Co je to shilajit neboli mumio?

November 7, 2016, 1:04 pm

Český internet termín shilajit nezná avšak termín mumio je už něco jiného. Shilajit je ryze anglický termín a mumio tedy český. To jen tak na okraj, pro upřesnění. Jde o jednu a tu samou pryskyřici. LF

MUDr. Vilma Partyková: Mumio v léčebné praxi

Z historie mumia

Mumio je biogenní balzám přírodní směsi organických a anorganických látek,

tvořící se ve vysokohorských skalních dutinách na jižních svazích středoasijských pohoří Pamiru, Altaje a Ťaň–Šaňu, zpravidla v nadmořské výšce 3 200–4 000 m. Mimo této oblasti, která je proslulá nalezišti nejkvalitnějšího mumia, se mumio nachází v Himálajích a jiných asijských velehorách. K léčení se využívá zejména pro obrovské schopnosti při regeneraci kosterního aparátu (zlomeniny, obnova kostní dřeně, osteoporóza aj.) a nejrůznějších tkání. Jak svědčí řada písemností arabských, řeckých, egyptských, tureckých, tatarských, perských, indických, židovských aj., využívalo se i při léčení žaludku, ledvin, dvanáctníku, tuberkulózy, astmatu, horečnatých stavů, bolestí srdce, očí, při otravách uštknutím škorpiónem a požitím jedů, cukrovce, popáleninách, omrzlinách a otocích, řezných ranách, trojklaného nervu, koktavosti, rýmě, kašli, sněti slezinné, furunklu (nežit), atd. Mělo se zato, že mumio nejen léčí nemoci, ale také zlepšuje psychiku.

Lékaři používali mumio v praxi odnepaměti. Záhy si získalo pověst zázračného balzámu a elixíru zdraví. Psal o něm Aristoteles (384–322 př. n. l.). Aristoteles dělal s mumiem pokusy: otevřel dutinu břišní zdravé ovce, nařízl játra a řez pomazal mumiem. Pokud došlo k srůstu a ovce to přežila, mumio bylo považováno za čisté; operace provedená bez použití mumia byla pro ovci smrtelná. Autor slavné encyklopedie lékařství Avicenna (980–1037) prohlásil, že je nejdokonaleji složeným lékem a sestavil bohatý seznam mumiem léčitelných nemocí a dávkování.

Do západní Evropy se mumio dostalo za středověku. Zkoumali je angličtí, francouzští a němečtí vědci.Hlavní soudobé komplexní vědecké poznatky ohledně mumia však pocházejí z bývalého SSSR: z Ústavuorganické chemie v Biškeku v Kirgizstánu, z Léčebně–profylaktického centra profesora Něumyvakina v Moskvě a z Chemicko–farmaceutického výzkumného ústavu v Petrohradě.

Výzkum v posledních desetiletích podstatně rozšířil seznam od starověkých a středověkých badatelů o léčebné účinky mumia při mnoha infekčních nemocech, jako jsou angína, úplavice, ekzémy, plísně apod., jakož i při léčbě jater, močového měchýře a neudržení moči, paradentózy, leukémie, trofických vředů, hnisavých poranění, trombózy. Mumio stabilizuje složení krve, rychle sceluje zlomeniny, pomáhá při erozích čípku a zánětech ženských pohlavních orgánů, při bronchiálním astmatu, vředech žaludku a dvanáctníku, trombózách, povrchových zánětech žil (tromboflebitida), hemeroidech, a také při radikulitidě (zánět míšních kořenů), popáleninách, srdečních a cévních nemocech. Stimulační účinek mumia jde až do úrovně buněk, obnovuje složení periferní krve a funkčnost periferních nervových vláken. Přísně dávkovaný roztok mumia zlepšuje paměť a tvůrčí schopnosti.Působí antisepticky, protizánětlivě, odstraňuje pocit únavy.

Původ a podstata mumia

Samo slovo „mumio“ pochází z řečtiny s významem „uchovávající tělo“.

Hlavním nalezištěm nejčistější suroviny je pohoří Ťaň–Šaňu v Kirgizii.

Existují zde naprosto jedinečné geologické, klimatické, přírodní a biologické podmínky, díky nimž se fauna i flóra vyznačuje bohatým obsahem mikroelementů a fyziologicky aktivních složek. Rostliny, minerály, i produkty živočišného původu jsou ve všech případech aktivnější oproti jiným oblastem. Vyskytuje se zde například 6 500 druhů rostlin, z nichž 51 % se vyskytuje jen v této oblasti. Ačkoliv oblast leží v subtropickém zeměpisném pásu, probíhá zde vlastně současně léto i zima, jaro i podzim, s denními teplotami za nejparnějších dnů –2 ^oC až +40 ^oC, za nejstudenějších dnů od –50 ^oC do 0 ^oC.

Oficiální sovětská medicína se vesměs k tomuto léčebnému prostředku chovala jednoznačně: nijak. Seriózní výzkum co mumio vlastně je, jaké léčebné látky obsahuje a klinická hodnocení aplikací při léčení různých nemocí začal prakticky až rokem 1984. Do kirgizských hor Ťaň–Šaňu se uskutečnila expedice vedená dvojnásobným hrdinou SSSR kosmonautem Popovičem s hlavním lékařem profesorem Něumyvakinem, který žil mnoho let v Kirgizii a mumiem se zabývá třicet let a stejně tak dlouho pracuje v kosmickém lékařství. Většinu informací o mumiu, které dále uvádím, jsem získala z jeho knihy "Mumio - Mýty a skutečnost". V 20členné expedici byli kliničtí lékaři, farmakologové, geologové, biochemici. Mezi nimi také akademik Altymyšev, přední znalec léčivých rostlin. Cílem expedice bylo dosáhnout nejvzdálenější výspy Kirgizie, Ljalljakských hor, kde mimo jiného studovali vytváření prvotního mumia sledováním hrabošů se špičatými ušima připomínajícími malé veverky. Žijí ve stádech a od časného jara do pozdního podzimu sbírají luční byliny a shromažďují z nich zásobu v nějaké skalní dutině. Mezi léčivé rostliny, kterými se mohou zvířata a ptáci živit, rostou tam zejména šípek, jalovec, reveň, lišejníky, pýr, máta, mateřídouška, kozlík lékařský, pelyněk. Potom se sesednou kolem nasbírané potravy, žerou ji a zde se také vyprazdňují. Zvláštnost zažívacího ústrojí těchto hrabošů spočívá v tom, že se potrava v nich dlouho nezdrží a napůl strávená potrava spolu s žaludečními šťávami se vyměšuje ven. Potom za letních dnů, kdy teplota dosahuje +40 ^oC, proběhne biochemická a biologická přestavba této hmoty. Během 10–12 let dosahuje typické viskozity, nabývá černé barvy. Dalším tvůrci prvotního mumia jsou netopýři, rejsci, holubi. Prvotní mumio podléhá po další dlouhá léta, i staletí, složitým geofyzikálním a biochemickým procesům, až je nacházeno v podobě rampouchů, nánosů, výpotků. Nejčastějším místem nálezu jsou stropy v jeskyních, kde za parných dnů vytéká z trhlin.

Chemicko–fyzikální vlastnosti mumia

V mumiu se vyskytuje na 80 pro organismus životně důležitých látek, včetně antibiotik rostlinného původu účinkem překonávajících penicilin, antikoagulancia (látky tlumící srážlivost krve), 30 chemických prvků (vápník, draslík, křemík, sodík, hořčík, hliník, vanad, železo, fosfor, barium, síra, molybden, berylium,mangan, titan, stříbro, měď, olovo, zinek, bismut, nikl, kobalt, cín, stroncium, helium; někdy ještě uhlík, vodík, dusík) v rozsahu od jednotek procent po stopová množství, ale také aminokyseliny (histidin, treonin, methionin, triptofan, lysin, valin), 10 oxidů kovů, éterické silice, bílkoviny v podobě mastných kyselin, pryskyřice, vitaminy B₁, B₁₂, B₆, heminové báze, auksiny, inhibitory, chlorofyl, fermenty, hormony, a mnohé jiné biologicky aktivní látky. Anorganická část převyšuje organickou dvakrát až čtyřikrát. V organických složkách převažuje uhlík (20–57 %), kyslík (30–48 %), vodík (4–18 %), dusík (3–8 %).

Isotopická měření ukázala, že mumiový balzám stářím odpovídá ostatkům horských rostlin z pásma 1 500–3 000 m n.m. Stáří posbíraných výměšků mumia z altajských jeskyní bylo naměřeno od 100 do 1 000 let.

Uvědomme si, že v běžném farmaceutickém medikamentu bývá umělou chemickou cestou zpravidla zakomponováno 5–6 účinných látek. Oproti tomu mumio obsahuje mnohem bohatší škálu harmonicky působících účinných látek poskytnutých přírodou. Přitom je nesmírně důležité, že tyto látky jsou vzájemně vyváženy s hlediska fyziologického účinku.

Specifická hustota mumia činí 1,1–1,8 g/cm³. Hmota mumia je plastická. Při teplotách pod +20 ^oC mumio tvrdne, zahřátím měkne. Při –20 ^oC se promění v led, ale zachovává kapalné skupenství a přilnavost.

Očištění surového mumia od 10–15% balastu se provádí z vodního roztoku mumia filtrací ve vodních odstředivkách, následným odpařováním a koncentrací.

O čistotě mumia svědčí za tepla charakteristická vůně po asfaltu, avšak na rozdíl od asfaltu neobsahuje těkavé uhlohydráty. Očištěné mumio připomíná světlehnědou až černou smolu. Nejúčinnější je mumio černé. Povrch je lesklý, chuť nahořklá ostře štiplavá. Snadno měkne mezi prsty a velmi dobře se rozpouští vodou a vytváří koloidní roztok s pH 6,5–7,5.

Ačkoliv nelze definovat mumio žádnou formulí, uvedené informace kupodivu postačují, aby se mumio rozpoznalo od jemu podobných útvarů a padělků. Umělé mumio s léčebnými vlastnostmi odpovídajícími přírodnímu se pravděpodobně nepodařilo vyrobit. Laická metoda prověření pravosti mumia je následující: Namázneme–li ždibec mumia na okraj navlhčené skleničky, musí stéci potůček z něho kolmo dolů bez klikatin ke dnu. Zcela rozpuštěné mumio musí zůstat bez jakýchkoli nerozpustných usazenin na dně skleničky.

Léčebné schopnosti mumia

Léčebné schopnosti mumia byly klinicky potvrzeny zkouškami ve třiceti klinikách a výzkumných ústavech Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Hlavním pracovištěm pro výzkum a léčbu s využitím mumia je Léčebně profylaktické centrum profesora Něumyvakina v Moskvě. Byly vydány oficiální metodické dokumenty a receptury. Dávkování mumia při různých onemocněních uvádíme na konci této stránky.

Je nesmírně zajímavé, že všechny cenné látky se v mumiu nacházejí v biologicky rozpustné formě, a přitom ve vyváženém rozsahu, optimálním pro fyziologický účinek na organismus. Ještě zajímavější je, že látky v mumiu jsou ve shodném procentním poměru, jako jsou obsaženy v lidském organismu. V mumiu nebyly zjištěny žádné jedovaté látky ani při dávkování převyšujícím předepsané v doporučené receptuře. Nemá karcinogenní účinky ani účinky na budoucí reprodukci. Účinnost mumia stoupá při současném užívání bylinných čajů, výtažků z kořenů léčivých bylin, a homeopatických léků, včetně uriny.

Hlavní specifikum léčení s mumiem spočívá v tom, že nepotlačuje symptom nemoci, nýbrž reguluje elektrolytickou rovnováhu organismu a tím léčí nejen symptom, ale také příčinu nemoci. Zlepšuje aktivitu imunitního systému, koriguje metabolické procesy.

Při pravidelném užívání mumia jsou výsledky léčení z 94% kladné, potvrzeny klinickými výzkumy. Nebyly zjištěny žádné vedlejší negativní účinky. Mumio má obranně–adaptogenní vlastnosti, není jedovaté ani při dlouhodobém užívání. Nemá negativní dopad na srdeční a cévní orgány, nepodporuje nádorový růst, v těhotenství nevyvolává znetvoření plodu ani potraty. Chrání organismus před účinky toxických a radioaktivních látek.

Nezpůsobuje alergické reakce ani anafylaktický šok, nebyly zaznamenány kontraindikace. Vedlejší účinky mohou nastat velice zřídkavě pouze při individuálním předávkování a to při dávkách několikanásobně převyšujících dávky doporučené. Po aplikaci sníženého dávkování se již nežádoucí reakce neopakují.

Mumio působí jako biostimulátor, posiluje imunitní systém, působí také antisepticky, protizánětlivě, odstraňuje pocit únavy. Je zdrojem minerálních látek, má silné regenerační působení. Chrání organismus před účinky toxických a radioaktivních látek. Pomáhá při zánětech trávicího traktu, urychluje hojení zlomenin, popálenin, brání rozvoji osteoporózy. Mumio má silné regenerační účinky.

Odstraňuje poruchy propustnosti cév. Jeho protizánětlivý účinek podporuje přítomnost fosforu, vápníku, hořčíku a kobaltu. Aktivuje hypofyzární a adrenergní soustavu, ovlivňuje metabolizmus katecholaminu. Má antimikrobiální, antitoxický a antihypoxický účinek.

Takže lze shrnout: mumio disponuje širokým spektrem biologických účinků – antibakteriálním, protihorečným, posilujícím, regeneračním a antistresovým. Díky svému složení podporuje aktivitu četných hormonálních systémů a posiluje imunitu organismu.

Prodej mumia

Očištěné mumio se dalo běžně zakoupit v několika moskevských lékárnách i při mém pobytu v osmdesátých letech minulého století. Byla jsem však již tehdy kolegy upozorňována na padělky mumia, vyznačujícími se pachutí asfaltu.

Pokud je mi známo, u nás se začalo prodávat mumio nejrůznějšího původu až po roce 1989.

Delší dobu jsem se snažila obstarat kvalitní a ověřené mumio a zajistit je pacientům, kteří se rozhodli pro alternativní léčebné metody. V červnu 2010 se mé snažení zdařilo. S důvěrou mohu doporučit originální očištěné Ťaň-Šaňské mumio, vyráběné farmaceutickou firmou Altej LTD. v Biškeku (Kirgizie), které na základě zkoušek provedených Státním ústavem pro kontrolu léčiv má certifikát Ministerstva zdravotnictví.

Sortiment Ťaň-Šaňského mumia tvoří 3 produkty:

- mumio sáček 5 g, cena 150 Kč

- mumio tablety 0,2 g, 30 tablet na platu, celkem 6 g, cena 180 Kč

- mumio kapsle 0,2 g, 60 kapslí v dóze, celkem 12 g, cena 360 Kč.

Prodává Nakladatelství Impuls za obvyklých obchodních podmínek.

Užívání mumia

Mumio není určeno dětem, těhotným a kojícím ženám. S uvedenou výhradou mumio smějí užívat všechny osoby bez rozdílu věku. Vzhledem k tomu, že nemá žádné vedlejší účinky, ani kontraindikace, lze mumio užívat při jakýchkoli chorobách (včetně vysokého a nízkého tlaku), i u vysílených a operovaných osob. Vhodné je i pro osoby zdravé.

Při dodržování doporučených přestávek je možné a prospěšné mumio užívat trvale v léčebných dávkách. Neobsahuje žádné návykové látky a s jeho užíváním je možné kdykoli přestat.

Důležitá upozornění! Připravený roztok, popřípadě kousky mumia v porušeném obalu přechováváme v dolní části chladničky do využívání. Pokud jej necháme vyschnout, energetická účinnost klesne částečně, účinnost při vnitřním užití podstatně. Do +50 ^oC se jeho léčebné vlastnosti nemění, doporučuje se skladovat na suchém, chladném a temném místě. Při používání mumia je nezbytná plnohodnotná strava bohatá na vitamíny a bílkoviny. Mumio užívané vnitřně zapijeme převařenou vodou, čajem, mlékem, ovocnými šťávami. Alkohol v době užívání mumia je zakázán!

Příprava roztoku mumia pro vnitřní užívání:

5 g mumia rozpustíme ve 120 ml (20 polévkových lžič) vlažné destilované nebo převařené vody

Potom v polévkové lžíci roztoku je cca 0,2g mumia

Roztok musí být do spotřebování uložen v chladničce, ne však déle než 20 dní!

Mumio se dá využít v řadě nemocí, i když se berou chemické medikamenty.

Dávkování mumia

Při léčebných kúrách dospělý vnitřně užívá 0,2–0,5 g 2krát nebo 3krát denně, podle druhu onemocnění.

Přehled dávkování mumia při různých onemocněních je na konci této stránky.

Užívání mumia není povoleno dětem, těhotným a kojícím ženám.

Žaludeční vředy, vředy střev, nemoci trávicího traktu, močového měchýře, koliky

– vnitřní užívání 2x denně 0,2 g ráno nalačno, před obědem, večer před spaním

– jedna kúra trvá 30 dnů

– při zastaralé chorobě je nutné po 10denních přestávkách opakovat kúru ještě dvakrát

– nezbytná dávka mumia na jednu kúru je 18 g

Při léčení vředových chorob, nemocí trávicího traktu a orgánů trávicího ústrojí je nutno zachovat dietní režim a střídmost v jídle. Alkohol v období léčení je přísně zakázán. Bolesti při léčbě mumiem mizí za 7–11 dnů. Úspěšnost léčby je 94%.

