost mi zbylo, vypotřeboval jsem jen půlku zásob. Čočku jsem vařil tři minuty a pak jsem to zabalil do mikiny, kde jsem to nechal půl hodiny dojít. Vydržela úplně horká. Měl jsem s sebou vařič Jetboil, kterej taky ušetří dost plynu. Dobrá věc, ale v zásadě ji taky nepotřebuješ.
Tenhle stereotyp (roztápět a vařit) jsi teda bral jako pozitivní?
V podstatě to byla nejdřív meditace tímhle stylem. Totální vyčištění hlavy. Jen se staráš o to, jak si zařídit ty základní věci. Nemyslíš na nic jinýho. Totální očista. Pak se to začalo pozvolna zlepšovat. Tam jsem i zjistil, jak moc je člověk závislej na počasí. Když se začalo trochu oteplovat, rovnou přišla bouřka. Celý se to valilo přese mě. Byly to velký divadelní zážitky. Jak jsem měl hlad, tak jsem si psal do diáře: „Z kapek se stávají vločky, z vloček hrášek, teď padají jáhly…“ (směje se) Asi jsem na to jídlo myslel dost.
Jak si pracoval se svýma myšlenkama?
Dát jim průběh. Podle mě je důležitý nezabředávat do nich. Nemá smysl se některým myšlenkám bránit, prostě je musíš nechat odejít.
Daří se ti tohle myšlení zachovat i zpátky ve městě?
Vím, kam míříš. Je celkem jednoduchý být mnichem, když jsi někde v klášteře. Něco jinýho je vrátit se s tím myšlením do klasický společnosti. Tady tě nikdo nenechá takhle uvažovat. Hned jsi divnej. Je to hrozně těžký, protože je to jinej svět. Když něčím vybočuješ, tak maj s tebou ostatní problém. Každopádně si myslím, že stojí za to občas si takhle trochu vypadnout a vyčistit si hlavu… Na spoustě věcech ti pak úplně nezáleží. Já z toho mám asi hlavní závěr, že se jako lidi bereme moc vážně.
Přišlo mi hezký, že se tam člověk může porovnat s trvanlivostí těch hor. Kolem tebe jsou skály, který existují miliony let. Těm je to úplně jedno, jsi takovej mžik. Úplně mimo jejich rozlišovací schopnost. Jsi totální nic. Je to stejný, jako když párkrát za život zašlápneš mravence. Neřešíš to. Mně se třeba nelíbí termín, kterej hodně lidí používá: „Jdu pokořit horu.“ To hrozně nemám rád. Za prvý ji nikdy nepokořej. Když tam vylezou, tak tý hoře je to úplně šumák. A za druhý, když si něco vylezeš, tak to je fajn, ale je to pro tebe.
Jak probíhaly meditace v dubnu?
Když už se to dalo, tak jsem se snažil se sebou nějak cvičit. Meditace byly moc fajn. Myslím si, že v horách jsou jenom dobrý duchové. Tam není nic špatnýho a nic není špatně. To je na tom krásný. Nikdy jsem tam necítil úzkost, tam je to všechno čistý. Někdy cítíš, že jsi na místech se špatnou energií, není ti tam dobře – tahle místa jsou většinou spojený s lidma a událostma z historie.
Když člověk někde medituje, tak je hodně otevřenej. Když jsi na špatnym místě, tak to může být blbý. V horách tohle riziko vůbec nehrozilo, tam je to super. Nemusíš si kolem sebe vytvářet ani „ochranou bublinu“ – zónu, do který se uzavřeš. V horách jsem nic takovýho nedělal a měl jsem tam pocit totálního spojení s tím okolím. Třeba s šutrem. Jednou jsem si připadal, že jsem šutr. Dlouho jsem se smál. Měl jsem pocit, že jsem všude.
Vyřezával jsi taky krásný loutky…
Vymejšlel jsem, co budu dělat. Původně jsem chtěl něco tvořit sám, ale pak jsem si uvědomil, že nic takovýho dělat nemusím. Nejsem umělec a navíc všechno, co je kolem, už pěkný je. Takže stačí být jen sběrač těch věcí. Všechno umění už je kolem mě. Všiml jsem si, že tam je spousta větývek, který mi připomínají ruce a nohy. Tak jsem je začal dávat dohromady do postaviček. Lepil jsem je smůlou ze stromů – tu jsem roztápěl. Největší problém byly hlavy, ty jsem vymýšlel dlouho, hledal jsem lískáče. Pak ještě pěknej mech a udělat tu správnou kapku na oči ze smůly, aby se pěkně leskly.
Máš je doma?
Doma mám jen toho svýho buddhu. Ostatní jsem rozdal kamarádům. Jednu – tu ženskou, jsem dělal speciálně pro místního barmana z Mella. Zval mě tam i na pivo, tak jsem měl potřebu něco přinést zpátky. Něco vyrobit, když mám čas.
Jaký byl tvůj nejhlubší zážitek?
Meditační zážitky byly fajn, ale těžko se o nich povídá. Jeden mistr mi kdysi říkal, že dobrým znamením, když je člověk chvíli dělá, je uvidět bílou záři. To mi utkvělo v paměti, ale dlouho jsem to nezažíval. Tady jsem ale jednou seděl a začal jsem vidět brutální bílo – prázdno. To bylo boží. Člověk byl úplně jinde. Nebo jsem zkoušel dýchat do každý plíce zvlášť, to bylo taky strašně zajímavý. Ale ty storky starejch mistrů nemám – třeba když se chtěli ochladit, dychali do levý, když se chtěli zahřát, dýchali do pravý a tak dále…
Ale věřím tomu, že praktikováním se můžeš dostat úplně na jiný úrovně. Já jsem se těm meditacím věnoval měsíc v kuse a pocítil jsem výraznej pokrok. Když se tomu někdo věnuje léta, je určitě schopnej dostat se jinam. Pro mě to byl spíš takovej úvod, vyzkoušet si to. Nedělal jsem ani žádnou konkrétní školu, proti tomu jsem dost skeptickej… To je daný i mojí křesťanskou výchovou. Záměrně jsem tam nechtěl ani nic studovat, nic číst. Jel jsem tam sám za sebe, ne za žádný školy.
Lákalo by tě ještě něco podobnýho?
Zima znovu by byla zajímavá, ne že bych se tomu bránil, ale ještě někdy bych chtěl třeba na poušť. Poznat jinej svět. Na poušti jsem nikdy nebyl, ale myslím si, že by to tam taky mělo něco do sebe. Odcházelo tam hodně poustevníků. Ono je to vždycky o tom, jestli člověk hledá snadný odpovědi a „silný zážitky“, nebo větší přesah. Pro mě bylo klíčový zjištění, že by se člověk neměl brát tak vážně, neprahnout tolik po výkonech – pořád dělat něco nej nej nej, co pořád slyšíš… Každej má nějaký ego, neřikám, že já nemám žádný svoje ego. Ale snažím se od toho trošku oprostit… Strašně moc si o sobě myslíme. Přitom člověk je takovej prd.
Více informací a fotek přímo u zdroje na:
http://emontana.cz/meditace-v-horach-csukas/
↧
Panevropská genocida
Politiku sem už moc nedávám, jsem přesvědčen, že pro život jsou důležitější jiné informace než informace o sofistikované hře na babu. Nicméně mi příliš nedávala smysl uprchlická vlna, resp. její smysl a cíle organizátorů. Po přečtení níže uvedeného článku už to chápu o trošku víc. MR
Apoštolové lepšího světa! Proroci nihilismu
Emil Kalabus
Někde jsem četl, že válku nevedou národy, ale rozmary kněžen a lokajů a banálních ideologů. Těch hloupých apoštolů lepšího světa!
Říká se, že některé ideje jsou natolik idiotské a ďábelské, že jim může uvěřit jen intelektuál. Z historie víme, že za některými z těchto idejí zůstávaly miliony mrtvých.
O tom jak dokáží být ideje mocné a nebezpečné, svědčí existence idejí filosofa Friedricha Nietzscheho. Vzdělání Friedrich Nietzsche získává nejprve v proslulé internátní škole v Schulpfortě, kde se počíná jeho vroucí a nikdy nevyhaslý vztah k řeckému starověku, poté Nietzsche studuje klasickou filologii v Bonnu a v Lipsku. Jakožto brilantní student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza).
Byl ovlivněn především dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, od kterých se později odvrátil. Sepsal řadu filozofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století.
Nietzsche zemřel po jedenácti letech zápasu s duševní chorobou 25. srpna 1900.
Historik Paul Johnson ve své knize Dějiny 20. století hovoří o Hitlerovi, Stalinovi a Mussolinim jako o třech ďáblech dvacátého století. Zajímavé je, že nietzschovské dogma ovlivnilo každého z nich. Na Hitlera působila Nietzschova filozofie tak hluboce a účinně, že mu poskytla pojmový rámec pro jeho demagogický útok s cílem vyhladit slabé a podřadné z tohoto světa. Takto stanovil nadřazenost "nadčlověka" v ničím neomezované a dominantní roli.
Nejinak to bylo s Marxovou utopií a marxistickou vírou. Náboženství bylo podle Marxe jednou z hlavních příčin třídního rozdělení a již se mu nesmí dát prostor, protože jinak bude bránit směřování dějin k utopické beztřídní společnosti. Marxistická víra představovala základní sílu, kterou potřeboval Stalin, protože propůjčovala ideologickou oporu jeho kategorické nenávisti vůči zbožným lidem, a nakonec přinesla masové vyhlazení milionů. Ateismus teď byl živý a dobře se mu dařilo i na politické scéně. Politici se od náboženství sebejistě distancovali, protože to, co věda a ekonomická teorie roztrhly ve dví, se tehdy žádný rozumný člověk neodvažoval spojovat dohromady.
Doba vymknutá z kloubů, šílí. Oceán postmodernity okolo nás se zmítá v morální bouři a zmatku. Absolutní zlo i dobro, jeví se v něm začasté být dobrem i zlem jen relativním. Žijeme opět v době mimo dobro a zlo, kterou promýšlel temný duch Friedricha Nietzscheho. Jeho nepokojné myšlenky jsou znepokojivou výzvou dnešku více než kdy v minulosti, protože ideu Nietzscheho střídá idea Kalergiho.
Málo lidí ví, že jedním z hlavních protagonistů evropského procesu je člověk, který plánoval a programoval genocidu evropských národů. Jedná se o obskurní osobnost, o jejíž existenci veřejnost ani neví, ale kterou „mocní“ považují za otce zakladatele Evropské unie. Je to Richard Nicolaus hrabě von Coudenhove-Kalergi, rakouský politik s japonskými předky a československým občanstvím (1894-1972). Ze zákulisí, mimo světla projektorů, se mu podařilo zatáhnout do svých sítí nejvýznamnější hlavy států. Ti pak podpořili a provedli jeho projekt evropského sjednocení.
V roce 1922 založil Kalergi ve Vídni hnutí „Panevropan“, které předjímalo nastolení Nového světového řádu založeného na Federaci národů řízené Spojenými státy. Sjednocení Evropy mělo být prvním krokem k jediné světové vládě. S nástupem fašismu v Evropě musel být plán na čas zastaven a Panevropská unie byla nucena se rozpustit. Ale po druhé světové válce se Kalergimu podařilo díky frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře Winstona Churchilla a významných deníků jako New York Times prosadit projekt do vlády USA. Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude to druh zvířeckých podlidí vzniklých míšením ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské národy s asiaty a černochy, aby vzniklo mnohaetnické stádo bez specifických vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci.
I když o Kalergim nemluví žádná školní učebnice, jeho ideje inspirovaly dnešní Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s černochy a asiaty, aby byla zničena jejich identita a vznikla smíšená rasa, je základem veškeré evropské politiky tváří v tvář integraci a obraně menšin.
Při tom všem nejde o humanitární důvody. Tyto direktivy jsou vydávány s nelítostnou rozhodností za účelem realizace největší genocidy v historii.
Na počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva roky jsou jí odměňování evropeisté, kteří se obzvláště vyznamenali v naplňování jeho zločinného Plánu. Mezi nimi jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto cenu jako první v roce 2010, a Herman van Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se konal na oslavu 90 let panevropského hnutí.
Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme před opravdovou přeměnou Evropy v třetí svět.
Vlna kritiky unijní politiky na veřejných sítích vyvolala odezvu globalizátorů a zastánců imigrační politiky. Britský spisovatel, novinář a komentátor Douglas Murray poukázal na skutečnost, že v Holandsku, kde dnes žije více jak jeden milion muslimů, občané kritizovali excesy spojené s imigranty a vzápětí je navštívila policie, aby je varovala před zveřejňováním jejich postojů k masové imigraci na sociálních sítích. Něco podobného se děje ve Švédsku, kde ještě nedávno nesměla policie podávat tisku informace o trestné činnosti imigrantů. Podobně tomu bylo i v Německu, kde kancléřka A. Merkelová sondovala možnosti jak zamezit šíření proti-imigračních sdělení a kritiky její politiky na Facebooku.
S novým rokem 2018 vstoupil v Německu v platnost zákon (o cenzuře), na jehož základě hrozí sociálním sítím obří pokuta, pokud po upozornění nesmažou nenávistné komentáře či pomluvy na adresu imigrantů. Ale copak konstatování skutečnosti (např. nárůstu kriminality - obtěžování a znásilnění žen imigranty) jsou pomluvou?!?
Evropské unii se začíná přezdívat „Eurosajuz", neboť cenzura jako taková vždy byla a je produktem diktatury, která se bojí pravdy.
Největším nepřítelem idejí Pan-Evropy byli němečtí nacionální socialisté. Když se dostali v Německu k moci, veškeré panevropské myšlenky okamžitě odmítli a panevropské hnutí začali pronásledovat. Sám Adolf Hitler označil Pan-Evropu za ideál rasových míšenců, za nástroj židovského ovládnutí Evropy.
Na obranu Kalergiho je třeba zdůraznit, že Coudenhove-Kalergi nikdy neměl iluze o nebezpečích pro Evropu, ale na druhou stranu odmítal názor, že by se Evropa měla sjednotit za každou cenu, to znamená i za cenu své kultury a svobody. Pan-Evropa nebyla totiž pro něj prostředkem k jiným cílům jako pro většinu politiků, ale cílem samotným.
Politici a mocní tohoto světa uvádějí v život ideje, které se později ukáží jako vrchol nihilismu. Víme, že nihilismus odmítá platnost všech dosavadních hodnot a postojů, že vzniká jakási anarchie ke všemu, co známe. Jsou to právě ideje, které stojí za miliony zavražděných žen a mužů.
Mějme na paměti, že cesta do pekla je vždy dlážděna vznosnou ideou. Válku nevedou národy, ale rozmary kněžen a lokajů a banálních ideologů. Těch hloupých apoštolů lepšího světa!
Zdroje:
↧
Co mě naučil Rupert Spira - anglický neduální učitel??
Už si ani nepamatuji, kdy jsem na Ruperta Spiru narazila poprvé. Nicméně můj život ovlivnil zcela zásadně. Jedno z jeho videí (na youtube bude zřejmě stále pouze v anglickém originále) bylo mým prvním AHA momentem, kdy jsem po letech četby o neduálním vnímání konečně pochopila, jak to v praxi vlastně vypadá...
![]()
Od té doby jsem si koupila několik jeho knih a dokonce s ním mluvila osobně :-) Takových učitelů, ke kterým by mě to až tak táhlo, moc není. Věřili byste, že zrovna během mého kratičkého studijního pobytu v Londýně se konal jeho předvánoční sobotní charitativní seminář? A nejen to - konal se chvilku chůze od hostelu, kde jsem si tenkrát rezervovala ubytování!
Pokud ovládáte angličtinu, na youtube najdete spoustu delších nebo kratších videí. Nebo můžete zabrousit na jeho webové stránky www.rupertspira.com. Číst si tam, dívat se na videa, nebo se rovnou přihlásit na nějaký jeho webinář (některé jsou jen za dobrovolný příspěvek).
Z českých videí jsem pro Vás vybrala jedno, které mě i pobavilo.Rupert Spira na něm vysvětluje 13 letému chlapci, odkud se bere naše posedlost objekty, které odvádějí pozornost od toho, čím ve skutečnosti jsme. A z toho věčného (a bohužel zcela marného) boje ve světě objektů o vlastní životní spokojenost jsme pak jen víc a víc vyčerpaní...
Vybrala jsem ho i z dalšího důvodu - krásně totiž ilustruje to, o čem je projekt DARUJTE POHODU, který jsem několik měsíců připravovala. A který již spatřil světlo světa :-) K 2. videohádance měl inspiroval právě Rupert Spira a můj první zážitek s ním. 1. videohádanka je zase inspirována Richardem Langem a jedním z experimentů jeho Bezhlavé cesty.
A nyní slíbené video. Doufám, že se Vám bude líbit stejně jako mě.
Co je na Rupertovi Spirovi tak výjimečného?
- Ráda čtu jeho knížky, protože mi dokáže systematicky vysvětlit, jak to s neduálním vnímáním je. Krůček za krůčkem mě vede k objevení toho, co ve skutečnosti vnímám, když odhlédnu od toho všeho, čím mě mate má mysl. Mysl je totiž úžasný nástroj, ale velmi špatný pán :-) Vnitřní spokojenost nám v životě nedá :-) A v jeho iluzích se často ztrácíme, i když si myslíme, že právě díky němu světu stále lépe rozumíme. Je to paradoxní...
- Ráda se dívám na jeho videa, protože o neduálním vnímání jenom nemluví, ale dokáže na otázky lidí odpovídat tak, že jim samotným přímo ukáže, jak se neduálně dívat. Mezi videi se dají najít nejrůznější otázky s praktickými problémy, které s lidmi řeší.
Pokud ovládáte angličtinu, na youtube najdete spoustu delších nebo kratších videí. Nebo můžete zabrousit na jeho webové stránky www.rupertspira.com. Číst si tam, dívat se na videa, nebo se rovnou přihlásit na nějaký jeho webinář (některé jsou jen za dobrovolný příspěvek).
Z českých videí jsem pro Vás vybrala jedno, které mě i pobavilo.Rupert Spira na něm vysvětluje 13 letému chlapci, odkud se bere naše posedlost objekty, které odvádějí pozornost od toho, čím ve skutečnosti jsme. A z toho věčného (a bohužel zcela marného) boje ve světě objektů o vlastní životní spokojenost jsme pak jen víc a víc vyčerpaní...
Vybrala jsem ho i z dalšího důvodu - krásně totiž ilustruje to, o čem je projekt DARUJTE POHODU, který jsem několik měsíců připravovala. A který již spatřil světlo světa :-) K 2. videohádance měl inspiroval právě Rupert Spira a můj první zážitek s ním. 1. videohádanka je zase inspirována Richardem Langem a jedním z experimentů jeho Bezhlavé cesty.
Úvodní videopozvánku k projektu najdete zde: DARUJTE POHODU. Užijte si ty své dva AHA momenty :-)
A nyní slíbené video. Doufám, že se Vám bude líbit stejně jako mě.
↧
↧
Víte, že to nemá smysl??
Někdy se tak moc snažíme.
Někdy se tak moc rozčilujeme.
Trápíme.
Co kdyby vám ale někdo řekl, že to nemá smysl??
![]()
Začnu z trochu jiného soudku, ale brzy pochopíte proč...
Vzpomínám na jeden z víkendových kurzů Respektovat a být respektován. Tématem byly tresty ve výchově dětí. Hodně kontroverzní téma. Někdo je silně za. Někdo silně proti.
Manželé Kopřivovi, který kurz vedli (a kteří jsou autoři stejnojmenné knihy), se nám snažili ukázatúskalí onoho přístupu cukr a bič. Odměn a trestů. Nám tento přístup přijde zcela normální. Žijeme v něm od dětství, přes školství a také v zaměstnání. Nevím, jak vám, ale mě by bylo stydno dostat odměnu za dobře odvedenou práci. To jako že jinak bych se nesnažila???
Mezi časté argumenty zastánců trestů patří:
Někdy se tak moc rozčilujeme.
Trápíme.
Co kdyby vám ale někdo řekl, že to nemá smysl??
Vzpomínám na jeden z víkendových kurzů Respektovat a být respektován. Tématem byly tresty ve výchově dětí. Hodně kontroverzní téma. Někdo je silně za. Někdo silně proti.
Manželé Kopřivovi, který kurz vedli (a kteří jsou autoři stejnojmenné knihy), se nám snažili ukázatúskalí onoho přístupu cukr a bič. Odměn a trestů. Nám tento přístup přijde zcela normální. Žijeme v něm od dětství, přes školství a také v zaměstnání. Nevím, jak vám, ale mě by bylo stydno dostat odměnu za dobře odvedenou práci. To jako že jinak bych se nesnažila???
Mezi časté argumenty zastánců trestů patří:
- Bez špatných známek a trestů by si děti dělaly, co chtěj. Je to ta nejlepší motivace.
- Nám to nijak neublížilo. Naopak. Jsem teď slušný člověk!
S tím naším snažením je to hodně podobné.
Tak moc sami sebe jsme už do toho našeho snažení, rozčilování, odměňování a trestání investovali, že ta první reakce na "Tohle nemá smysl" bude nejspíš dost podobná.
"No to bych to jako měl nechat tak, jak to je??"
"A mně to vlastně vůbec nevadí. Já jsem tak Ok."
Máme pocit, že takhle to prostě je, bylo a bude a že se s tím musíme smířit jako s faktem. Přijetí! Určitě jste o tom již slyšeli.
Ach ano, velmi často používáme různé poučky osobního rozvoje nebo esoteriky.
Abychom si jimi uzavřeli cestu k větší životní spokojenosti...
Jsme tak ponoření do toho, jak jsme se naučili na svět kolem nás dívat, že se někdy snažíme takříkajíc naroubovat švestku na jabloň. Nebo trváme na tom, že máme jezdit vpravo. Jenže na tom trváme i ve Velké Británii :-) Určité poučky prostě znamenají něco úplně jiného, než si myslíme...
Co má tedy vlastně smysl?? Jak na ten život tedy jít??
Jsme zaplavení nejrůznějšími poučkami a návody na to, jak žít spokojenější život.
Snažíme se, rozčilujeme a trápíme. Pořád dokola. Myslíme si, že tak to má být.
Ale dokážete se otevřít tomu, že všechno to, co už máte za sebou, bylo úplně nesmyslné??? Že jediným smyslem toho všeho možná bylo tak maximálně prožít to na vlastní kůži a opravdu s neotřesitelnou jistotou pochopit, že to smysl prostě nemá? :-)
Na svém blogu jsem kdysi napsala dvoudílný článek o tom, co smysl nemá. A spoustu článků a ebooků a e-knih o tom, jak na to jinak. Co má vůbec v životě smysl dělat. Když už jsme tedy na světě. Spousta článků (a některé ebooky a e-knihy jsou upravenými a doplněnými verzemi původních článků) vznikala spontánně. Znáte to? Ty okamžiky, kdy se jen tak potulujete po městě a najednou objevíte něco úžasného?? Něco, čeho jste si třeba nikdy předtím nevšimli? Mé psaní je podobné. Potulujete se v krajině mysli a najednou TO ONO tam stojí před vámi...
Roky tyto střípky poznání sbírám a přehrabuji se v nich jako v krabičce s puzzlíky. Každý z nich má hodnotu sám o sobě, ale teprve ve chvíli, kdy je správně propojíte, vyjeví krásný obraz - dvojrozměrný nebo dokonce 3D! Jedním z takových obrazů je ten poslední. Kratičký. Jednostránkový. Přehled těch nejzákladnějších omylů, kterým podléháme a které nám jen komplikují život. O to víc, že jim přikládáme příliš velkou váhu.
Pokud vás tento přehled zajímá, možnost stáhnout si ho najdete na mém blogu Žít je umění milovat:
Řekla bych, že ideální je si ho vytisknout a někam vyvěsit, abychom ho měli stále na očích. Hlavně v těch chvílích, kdy dostaneme neodolatelnou chuť dělat zas něco, co nemá žádný smysl :-)
↧
Tomáš Klus: Ohleduplnost ke všemu živému se vrací
V neděli osmého července spaluje Račí údolí v Rychlebských horách slunce a hloučky zmožených turistů zvědavě okukují secesní Tančírnu. Za chvíli tu totiž začne benefiční koncert TOMÁŠE KLUSE. Známý herec a hudebník nedávno podpořil kampaň Hnutí DUHA Zachraňme lesy a vedle natočení Bezlesé pohádky se rozhodl koncertně podpořit dnešní veřejnou debatu o chřadnutí lesů. Odnášíme stůl a židle blíž k Račímu potoku, protože jinak by pro samé žádosti o fotky a podpisy tento rozhovor neproběhl. Cigaretou a kávou zahání únavu, příkladně sluníčkářsky se usmívá, občas hurónsky vybuchne, pohovoří s poletujícím čmeldou, laskavě pokárá hmyzáka, co ho bodl, vřele se rozloučí. Po vyčerpávajícím koncertu se pak ještě dvě hodiny stejně pečlivě věnuje i frontě fanoušků a fanynek.
Proč jakožto slavný muzikant hrajete tady v Tančírně pro málo lidí, a ne třeba v O2 aréně či jiné velké hale?
Za prvé si moc nepotrpím na velké prostory, potřebuji mít s lidmi kontakt, obejmout je, a jsem rád, když jim ho můžu poskytnout. Myslím, že je důležité, abychom se vnímali, mluvili spolu, popřípadě si začali zpívat samou radostí z toho, že si rozumíme (smích).
Tady jsme s kapelou především z toho důvodu, že se v tomto krásném prostoru dobře sešla snaha Hnutí DUHA se snahou mojí, a tou je otevírat dialog mezi lidmi. Nejen v tomto lesním případě jsou známa řešení, jenom jsou ty příslušné komunity natolik rozhádané, že nejsou ochotné uznat, že mohou najít společnou řeč. A já bych se chtěl podílet na tom, abychom tu společnou řeč našli, protože si myslím, že je čas spolu vyjít — jinak už tady třeba po čase nebude po čem chodit. Chci se tedy zúčastnit otevření dialogu, jenž ve výsledku povede k záchraně našich lesů. Jsem optimista, vždycky jsem byl a do všeho jdu s tím, že to dobře dopadne. Nejsem zastánce přístupu nic neočekávat a pak se nechat překvapit. Vždycky je lepší do daného snažení přinést pozitivní, spíše než neutrální energii.