Hemoroidy

– vnitřní užívání 2x denně po 0,2 g, ráno nalačno a večer před spaním

– vnitřně se mumio užívá 20 dnů

Nejdůležitější je správné promazání konečníku mumia s medem v poměru 1:8 do hloubky 10 cm za použití gumové rukavice. Opakovat léčbu v případě potíží po 10denní přestávce, v mazání pokračovat 3–4 měsíce. Při zanedbaném onemocnění dochází k uzdravení za 6–8 měsíců i dříve. Nejlepších výsledků se dosahuje při směsi mumia s broskvovým olejem, nebo ve směsi s hovězím lojem v poměru 1:20.

Zlomeniny kostí, kloubů, poranění hrudníku, vykloubení, pohmožděniny, natažení svalů, revmatizmus

– vnitřní užívání 2x denně 0,2 g

– vtírejte do bolestivého místa 10% lihový roztok mumia (2 g mumia vmíchejte do 20 ml lihu)

Délka léčení je 20 dnů. Při těžkých formách onemocnění je potřebné prodělat 4 kúry s 10 denními přestávkami mezi kúrami. Postižené místa potíráme bez přestávek. Působením mumia se kosti reparují a srůstají o 13–17 dnů dříve. Mumio má silné reparační účinky.

Kostní tuberkulóza pánevních, bederních, kolenních kloubů a páteře

– vnitřní užívání 0,2 g 2x denně po dobu 30 dnů.

Zánět vnitřních žil dolních končetin–trombophlebitis

– vnitřní užívání 2x denně 0,2 g mumia po 30 dnů

Kúru provedeme 3krát s 10denní přestávku mezi kúrami. Zmenšuje se pocit bolesti, otok a objem nemocné končetiny. Normalizuje se krevní obraz.

Zánět středního ucha (i hnisavý), snížená slyšitelnost, krvácení z nosu

– vnitřní užívání 20 dnů po 0,2 g ráno nalačno a večer před spaním ve směsi s mlékem a medem

–2x denně kapat do uší 3–4 kapky 10% roztoku mumia ve směsi s olejem

Užívání mumia způsobuje odtok hnisu, odstraňuje bolest, zvyšuje protizánětlivou obranu organismu.

Hnisavé a infekční rány, popáleniny, hnisavé jizvy, píštěle

– vnitřní užívání 10 dnů mumia 0,2 g 2x denně, ráno nalačno a večer před spaním

– 1x denně namažte rány roztokem mumia (v poměru 1g mumia : 20 ml destilované vody), doplněným medem v poměru 1:1

Dochází k zmírnění pocitu bolesti, mizí zánětlivý proces, urychlení epitelizace tkání.

Krvácení z plic

– vnitřní užívání 2x denně 0,2 g mumia se sirupem (višňovým, broskvovým) v poměru 1:2 po dobu 10 dnů

Lze použít směsi mumia s medem a mlékem v poměru 1:20. Rozpouštění mumia ve vodě není přípustné. Užívat ráno nalačno, určitě večer dávku před spaním! Léčení vyžaduje 3–4 kúry po 25 dnech s 10denní přestávkou mezi kúrami. Při těžké formě onemocnění je třeba v léčení pokračovat.

Pálení žáhy a nevolnost od žaludku, zvracení, říhání

– vnitřní užívání 0,2 g 2x denně ráno a večer po 25 dnů rozpuštěného v polévkové lžíci čaje nebo převařené vody. Po 10 dnech mizí potíže.

Alergická onemocnění, rýma, zánět horních cest dýchacích, kašel, angína (i chronická)

– vnitřní užívání po 30 dnů 0,2 g mumia 2x denně ve směsi s mlékem a medem (v poměru 1:20) ráno a večer

– vyplachování krku při angíně 10% roztokem mumia.

Podle stupně onemocnění je možné provést 1–3 kúry. Délka kúry je 30 dnů.

Bronchiální astma

– vnitřní užívání 0,2 g 2x denně, ráno nalačno a večer před spaním

Délka léčení je 25–28 dnů. Podle stavu onemocnění 1–3 kúry s 10 denními přestávkami.

Ženské nemoci, defekty tkání ženských pohlavních orgánů (pochvy, čípku), zánětlivé procesy pohlavních orgánů

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně (zkracuje dobu léčení)

– lokálně se používá tampon důkladně namočený v roztoku mumia rozpuštěného v rakytníkové šťávě (poměr 1:20)

Lokální obklad je třeba dávat 2x denně, povinně na noc.

Léčení trvá 20 dnů, pokud je to potřebné, za 10 dnů se léčba opakuje. Po dobu léčení se doporučuje zdržet pohlavního styku. Zlepšení se pozoruje za 5–7 dnů. Na kúru je zapotřebí 15–25 g mumia.

Neplodnost u žen a mužů, posílení pohlavní funkce u mužů, nekvalitní spermie

– vnitřní užívání 3x denně 0,2 g se šťávou z mrkve, borůvek nebo rakytníku řešetlákového v poměru 1:20

Kúra trvá 30 dnů a provádí se 3x, s 5denní přestávkou. ˇVýsledky se také dostavují při míchání mumia se žloutky, nebo bylinnými šťávami.

Onemocnění periferních nervových zakončení, podpůrných pohybových orgánů, zánět nervů, mezižeberní neuralgie

– vnitřní užívání 2x denně 0,2 g mumia s mlékem a medem

– potírat bolestivá místa 10% lihovým roztokem mumia.

Kúra trvá 20 dnů.

Aplikace mumia a lehká masáž snižuje zánět a bolesti svalů, mizí svědění.

Paradentóza, kazivost zubů, zánětlivé nemoci sliznice dutiny ústní

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně po 25 dnů, ráno nalačno a určitě večer před spaním

– 5% roztokem mumia s mlékem a medem potíráme dásně každodenně před spaním

– při hnisavém zánětu dásně promneme kousek mumia v ruce, aby změklo a přiložíme na postižené místo.

Při komplexním léčení je mumio dostatečně efektivním prostředkem způsobujícím rychlé odstranění symptomů nemoci.

Bolesti a záněty kloubů, revmatismus

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně po dobu 30 dnů

– vtírejte 10% lihový roztok mumia 1x denně 5 minut do bolestivých míst (jednorázově 20 g)

Pokud bolesti neustoupí, provedeme kúru 3x po 5 dnech přestávky

Virová epidemie

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně, ráno nalačno a večer před spaním, jako prevence

Bolesti hlavy, závratě, ochrnutí lícního nervu

– vnitřní užívání 0,2–0,3 g 2x denně ve směsi s medem a mlékem v poměru 1:20 po dobu 10 dnů.

Při větších potížích kúru po 10 dnech opakovat.

Nemoc z ozáření, leumémie

– vnitřní užívání 0,5 g mumia 3x denně 30 dnů

Po 10 dnech kúru opakujeme. Počet kúr záleží na stupni ozáření. Mumio ředíme v mléce (1:20), podle chuti přidáme med. Ředit můžeme střídavě se šťávou z hroznů, borůvek, okurek, kmínu, žloutky.

Vysoký krevní tlak

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně ráno nalačno a večer před spaním 30 dnů.

Provádíme 3 cykly s přestávkami 5 dnů

Cukrovka

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně 40 dnů. Cyklus se opakuje 4x s 5–10denní přestávkou. Ráno se užívá mumio půl hodiny před jídlem, ne dříve! Večer ne dříve než 3 hodiny po večeři.

Skleróza

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně po dobu 30 dnů.

Cyklus se opakuje 3x s 5 denními přestávkami.

Glaukom (zelený oční zákal)

– vnitřní užívání 0,2 g mumia 2x denně po dobu 40 dnů.

Cyklus se opakuje 4x s 5–10 denními přestávkami

Příprava tonizujícího roztoku mumia

– vnitřní užívání 3x denně kávová lžička nalačno

Ke 5–8 g mumia přidáme několik kapek vody a důkladně zamícháme do formy kaše. Přidáme 500 g tekutého medu a opět promícháme. Med se musí s mumiem spojit. Uchovávat na chladném a tmavém místě. Med s mumiem je vhodný po nemocech v rekonvalescenci, na posílení imunity, při chronické únavě a pod.

Příprava čípků a mastí

Masti připravujeme v keramické nádobě a důkladně propracujeme a pak uložíme na chladném a tmavém místě.

Mast č. 1 – čípky

V 10 g destilované vody rozpustíme 5 g mumia, přidáme 10 g lanolínu a zpracujeme do konzistence masti. Přidáme 20 g kakaového másla rozpuštěného při 45 ^oC a důkladně promícháme. Ze získané hmoty zhotovíme 10 čípků.

Mast č. 2

V 10 g destilované vody rozpustíme 5 g mumia, přidáme 10 g lanolínu, zpracujeme do konzistence masti. Přidáme 40 g borové vazelíny a důkladně promícháme.

Mast č. 3

V 10 g destilované vody rozpustíme 5 g mumia a přidáme 10 g lanolínu. Zpracujeme do konzistence masti, přidáme 40 g dužiny z aloe a 30 g borové vazelíny, dobře promícháme.

Shrnutí

Výhodou mumia je, že se smí používat s chemickými preparáty. Účinky užívání mumia a uriny se navzájem potencuji. Po mnohaletých experimentech a biochemickém výzkumu bylo mumio v Rusku povoleno jako nespecifický biostimulátor na různých klinikách.

Kriteriem léčebného účinku mumia byly údaje klinické, rentgenologické, gastroskopické a dalších vyšetření.

Každá ze složek mumia má schopnost ovlivňovat odpovídající procesy látkové výměny e urychlovat regeneraci tkání. Stimulační účinek se projevuje už na úrovni buňky. Má příznivý účinek na nemoci z ozáření, obnovuje správné složení periferní krve, kostní dřeně a sleziny. Příznivě působí na nemoci zažívacího traktu, různé zánětlivé nemoci, zácpu apod.

Mumio brzdí nárůst únavy a povzbuzuje organismus při zvýšené tělesné a duševní námaze. Jde o bezpečný fyziologický stimulátor, který ani při dlouhodobém užívání nevyvolá nežádoucí vedlejší účinky. Napomáhá celkové obnově tkání a zajišťuje hospodárnější využití základních energetických zdrojů organismu.

Mumio je harmonizátorem přispívajícím k vytvoření souladu mezi duševní a tělesnou činností. Přelaďuje organismus k lepšímu soustředění a výkonnosti, zlepšuje celkovou kondici a zvyšuje životní energii. Oddaluje stárnutí a prodlužuje věk.

Zdroj: http://www.urinoterapie.eu/mumio_new.htm

Více na: http://www.moje-pravdy.cz/zdravi/sebelecba/1128-mumio-v-leebne-praxi

↧

Soumrak mužů

November 8, 2016, 12:43 pm

≫ Next: Cesta adventem

≪ Previous: Co je to shilajit neboli mumio?

„No tak dneska to je teda ale už hodně,“ řekl jsem.

Přede mnou stál mladý muž, v rozpuku sil, blížící se Kristovým létům, kdy člověk přestává od Vesmíru brát a začíná dávat. Svalnaté tělo oblepené odulými svaly, které místo veselé písně o komplexním pohybu pracujícím pouze s vlastní vahou na čerstvém vzduchu, pro který bylo stvořeno, zpívá baladu o zatuchlých prostorách, železných těžkých strojích a vyleštěných zrcadlech. Přirozená symetrie je potlačena chorými představami o kráse. O chiméře současné populární krásy, která plní stránky módních časopisů, trendových webů a frekvence televizního vysílání.

Kůži nepokrývá jeden jediný chlup navíc, který kdekoliv jinde než na bradě je nežádoucí. Ano, brada s několikadenním strništěm, která silně kontrastuje se zbytkem. Vlasy precizně uhlazené, každý na svém místě.

„Co jako?“

„No, ta růžová.“

Mužné tělo je obaleno do bílých kalhot, bílých tenisek a sytě růžového polotrika renomované značky. Vše musí být označeno nenápadným logem, které zasvěcence informuje o vysoké ceně pořízení. Idol většiny současných žen: Vyvoněný, stylově oblečený, osvalený muž se strništěm a hladkou pletí splňující všechna přísná kritéria současné doby, požadující muže dbající na poslední módní hity, nejnovější kosmetické přípravky, užívající tu nejstylovější elektrotechniku a vonící po exotických květinách plujících po mořské hladině, avšak tvrdě bojující za svá neotřesitelná politická stanoviska.

„Jaká růžová, to je přece lososová!“

Vnímám to ze všech různých stran a vidím pod všemi možnými úhly pohledu. Muž, tak jak ho známe, muž lovec, muž drancíř, muž válečník, muž znásilňovač sestupuje ze svého piedestalu a uvolňuje místo muži pečujícímu o děti, muži kuchařovi, muži plačícímu, muži soucítícímu. Ženská energie na naší planetě začíná převažovat.

Ten nový stav je možné vidět na každém kroku. Drsní bojovníci v arénách smrti pláčou a objímají se se svými soupeři, kdysi hrubí gladiátoři v ledových arénách, bezzubí a zjizvení nyní špekulují, jaký účes jim pod helmou vydrží nejdéle. Zbytky své staré mužnosti vloží do kultivace svého mohutného vousu avšak jenom proto, že aktuálně je to přeci IN. O gogo gladiátorech v travnatých arénách ani psát nebudu. Třeba byste mi ani nevěřili

Současní muži používají slova jako láska, úsměv, soucit. Nestydí se za své slzy. Ukazují světu symbol srdce v jednoduchém gestu. Chodí na rodičovské dovolené. Sledují módu. Dbají o svůj vzhled. Zajímají se o to, co jí, a proto vaří. A vaří dobře. Když vaří muž, dělá to proto, že ho to baví a naplňuje. Tvoří něco, co jemu, nebo někomu jinému udělá radost.

Jistě, stále se najdou výjimky, které výše uvedené vyvrací, avšak trend je zřejmý.

Muž válečník končí a s ním končí žena služka.

Povstává nová žena. Žena matka rodu. Žena čarodějka. A muž, byť se mu to může zdát nespravedlivé, přestane být číslem jedna.

Je zřejmě, že se na Zemi rodí více a více bytostí s větším poměrem ženské energie, ať už jde o ženy či muže. Ženy jsou více ženami a muži jsou více ženami. Není na tom nic nezdravého. Avšak je potřeba se mít na pozoru a nespojovat si toto dění na planetě s pokřivenými záměry megalomanských výrobců konfekce a kosmetiky. Ti se pouze vezou na silné vlně změn energií na planetě Zemi. Těžko říct, jak na to přišli, nicméně se nebráním myšlence použití určitého druhu magie. Vlastně není žádným tajemstvím, že velké obchodní řetězce magii používají a to samozřejmě za účelem navýšení zisků. Stačí si zajít do Kauflandu a otevřít vědomí. Kdo to vydrží, neotevřel skutečně své vědomí.

Některé zženštilé vzory, které na nás shlíží z všudypřítomných reklam, nejsou zástupci onoho nového muže. Muži tančící v ženských botách na podpatku, poměrně oblíbené travesti show, muži líčící se jako ženy, muži oblékající se jako ženy jsou pouze důsledky činů konaných v nevědomosti. Jsou nepochopenou reakcí na sílící energie, které k nám přicházejí z Vesmíru.

My jako noví muži máme být méně konvenčními muži a více novými ženami. Avšak v jiných aspektech života, než v těch, které se dají zpeněžit.

My noví muži máme přestat bojovat. Máme více mluvit, jak se ženami tak mezi sebou. Potřebujeme více soucítit. Potřebujeme více chápat a cítit. Více vnímat krásu kolem sebe. Už nemůžeme znásilňovat život k obrazu svému a plivat na něj, když se nedaří. Potřebujeme se rozhlédnout novýma očima a uvidět tu neskutečnou krásu, kterou život na Zemi oplývá.

My noví muži musíme nezbytně schovat své zbraně, na které jsme tak pyšní.

Potřebujeme začít tvořit a přestat ničit. Přenést a přetransformovat své nehmotné vnitřní světy do hmotných forem a tak je dokázat přijmout a vyrovnat se s nimi.

Potřebujeme šlechtit své vnitřní světy a konejšit své vnitřní dítě.

Nepotřebujeme být krásní navenek, ale uvnitř.

Nepotřebujeme nakupovat podle nejnovějších trendů ale místo peněženky musíme otevřít svá srdce.

Nezbytně potřebujeme shodit své ochranné masky. Mimikry, kterými se chráníme, a za které se schováváme. Nejsme takoví drsňáci, jaké ze sebe děláme. Pokud druhý drsňák uvidí, že ten drsoň, ke kterému on shlížel, se náhle dokáže omluvit, dokáže se usmát a dokonce u piva mluví o svých dětech, odváží se také on mluvit tak, jak mu šeptá jeho srdce.

Protože to všichni cítíme, ale mnohdy to nedokážeme pojmenovat či uchopit. Už je to tady. Ta změna, které se spousta z nás bála, je tady a probíhá. Už to jede.

Žádná válka nebude, i když by si ji mocní přáli. Konspirační teorie se stávají realitou avšak v jiné formě, než bylo plánováno.

Největší moc se nachází na zahradách a malých políčkách. Pokud dokážeme vypěstovat vlastní potravu, snížíme svoji závislost na systému. Pokud budeme pěstovat a žít permakulturně, své závislosti se zbavíme úplně.

Pokud budeme pěstovat vlastní potravu, navrátíme se k přírodě, která má pro nás úplně vše, co potřebujeme. Má pro nás moudrost, potravu i energii. Už pouze pochopením přírodních zákonitostí nalezneme řešení mnohých svých životních situací.

Bezpodmínečně musíme zastavit drancování Země. Není na světě moc jiných druhů, které by znásilňovali své samice, týrali své děti, káleli si do pitné vody, ničili svou potravu, otravovali prostředí, ve kterém žijí a bez ustání rabovali Zemi bez možnosti návratu.

Nový muž toto umožní. Umožní to tím, že se stáhne ze svých vůdčích pozic a předá moc zodpovědnějším.

Nový muž již povstal. Sice se teprve rozkoukává a ještě si není úplně jistý, co a jak, ale je tu. A s ním přijde nový svět.

MéR

↧

Cesta adventem

November 29, 2016, 6:58 am

≫ Next: Anastasia 4 - Stvoření světa

≪ Previous: Soumrak mužů

Každá první adventní neděle je šance.

Šance vydat se na cestu, na jejímž konci je onen zelený symbol znovuzrození, světla v temnotě a dary.

Ale také je to šance uvědomit si, že neexistují jen dary, které sháníme my, nebo které dostaneme.

Existují přece i dary, které se v nás zrodí!

To jsou ty okamžiky, kdy se v nás něco změní. Možná jsme se o to dlouho snažili. Možná nás do té změny tlačili lidé, kolem nás, a okolnosti. Ale je to, jako když pečete to vánoční cukroví: můžete míchat těsto a vykrajovat formičkami, co chcete, ale bez výhně trouby se TO nestane! Zůstanete syroví a upachtění.

Znáte ten pocit? Kdy se TO ve Vás najednou sepne? Kdy se ve Vás najednou probudí nějaké poznání? Kdy najednou pocítíte ten impulz ke změně, po které jste již dlouho toužili? Kdy najednou pocítíte radost a štěstí, i když ještě před chvílí Vám v hlavě kroužily nepříjemné myšlenky?

Je to v jistém smyslu dar, který ale nepřichází zvenčí, nýbrž zevnitř. A takový dar je velmi vzácný a velmi cenný! Kdo by po něm netoužil? Právě adventní čas nabízí cestu, jak se k takovému daru dostat. Nepropást ho. Je ohromná škoda zůstat jen na povrchu adventního času. Nevnímat symboly, které s sebou přináší.

Symboly očisty. Symboly příprav. Symboly světel. Symboly zrození. Symboly darů.

Na začátku adventu si můžeme vybrat, zda ho chceme prožít jako takovou běžnou cestu, která sama o sobě umí být krásná. Adventní výzdoba. Adventní trhy. Setkávání přátel. Přemýšlení o tom, koho čím obdarovat. Balení dárků. Možná i nějaká ta zasněžená atmosféra. Vzpomínky na dětství. Pokud neupadneme do představy, že Vánoce bez hory cukroví, hory dárků a příjemné rodinné atmosféry nejsou TO ONO, můžeme Vánoce prožít v tom opravdovém klidu a míru i bez těch pomyslných hor, které si usmyslíme slézat. Bez velkých dluhů. Bez velkých smutků.

Ale můžeme ji prožít i tak trochu mimoňsky :-) Prostě jinak. Jít do větší hloubky a očišťovat se uvnitř a připravovat se uvnitř. Dělají to křesťané. Ale může to dělat kdokoliv z nás, protože to není křesťanská cesta. Je to šťastná cesta.

Spočívá prostě v tom, že se naučíme neházet vinu na ostatní a mít sami sebe rádi. Nehonit se za bublinami a neděsit se přízraků. Důvěřovat tomu, že cokoliv se děje, má svůj smysl. Že smyslem života není zadupat nás do země, ale naučit nás, jak rozkvétat i tam, kde by to nikdo nečekal. Objevit klíč k tomu, jak žít to nepodmíněné štěstí.

Jak žít s jistotou i v nejistotě.
Jak cítit hlubokou spokojenost i hlubokou touhu.
Jak cítit odvahu a klid i uprostřed děsuplných zážitků.
Jak vnímat, že svět kolem nás se mění právě proto, že jsme jej přijali takový, jaký je.
A jak vnímat, že my sami se měníme právě proto, že jsme sami sebe přijali takové, jací jsme.

Zní to dost mimoňsky, že? Ano, pokud nás adventní cesta dokáže dovést k prožívání paradoxu, dá nám dar ohromné ceny!

A právě takový dar bych nám všem k Vánocům letos přála!

↧

Anastasia 4 - Stvoření světa

December 9, 2016, 12:41 pm

≫ Next: Jaroslav Dušek: Jak komunikovat s dětmi

≪ Previous: Cesta adventem

Poutavý rozhovor s Anastasií vyústí v její vyprávění o stvoření světa, které je nesmírně obrazné a procítěné. Čtenář se může ponořit do pět až deset tisíc let starých dějin, dozvědět se o nejdůležitější vědě, jež byla záměrně zatajena, anebo i navštívit jinou planetu…

To vše existuje i teď!

„Povím ti o stvoření, Vladimíre, a pak si každý odpoví na své otázky sám. Prosím, Vladimíre, poslouchej a napiš o velkém stvoření Stvořitele. Poslechni si a svou duší zkus pochopit úsilí Boží touhy.“

Anastasia pronesla tyto věty a rozpačitě ztichla. Dívá se na mě a mlčí. Zřejmě přišla do rozpaků proto, že pocítila nebo uviděla na mé tváři nedůvěru k tomu, že dokáže povědět o stvoření, o Bohu.

A proč by vlastně ve mně nebo v ostatních lidech neměla vznikat nedůvěra? Vášnivá poustevnice toho může hodně navymýšlet! Žádné historické důkazy nemá. Jestli někdo může přesvědčivě mluvit o minulosti, tak jsou to historici nebo archeologové.

A o Bohu se mluví v Bibli a v knihách jiných náboženství. V různých knihách. Jenomže z nějakého důvodu se tam o Bohu mluví odlišně. Zdalipak to není tím, že nikdo nemá pádné důkazy?

„Existují důkazy, Vladimíre,“ odpověděla najednou jistě a vzrušeně Anastasia na nevyslovenou otázku.

„A kde jsou?“

„Všechny důkazy a všechny pravdy vesmíru jsou navěky uchovány v každé lidské duši. Nepřesnost, lež nemohou žít dlouho. Duše je odmítá. Právě proto se člověku podvrhuje množství různých teorií. Lež potřebuje stále novou podobu. Právě proto lidstvo soustavně mění své společenské zřízení. Snaží se v něm najít ztracenou pravdu, ale mezitím se od ní stále vzdaluje.“

„Ale kdo a jak dokáže, že pravda je uvnitř každého? V duši nebo někde jinde v člověku? A pokud je, tak proč se skrývá?“

„Naopak, den co den se snaží zjevit každému člověku. Věčný život kolem a věčnost života vytváří pravda.“

Anastasia rychle přitiskla dlaně k zemi, přejela jimi po trávě a natáhla je ke mně.

„Podívej, Vladimíre, možná, že toto rozptýlí tvé pochybnosti.“

Podíval jsem se a uviděl: na napřažených dlaních byla semínka trávy, malý cedrový oříšek a plazil se tam nějaký brouček. Zeptal jsem se: „Co to všechno znamená? No, například, ořech?“

„Podívej, Vladimíre, semínko je úplně malinké, ale když ho dáš do země, tak z něj vyroste majestátní cedr. Ne dub, ne javor, ne růže, ale jenom cedr. Ten opět zrodí stejné semínko a bude v něm, jako v tom prvním, veškerá informace Původních pramenů. Miliony let zpátky nebo vpřed, když se toto semínko dotkne země, tak z něj vzejde pouze výhonek cedru. V něm, v každém semínku Božích dokonalých výtvorů je Stvořitelem vložená všechna informace vrchovatou měrou. Míjí miliony let, ale informaci Stvořitele nikdy nedokáží vymazat. Také člověku, nejvyššímu výtvoru, v okamžiku stvoření bylo Stvořitelem odevzdáno všechno. Všechny pravdy a všech na budoucí dění Otec, nadšený velkou touhou, vložil do svého milovaného dítěte.“

„Kdepak tu pravdu máme konec konců hledat? Je někde uvnitř? V ledvinách, srdci nebo mozku?“

„V citech. Pokus se určit pravdu svými city. Spolehni se na ně.

Osvoboď se od merkantilních teorií.“

„No dobře, pokud něco víš, tak mluv. Možná, že tě někdo dokáže pochopit svými city. Tak co je to Bůh? Mohli by Ho vědci definovat nějakou vědeckou formulí?“

„Vědeckou formulí? Tato formule svou délkou omotá Zem ne jedenkrát. Když skončí, tak vznikne nová. Bůh není méně než to, co může zrodit mysl. Je hmota a vakuum, i to, co není vidět. Je nesmyslné pokoušet se Ho pochopit rozumem. Všechny formule Země, veškerou informaci vesmíru stlač v malinkém semínku své duše, proměň je v city a nech je, aby se projevily.“

„Ale co mám cítit? Mluv jednodušeji, konkrétněji, jasněji.“

„O, Bože, pomoz mi! Pomoz mi z dnešních spojení slov stvořit důstojný obraz.“

„No prosím, teď ti chybí slova. Raději nejdřív přečti výkladový slovník. Tam jsou všechna slova, která se teď používají.“

„Všechna dnešní. Ale současná kniha nemá ta slova o Bo hu, která pronesli tví prarodiče.“

„Myslíš staroslovanská slova?“

„I dřívější. Před staroslovanským písmem byl způsob, kterým lidé předávali myšlenky svým potomkům.“

„Co to říkáš, Anastasie? Všichni vědí, že normální písmo přišlo se dvěma pravoslavnými mnichy. Jmenovali se… Jakpak se jim říkalo, zapomněl jsem.“

„Máš na mysli Cyrila a Metoděje?“

„No ano. Vždyť písmo vytvořili oni.“

„Přesněji řečeno – změnili písmo našich praotců.“

„Jak změnili?“

„Na příkaz. Aby kultura Slovanů navždy odešla v zapomnění. Aby zbytky vědění Původních pramenů zmizely z lidské paměti a zrodila se nová kultura, aby se národy podřídily jiným žrecům*.“

„Co s tím mají společného písmo a nová kultura?“

„Kdyby se teď děti učily psát a mluvit cizím jazykem a používat dnešní by jim bylo zakázané, řekni, Vladimíre, jak by se tvá vnoučata dozvěděla o dnešní době? Je lehké lidem připraveným o znalost minulosti vnucovat nové vědy a vykládat je jako významné. Můžeš jim vyprávět o rodičích cokoliv. Odešel jazyk a s ním i kultura. Takový byl záměr. Ale ti, kteří si dávali takový cíl, nevěděli, že klíček pravdy vždy neviditelně zůstával v lidské

duši. Stačí mu vypít kapku čisté rosy – a vzklíčí, zmužní. Podívej, Vladimíre. Přijmi, prosím, má slova, pociť, co za nimi stojí.“ Anastasia jednou pomalu pronášela slova, podruhé rychle odsekávala věty, anebo najednou zmlkla a na okamžik se zamyslela, jako by z prostoru dostávala fráze, táhlé a neobvyklé pro náš jazyk.

A občas se do její řeči vplétala nějaká pro mě neznámá slova. Ale pokaždé, jakmile pronesla nesrozumitelné slovo, jako by se vzchopila a nahradila je správnějším nebo srozumitelnějším. A když mluvila o Bohu, stále se snažila něco dokázat: „Je všeobecně známo, že člověk je podoba a obraz Boha. Ale v čem? Kde jsou v tobě jeho charakteristické rysy? Přemýšlel jsi o tom někdy?“

„Ne, nějak se mi nestávalo, abych o tom přemýšlel. Raději mi o nich pověz sama.“

„Když se člověk, unavený každodenním shonem, odebírá k spánku, když přestává cítit své uvolněné tělo, komplex

neviditelných energií, jeho druhé „Já“, částečně opouští tělo. A v tomto okamžiku pro něj neexistují zemské hranice. Neexistují pro něj ani čas, ani vzdálenost. Jeho vědomí, za méně než okamžik, překonává jakékoliv vesmírné hranice. A komplex citů vnímá minulé nebo budoucí události, analyzuje, přirovnává je k současnému

dni a touží. To vše vypovídá o tom, že člověk pociťuje nezměrný vesmír nejen svým tělem. Jeho Bohem darovaná mysl tvoří. Pouze lidská mysl má schopnost tvořit jiné světy nebo měnit již stvořené.

Stává se, že člověk ve spánku křičí, něčeho se leká. To se komplex jeho citů, osvobozený od pozemské pomíjivosti, leká spáchaného v minulosti nebo v budoucnu.

Stává se, že člověk ve snu tvoří. Jeho výtvory se snaží pomalu nebo rychle vtělit do pozemského bytí. A zdali se vtělí ve zvrácené formě nebo zazáří harmonií, částečně nebo úplně, záleží na tom, do jaké míry se jeho tvoření zúčastní nadšení. Nakolik přesně a do detailů budou vzaté v úvahu všechny aspekty v okamžiku tvoření. Do jaké míry nadšení posílí jeho božské „Já“.

V celém vesmíru jen Bohu jedinému a Božímu synovi – člověku – je vlastní tvoření.

Počátkem všeho je Boží mysl. Jeho touha je přetvořena v živé hmotě. I lidským činům nejprve předchází myšlenka a touha. Všichni pozemští lidé mají stejné možnosti tvoření, ale každý je využívá jinak. I v tomto je člověku dána úplná svoboda. Svoboda je dána!…

Teď mi, Vladimíre, řekni: jaké se dnes Božím dětem zdají sny? Například tobě, tvým přátelům, známým. Na co používají své tvořivé touhy? Na co je používáš ty?“

„Já? No… jak to na co? Jako všichni jsem se snažil vydělat více peněz, abych si nějak zajistil život. Pořídil jsem si auto, a ne jedno. A mnoho dalšího, potřebného pro život, například slušný nábytek.“

„A to je všechno? Používal jsi svou, Bohu vlastní, tvořivou touhu pouze na to?“

„Vždyť ji na to používají všichni lidé.“

„Na co?“

„Na peníze! Jak se bez nich obejít? Jak se má člověk například obléknout do normálních šatů, lépe se najíst, něco si koupit, popít. Všechno je tady jasné. A ty se pořád ptáš „na co?“.“

„Najíst se… popít. Vladimíre, pochop, toto všechno je v přebytku dáno od prvopočátku.“

„Dáno? No a kampak se to potom vytratilo?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„Myslím, že se ty původní oděvy jednoduše roztrhaly, obnosily se a veškerou první potravu lidé již dávno snědli. Teď je jiná doba, jiná móda na oblečení a chutě ve vztahu k jídlu se také změnily.“

„Vladimíre, Bůh dal svému synovi netlející oděv, zásoby potravy jsou takové, že by se nikdy nevyčerpaly.“

„A kdepak je to všechno teď?“

„To vše se zachovalo dodnes, ono existuje.“

„Pak řekni kde. Jak lze najít skrýše, v nichž je dodnes ukryto tolik zásob?“

„Hned to uvidíš. Jenom se dívej city. Pouze city dokážeš poznat podstatu výtvorů Boží touhy.“

Autor: Vladimír Megre

Stran: 208

Rozměr: 14 × 20,5 cm

Vazba: brožovaná

Nakladatelství: Zvonící cedry

Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská

Rok vydání: 2010 (2.vydání)

ISBN: 978-80-904001-7-7

~ více z úryvku na stránkách Anastasia.cz ~

↧

Jaroslav Dušek: Jak komunikovat s dětmi

December 9, 2016, 12:45 pm

≫ Next: Slované v alternativní historii

≪ Previous: Anastasia 4 - Stvoření světa

↧

Slované v alternativní historii

December 9, 2016, 1:00 pm

≫ Next: Atlantida skutečná a blízká

≪ Previous: Jaroslav Dušek: Jak komunikovat s dětmi

Reptiloidi a Slované

Protože občas při některém z pořadů označím někoho za reptíka, tj. za reptiloida, aniž bych blíže uvedl, co si pod tím představuji, tak se otázce reptiloidních bytostí zde na Zemi budu věnovat podrobněji. Často jsou také nazývány reptiliány, ale protože v ostatních případech je používáno slovo humanoid nebo insektoid, případně mammaloid, zdá se mi výraz reptiloid vhodnější. Slova jako humanián nebo mammalián mi znějí podivně. Pokud však chcete najít nějaké obrázky, tak je vhodnější hledat na internetu pod názvem reptiliáni.