Nic proti dialogu a optimismu, nejde ale v případě záchrany našich lesů o příliš ambiciózní cíl? Myslivci, lesníci a ochranáři rozhádaní desítky let a vytvořili jakýsi lesní bermudský trojúhelník, ve kterém se kýžená řešení spolehlivě ztrácejí.
Tento cíl je ambiciózní, ale mít neambiciózní cíle prakticky znamená nemít žádné cíle. Cíl musí být vždycky výzva, jinak to nemá smysl. Ale samozřejmě si nemyslím, že dnes se díky debatě a koncertu něco změní, ale je dobré začít přicházet k sobě a scházet se a zjišťovat, že spolu můžeme a umíme mluvit. Dnešek je prvním dílem skládačky. Jistě odsud nebudeme odcházet s tím, že všichni lesní aktéři už odteď budou jenom spolupracovat, zas tak optimistický nejsem, už tady přece jenom žiju dvaatřicet let a vím, že takto věci nefungují. Myslím si ale, že na hádky už není moc času, na to už je ten problém příliš velký.
Zajímalo by mě mimochodem, kdy došlo k tomu, že se člověk natolik vyčlenil z přírody. Že jsme přírodu začali vnímat jako něco, co je pod námi.
Pokud jde o náš vztah k lesu, dobře tu historii popisuje biolog Richard Višňák v knize Les v hodině dvanácté z roku 2008. V podstatě v ní předvídá současné lesní kalamity. Můžu vám ji věnovat, jestli chcete, mám ji zrovna u sebe.
Milerád, děkuju. Hodně se mi teď líbila knížka německého lesníka Petera Wohllebena. Přijde mně skvělé, že to není žádný teoretik, ale člověk mnoho let s lesem sžitý.
V češtině nedávno vyšla i jeho kniha pro děti Slyšíš, jak mluví stromy? Tu byste jako otec malých dětí mohl taky zkusit.
Tak tu bych potřeboval. Přestěhovali jsme se totiž do Brd a cíp naší zahrady už prakticky končí v lese. Je tam takový král stromů, statný buk. Já miluju buky, představují pro mě obrovskou sílu. Imponuje mi také, jak žijí a komunikují — a to už ze mě mluví Peter Wohlleben (smích).
Takže bytostný les je pro vás les bukový?
Spíš smíšený. Pocházím z Beskyd, z Třince, takže jsem lesem docela odkojený. Trávil jsem spoustu času u babičky a prolézal Beskydy. Když jsem se odstěhoval do Prahy, zjistil jsem postupně — aniž bych to dřív tušil, že mi les chybí. Po přestěhování do Mníšku pod Brdy už jsem zase kompletní. Brdské lesy považuju za fantastické v tom, jak jsou krásně smíšené. Přijdou mi jako ukázkově správné, monokulturnost v nich není tak rozvinutá.
Žádné holoseče na obzoru?
Ne — alespoň ne u nás.
Jak často se do lesa dostanete?
Každý den. Potřebuju to. A zároveň jím procházím do práce.
Napadají vás v něm i písničky?
Ani ne. Do lesa chodím za tichem. Asi jsem do něj nikdy nešel s žádným nástrojem. Jdu si do lesa sednout a naslouchat mu. Jeho hlas mi přijde daleko moudřejší než hlasy lidské nebo naší mysli. Z lesního ticha pak člověk na svou mysl výborně vidí, proto ho mám taky rád.
Ale i když v lese přímo neskládám, vliv přírody na mou tvorbu je patrný, hlavně na posledních dvou deskách — ta druhá, nazvaná Spolu, vyjde teď v září. Skládání je koneckonců moje poslání, nebo to aspoň tak vnímám. Neumím moc mluvit a tančit nebo něco opravit, tak se snažím napsat písničku o tom, co prožívám. A potřeba soužití lidí obecně a lidí s přírodou je v poslední době mým stěžejním tématem.
Snažíte se vychovávat děti v rytmu přírody? Chodí například do lesní školky?
Ano, chodí. Našli jsme krásnou lesní školku v Mokrovratech, která je opravdu v lese. A musím říct, až ačkoliv naše první dcera Josefína zpočátku v Praze působila jako takzvané indoorové dítě, teď v Mníšku tráví prakticky každý den venku, z čehož mám velkou radost. Já jsem poměrně líznutý buddhistickou filosofií a je pro mě velmi důležité, aby se mé děti naučily respektovat všechno živé. Líbí se mi proto, že jdou v mých stopách, například že když na chodníku nebo silnici uvidí nějakého brouka, vezmou ho a dají do trávy.
Myslím, že pro člověka je obecně důležité, aby vnímal nejen život lidský, ale veškerý, protože to velmi značně působí na jeho morálku a charakter. Ohleduplnost ke všemu živému se vrací, protože ono živé je pak ohleduplné k vám. Člověk to ale začne vnímat až v momentě, kdy to začne praktikovat.
V tématu tohoto čísla Sedmé generace se mimo jiné věnujeme klíšťatům. Vy jste prodělal boreliózu, změnilo to něco na vaší ohleduplnosti vůči nim?
Ne, když je vytáhnu, ať už sobě, dítěti nebo psovi, odnesu je zpátky do lesa. Žena proti tomu ze začátku velmi protestovala, ale je to prostě živý tvor.
To jste si zase zadělal na spoustu „láskyplných“ komentářů… Když už jsem zmínil Sedmou generaci — název našeho časopisu je inspirovaný Velkým zákonem Irokézů, podle něhož bychom měli naše kroky promýšlet s ohledem na sedm následujících generací. Vy jste se ženil v indiánském oděvu. Proč? Co je ve vás indiánského?
Mně na indiánech vždycky imponoval jejich vztah s Matkou Zemí. U nich nedošlo k tomu, čemu jsem se před chvílí divil, oni totiž nejsou jako my oddělení od přírody, oni přírodou jsou. A toto vědomí z nich, alespoň v mých očích, dělá výjimečné bytosti, které nezapomněly na své kořeny.
Neidealizujete si je?
Myslím, že ne. Mám hodně kamarádů, co žijí indiánský život — a nejsou to týpci, co jenom jezdí spát do týpí —, a jejich komunikace s přírodou je na poměrně vysoké úrovni. Nejde o šamany, kteří umějí zahnat déšť, spíš jde o to, že se naučili přírodě naslouchat. A myslím, že i můj způsob života je v daných podmínkách dost indiánský. Jsem hrdý český slovanský indián (smích).
Sledujete svoji vlastní ekologickou stopu? Snažíte se ji aktivně zmenšovat?
Ano, snažím, co jen to reálně jde. Na venkově člověk vidí, že nic z toho, co ve městě působí samozřejmě, ve skutečnosti samozřejmé není — od tepla až po suroviny, které konzumuje. Náš pozemek je z poloviny sad, takže je skvělé vidět dlouhodobý a krásný proces vzniku jablka. Člověk si uvědomí, že stromy jsou živí tvorové, kteří něco vytvářejí — sice o dost pomaleji než lidi, ale vytvářejí. Toto pozorování umocnilo mé vnímání ekologického dopadu našeho vlastního života. Máme jednu ekologickou neřest, a to že hodně rádi cestujeme do dalekých krajů. Dali jsme si tudíž závazek být tam dostatečně dlouho a létat jen jednou za rok. Je na druhou stranu dobré poznat jiný kraj, jak po stránce přírodní, tak sociální, nahlédnout, že existují jiné formy přírody a jiní lidé, člověka to velmi obohatí a do značné míry zpokorní vůči vlastním problémům ve své domovině. Když jsme byli na Bali, pochopil jsem, že my tady v podstatě velké ekologické problémy nemáme, ale jsme jako konzumenti součástí jejich obrovského problému.
Jak na venkově řešíte energie?
Zrovna to řešíme, protože si začínáme stavět dům, teď tam bydlíme v takové chatě. Obecně se zajímám o nové technologie, které se snaží být vůči životnímu prostředí šetrnější, ať už je to fotovoltaika nebo větrné elektrárny. Je hodně těžké rozpoznat, kde končí pravda a kde začíná lobbing energetických společností, které nás dosud energiemi zásobují. Zítra mám také schůzku s lidmi, kteří prodávají elektrovozy, protože potřebuju naši velkou rodinu někam dopravovat. Nemyslím si, že elektroauta jsou v současné podobě zdravá, na druhou stranu je po nich potřeba vytvořit poptávku, aby velké automobilky začaly tyto technologie posouvat mnohem dál. Chápu, že lithiové baterie jsou zlo, podobně jako dieselové motory, na druhou stranu jde podle mě o jednu z cest, kterými bychom se měli ubírat. Dráždí mě totiž, že pořád dokola mluvíme o tom, jak je naše ekonomika a společnost závislá na vyčerpatelných zdrojích, ale stejně nás to v praktickém životě nevzrušuje. Asi jsme si kdysi na začátku historie špatně vyložili obrat „Udělat díru do světa“. Děláme ty díry totiž fyzicky a nebereme v potaz, že by po nás měl na planetě ještě někdo žít, třeba naše děti.
Ostatně vlastní děti mně dost pomohly k tomu, abych se začal chovat k okolnímu světu zodpovědněji.
Jíte maso?
Maso nejím už tři roky. Impuls vzešel z buddhismu, nechtěl jsem ubližovat ničemu živému. Zároveň ale nejsem fanatický vegetarián, který by někomu zakazoval jíst maso nebo takovými lidmi pohrdal. Člověk má právo zvolit si vlastní stravování stejně jako náboženství či cokoli jiného.
Postupem času se k této mé volbě přidala i ekologická rozvaha, protože masa jíme v uvozovkách jako prasata, předimenzovaně. „Maso na neděli“ je myslím to správné heslo. Ohromně by ale pomohlo už jen to, kdyby lidi maso vynechali z jídelníčku aspoň jednou týdně.
Hodně cestujete na koncerty, uvažovali jste po vzoru některých hudebníků o uhlíkových kompenzacích, například ve formě podpory výsadby lesů tam, kde mizejí?
O tom jsme ještě neuvažovali, ale spolupracujeme s jednou automobilkou, která nám na koncerty půjčuje vůz na CNG motor, což je takové menší zlo. A když jezdíme s kytaristou Jirkou Kučerovským sami dva a nemusíme vozit moc aparatury, bereme to vlakem.
To používáte tak málo kytar?
Stačí nám vzít čtyři.
Sledujete ekologickou stopu nástrojů, na které hrajete?
Ano, moje kytary pocházejí z dílen malých kytarářů, takže vím, kdo a s čím je vyrábí a odkud je to dřevo. Jsou to lidi, kteří mají k těm nástrojům moc dobrý vztah, ať už je to Ondřej Holoubek nebo rodina Furchových.
Máte tři malé děti, nechcete nahrát album dětských písniček?
Pár takových zachvění už ve mně bylo, na druhou stranu je to hrozně těžké, protože děti jsou čisté a daleko víc cítí, když do písničky promítnete sebe. To už je pak nebaví, ta témata musí být velmi nadosobní. A já to zatím neumím. Jsou tady ale jiní mistři jako Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem, to jsou fantastické věci. Zrovna teď doma máme období Svěrák/Uhlíř a slyším, že jejich písničky mají obrovský lingvistický i myšlenkový přesah. Mám proto velké přání, aby mi novou desku pokřtili právě oni dva, protože jednak jsou také spolu a jednak písně jako Národy, mějte se rády nebo Chválím tě, Země má jsou hymny, ve kterých je úplně všechno.
Podle čeho poznáte, že je složená píseň dobrá? Lucia Piussi z Živých kvetov nám řekla, že „dobrá skladba je ako čarovná guľa. Čím viac do nej hľadíš, tým viac vecí ukazuje. Žiari. Môžeš si ju hrať na jednej španielke do aleluja, stále hreje, sála. Slabá skladba ťa vyčerpá a unaví. Silná ťa nabije. Treba sa len naučiť kruto hádzať cez palubu a počkať si. Na to skutočné a pravé“.
Podepisuju každé slovo, je to přesně tak. Můj proces tvorby spočívá v tom, že si dám sluchátka, zapnu si nahrávací program, zapojím do něj kytaru a rovnou skládám. Veškeré moje demáče jsou živým záznamem vzniku písně, jejího textu i melodie zároveň. V momentě, kdy tento „trans“ skončí a tu nahrávku si pustím dvakrát nebo třikrát, už vím, že je ta písnička dobrá. Když si ji pustím jenom jednou, už si ji zpátky nepřipustím.
Děkujete někomu nebo něčemu za složenou písničku?
Vždycky vyzývám Múzy k tanci. Nepovažuju se za autora těch skladeb, jsem médiem, nepamatuju si, jak vznikají, nevím, co napíšu, jenom to otevřu. Proto mám vůči Múzám velkou pokoru a ani jsem se nikdy nesnažil tento rituál mezi nebem a zemí pojmenovat, sepsat a opakovat. Je to svým způsobem meditace.
Zřejmě jsem na sobě nebo pro společnost v minulém životě hodně makal, protože tento život — navzdory bolavým milníkům — mám krásný. Relativně brzo jsem našel věc, která mě naplňuje, a můžu se jí zároveň živit. Za to jsem obrovsky vděčný. Hudba je moje hobby, vášeň i práce. A současně do mého života přišla láska, která s hudbou velmi dobře kooperuje, protože má žena je velmi hudebně nadaná a naše společné hudební dýchánky jsou velmi hezké.
Obáváte se někdy, že jste Múzy urazil a že už nic dalšího spolu nevytvoříte?
Ne, že bych je urazil, jen jsem občas nepokorný v tom, že když už půl roku nic nenapíšu, říkám si, že už je konec. Ale díky tomu, že jsme s ženou utvořili celek, jsem s tím smířený. Když to zkrátka nebude chodit, tak to nebude chodit. Budu dělat něco jiného, protože vím, že s ní všechno zvládnu. Takže už nejsem ve stresu, že To nepřijde. A musím říct, že je to velká svoboda, nelpět na tom. Vůbec nelpění obecně je velká výhra.
Dělat něco jiné by ve vašem případě mohlo znamenat herectví. V poslední době jste v ničem nehrál, proč? Nechtěl byste si zahrát třeba nějakého statečného krajinného ekologa?
To bych rád, ale spíše chci hrát hajzla, to je můj sen (smích). Herecké nabídky mi zaplaťpánbůh chodí, jen je teď pro mě priorita rodina, kór dokud mě děti budou chtít mít ve svém životě, protože zanedlouho už budou hierarchicky nade mnou jejich kamarádi. Takže si chci co nejvíce užít, že jsem teď tím vrcholem.
Pojďme k vaší nové desce Spolu. Loni jste řekl, že půjde o chvalozpěvy na ženství, děti a život. Platí to pořád?
Vlastně ano. Na desku se vešlo jednadvacet písní. Mnoho z nich jsem napsal během roční pauzy, kterou jsem často trávil ve zkušebně, a klukům z kapely pak dodal asi čtyřicet skladeb. Album začíná mým dospěním, kdy jsem se rozhodl, že je důležité mít vlastní názor a stát si za ním, jinak pak člověk stojí za prd; pokračuje nalezením sama sebe, v mém případě skrze lásku ke své ženě a dětem — tato osobní rovina tvoří přibližně deset písní; a pak následují celospolečenská témata, vztahující se k naší planetě a místu, kde žijeme. Pokládám si tam mimo jiné otázku, proč nejdeme správným směrem, i když víme, kudy máme jít.
O předchozím albu Anat život není z roku 2015 jste říkal, že ji musíte zpětně začít žít, doběhnout. Už se tak stalo?
Myslím, že ano. A zároveň jsem s odstupem času pochopil, že Anat byla — a je to znát i z jejího designu — temná, psaná ve strachu. Z vpádu cara Vladimíra, z toho, že lidi budou chtít stále víc pohodlí na úkor přírody, a tak dále. Na Spolu je daleko více naděje, ostatně i její obal je hodně pozitivní. Vidím například obrovskou naději v tom, že se zrovnoprávní postavení žen ve společnosti. Nemyslím tím v rámci nějakých tabulek, ale v našich domácnostech. Nastal čas, abychom my chlapi-bojovníci začali mluvit a soucítit se svými ženami a dali jim stejný prostor pro existenci ve vztahu, který si zpravidla uzurpujeme pro sebe. Místo neustálého vybíjení se a poškozování jiných rodin bychom měli svou sílu používat na to, abychom chránili rodinu vlastní. Jedině z takového dialogu mezi ženou a mužem, ne takzvaným Chlapem, vzejde vyrovnaná společnost, která nezachází do extrémů. Chci prostě založit náboŽenství, protoŽeNám patří svět (smích). Od rodin se odvíjí všechno: jakým způsobem přistupujeme k příchodu dětí na svět, že to není operace, ale krásný akt; jak děti vychováváme, protože pokud budou nešťastné, tak i budoucí svět bude nešťastný. U rodiny zkrátka všechno končí i začíná, a to jako ekologicky, tak společensky.
Jste známý i písněmi „poukazatelskými“, kritizujícími zdejší politickou situaci. Budou takové i na nové desce?
Budou, neodpustím si to. Často jsem kritizovaný za to, že na koncertech mluvím o politice a upozorňuju na některé věci. Chápu, že je můj názor díky mikrofonu hlasitější než lidí pod pódiem, vždycky jim ale říkám, že po vystoupení zůstanu na místě a jsem otevřený jakékoli diskusi. V jednu chvíli jsem byl dokonce tak aktivní — a stálo mě to spoustu času, kterého nelituju —, že jsem na facebooku lidi s opačným světonázorem vyzval, aby mi napsali, proč si myslí, co si myslí. A dostal jsem spoustu zpráv, včetně těch, že bych měl být jako první pověšený na náměstí, až to tady oni převezmou. Zařekl jsem se, že každému slušně odepíšu, a 90 procent těch, co mi odepsali zpátky, začalo odpověď omluvou. A pak jsme si vyměnili další zprávy a zjistili, že na obou barikádách stojí jenom lidi, kteří mají jiný názor, ne nepřátelé na život a na smrt. To mě inspirovalo k nápadu uspořádat příští rok po okrajových částech republiky jakési „meeting pointy“, kam lidi můžou přijít spolu mluvit. My totiž spolu mluvit neumíme, a pak toho využívají ti, kteří chtějí mluvit za nás. Myslím, že právě znovuobjevení dialogu je vedle zrovnoprávnění žen druhou podstatnou podmínkou ke zlepšení špatné společenské situace.
Ale pokud s lidmi na okraji, s těmi dvěma miliony přímo či nepřímo postižených exekucemi, chcete mluvit, musíte mít po ruce někoho, kdo jim dokáže pomoct. Když jim totiž jen řeknete „Myslete pozitivně a dělejte to a to a to“, pošlou vás k šípku a vyslyší spíš Tomia Okamuru, kterým jim řekne „Vezmeme peníze Cikánům a dáme je vám.“.
A vy na těch meeting pointech budete mít takové pomocníky po ruce?
Ano, chci oslovit řadu organizací a lidí, kteří s tím mají zkušenosti a jsou v tom dobří.
Jen bych chtěl upřesnit, že se to určitě nebude jmenovat meeting pointy. Pracovní a hodně v uvozovkách název jsou „konverzační tábory“, protože bych chtěl lidi rozmluvit. Spojení „meeting point“ by ani řada z nich nerozuměla, mluvím z vlastní zkušenosti, páč jsem sám furt v první lekci u „Hello Dolly“. Jsme stále postižení velkou jazykovou negramotností — mimochodem i kvůli ní jsme tak xenofobní. Cokoli cizího, jazykem počínaje, je pro nás nebezpečné. A když světu nerozumíme, máme tendenci stavět okolo sebe vysoké ploty. Pokud se ale rozhodnete vycestovat, zjistíte, že lidé jsou všude stejní. Ne v tom, že by stejně vypadali, ale že všude žijí lidé dobří i zlí. Ti zlí však nejsou zlí, protože chtějí, nebo proto, že se tak narodili. Věřím na příčinu a následek. Je nutno si před každým vynesením soudu o osudu daného něco zjistit. Poznat ho. Zlo v nás často zasévají ublížení v dětství, šikana, nepřijetí kolektivem, pocit ukřivděnosti, opuštění, na to navazující chycení se špatný party… Národnostní nebo etnické rozdíly v tom nehrají roli.
Vy sám jste neuvažoval o přeshraniční hudební spolupráci, abyste nám svět přiblížil?
Ne, nejsem k tomu ten pravý vzhledem k tomu, že poměrně velká část mé tvorby je postavena na hraní si s češtinou. Myslím ale, že právě ta naše setkání v příhraničí by mohla takové spolupráce inspirovat a bylo by skvělé, kdyby se k nám připojili umělci z druhé strany hranic. Hranice totiž omezují a my omezení být nechceme.
Oponent by namítl: kde nejsou hranice, není stát.
No jo, ale pokud už jsme přistoupili na to, že budeme každodenně těžit z globalizované ekonomiky, měli bychom přistoupit i na to, že budeme globalizovat i svoji mysl. Lokální nebo národní patriotismus mě dokáže rozčílit. Lidi se spolu nebaví, protože jsou z jiného města nebo státu, a přitom si všichni dávají tropické ovoce k snídani.
Moc taky nerozumím těm, co si furt jen stěžují, svádějí neštěstí na někoho jiného a nadávají na politiku. Říkám jim: Tak do ní běžte, vstupte do těch radnic a můžete ty věci rovnou měnit, buďte aktivní. Lidé mi často na koncertech říkají, že jsou politikou unavení. Čím jste ale unavení? Co jste aktivně udělali pro to, aby se něco změnilo? Zpravidla nic, jenom bla bla bla. Pak z toho máme Babiše, který je těma lidma nadávajícíma v hospodách vytvořený, on je zhmotněné Bla Bla.
Vaše kapela nehraje na akcích podporovaných firmami z portfolia Agrofertu. Je to jediné omezení, nebo jich máte víc?
Nehrajeme ještě na akcích, které podporuje ArcelorMittal, kvůli čemuž nehrajeme například na Colours of Ostrava. Je to sice jeden z našich nejlepších festivalů, já bych ale nezvládl mít nad sebou toto logo a zpívat o tom, že umírají stromy a Matka Země. Co bych to byl za člověka? Další takto striktní podmínky nemáme, Agrofert ale máme zanesený přímo ve smlouvě. (Po vzniku tohoto rozhovoru se stalo z odmítání peněz od Agrofertu velké mediální téma a k Tomáši Klusovi se přidali další hudebníci, například Monkey Business nebo Mňága a Žďorp — pozn. aut.)
Proč to vlastně tak hrotíte? Nežijeme historicky v nejlepší době? Ekonomika a platy rostou, nezaměstnanost klesá, jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, index štěstí obyvatel roste… Co vám tak vadí?
Ano, je líp (smích). Hrotím právě tu všeobecnou pasivitu, že lidé kritizují, ale nedělají nic k nápravě. Navíc mluvíme spíše do větru, a ne spolu. Musíme popraskat naše sociální bubliny, sejít se v jedné velké a začít konat.
Dialog je jistě základem demokracie, problém je v tom, že v něm často nevítězí síla argumentů, ale popularita jejich držitelů.
On ale existuje dialog a „dialog“. My spolu můžeme mluvit, ale posloucháme se? To je zásadní věc, kterou bychom se měli naučit. Vypozoroval jsem na sobě, že když mi někdo něco říká, rozmýšlím si vlastní protiargumenty místo toho, abych ho pořádně poslouchal nebo ho vyslechl až do konce. Pak z těch dialogů nevzejde žádné konstruktivní řešení, protože jde o hru eg jeho účastníků. I v této lesní debatě jde o to, abychom potlačili touhu být za spasitele lesní kalamity.
Andrej Babiš nepochybně zachrání i naše lesy, ještě o tom hodně uslyšíme.
No jistě (smích). Bude na to ale ještě potřebovat hodně balíků dotací.
„Myslím si, že je ještě čas tuhle (populistickou — pozn. aut.) cestu zastavit, dát se dohromady se všemi pravdoláskaři a vybudovat společnou vizi, nevymezovat se systému, ale současný systém změnit pomocí lásky a pravdy,“ řekl jste loni v září pro Musicserver. Jak se vám to daří?
Daří. Když jsem totiž začal praktikovat tento způsob komunikace a přístupu, začali do mého okolí vstupovat lidé naladění na podobnou vlnu. Je to zákon magnetismu — když začnete něco vyzařovat, přitáhnete podobné typy lidí. Věřím tomu, že zlo je hodně hlasité, je to hrubá energie, která jde daleko lépe vidět a slyšet. Naopak ti lidé, kteří to myslí dobře a jsou ochotní naslouchat konstruktivnímu dialogu, se o sobě potřebují víc dozvědět. A k tomu je zapotřebí světlo pozornosti, a jelikož já v tom světle reflektorů stojím, tak říkám: jsem pravdoláskař a pravdoláskaři pojďte, potřebujeme o sobě vědět, abychom nepropadali myšlenkám, že to nemá smysl. Protože to smysl má. Myslím si, že lidí, kteří to tady chtějí zlepšovat prostřednictvím dialogu, a ne zbraní nebo křičením, je tady daleko víc než těch, kteří se chtějí prát a potřebují prosazovat sami sebe.
V posledních letech jste ale kvůli onomu „pravdoláskařství“ přišel o poměrně velkou část fanoušků. Je vám to jedno, nebo vás to mrzí a snažíte se je přesvědčit?
Přestal jsem přesvědčovat, protože je to taková lehká forma represe. Nedávno jsem s jedním farářem probíral akt křtu a myslím si podobně, že i jakékoli přijetí víry by mělo být na základě svobodného rozhodnutí. Takže žiju podle svých ideálů a „přesvědčuju“ lidi vlastním příkladem. Něco někomu říkat má čím dál menší váhu, slova totiž přicházejí o dřívější významy, mimo jiné proto, že po jejich vyslovování nenásleduje avizovaný čin. A nejvíc to jde vidět na slovech jako pravda nebo láska, které v současnosti paradoxně vzbuzují dokonce negativní emoce.
Nedávno jste na svém facebookovém profilu sdílel kampaň Amnesty International na podporu jednoho čínského disidenta a jeden pán vám vytkl, proč že neprotestujete proti zatčení britského aktivisty Tommyho Robinsona. Odpověděl jste mu, že o tom případu nemáte dostatek informací. Už jste je získal?