V naší galaxii existuje mnoho reptiloidních civilizací, jejímiž příslušníky jsou klasičtí reptiloidi, což jsou humanoidní bytosti plazího typu. Ještě připomínám, že humanoid je bytost vypadající jako člověk, tj. bytost mající ruce, nohy a hlavu a chodící vzpřímeně. Jejich vzhled je podobný ještěrům a zřejmě nejcharakterističtějším prvkem jsou oči. Klasické plazí oči jsou charakteristické svislou úzkou panenkou na rozdíl od lidské, která je více kruhová a vodorovná. Dalším výrazným znakem je kůže, popř. šupiny a ocas, který však nemusí být vidět. Je však nutné mít na zřeteli, že tak jako je mnoho velmi rozdílných lidských bytostí zde na Zemi, tak je i mnoho rozdílných plazích bytostí, obzvláště pokud k nám přicházejí z různých hvězdných systémů naší galaxie.

I tyto bytosti (tedy klasičtí reptiloidi) se vyskytovaly zde na Zemi a je o tom mnoho dokladů v obrazech, sochách a mytologii starých civilizací. Podle mnoha informací se vyskytovaly na planetě i v naší době a možná se ještě v omezené míře v podzemních základnách dosud vyskytují, i když by měly Zemi v blízké budoucnosti i tyto zbytky opustit. Podle informací Coreye Gooda, které získal od podzemní lidské civilizace Agarthy, existují v podzemí bytosti, které by se daly označit jako primitivní divocí reptiloidi s podobou, jakou by měl humanoid vyvinutý z raptora žijícího v době dinosaurů.

Silnou stránkou vyspělejších reptiloidů je jejich vysoká inteligence a schopnost manipulovat naším vědomím například tak, že nevidíme jejich reptiloidní podobu, ale vidíme je jako lidské bytosti. Někdy údajně neudrží koncentraci při manipulaci naší myslí a pak je můžeme na chvíli vidět v jejich skutečné podobě. Základní charakteristikou je pro ně absence emocí, minimálně v tom našem lidském pojetí. Dá se to do určité míry charakterizovat vyjádřením jednoho z nich: "Když miluji, tak miluji, když jím, tak jím, třeba i to, s čím jsem se miloval."

Reptiloidní lidská bytost je bytost odlišná. Jedná se o člověka, který má silné reptiloidní geny, reptiloidní duši, popřípadě se jedná o reptiloidní duši v těle s reptiloidními geny. Lze předpokládat, že reptiloidní duše si bude vyhledávat tělo s reptiloidními geny v co největším rozsahu, protože mu bude lépe vibračně odpovídat a umožní mu lépe plnit úkoly, které má stanovené pro tento život.

Samozřejmě nejsou žádné reptiloidní či mammaloidní duše, jsou jenom duše, které se různě inkarnují, ale označení reptiloidní duše používám pro duše, jejichž více posledních inkarnací bylo převážně reptiloidních, což je nutně ovlivnilo. Pokud se jedná o člověka se silnými reptiloidními geny a upozorňuji, že v nějaké míře máme reptiloidní geny téměř všichni, a inkarnuje se lidská duše, tak pak záleží na vyspělosti (stáří) duše, jak si dokáže s reptiloidními geny poradit. I ti lidští reptíci jsou různého druhu, například dinosauřího či hadího typu i s charakteristikami odpovídajícími těmto jednotlivým typům.

Náš pohled na reptiloidní civilizace je poznamenán naším subjektivním vnímáním situací, což je ovšem celkem pochopitelné. Z dlouhodobého historického hlediska (míněno v kategorii milionů až sta milionů let) je průnik mammaloidů do této galaxie možno do určité míry chápat jako průnik mammaloidů do původně reptiloidní galaxie. V naší galaxii nedošlo k vývoji mammaloidní rasy. Pokud má smysl vůbec mluvit o vývoji, protože vše je aktem stvoření.

Sám mám i vlastní vzpomínky na reptiloidní inkarnaci či inkarnace a je potřeba si uvědomit, že i reptiloidi mají vysoké duchovní vývojové stupně a ne každý reptiloid i na nižším vývojovém stupni nutně žije způsobem, který my jako lidské bytosti vnímáme negativně. Občas používám takovou jednu zajímavou techniku, kterou doporučuji vyzkoušet.

Ve stavu co nejvíce rozšířeného vědomí se postavit před zrcadlo a delší dobu se pozorovat s rozostřeným zrakem. Ne vždy se to daří, ale několikrát jsem pozoroval změny zejména obličeje a zřejmě se jednalo o podoby z různých inkarnací. Jednou jsem zaznamenal různý vzhled v asi 30 inkarnacích, ale zapamatovat se mi je nepodařilo a vlastně jsem se o to ani nepokoušel. Jednou se podařilo zahlédnout změny mého obličeje v zrcadle i manželce, která vzhledem k předchozí meditaci měla rovněž rozšířené vědomí. Je to zajímavé, když se člověk dívá na sebe a vidí reptíka, či insektoida který je mu podobný. Výrazně však vždy převládaly lidské podoby.

Nevím, že by se o tom mluvilo či psalo, ale dostal jsem informaci, že poměrně velké množství reptiloidních duší bylo inkarnováno v Německu v období druhé světové války do převážně fašistů ovládajících vrcholové funkce. Hrubým odhadem bych si tipl například Goebbelse nebo Heydricha. Obdobně tomu tak bylo i v Tibetu (zejména ve vrstvě lámů), o čemž svědčí popis krutostí prováděných evidentně bez jakýchkoliv emocí. Mluví se o středověku v Tibetu 1. poloviny 20. století, ale ve skutečnosti například v Čechách ve středověku nikdy nikde tak kruté poměry nevládly. Existuje tu určitá pravděpodobnost toho, že důvodem, proč byli Němci k Tibetu tak přitahováni a Tibet jim byl inspirací, byla právě spřízněnost reptiloidních duší. Údajně skupina lámů byla v Německu po celou dobu války až do jejího konce.

Invaze proti Slovanům a zejména Rusku v takovém rozsahu, jaký se udál za 2. světové války, byla připravovaná dlouhodobě, takže i určité duše pravděpodobně zejména reptiloidní či možná germánské se inkarnovaly do oblasti Československa a Sovětského svazu, kde pak působili jako páté kolony. Účinky černé magie, které byly v té době používány, se pak vždy jako zpětný odraz projevily na těch, kdo magii použili a můžeme pod tímto úhlem pohledu uvažovat o tom, proč tak těžce skončilo Německo. Karmický osud Tibetu a vedoucí skupiny lámů je logickým vyústěním jejich předchozího působení.

Vzhledem k tomu, že jsem spolupracoval na odstranění jednoho přisedlíka, kterým byl zde zemřelý sudetský Němec, dostal jsem informaci o tom, že někteří sudetští Němci, kteří zde byli zabiti a byli k Čechům velmi krutí, byli reptiloidní duše a po smrti zde zůstali a mstí se místním lidem ve formě přisedlíků.

V souvislosti s tím jsem řešil otázku, zda je nutný souhlas člověka, který má přisedlíka, k tomu, aby byl přisedlík odstraněn. Souhlas není nutný z toho důvodu, že přímý souhlas nebo výslovná žádost je vyžadována právě proto, aby nedošlo k omezení svobodné vůle člověka či duše, a to dokonce i svobodné rozhodnutí duše odejít z této inkarnace či prožívat utrpení. V případě přisedlíka se však jedná o jiný případ. Přisedlík omezuje svobodnou vůli původní duše a jeho odstraněním se naopak obnovuje svobodná vůle této duše. Kromě toho je zřejmé, že člověk, který je ovládán přisedlíkem, těžko může dát souhlas k jeho odstranění.

Reptiloidi, mezi které můžeme počítat i reptiloidní duše v lidském těle, nenávidí dlouhodobě Slovany, protože jim bránili a brání v ovládnutí planety. Proto se více reptiloidních duší inkarnovalo do Němců pro období druhé světové války, aby mohly Slovany zničit, a proto zaútočily kromě dalších důvodů proti Rusku v nevhodné době (příliš brzy), protože je hnala nenávist.

Manipulace s historií a zejména s historií Slovanů je tak dlouhodobá, že se nám takřka dostala pod kůži a mnozí, kteří nemají vlastní vhledy, mají velké problémy s tím souznít, protože to odporuje všemu, co se do té doby učili a vstřebávali ve všech možných formách včetně křesťanských nauk. Věřím, že není tak daleko doba, kdy se vše i historie Slovanů uvede na pravou míru.

Nevím, z čeho plyne informace o neexistenci boha u Slovanů. Glorifikace předků neznamená neuznávání existence boha. Slované rozhodně nebyli nevěřící nebo ještě přesněji nevědoucí, ale otázka je, v jakou podobu Boha věřili. Je to běžný postup udělat z někoho pohana či nevěřícího, protože nesdílí mojí představu o bohu. Nepochybuji, že i mne by mnozí označili jako neznaboha, protože neuznávám jejich představu personifikovaného křesťanského boha. Osobně nepochybuji, že představa Krista o bohu se mnohem více blížila představě mnou uváděné, než představě předkládané křesťanskými církvemi.

Nelze rovněž zapomínat, že historie Slovanů se měří na desetitisíce let a je otázka, kterou částí jejich historie se konkrétní historik zrovna zabývá.

Pokud si uvědomíme, že inteligentní život je naprosto bytostně vlastní součástí vesmíru a obydlených planet jen v naší galaxii je neuvěřitelné množství a tajení tohoto faktu je součástí dlouhodobé manipulace lidstva, tak nerozumím tomu, proč bychom měli mít problém s mimozemským původem člověka. Kromě toho je důležité si uvědomit, že absolutně vše je tvůrčím aktem vědomí, takže není problém si představit, že člověk (míněno humanoid savčího typu) byl stvořen mimo planetu Zemi a dokonce i v jiné galaxii.

Nadřazený postoj bílé rasy k ostatním rasám není postoj Slovanů, ale především Anglosasů a Germánů a není nutno si ho vyčítat, protože my jsme Slované. Kromě toho úvahy o rovnosti vycházejí z velmi nepřesných a opět manipulovaných tezí. Bytosti jsou si rovny ve své duchovní podstatě, ale jinak každý druh bytostí má své přednosti a své nedostatky. Pokud se za hlavní důkaz o vyspělosti předkládá technologická vyspělost v současné době, tak potom vyznívá bílá rasa jako nejvyspělejší, ale opět se jedná jen a jen o dlouhodobou manipulaci. Kromě toho i v rámci bílé rasy jsou si někteří rovnější než druzí a Slované mezi ně rozhodně nejsou dlouhodobě řazeni.

Lidstvo na Zemi je předmětem dlouhodobé manipulace a různých genetických experimentů. Pevně věřím a doufám, že se pravdu dozvíme v době nepříliš vzdálené.

Stalin řekl: „Kdo ovládá Československo, ovládá Evropu“ (nebo analogicky tak nějak). Já si dovolím to ještě rozšířit: „Kdo ovládá Československo, ovládá svět“.

Všechno to, co se děje ve vztahu k naší zemi, je možno chápat jako pokusy stáhnout nás pod nějaké centrum řízení, avšak velice opatrně a nenápadně, hlavně aby těm Čechoslovákům nedošlo, že mají jakýkoli význam.

Někteří uznávání tzv. duchovní mistři říkají, že naše země a Praha budou mít významné místo v blízké budoucnosti.

To, co se nyní děje je důkaz toho, že si různí lidé a jiné bytosti uvědomují význam Československa a Prahy, ale již nemají ty mozky (architekty), které by jim dokázaly naplánovat akce na úrovni. Klasická ukázka spočívá v tom, že aktivizovat proti Zemanovi lidi veskrze nepopulární a provařené typu Kocába, Němcové apod., popř. lidi, kteří jsou u většiny českého národa výrazně nepopulární, jako je například Herman, nemá šanci na úspěch. Mám pocit, že naopak dosáhnou u většiny lidí efektu spíše obráceného. Je to obdobné jako s Havlem. Kdyby ho nechali v klidu spát, tak pomalu upadne v zapomnění, ale vzhledem k jeho neustálé glorifikaci ho začíná čím dále více lidí naopak nenávidět. Před rokem 1989 tak dlouho a hloupě velebili Sovětský Svaz a hanobili Ameriku, až mnoho lidí SSSR začali nenávidět (i pod vlivem 68. roku) a pod pojmem Amerika si představovali ráj na zemi.

Polarizace, která někde nabývá až dramatických forem, je jevem, který provází v současné době téměř všechny společnosti a snad ani není nutné uvádět nějaké příklady, protože je podtónem většiny zpráv z domova i ze světa. Pomineme-li cílené manipulace našich médií, tak i ti, kteří z vlastního přesvědčení obviňují Zemana z rozdělování společnosti, tak jen prostě nechápou současnou situaci z pohledu z vyšší úrovně poznání. Polarizace je celosvětovým jevem a bude se stupňovat. Jeden nezanedbatelný přínos pro nás tento jev má, a to je skutečnost, že každý se dnes svými projevy a činy poměrně jasně zařazuje do určité viditelně rozpoznatelné skupiny. Několik lavírujících mezi dvěma základními skupinami (jako je např. Babiš), kteří si asi nejsou jisti tím, jak to dopadne, se stejně budou muset velmi brzy rozhodnout. Mezi lavírující bych neřadil lidi, kteří jen předstírají, že jsou neutrální jako například Horáček, i když jeho divadelní představení o jakési neutralitě už zřejmě skončilo. Asi na tuto roli měl být vybrán spíše herec než textař.

Miroslav Zelenka

http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/reptiloidi-a-slovane

↧

Atlantida skutečná a blízká

December 9, 2016, 1:12 pm

≫ Next: Život jako hravý milenec

≪ Previous: Slované v alternativní historii

Atlantida známá i neznámá

O Atlantidě bylo už napsáno tolik textů, že to vypadá, že se už vlastně nic nového nedá napsat. Atlantida mě zajímala odedávna a v jisté době jsem přečetl vše, co se dalo a stále alespoň projdu vše, co zahlédnu. To se odehrálo už v době, kdy jsem ještě nic netušil o svých inkarnacích v Atlantidě. Můj první vážný kontakt s Atlantidou byl díky televizi a její adaptaci díla Vítězslava Nezvala "Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou" v roce 1977. Zvláštní na tom bylo to, že mě vůbec nenapadlo, že se jedná "jen" o báji a ne o skutečnou existenci Atlantidy.

Důvod, proč jsem se rozhodl pro téma Atlantida je ten, že jsem byl o to požádán, ale jedná se o téma, které je mně velmi blízké. Takže předkládám v trochu útržkovitém podání, což vzhledem k rozsahu ani není jinak možné, svoji verzi Atlantidy, která je tak jednou z asi 50 tisíc dalších publikovaných či nepublikovaných verzí. Rozhodně se nejedná o jakkoliv komplexní přístup, ale spíše o nové pohledy na některé aspekty fenoménu Atlantida, jestli je to vůbec ještě možné. Takže moje informace jsou do určité míry dvojího druhu. Jednak jsou to povšechné a všeobecně přístupné informace pro ty, kteří toho o Atlantidě vědí velmi málo a jednak se jedná o informace, o kterých jsem se jinde nedočetl.

Osobně mám několik inkarnačních vzpomínek či zážitků z Atlantidy včetně rezonance se současností. Některé byly úžasné jako například plavání s velmi inteligentními delfíny, ale na druhé straně zážitky z katastrofického konce nebyly nijak příjemné nebo byly dokonce hrůzné.

Velké množství informací lze dohledat na internetu. Tyto informace jsou však často rozporné až zcela protichůdné, případně už na první pohled nevzbuzují příliš velkou důvěru. Zdrojem bývají channelingy či informace od různých mimozemšťanů. Je těžké odlišit, kdy se jedná o zavádějící zdroje a kdy se jedná o úmyslné desinformace jako je tomu u velké části vědy, která si říká historie.

Jeden z důvodů, proč jsou pro mnohé lidi informace o Atlantidě tak zajímavé, plyne z toho, že se často uvádí, že situace v dnešní společnosti je velmi podobná situaci před katastrofickým zánikem Atlantidy. Rovněž se tvrdí a já s tím souhlasím, že v současné době je zde inkarnováno mnoho bytostí či duší, které absolvovaly inkarnace v Atlantidě zejména z období jejího konce a dokonce se aktivně podílely, ač nerady či nevědomky na jejím konci. Mnozí se zde nyní inkarnovali i z toho důvodu, aby nedošlo k opakování katastrofického konce civilizace.

Z pohledu soudobé oficiální vědy je důkazů o Atlantidě velmi málo, pokud ovšem by byli vědci ochotni informace, které jsou k dispozici, vůbec připustit jako důkazy. Základní informace pochází od řeckého filozofa Platóna, který informace převzal od řeckého státníka Solóna, který je měl získat od egyptských učenců - kněží při své návštěvě Egypta. Popisu Atlantidy od Platóna se věnovat nebudu, protože si jej každý může dohledat na internetu. Kromě toho existuje ještě několik starobylých map, kde je Atlantida zakreslena mezi Evropou a Amerikou a rovněž existuje mnoho informací takového charakteru, který oficiální věda neuznává ani jako indicie. Jsou to informace od lidí, kteří si vybavují své vzpomínky na inkarnace v Atlantidě, což je ostatně i můj případ.

Pravděpodobně největším a relativně nejdůvěryhodnějším zdrojem informací o Atlantidě je Edgar Cayce, kterému se říkalo spící prorok, který toho o Atlantidě sdělil při svých seancích poměrně dost.

Proslavil se zejména svými diagnózami, které získával a diktoval ve zvláštním stavu mysli podobném hypnotickému spánku. Za 43 let svého působení tak poskytl cca 8000 vesměs úspěšných informací o způsobu či formách léčení pro nemocné všeho druhu. Zajímavé bylo, že upozorňoval některé lidí, že i přes navrhnuté léčení se jejich stav opět zhorší, pokud nezmění způsob života.

Souhrn jeho "vzpomínek" na Atlantidu u nás vyšel pod názvem "Tajemství Atlantidy". Mnoho zajímavých informací je v knize Ivo Wiesnera "Atlantida - mýtus nebo zapomenutá historie?". Kromě toho mám doma ještě další 4 knihy o Atlantidě, a pokud bude mít někdo hlubší zájem o dané téma, tak si je najde na internetu. Mnoho informací, i když ne zcela přímých, se vyskytuje v mýtech mnoha národů a tyto informace jsou v uvedených knihách obsaženy. Ivo Wiesner i v mnoha dalších svých knihách přisuzuje mnoho významných historických událostí a zejména katastrof působení planety Nimiru či Nibiru, která obíhá Slunce po velmi excentrické dráze. Tato planeta se údajně vrací do sluneční soustavy a blízkosti Země vždy jednou cca za 6 115 +- 100 let a způsobuje zde katastrofy velkého rozsahu a výrazně i ovlivňovala historii Země a Atlantidy včetně jejího zániku.

Atlantida sama o sobě je velice široké téma už jen z toho důvodu, že v různých podobách existovala přibližně 100 tisíc let, i když informace o době jejího trvání se také velmi liší. Přesto si dovolím téma ještě lehce rozšířit. Běžně máme tendenci mluvit o sobě jako o pozemšťanech a o ostatních bytostech ve vesmíru jako o mimozemšťanech, případně nadpozemšťanech. Toto označení je minimálně nepřesné v jednom bodě. Dle nejen mých informací se na Zemi pravděpodobně nevyvinula žádná bytost, kterou bychom mohli označit jako člověk z našeho dnešního pohledu. Pomíjím pro tyto účely to, že slovo „vyvinul“ je v mém filozofickém konceptu problematické, protože vše je jedno ohromné vědomí a v podstatě vše je výsledkem tvůrčího aktu tohoto vědomí.

To znamená, že člověk či jakýkoliv jiný humanoid byl stvořen, což odpovídá i biblickému příběhu, i když poněkud ve zjednodušené a dalo by se říct zmaterializované podobě. Podle nejen mého názoru všechny bytosti na Zemi, které označujeme jako lidi, jsou důsledkem imigrace z jiné části galaxie či dokonce možná i z jiné galaxie. Například, jak jsem již několikrát uváděl, z hvězdného systému Vegy. Imigračních vln bylo více a součástí jednotlivých vln byly různé rasy.

Víru v existenci Atlantidy či vědění o její existenci má dnes už relativně mnoho lidí. Názorů na její polohu je více, i když převládá její umístění do Atlantického oceánu mezi Evropu a Ameriku. Odlišná umístění jako například oblast Středozemního moře, pobřeží Španělska, Antarktida i další exotičtější místa neodpovídají ani Caycemu, Platónovi, starým mapám, inkarnačním vzpomínkám mnoha lidí ani mým informacím. Jedním z hlavních důvodů, proč jsou hledána jiná místa, než uvádí Platón je to, že nejsou objevovány žádné zbytky po této velmi rozvinuté civilizaci, což je rovněž hlavním důvodem pro předpoklad její neexistence. V poslední době se však vyskytly zprávy o tom, že v moři mezi Azorskými ostrovy, které jsou dle mnoha informací zbytkem Atlantidy, byla objevena pyramida.

V této souvislosti je vhodné si uvědomit, že Atlantida, která byla v původní podobě kontinentem, existovala na naše poměry velmi dlouho - orientačně 100 tisíc let a po více katastrofách se stala ostrovem v podobě uváděné Platónem. Ivo Wiesner uvádí následující časové údaje.

Vznik hlavního kontinentu v roce 113 519, rozpad na 7 ostrovů v roce 27 909, zánik většiny ostrovů v roce 15 679 a konečný zánik Atlantidy v roce 9 564 vše před naším letopočtem.

Dle mnoha zdrojů a mých osobních zkušeností jsou pozůstatkem Atlantidy Azorské ostrovy s ostrovem Pico a nejvyšší horou Azor i Portugalska s názvem rovněž Pico. Azorské ostrovy byly pravděpodobně nejvyšším pohořím a Pico nejvyšší horou Atlantidy, a proto přes velký pokles celého ostrova Atlantidy zůstaly čnět nad mořem. Jako zbytky Atlantidy jsou označovány i další ostrovy v Atlantiku, ale Azory patřily k centrální části či centrálnímu ostrovu Atlantidy.

Proto, když vnímáme pojem Atlantida a zejména Atlanťané, je nutné si uvědomit délku jejího trvání, tj. cca 100 tisíc let. Představte si mluvit jednotně o Evropanech jako lidech, kteří obývali Evropu v průběhu 100 tisíce let. Například, když někteří autoři píšou o vědě, kultuře či architektuře Atlantidy, tak je to možné vztáhnout pouze na určité kratší časové období většinou z jejích pozdních fází. Představte si, kdyby někdo hovořil o současné vědě a kultuře v Evropě a vztáhl ji na období sto tisíce let.

Posuzovat obyvatele jedné země, kontinentu, planety či hvězdného systému podle jedné z jejich reakcí v nějaké historické události je opravdu hodně nepřesné. Klasická ukázka je, když se mluví o tak oblíbených Plejáďanech. Přitom Plejády jsou hvězdokupa skládající se z více než 1000 hvězd. Většinová představa Plejáďany vidí jako jednu z forem humanoidů. Přitom dle odhadů astronomů jsou hvězdy staré kolem 500 milionů let, takže není předpoklad, že by se tam měly vyskytovat inteligentní bytosti v souladu s našimi představami. To neznamená, že by se tam nemohl vyskytovat inteligentní život, ale zřejmě v jiných formách než jsme zvyklí, například jako energetické bytosti. Zajímavé je, že jedno ze jmen Plejád jsou Kuřátka, což by mohlo naznačovat, že se jedná o mladé hvězdy, i když ten název dostaly dávno před informací astronomů o jejich předpokládaném stáří.

Podle více informačních zdrojů včetně mých byly humanoidní bytosti v počátcích Atlantidy jemnohmotnější struktury s nižší hustotou hmoty těla. Postupem doby se hustota zvyšovala a Atlanťané se stále více integrovali do hmoty, až se jejich těla téměř neodlišovala od našich. Otázkou zůstává, zda se později neinkarnovaly i odlišné duše. Jedna z variant je i ta, že postupně do Atlantidy přicházeli lidé z Hyperboreje, která se po jedné z kosmických katastrof stala neobyvatelnou. Část migrantů šla do Evropy, část do Atlantidy a část do severních oblastí Asie. Pokud jdeme počasové ose dále do minulosti máme těch informací méně, takže nejvíce informací je v souvislosti se závěrečnou fází a zánikem Atlantidy. Nelze si ovšem představovat pod závěrečnou fází nějakých dvacet let, ale spíše se jednalo o období v kategorii tisíců let.

V přibližně středním období Atlantidy, kdy krize společnosti se neprojevovala ani náznakem, byla společnost uspořádána a fungovala z našeho pohledu jako ideální společnost a pro mnoho dnešních lidí by se jevila spíše utopie. Společnost nebyla zdaleka tak technologicky zaměřená a posedlá růstem a vývojem. Harmonický život byl ovlivněn i v té době existující harmonií energií jin a jang, což se projevovalo i na řízení společnosti. Jednalo se o klasické uspořádání zjednodušeně označované jako systém vladař a kněžka. Tyto dvě funkce měly specificky a vzájemně provázaně vymezený rozsah svých kompetencí, které se vzájemně doplňovaly a ovlivňovaly. Například jednou z velice důležitých kompetencí kněžky byl podíl na výběru vladaře. K tomu, aby se někdo stal vladařem, musel být obdařen velkou dávkou moudrosti, a to, aby takový člověk byl vladařen zvolen, zajišťovala svými senzibilními schopnostmi právě hlavní kněžka. Vzhledem ke svým schopnostem, ke kterým byla od dětství cvičena, připravována a byla vybírána jako nejlepší z nejlepších, zajišťovala, aby u vybraného vladaře nehrozilo sebemenší zneužití moci nebo agresivita, které by mohly ohrozit harmonický chod celé společnosti. Kněžka byla připravována na to, aby byla schopna pohlédnout do nejhlubších zákoutí mysli a duše.

Tento systém fungoval na všech úrovních až po celou Atlantskou říši. Atlanťané v této fázi měli také odlišný přístup k výkonu mocenských funkcí. Pro ně to znamenalo především velkou odpovědnost a ne touhu po moci či majetku, takže o tuto funkci či jiné funkce zajišťující chod společnosti nebyl politický boj. Pro řídící činitele to byla spíše zátěž než výsada. Odpovědnost je to sice i dnes a mnozí politici o ní stále hovoří, ale výsledek je zcela jiný. I ti nejvíce uznávání politici včetně našeho Masaryka měli své stinné stránky a neubránili se určité deformaci mocí. Masaryk uplatňoval své mocenské vlivy výrazně nad rozsah pravomocí daných jeho funkcí presidenta. Mluvit o ostatních našich presidentech asi nemá v této souvislosti ani smysl.

Dle mého názoru jednou z příčin morálního úpadku Atlantidy bylo to, že došlo k výraznému narušení harmonie jin a jang ve prospěch jangových energií a ve prospěch vladaře. Vliv hlavní kněžky se omezil v podstatě už jen na spolupráci při výběru vladaře, ale i v této oblasti docházelo k manipulacím a používání magie. Kněžky jako instituce sice v závěrečných fázích stále fungovaly, ale už se jednalo spíše jen o formální působení. Také se jim nedařilo zabránit úpadku společnosti a výběru vyloženě negativních černomagických vladařů, kteří již byli posedlí touhou po moci, po ovládání jiných bytostí a jiných civilizací na planetě, nebo dokonce i jejich zničení. Toto narušení harmonie jin a jang mělo pro lidstvo na Zemi katastrofální následky, a proto jedním z hlavních úkolů v dnešní době je obnova této harmonie, což se bohužel zatím ve větší míře neděje.

Prosazování ženského prvku do politiky v podobě Thatchereové, Clintonové či Merkelové (kde už to není tak markantní) zřejmě nebude to, co bychom si mohli představit jako jinové energie. O většině našich političek v této souvislosti asi nemá cenu mluvit, protože se jedná víceméně o loutky. Kromě toho reakce tzv. temných sil na stoupající vlnu jinových energií je militantní feminismus, který ovšem s jinovými energiemi nemá nic společného.

Když mluvím o disharmonii jin a jang, tak v souvislosti se zánikem Atlantidy, o kterém budu ještě mluvit podrobněji a který byl katastrofou celoplanetární, zbytky lidstva, které katastrofu přežily se dostaly do situace, kdy jejich hlavním úkolem byl boj o holé přežití. Je do značné míry logické, že v té době k přežití (snad s výjimkou rozmnožování) sloužily především jangové energie. Následkem toho se změnilo harmonické uspořádání vladař + kněžka na uspořádání vladař + kněz či náčelník + šaman s převládající rolí vladaře, a toto uspořádání zůstalo bohužel až do dnešní doby. I v oblasti tzv. duchovna, když se porozhlédneme po světově uznávaných učitelích, tak jsou to téměř všichni mužové.

V poslední době se situace částečně mění, ale nejsem si jist při shlédnutí některých vystoupení na internetu, zda uctívaní guruové - ženy jsou nositelky jinových energií. Na mě tak rozhodně některé nepůsobí, ale nebudu uvádět žádná jména, protože bych je musel poznat osobně, abych mohl říct svůj názor.

Z historie mě napadá jediná výjimka, a to je Helena Blavatská, i když samozřejmě uznávám, že neznám zdaleka všechny osobnosti v této oblasti. Všichni ostatní jsou muži. Ovšem tak, jak jsou některé ženy nositelky jangových energií, tak se nedá vyloučit, že i někteří muži jsou nositeli jinových energií.

Když se bavíme o význačných bodech historie společnosti, ale i naší osobní historie, tak doporučuji nezapomínat, že existuje několik, nebo mnoho úrovní a události historie mají více příčin právě z různých úrovní. Neexistuje jen jedna příčina, která se nám jeví zjevná, ale existuje více příčin či účelů každé události. Například, když se bavíme o Atlantidě, tak by se dalo říct, že přiletěla Nibiru a zničila Atlantidu (což není moje verze) a není nutno se bavit o jiných příčinách. Prostě odehrála se náhodná kosmická událost. Jenže náhody neexistují a vůbec již ne při katastrofách takového rozsahu.

Obecně mám tendenci nepřisuzovat některým jevům nebo událostem pouze jednu příčinu. Klasickým příkladem pro mě jsou starobylé artefakty nezapadající do oficiální historie, které podle soudobé vědy nemohly existovat, protože je neměl kdo vybudovat s úrovní technologií, jakou věda té době přisuzuje, protože tehdejší lidé tak mohli maximálně utloukat mamuta oštěpy a pazourky. Přitom jsou objevovány stavby, které nejsme se současnými technologiemi v dnešní době schopni realizovat.

Jsou tendence mnoha badatelů, jejichž čelným představitelem je nebo byl Däniken (uvádím "byl", protože neznám všechna jeho díla zejména ne z poslední doby), vidět v nich díla mimozemšťanů nebo díla postavená za pomoci technologie mimozemšťanů. Pokud pominu, že všichni lidé jsou původem mimozemšťané, tak jsem přesvědčen, že mnoho těchto nezařaditelných artefaktů je výsledkem činnosti pozemských civilizací, z nichž některé byly i na podstatně vyšší úrovni, než je naše dnešní.

To se týká i různých informací z bájí a mytologie mnoha národů. Například mnohé národy Ameriky mají ve svých bájích informace o bozích běloších, kteří byli jejich učiteli, což dle mého názoru nebyli (nebo nebyli jen) příchozí z jiných planet, ale příslušníci jiné vyspělé pozemské civilizace. Mimo jiné se mohlo jednat i pozemšťany, kteří opustili planetu Zemi před katastrofou a po uklidnění podmínek, což dle jedné informace trvalo cca 1600 let se vrátili zpátky na Zemi a předávali lidem informace pocházející z doby před katastrofou, které sloužily především k přežití a rozvoji,. Informace mohly být nejen technologické, ale mohlo se jednat i o informace o předchozí historii planety, které mohly být a pravděpodobně byly během těch 1600 let již značně zdeformovány.

Tyto informace se dochovaly až do dnešní doby v podobě mýtů, i když mnohá společenství je nevnímají jako mýty, ale jako historické události a oficiální věda z nich udělala pouhé báje vzhledem k jejich rozporu s oficiální historickou vědou. Naštěstí pozice oficiální historie začínají být čím dále hůře obhajitelné. Obtíže mýtů bývají často v jejich problematické chronologii a dle názoru mnoha badatelů splývají některé události v jednu, i když byly od sebe významně časově vzdáleny. K tomu přispělo nepochybně i to, že mnohé civilizace nevnímají a nevnímali čas jako lineárně plynoucí, ale spíše jako cykly, takže absolutní časová vzdálenost pro ně nejen neměla takový význam, ale nebyly schopny ji určit. Samozřejmě, že svůj vliv na zkreslení má i to, že historii píšou vítězové.

Jedna z teorií říká, že vše, co kdy lidé vymysleli nebo si dokázali představit se někde ve vesmíru či Teoversu realizuje, je realitou. Nedá se tak napsat skutečná sci-fi, protože se vlastně nejedná o fikci, ale o popis nějaké alternativní reality. Pro plné pochopení této myšlenky a za předpokladu, že uznáváme myšlenku, že vše je jedno ohromné vědomí, které můžeme nazývat například Teoversem nebo Bohem je dobré si uvědomit, co to vlastně ta realita v Teoversu je. Jakákoliv realita je bdělým snem, nebo myšlenkou nebo představou Boha. Pokud jsme schopni alespoň částečně připustit, jak nekonečně vědomí či představivost Boha přesahuje naše vědomí či představivost, není již obtížné přijmout myšlenku, která je rovněž mnohokráte citována, že mnohovrstevná realita mnohonásobně až nekonečně přesahuje naši představivost či fantazii. Vše, co si všichni lidé (a klidně se dá říct i všech věků) dokázali či dokážou představit je jen zcela nepatrným zlomkem reality.

Můžeme mít pocit, že naše myšlenka není součástí fyzické reality a nemůže ji tudíž ovlivňovat. Veškerá realita a vše, co se děje, však není vlastně nic jiného než myšlenka, bdělý sen Boha, protože vše je jen vědomí. Proto i naše myšlenky jsou součástí reality a svým způsobem jsou i činem, který ovlivňuje naši fyzickou realitu.