Teď už je mám. Amnesty se Tommyho Robinsona odmítlo zastat a já s tím souhlasím, protože jeho příklad je extrémní a já se extrémů snažím vyvarovat. Pobouření kolem jeho případu chápu, na druhou stranu forma, kterou prezentuje vlastní názor, je pro mě za hranicí. Co do světa vysíláte, to pak také dostanete. Takže když jste agresivní, vrací se vám agrese.
Naše demokracie je podle vás v ohrožení, i kvůli nástupu populistických hnutí Andreje Babiše a Tomia Okamury. Jeden z vašich písničkářských vzorů, Jaromír Nohavica, ale Tomia Okamuru před loňskými sněmovními volbami podpořil. Jak se s tím smiřujete?
Překvapilo mě to. I z toho důvodu, že on nikdy politiky veřejně nepodporoval, a o to silnější to jeho gesto bylo.
Kdysi podpořil Mirka Topolánka, v roce 2006 mu křtil knížku.
Fakt? To jsem nevěděl. Samozřejmě platí, že když si kluci rozumějí, tak ať si rozumějí, i když já jsem politicky jinde. Toto mi každopádně přijde daleko sympatičtější než přístup Richarda Krajča k Andreji Babišovi. Když už někoho podpořím, tak pořádně: ano, věřím této osobě nebo straně, ať už je taková nebo maková. Ale z něčeho profitovat a zároveň se tvářit, že se mě to netýká, takové pokrytectví mně vadí. Přesvědčený komunista je pro mě přijatelnější než ten, kdo do strany vstoupil jen proto, aby se nabalíkoval. Jsem ochotný mluvit s lidmi, kteří mají na věci diametrálně odlišné názory, ale potřebuju vědět, že jejich názor je jasný a jsou schopni ho podpořit argumenty. Když to tak není, zaráží mě, proč se k tomu vůbec vyjadřují.
Jakého největšího profesního omylu jste se dopustil?
Nevím, ne že bych byl neomylný nebo si to nepřipouštěl, ale nemůžu si vzpomenout. Spíš jsem smířený s tím, že všechno obsahuje nějaký proces, a i když jsem optimista, jsem také dost trpělivý. Když například lidem říkám, ať jdou aktivně do politiky, tak k tomu dříve či později dojde. Vidím takové budoucí aktivní občany třeba na diskusích ve školách, i když na tom naše zkostnatělé školství nemá podíl.
Další naše tradiční otázka: v jaké společnosti podle vás žijeme, jaký je její charakteristický rys?
Laxnost. Myslím si, že jsme laxní a můžeme na to dojet. Na jednu stranu chápu, že v dnešní době je strašně těžké se zorientovat, a to v jakémkoli směru, protože nástup technologií a internetu byl hodně prudký a generace moje a mé mámy nebyly školené v tom, jak k práci s informacemi přistupovat. Jsem rád, že alespoň u těch osvícených pedagogů už na školách toto vzdělávání funguje. Nedávno jsem například v Respektu četl o jednom středoškolském učiteli historie, který se studenty používá internet k tomu, aby rozlišovali mezi pravdivými a smyšlenými informacemi. A více se věnuje soudobým dějinám, což tady bohužel není obvyklé, takzvaně na to v těch školách „není čas“, a pak slyšíme děti, které říkají: šmarjá, to jsem nevěděl, že komunisti v padesátých letech byli takoví burani.
A právě tato dez- a ne-informovanost a neumětelství v práci s novými médii vede k přehlcení a k tomu, že lidé berou toho silnějšího a ukřičenějšího člověka jako toho, kdo má pravdu. On přece ví, co říká, jinak by tak nekřičel, že. A ona laxnost spočívá v tom, že si neuvědomujeme svou individuální zodpovědnost za celek, že to, na co si stěžujeme, můžeme změnit jenom my svou aktivizací, svým podílením se na běhu veřejného života. Stavíme se tak sami do rolí obětí a loutek, nezajímáme o názor protistrany, a pakliže ano, pak jen tím způsobem, že jsou to blbci, zmanipulovaní a zkorumpovaní nějakým protiproudem. To může změnit jenom dialog a ujasnění si role etiky ve veřejném prostoru. Akceptovat lež znamená posílit chaos.
Jak pracujete s informacemi vy sám? Využíváte servery jako Demagog.cz nebo Manipulátoři.cz?
Ano, i když bohužel pro velkou část lidí jsou tyto ověřovací platformy „kampaní“ proti „našemu člověku“. A platí to i pro veřejnoprávní média, ta Bakalova z vydavatelství Economia a mnohá další. Myslím si, že všechna svědomitá média a lidi by se měli spojit a vytvořit nějakou jasnou zprávu, manifest, chartu. Na druhé desce jsem napsal píseň Psáno u zpráv, kde jsem svou generaci pojmenoval jako bezejmennou, která moc neví, kudy kam. A dnes je víc než kdy jindy potřeba vědět, kudy a kam jít, a ne mířit všude a nikam.
Prezident Zeman razí politiku všech azimutů a prezident Trump nechce mít žádné přátele ani nepřátele…
(smích) To je právě ten bolavý pragmatismus.
„A když pustili nás z klece / jdem zpět před vysoký pece / pecen chleba vyměníme za pé cé / a pak vladaři / daj povel Krysaři / všichni se půjdem koupat k řece,“ zpíval jste v roce 2009 ve zmíněné skladbě Psáno u zpráv. Jak daleko od břehu té řeky jsme?
Myslím, že teď začaly znít Krysařovy flétny a my vycházíme z domovů do ulic. Ale ještě nevidíme toho pravého Krysaře, ten podle mě ještě nedorazil. Ti stávající krysaři jím nejsou, proti tomu, kdo může přijít, jsou jenom taková písklata. Ale můžeme mu nedat šanci. Jen musíme začít mířit k sobě a přestat mířit na sebe.
23. SRPNA 2018 připravil Vít Kouřil.
…kráceno
Zdroj: https://www.sedmagenerace.cz/ohleduplnost-ke-vsemu-zivemu-se-vraci/
↧
Skrytý život stromů
V roce 2006 se stal Peter Wohlleben správcem lesního revíru u obce Hümmel poblíž německo-belgických hranic. Praktikuje zde ekologicky šetrné obhospodařování lesa — na principu ekologické certifikace FSC, bez použití těžké techniky a pesticidů — a postupně ho převádí do původního přírodního stavu; jeho součástí je též lesní hřbitov. Viz webové stránky gemeinde-huemmel.de a pilgrim-putovani.blogspot.com/2018/08. Nabízí zde rovněž přednášky, semináře a výlety; viz shop.waldakademie-huemmel.de a peter-wohlleben.de. Poznatky Petera Wohllebena a kanadské bioložky Suzanne Simmardové o lese zachycuje dokumentární film Intelligent Trees (Inteligentní stromy), viz intelligent-trees.com. V tomto rozhovoru se Stevem Curwoodem pro rozhlasový týdenník Living on Earth na Public Radio International mluví Peter Wohlleben nejen o neviditelných spojeních mezi stromy, ale hlavně o tom, jak bychom měli o stromy lépe pečovat. Přeložil a upravil Jiří Zemánek.
Podle řecké mytologie mohly stromy v určitém háji mluvit, měly dar věštby. Existuje mnoho dalších příběhů o „mluvících stromech“, od Disneyova filmu Pocahontasaž po Pána prstenů. Také německý lesník Peter Wohlleben dnes říká, že stromy mohou mluvit, alespoň mezi sebou. Lesy jsou podle něj sociálními sítěmi, v nichž spolu jednotlivé stromy nejen navzájem komunikují a vzájemně se varují před hrozícím nebezpečím, ale také se starají o své nemocné a staré příslušníky, a pokud se spolu nemohou navzájem spojit, žijí kratší životy.
Petře, vítám vás v Living on the Earth a mám na vás první otázku: Kde se v Německu nachází váš les?
Děkuji za pozvání! Můj les se nachází v západní části Německa nedaleko belgických hranic v pohoří Eifel. Máme zde krásné lesy.
Vaši knihu Tajný život stromů začínáte kapitolou Přátelství, v níž popisujete, jak jste zakopl o pozoruhodný soubor mechově zelených, jak jste to nazval, kamenů? Jak vlastně tyto kameny vznikly?
Vyklubal se z nich sto let starý pařez. Ten strom byl pokácen před čtyřmi sty až pěti sty lety a když jsem o něj zakopl a začal ho zkoumat, zjistil jsem, že stále ještě žije, a to bez jakýchkoli zelených listů. Zdálo se to být nemožné, protože strom je živou bytostí, která ve svých buňkách spaluje cukry, tak jako to děláme my, a po čtyřech stech letech by měla být proto každá molekula cukru mrtvá. Jediné vysvětlení bylo, že tento starý pařez je vyživován svými sousedy.
Vyživován svými sousedy? Proč některé stromy zásobují sousední pařez?
Ano, zní to neuvěřitelně, protože ve škole jsme se všichni učili, že v rámci evoluce proti sobě všechny bytosti navzájem bojují, takže z nich přežijí jen ty nejsilnější. Ale v lese máme sociální společnost, která vzájemně bojuje o to, aby přežil celek lesa. Každý strom se snaží udržet své sousedy, protože společně dohromady vytvářejí zvláštní klima, které je chladné a vlhké a v němž se stromy cítí příjemně.
Mimochodem, jakým druhem stromu byl ten pařez?
Zmíněný pařez byl starý buk. Buky byly v minulosti všeobecně rozšířeným stromem v celém Německu i v celé střední Evropě, ve východní části Spojených států a také v některých částech Kanady. Dnes se většina těchto oblastí proměnila v plantáže smrku, jedle a tak podobně.
Pokud tedy byl tento pařez nějakých čtyři sta let starý, jak staré byly stromy, které se o něj staraly?
To nevíme, protože tyto stromy nebyly vysazované, takže jejich stáří můžeme jen hádat. Domnívám se, že mají kolem dvou set let. V Německu nemáme žádné skutečně staré stromy, protože každý strom, jenž dosáhne určitého věku, je poražen. Dřevařský průmysl, to je velmi smutná kapitola a bez velmi starých stromů nejsme schopni zjistit, co se v lese děje.
Ve své knize docházíte k závěru, že mezi tímto pařezem a stromy, které ho krmí, musí existovat nějaký vztah. Jde snad o rodinu?
Ano, to je skutečně možné. Bioložka Susan Simmardová z Univerzity v Britské Kolumbii například zjistila, že mateřské stromy jsou schopné své děti rozpoznat od jiných mladých stromů a také že mají své oblíbené děti, které krmí víc než své jiné děti. Zní to neuvěřitelně a možná ani ne moc sympaticky, ale je to něco, čím se vyznačují i stromy.
Jak je podle vás pravděpodobné, že okolní stromy mohou být dcerami nebo syny těchto mateřských stromů a že o své rodiče pečují?
To je vskutku možné, protože stromy mají ve svých kořenových špičkách struktury podobné mozku. Univerzita v Bonnu zjistila, že se zde odehrávají procesy podobné těm, které probíhají v mozku. Takže stromy se dokážou řídit a kolem sebe zjišťovat: tohle je soused, tohle je odlišný druh, tohle jsou mé vlastní kořeny nebo tohle je mé milované dítě nebo dědeček nebo kdokoliv jiný.
Počkejte. Mluvíte o mozku ve stromech. Jak by strom mohl mít mozek?
Ano, to je skutečně něco zvláštního, protože to není mozek podobný tomu, jaký máme my. Pro nás je poněkud obtížné tomu porozumět, protože skutečně nevíme, kde přesně se takový mozek stromu může nacházet. Víme, že špičky stromových kořenů obsahují struktury, které se mozku podobají, to však ještě neznamená, že se mozek nachází právě tam. Například nevíme, kde stromy ukládají svou paměť. Některé vzpomínky ukládají do větví. Víme například, že na jaře stromy dokážou počítat dny s teplotou nad 20 stupňů Celsia, protože když v březnu nastává teplo, neznamená to ještě, že jaro je skutečně tady. Může to být až několik dní poté, kdy silné dubnové mrazy dokážou zničit nové listy, takže stromy musejí čekat, až jaro opravdu přijde. Proto počítají dny, teplé dny, a teprve když jich napočítají patřičné množství, vyženou nové listy. Což znamená, že stromy nejen počítají, ale také, že mají paměť. Stromy si například dokážou rovněž zapamatovat velká sucha. V roce 2003 jsme měli v Německu během léta velmi silné sucho a stromy, které nebyly na vyprahlé léto zvyklé, tím velmi krutě trpěly. Jejich dřevo popraskalo, což jim způsobovalo bolest, a proto po této zkušenosti změnily svou strategii, pokud jde o spotřebu vody. Stromy vědí, že na jaře nesmí používat příliš mnoho vody, protože musí nějakou vodu našetřit pro přicházející léto, které možná bude suché. Stromy si tedy dokážou zapamatovat, co se v minulosti stalo, a na základě toho pak měnit své strategie, jak novým způsobem konzumovat vodu. A to pro nás bylo něco velmi překvapivého.
Vy tedy říkáte, že stromy jsou schopné se učit. Co tím konkrétně myslíte?
Ano, stromy jsou také schopné se učit od jiných stromů, což je případ právě zmíněného těžkého sucha. Sucho působí starosti v první řadě stromům, které stojí na vyprahlé zemi. Tyto stromy trpí suchem jako první, a když rozpoznají, že se voda vyčerpává, poskytují o tom prostřednictvím svých kořenů a širší rodinné sítě informaci dalším stromům a učí je, že se děje něco, co je spojeno se suchem. Díky tomu se tyto stromy pak mohou na sucho připravit a redukovat svou spotřebu vody. Podobně se stromy informují i o útoku hmyzu a mohou do své kůry přivést jed. Tyto vzpomínky si ukládají a v další podobné situaci na ni potom dokážou zareagovat mnohem rychleji.
Jak stromy komunikují a jak rychle tato komunikace probíhá?
Stromy jsou velmi pomalé. Například elektrické signály v jejich pletivu potřebují jednu nebo dvě vteřiny na to, aby urazily 2,5 centimetru. Takže stromy jsou schopné reagovat v rámci minut nebo hodin, či dokonce dní. Protože tyto elektrické signály vyžadují až několik minut, aby se dostaly z horní části stromu dolů do jeho kořenů, vymyslely stromy ještě další způsob komunikace pomocí chemických signálů, které vysílají ze svých listů a jež kolem nich stojící stromy mohou čichat, a tudíž začít vnímat: „Ó, to je zvláštní brouk, který napadá sousední strom.“ A mohou se díky tomu na tuto situaci připravit mnohem rychleji, než kdyby byly informovány prostřednictvím kořenů.
Elektrické impulsy se tedy šíří stromy velmi pomalu: stromy přenášejí informace na způsob nervů a mohou se tímto způsobem vzájemně varovat před nebezpečím. Proč je podle vás užitečné, aby správci lesů chápali stromy jako sociální bytosti?
Protože zdravější lesy budou také produkovat víc dřeva. Nicméně já pokládám za nejdůležitější věc to, že lesníci by měli být především ochránci stromů a jejich hlavním cílem by mělo být uchovat zdravý les pro příští generace. Les je mnohem víc než řezivo. Například tento starý bukový les, za který jsem zodpovědný, obsahuje víc než deset tisíc živočišných druhů, a když ho vykácíte a nahradíte například jedlí douglaskou a smrkem, pak většina těchto druhů zmizí a bude nahrazena jinými, které nejsou pro náš region obvyklé.
Co se ztratí, když se pokácí starý strom? Jakou to v sociální síti stromů vyvolá změnu chování?
Dokonce když děláte probírku, porážíte jen jeden z více stromů a ponecháte například 50 procent stromů nedotčených, tato sociální síť je zničena. Když to děláte, měníte strom ze sociální bytosti v jednotlivce. Stromy tím trpí a nedospějí do skutečného stáří. Buk například může růst až do čtyř set let, když ale uděláte v bukovém lese prořezávku, buk zemře zhruba ve dvou stech letech. Tedy přibližně v polovině svého věku, jehož jinak za přirozených podmínek dosahuje.
Jak moc se liší stromy ve městě od stromů, které vyrůstají v lese?
Městské stromy jsou jako pouliční děti bez rodičů. Mohou ve městě růst, jak chtějí, zatímco v původním lese propouštějí staré mateřské stromy směrem dolů jen tři procenta světla, takže malé stromy zde mohou vyprodukovat jen tolik cukru, aby nezemřely, ale ne víc. V původním lese tedy není stromům v prvních dvou až třech stech letech dovoleno volně růst, zatímco na ulici dostanou od svého prvního dne světla, kolik chtějí. Mohou zde růst a mohou produkovat tolik cukru, kolik chtějí, a proto rostou velmi nezdravým způsobem, to znamená velmi, velmi rychle. To je to, co chceme v našich ulicích vidět. Chceme mít v krátkém čase velké stromy, protože vypadají tak pěkně. Ale ony tím pádem nemohou skutečně zestárnout, a proto umírají mnohem dřív. Existuje ještě další problém. Když necháte pouliční světlo svítit celou noc, stromy potom nemohou spát a budou umírat dříve než ty, které nejsou v noci světlem rušeny.
Také zde v Bostonu, kde se nachází naše studio, není ani nahoře, ani dole v ulicích mnoho doopravdy starých stromů, přestože tyto ulice jsou velmi staré. Co se děje těmto stromům, co jim brání, aby mohly zestárnout? Koneckonců stromy jsou přece ve městě chráněny. Žádný z nich nebude pravděpodobně pokácen, aniž by kvůli tomu nedošlo k nějakému veřejnému pobouření nebo k něčemu podobnému.
Ano, ale tyto městské stromy nemají žádnou svou sociální síť, všechny jsou „singles“. Všechny žijí na vlastní pěst jako Robinson Crusoe na osamoceném ostrově. Myslíme si například, že máme v ulicích řadu stromů, které by měly být spojené, ale vzdálenosti mezi nimi jsou ve skutečnosti příliš velké. Jejich kořeny jsou navíc poničené. Byly jim useknuty kořenové špičky, protože jinak by kořeny byly příliš dlouhé, než aby se mohly dát zasadit. A s těmito ořezanými zkrácenými kořeny už stromy nejsou schopny se spolu spojit.
Kdy jste si uvědomil, že spolu jednotlivé stromy mohou navzájem komunikovat, starat se o své nemocné a vzájemně se varovat před hrozícím nebezpečím?
Myslím, že zpočátku jsem věděl o stromech asi tolik, jako ví řezník o pocitech zvířat. Avšak poté, co jsme zachránili starý bukový les, jsme část jeho stromů proměnili v přírodní hřbitov. Lidé si zde namísto náhrobku mohou koupit starý buk a být pod ním pohřbeni ve formě urny. Společně s těmito lidmi jsem se učil, jak se nově na stromy dívat. Jako lesník chápete všechny stromy jako prkna nebo jako papír nebo jako cokoli jiného, co se z nich dá vyrobit. Když jsem se pak začal dívat víc a víc, objevil jsem ještě další věci, díky kterým je dnes pro mne poněkud obtížné pokácet jakýkoli strom, i ten, který pokácet musím.
Umím si to představit. Jak lidé reagují na váš výzkum?
Většina lidí reaguje přátelsky, protože píšu o věcech, o nichž sami vždycky přemýšleli, že by mohly být pravdivé. Skutečně nepříznivé kritiky však dostávám od lesníků a domnívám se, že je to proto, že narušuji jejich práci, jejich profit. Když si totiž lidé všímají, že stromy mají pocity, potom s nimi už nemohou nakládat tak, jako to děláme dnes pomocí levných a neférových pracovních metod. Například těžbou pomocí velkých těžkých harvestorů, které stlačují půdu, a tím ničí její uskladňovací kapacity, takže v ní už pak nelze uložit žádnou vodu na zimu. Je tedy pravda, že většinu špatných kritik dostávám od kolegů lesníků, a pochvalu, řekněme, od normálních lidí, kteří vždy uvažovali, že stromy musí být víc než jen prkna.
Jak dobře dnes podle vás hospodaříme s lesy na naší planetě?
Domnívám se, že v tuto chvíli s nimi nakládáme velmi špatně. Například holosečné mýcení neničí jen tyto přírodní sociální systémy, ale také samy továrny na dřevo. Když kompletně vykácíte les, nemáte nic, co by mohlo produkovat dřevo. V malé vesnici Hümmel, kde žiji, jsme změnili lesnické metody, a díky tomu jsme také vytvořili víc pracovních míst a získali mnohem víc peněz. Les je navíc zdravější. Takže máme vlastní způsoby, jak stromy využívat na dřevo, aniž bychom přitom les příliš narušovali. A stromy, které mohou zestárnout, zároveň uskladňují víc uhlíku, to je jasné. To, co však v tuto chvíli kolem sebe vidím, je jen snaha o rychlý zisk. V současnosti neexistují žádné myšlenky na budoucnost, žádné úvahy o příštích generacích.
Děkuji vám mnohokrát za rozhovor.
Také vám velmi děkuji.
Původní rozhovor odvysílaný 7. 8. 2016 najdete na www.loe.org/about/about.html.
…kráceno
↧
Michael Tellinger: Jsme mnohem hloupější, než generace před námi
Se známým spisovatelem, výzkumníkem, dobrodruhem a vizionářem s českými kořeny, který v rámci svého evropského turné navštívil i Prahu, o vyspělých civilizacích dávných dob, původu peněz i lidí, falšování lidské historie, vymývání mozků a globálním probuzení.
19.5.2016
„Všude, kde přednáším, se ptám, jestli jsou lidi šťastní v systému, jaký tu dnes funguje a v jakém žijeme. Nikdo se nehlásí,“ začíná svůj pražský workshop s podivuhodným názvem Ubuntu – Hnutí osvobozenívystudovaný farmaceut, obchodník, muzikant, ale především spisovatel a objevitel důležitých prehistorických ruin, které pokrývají obrovské území na jihu afrického kontinentu. Ač se Michael Tellinger narodil v Karlových Varech, většinu života strávil v Jižní Africe. Nejvíce se proslavil tím, že společně s kolegou Johanem Heinem pro lidstvo znovuobjevil místo, jež nazývá Adamův nebo Enkiho kalendář, a byl schopen vypátrat mnoho důležitých faktů, které naznačují, že původ moderního člověka mohl být mnohem barvitější, než se píše v učebnicích. Kromě toho založil hnutí Ubuntu, jež usiluje novátorským způsobem o přetvoření měst na soběstačné komunity (více na www.ubuntuparty.org.za). Ubuntu vychází ze staré africké filozofie a znamená v překladu zhruba „jsem, kdo jsem, protože to jsem já“. Seminář věnovaný fungování dnešního finančního systému a možné cestě z globálního ekonomického otroctví se uskutečnil na konci března ve zcela zaplněném unikátním multifunkčním prostoru Art & Event Gallery Černá labuť v ulici Na Poříčí, jejž pro akci zapůjčila jeho majitelka Danuše Siering.
Charismatický a bezprostřední Michael má jednu výjimečnou vlastnost, a sice že v jeho přítomnosti roztaje i kámen. Je schopen přednášet čtyři hodiny v kuse, aniž by ztratil pozornost publika, které mu po pár minutách zobe z ruky. Ostatně, jak napovídá jeho příjmení, ve vyprávění je jeho velká síla. Ať už jeho teze a myšlenky přijmete, nebo o nich budete pochybovat, jisté je jedno – nenechají vás v klidu a budou vás nutit přemýšlet. A o to Michaelovi taky jde. „Jsme duch, který žije v hmotném světě, aby se něco naučil,“ říká v rozhovoru pro Šifru. Michael Tellinger sice rozumí česky, ale nemá takovou slovní zásobu, aby se vyjádřil vždy naprosto přesně, a tak radši mluví anglicky. U mě je to naopak, a tak rozhovor v dejvické Café Záhorský proběhl česko-anglicky.
Když jsem poutal na vaši pražskou přednášku na webu, přirovnal jsem vásk Indianovi Jonesovi, docela se to nabízelo. Trefil jsem se, nebo jste úplně jiný?
Důvod, proč mi tak lidi začali říkat, jsou moje objevy v oblasti neznámých starých civilizací a jejich pozůstatků především v Jižní Africe. A skutečnost, že toho vím o těchto civilizacích víc, než se učí ve škole. Různými způsoby poodhaluji i chybějící části skládanky, která se váže ke skutečné historii lidstva. To samozřejmě podněcuje představivost lidí, protože dějiny sahají dál, než uvádějí učebnice, a hlavně šlo o civilizace velice vyspělé.
Také u toho zažíváte tolik adrenalinu?
Není to tak dramatické jako ve filmu, ale v jistém smyslu to je stejně vzrušující. Pokud se dostanete sám na místo, kde předtím dlouho nikdo nebyl, narazíte tam na všechny ty staré poklady a uvědomíte si, že to, na co jste narazil, má obrovský význam pro pochopení souvislostí života na naší planetě i toho, kdo jsme a odkud skutečně pocházíme, je to nepopsatelný pocit. Jakmile si to ale uvědomíte, musíte začít přemýšlet, jak se o to podělit s lidmi tak, aby porozuměli a byli schopni to přijmout, protože hodně z toho je mimo akceptovaný rámec akademické obce hlavního proudu.
Co bylo to nejvíc vzrušující, co jstepři svépráci zažil?
Asi objevení kamenných megalitických struktur uspořádaných do kruhu, které lidské oko nespatřilo stovky let, vysoko v horách. Nebo různých technologicky vyspělých nástrojů i artefaktů, kterých se dotýkali lidé už před mnoha a mnoha tisíci lety, rozhodně ne v době kamenné. (usmívá se)
K tomu se ještě dostaneme. Když s něčím takovým, dnes se tomu říká „kontroverzním“, vyjdete na světlo, místo aby se to zkoumalo ze všech stran, většina lidí včetně vědců řekne „to není možné“, a nechce se o tom ani bavit… Proč?
Bohužel, učebnice a historické knihy jsou psány vítězi. Ostatně jsou jako mnoho dalších věcí financovány starými bankéřskými rodinami, které svoji agendu tvrdě prosazují i na školách a význačných univerzitách, jež zakládaly či sponzorovaly. Financují taktéž vědu a výzkum. A to je problém. Když začnete mluvit o něčem, o čem se mluvit nemá, například jak celý tenhle systém funguje a jak je zamlčována pravda, setkáte se s tvrdou opozicí. Stačí, když si člověk uvědomí, jak je hlavní vědecký proud neuvěřitelně nepřátelsky naladěn vůči jakýmkoli novým objevům. To je velmi pozoruhodné, protože každý vědec by přece měl hořet touhou po objevování, nebo ne?