Když se zabýváme příčinami zániku Atlantidy z více úrovní, tak se nelze vyhnout poměrně zásadní otázce, co bylo příčinou poklesu morálky společnosti, která ve své předchozí podobě se nám zdá téměř utopická. Jedna z možných variant je příchod nové rasy na Zemi a její postupná imigrace do Atlantidy. Některé informace naznačují, že se jednalo o rudou rasu, to jest ty, kterým dnes říkáme indiáni. Původní obyvatelstvo středního období Atlantidy mělo být bělošské, které se na Atlantidu přesunulo po kosmické katastrofě, která učinila neobyvatelnou Hyperboreu. Například mimo jiné podle Ivo Wiesnera se jednalo o předky pozdějších Slovanů a Keltů, což byla poměrně dost mírumilovná rasa, která žila v míru a harmonii. To se nevztahuje na celou bílou rasu, protože agresivita a určitá bezohlednost Anglosasům a Germánům zřejmě nechybí. Ti se však v té době na Zemi zřejmě ve významné míře nevyskytovaly. Rudá rasa byla bojovnější a agresivnější, což není nutno vždy chápat pouze jako negativní vlastnosti. Ve vesmíru existují bytosti a civilizace, které se raději nechají zabít, než by zabily, což se zdá mnoha lidem a zejména těm, kteří nevěří na reinkarnace, jako nepochopitelné. Na druhé straně jsem přesvědčen, že existují lidé, pro něž představa někoho zabít je natolik vzdálená, že pro podobné civilizace pochopení mají.

Z pohledu vyšší úrovně či roviny poznání je možné se dívat na věc tak, že ty bytosti, které řídí experiment Země a mnoho indicií nasvědčuje tomu, že se skutečně jedná o experiment, chtěli geneticky posílit obranyschopnost humanoidních obyvatelů Země, protože Země byla často v ohnisku vesmírných válek.

Existují názory, že Země se nalézá v hraničním pásmu mezi sférami vlivu dvou velkých galaktických říší. Jedna z nich, u které převažují civilizace humanoidního charakteru je údajně Galaktická federace a druhá, která je převážně reptiloidního charakteru je údajně Federace vnitřního okruhu. Překlad do lidštiny může být hodně nepřesný.

Jak dobře známe z naší historie, hraniční oblasti jsou místem častých konfliktů a i prostor Sluneční soustavy a Země toho byl svědkem. K tomu bych rád podotkl, že Země je minimálně na poměry naší galaxie velmi zajímavou planetou a snad by se dalo říct i krásnou s velkou různorodostí životních forem. Jako obyvatelé Země si neuvědomujeme, že ve vesmíru existuje mnoho planet typu Duny ze scifi shodného jména či některých nehostinných planet ze Starwars. Také existují i trestanecké planety, na které se bohužel pro ně asi inkarnují někteří lidé s nízkými vibracemi po přechodu planety Země a lidstva na vyšší kvantovou úroveň vědomí. Jistě každého napadnou některá jména.

Zájem na ovládnutí Země je pochopitelně velký a zřejmě výrazně větší než zájem na ovládnutí lidstva.

Když se vrátím k původnímu tématu rudé rasy, tak migrace rudé rasy do Atlantidy z kosmu na planetu Zemi a posléze z okolních zemí do Atlantidy, velmi zhruba a nepřesně někdy kolem roku 30 000 let př. n.l. byla logickým vyústěním snah vyšších bytostí o ovlivnění genofondu a zároveň i přirozeným stěhováním národů do velkých vyspělých říší s vyšší životní úrovní. To ostatně můžeme pozorovat i dnes, kdy je silná imigrace do Evropy a Severní Ameriky. Proces v dobách Atlantidy však byl jako ostatně mnoho dalších procesů nesrovnatelně pomalejší než je tomu dnes. Migrace rudé rasy z vesmíru a do Atlantidy a míchání genofondu bílé a rudé rasy v Atlantidě, což však mohlo být záměrem vyšších sil, měla za následek zhoršení genofondu obyvatel Atlantidy ve smyslu ztráty jejich mírumilovné a neagresivní povahy a snížení jejího předchozího rysu neútočení a neovlivňování dalších civilizací.

V závěrečné fázi Atlantidy (což si ale nelze představit jako dnes v časových kategoriích desítek či maximálně stovek let) docházelo k rozvoji technologií, zejména dopravních prostředků a zbraňových systémů, které fungovaly na jiné pravděpodobně nám (míněno běžným lidem, kam však zařazuji i vědce) neznámé bázi. Mělo se jednat o energie krystalů a jiných energetických útvarů jako jsou například pyramidy.

Pyramidy jsou ohromné přijímače a zdroje energie, což zřejmě byl jejich hlavní účel. Rozhodně se nejednalo o hrobky faraonů či jiných vladařů, jak se nás snaží oficiální věda přesvědčit. Problém pro vědu spočívá v tom, že mnohé pyramidy tady byly dávno před faraony a jsou zřejmě po celé zemi.

Spolu s rozvinutými technologiemi včetně zbraňových systémů a ostatními mocenskými prostředky se Atlanťanům dařilo ovládat i okolní území ve formě, kterou bychom nazvali dnes koloniemi, i když to není úplně přesné. Základním konfliktem Atlantidy byl konflikt s říší, která byla umístěna v Asii (dle údajů Ivo Wiesnera v oblasti Indie, ale dle mých informací se rozkládala minimálně v určitém časovém údobí i v oblastech dnešního Ruska). Tato civilizace byla duchovní, neagresivní povahy, což zvýhodňovalo vojska Atlantidy. Jednalo se o dlouhodobý konflikt, ve kterém byla dlouhou dobu Atlantská říše úspěšná, ale nakonec bylo její agresivní úsilí odraženo, protože byly pro tyto účely vyvinuty nové zbraňové systémy. Indické manuskripty uvádějí, že byly předány bohy, což mohli být spřátelení mimozemšťané.

V závěrečné fázi došlo k tomu, že se Atlanťané, (přesněji jejich agresivní část sestávající především z příslušníků rudé rasy a používající již k ovládání druhých černou magii - využití energie krystalů a pyramid bylo do určité míry podmíněno mentálním ovládáním těchto sil), rozhodli zničit nepřátelskou východní říši, která jim bránila v ovládnutí Země. Jen pro doplnění - pyramidy jsou všude po celé planetě.

Nověji jsou objevovány v Bosně a na Krymu, ale jsou i v Česku, jenže jsou hodně staré a zarostlé vegetací, takže vypadají pouze jako nějaké kopce a někdy ani to ne.

Ke zničení svého nepřítele hodlali Atlanťané využít velký výron energie koncentrované na nepřátelské území. Otázkou je, jak dalece na tom měli zájem i jiné mimozemské civilizace, které chtěly s pomocí Atlanťanů získat Zemi pro sebe. Byl naplánován útok, který by se dal přirovnat byť velmi vzdáleně k útoku Haarpem či obdobným zařízením, i když v době Atlantidy se pravděpodobně nejednalo o zařízení na bázi elektromagnetismu.

Ve virtuální realitě, což je i naše realita, je více úrovní a tomu odpovídajících i více úrovní bytostí včetně těch, které z našeho pohledu a vzhledem k jejich schopnostem ovládat 3 D realitu, bychom mohli přirovnat k bohům. Na některé vyšší úrovni a je obtížné upřesnit na jaké, třeba na úrovni Galaktické federace, ale spíše na úrovni vyšší, bylo rozhodnuto, že vývoj Atlantidy včetně záměru na zničení východní říše neodpovídá záměrům, které tyto bytosti se Zemí mají, a proto bude připravovanému útoku zabráněno.

Byla pro tyto účely vytvořena speciální obranná zbraň, kterou je si možno představit jako energetický štít ve tvaru paraboly, jehož cílem bylo zabránit energetickému útoku na východní říši. V podstatě funkce tohoto štítu byla taková, že energii odrazil zpět na Atlantidu a vzhledem k parabolickému tvaru štítu ještě v koncentrovanější podobě. Atlantští vojenští vědci, když po vyslání impulzu došli k závěru, že nedochází ke kýženým účinkům, energii ještě zesílili až na možnou horní mez v domnění, že prorazí štít, o němž však neměli přesné a možná, že ani žádné informace. Následně došlo ke zpětnému rázu, který byl tak silný, že až na drobné ostrůvky došlo k potopení celého ostrova Atlantidy do Atlantického oceánu. Ten úder byl tak silný, že došlo dokonce k proražení zemské kůry, takže velká část původní Atlantidy je pravděpodobně dokonce pod dnem dnešního oceánu. Podle vědeckých měření je také v této oblasti údajně nejslabší zemská kůra v porovnání s jiným oblastmi všech oceánů.

Ani v závěrečných fází Atlantidy nebylo vše jen černé, protože i tam vzhledem k polarizaci byly síly, které s vývojem směrem k vnější, ale i vnitřní agresivitě nesouhlasily. Byly tam i bytosti, které vnímaly, kam vše směřuje a vzhledem ke svým jasnovidným schopnostem očekávaly katastrofický vývoj. Je možné či pravděpodobné, že se dokázaly napojit na informační pole paralelní reality - budoucnosti a informace o energetickém šítu měly. Přes všechna varování tomu vládnoucí černí mágové nevěřili, protože se domnívali, že se jedná o účelově podané informace sloužící k zabránění vojenské agrese, které se nechtěli vzdát. Přesvědčení tehdejších vládců Atlantidy o jejich technologických možnostech a magických schopnostech bylo tak silné, že si mysleli, že si mohou dovolit vše. Kromě toho situace podobná té dnešní dozrávala do stavu, kdy začínalo být zřejmě, že další plynulý vývoj přinese ztrátu jejich moci, protože se proti nim zvedalo mnoho odpůrců jak z řad Atlanťanů, tak i kolonií či dalších okolních národů.

Bytosti, které předvídaly negativní vývoj včetně totální katastrofy začaly i se svými přáteli včas opouštět Atlantidu a tyto jejich skupiny se staly zárodky příštích nám již známých civilizací. Emigrační skupiny se vydaly do Ameriky, Evropy a severní Afriky a vytvořily spolu s místními domorodci nové civilizace. Část jich opustila planetu, protože existující dopravní prostředky nebo možná dopravní prostředky spřátelených mimozemšťanů to umožňovaly. Po té přežívaly buď v blízkém kosmu na kosmických lodích nebo na planetách jiných hvězdných systémů. Mars už byl v té době podle dostupných informací neobyvatelný.

Dle některých zdrojů doba potřebná k uklidnění podmínek na Zemi trvala 1600 let, ale dle mých informací byla tato doba podstatně kratší. Po uplynutí této ať už krátké či delší doby se někteří vrátili na Zemi a přinesli lidem, kteří přežili informace a vědomosti, které začínaly být postupně zapomínány, včetně informací o historii Země.

Jako jednu z variant vidím možnost, že předávané vědomosti byly toho druhu, aby zajišťovaly přežití nebo relativně kvalitní život, ale neumožňovaly rozvoj jakéhokoliv druhu zbraní (zejména typu zbraní hromadného ničení i v rámci dlouhodobého výhledu) kromě zbraní typu luky a šípy a opakování negativních aspektů Atlantidy. Některé nám již známé civilizace si cíleně vybraly cestu netechnologického rozvoje. Například v Jižní Americe šly až tak daleko, že odmítly takový technický prostředek jako je kolo, protože se zdá nereálný předpoklad, aby vzhledem k jiným technologiím, které používaly, nedokázaly vyvinout kolo byť i jen k dopravním účelům. Pravděpodobně se obávaly, že použití kola by byl takový skok ve vývoji, že se mu bránily. Rovněž se nedá vyloučit, že původní důvod odmítnutí používání písma byl obdobný. Vývoj lidského mozku či mysli je do značné míry ovlivňován tím, zda se používá písmo či nikoliv, popřípadě jaké písmo se používá. Byla to opět jedna z věcí, která omezovala technologický rozvoj. Příkladem jsou u nás tak oblíbení Keltové.

Když se podíváme na podmínky vlastního katastrofického zániku Atlantidy, tak nutně musíme dojít k závěru, že se jednalo o katastrofu celosvětovou, pro což je mnoho důkazů v mýtech snad všech národů světa. Podle dostupných informací (například starobylých map) se dá předpokládat, že v závěrečné fázi měl ostrov Atlantida velmi hrubým odhadem přibližně 2 000 km v průměru. V porovnání s průměrnými nadmořskými výškami současných kontinentů se dá předpokládat, že průměrná nadmořská výška Atlantidy nebyla nižší než 300 m. Pokud jsem neučinil nějakou významnou chybu v počtu nul, tak vychází, že celkový objem hmoty Atlantidy nad mořem byl cca 1 milion krychlových km.

Vzhledem k tomu, že v podstatě až na velikostně nepodstatné ostrůvky jako jsou Azory šla celá Atlantida pod vodu, tak se musely vytvořit obrovské tsunami, které oběhly celou planetu a to nejspíše několikrát. Tyto tsunami dle některých výpočtů mohly být vysoké i dvě stě či tři sta metrů. Vodní masy například protrhly Gibraltar a zaplavily Středozemní moře, které v té době nebylo spojeno s Atlantikem a hladina moře údajně stoupla o 150 m, pro což jsou snad i vědecké důkazy. Velmi pravděpodobně pak vhledem k obrovskému množství vody, které se dostalo do ovzduší i mimořádně dlouho pršelo v podstatě po celé planetě.

Vlivem této ohromné celoplanetární katastrofy došlo po celé planetě k radikální regresi ve vývoji společnosti a lidstvo de facto začínalo znovu. Paradoxně nejlépe z katastrofy vyšly národy, které žily tak zvaně primitivním způsobem života v souladu s přírodou, protože pro ně se podmínky kromě přechodného období zase tolik nezměnily. Ostatně velmi podobně by to dopadlo s různými typy civilizací i dnes. Takže to, co je nám historickou vědou předkládáno jako výsledek evolučního vývoje lidstva v době cca před 12 tisíci lety a s tím související používání primitivních nástrojů bylo v podstatě důsledkem celoplanetární katastrofy.

Nyní mírně odbočím. Všimli jste si, že je minimálně velkých filmů či seriálů o Atlantidě (pomíjím seriál Hvězdná brána Atlantida, který s původní Atlantidou nemá kromě názvu téměř nic společného), přestože je to velmi zajímavé téma s téměř nekonečnými možnostmi různých příběhů? Lidstvo si prostě nemá vzpomínat na Atlantidu, protože pak je celá dosavadní oficiální historie postavená na hlavu.

Jen pro zajímavost uvádím, že na uvedený seriál jsem byl upozorněn, protože jednou z významných postav je tam Čech doktor Zelenka.

V době Atlantidy nebyla naše planeta tak zalidněná jako dnes. Kromě toho situace byla odlišná ode dneška v tom, že existovaly oblasti s vyspělou civilizací, ale většina obyvatel planety žila víceméně netechnickým způsobem života s daleko nižší technologickou úrovní. Dalo by se to přirovnat k situaci, jaká na Zemi panovala orientačně před sto či sto padesáti lety, kdy byly celé ohromné oblasti zejména v Africe a Jižní Americe, Austrálii apod. obývány civilizacemi zcela netechnickými. A do doby anexe Severní Ameriky a Kanady bílými Evropany byla stejná situace i tam. Ovšem kromě Atlantidy v závěrečné fázi však nebyla taková tendence ovládání či ovlivňování ostatních civilizací těmi vyspělejšími.

Po katastrofě došlo zřejmě záměrným působením vyšších vnějších vlivů ke značnému zkrácení délky života, což v rámci experimentu Země dává možnost mnohem rychlejšího vývoje prostřednictvím genetických změn. Je tu určité podobenství se zvířaty, která jsou používána k laboratorním experimentům, což jsou nejčastěji myši vzhledem k jejich schopnosti velmi rychlé reprodukce.

Velká většina duší z Atlantidy prošla před současnou inkarnací mnoha dalšími inkarnacemi, během kterých si některé čistily své "karmické hříchy" a procházely vývojem. Nyní se tyto duše zde inkarnovaly mimo jiné proto, aby zabránily opakování nové Atlantidy s katastrofickým koncem. Většina těchto duší má velmi kladný vztah k technice, což ovšem neznamená, že jsou připraveny technologie zneužívat.

Z pohledu vyšších úrovní poznání než jsou nám běžně dostupné je možné se na historii Země dívat tak, že Země včetně jejich obyvatel, což nejsou jen lidé, je součástí jakéhosi experimentu. Podle mých informací byla původní bílá veganská rasa velmi mírumilovná, neagresivní a nebojovná, což v okolním galaktickém prostředí (jak jsem uvedl výše), ve kterém se Země vyskytuje, nebylo jednoduché.

Při podobnosti současné situace s fází před zánikem Atlantidy rychlost technologického rozvoje absolutně neodpovídá rozvoji morálky a etiky společnosti a lidí. Technologický rozvoj v posledních cca 200 letech na Zemi je neuvěřitelně rychlý a v normálních podmínkách v okolním vesmíru naší 3 D reality se nikde (nebo téměř nikde) neodehrává. Když porovnáme technologický rozvoj od roku 0 do roku 1800 a od roku 1800 do dneška, tak je to téměř neuvěřitelný rozdíl. Nepochybně se tak děje za přispění vnějších sil a inteligencí. Důvodů je opět nepochybně více z různých úrovní.

V Atlantidě byla situace relativně podobná v tom, jak se rozevíraly nůžky mezi technologií a morálkou, ale odlišná byla v tom, že technologický vývoj sice nešel takovým tempem jako dnes, ale na druhé straně docházelo k velkému zhoršování morálky společnosti a zejména jednotlivých vlivných lidí včetně rozvoje černé magie.

Jedno však měla obě období společné a tou byla a je intenzivní polarizace společnosti, o čemž jsem už mnohokráte psal.

Kdo má rovněž srdeční vztah k Atlantidě, tak ho možná osloví písnička, kterou jsem složil a velmi zjednodušeně nahrál. Poslechnout si ji můžete na adrese

https://www.youtube.com/watch?v=hObBSh3mvTk

Miroslav Zelenka

http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/atlantida-znama-i-neznama

Reportáž z Atlantidy (Azor)

Téma jako je Atlantida je zajímavé tím, že je na pomezí mezi duchovními naukami na jedné straně a scifi na straně druhé. Velmi zjednodušeně řečeno inkarnace z Atlantidy na straně jedné a na straně druhé vyspělé technologie Atlanťanů.

Muži a ženy vnímají určitou hranici mezi esoterikou či duchovnem a scifi. Obecně muži preferují a milují scifi a ženy preferují duchovní nauky. Možná, že by se to dalo vyjádřit tak, že duchovní nauky mají převážně jinový charakter, zatímco scifi převážně jangový charakter. Není vhodné chápat tyto dvě oblasti jako oddělené, ale spíše dvě strany jedné mince, jako jednotu jin a jang. Obě jsou součástí našeho poznání, je to komplex různých druhů poznání. Oboje rozšiřuje naše obzory.

Je mnoho teorií o tom, zda Atlantida byla a kde byla. Pomineme-li vědecké teorie o evoluci člověka, podle kterých nemohla existovat, protože v té době jsme tak mohli oštěpy lovit mamuty, tak je mnoho názorů a teorií, kde se mohla nacházet. Například ve Středozemním moři, v Antarktidě, na pobřeží Španělska nebo v Karibiku a určitě existují mnohé další, o kterých nevím. Co se týče Antarktidy, tak je mnoho indicií, že se jednalo o jinou civilizaci ještě výrazně starší než Atlantida.

U ostatních míst si dovolím podobenství s Římskou říší, o které máme dostatek informací. Její centrum Řím je nepochybné, ale v době svého rozkvětu se rozkládala na území mnohem větším. Teď si představme, že po nějaké další celosvětové katastrofě za dalších 10 tisíc let budoucí archeologové naleznou pozůstatky římské civilizace někde na území dnešní Británie nebo Izraele a prohlásí, že právě tam se nacházel starověký Řím a ještě budou tvrdit včetně různých důkazů, že zrovna to jejich místo je místem pravého Říma. Například u Kuby údajně našli pyramidy a město v moři a hned se vynořily teorie, že právě tam byla Atlantida. Rovněž Bermudský trojúhelník je v hledáčku teorií s tím, že energie Atlantských pyramid tam způsobuje anomální jevy. Dle mého názoru jsou tato místa včetně dalších k Atlantidě v obdobném vztahu jako místa v Británii a Izraeli ve vztahu ke starému Římu.

Podle mnoha informací včetně těch od Platona a Edgara Caseyho byla ve své závěrečné fázi Atlantida ostrov v Atlantiku mezi Evropou a Amerikou. Z toho nutně vyplývá, že Azorské ostrovy jsou pozůstatkem centrální Atlantidy. Pro tuto teorii svědčí i informace objevující se v posledních letech v médiích.

Portugalské noviny referovaly o objevu velké podmořské pyramidy, která se nachází mezi ostrovy São Miguel a Terceira v portugalských Azorech. Tvrdí, že struktura stavby je perfektně čtvercová a orientovaná podle význačných bodů. Současné odhady za využití digitálních technologií GPS uvádí výšku 60 metrů a půdorys 8000 čtverečních metrů.

Další zajímavou informací je ta, že archeologové z Portugalské společnosti pro archeologický výzkum nedávno na ostrově Pico objevili doklady podporující jejich domněnku, že lidé v Azorské oblasti existovali už před příchodem Portugalců před tisícovkami let. Až dodnes totiž nikdo ještě nevysvětlil, kdo na těchto ostrovech vytvořil zde objevené skalní umění. V době příchodu Portugalců v 15. století nebyly ostrovy obydleny.

Jiná informace říká, že vědci objevili v hlubinách u Azor staré zkamenělé dřeviny, které jsou údajně staré přibližně 13 tisíc let.

Dojem (i když pominu osobní pocity), že se jedná o zbytek Atlantidy je na Azorských ostrovech velmi silný. Je pozoruhodné, jak například ostrov Sao Miguel (ale nejen on) a jeho jednotlivá místa podstatně více připomíná vysokohorské prostředí než prostředí, které je obvyklé pro místa s nadmořskou výškou kolem 200 až 500 metrů. Jediný rozdíl spočívá v tom, že strmé kopce obklopující horská údolí jsou zarostlé vegetací. Odpovídá to předpokladům, že původně vysokohorské oblasti Atlantidy poklesly o nějakých 2 - 4 tisíce metrů. Dle Platona nejvyšší hory Atlantidy dosahovaly téměř 7000 m nad mořem. Současná nejvyšší hora Azor je Pico s výšku 2351 m nad mořem.

Každé místo má své specifické vibrace. Běžně je to nazýváno jako duch místa – genius loci. I u jednotlivých ostrovů Azor jsou velké rozdíly. Například hlavní ostrov Sao Miguel, který je velmi ovlivněn turistikou již nemá zdaleka tolik energie z Atlantidy jako ostrov Pico. Je tu cítit velký rozdíl. Oba ostrovy jsou ovšem fascinující svojí krásnou přírodou, ale i všude přítomnými kravami. Vzhledem k téměř absolutní čistotě přírody (minimálně ve srovnání s Evropou) a ideálním podmínkám pro chov krav mají na Azorech výborné máslo a jedny z nejlepších sýrů na světě, a to nejen chutí a kvalitou, ale i čistými energiemi.

Zajímavé je, že jsme si vůbec nikde nevšimli marketingového využití spojení Azor s Atlantidou. Paradoxně jediná informace, kterou jsme zaznamenali a která by měla nějaký vztah k Atlantidě je prodejna hamburgerů s názvem Atlantida na ostrově Sao Miguel.

I moře mají své specifické vibrace. Atlantik má jiné vibrace než jiná moře. Každé moře je svého druhu relativně autonomní vědomí, dalo by se říct, že má duši. Staří Řekové měli pro každé moře, ale i řeky a potoky konkrétního boha či vílu, což je vlastně vyjádřením toho samého principu, tj. specifického vzoru vibrací – specifického relativně autonomního vědomí konkrétního místa. Soudobá věda má tendenci považovat toto vnímání přírodních sil za primitivní, ale v podstatě se dá říct, že se jedná o vyšší úroveň poznání ve srovnání s materialistickou vědou.

I na Azorech jsou pyramidy, i když neobjevené. Mnohé pyramidy byly vyráběny technologií odlišnou od technologie nejznámějších pyramid v Gize nebo v Jižní Americe. Byly použity vhodné přírodní kopce, které byly upraveny do tvaru pyramid orientovaných ve směru dle světových stran a někdy vyhloubeny prostory uvnitř těchto pyramid. Pro funkci pyramid je základní zejména jejich geometrický tvar a použitý materiál není tak podstatný. Kromě toho hornina přírodních kopců není nevhodná pro účely pyramid. Obdobně byly vytvořeny pyramidy v Bosně.

Pyramidy plnily více funkcí a například pro účely léčení nebo pro práci na duchovním vzestupu pobyt v prostorách vyhloubených v běžných horninách byl plně postačující. Kromě toho plnily funkce energetické pro místní krajinu i pro celou Zemi a pro energetické spojení s okolním vesmírem. Tyto pyramidy je v dnešní době podstatně těžší objevit, protože za tisíce let byly zaneseny dalším materiálem a zarostly vegetací. Takovéto pyramidy jsou i v Čechách a na Azorech.

V místech, kde nebyly příhodné kopce, bylo nutno pyramidy vybudovat z jiných materiálů. Příkladem je Giza. Některé pyramidy byly také vybudovány jako památníky pro další věky a v některých případech skrývají pod sebou prostory, ve kterých jsou ukryty důležité informace pro příští pokolení.

Sao Miguel byl v dobách Atlantidy vysoko v horách a byly zde objekty, které sloužily jako "výcvikové středisko" pro duchovní učitele a kněžky. Vysokohorské středisko bylo velmi vzdálené od civilizace, bylo velmi čisté a nebylo tak rušeno morfogenetickými poli běžných obyvatel. Proto i zde byly pyramidy, i když zřejmě ne tak monumentální jako známe z Egypta a sloužily k duchovním iniciacím a léčením.

Ostrov Pico a jeho energie jsou mocně ovlivněny horou Pico, která je stále činnou sopkou. Když jsme přijeli na Pico 21.září, tak jsme byli na cestě do hotelu lehce zablokováni slavností a průvodem na počest stoletého výročí, kdy sopka naposled soptila. Na úplně samém vrcholu hory, který z dálky připomíná pyramidu stále unikají plyny.

Vzhledem k naší fascinací horou Pico jsme se rovněž jako před 8 lety odhodlali k horolezeckému výstupu na Pico. Rozhodně to není lehký výstup. Vloni tam byl dokonce smrtelný úraz a i mladý kluk, kterého jsme potkali při odletu na letišti, říkal, že dva dny po výstupu nemohl chodit ze schodů. Nám to trvalo o něco déle. Hora je to opravdu magická.

V Česku je velká koncentrace duší z Atlantidy. Možná je nejvyšší na celém světě. Velmi hrubým odhadem, který je ovlivněn tím, s jakým okruhem lidi se dostávám do styku, se dá říct, že u lidí s vyššími vibracemi se jedná až o 80 procent lidí. Někteří se dokonce podíleli na zániku Atlantidy a inkarnovali se do této doby, aby se podíleli na tom, aby se osud Atlantidy neopakoval. Naopak jiní mimo jiné inkarnace žili v Atlantidě v době jejího největšího rozkvětu, a proto myšlenky tzv. utopického uspořádání společnosti pro ně nejsou až tak utopické. Jedná se optimální uspořádání společnosti založené zejména na lidech s vysokým poznáním a vysokými vibracemi. To znamená nejen po stránce optimálního systému, ale i po stránce duchovní vyspělosti příslušníků společnosti. Obě tyto varianty se vzhledem k množství inkarnací v Atlantidě a jejímu dlouhému trvání nevylučují. Mnozí si své selhání v konci Atlantidy a zejména zneužití magie již karmicky odžili, ale některé ještě pravděpodobně karmické následky čekají. Pro většinu z nich je velmi nebezpečné jakékoliv zahrávání s magií, a to i zdánlivě neškodné, protože se může jednat o spouštěcí mechanismus v této inkarnaci. Nebezpečné je to zejména při nedostatku poznání v této inkarnaci.

V Atlantidě docházelo pomalu k tomu, že působení jistých entit pravděpodobně astrálních, či jak je někdy uváděno entit ze 4. hustoty, mělo takový vliv na obyvatele Atlantidy, že u nich docházelo k postupnému pomalému blokování srdeční čakry. S blokací srdeční čakry, ale bez ztráty dosavadních (z našeho současného pohledu) paranormálních schopností docházelo k postupnému šednutí až zčernání používané magie. Proto je důležité pracovat na odblokování srdeční čakry.

Miroslav Zelenka

Zdroj a fotografie na: http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/reportaz-z-atlantidy--azor

↧

Život jako hravý milenec

December 14, 2016, 1:06 am

≫ Next: Za Plutem se nachází studená planeta s drsným podnebím

≪ Previous: Atlantida skutečná a blízká

Napadlo Vás někdy, že život je vlastně takový hravý milenec? Možná někdy trochu drsnější. Možná někdy opravdu hodně drsný. Ale copak jste nikdy nehráli tuhle hru? Jak vydráždit svého milého do maxima? Slibovat naplnění jeho touhy, ale pořád to oddalovat? Natahuje se po Vás, ale Vy naoko uhýbáte? Pak se přiblížíte, svůdně ho (nebo ji) políbíte, možná i lehce kousnete, a sledujete, jak ta něha, jak ta lehká bolest, na něj působí. Jak ještě víc po Vás touží.

K čemu by Vám bylo, kdybyste se začali rozčilovat, že jste chtěli polibek, ale nedostali? K čemu by Vám bylo, kdybyste začali plakat, že to kousnutí tedy ale bolelo a že jste si to tedy FAKT nezasloužili? Že je nespravedlivý. Že nemá ohledy. Že se Vás nemá dotýkat tam, kde jste citliví.

A přitom to jediné, co se po Vás chce, je věřit mu. Důvěřovat, že cokoliv dělá, dělá proto, že Vás miluje. Že Vás chce pobavit, potěšit a dovést až k tomu nejhlubšímu uvolnění. Proč mu v tom bráníte?? Strach a vzdor nás svádí na scestí. Ale když s důvěrou přijmete to, co se děje, můžete životě najít radost a štěstí i tam, kde ostatní vidí jen napětí, smutek a nesplněné sny.

Nechme se obejmout životem stejně, jako se mu odevzdáváme ve vodě.Vždyť když kolem sebe přestaneme mlátit ze strachu o život a s důvěrou si lehneme na vodní hladinu, zjistíme, že voda nás nadnáší a chrání. Dokud dýcháme, nenechá nás utonout.

Hra čtvrtá

Není snadné objevit za tím, co nás rozčiluje, znervózňuje, rozesmutňuje, nebo děsí tuhle jemnou hru. Život je někdy žertéř, který Vám často naservíruje přesně to, po čem jste toužili, a mnohdy jste si to ani neuvědomovali. Okamžik uvědomění pak může být i okamžikem úlevy a radostného smíchu. Ani malé děti často nechápou vtip, kterému se Vy smějete, protože zatímco Vy znáte souvislosti, ony ne.

Zkuste si jeden týden zaznamenávat do deníku okamžiky, které Vás rozčílily, znervóznily, rozesmutnily, nebo děsily. A zkuste za nimi hledat Vaše vlastní touhy, které Vám život zhmotnil a na Vás teď je se s nimi nějak popasovat. Budete sami sobě spílat, že máte takové touhy? Nebo si půjdete se životem tuhle hru zahrát? Volba je na Vás. Kam Vás ta která cesta dovede, víte.

Aves Passeri, Žít je umění milovat (další ukázky a obsah knihy ZDE)

↧

Za Plutem se nachází studená planeta s drsným podnebím

December 19, 2016, 11:36 am

≫ Next: Skrze matrix do vlastního nitra

≪ Previous: Život jako hravý milenec

Za Plutom sa nachádza studená planéta s drsným podnebím

Vo vesmíre existuje tisíce planet

Júlia Sellers – naše vážená spolupracovnice – začala nový projekt ve spolupráci s americkou organizací FREE, která provádí výzkum kontaktu s mimozemskými inteligencemi. Tato organizace nabídla spolupráci jejímu manželovi Michaelovi, protože členem výboru organizace je také harvardsky astrofyzik Rudy Schield, který se zabývá mimozemským výzkumem. Doktor Schield chce využít Michaela na informace ohledně mimozemských kontaktů, civilizací a nových planet. Členkou výboru je také australská expertka na mimozemské kontakty Mary Rodwell, která právě teď dokončuje knihu na toto těma a která se rozhodla, že jednu kapitolu ve své knize věnuje vyprávěni o Michaelovi a Džuli, jejich popisu mimotělních zážitků a informaci o mimozemských civilizacích. Požádali jsme proto Džuli, aby nám o tomto projektu a spolupráci pověděla něco bližšího.

Jak vznikla nadace FREE?

Nedávno som začala spolupracovať s americkou nadáciou zaoberajúcou sa výskumom mimozemských kontaktov. Je to organizácia, ktorá sa nazýva FREE, čo je skratka pre Nadáciu pre výskum kontaktov s mimozemskými civilizáciami (http://experiencer.org/). Bola založená zosnulým veľmi známym americkým astronautom a ufológom Edgarom Mitchellom. Jej to ten istý Mitchell ktorého mnohí ľudia poznajú ako priameho účastníka misie na mesiac „Apollo 14“. Nadáciu ďalej spoluzakladal aj doktor Rudy Schild (bývalý profesor astrofyziky na Harvardskej univerzite), ktorý sa zaujíma o mimozemské civilizácie už viac ako 40 rokov a verí, že vo vesmíre nie sme sami. Spoluzakladateľkou je aj vedkyňa, ufologička a expertka na kontakty s mimozemskými civilizáciami Mary Rodwell. Ďalej je to advokát Rey Hernandez, ktorý zažil prvý kontakt s mimozemskými civilizáciami v roku 2012, keď mu v obývačke pristálo plazmové UFO. Dôležitným členom nadácie je aj Bob Davis, bývalý profesor neurológie na State University v New Yorku, ktorý v súčasnosti pripravuje knihu o zážitkoch blízko smrti a posmrtnom živote.