Když se některá dogmata opakují dostatečně dlouho, lidi mají tendenci pokládat je za skutečnost, aniž by si připustili, že to může být i jinak. Tohle máte na mysli?
Ano, a o to právě jde, opakovat lež tak dlouho, dokud jí lidi nezačnou věřit. Bez ohledu na fakta, logiku či důkazy. Avšak mě zajímají vědecké důkazy, měření, pokusy, a ty se snažím předkládat. Můžete je rovnou smést ze stolu nebo odmítat zkoumat, ale pak se chováte jako idiot. To, k čemu dochází v posledních letech, bych však označil jako obrovskou změnu. Mladí lidé na univerzitách po celém světě, kteří se o moji práci či práci jiných badatelů zajímají nebo se s ní setkají, tomu rozumí lépe než jejich profesoři a učitelé. A pomalu se začínají bouřit proti tomu, jak se jejich pedagogové chovají – že místo aby o věcech diskutovali, vše, co se jim nehodí, odmítají jako nesmysly a nechtějí o tom ani slyšet. A tak se stále častěji stávám svědkem toho, jak studenti profesorům říkají: „Moment, jak můžete říct, že to je blbost? Vy jste to studovali a zabývali jste se tím do hloubky?“ Odpověď je samozřejmě ne. Nemají zkrátka žádný vědecký základ pro to, aby tyto věci odmítali jako nesmysly, neboť o tom absolutně nic nevědí.
Přirozená reakce by byla: Tak se na to, co nám tady pan Tellinger říká, podíváme, pořádně to prozkoumáme a pak si na něm smlsneme. A pokud bude mítpravdu, mohli bychom veškole učitaspoňněco zajímavého….
…jenže to se právě neděje, mají strach. Existuje zde silná agenda, která má informace a výzkumy, které by vedly k probouzení lidí, zastavit, potlačit nebo shodit. Ale konečně se začíná dít to, že lidi tento dominantní proud přestávají brát vážně. Okrajovým se stává mainstream, který ztrácí kredibilitu, a dříve okrajoví výzkumníci jako já, kteří kladou důležité otázky, se stávají mainstreamem. Ta změna už probíhá, protože stále víc lidí chápe, že věci fungují jinak, než jim říkají ve škole nebo v televizi. Hlavní smysl dnešních univerzit spočívá ve snaze kontrolovat myšlení lidí. Stále více vědců naštěstí pracuje na nezávislých výzkumech a nepracují pro mainstreamové akademické instituce.
Tento střední proud se ale přece tak snadno svého vlivu na lidi nevzdá. Vždyť jak by to tu asi vypadalo, kdyby lidi mysleli samostatně a nedej bože si mysleli, co si myslet nemají?
Jenže myšlení veřejnosti se od toho jejich víc a víc vzdaluje a ten proces se nedá zastavit. Vidíte to i na nedůvěře v média například. Je to vzrušující doba a přišel čas, kdy je třeba o takových věcech mluvit nahlas. Důvěra v establishment je zcela v troskách, lidi přestávají věřit tomu, co se jim vtlouká do hlavy. A to platí i pro děti na základních školách. Sice tam chodí, protože musí, ale bouří se a je to pro ně utrpení. Starý systém se hroutí.
Opravdu? Nejde to navzdory jeho kvalitám poněkud ztuha?
Ano, lidé se bojí nového, bojí se toho, co neznají a co je na druhé straně, proto se starý systém a jeho struktury ještě drží. Kdyby se nebáli změn, šlo by to rychleji. Nicméně děje se to milionům lidí a tohle velké globální probuzení bude pokračovat. Dnes se lidé baví o věcech, na které by před deseti lety ani nepomysleli. Problém je, že jsou odděleni, a tak o sobě navzájem nevědí. Probouzejí se miliony, ale nevědí, co se děje. Nejprve cítí, že je něco špatně, a už prostě dál nemohou věřit těm hloupostem, které se jim tlačí do hlav, nevěří televizi ani médiím a začíná jim docházet, že to je jen stupidní propaganda, ale cítí se sami. Bojí se o tom mluvit na veřejnosti, protože by mohli být označeni za blázny, ale nevidí, že takhle jako oni to vnímá stále víc lidí. A že jsou součástí jedné obrovské vlny. Klíčový bude moment, až si uvědomí, že nejsou sami, přestanou hrát tu hru, kdy si něco jiného myslí a něco jiného říkají a dělají, a začnou spolu mluvit.
Jak se vám přihodilo, že jste začal myslet jinak než většina takzvaných „normálních“ lidí?
Na rozdíl od mnoha lidí, kterým se to začalo dít až v posledních letech, jsem si odmala žil po svém a nenechal se spoutat ani si vymýt mozek. Pamatuji se, jak jsem jako pětiletý chlapec celé dny zíral na nebe a na hvězdy a přemýšlel, kdy nás někteří z obyvatel vesmíru přijedou navštívit. Nikdo mi o tom neřekl ani jsem o tom nečetl, ale instinktivně jsem už tehdy věděl, že ve vesmíru nejsme zdaleka sami. Pak jsem přišel do školy a tam tvrdili, ne, to je nesmysl, ve vesmíru nikdo jiný nežije. Říkal jsem si, copak se všichni ti lidé zbláznili? Vesmír je nekonečný a my jsme v něm jediní? Přesně takhle pyšně uvažují i arogantní žurnalisté včetně přispěvatelů do vědeckých časopisů, kteří hrají často z politických důvodů velmi ošklivé hry. Přijdou a ptají se: „Vy opravdu věříte v malé zelené mužíčky?“ Na to jim říkám: „Vážně? Takhle to vidíte? Podívejte se, jste inteligentní lidská bytost, není to bizarní myslet si, že jsme sami ve vesmíru? V tom případě byste měli být hospitalizováni vy, ne já.“
Většině dětí se ale dříve či později stane to, že se rodičům, škole a systému podaří změnit jejich myšlení tak, jak je žádoucí. Ty programy na to, co si mají lidi myslet a co ne, jsou ohromně silné.
Samozřejmě že to zkoušeli a snažili se mi vysvětlit, že to tak určitě není a že se pletu, ale já jsem je nikdy neposlouchal, protože jsem jim nevěřil. Stejně jako tuším, že tady nejsme náhodou, ale na základě svobodného rozhodnutí jako součást nějakého specifického plánu, a předem si vybíráme a vymezujeme svoji životní cestu. Někteří z nás ji objeví, někteří ne. A takhle vznikají všechny ty lidské psychické problémy, psychózy, deprese či šílenství, kdy lidé dělají divné věci a jsou nešťastní. Nedokážou najít smysl života a skončí obrazně řečeno jako otroci, kteří dělají to, co se jim nadiktuje. Zkrátka dělají úplně něco jiného, než dělat mají, a jsou snadno manipulovatelní. Nejsou napojeni na energetický tok a proud života, který by je vedl.
Ono je ale dost těžké čelit onomu vnějšímu tlaku, kdy se systém všemi silami a prostředky snaží o to, aby byli lidé od onoho proudu života odděleni, protože se tak snáze kontrolují…
Jeden z velkých problémů, který máme, jsou lidé, kteří se chovají naprosto šíleně a jsou nešťastní. Hodně to souvisí s tím, jak funguje vzdělávací systém. Není to v podstatě nic jiného než vymývání mozků. Vychovává z dětí nás – tedy ignorantské, neprobuzené, nevědomé bytosti, které poslouchají rozkazy a autority a kontrolují se a udávají navzájem a nikdy nevykročí z řady, aby si o nich nepomyslel někdo něco špatného. Když se vás v útlém dětství zeptají, čím chcete být, máte spoustu nápadů a snů, ale velmi rychle potom nastoupí učitelé a rodiče a vysvětlí vám, že tím být nemůžete. Jak by ses tím uživil? Jak bys mohl přežít? Všechno se to stočí k penězům, prestiži a to je konec. Namísto rozvíjení dětí v tom, co by je mohlo bavit, a jejich povzbuzování a podpory, je zlomíme hned na začátku. A pak nastupuje další způsob indoktrinace: Jaký je tvůj krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý plán? A to je ten opravdový zabiják pro většinu lidí na světě. Pokud nemáte plán, jste ztraceni, snaží se vám namluvit. To je přímo ďábelské, protože to je samozřejmě úplně jinak – energie a příroda totiž nefungují na rigidních plánech. Příroda a energie – a my jsme součástí přírody – pracuje s přirozeným růstem a evolucí, založeném na toku energetického pole kolem nás. Nemůžete mít dopředu narýsovanou cestu, které se křečovitě držíte. Tímto je ničeno mnoho životů lidí, kteří stráví celý život v jedné práci, nespokojení v pětašedesáti odejdou do důchodu a za pár let umřou, přičemž svůj život úplně promrhali. A uvědomí si to, v lepším případě, až když je pozdě. Tomu se říká otroctví nejvyššího řádu.
Jak se z toho otroctví podle vás vymanit?
To, co říkám, je, že moje imunita vůči tomuto nesvobodnému způsobu života nebyla ani tak vzdorem nebo bojem, ale vedlejším efektem toho, že jsem vždy dělal jen to, co jsem dělat chtěl. Něco jsem pár let dělal, a když to nebylo ono nebo už mi to nemělo co dát, tak jsem si řekl „to stačí, končím a zkusím zase něco jiného a získám nové zkušenosti“. Je to to, čemu říkám řeka života. Musíte mít dost odvahy na to v ní plout a sledovat, jak plyne a že se mění. Právě teď procházím jedním z těchto dramatických momentů, kdy se věci mění – oddělením od své partnerky. Věřil jsem, že je součástí mojí cesty, že budeme navždy spolu. Jenže nakonec jsem si uvědomil, že řeka života mě vede jinudy, ukazuje mi jinou cestu, a tak přestávám vzdorovat, přestávám zkoušet bojovat o to, abychom zachránili náš vztah. Řeka mě unáší jiným směrem. Ještě nevím proč, ale už brzy to poznám. Zažil jsem to mockrát, celý můj život je takový. Když se to děje, v té chvíli tomu nerozumíš. Ale pokud si to dovolíš a popluješ v řece života, která je neomezeným tokem energie a souborem zákonů přírody, později, když se ohlédneš, přesně uvidíš a pochopíš, co se dělo a proč to tak mělo být.
Už jako desetiletý chlapec jsem kreslil staré mapy a plány měst a parky, kde byla místa pro muzikanty, malíře a jiné umělce. Tehdy jsem si samozřejmě neuvědomoval, proč to dělám, ale dělal jsem to. A o to jde. Při pohledu zpátky jsou ty spouštěcí body, které vás někam směřují, jasné. Kdybych poslouchal učitele nebo rodiče, nikdy bych se k tomu, co dělám dnes, nedostal. Je totiž evidentní, že máme někde v DNA vepsanou správnou cestu, a i když jsme se od ní postupem času odvrátili, ty genetické vzpomínky tam pořád jsou. Pokud vzdoruješ, nevnímáš ty signály a místo toho činíš plány, založené na pravidlech společnosti, zkazíš si život, zemřeš nešťastný a v dalším životě se vrátíš a řeka života se ti zase bude snažit připomenout a ukázat ten správný směr.
Většina lidí sice není šťastna, ale časem si zvyknou, že svět nefunguje…
Když jsem napsal knihu Slave Species of God (Otroci stvoření Bohem – v této knize MT předkládá kontroverzní ideu, že byli lidév současnépodobě stvořeni mimozemskou rasou coby otroci) v roce 2004, začal jsem mluvit o tom, jak fungují peníze, a jak by mohl fungovat svět bez peněz. Při svém bádání a výzkumu starých civilizací a sbírání materiálu pro knihy jsem totiž zjistil, že peníze dříve neexistovaly a že je to podvod na lidi. Vůbec není pravda, že se vyvinuly jako nástroj směny. Pořád jsem přednášel o starých civilizacích, ale jakmile jsem začal mluvit o tom, že ty opravdu staré neznaly peníze, lidi chtěli, abych mluvil víc a víc o tomto světě bez peněz. Možný svět bez peněz je zajímal nejvíc ze všeho. Největším náboženstvím tohoto světa jsou právě peníze. Ale rozhodně to neznamená, že byly zavedeny s dobrým úmyslem, aby lidem usnadnily život. Naopak.
Jak to víte?
První záznamy v souvislosti s penězi na starých sumerských listech říkají: „Když království sestoupilo z nebe na Zem.“ Jak potvrzují archeologické výzkumy, před 6000 lety se objevili králové-kněží, kteří přinesli peníze. Tito starověcí bankéři to dělali jako dnes – tiskli. Pouze ne na papírky, ale do tabulek. Tito králové-bankéři vlastnili všechnu půdu. Prvním krokem ke změně je přiznat si, že nejsme svobodní a jsme utiskovaní od prvního nadechnutí až po poslední vydechnutí. Největším nástrojem této manipulace a kontroly jsou právě peníze. Většina lidí nemá přístup k tomu, co vytvoří. Vytváříme to pro korporace a pro ostatní, ale ne pro sebe.
Když jste začal mluvit o světě bez peněz, jak to měly podle vás ty staré civilizace? Jak žily bez peněz?
Jednoduše, potřebovali sice jídlo nebo oblečení, ale nepotřebovali peníze. Všeho byl dostatek. Žili v komunitách v rámci dlouhodobě udržitelného rozvoje a měli přístup ke všemu, co potřebovali. Vše dělali pro sebe, ne pro druhé.
Kde se tedy stala „chyba“?
Chyba se stala v době, kdy na tuto planetu přišli králové-kněží. Ti zcela určitě nepocházeli odsud, jinými slovy jejich původ je mimozemský. Což je zatím neprobádaná a utajovaná část naší historie. Souvisí se vznikem pokrevní královské linie, která jako by se objevila odnikud. A tihle králové-kněží najednou vlastnili všechnu půdu. Je to velká záhada, ale tady někde začaly pořádné problémy. Protože tito králové se stali prvními bankéři a vznikly peníze a tuhý systém kontroly.
Pokud by to tak bylo, proč ale lidi mají peníze tak rádi?
Problémem nejsou peníze, ale láska k nim. Králům-bankéřům se podařilo přesvědčit lidi, že jsou pro ně peníze dobré a že je potřebují. To bylo velmi chytré. Dnes není zadarmo ani obyčejná voda a bez peněz nemůžete ani důstojně umřít. Víc peněz ale není řešení. Nemůžete žádný problém vyřešit tím, co ho způsobilo, jak říkal Einstein.
Čím si vysvětlujete zájem lidí o toto téma na vašich přednáškách?
Lidi cítí, že je něco špatně. Oddělili jsme se jeden od druhého a od všeho ostatního včetně přírody, a hlavní roli v tom – kromě peněz – hraje špatný vzdělávací systém. Jen se na to podívejte – třeba předměty ve škole. Teď budete hodinu studovat tohle, pak na to zapomenete a budete studovat něco jiného. To je šílené. Místo abyste děti vychovávali v tom, že je vše propojené, a učili je myslet v souvislostech, uděláte pravý opak. Tak se to děje od první třídy. Současné školy jsou absolutní vězení pro lidskou mysl. Hlavním účelem vzdělávání je budoucí poslušná pracovní síla. Po absolvování univerzity nic nevíte, ale máte na to papír.
Z pohledu systému to nicméně funguje docela dobře. Lidi přijímají normy, zásady, programy, rozkazy a doktríny a jsou velmi snadno manipulovatelní. A ještě věří tomu, že jsou svobodní…
Perfektně to vyjádřil Johann Wolfgang Goethe, je to můj oblíbený citát: Nikdo není zotročen víc než ti, kteří se chybně domnívají, že jsou svobodní. Důležité je jak slovo chybně, tak věří. Svobodní prostě nejsme, protože jsme se narodili do otroctví.
Jak jste s tímto vnímáním přežil školu a co jste vůbec studoval vy?
Měl jsem normální dětství, hrál jsem kriket, rugby, golf, dělal jsem muziku… Moje matka byla operní pěvkyně nejprve v Československu a potom i v Jižní Africe, kam jsme se přestěhovali. Vystudoval jsem farmacii na univerzitě v Johannesburgu. Dělal jsem to proto, že společnost nám řekla, že musíme mít diplom a něco vystudovat. Bylo mi celkem jedno, co to bude. Ohromně mě bavila chemie, hlavně organická, anatomie, fyzika… Kromě toho jsem dělal muziku a spoustu dalších věcí. Ale jak zpívá Billy Joel v písni Allentown: So the graduations hang on the wall; But they never really helped us at all; No they never taught us what was real (A tak tituly visí na zdi, ale nikdy nám doopravdy nepomohly. Ne, nikdy nás nenaučili nic pravdivého.) A to je přesně to, co se stalo mně.
Co jste dělal po škole? Znechutilo vás to natolik, že jste se na farmacii okamžitě vykašlal?
Ne, ne, plul jsem v řece života a vyzkoušel mnoho věcí. Dělal jsem ve farmaceutické továrně, projel jsem zemi jako muzikant, byl jsem obchodník, cestoval jsem po světě. Správná cesta si mě vždy našla. Vysvětlím vám, jak to funguje. Hned po škole jsem například viděl, že je obrovská příležitost v lécích, které se nazývají generické. Jinými slovy jde o léky, které mají stejnou účinnou látku, ale mají jiný název a na trh mohou přijít až po vypršení platnosti patentové ochrany originálu. Jsou stejné, ale mnohem levnější. V roce 1990 jsem přijel do Československa a našel farmaceutickou firmu, která vyráběla skvělé generické léky. Ty jsem pak vozil do Jižní Afriky. Rozjeli jsme tam byznys s distribucí těchto léků, které byly mnohem levnější, a tak se dostaly – navíc přímo, bez prostředníka – ke spoustě lidí, kteří je potřebovali. Vůbec jsem si neuvědomil, jak vážná věc to byla a jak jsem pro ně byl nebezpečný. Až s odstupem jsem zjistil, jaký chaos vypukl v řadách farmaceutického byznysu a že šéfové zdravotnických a farmaceutických asociací vydali pokyn, že mě musí zastavit, protože takhle by to dál nešlo.
Co jste dělal pak?
Po levných lécích jsem rozjel vzdělávací televizní show pro děti. Jako muzikant jsem vytvořil koncept informačně-vzdělávacích písní pro malé děti. V televizi SABC jsem během dvou let vytvořil 40 epizod, a to nás dovedlo k vytvoření vzdělávací společnosti, která vyvinula programy pro zvýšení gramotnosti a učila formou různých her číst děti a negramotné dospělé. Těch bylo v JAR poměrně dost. Programy byly tak úspěšné, že jsme začali spolupracovat s vládou. Vyrobili jsme krabice s těmito hrami a instrukcemi, jak je používat. Bylo to tak jednoduché a účinné, že během čtyř týdnů pětileté děti, které předtím neznaly ani písmena, dokázaly plynule číst. Byl to fenomenální úspěch všude, kam jsme přišli. V jednu chvíli jsme projednávali dodání 10 000 000 těchto krabiček do škol po celé zemi, ale krátce nato se se musel projekt kompletně zastavit. Z politických důvodů.
Poté, co jste chtěl zničit zdravotnický i vzdělávací systém, jste se pustil do ničení oficiální lidské historie a objevil věci, které ji nabourávají. Jak se to stalo?
Když jsem vydal knížku Slave Species of God, potkal jsem se s archeologem Johanem Heinem. Ukázal mi svoje fotografie, a když jsem je viděl, jako by se aktivovala moje genetická paměť, o níž jsem mluvil. Věděl jsem, že je na nich něco výjimečného, co nám pomůže lépe pochopit naše dějiny. Bylo to stejné téma, o kterém jsem napsal knížku – dávné civilizace. Věděl jsem, že tyhle kamenné ruiny v Jižní Africe jsou klíčem k pochopení. O šest měsíců později už jsem stál na místě, které jsem pak nazval Adamův nebo také Enkiho kalendář. Jedná se o prehistorické naleziště, které afričtí šamani znají po tisíce let. Zajímavé je, že toto naleziště je v Africe známo pod názvem Inzalo ye Langa, což je „místo, kde se rodí Slunce“ a kde „bohové stvořili lidskou rasu“. Navíc ne jen nějací bohové, ale konkrétně Anunnaki pod vedením boha Enki, který byl jednou z původních entit, jež přišly na Zemi před zhruba 500 000 lety a usadily se v Jižní Africe za účelem těžby zlata.
Adamův kalendář neboli Inzalo ye Langa leží prakticky uprostřed pár milionů kamenných ruin, které jsou rozesety po Jižní Africe. Čím víc jsem to místo zkoumal, tím jasnější mi bylo, jak je výjimečné. Geoinženýrství, generátory na výrobu volné energie, klonovací technologie, laserové paprsky, jež řezaly kov, to vše měli podle mých dalších výzkumů k dispozici. Je to mimo naši současnou představivost.
Co nejzajímavějšího jste se během svých výprav a výzkumů o téhle planetě a o lidstvu dozvěděl?
Že historie lidstva je starší, než nám tvrdí učebnice. A mnohem podivnější. Netušíme, co se tady stalo, protože jsme mnohem hloupější, než byly tyto civilizace, a nejsme schopni to ani pořádně pochopit. Jsme uprostřed jakýchsi gigantických hvězdných válek, jako bakterie v Petriho misce uprostřed laboratoře, jež také nemá tušení, která bije – že je v laboratoři a už vůbec, co se děje mimo ni. Snad si jednou uvědomíme, co se kolem nás děje. Protože všechno je to jen o nás a my jsme středem této války. Probíhá totiž boj o naši energii a o to, jestli nás bude stále někdo ovládat, nebo zda se konečně budeme ovládat sami. Lidi jsou sice jako malé děti, ale každý z nás generuje obrovské množství energie, například vyvoláváním emocí, myšlenkami, a jde o to, jestli tu energii budeme vědomě používat my, nebo to za nás bude jako dosud dělat někdo jiný ke svým vlastním cílům. Jestliže lidé kdysi věřili, že jsme středem vesmíru, tak teď je to konečně v jistém smyslu pravda. Ale musíme se konečně probudit.
Čemu bychom měli podle vás hlavně porozumět?
Stále ještě nechápeme, že například každá myšlenka, kterou máme, každá věta má energii určité frekvence. Neustále generujeme obrovské množství energie, a tak se na nás snadno přichycují různé entity či lidé, kteří naši energii potřebují. Stačí se rozhlédnout a pochopit, o co tu jde. Pro některé lidi to mohou být strašné zprávy. Ale teprve když poznáte pravdu, pochopíte, že hroznější je ji nevědět, a přijmete ji. Až pak můžete něco doopravdy měnit a osvobodit se.
Není nakonec jednodušší věřit tomu, že jsme z opice a že jsme vrcholnou formou ve vesmíru?
Jednodušší to určitě je, ale vůbec si tím nepomůžete. (směje se) Historie lidstva, jak je nám podávána, je totiž kompletní hovadina.
Rozhovor vyšel v tištěnéi elektronickéverzi aktuálního čísla časopisu Šifra, kde si můžete přečíst další skvělé texty. Například o vzácných artefaktech jako Kopí osudu a Archa úmluvy, které doslova utvářely lidské dějiny a které měl po ruce nebo o ně usiloval každý, kdo chtěl vládnout světu. O pětiletém výročí jaderné havárie v japonské Fukušimě, kde se zatlouká a zatlouká stejně jako před 30 lety v ukrajinském Černobylu. Nebo o tom, že všichni významní představitelé nacistické Třetí říše byli esoterici do morku kosti a hojně pracovali s magií či dávnými mystérii. A rozhodně ne proto, že si chtěli ukrátit dlouhou chvíli…
Jejím zakoupením (tištěná verze bez placení poštovného a dopravy, tedy za skvělých 59 Kč nebo 2,40 EUR, vám přijde až domů do schránky v Česku i na Slovensku; elektronická je oproti tištěné ještě levnější, stojí pouhých 44 Kč nebo 1,80 EUR a můžete ji číst ihned po zaplacení přes platební bránu GoPay na svém PC, mobilu nebo tabletu kdekoli) či objednáním předplatného přispějete jak na vydávání jedinečného časopisu, který píše o věcech, které hlavní média zásadně nezveřejňují, tak i na provoz tohoto webu.
… kráceno
Zdroj: https://www.casopis-sifra.cz/rozhovor-s-michaelem-tellingerem-duvera-v-elity-je-v-troskach-stary-system-se-hrouti/
↧
↧
Co s biologickým odpadem?
Produkce přírodního hnojiva vermikompostu zpracováním biologického odpadu
Biologický materiál (odpad) projde trávicím ústrojím kalifornských žížal a tím vzniká velmi kvalitní hnojivo – vermikompost. Vermikompost je složen z unikátní kombinace enzymů, huminových kyselin a minerálních látek. Což nelze dosáhnout v jiném typu hnojiva nebo humusu, substrátu.
Vlastní hnojivo je vyráběné bez chemických přípravků, proto je velice účinné. Vermikompost má unikátní výživnou hodnotu. použití: nejlepší hnojivo pro výživu rostlin, přitom je velice ekologické. Používá se samostatně jako zemina, nebo směsi se zeminou místo kompostu, substrátů a minerálních hnojiv.
Jako biologický materiál (krmivo) slouží
sláma,
siláž
hnůj
výlisky z hroznů (matoliny)
výlisky z ovoce (jablka, hrušky, broskve, meruňky, maliny, ostružiny, višně a třešně)
odpady po zpracování zeleniny
tráva, listí, seno, vojtěška
pivovarské mláto
pivovarské kvasinky
řepné řízky
obilné plevy
ovocné zbytky z palíren
drcený pivovarský slad
drcené krmném směsi pro hospodářská zvířata
odpady z výroby cukrovinek
odpady z pekáren,
odpady z mlýnů
odpady po lisování olejnin
kaly z čistíren odpadních vod
papír
biologicky rozložitelný odpad z domácnosti
tuky z průmyslové výroby
Veškeré uvedené druhy krmiv pro kalifornské žížaly se dají vzájemně kombinovat a ještě k tomu míchat s digestátem (odpadem z bioplynových stanic)
Vermikompost zvyšuje využitelnost rovněž minerálních látek již obsažených v půdě pro rostliny.
Přítomnost enzymů v přírodní formě ovlivňuje půdní biologické procesy a společně s růstovými stimulátory podporuje klíčení semen, vzrůst rostlin. Aplikací vermikompostu se zvyšuje úroda asi o 30%.
Enzymy obsažené ve vermikompostu rozkládají čpavek již ve stádiu zrodu, proto rozkládající se organické látky takto nezapáchají, čímž lze zlepšit kvalitu a čistotu podestýlek pro dobytek. Dále enzymy rozkládají složité organické látky na jednodušší a způsobují tím snadnou využitelnost pro rostliny.
Násadou žížal do biologického odpadu vznikne chovná plocha.
Technologií výroby vermikompostu se zbavíme mnohdy obtížného biologického odpadu, který je zároveň přeměněn v kvalitní hnojivo.
Program ekologické koncepce lze nabídnout obcím, zemědělským družstvům, pěstitelům, nebo těm, kteří se potřebují prostě zbavit obtížných biologických odpadů, tím postupně zvyšovat zaměstnanost obyvatel v regionech s vysokou nezaměstnaností. Veškeré výše uvedené znalosti a zkušenostmi jsem připraveni vám ihned nabídnout a aplikovat je na vaše konkrétní podmínky.
Výhody hnojiva:
1 ) Větší výnosy produkce.
2 ) Zdravější rostliny a jejich plody mají vyšší obsah vitamínů.
3 ) Zvýšení odolnosti rostlin proti chorobám a škůdcům (Vyšší odolnost zdravých porostů)
4 ) Snížení provozních nákladů na pěstování rostlin (Snížení množství hnojiv a ochranných postřiků)
Chov a využití kalifornských žížal
Kalifornské žížaly stráví veškerý biologický materiál rostlinného i živočišného původu, toho se využívá při likvidaci biologických odpadů. Biologický materiál projde trávicím ústrojím kalifornských žížal a žížaly ho vylučují v podobě trusu, trus je hutný černé barvy, takže připomíná černozem. Není v trusu vůbec žádný podíl hlíny. Trus má vlastnosti nejkvalitnějšího hnojiva, proto je tak výhodný chov kalifornských žížal. Biologický materiál (může být i jako odpad ) je původně velkého objemu, který je po zpracování žížalami značně zmenšen, čehož se využívá kromě dalších předností ke zmenšení objemu biologických odpadů pro lepší skladovatelnost a dopravu.
V chovu je třeba zabezpečit vlhkost zkrmovaného materiálu.
Rozsah potřebné vlhkosti je široký – od obsahu vody obsažené v samostatném rostlinném materiálu, který se projeví vlhkostí ve vrstvě materiálu (zapaření a hnití materiálu) přes vlhkost z atmosférických srážek (déšť, sníh). Nevadí ani velký obsah vody v krmivu žížal. Takže není třeba mít obavy z nadměrné vlhkosti. Jen vadí žížalám vyložené záplavy, kdy se žížaly utopí. Přesto se stalo, že po povodních po opadnutí vody se žížaly vrátili zpět do chovu do krmiva , které jim vyhovovalo.
Vlastností žížal je, že při nevýhodných chovných podmínkách – při záplavách, nebo při zcela suchém krmivu (což lze i v suchém létě zabezpečit vrstvením materiálu v chovu po vrstvách – kdy dojde k uvolnění přirozené vlhkosti), dále při nedostatku krmiva, žížaly zmizí z chovného materiálu. Po obnovení vhodných chovných podmínek se vrací zpět do chovu.
Pokud je to vyloženě výhodnější a dovolují to podmínky, je možné nahradit vrstvení zakrytím chovu starými textiliemi, igelitovými foliemi, netkanými textiliemi aj. Tím se zpomalí ztráty vlhkosti výparem. Žížaly nesnášejí světlo, proto zakrytí má výhodu v tom, že žížaly jsou na samém povrchu krmiva. V případě vrstvení, kde povrch není zakryt, se žížaly vyskytují až pod vrchní vrstvou krmiva Ale jinak je vrstvení zcela vyhovující. Tyto otázky lze podrobněji řešit v konkrétních případech, vám zabezpečíme vhodnou technologii chovu žížal na konkrétní podmínky.
Žížaly je možné chovat na zpevněném či na nezpevněném povrchu podle situace, žížaly se drží tam, kde mají vhodné podmínky – tedy ve vhodně vedeném chovu.
Možnosti chovu kalifornských žížal:
1 ) Chov žížal je v pásech šíře asi do3 m i více a výška je omezena jen možnostmi manipulční techniky. Nové krmivo (Nejlépe již ve stadiu rozkladu – hnití, plesnivění atd., urychlí se tak zkrmování odpadů žížalami. Rozklad krmiva může samozřejmě probíhat až v chovu ( i když zkrmování je o něco pomalejší.).
2 ) Chov žížal na ploše (plocha může být neohraničená, nebo ohraničená, venku, nebo v hale), rozloha plochy nerozhoduje. Nové hnojivo se navrství na chov žížal a pak se postupuje stejným způsobem jako v předešlém případě
3 ) Chov žížal je na ploše, žížaly se neoddělují od hnojiva, hnojivo se netěží a nechává se na ploše. To se používá v případech, kdy není zájem hnojivo odvážet pryč. Půda je hnojena intenzivním způsobem.
4 ) Chov žížal v kontejnerech, kompostérech nebo ve vrstvách o výšce 1m i více.
Oddělování vyrobeného hnojiva (vermikompostu) od násady žížal:
Krmivo se naveze těsně k jedné, nebo i k oběma stranám pásu. Pak se počká až žížaly přelezou do nového krmiva (krmivo je vlhké). Což běžně trvá asi 2 týdny. Pak se krmivo se žížalami odsune do strany od původních pásů, které jsou pak tvořeny jen vyrobeným krmivem (vermikompostem). Samozřejmě, že ve vyrobeném hnojivu je určitý menší zbytkový obsah žížal, který se dá ještě zmenšit dodatečně po separaci hnojiva, kdy je hnojivo ještě skladováno před expedicí na místo určení. Určité množství žížal v vermikopostu je naopak žádoucí pro lepší zapravování hnojiva hlouběji do půdy žížalami.
Příprava chovu na zimu
Spočívá v dostatečném nakrmení žížal, aby jim potrava vydržela celou zimu. Záleží na venkovní teplotě, intenzita zkrmování se řídí podle ní. Obvykle se jednorázově zaváží krmivo v dvojnásobném množství než obvykle ( Mezi zaváženími je určitá přestávka, např. do 2 týdnů a podobně, aby bylo možné případně regulovat vstupní teplotu krmiva před vypuknutím mrazů. V mrazech se teplota sama reguluje vyšším odvodem tepla do okolí.) Větší množství nevadí, bude rezerva v případě vyšších teplot a tím intenzivnější spotřeby krmiva. Vyšší vrstva zajistí též tepelnou izolaci žížal. Krmivo by mělo před zimou vlhké, tím se zabrání promrznutí chovu.
V krmivu probíhá proces hnitím, čímž se v chovu udržuje příjemná teplota. V mrazech tím zmrzne jen povrchová tenká vrstva krmiva, pod ní je teplé krmivo. Teplota a tím ještě vyšší intenzita krmení a tím množení žížal se dosáhne zakrytím chovu, nebo zasypáním chovu izolační vrstvou suchého materiálu – seno, sláma a tak podobně. Izolační vrstva se pak též stane krmivem, ale není nutná, chov tak stejně nepromrzne, ale intenzita chovu se zvýší. Bez izolační vrstvy žížaly se drží ve spodku chovu, s izolační vrstvou žížaly jsou blíže povrchu – rychlost spotřeby krmení je větší, což znamená rychlejší výrobu hnojiva a větší množení žížal. I po zmrznutí žížal v povrchové vrstvě žížaly a následném rozmrznutí povrchové vrstvy žížaly fungují opět znovu. Zazimování chovu se provede před obdobím mrazů (Obvykle listopad – prosinec), jinak se pokračuje normálně v krmení. Vlhkost krmiva se samozřejmě zvyšuje přes zimu deštěm, sněhem.
Násadou žížal do biologického odpadu vznikne chovná plocha.
Kalifornské žížaly jsou dodávány zájemcům, včetně metodické pomoci
Použití hnojiva vyrobeného kalifornskými žížalami – vermikompostu
Jak již bylo v předešlých příspěvcích uvedeno, vermikompost je unikátní hnojivo obsahem enzymů a huminových kyselin, které jsou produktem jen kalifornských žížal.
Výhody použití vermikompostu z chovu kalifornských žížal
1 ) Větší výnosy produkce.
2 ) Zdravější rostliny a jejich plody mají vyšší obsah vitamínů.
3 ) Zvýšení odolnosti rostlin proti chorobám a škůdcům (Vyšší odolnost zdravých porostů)
4 ) Snížení provozních nákladů na pěstování rostlin (Snížení množství hnojiv a ochranných postřiků)
5 ) Snížení dopravních nákladů (Zmenšení objemu)
Tím, že dojde k výraznému zmenšení objemu biologické hmoty po zkrmení žížalami zvýší se obsah minerálních látek v naturhumusu. Zlepší se rovněž využitelnost minerálních látek již obsažených v půdě (zvláště fosforu), tím dojde k úsporám dávkovaného minerálního hnojiva a rovněž menší znečistění spodních vod. Ale optimálním hnojením vermikompostem není nutné již dodatečné přihnojování minerálním hnojivem. Jen doplňovat obsah vápníku a zvláště hořčíku (Jehož obsah obecně klesá v půdě a rostlinstvu.), osvědčilo se přihnojování mletým dolomitem současně s vermikompostem.
Použití vermikompostu je tedy zvláště výhodné pro ekologická zahradnictví, zemědělství a lesnictví zvláště se zhoršenými přírodními podmínkami, samozřejmě rovněž pro každého občan a firmu v běžných podmínkách.
Způsoby hnojení vermikompostem
1 ) Zapravení do půdy orbou, zarýváním, zakopáním atd. Hodí se pro rostliny, keře, stromy vzrostlé (vinohrady, keře a stromy všeho druhu).
2 ) Volné posypání půdy. Hodí se na trávníky, pastviny, setí semeny, rovněž i vinohrady, kde žížaly zkrmují mulčovací vrstvy, nebo i volné pokrytí půdy. Prostě použití tam, kde se nekypří půda.
3 ) Přímé dávkování ke kořenům rostlin, keřů, stromů s ředění zeminou. Použití při sadbě.
Mnohem více na: http://www.vermikompostovani.cz/
↧
Jaroslav Dušek: Já jdu tudy...
Martina: Jardo, i tebe Vánoce hypnotizují?
Jaroslav Dušek: Myslím, že ne. S Vánoci to mám tak, že je beru jako dobu zimního slunovratu, to je pro mě hlavní. A to proto, že vnímám spíš celý svátek znovuzrození, narození tedy kristovského principu, světla, slunce, které se rodí astronomicky v noci z 24. na 25., protože po slunovratu se ještě tři dny čeká, jestli se potvrdí, že Slunce opravdu přibývá. Píše o tom hezky John Major Jenkins ve své knize, kde se zabývá těmito prastarými mýty a ukazuje, že mnoho našich novodobých mýtů má původně astronomické kořeny.
Takže já to mám jednak jako slunovrat a také jako zklidnění, moment, kdy člověk může sám v sobě objevovat něco, co chce znovu povzbudit, co chce obrodit a nechává odejít to, co je třeba už přežilé, nebo nějaké odumřelé. Takový průklest ve vlastní osobě, v těle, v mysli, v celém tom prostoru. A mám samozřejmě rád Vánoce pro tu jejich vůni. A to, o čem jsi mluvila, ten klid, to si nejsem úplně jistý, jestli to je tak celospolečensky vytvořeno, protože mně připadá, že Vánoce rok od roku začínají dřív, ale ty obchodní, ty komerční a tam se vlastně potkávají dva principy – komerční aspekt Vánoc, kdy obchodníci zřejmě mají pocit, že teď je ta pravá chvíle vnutit lidem…
Martina:…cokoliv.
Jaroslav Dušek: Cokoliv, co bude o měsíc později, v lednu, prodáváno s ohromnou slevou. Takže zase ti, co přemýšlejí o penězích, si pak Vánoce udělají až v lednu, protože je to levnější a dárky koupí až potom. Rozhodně je to zvláštní období, na kterém můžeme vidět pohyb naší novodobé civilizace vůči prastarým astronomickým rytmům, které vždy hýbaly lidstvem, a musely být pro mnoho lidí, kmenů, pro množství prastarých civilizací, velkou inspirací. Jak se zdá, tak se hodně řídili nebeskými pohyby, pohyby nebeských těles. Slunce bylo samozřejmě velmi podstatné a Měsíc tak nápadný, takže se některé civilizace víc zabývají Sluncem, a některé, které mají Slunce pořád stejné, třeba okolo rovníku, zase víc Měsícem, protože ten je pro ně mnohem proměnlivější. Zatím co my, kteří jsme už od rovníku vzdáleni a zažíváme velký rozdíl mezi zimou a létem, tak pro nás jsou hodně významné slunovraty.
Když jsem byl na jižní polokouli, u Indiánů v Peru, tak oni mají tuto slávu, zimní slunovrat, 25. června. My to máme z 24. na 25. o půlnoci a je to zrození, nebo se také vkládá Ježíšek do Betléma. Oni to mají také 25., také se tři dny čeká a slaví se to až 25. a ne 21. Významným slunovratem je pro ně zimní, stejně jako pro nás, protože se Slunce vrací. Dny se začnou prodlužovat, je zde znovu život, naděje, přichází oživení.
Martina: Ptala jsem se jednoho etnografa, odkud se vzalo naše vánoční běsnění ohledně úklidu. Myslím, že dnes už to ženy berou trošku svobodněji, než třeba ještě jejich maminky a babičky, ale tehdy se chalupy a byty skutečně cídily. A on mi říká, že to je symbol toho, že se má narodit dítě a že když se mělo narodit dítě, tak se musela prostě vypařit a vyčistit podlaha a v domě nebo bytě muselo být čistěji než normálně. Tak kde je v tom astronomie? Protože tady je to čistě narození Božího syna, dítěte.
Jaroslav Dušek: To je velmi zajímavé. Když se podíváš na záběry z družice SOHO z období okolo 21., 22., 23., 24. prosince, tak k tvému úžasu v tom hvězdném prostoru hvězd uvidíš dítě. Je tam skutečně miminko. Uvidíš siluetu malého dítěte, které sedí na zkřížených nohou a pomalu putuje nebem den za dnem, rodí se, objevuje se, vynořuje. Opravdu tam je. Já jsem tím byl fascinován. Byly roky, kdy jsem se na to díval každý rok; zajímalo mě, jestli se to objeví opět příští rok a zas tam bude to dítě, které sedí na zkřížených nohou a má pod sebou cosi jako rybu. Vypadá to, že připlouvá na rybě, je to velmi zvláštní.
Martina: Ale to naši předkové asi vidět nemohli.
Jaroslav Dušek: Mohli. Naši předkové měli o těchto věcech mnohem lepší znalosti než my. Třeba Zdeněk Ordelt, který se zabývá slovanskými mýty a má na to jakousi výzkumnou stanici, mi říkal, že malé děti, které se ladí na tyto zážitky, na prastaré mýty, třeba když odlétá hejno na jih, ptactvo táhne na jih, tak běžně vidí na tom ptactvu sedět bytost. Ony vidí, jak ta bytost letí, jak je tam někdo, koho ti ptáci nesou, což je ve starých mýtech zmiňováno.
Teď jsem viděl takovou věc: V Olomouci je zvláštní partička, která pracuje s dětmi na principu jednoho mexického školitele, učitele, který to v Mexiku rozvíjí 30 let. Rozvíjí vidění bez očí. Je to podobné tomu, co dělá Mark Komissarov: děti mají zakryté oči nějakým krytem a postupně se během několika lekcí učí vidět jinak než očima. Některé říkají, že vidí bradou, jiné uchem, další koukají čelem, a některé plazí jazyk a koukají jazykem. A ony nejen že vidí barvy, rozpoznávají barvy papíru, vidí kelímky, barvy kelímků, vidí, pod kterým kelímkem je kulička, čtou z knížek s těma zakrytýma očima. Když jsou v dobré kondici, tak také čtou ze zavřených knížek a ani je nepotřebují otvírat. Tyto děti vidí skrz zeď, vidí, co je za zdí a tak dále a běžně pak začínají putovat vnitřním zrakem po kosmu a komunikují s nějakými velkými bytostmi, s kterými naprosto běžně rozprávějí.
Měli tam velmi zvláštní případ – poloslepou holčičku se zbytky zraku, která byla velmi úzkostná. A rodiče této holčičky jim říkali: „Ona zde s vámi na lekci sama nezůstane, bude tady někdo muset být, maminka, tatínek.“ Takže na prvních lekcích tam ještě byli rodiče a po několika lekcích holčička zvolila, že tam bude sama s lektorkou. A pak při jedné z lekcí se holčička podívala tam a zpátky, za oponu, přes bránu smrti a od té doby se nebojí. Ztratila ve svém životě strach. Opustil ji strach. Takže děti mají velkou schopnost toto vnímat, putovat tímto prostorem. My jsme to ztratili a naučili jsme se, že to nejde. Dětem okolo 6, 7 let to jde, ale třeba desetiletým, dvanáctiletým už to jde mnohem hůř. Ty už vědí, že to nejde, už se naučily něco ve škole.
Martina: Těm už jsme to vysvětlili, že to není možné…
Jaroslav Dušek: Ano, dodnes tyto energie v prostoru pozorují někteří indiáni, třeba indiáni Kogi, tedy indiánské kmeny, které vidí energie, putování. Vidí to, a proto nás upozorňují na to, že jsme jako civilizace nešikovní a děláme velké přešlapy a chyby v tom, že stavíme výrazné stavby, elektrárny, dálnice a zrovna v místech, kde třeba přetínáme tok nějaké energie a pak tam dochází například k záplavám nebo sesuvům půdy, protože ta energie musí někudy projít. A indiáni předem varují: „Tady budou sesuvy půdy. Zde budou záplavy, když postavíte elektrárnu.“
Pak v dokumentárním filmu vidíš střih o dva roky později a záplavy a sesuvy půdy jsou tam, jak oni řekli. A přesto se pořád držíme toho: „My to nevidíme, a když my to nevidíme, tak to nemůže vidět nikdo.“ Takže to, jestli někdo mohl vidět to kosmické dítě, které přichází… Byl jsem užaslý, když jsem to poprvé spatřil na záběrech z družice. Vlastně jsem nechtěl věřit svým očím, ukazoval jsem to svým přátelům a ptal se jich, jestli tam také něco vidí a oni tam prostě všichni vidí to dítě, protože tam je dítě, které připlouvá na jakési rybě.
Martina: Budu ho letos čekat a dívat se. Jardo, když jsem říkala, že nás kolem Vánoc obestře celospolečenská hypnóza, tak musím říct, že přesto, že máš pravdu v tom, že Vánoce začínají už začátkem září, nebo v lepším případě koncem září, tak přesto všechno si většinou na těch pár dnech od 24., i když jsme většinou do té doby v zajetí podivného běsnění a jiné hypnózy, vážím toho, že najednou v sobě vydolujeme to, jak bychom to chtěli mít. Alespoň na těch pár hodin, 24., 25., možná i 26., se upneme na rezidua toho, jak bychom chtěli vlastně žít, jak bychom si přáli se chovat, koho bychom si přáli potkávat a jak bychom život chtěli strávit. Přijde ti důležité, že to alespoň hledáme a že se o to alespoň snažíme, že nám to možná jde trochu křečovitě, možná se i trochu přetvařujeme, ale je to tam?
Jaroslav Dušek: Já to nevnímám jenom na Vánoce. Vlastně v každém dni existují určité okamžiky, kdy se člověk věnuje nějaké introspekci, nebo něčemu takovému. Mně to teď hodně umožňuje poslední vnuk, kterému je rok a něco, narodil se u nás doma, má rodný dům, je narozen v domě, má v rodném listu naši adresu. A tento chlapík tam s námi bydlí, mohu ho vídat pravidelně a on vyniká velikým vnitřním klidem, je zvláštně hluboce klidný.
Zrovna včera jsem ho měl na dvě hodinky v péči, dcera měla představení a tak jsem s vnukem chodil po Kampě, koukali jsme na řeku – a on má tak hluboký vnitřní klid, že jsem mu za to děkoval, že s ním můžu takto jako být, protože on ještě nikam nespěchá, nemá žádné myšlenkové představy, ještě neprožívá koncept času, protože projekt času je jedním z těch projektů, které nám pak brání být v přítomnosti, být v klidu.
Kdybychom neznali projekt času, tak budeme v přítomnosti, budeme přítomni, v pohodě a budeme vnímat jaké je počasí, jaká je nálada a podle toho bychom se chovali, ale protože jsme uvěřili na projekt času, tak máme diáře, plán, kalendář, věříme, že víme, co bude zítra, pozítří, popozítří, za týden, plánujeme ekonomiku na rok, na dva, na pět let dopředu. Žijeme v projektu času a tento projekt času je trochu v rozporu s životem jako takovým a s tím, o čem mluvíš, s klidem, s vnímavostí. Protože projekt času tě odvádí od vnitřní vnímavosti, zaměřuje ti pozornost mimo přítomnost – zabýváš se tím, co bylo, co bude, řešíš, že to nestihneš, co budeme dělat. A o Vánocích jakoby vydychneme. Koneckonců čištění je tam dáno i půstem, čtyřmi týdny čištění těla, což je obdobou práce, jak se říká na tom černém, na hlubině, kdy pracujeme s našimi hlubinnými energiemi právě proto, že slunce sestupuje jakoby do tmy, přibývá tmy, klidu, ticha.
V naší civilizaci jsme se tomu ubránili tím, že všude rozsvítíme světla, rozsvítíme všechny jakoby hezké ozdoby na ulicích, takže máme radost, jak to hezky svítí. Ve skutečnosti jde o introspekci, o to, jak sleduješ, že vnější světlo ubývá, slunce se zkracuje – a je to období, kdy rozžehneš vnitřní světlo, kdy ty se zabýváš tím, že znovu pracuješ na vnitřním plameni, na rozžehnutí, na pročištění tohoto plamene. A v tom nám právě nepomáhá vnější pozlátko, to blyštivé. Naopak by nám pomohl ponor ještě víc.
Ale je to období, které si každý z nás dopřává, když večer ulehne a spí, my jsme několik hodin denně v tom stavu, o kterém mluvíš, nebo máme tu možnost být, od toho je spánek. Spánek je období, kdy se zpátky synchronizujeme z našeho projektu času, z hektického myšlení, jsme synchronizováni do rytmu hluboké přírody. Spánkem se tam znovu rovnáme a pomocí snů dorovnáváme určité odchylky, ke kterým dochází právě tím, že zaměřujeme pozornost na projekt času, na projekt kariéry a vydělávání peněz, což jsou všechno projekty, které v přirozeném životě neexistují. Tam nejsou, tam se nevydělávají peníze; v přirozeném světě nejsou potřeba, na co by tam byly. Nemusíš budovat žádnou kariéru, jsi tím, čím jsi a rozkvétáš tím, čím jsi, a to jsou momenty, které jsou každou noc. Můžeme si to dopřát.
Často jsou lidé už tak přetíženi, že nemohou pořádně spát, nemohou usnout a pak používají nějaké prostředky na usnutí a spánek pak neplní tuto rovinu, je jenom částečný, částečně oživující, částečně čistící. Ve spánku se čistíš, rosteš, regeneruješ, když tělu umožníš takovou regeneraci, že před spaním nezahltíš tělo jídlem, nebo alkoholem, když mu dovolíš, aby do spánku vstupovalo odlehčené, nepřetížené mobilem, displejem, koukáním do počítače. Říká se, že aspoň dvě hodiny před usnutím bychom neměli koukat na žádné mihotavé světlo, které rozbíjí vnitřní svět, tvorbu melatoninu a podobně. Každá noc je sestupem do šera a zima je taková delší noc, kdy se dny krátí – a my žijeme v čase rozžehnutí vnitřního světla.
Martina: To znamená, podle toho, co říkáš, že máme každou noc tak trochu Vánoce.
Jaroslav Dušek: No, ano.
Martina: A myslíš, že je dobré sdružovat kolem sebe čím dál tím více lidí, kteří Vánoce budou hledat v každodennosti? Protože zatím o tom mluvíme, ale zároveň dodáváme: „Ale copak to dnes jde? Copak je to dnes možné? Vždyť mám děti, školné, hypotéky, práci a tak dále.“ Říkáš „přirozený svět“, ale pracuješ na tom, aby se vytvářely ostrůvky pozitivní deviace lidí hledajících a lidí bdělých?
Jaroslav Dušek: Já asi úplně nemám tendence shromažďovat lidi, nebo dělat takové akce. Moje práce, nebo to, co mě baví, je divadlo. Většinou tam chodí diváci, ti jsou shromáždění, jsme tam spolu a prožijeme dvě hodinky, když se to daří, ve společném ponoru, v introspekci, která je většinou zároveň doprovázena nějakou srandou, protože já si nemyslím, že to má být všechno takové vážné. Myslím, že život je v zásadě veselý už jenom tím, že existuje. To je docela velký kosmický vtip. To je tak velký vtip – život, životní formy, všechny formy života, to je něco tak vtipného, protože dodnes se v tom nikdo nevyzná. Dodnes se přesně neví, jak to je.
Japonský autor Harari napsal knihu „Sapiens“ o vývoji a dějinách lidstva. Když to čteš, tak ten největší vtip je v tom, že se ukáže, že se neví, jak to bylo. Neví se, jak to bylo, není žádná vědecká shoda o tom, jestli lidi žili ve dvoučlenných, kmenových rodinách, nebo kolektivních rodinách. Vůbec se neví, proč se lidé stali zemědělci. Je to velká záhada, protože zemědělci oproti lovcům jaksi zhloupli.
Martina: Proč je to napadlo, že?
Jaroslav Dušek: To je velmi zajímavé. Harari říká, že z průzkumů které máme, je evidentní, že lovci, sběrači, měli větší lebky, větší mozkovnu, že byli chytřejší, a že zemědělec zpitoměl a dostal se do projektu času, protože musel pěstovat, měl třeba strach z neúrody. Byl v určitém napětí, ve kterém lovec ani sběrač vlastně nikdy nebyl, ten vždycky něco našel, vždy bylo něco, co se podařilo získat, ale nemusel to pěstovat, vyvíjet. Harari říká, že je naprostou záhadou, proč se vlastně ujalo zemědělství jako energeticky nevýhodný způsob existence.
A představ si, že připouští myšlenku, že to vzniklo z jakýchsi záhadných náboženských důvodů, protože v Turecku je nalezena prastará svatyně z období 10 tisíc let před naším letopočtem, nějaké obrovské mnohatunové, nebo desítky tun vážící sloupy. Je to datované, nejdříve tomu nevěřili, pořád to dokola zkoumali, ale dnes je to prý obecně přijato. Mně je to datování jedno, ale tak to píše Harari. Oni tam stavěli obrovskou svatyni, ale okolo nic nebylo, žádné město. Dřív se mělo za to, že vzniklo nějaké sídlo, osídlení, tam lidé žili a postavili si svatyni. Tady se zdá, že se nejdřív stavěly svatyně a pak kolem nich vznikalo osídlení. A tento Harari říká, že zemědělství možná vzniklo proto, aby bylo možné na jednom místě uživit lidi, kteří stavěli svatyni, protože na daném místě potřebovali denně pracovat, stavět, potřebovali jídlo, obživu. A říká, že je docela možné, že pro stavbu té svatyně vzniklo zemědělství a tak našel úplně nové nečekané vysvětlení.
A tak si čteš knížku Harariho o dějinách lidstva, o tom všem, co jak bylo, nebo nebylo – a jediné, co tě na tom baví, je ten ohromný vtip, že se na tom stejně neshodne ani odborná veřejnost. Vždy je tam možnost jiného názoru, jiné představy. Také dodnes není přesně dohodnuto, jestli se mezi sebou dobrovolně mísily kmeny, neandrtálci, různé kmeny hominidů, nebo jedna nejsilnější parta ostatní převálcovala, vybila a udělala tak prostor pro sebe. A ani na to není jednotný názor. Ukazuje se, že v sobě neseme geny neandrtálce, že se to nějak mísilo a někdy tato mísení jsou velmi překvapivá. Když zkoumali Ötziho, tak zjistili, že má v sobě tibetské geny, speciální geny, které mají Tibeťané ve velkých výškách. A s tím se vůbec nepočítalo, že by už v době, kde se zamrazil do ledu, docházelo na planetě k takovému mísení.
Takže z toho důvodu říkám: „Život je asi nějaký vtip.“ A je to veselé, protože my se o tom pořád něco dozvídáme, pořád studujeme a pak se vždy vynoří nějaký další objev s velkou vážností jako novinka. A většinou to úplně změní dosavadní pojetí toho, jak to bylo do té doby a mě tenhle kosmický vtip ohromně baví.
Martina: Když se vrátím zpět k Vánocům, tak jedním ze zásadních atributů Vánoc je dar, obdarovávání. Jak to vnímáš, jak se díváš na dary? Protože někdo už se tváří, že je povznesen nad jakékoliv fyzické předměty, někdy je to příjemné povznesení, někdy je v tom povznesení skryto trochu nadutosti, protože se daný člověk cítí trošku jako výš, než ti, kteří si ještě potřebují kupovat trička a pantofle. Jak ty vnímáš dary?
Jaroslav Dušek: Je tam několik aspektů. Slovo „dar“ je pozpátku „rad“, to znamená, že to dáváš rád, děláš to ráda. Je to něco, co dělá radost. Dar a radost je něco, co by k sobě mělo z této povahy patřit. Druhý aspekt daru spočívá v tom, že v dobách, kdy se skutečně žilo tak, jak se žilo v minulosti, tak Vánoce byly příležitost někomu dát něco, co opravdu potřeboval. Bylo možné obdarovat druhého člověka něčím, co bylo skutečně pro něj nutné, nezbytné, užitečné. Dnes žijeme v přežrané době civilizace, ve které vlastně všichni všechno máme. Nemyslím úplně všichni, jsem si vědom toho, že jsou tady lidé, kteří žijí v nouzi, ale mluvím o většinovém pocitu, že není taková úplná bída, nebo nouze, že bys dávala někomu kalhoty nebo boty, protože žádné nemá. Takovéto dary by měli dostávat právě lidé, kteří to potřebují.
Ale lidé, kteří jsou saturováni, najedeni, nebo vlastně tedy spíš přejedeni, a jejich šatníky jsou přeplněny kvantem šatů, triček, košil, botníky překypují botami, mají už doma mixér, robota, myčku, pračku, ledničku větší než byt, tak tam je těžké si cokoliv dávat. Dnes si mezi svými blízkými již vlastně dary tohoto typu nedáváme, anebo se někoho opravdu zeptáme, co by potřeboval, jestli existuje něco, co by se mu hodilo. Ale kupovat si věci, dávat si dary jenom proto, aby se jakože dávaly dary, to už nám připadá nějaké přebujelé.
Pak existuje ještě jeden aspekt daru, který miluju, a to je způsob předávání daru, protože v tradici některých domorodých indiánů dar předáváš tajně. To znamená, že dar zanecháváš v prostoru toho druhého člověka, aniž bys mu řekla, že mu jej dáváš. Tam se nepovažuje za vhodné osobní předávání daru, nebo: „Já jsem ti koupil…, tak co tomu říkáš? Líbí se ti ten dárek? Kam jste si to dali? Kam jste si dali ten obraz ode mě? Kde ho máte? Proč tady nevisí?“, a takovéto trapnosti okolo.
Martina: Je za skříní…
Jaroslav Dušek:„Jé, my jsme ho ještě nevybalili, ale moc se na to těšíme…“ Indiáni věděli a znali, že aby dar vyvolal a přinesl radost, tak by v sobě neměl mít aspekt důležitosti, ega – „Já ti to dávám. Koupil jsem ti drahý dárek. Hele, než jsem to sehnal, to bylo teda něco. Měli poslední, sehnal jsem to pro tebe…“ To u indiánů není. Oni dar někde zanechají; někde v kapse toho druhého, v zavěšeném kabátu, nebo mu to dají někam do jeho prostoru. A dokonce je na člověku, aby sám buď pochopil, nebo nepochopil, od koho to je. Ani nemusíš vědět, kdo to tam zanechal.
Já jsem to ve svém životě občas udělal, že jsem někde takto u některých lidí nechával něco, tak jako na tajno. A pak bylo zajímavé, že se třeba neozvali, nereagovali, a já jsem si říkal, že to třeba ani nenašli, protože jsem to umístil rafinovaně. A pak třeba za rok, za dva jsme se potkali a oni tak jako přikývli jako že jo, že věděli, že to tak je a že je to pobavilo. Tak to je také aspekt daru, jak to předat, proč to dáváš.
Martina: Neočekávat díky.
Jaroslav Dušek: Tak. Budhisti mají takové rčení „Chléb položený na vodu“. To je dar, který dáváš prostoru, životu jako takovému, to znamená, že vezmeš krajíc chleba, položíš ho na vodu a on pluje. A jestli to snědí ryby, kachny, nebo najde nějaký člověk a bude to pro něj, sní to; to už je věc prostoru, není to tvoje věc. Ty posíláš dar do prostoru, položíš chleba na vodu a život a všechny okolnosti pracují dál a vzniká zase zábava, možnost, legrace, štěstí, radost z toho, jak se věci sejdou nebo nesejdou, jak se samy odehrávají.
Martina: V Bibli je „pouštět chléb po vodě“, je to vše promícháno.
Jaroslav Dušek: Ano. Takže myslím, že tohle vše patří k darům. A když se Vánoce přemění v záplavu darů, tak jsem to mohl vidět u dětí, nebo u vnoučat. Když si vzpomenu na sebe, tak když jsme byli mladí, měli jsme jeden hlavní dárek. Dokonce někdy se stalo, že rodiče nám dali rozhodnout. Táta mi v nějakém věku, bylo to asi spíš k narozeninám než k Vánocům, říkal: „Dostaneš buďto kolo (favorita, přehazovačku, berany), anebo magnetofon.“ Byly to dvě věci, které jsem si přál a já jsem se musel rozhodnout. A bylo to těžké rozhodování, protože ten magnetofon by byl dobrý. Magič tehdy, to nebylo jako dnes, že všechno hraje, mobily, to byl magnetofon.
Martina: Kazeťák…
Jaroslav Dušek: Ano, kazety, a byl to double, dvojka, mohla jsi nahrávat z jedné kazety na druhou. Ale vyhrálo kolo. Prostě jsem si řekl, že to bude pro mě veselejší dar. Pak jsem u vnoučat viděl, že už těch darů mají hodně a vnoučata začala googlovat, za kolik ty dary, co kdo dostal, byly. Najednou řekly, že někdo dostal levnější. My jsme na to docela koukali, jak se přes tyto přístroje a sítě rychle orientují a hned vyzkoumaly cenu dárku a už nás napomenuly, že třeba…
Martina:…Aha, ty mě máš rád méně, protože…
Jaroslav Dušek: To ne, to neměly: „Máš mě míň rád“. Ale prostě věcně: „Jak to, že tahle dostala dárek v ceně takové a já mám jenom takový?“ A nás zaskočil jejich způsob uvažování a viděli jsme, jak veliký posun je už tady v dárcích, jak je to něco úplně jiného. Dárek byl svátek, to se rozbalovalo a člověk se těšil, co tam bude. Dnes mám pocit, že právě děti už mají doma 20 plyšáků a vlastně všechno, a že nový dárek už nepřinese ten úžas, nebo překvapení. Myslím, že jsme přeplnění a že i v tom by bylo zajímavé víc čistit.
Takže pro mě je na Vánoce zajímavější, že si zazpíváme, že se spolu posadíme, že se třeba něco vypráví. A to mi přijde jako větší dárek, že rodina je pospolu, že se navštívíme navzájem a někde posedíme. To se mi zdá dnes cennější než to, jestli si dáme nebo nedáme nějakou věc. Nejlíp to před lety vyjádřila moje babička, kdy u vánočního stromku při rozbalování dárků vykřikla: „Zase taška a zase bez kapsy.“
Martina: Když si člověk představí štědrovečerní noc, tak ta byla vždy spojená s kouzlem, se zázraky, člověk mohl vidět budoucnost, spatřit svůj osud, najít poklad, o štědrovečerní noci se mohlo stát cokoliv. Co bys chtěl v tomto zázraku najít? Jaký poklad bys chtěl najít, nebo jakého zázraku bys chtěl být účasten, zažít ho?
Jaroslav Dušek: Já ti řeknu, co se mi stalo, ne co bych chtěl. V roce 2009 jsme s manželkou trávili Vánoce v Peru. Odjeli jsme tehdy na Mikuláše do Peru a vrátili se na Tři krále. Štědrý večer jsme trávili s indiány ve vesnici Apargilia, kam jsme se poprvé vydali v roce 2005, to jsme tam jeli ještě s výpravou dvanácti lidí, kteří nějak finančně podporovali indiánské děti, aby mohly studovat. Po čtyřech letech se manželka naučila španělsky a tak jsme se tam vydali sami dva. A Štědrý večer jsme trávili s rodinou, kde jsme měli dvě holčičky, které jsme podporovali.
A my jsme se rozhodli, že jim koupíme krávu. Pro indiány je předání daru ještě svátkem, je to něco, co je pro ně úžasné, jsou velice chudí, jsou tak chudí, že si v podstatě ani nedovedeme představit, v jakých podmínkách žijí, že mají třeba dvě brambory na den a podobně. V roce 2009 jejich domeček neměl okna ze skla, ale jenom z igelitů. V noci je tam pod nulou, je to 3500 metrů nad mořem, Apargilia je ještě o trošku výš, než Cuzco. Když jsme tam byli poprvé, tak jsme jim koupili berana a ovci, protože jsme chtěli něco, co by jim přineslo užitek, jehňata, stádo, a po těch čtyřech letech jsme si řekli: „Tak koupíme krávu.“ Zařídili to nějací místní indiáni, protože my neumíme koupit krávu v Peru, že bychom šli na trh a vybrali správnou krávu, tak jsme dali peníze.
Martina: A špatně se vozí.
Jaroslav Dušek: A špatně se vozí. Kráva byla koupena a čekala na kraji vesnice Apargilia spolu s indiánkou, která nám ji měla předat. My jsme několik dní před Štědrým dnem byli na výletě v horách, šli jsme z Cuzca. Tři týdny jsme bydleli v Cuzcu, chodili v jednom kuse kolem dokola pěšky na výlety, nebo výpady taxíkem. Šli jsme do vesnice Salkantaj, to je asi 3 hodiny pěšky z Cuzca, pořád vstoupáš nahoru, nahoru do hor a stejně se jmenuje sedmitisícovka, hora, která podle indiánů řídí to území. Je to vůdčí duch území Apuate, je to ta hora, kterou ti ukazují z letadla. Když máš štěstí, tak Salkantaj je nad mraky, na špičce je ledovec a kouká skrz mraky nahoru, a pilot často nad Salkantajem nakloní letadlo a ukáže ji cestujícím, nebo upozorní na to, že pod námi je Salkantaj.
My jsme byli ve vesnici Salkantaj a nějak jsme předpokládali, že uvidíme horu, když se jmenuje stejně. Koukal jsem do mlhy, do mračen směrem, o kterém jsem se domníval, že je Salkantaj, a žádal jsem Apua, ducha hory, aby se mi ukázal, jestli je to možné. Jestli je možné, aby se rozestoupily mraky. No, nic se nerozestoupilo, nic jsme neuviděli a o několik dní později, asi o dva, tři dny později byl Štědrý den a my jsme jeli za indiány předat krávu, ten dar. Byl večer, už zapadalo slunce a my jsme měli od indiánů z Cuzca půjčený mikrobus, který byl ve stavu, v jakém by u nás vůbec nemohl jet po silnici. To znamená, že úplně nereagoval na pohyby volantu, nebo jsi musela volantem hodně pohnout, než kola pochopila, co po nich chceš. Okénka byla stažena do půlky, nešla vytáhnout ani stáhnout, takže bylo celkem frišno, měli jsme proto na sobě čepice a šály a smáli jsme se, že jsme vypadali jako nějací partyzáni, kteří jedou do hor mikrobusem přepravovat nějaký kontraband. Každé světlo svítilo jinak, jedno trošku jakoby nahoru, jedno spíš níž. Byla to prostě zábava, smáli jsme se tomu, jak jedeme.
A bylo úplně modré, čisté nebe, slunce právě zapadalo a před námi stál celý Salkantaj, kompletní sedmitisícovka. Bylo to něco tak ohromujícího, byl to tak velký dar, byla to odpověď na tu prosbu z doby dvou dnů předtím. Prostě najednou tam stál Salkantaj, vedle něj další šestitisícovky. Všechno obnaženo, všechno v plné kráse. Tyto hory jsou ohromně vznešené. A je výjimkou, že je můžeš takto vidět. Není obvyklé, že je vidíš takto kompletní, celé, čisté. Bylo to neuvěřitelné, bylo to na Štědrý večer a my jsme tam jeli. Teď se už úplně setmělo, převzali jsme krávu, a mysleli si, že manželka povede krávu a já pojedu mikrobusem. Ale kráva se bála manželky, manželka se bála krávy, tak indiánka musela jít s námi a došli jsme na Štědrý den i s krávou do naší rodiny.
Tam se všichni rozplakali, protože pro ně v tu chvíli nebyl větší dar než kráva, takže to vzbudilo ohromnou radost. Také jsme jim koupili dárky, každému členu rodiny jsme koupili něco tak nějak podle pocitu, co by komu udělalo radost. Oni krávu tedy převzali a radovali se a pak jsme si sedli a my jsme na stůl položili hezky, krásně zabalené dárky s pentlemi a řekli jsme jim, že to jsou jejich dárky a každému jsme dali ten jeho. Oni seděli a nic nedělali. Seděli, bylo ticho a já jsem najednou pochopil, že oni zřejmě nejsou vůbec zvyklí si předávat zabalené dárky, že vůbec nemají takový zvyk, protože to už je nadbytečný nesmysl – nějaký balicí papír a podobně. Že si dají dárek, možná ho i tajně někde nechají a najednou tam seděli proti těm balíkům a koukali. Já říkám manželce: „Hele, zeptej se jich, jestli by ty dárky chtěli vidět.“ Tak se jich zeptala a všichni úplně nadšeně: „Ano, ano, jo, jo…“, protože si netroufli, nevěděli, co mají dělat. Tam je vždy hezké, když narazíš na jiný zvyk. Tak teda jsme jim řekli, ať to rozbalí. Rozbalovali to, samozřejmě se radovali, ale ten moment, jak tam ta rodina sedí – a my byli zmatení, proč to nerozbalují, proč se na ty dárky nevrhli… to se nedá zapomenout.
Martina: Děti to u nás trhají…
Jaroslav Dušek: Ani děti, nikdo si netroufl, všichni seděli, koukali na nás, protože nám říkali Madre, Padre. I ta vážená maminka rodiny mi říkala Padre. Přistupovali k nám s velkou úctou. Udělali jsme chybu, že jsme jim řekli, kolik stojí letenka. Zeptali se nás, kolik jsme zaplatili za letenku a my jsme to řekli, byli jsme naivní. Pro ně to byla částka, kterou za celý život neuvidí, nedají dohromady. Částka tak absurdní, jako kdyby mi někdo řekl, že letenka stála 100 milionů korun – a v tu chvíli jsme pro ně byli někdo, kdo má neomezené možnosti, takže se k nám chovali až s přemrštěnou úctou.
Nicméně byl to velmi krásný Štědrý večer, pila se čokoláda, jedla bábovka, což jsou u těchto horských indiánů, v této vesnici jejich tradiční jídla a povídali si o zvycích. Indiáni jsou velmi zvláštní tím, že aniž by znali členy naší rodiny, znali jenom mě a Ivetu a čtyři roky předtím tam byla s námi Agáta, tak znali jména dalších členů rodiny a ptali se na všechny jménem; „A co Martin? Jak se má Martin?“ Prostě už si osvojili, jak se kdo u nás jmenuje, vyptávali se na jednotlivé členy rodiny a sváděli jsme debatu o tom, jak u nás vypadají Vánoce a jak to je u nich. Je fascinuje sníh, který u nás napadne, jaké to je, nebo jaké to je bruslit, co to je bruslit, to neznají. Tak jsme si povídali a trávili nádherný Štědrý večer.
Jeden z dalších darů, které jsme dostali, bylo to hvězdné nebe. Ten den se nebe vyčistilo, bylo úplně jasno a mám dojem, že dokonce bylo novoluní, nebo těsně okolo novoluní, protože Měsíc na nebi nevévodil, ale vévodila Venuše. Neuvěřitelně jasná, ohromná, zázračně svítící Venuše. Když jsi ve výšce 3500 metrů nad mořem, tak samozřejmě jsi mnohem blíž nebi. V těch oblastech, kde jsme byli, je extrémně čistý vzduch, protože třeba v Cuzcu se netopí, tam nejsou komíny, nemají čím topit, tak tam pro turisty mají maximálně nějaká topítka, ale jinak netopí. Oni prostě mají houně a zahřejí se nějakými dekami, ale ne tím, že by měli kamna a komíny, protože by neměli čím topit. Takže vzduch je opravdu extrémně čistý, není tak zatížený jako u nás a vidíš nebe mnohem blíž, než jsi zvyklá. To byla tak fascinující podívaná, byl to takový vrchol, a ta tečka byla Venuše, která na nás ze shora zářila. Bylo to úžasné.
Martina: Jardo, evangelista Matouš, ale třeba také templáři říkali: „Kde tvůj poklad, tam srdce tvé.“. Jak si to vykládáš?
Jaroslav Dušek: No, že pokladem je srdce. To je poklad. Srdce je něco, co náš drží, něco, co je velmi zvláštní orgán, který pomocí zvláštních rotací, které uděluje krvi, roztáčí krev do zvláštních vírů a tak s ní dokáže hýbat v tisících kilometrech našich tepel, žil a cév. To jsou ohromné, předlouhé vzdálenosti, kdyby se to natáhlo. A tato krev dokáže protékat i těmi nejjemnějšími cévami díky impulsům, kdy komunikuje srdce a jádro červené krvinky. Komunikují spolu, mají nějakou zvláštní komunikaci, která umožňuje pohyb krve.
A když se ti někdy stane, že se s někým obejmeš a ucítíš tep jeho srdce, nebo položíš ucho na něčí hruď a teď tam slyšíš: buch, buch, buch, buch… Tu zvláštnost, co opravdu dejme tomu 50krát za minutu plus mínus tepe, 50krát buch, buch, buch… Neuvěřitelné, opravdový poklad, zázrak. To je něco.
Martina: Jardo, moc děkuji za vánoční povídání a rozjímání a těším se, že budu vyhlížet zítra na obloze to dítě, co je tu od věků. Díky moc.
Jaroslav Dušek: Taky děkuju.
Martina: Jaroslave, blíží se konec roku, už je skutečně za dveřmi. V našem předchozím povídání jsme mluvili o pokladu, o tom, že kde je tvé srdce, tak tam je tvůj poklad. Řekni mi, když se tak přibližuje konec roku, ať už ho vnímáš astronomicky, astrologicky, nebo nábožensky, je to pro tebe předěl? Přeješ si něco do nového roku? Využíváš toho, abys třeba něco v sobě ukončil, něco začal, jak to prožíváš?
Jaroslav Dušek: Já spíš z toho mám takový zvláštní, nemůžu říci přímo záchvat smíchu, ale vnitřní smích, protože se pořád mluví o nějakém novém roce. Kde by se vzal? To není žádný nový rok. To je prostě projekt času a v rámci projektu času se napočítal nějaký nový rok podle našeho kalendáře, v němž bůhví proč, pořád používáme 12 měsíců, a který má úplně nesmyslný počet dnů. My jsme se usalašili v rytmu, který neexistuje. 12 měsíců, ty mají 30, 31 dnů, jeden má 28, a teď se vlastně neví, proč to takto prapodivně je. No, aby to vyšlo tak nějak dohromady.
Skutečných měsíců, fází na nebi, není za kalendářní rok 12. Během kalendářního roku měsíc 12 a půl krát projde své fáze, přesněji 12,48krát, ale netrefí se přesně do našeho kalendářního roku. Třeba asijské civilizace se řídí měsícem a mají nový rok podle novoluní, tedy mají nový rok úplně jindy, na konci ledna nebo v únoru, podle toho, jak to vyjde s novoluním. Řídí se aspoň něčím na nebi, co odpočítává čas, protože měsíc je zvláštním typem počítače, a tak to aspoň opírají o něco dejme tomu reálného.
My máme Nový rok prostě 1.1. Já bych třeba chápal, kdyby se to počítalo od slunovratu, nebo od prvního jarního dne – je první jarní den, začíná nový rok, znovu se to rozvíjí – a takto by běžel rok. Ale ho máme v nějakém nesmyslném datu 1.1. – a já se nad tím spíše bavím, takže nový rok tam úplně nevidím. Pro mě to spíš běží od slunovratu a myslím, že jaro je impuls, kdy bych vnímal to nové, to, co přichází.
Takže zrovna 31. prosinec není nějaký den, který bych obzvlášť světil, nicméně jsme někde s rodinou, nebo se sejdeme s tátou buď na Sázavě, nebo třeba jedeme do Jindřichovic pod Smrkem, kde je nás víc, rodina, vnoučata, děti. Tam jsme spolu, koneckonců všichni mají volno, tak se scházíme. Jsou to dny, kdy nehraju, nejsem ten, kdo hraje na Silvestra. Stalo se nám to myslím jednou, že jsme hráli 30. nebo 31. prosince v Hradci Králové, kde jsme na požádání tehdejšího ředitele Divadla Ládi Zemana představení v takovémto čase udělali. Ale jinak si dopřávám klid. V zimě dejme tomu od 20. prosince do takového 10. ledna většinou nehrajeme, máme volno, děláme si zimní očistu, regeneraci.
Ale že bych si dával nějaké předsevzetí, nebo si říkal: „A do tohoto kalendářního roku…“, to úplně ne. Byly doby, kdy jsem třeba právě okolo Vánoc dělal takový pokus, že jsem si řekl: „Rok nebudu pít žádný alkohol“, protože se mi zdálo, že už je to hodně mechanické, že kamkoliv jsem okolo Vánoc, nebo mezi Vánoci a Silvestrem přišel, hned jsem vždy slyšel: „Dáš si decinku, nebo panáka? Pojďte, dáme si.“ A já jsem si pak říkal: „Co se to děje, to už je úplně automatické.“ A zrovna jsem měl tehdy kamarády, kteří byli dlouholetí abstinenti a vždy s námi seděli, pili čaj, my pili vínko, nebo něco jiného a říkali jsme jim: „Nevadí vám to?“ A oni: „Ne, ne, ne, jsme v pohodě.“ A já jsem si říkal, jaký je to pocit a dal jsem si úkol, že rok nebudu pít žádný alkohol, pivo ani nic jiného. A protáhlo se mi to na tři roky, protože ten zážitek byl úžasný. A po třech letech mi vinaři vysvětlili, že víno není alkohol, že vlastně dělám velkou chybu, když ho nepiju, tak jsem začal zase popíjet.
Také jsem tři roky nejedl maso. Říkal jsem si: „Dám si rok bez masa,“ a nakonec z toho byly tři roky, kdy jsem maso vůbec nejedl. Takže asi dvakrát v životě se mi stalo okolo tohoto období, když už tak jakoby jsi z okolí dotazována, jestli si dáváš nějaké předsevzetí, že jsem si naordinoval takovýto pokus, závazek, výzvu, impuls. Ale jinak období introspekce spíš vnímám během období adventního půstu, tam se mi zdá, že je to doba pročišťování a určitých otázek, nebo výzev. Ale spíš je to pro mě vždy proces a který není svázán s datem 1.1., tak to úplně nemám.
Martina: Když tě poslouchám, tak se mi líbí, když říkáš: „No, to je opravdu velký vtip, tomu já se tak vnitřně směji. Nový rok; proč jsme si to vybrali… No, dary, to mě taky baví, to mě pobavilo.“ A říkám si, že jsi byl přece vychováván pravděpodobně úplně stejně jako většina lidí tvé generace, a tudíž tě výchova rodičů a posléze reálný život přivedly na úplně stejné scestí, jako nás všechny ostatní. Kdy se ti podařilo žasnout z toho, jak ťuká srdce? Kdy se ti podařilo začít rozporovat to, že společenská úmluva o tom, kdy začíná nový rok a že tak se to dělá, pro tebe vlastně neplatí, anebo že ji alespoň nepřijímáš jako status quo?
Jaroslav Dušek: To, co říkáš, jsou relativně složité otázky. Přemýšlím, jak na to mám odpovědět. Nemám žádné „kdy“, jako že bych řekl: „To se stalo přesně tehdy, protože jsem spadl z balkónu a cestou, jak jsem letěl, tak jsem si to všechno uvědomil…“ To ne, takto to nemám. Spíše je to průběžný proces neustálého tázání, protože jsem si od dětství, kdy mě bylo tak 4, 5 let, kladl otázky, které mě zajímaly. A hlavní otázkou bylo: „Kde je to „já“?“ To, o kterém se vždy mluví, když někdo říká „Já“. Tak jsem přemítal: „Co je to to Já? Kde to je to Já, se kterým se identifikuji jako já?“ Už jako dítě jsem věděl, že Já není tělo, že to je něco jiného.
Takže jsem si takové nějaké podivné otázky kladl už jako dítě. Potom možná v tom období byla taková zvláštnost, že jsem měl přístup u nás doma do knihovny, jakmile jsem uměl číst. Rodiče tam měli evropský literární klub, kde byly knihy považované za dobrá umělecká díla od všech možných autorů. A já jsem tam měl jako dítě volný přístup a mohl jsem si číst, co jsem chtěl, takže jsem mnohdy četl knihy, na které bych věkově neměl mít ještě v sobě aparát na jejich vnímání. Četl jsem knihy, kterým jsem moc nerozuměl, a vyvolávaly ve mně otázky, ale bavilo mě to. Zakousnul jsem se do toho, snažil jsem se pochopit, co to tam je napsáno, jak oni to myslí.
Takže jsem byl od dětství ve stavu otázky: „Co to ten svět říká? Co říkají dospělí, kteří ty knihy píší? Protože kromě knih, jako „máma má mísu, Ema má maso“ a podobné texty, které jsem celkem chápal, to mi nedělalo potíže, jsem četl opravdu souvětí, nebo i starší jazyk, nějaký Vančura nebo kdo a teď tam byly takové zvláštní věty, že jim člověk skoro ani nerozuměl.
Mimo toho, co tam je řečeno, co je podmět, odkud to vede přes všechny ty vedlejší věty, jsem asi od malička mnohem víc měl v sobě otázku „Co to je?“ Pak se ke mně samozřejmě dostaly knihy, které se tímto zabývají, a kamarádi, přátelé. Vynořili se lidé, jak to tak v životě bývá, když se tomu otevřeš, kteří říkali něco, čemu jsem nerozuměl, nebo jsem si třeba říkal: „Jak tohle může tvrdit, taková hloupost. Vždyť ten člověk mluví obráceně než všichni.“ No, ale druhý den bác ho, knížka na podobné téma, nebo článek v novinách, nebo něco na internetu a najednou se ten obrázek tak jako zvláštně začal znovu rozplývat, znovu skládat, a začaly se mi hodně líbit – když jsem je objevil – domorodé způsoby přemýšlení, taková ta svědectví od lidí, kteří trávili čas u indiánů, domorodců, u aboridžinců, a začal mě fascinovat tento úplně jiný přístup k životu, k myšlení, ke strukturám, k autoritám, k tomu, k čemu se obracíš.
A právě to domorodci a indiáni mají vybudováno nějakým jiným, zvláštním způsobem, který mně připadal blízký. Zdálo se mi blízké to, co říkají indiáni, že uctívat nějakého člověka je nevhodné a že oni se obracejí k praotci ohni, k otci slunci, k matce zemi, k bratru vzduchu a k matce vodě a že to jsou energie, od kterých se učí; to jsou ti učitelé, ke kterým se obrací. A mně se to zdálo jako dítěti úplně jasné. Co jiného to bylo než oheň, slunce, vzduch, voda, řeka Sázava, země, to, co jsme s kluky zkoumali, kde jsme experimentovali. Vždyť to bylo ono, tam jsme se učili.
Velkou radost mi udělal pan docent Hejný, který jednou mluvil v rozhlase, syn pana profesora Hejného, toho, který se snaží prosadit trochu jiný přístup k matematice. A tenhle pan profesor Hejný byl myslím v Českém rozhlase, mluvil s reportérem a narazili na jiný způsob výuky matematiky. A reportér, redaktor, nebo moderátor se zeptal: „Promiňte, pane docente, ale když rodiče neznají vaši matematiku, jak to potom mohou dítěti vysvětlit?“ A pan docent řekl: „Ale rodiče nejsou od toho, aby dítěti něco vysvětlovali.“ A teď bylo vidět, jak se redaktor úplně zarazil a pan docent pokračoval: „Ani učitel není od toho, aby dítěti něco vysvětloval.“ Na to už hodně zmatený moderátor řekl: „No ale, kdo to teda tomu dítěti vysvětlí?“ A pan docent řekl: „Kamarád, spolužák. Od něj to platí, to je živá zkušenost. To ostatní, víte, je mrtvá autorita.“
Potěšilo mě, že se na to dívá ze svého pohledu výuky matematiky, protože mě také vždy přišlo, že to živé, to nejživější je to, na co si sám přijdu, to, co objevuji, nebo to, co proberu s nějakými kamarády, kteří byli zvídaví a hloubaví a také se na tyto věci ptali. Vždy jsem byl v rozpacích nad nějakou autoritou, která něco tvrdila a chtěla po mně, abych to tak přijal. Já jsem vždy v sobě měl, že to musím prozkoumat, že prostě nemohu přijímat nějaké věty. Po letech mi můj táta řekl: „S tebou se od dětství nedalo diskutovat. Všechno jsi vždy uhádal, už jako malý jsi to uhádal. Bylo to hrozné.“
Martina: To je pravda, já jsem teď v období velice, velice mrtvé autority. Myslím, že snad nikdy nikdo nebyl mrtvější autoritou, než jsem teď já. Ale přesto všechno mě baví konfrontovat to, co společnost, svět, lidé globálně považují za běžné – a co považuji za běžné já a jenom mě baví žít přítomným okamžikem – samozřejmě, víme že to umíme, někdo líp, někdo hůř. Člověk by plánovat nemusel, dobře, víme to, ale plánujeme. Přesto všechno jakýmsi motorem života jsou naše cíle. Tak to je, to platí už hezkých pár desítek let.
Jaroslav Dušek: To já tak vůbec nemám.
Martina: A řekni mi, co ty sis počal se svými cíli?
Jaroslav Dušek: Já jsem cíle nikdy moc nesvětil. Mně to bylo vždy divné, proč bych měl mít cíl. Nechápal jsem totiž, k čemu by to mělo být. Jednoduše – k čemu mně bude nějaký cíl? Buďto ho dosáhnu, no tak co, tak dosáhnu. Nebo jej nedosáhnu, tak budu rozladěný. A když ho dosáhnu, tak je splněno a jdeme dál, nebo co? Mnohem víc „než plánovat budoucnost“, mě opravdu zajímá, abych tak řekl „vyhmatávat“. Třeba se mi stane, že domlouváme nějaké termíny na představení v příštím roce a u některých termínů jasně vím a říkám: „Ano, tady to půjde.“ A u některých říkám: „Tady přesně nevím, jak to dopadne,“ protože to ještě není jasné.
Nevím, jakým hmatem hmatám do budoucnosti a cítím, že některé věci se určitě stanou, u některých si nejsem jistý a u některých vím, že to nepůjde. Je to velice zvláštní. Já jsem prostě přijal, že život je moudřejší než já, jako fenomén, a že stejně přinese zajímavější řešení než to, které naplánuji. To ti krásně ukazuje Peru. Nejsem si jistý, jestli jsem ti to už nevyprávěl a omlouvám se i posluchačům, kdyby to byla opakovaná historka, ale je to nádherná ukázka toho, co to je plán, plánování a co to je potom realita.
Proběhlo to tak, že jsme byli při prvním zájezdu v roce 2005 v Bolívii u jezera Titicaca a tam je nad Kopakabanou stará indiánská observatoř ve skalách. V těchto skalách jsou různé díry, těmito dírami běží slunce při rovnodennosti, nebo při slunovratu, proběhne paprskem v určitou chvíli a osvítí skálu někde naproti. A podle toho, jestli ji osvítí vlevo nebo vpravo, indiáni vědí, jestli bude úrodný nebo horší rok. Jsou to velmi prazvláštní zařízení, už jenom když si představíš, jak vrtají díru do skály, aby slunce přesně v tu minutu někam svítilo. Tak to už samo o sobě je velmi složitou představou, jak to naplánovali.
Byl tam místní šaman, jmenoval se Ramon Melon, nyní už nežije. Ten k nám promlouval. Olga Vilímková, naše slavná učitelka, kterou jsme měli v Peru jako průvodkyni, tlumočila. Šaman mluvil a já jsem pořád jen plakal, protože se mi při jeho řeči spouštěly slzy. Pořád jsem si říkal, co to je za chlapa, co to je? Takový lehce obtloustlý, chyběl mu nějaký zub, měl tučnější dlaně a zvláštní gesta rukama. Já jsem si ho prohlížel a říkal jsem: „Co mě na něm rozplakává? Proč mi tenhle člověk spouští slzy?“ On krásně mluvil, já jsem se otočil a koukám, že tam jsou dvě vztyčené skály, o kterých předtím mluvil, dva ploché kameny vztyčené vzhůru. A já jsem si mezi ty kameny stoupnul, opřel jsem se o ně a tělem mi začala probíhat taková zvláštní energie. Všiml jsem si, že pode mnou je jakoby hlava kondora a že tento kondor kouká na Kopakabanu a že ty kameny jsou vlastně křídla. Došlo mi, že to je postavené jako letící kondor.
Všiml jsem si, že on na mě kouká, jak tam tak stojím. Tak jsem šel za Olgou a říkám: „Hele, zeptej se ho, jestli je to kondor; vlastně křídla kondora a kondor.“ A on řekl: „Ano, je to tak.“ A já jsem jí říkal: „Prosím tě, zeptej se ho, co to bylo, že jsem viděl v jezeru Titicaca dvouhlavého obrovského hada?“ Když jsme pluli po Titicaca a já jsem se na to ladil, tak jsem tam opravdu viděl obrovského dvouhlavého hada. Ona mu to řekla a on říkal: „Ty jsi viděl hada v Titicaca?“ A já říkám: „No, on tam je.“ A on: „To jsi dobře viděl. To je prastará legenda o obrovském hadu, který žije v jezeru Titicaca, kterého se lidi báli, a když vylézal ven, tak protože dostali strach z hada, který jim nic nedělal, vůbec je neohrožoval, tak mu usekli hlavu a jemu dorostla druhá. Část toho těla se tam proměnila v pohoří okolo jezera Titicaca.“ Ten indián mi to ukazoval: „Tohle je ten zkamenělý had a tady zase dorostlo toto. A v tom jezeru žije to, co dorostlo. A na tomto pohoří žije mimořádné, nadprůměrné množství hadů.“
Tak jsme si s tím šamanem povídali ještě o nějakých dalších věcech, a to bylo velmi krásné. Šli jsme s ním a s Olgou, která tlumočila, po cestičce a v jednu chvíli on řekl: „Já jdu tudy,“ a odbočil. A já jsem říkal: „Já jdu tudy“ a pokračoval jsem ve svém směru. A tak jsme se rozešli.
Odjeli jsme do jiného města a já měl sen, který spočíval v tom, že jsem před očima pořád viděl tohohle Ramona Melona, jak drží nad hlavou ceduli s nápisem Kopakabana a pořád s ní pohybuje a volá: „Kopakabana, Kopakabana.“ Dlouho jsem nemohl usnout, nebo jsem se budil. Ráno u snídaně jsem říkal Olze Vilímkové: „Olgo, nemůžeme se vrátit do Kopakabany? Ramon včera na mě fest mával cedulí a volal mě.“ A Olga řekla: „Jardo, nemůžeme se nikam vracet, máme přece naplánovanou výpravu, lidé také mají letenky, musíme jet na Salar u Uyuni, na solnou poušť. Program nemůžeme měnit, nejde to, je tady 12 lidí.“ A jak mi říkala, že to nemůžeme měnit, tak najednou se tak zarazila a říkala: „Počkej…“, celou dobu tam hrálo španělsky rádio a Olga mi říkala: „My nemůžeme jet na Salar u Uyuni.“ A já říkám: „Jak to?“ A ona: „Je stávka dopravců, ničím se tam neprojede, z nějakých důvodů to tam zablokovali.“ Já říkám: „No tak, to vypadá nadějně, že bychom se mohli vrátit teda do Kokapabany.“
Tak naše výprava hlasovala, dohodli jsme se, že se vrátíme k jezeru Titicaca, strávíme noc na Isla de Sol, na Ostrově slunce a další den pojedeme do Kopakabany za Ramonem. Tak jsme to udělali, další den jsme jeli za Ramonem, a všichni na lodi debatovali: „No jo, ale bude tam Ramon? Nebo kde ho najdeme?“ A já říkám: „Bude ve skalách, kde jsme se potkali, tam na nás bude čekat. Kde by byl jinde…“ Tak jsme tam šli a Ramon tam seděl. Vstoupili jsme a Ramon se začal smát a říkal, že měl sen, že má jít čekat do hor, ale nevěděl na koho. Měl sen, který mu řekl, že je potřeba jít do hor a byl to tak silný sen, že ho přinutil opustit celoměstskou slavnost. Ten den se totiž konala v Kokapabaně důležitá slavnost pro všechny obyvatele, které se všichni účastní, a on tam nešel, protože měl tento silný sen. Nevěděl, na koho bude čekat, my jsme tam přišli, a on se začal smát.
Martina: No na Jardu bude čekat…
Jaroslav Dušek: Ramon dělal s listy koky nějaký obřad a zvláštní bylo, že nám řekl, abychom i my dělali obřad, kdy jsme každý vyslovili přání a s tímto vysloveným přáním jsme dali malou obětinku do ohně, což byly bonbonky, takové cukrátka, které jsme tam koupili. On říkal, že oheň to má rád. Pak mě dal do ruky mandli ve skořápce, Olze Vilímkové dal mandli a řekl, že můžeme mít přání v duchu, tiché, nevyslovené, a dát tu mandli do ohně. Měl jsem své přání, dal jsem tam mandli, Olga měla tiché přání, dala tam mandli a Ramon pak řekl obě naše přání, což bylo zajímavé. Takže já jsem potom říkal Olze: „Představ si, že on řekl moje přání.“ A Olga říká: „Moje taky, on to prostě poznal.“ Takže vyslovil ta přání a pak řekl, že může udělat zdravotní obřad, jestli chceme za někoho obřad kvůli zdraví.
Tehdy tam s námi byla dcera, která měla jít v září na operaci čelisti, a tohle bylo v červnu. Tak říkáme: „Dcera má mít operaci čelisti, tak jestli by šel třeba udělat obřad, aby to dobře dopadlo.“ Tak on svolal duchy, aby všechno bylo tak, jak má být. No a ta operace dcery dodneška nikdy neproběhla. Nebyla prostě potřeba. Právě tam jsem si zvykal na to, že plánovat něco je hezké, ale že jsem spíš otevřený tomu, co život přinese. A jak můj život běží a odehrává se, tak se mi jen potvrzuje, že když jsem spíš otevřený, méně plánuji a víc dovolím životu, aby ke mně promlouval, aby ke mně přistoupil v nějakých událostech, kterým třeba z počátku přesně nerozumím, nebo úplně nevím, jaký mají smysl, ale cítím, že mají proběhnout, tak mě to přináší radost a obohacení. A také vděčnost za to, jak život o nás pečuje; jakým způsobem jsme v této péči, pokud to dovolíme. Když se tomu bráníme, pořád plánujeme, vzpouzíme se životu, nebo ho chceme dokonce přechytračit.
Martina: Chceme poradit životu, jak by to šlo udělat líp…
Jaroslav Dušek: No jistě. Mám známého, který je jasnovidný a před mnoha lety ho oslovili kamarádi, jestli by mohl telepaticky ovlivnit losování čísel Sportky, protože měl zvláštní schopnosti, byl léčitel a uměl se do hmoty opřít. A on řekl: „Nikdy jsem to nedělal, ale co, můžu to zkusit.“ A tak si vzal jejich 6 čísel, sedl si před televizi ve chvíli, kdy to začíná a najednou zbledl a omdlel. Když se probral, tak řekl: „Je tam strašná tlačenice.“
Martina: (smích…)
Jaroslav Dušek: Tak já vnímám to plánování, víš. Jako strašnou tlačenici, kdy všichni lidé něco plánují a je tam strašná tlačenice. A mně se nechce s někým přetlačovat. Nevidím k tomu důvod, protože vím, že život má vždy řešení – moudřejší, komplexnější, chytřejší a přínosnější než to, co naplánuji já.
Martina: Jaroslave, ty jsi byl loni opět na Novém Zélandu. A to na českém filmovém festivalu, kde se také promítal film „Úsměvy smutných mužů“ z protialkoholní léčebny, ve kterém hraješ závislého člověka. To je asi okamžik, kdy jsi při promýšlení této role mohl hodně času strávit přemýšlením o člověčích i společenských závislostech. K čemu jsi došel? Jak jsme na tom?
Jaroslav Dušek: Nebylo to ani tak při přípravě na tuto roli. Takových příhod jsem zažil v životě před tím docela dost, kdy v mém okolí kamarádi, nebo blízcí lidé, zápasili se závislostí na alkoholu a někteří i podlehli. Takže jsem viděl, jak do člověka může zvolna vstupovat skutečný démon a postupně jej obsadí, prostoupí a podřídí si ho. Většinou to poznáš podle toho, že lidé, kteří podléhají závislostem, začnou lhát, ale věří tomu, co říkají. Nelžou účelově, že by tím něco chtěli získat, ale už to mají takhle v hlavě vylhané, zkreslené. A když je na tu lež chceš upozornit, velmi se zlobí, pláčou, vztekají se, nebo se cítí dotčeni, protože už opravdu věří svému konceptu, tomu zvláštnímu démonickému bludu, který je prostoupí.
Takže jsem to nemusel ani tak promýšlet při přípravě na tuto roli, nehledě na to, že moje role v tomto filmu není tolik o závislosti, já už jsem tam jakoby srovnaný. Moje role je člověk, který je z jiné galaxie, velitel hvězdné flotily ze souhvězdí Aldebaran. Takže je to speciální člověk. Setkal jsem se i se skutečným mužem, kterého jsem v tomto filmu hrál. Potkal jsem ho na premiéře, tvůrci se podivili, že tam přišel. Říkali, že je to plachý člověk, introvert. Ale zjevil se na premiéře a já jsem si říkal: „No tak když tady je, tak ho přece představím divákům.“ Tak jsme šli na jeviště spolu. Tvůrci mi říkali, že asi nebude mluvit, že je plachý. Ale mluvil krásně, byl vtipný, svedli jsme normální dialog. A když skončil film, tak jsem šel za ním a říkám: „A nezkazil jsem tě?“ Protože jsem ho před tím neznal a hrál jsem jenom tak, jak mi Pepík Formánek říkal, protože ho znal.
Pepík Formánek je autor scénáře i knížky „Úsměvy smutných mužů“. On si prošel alkoholové peklo a podařilo se mu z toho dostat a o tom tento film je. Mimochodem, víš, kolik lidí se uzdraví? Ne z úplně všech alkoholiků, ale samozřejmě jen z těch, kteří se jdou léčit. Kolik myslíš, že se jich trvale, zbaví závislosti?
Martina: Někde jsem četla, že jsou to zdrcující tři procenta.
Jaroslav Dušek: Ano.
Martina: To není mnoho.
Jaroslav Dušek: Není to mnoho. A je třeba si uvědomit, že také zhruba tři až čtyři procenta lidí je schopno se zázračně uzdravit, protože jsou ochotni opravdu vzít svůj život do vlastních rukou. Není to většina. Je to zlomek, ale tato tři procenta jsou velmi tajemné číslo, protože se rytmicky opakuje plus mínus tři až pět procent. Říká se, že projevené hmoty je zhruba tři až čtyři procenta, a té neprojevené, které se říká temná hmota, je devadesát šest procent. A to neprojevené drží pohromadě existenci těch čtyř procent.
V těle přes brzlík procházejí buňky a brzlík je jakýmsi strážcem kvality v těle, propouští jenom určitý počet buněk a to zhruba čtyři procenta. Zbytek prostě neprojde. A najednou se ukazuje, že pro udržení rovnováhy jsou zde nějaká tři procenta čehosi. A devadesát šest procent něčeho opačného, nebo doplňujícího, trochu jiného proto, aby to mohlo v rovnováze existovat. Je to velmi zvláštní. Týká se to i mikrobů ve střevech a tak dále, kde se často vynořuje toto číslo. Známe asi tři až čtyři procenta toho, co žije uvnitř nás. U tří procent organismů víme a u zbytku nevíme, co tam dělají.
Martina: Když narážíš na záhadu, tři, čtyři procenta, co všechno ovlivňují, co si počneš s touto informací? Co s ní ty, jako Jarda Dušek, děláš? Jak ji zpracováváš a jak na ní děláš, makáš?
Jaroslav Dušek: Říkám si, že naděje je tu vždycky, i když není devadesáti šesti procentní.
Martina: Existuje zdravá závislost? Nebo závislost, která je prospěšná? Nebo jakákoli závislost je vždycky otroctvím?
Jaroslav Dušek: Záleží, jak přesně bychom tato slova chtěli chápat. Ale pokud se opravdu myslí závislost, tak závislost je opravdu závislost. To se nedá nic dělat. Je to něco, co tě ovládne. Pak je to závislost. Proto říkám, pěstujme proti závislostem souvislost. Pěstujme vědomí celku. Když si uvědomíme celek, život, galaxii, harmonii, pak nepotřebujeme být závislými na nějaké konkrétní ulpělé myšlenkové představě. Závislost většinou způsobuje to, že věříš něčemu dílčímu, co ti takzvaně pomáhá, tedy většinou se to obhajuje tím, že ti to pomáhá.
Kuřáci budou svou závislost obhajovat třeba tím, že jim pomáhá se uklidnit nebo najít chvilku pro sebe. Každý závislý člověk ti vysvětlí, že panáček, který si dá, je pro něj uvolňující. Kdo je závislý na práci, ti bude vykládat, jak dělá něco pro lidi, buduje hodnoty. Každý bude mít nějaké vysvětlení právě pro tu svou závislost. Existují i takové ušlechtilé závislosti, workoholické, kdy člověk vykonává spoustu věcí, chce vykonávat dobro a blaho, a tak koná a koná, až má revma anebo něco takového, že už se z toho všeho konání nemůže hnout. Anebo jsou tu neblahé závislosti. Mimochodem, víš, na co jsou v naší společnosti nejhorší závislosti? Co nejvíc devastuje? Jaké drogy nejvíce devastují naši populaci?
Martina: Na to jsem se chtěla zeptat. Přijde mi, že celá společnost je závislá na technice, na službách, na podpoře, která přichází od státu. Řekla bych, že v tom teď celá společnost jede. Závislost na technice.
Jaroslav Dušek: Nejtěžší závislosti jsou na lécích a alkoholu. To jsou nejvíc devastující závislosti, protože jsou to společensky tolerované drogy.
Martina: Ale jsou tu závislosti individuální a pak je tu třeba závislost celospolečenská.
Jaroslav Dušek: Dnes existuje měřená třeba závislost na lécích tvořících dopamin. Ale protože nejsem na sociálních sítích, tak jsem to nevěděl. Ten, kdo má profily na Facebooku a podobně, tak se dívá a když dostává lajky, tak se mu tvoří dopamin a on je pak závislý na lajcích.
Závislost je trikem mysli. Mysl s tebou tvoří trik, mysl s námi svádí zvláštní polemiku, hru, kdy se snaží podřídit si život. Život je něco, co jako fenomén není podřiditelné ničemu. Ale myšlení provádí neustálé pokusy ho ovládnout, zamknout do nějakých přihrádek, představ, definic a on se zase vymkne, zase něco provede. Tato civilizace prostě jednoho dne skončí. Pořád něco dělá, chce oklamat život, a jednoho dne se zboří a vznikne nová. A život běží stále dál, ale myšlenkové systémy, různé závislosti, se s ním stále snaží svádět zápas. A to já považuji za kosmický vtip. To je to, co na tom sleduji a co mě baví.
Takže závislosti mohou být prospěšné tehdy, kdy si je uvědomuješ. V momentě, kdy uvidíš tu hru a uvidíš, jak se to hraje. Uvědomíš si, že jsi závislá na tom, aby ti někdo pětkrát denně řekl „mám tě rád“, protože ty sama sis to zapomněla říct. Protože kdyby sis to řekla sama, tak to po nikom nemusíš vůbec chtít. Závislost na něčem vnějším znamená ztrátu kontaktu s vnitřním božstvím, s tím našim pokladem. Když ztratíme kontakt s vnitřním božstvím, tak zvyšujeme svou závislost na vnějším potvrzení své existence, které ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme. Nepotřebujeme žádné potvrzení a oprávnění. My tu jsme a to stačí. Tak to je. To je život. Nepotřebujeme ještě někomu dokazovat, že máme právo tady zůstat.
Existuje hodně závislostí na myšlenkových systémech. Na tom je nejvíc závislostí a jsou skryté. Nedávno, 13. října, Bruce Lipton mluvil o tom, že jedeme na podvědomé programy, na kterých jsme úplně závislí a ani o nich nevíme, protože je považujeme za přirozenou součást naší bytosti. Jsou zde od dětství, pořád to jede a ani si to neuvědomujeme. Jsou to automatismy.
Martina: Uveď prosím příklad, jaká myšlenková závislost?
Jaroslav Dušek: Jakákoli myšlenková závislost. Třeba uvěříš tomu, že nemůžeš jíst maso. To je myšlenková závislost. Staneš se někým, kdo má pocit, že je lepší toto nedělat a tamto dělat, věříš tomu a začneš skrze tento systém myšlenek posuzovat ostatní: „Jak tohle ještě můžeš jíst, prosím tě vysvětli mi to. Jak to, že si ze žaludku děláš hřbitov, můžeš mi to vysvětlit?“ A teď se to stupňuje. Můžeš začít tak, že vyřadíš maso, máš myšlenkovou závislost na tom, že jsi vegetarián. Budeš to říkat, opakovat. Potom postoupíš dál a budeš vegan. To znamená, že tam nebude vajíčko, sýr ani mléko a už i ten vegetarián pro tebe bude jakoby opožděný. Nechápe ty myšlenky správně. A můžeš se stát z vegana frutariánem. Začneš jíst jen ovoce. Protože budeš vědět, že ostatní, co jedí ještě něco jiného než ovoce, například zeleninu, jsou dost mimo. Protože zelenina na celé planetě, kterou jíme, je ve skutečnosti uměle vyšlechtěná. To je všechno vlastně jeden typ zeleniny, ze které vzešla brokolice, zelí, kapusta. Je to původně jedna zelenina, ze které se jakoby klonem tvoří něco jiného, a to už nechceš jít, protože to už je také prý celé umělé a budeš jíst jenom nějaké divoké. A pak třeba budeš jen ožírat stromy a loupat z nich kůru a kousat, protože dospěješ k tomu, že to je to nejlepší, co můžeš. A pak budeš bretariánem. Dojdeš tam, že nebudeš jíst vůbec, protože zjistíš, že všichni, kteří jedí, jsou mimo. A jediné správné je… A pak už můžeš diskutovat, jestli pojedeš na dech, nebo na sluneční záři, případně na čistou kosmickou pránu. A i to může být velký rozdíl a budeš věřit těmto myšlenkám, tomu, že to tak je a budeš to učit a prosazovat. Budeš skrze tento systém myšlení posuzovat ostatní lidi. Nebo se staneš katolíkem a nebudou se ti líbit muslimové. Případně se staneš muslimem a bude ti podezřelý nevím kdo, nějaký buddhista.
Martina: Ale proč si to děláme?
Jaroslav Dušek: Protože uvěříme těm myšlenkám To je ten fór!
Martina: Ale přijde mi, že dříve lidé nebyli tak náchylní k tomu spadnout do jakékoli závislosti.
Jaroslav Dušek: Jak myslíš dříve?
Martina: Například když se podíváme do středověku, tak byli rádi za to, co mají k jídlu a tím pádem neměli potenciál přemýšlet nad tím, že nebudou jíst třeba maso.
Jaroslav Dušek: Jasně. Na jednu stranu máš pravdu, na druhou stranu si uvědom, že ti lidé byli schopní vždycky zabíjet jiné lidi ve jménu nějaké myšlenky. Vždy byli závislí na myšlence a šli zabíjet jiné lidi ve jménu myšlenky, ve jménu spravedlnosti, ve jménu prosazení správného řešení. To znamená tento fanatismus, tento propad k myšlenkovým systémům, to jsou celé dějiny válek a tam to bylo pořád.
Dnes je doba, kdy už lidé nejsou tak ochotni jít se navzájem zabíjet jako dřív. Není tak snadné dnes přesvědčit dav a říct: „Pojďte, jdeme zabíjet jiné, půjdeme třeba na Němce a budeme je hubit.“ To úplně nejde. Mohou existovat nějaké bojůvky, skupinky, ale obecně už to uděláš hůř. Tato evidentní závislost na myšlenkových konceptech vedla vždy ke krveprolití. Ve výsledku vedla k tomu, že byly upalovány čarodějnice. Proč? Protože jejich myšlenkový systém byl jiný, než myšlenkový systém těch, kteří věřili tomu, co je správné a co je špatné podle nich. Tak byly prostě upalovány ženský a bylo to. To už dnes jde hůř. Dneska to jde v rovině vyhoštění, vyobcování. Že třeba vyobcují vědce, který nemá takové myšlenky, jaké by měl mít. Vyobcují ho, diskreditují, neotisknout mu články, nebude mít koeficienty citací, budou ho zesměšňovat, psát o něm nějaké věci, ale asi ho dnes neupálí na hranici. Až do této míry to teď nejde.
To znamená, že způsoby jsou rafinovanější, ale dál nějakým způsobem přežívají. Například závislost na vědeckém myšlení. To je velmi silná závislost. Lidé věří tomu, že vědci znají správný názor. Ačkoliv vědci dobře vědí, že se pořád mění názory a že se vědecký pohled obměňuje, neustále se vyvíjí. To znamená: každý ví, že se to změní, nicméně zrovna věří tomu, že v tu chvíli to on ví správně.
Vede se třeba odborná polemika do té chvíle, než se zjistí, že je něco na tom, co říká někdo, kdo byl nejdříve považován za blázna a všichni se mu smáli, protože říkal údajně úplné hovadiny. A za pár let se z toho stane nová doktrína a ta je zase potom narušena dalším způsobem, protože život nikdy nedovolí, aby byl uzamčen do strnulých myšlenkových schémat. To krásně vidíš, když si pustíš debatu odborníků nebo politiků na nějaké téma. Jsou to prezentace myšlenkových závislostí, vidíš, že ti lidé se nepřišli dohodnout, nepřišli vytvořit novou myšlenku.
Martina: Naslouchat si navzájem.
Jaroslav Dušek: Naslouchat si. Vytvořit nový závěr. Tak pojďte, sejdeme se a vytvoříme něco společně. Ne. Oni se přišli navzájem přesvědčovat a přetahovat o svoje jednotlivé myšlenkové závislosti, kterým uvěřili. Ve všech těchto debatách to máš nabíledni. Očividně. A potom to můžeš mít v rozmluvách o tom, jestli máš nosit tyhle, nebo tamty boty, nebo jaká dieta je správná. Dieteři jsou super na to, aby ses setkala se skupinami fanatiků, kteří všichni mají vědecky potvrzeno z nějakých chemicko-technologických laboratoří, že buďto musí jíst tuky a nesmějí cukry, anebo naopak. Jiní mají potvrzeno, že musíš jíst raw a jídlo nesmíš vařit, a jiní zase, že to musíš vařit, protože se to potvrdilo. A takhle můžeš myšlenkově neustále zápasit o cokoliv.
Martina: Mám dvě věci. Jednak u válek myslím, že ano, myšlenky byly chápány jako beranidla. Ale ve výsledku, ať se podíváš na jakoukoliv válku, tak šlo vždycky o území a o nějaké zdroje.
Jaroslav Dušek: No ono to tak asi úplně není.
Martina: Těžko říct.
Jaroslav Dušek: Jde o jakýsi zvláštní mystický pohled, který je motorem toho, proč k tomu dochází. Touha změnit lidstvo, vytvořit čistou rasu. Nejde o žádná území, ale o to, že to konečně uděláme. Někteří na to měli speciální kosmogonii, zvláštní kosmické poradce, astrology, kteří jim radili, kdy mají vykonávat jednotlivé operace. Je to celé prostoupené velmi zvláštními konsekvencemi, které za tím jsou, a ukazuje se, že patrně, kdyby šlo jen o území, tak by dané území někdo prostě dobyl a bylo by to. Proč například Hitler začal jezdit vpravo a ne vlevo? Všude se jezdilo vlevo. Co to bylo za nápad?
Martina: Máš vysvětlení?
Jaroslav Dušek: Šlo tam o území? Nebo šlo o prosazení nějakého typu myšlení, typu názoru? To krásně vidíš, když si na Zélandu, tak jezdíš vpravo, ale když jsi v Austrálii, jezdíš vlevo. A kladu si otázku: „Proč to potřeboval přehodit? Vždyť to asi nebylo snadné najednou to přehodit. Proč si chtěl tohle podřídit?“
Martina: Budu nad tím přemýšlet.
Jaroslav Dušek: A to je ono. Potom zjistíš, že tam je velmi často nějaká zvláštní, osobní pohnutka, která jednotlivé vůdce popohání, ať je to touha po osobní pomstě, protože zabili bratra, nebo ho neprávem popravili, a Lenin něco chce, protože má nějakou dávnou vzpomínku. A zjišťuješ, že tyto lidi často žene nějaká osobní emoce. Nebo jenom to, že byl nedostatečný jako dítě, nebyl přijímaný okolím a touží prostě prokázat svou hodnotu.
Je tam tolik tak prazvláštních situaci a emocí. Jung psal o tom, že se najednou z hloubi vynoří archetyp, a vynese sílu, která je schopna oslovovat davy, které za tím běží. Ačkoliv když se na to kouká někdo zvenku, tak si řekne: „Tenhle křikloun nemá vůbec šanci někoho oslovit.“ Ale najednou v tom místě, v tu chvíli, cosi rezonuje. A zarezonuje a zaútočí na nějaký myšlenkový resentiment, který začne v lidech najednou pracovat. To znamená, že když řekneš: „Musíme se nadechnout, musíme dýchat, je potřeba svobodně dýchat,“ tak mluvíš z porodního traumatu. To ale ti lidé nevědí, vědomě si to neuvědomují, a všichni řeknou: „Je to pravda, dusí nás to tady!“ A uvěří tomu, že daný člověk jim to umožní. Je to neuvěřitelný trik myšlení. Lidé uvěří tomu, že tenhle člověk jim to umožní, oni tomu uvěří a jdou za ním. To je kosmická legrace. Je to ohromný kosmický vtip.
Martina: Zahučel jsi ty osobně do nějaké závislosti? A pak jsi ji rozkryl?
Jaroslav Dušek: Znáš to. Nikdo skoro neví, jestli závislost má, nebo nemá. Já jsem neměl takové potíže, že bych s něčím zápasil, že bych si musel říct, tak to už ne, tohle dělat nebudu. Ale stalo se mi, že jsem se přistihl při nějaké mechanismu. Například, že si po představení večer jdeme sednout s kluky, jíme nějaké jídlo a dáme si nějakou sklenku vína. A najednou jsem si říkal: „Proč to vlastně dělám?“ Jakože mi to už nedělá dobře, že si člověk uvědomí nějaký mechanismus, do kterého vstoupil.
Ale že bych chtěl bojovat za nějakou myšlenku, to ne. Myslím, že potom buďto bojuješ ven, nebo dovnitř. Tam už je závislost na pováženou. Buďto bojuješ proti lidem, nebo bojuješ proti sobě, a zničíš se. Máš nepřítele. Jakmile uvidíš nepřítele, jakmile uvidíš něco nepravého a potřebuješ s tím bojovat, zničit to, tak potom je ta závislost zhoubná. Mohou být legrační závislosti, třeba sběratel mincí nebo známek. To můžou být závislosti, které nemusí nikomu škodit, nebo takový člověk může po sobě dokonce zanechat nějakou podivuhodnou sbírku. Otázkou je, do jaké míry pak nadřadí svou touhu po známkách, nebo po mincích, třeba rodině.
Martina: Nebo pokud omylem nespálí Modrého Mauricia jako Maxmilián Dráp. A to ho zahubí.
Jaroslav Dušek: A vidíš, to je krásný příklad myšlenkové závislosti, tento Maxmilián Dráp z Rychlých šípů, který sebe sama jako zahubí, protože spálil nějakou známku. To je ono.
Martina: Jardo, ty jsi byl na Novém Zélandu a v Austrálii. Už v roce 2017 jsi tam byl poznávat maorskou kulturu. Řekni mi, můžeme se u této kultury něčím inspirovat? Třeba tak, jako tebe inspirovala toltécká kultura, peruánští indiáni a podobně?
Jaroslav Dušek: Jsou tam zvláštní momenty. Nestudoval jsem nějak maorskou kulturu. Potkal jsem se s nějakými Maory a zde v Čechách jsem dělal pořad s Maorem, který se jmenuje Te Kaha a byl to mistr porodního maorského umění. To mělo velký vliv na naši rodinu, díky tomu dcera rodila doma, protože on dělá semináře i pro muže a měl vliv na našeho zeťáka, který se toho zpočátku spíš bál. Ale právě při setkání s tím Maorem pochopil sílu toho, co to znamená být u porodu svého dítěte a dotknout se ho první.
Proč to má svůj význam? Všechny tyto národy, ať jsou to Maoři, indiáni Hopi, Toltékové, Aboriginci, všichni tito lidé vždycky přinesou stejnou inspiraci. Klidnou, velmi vnímavou, dalo by se říci ve správném slova smyslu pokornou, ne úkornou pozici vůči životu, prostoru, vesmíru. Vždy se vnímají jako součást galaxie. To je pro mě ohromná inspirace vždy si připomenout, že náš domov je galaxie. Tak to vnímají – galaxie, to je domov. Pro nás je domov možná náš dům nebo zahrada, ale kde domov můj, vlastně furt nevíme. Ale je to galaxie. A to oni kupodivu přinášejí společně.
Také většinou přinesou překvapivé poznatky ohledně placenty. Nejzajímavější věci o placentě jsem slyšel od domorodců. Proč je důležité, aby dítě vědělo, kde je jeho placenta. Proč ji dávají pod strom, nebo na ní vysadí strom. A každý indián ví, kde má svou placentu a chodí s ní komunikovat. Když potřebuje poradit, když je ztracen v životě, když má pocit, že myšlenky ho dohánějí, tak má místo, kde je jeho dvojenec. Když indián mluvil o placentě, tak jsem poprvé pochopil Ježíšův výrok: „Dva budou spolu v jednom loži, jeden bude vzat a druhý ponechán“ Teprve jsem pochopil, že je to dítě a placenta v břiše matky. Protože do té doby jsem tomuto výroku nerozuměl, a když jsem se ptal farářů, co tento výrok znamená, tak jsem většinou slyšel, že to je takový temnější výrok, o kterém nikdo příliš úplně neví, co má znamenat.
Placenta vznikne ze spermatu a vajíčka. Placenta není orgán těla matky. Vyvine se s dítětem. Je to jeho dvojenec, dvojče. Je to něco, co s ním neustále komunikuje, co ho vyživuje a vyjde s dítětem z těla ven a jeden je vzat a druhý ponechán. Dítě žije dál a placenta dál nežije, je odebrána. V Polsku existuje placentový háj, kde jsou placenty lidí, kteří byli při vědomí a pracovali vědomě jak se svým porodem, tak s početím dítěte a těmito věcmi.
A jsou to i mnohé jiné inspirativní dovednosti a znalosti. Třeba Toltékové ti vysvětlí, jak se správně podává ruka. Proč si ji nechtějí podávat tak jako my, proč třesení rukou vnímají jako agresi, proč si udělají jen malinký kroužek. Nebo proč se dokonce ani nedotknou, jenom nastaví dlaně proti sobě a cítí energii z dlaní. To je setkání, pozdravení.
Pak zjistíš, že právě tyto národy, civilizace, tato úroveň vědomí bych spíše říkal, která se realizuje v těchto typech civilizací, mají mnohem jemnější postoj k životu. Je tam jemnost. Ohromná jemnost, která se vynořuje z tohoto uvažování, z křehkého vměšování se do prostoru, do vědomí, že není radno dělat nějaké příliš radikální opatření, zásahy, zákroky. Že je potřeba vždy promyslet to, co chci procítit, co chci udělat, abych věděl, jaký to bude mít dopad v celku. Zda budu schopen ukočírovat důsledky jaderné elektrárny, kterou vybuduji, zda vím, co dělám. Nebo zda věřím, že to nějak dopadne, že se to jednoho dne vyřeší, v budoucnu se přijde na to, co s tím odpadem.
Martina: Domýšlet důsledky svých činů.
Jaroslav Dušek: Ano, vnímat je. Takže tam cítíš mnohem větší jemnost, křehkost a často jsou tito lidé vyrovnaní, klidní a vnáší do debaty vždycky jiný pohled na věc, což mě u nich ohromně baví. Třeba když se bavíš s indiánem o běhání. Zdravém běhání. Jestli lidé běhají, proč běhají – a jestli je dobré běhat. A byl tam Asdrubal, který řekl: „My jsme běžci Tarahumaros a běžíme, abychom bubnovali nohama na tělo matky Země, která je pro nás obrovský buben. A my tento obrovský buben rozezníváme bubnováním svých nohou. A tím, jak bubnujeme na tělo matky Země, se nám ona ozývá a sděluje, jak je na tom naše tělo. Informuje nás o zdravotním stavu těla a my běžíme, bubnujeme a zvuk v těle nám říká, kde potřebujeme něco protáhnout, nebo kde je nějaký problém.“ A takto ti začne indián povídat o běhání.
A vidíš, co oni vidí v úkonech, které my máme za mechanické. „Chodím běhat, tak pět kiláků uběhnu hele, je to pro zdraví, trošku se proběhnu, ty klouby protáhnu a tak…“ Ale Indián bubnuje na tělo matky Země. To je jeho běh. Tanec. Bubnuje. Bubnuje a poslouchá, jak matka Země odpovídá. A on běží a bubnuje. A to je stav, který chápu. To je to, co je mi blízké, tomu rozumím. Setkávání s těmito lidmi je pro mě okysličující a vždy mi pomáhá znovu si uvědomit to, jak je snadné se nechat zamknout do nějakých představ, myšlenek, do myšlenkových systémů. Oni jsou víc ve styku s životem. S proudem. Mají okolo zvířata, žijí pohromadě, kmen žije spolu, lidé se znají. Je to mnohem společnější zážitek, který je překvapivě jemný. Jemnost a zároveň vnitřní pevnost a vznešenost, když je vidíš na jevišti. Sedí mezi ostatními, ve svém tradičním oděvu, a není vůbec legrační nebo směšný, že by sis říkala: „Ten se tedy vymódil, podívej se“. Vůbec. Sedí tam vznešená, nádherná bytost, která ví, co dělá a má na sobě oděv, který si sama vyrobila. To je úžasné.
To je pro mě vždycky, nevím, jaké slovo vůbec použít, oblažující, ovlažující, nevím, jak vyjádřit, jak do hloubky jde rozradostnění, prosvícení, prosvětlení, které nastává při setkání s těmito lidmi. Je to také hluboké bratrství, když se s nimi obejmeš, stojíte spolu a ta srdce tam jsou. Ať je to Maor, Aboriginec, kdokoli, teď se držíte a čmucháte se. Maoři se čuchají. Opřou se čely a nasají toho druhého. Nasaješ tu esenci. To je skutečné bratrství, nehledě na rasy, myšlenky, prostory. To je síla, když to takhle můžeš procítit a být tak. To je něco.
https://www.kupredudominulosti.cz/host/jaroslav-dusek/
↧
Bruce Lipton:Zničila moderní věda naše duše?
Skutečně žijeme ve vzrušujícím období. Výzvy a krize, kterým svět v současnosti čelí, jsou předzvěstmi nevyhnutelné změny civilizace. Jsme na hraně neuvěřitelného celosvětového evolučního posunu. Aktuální přehlídka všech současných globálních krizí poukazuje na skutečnost, že stojíme tváří v tvář vlastnímu vyhynutí. Vědci potvrzují, že nekončící ničení životního prostředí a masívní úbytek živočišných druhů jsou jasné důkazy, že se právě nacházíme hluboko v procesu šestého masívního vymírání na Zemi od počátků života vůbec. Na rozdíl od předchozích pěti událostí hromadného vymírání způsobených převážně fyzikálními důvody jako jsou extrémní geologické změny či dopad komet a asteroidů, současná vlna vymírání probíhá díky zdroji, který je blíže než si myslíme. Lidskému přístupu. Náš způsob života působí spoušť v celosvětovém společenství a to jestli přežijeme, zůstává otázkou.
Krize je poslem evoluce. Albert Einstein moudře prohlásil. „Nemůžeme řešit problém stejným typem myšlení, který problém způsobil.“ Z čehož plyne, že jedinou nadějí a spásou Země je přijetí nových revolučních světonázorů, které se nyní objevují na pokraji zájmu vědy. Toto nové povědomí drtí staré mýty a přepisuje „pravdy“, které dosud tvarují charakter lidské civilizace.
Nová věda opravuje čtyři základní věrouky, které dávají tvar naší civilizaci. Tyto chybné domněnky zahrnují:
1) Newtonovskou nadřazenost hmotného a mechanického vesmíru.
2) Biologii řízenou geny
3) Evoluci jako důsledek náhodných genových mutací
4) Evoluci jako boj za přežití nejvhodnějšího jedince.
Tyto nesprávné věrouky reprezentují „Čtyři domněnky apokalypsy“, čímž přivádějí civilizaci na pokraj vyhynutí. Moderní věda přijímá pouze „pravdu“ ověřenou přesným pozorováním a měřením fyzikálních vlastností. Věda ignoruje duchovní říši, protože ji není schopna podrobit vědecké analýze. Stejně jako musela uspět Newtonovská teorie zdůrazňující prvořadost hmotného vesmíru, když z přítomnosti duše a Boha vytvořila pouhou irelevantní hypotézu bez jakýchkoliv zřejmých důkazů, které věda tolik potřebuje.
Na úsvitu Newtonovské teorie s jejich, „Boží ruko, uhni z cesty“, byla společnost zaujata dominující a všeřídící přírodou. Darwinova teorie dál zhoršila situaci naznačením, že lidé se vyvinuli díky náhodné shodě nahodilých genetických mutací. Podle této teorie jsme se vyvinuli úplnou náhodou, z čehož vyplývá, že naše existence nemá žádný jiný hlubší důvod. Darwinova teorie odstranila poslední nitku spojení mezi duší, Bohem a člověkem.
Darwinismus navíc zdůrazňuje, že evoluce je založena na přežití nejvhodnějšího jedince v boji o život. Pro vědu je konec evolučního boje jednoduše zastoupený „přežitím.“ Pokud jde o prostředky k takovému závěru, tak očividně je vše možné. Darwinisté ponechávají lidstvo bez morálního kompasu.
Hmotný, newtonovský vesmír v kombinaci s Darwinovou teorií náhodné evoluce nás odděluje od přírody a duše a zároveň ospravedlňuje vykořisťování a ponižovaní našich bližních a likvidaci životního prostředí.
Moderní věda nás dovedla k přechodu od duchovních cílů k válce o věci. Vědecký progres ničí nejenom světovou populaci ale i samotnou matku Zemi. Naše krédo „Lepší život díky chemii“, nás dovedlo k ovládání přírody pomocí jedovatých výrobků z ropy. Výsledkem je znečištěné životní prostředí, podkopaná biosférická rovnováha a živočišné druhy na cestě k vyhynutí.
Však nic není ztraceno. Pokroky z okrajových oblastí vědy nabízejí nové vhledy, které přinášejí světlo na konci tohoto temného tunelu.
Především, oproti prohlášením Newtonovské hmotné říše, novější věda kvantové mechaniky zjišťuje, že vesmír a veškerá jeho hmota je ve skutečnosti tvořen z nehmotné energie. Atomy nejsou hmotné částice; jsou tvořeny energetickými víry, které vypadají jako nano-tornáda.
Kvantová fyzika zdůrazňuje, že neviditelná říše energie, která je všeobecně označována jako pole, je prvotní řídící silou hmotné říše. Je více než zajímavé, že pojem pole (field) je definován jako „neviditelné pohybující se síly, které ovlivňují hmotnou říši“ a stejná definice je používána na popis duše. Nová fyzika poskytuje moderní verzi starověké duchovnosti.
Ve vesmíru, který tvoří energie, je vše propojeno, vše je jedním.
Biomedicínský výzkum v současnosti válcuje všeobecnou domněnku, že organismy jsou geneticky ovládaní roboti a že evoluce je řízena náhodným mechanismem přežití toho nejvhodnějšího. Jako geneticky řízení „roboti“ jsme vedeni k tomu, abychom vnímali sebe sama jako „oběti dědičnosti“.
Geny řídí naše životy i přesto, že jsme si je sami nevybrali a ani je dokonce nemůžeme vyměnit v případě, že se nám nelíbí některý s našich povahových rysů.
Povědomí genetické diskriminace nevyhnutelně vede k nezodpovědnosti za svůj vlastní život a víře, že svůj život nedokážeme jakkoliv ovlivnit.
Vzrušující nový obor epigenetiky zdůrazňuje, že geny jsou řízeny svým okolím a co je ještě důležitější, naším vlastním vnímáním našeho okolí. Epigenetika potvrzuje, že nejsme oběti nýbrž tvůrci, protože dokážeme změnit své okolí nebo vnímání svého okolí a tím vytvořit až 30000 variací na každý náš gen.
Kvantová fyzika a epigenetika umožňují úžasný vhled do záhady propojení mysli těla a duše. Zatímco newtonovská fyzika a genetika neřeší moc naší mysli, nová věda ví, že naše vědomí nám umožňuje vytvořit si díky mocným tvůrčím schopnostem vlastní svět, ve kterém chceme žít. Naše myšlenky, postoje a víra ovládají naše chování, regulují projevy genů a umožňují naše životní zkušenosti.
Oproti náhodným mutacím, identifikovala věda „přizpůsobivé“ mechanismy mutace, kde si organismy upravují svůj genom v závislosti na skutečných životních podmínkách. Nevznikli jsme náhodou. Každý nový organismus dosazený do biosféry podporoval harmonii a rovnováhu naší zahrady.
Každý organizmus je blízce spojen s prostředím v delikátním pas de deux. Lidské bytí není náhodná událost ale opatrně vytvořená událost, která počítá s přirozenou součinností biosféry. Lidé se vyvinuli v nejmocnější sílu, co do podpory životní síly přírody. Nicméně jsme tuto sílu zneužili a nyní platíme za své ničitelské sklony.
Krize, které čelíme, nám dává obrovskou příležitost v lidské historii evoluce vědomí. Díky našemu vědomí mají naše mysli sílu změnit planetu a sebe sama. Je načase, abychom začali věnovat pozornost moudrosti pradávných domorodých lidí a propojili naše vědomí s naší duší a pečovali o naši zahradu místo toho, abychom ji ničili.
Životní příběh člověka na Zemi brzy bude rozhodnutý. Naše evoluce závisí na tom, zda jsme schopni podstoupit tyto změny zavčasu. Dobrá zpráva je, že biologie a evoluce jsou na naší straně. Evoluce – stejně jako nebe – není místo určení, ale praxe. Zázračné uzdravení čeká na naši planetu, jakmile přijmeme naši novou zodpovědnost a společně budeme pečovat o naši zahradu.
Jakmile kritické množství lidí ukotví tuto víru ve svých srdcích a myslích a začne žít z těchto pravd, náš svět povstane v celosvětovém posunu vědomí – spontánní evoluci lidstva stvořenou lidmi.
Autor, biolog kmenových buněk
Překlad: Probuzení
↧