Aké sú hlavné ciele nadácie FREE, a čo tvorí základ jeji výskumu?

Organizácia FREE bola predovšetkým založená za účelom uľahčiť výskum tzv. kontaktov s mimoľudskými mimozemskými inteligentnými bytosťami ako aj iných paranormálnych aktivít. Ide o to, aby bol výskum postavený na pevných vedeckých základoch. Viete, ide vlastne o to, že termín ET sa spája s viacerými vzájomne súvisiacimi témami, čiže už nejde o klasického mimozemšťana, ktorý je viditeľný fyzicky, alebo má fyzické telo. Ide aj ostretnutia s mimozemskými civilizáciami ako takými, ktorých existuje tisíce, ďalej ide o kontakty s inteligentnými bytosťami iného ako ľudského pôvodu, ktoré pochádzajú z paralelných svetov, alebo iných dimenzií, galaxií. Ďalej sem patria aj iné súvisiace prejavy, ako mimotelové zážitky, zážitky blízko smrti, telepatia, diaľková prekongnícia, shamanizmus a iné paranormálne javy, v rámci ktorých je kontakt s mimozemskými civilizáciami možný. Skrátka ide o akýkoľvek typ kontaktu s mimozemskou inteligenciou. Cieľom FREE je spájať rôznorodé hlasy ako aj názory, ktorých je v oblasti skúmania zážitkov ľudí s mimozemskými inteligenciami a inými súvisiacimi javmi viac ako dosť.

Výskumný výbor nadácie FREE pozostáva z vedcov, akademikov, profesionálov z odboru psychológie a investigatívnych novinárov. Členmi sú však aj skúsení ľudia, ktorí majú za sebou niele zážitky s UFO a ET, ale aj tzv. NHI, Non human intelligence, čo je skratka pre inteligenciu iného ako ľudského pôvodu. Každý člen výboru nadácie FREE, (tá čarka tam nema byt) sa vyššie uvedenými témami odborne zapodieva desiatky rokov. Každý z nich prispel výrazným spôsobom k prebiehajúcej diskusii na témy UFO, ET kontaktérov (tých, čo zažívajú kontakty s ET) a inými súvisiacimi témami, ktoré sa týkajú paranormálnych javov.

Boli výsledky výskumu uskutočneného nadáciou FREE, ktorý bol zameraný na kontakty s mimozemskými inteligenciami a ktorého sa zúčastnilo viac ako 3100 ľudí prekvapivé?

V prvom rade by som chcela poznamenať, že výskumu sa mohli zúčastniť len ľudia, ktorí majú vedomé zážitky (tzv. explicitné vedomé spomienky) s mimozemskými inteligenciami. Nejedná sa teda o zážitky vyvolané na základe hypnotických regresií alebo hypnóz, nakoľko tieto môžu byť zavádzajúce.

Čo sa týka samotného výskumu, ukazuje zaujímavé výsledky:

· Viac ako 75 % ľudí kontaktovaných (mimozemskými civilizáciami) vníma skúsenosti ako „pozitívne", kým iba 15 % ich vníma ako „negatívne".

· 85 % opýtaných prešlo veľkými zmenami v zmysle pozitívnom (stali sa viac duchovne založenými, menej sebeckými, viac starostlivými o životné prostredie, zmenšili sa ich obavy o finančné hodnoty, atď).

· Len 32 % jedincov, ktorí videli UFO, alebo boli v kontakte s mimozemskými inteligenciami, zažili to, čo sa bežne nazýva „únos", a dokonca až 68 % opýtaných neboli obeťami klasického únosu (ale iných foriem kontaktov)!

· 450 jedincov má "vedomé" spomienky na palubu kozmickej lode.

· 80 % zažilo mimotelové zážitky.

· 66 % prijalo telepatické správy.

· „Energetické bytosti (55 %) a bytosti podobné ľuďom"(54 %) sú podľa účastníkov prieskumu najviac videné bytosti.

· 55 % opýtaných zažilo fenomén tzv. „dier alebo posunov v čase"; (čas akoby zmizol a neexistoval).

· 50 % opýtaných nahlásilo, že bolo bytosťou mimozemskej inteligencie vyliečené a uzdravené.

· Väčšina opýtaných videla bytosť mimozemskej inteligencie viac ako 10 krát.

· 35 % prežila zážitok blízko smrti.

· 395 opýtaných verí, že boli účastníkmi „šľachtiteľského programu mimozemských civilizácií".

· 95 % opýtaných zažilo nejaký druh „nadprirodzenej" skúsenosti.

· 100 jedincov nahlásilo MILAB, tzv. únos uskutočnený vojenskou zložkou armády USA (respektíve armády iných štátov).

· 83 % opýtaných verí, že mimozemské inteligentné bytosti sa nejakým spôsobom týkajú „duchovného sveta".

Výskum ďalej ukazuje, že existuje veľmi silný vzťah medzi tzv. zážitkami blízko smrti a mimozemskými kontaktami. Je zaujímavé, že po skúsenostiach s mimozemskými inteligenciami prechádzajú ľudia mnohými fyzickými a psychickými zmenami ako zvýšenie zručností týkajúcich sa mimozmyslového vnímania, schopnosť vnímať energetické pole, vplyv na elektrické zariadenia, (spontánne) uzdravenia, kontakty na duchovný svet a mnohé ďalšie.

V tejto súvislosti chcem poukázať na to, že až 80 % opýtaných zažilo pri kontaktoch s mimozemskými inteligenciami mimotelové zážitky. Práve tento fakt je pre mňa veľmi dôležitý nakoľko sa sama mimotelovými zážitkami už viac ako 20 rokov zaoberám a skúmam ich.

O čem je knižka austrálke vědkyne a na co byli zameřené výzkumní otázky harvardského astrofyzika?

Mary Rodwell, austrálska vedkyňa, ufologička a expertka na kontakty s mimozemskými civilizáciami, je autorkou viacerých kníh o mimozemských kontaktoch detí, ktoré autorka nazýva star seeds. V súčasnosti práve vydáva ďaľšiu knihu o kontaktoch s mimozemskými civilizáciami, ktorej jednu kapitolu sme vlastne písali spoločne, nakoľko je to kapitola, ktorá pojednáva o mne a Michaelovi a našich, ale hlavne jeho skúsenostiach a kontaktoch s mimozemskými inteligenciami. Kapitola bude niesť názov Interdimenzionálni cestovatelia a na skoro 30 stranách porozpráva môj a Michaelov príbeh hlavne o tom, ako súvisia mimotelové zážitky s interdimenzionálnym cestovaním a mimozesmkými kontaktami.

Ďalej spolupracujeme s ex- harvardským profesorom astrofyziky doktorom Rudy Schildom, ktorý má záujem o informácie získané Michaelom na jeho cestách mimo tela v rácmi našej ale aj iných galaxií. Medzi otázkami, s ktorými sa Rudy obrátil na Michaela, napríklad bola aj tá, či vo vesmíre existujú tzv. dim planéty, teda studené, temné nejasné planéty, na ktorých môže byť život. Studené preto, že v ich blízkosti nie je Slnko, ale inak môžu byť veľmi podobné planéte Zem. Michael odpovedal, že za planétou Pluto existuje jedna planéta, ktorá má veľmi ostré, kruté podnebie. Oceán na tejto planéte neobsahuje CO₂. Podľa Michaela vo vesmíre existuje tisíce planet.

Bude výskum nadácie FREE onedlho prístupný aj ľuďom na Slovensku a v Česku a budu sa ho môcť zúčastniť?

Áno, je mi potešením oznámiť čitateľom, ako aj ostatným ľuďom, že dotazníky fázy číslo 1 a 2 prieskumu nadácie FREE práve teraz prekladám do slovenského a zároveň českého jazyka. Predpokladám, že za niekoľko mesiacov budú tieto sprístupnené a teda aj ľudia zo SR a ČR, ktorí majú akékoľvek skúsenosti s kontaktami s mimozemskými civilizáciami a inteligenciami v akejkoľvek forme, sa budú môcť tohto prieskumu zúčastniť. O podprobnostiach budem informovať na mojej webovej stránke a FB. Chcela by som však ešte raz pripomenúť, že výskumu sa môžu zúčastniť len ľudia, ktorí majú vedomé zážitky (tzv. explicitné vedomé spomienky) s mimozemskými inteligenciami. Nejedná sa teda o zážitky vyvolané na základe hypnotických regresií. Ďalej chcem vyjadriť nádej, že prieskumu sa zúčastní čo najširší okruh ľudí. Takže milí čitatelia, v prípade, ak máte záujem vy sami, alebo viete o potencionálnych kandidátoch na tento prieskum, dajte mi prosím vedieť na moju webstránku respektíve na môj fan FB.

Júlia Sellers

www.juliasellers.sk, FB: Julia Sellers (author)

Požádali jsme Džuli, aby se Mary Rodwell pro časopis Eniologie člověka zeptala na několik otázek.

Mary, proč si myslíš, že výsledky vašeho výzkumu by měly být rozšířeny, aby se o nich dozvědělo co nejvíce lidí?

Je to proto, že výsledky těchto výzkumů nabízejí zcela alternativní názor na to, co je prezentováno v oficiálních médiích. Kromě toho, většina informací na toto téma je fikce. Z velké části je to fikce a média se snaží vykreslit mimozemské civilizace jako zlé cizince, kteří zneužívají lidi a používají je pro vlastní účely. Výsledky průzkumů FREE (organizace) však naznačují opak. Zdá se, že tyto mimozemské inteligence nám pomáhají v naší evoluci a také nám pomáhají se pozitivně měnit.

Mary, jaké byly pro Tebe osobně nejvíce překvapující výsledky tohoto výzkumu?

Pokud jde o výzkum mimozemského fenoménu, nejvíce překvapující výsledky jsou ty, že 85 % lidí zažilo po kontaktu významnou transformaci a stali se více duchovními, dále polovina respondentů uvedla léčivý zážitek, 47,55 % nahlásilo po kontaktech s ET zvýšenou schopnost se učit, a až 82 % respondentů se domnívalo, že jejich kontakty nějak souvisely s duchovním světem.

Můžeš nám krátce říci něco o Tvé nejnovější knize, která by se měla brzy objevit?

Moje druhá kniha The New Human (Nový člověk) zkoumá řadu způsobů prožívaní a zažívání setkání a kontaktu s mimozemskýma inteligencemi. Například tyto kontakty se uskutečňují prostřednictvím tzv. prožitků blízkých smrti, šamanské zkušenosti nebo mimotělních zážitků, a až 80 % zkušeností s kontakty (s mimozemskými inteligencemi) se odehrává ve stavu mimo tělo (out of body experience), ale také i prostřednictvím změněných stavů vědomi, jako je meditace. Kniha přináší příběhy z rodin s malými dětmi nebo mládeží a ukazuje, že u kontaktu (s mimozemskýma civilizacemi) se jedná o mezigenerační zkušenosti. Kniha poukazuje na to, že každá z generací (z rodin, které zažívají kontakty s mimozemskými civilizacemi), je „povýšená na vyšší stupeň“. Kniha chápe tato „vylepšení“ (nebo upgrading rodin) na vyšší stupeň jako formu „nového člověka" s multidimenzionálním vědomím... Bohužel tito (noví lidé) jsou často špatně vnímání jako nefunkční, trpící ADHD, Asbergersovým syndromem, dyslexií nebo autismem. Molekulární biolog Dr. L. Ohlson je nazývá A quantum Letter People (lidé z kvantových písmen).

Zdroj: Rozhovor byl uveden v čísle 11 časopisu Eniologie člověka

www.eniologiecloveka.cz

↧

Skrze matrix do vlastního nitra

December 19, 2016, 11:42 am

≫ Next: Rukověť bosého chodce

≪ Previous: Za Plutem se nachází studená planeta s drsným podnebím

↧

Rukověť bosého chodce

December 19, 2016, 11:48 am

≫ Next: Voda. Chlad. Husí kůže. Otužit se. Tužit se.

≪ Previous: Skrze matrix do vlastního nitra

Program pro zdravé nohy

Náměty bosých aktivit ve škole, během školy v přírodě či v rámci zájmových kroužků zpracoval pro pedagogické pracovníky škol v červenci 2014 Mgr. Igor Slouka. Program je nejdůležitějším páteřním souhrnným dokumentem na www.TuristikaNaboso.cz a je vhodný také pro rodiče a širokou veřejnost.

Verze 15/2/2015

„Základem zdravých a aktivních nohou je chůze naboso. Intenzivní chození naboso v mladém věku lze redukovat polovinu problémů, které by vznikly v dospělosti. Dětské nohy a dětská srdce baví chodit a hrát si naboso.“ (Citáty lékaře, vědce a sportovce Dr. Ch. Larsena, z knihy Zdravé nohy pro vaše dítě.)

I. Motivace k chůzi naboso:

1) Chůze naboso skýtá mnohá pozitiva. Může navozovat pohodu a pocit štěstí, pocit svobody a lehkosti, pocit splynutí s přírodou a se Zemí, může odstranit některé bolesti (např. potíže s páteří), odbourat poruchy spánku a stress, může zlepšit imunitu, dodává staronové hmatové prožitky (viz násl. bod), přirozeným způsobem masíruje chodidla a působí na reflexní body (viz též akupresura, reflexní terapie), může zajistit zábavu v interiéru i exteriéru (viz níže). Projdete i tam, kde pro obutého člověka končí cesta, nechce-li si např. v blátě odepsat boty.

2) Chůze naboso vašemu výletu dodá bonus, třetí rozměr – chodidly budete vnímat to, od čeho vás boty izolují - teplotu povrchu cesty, trávu, vítr, jehličí, kamínky, šišky a kořeny, hlínu, bláto, vodu, listí, písek, balvany a podobně.

3) Ušetříte za boty samotné (budete kupovat méně bot a déle vám vydrží) a za různé vodičky, spreje či pudry na boty a do bot, ušetříte též nervy při reklamacích dnešních nekvalitních bot.

4) Stydíte-li se, můžete začínat s chůzí naboso v tzv. barefoot / barfuss parcích či stezkách či ve skupině. Jmenovat můžeme např. park Zeměráj (Kovářov, poblíž Orlíka n. Vlt.), naučnou stezku Gruň (St. Hamry, poblíž F.Místku), Terezino údolí (Nové Hrady, poblíž Č. Budějovic), stezka Valtice (Valtice – Schrattenberg, poblíž Břeclavi), pražský bosý běh (Prague barefoot run, park Ladronka), apod. Nahlédnout můžete na stránky www.TuristikaNaboso.cz apod., včetně zdravé, pohodové a zajímavé turistiky naboso s Klubem českých turistů.

5) Boty zná člověk nejvýše 40.000 let, nejstarší nalezené boty jsou staré jen 10.000 let. Moderní obuv Evropa zná pouhých 500 let a ještě méně let lidé nosí boty stylem „všichni, všude a pořád“.

6) Nošení bot je pro člověka nepřirozené, prokazatelně a měřitelně zdravotně závadné. Boty nám nohy mrzačí (např. deformace prstů, zeslabení nohou, zborcení klenby atd.), způsobují nejrůznější bolesti (puchýře, zarostlé nehty, kuří oka, podvrtnutí kotníku, otoky, zátěž nohou, bolesti kloubů a páteře apod.), fungují jako líheň mikroorganizmů (boty nedýchají, neodvádí teplo a vlhko, což je živné prostředí např. pro plísně a výsledný zápach je signálem, že s nošením obuvi není něco v pořádku) a vůbec nejhorší jsou vysoké podpatky (deformovaná chůze, riziko pádu, měřitelné zkracování Achillovy šlachy, přetěžování kolen, změny postavení páteře).

7) Boty svým iluzorním pohodlím vyvolávají závislost na obuvi – nohy zvyklé na pohodlí bot nejsou bez předchozího tréninku schopny chodit v sebeméně náročnějším terénu.

8) Obuvnický průmysl v honbě za ziskem chrlí nové a nové modely a prodá vám nesmyslný marketingový tah jako prospěšné a bezpečné zboží. Například výrobci běžecké obuvi nemají žádnou studii, která by dokazovala, že nošením obuvi se běžec stane rychlejším a méně zranitelným. Naopak, ve složitých „špičkových“ běžeckých botách má běžec o 123 % vyšší úrazovost, než v levných keckách. V roce 1960 vyhrál maratón A. Bikila – naboso. Bosý Ted z knihy „Zrozeni k běhu“ označuje běžecké boty za největší zločin proti lidské noze.

9) Nohy - Změňte svůj názor na nohy – noha není nevzhledný, zašpiněný, páchnoucí, nemocný a nedokonalý pařát někde dole, se kterým se radši nechlubit a který je nutno neustále chránit a podpírat jeho klenbu. Při bosé turistice jsou sice nohy zaprášené a zablácené, ale jsou to nohy, které jsou zvyklé pracovat, mají výběh, trénink a čerstvý vzduch. Jsou silné, odolné, správně tvarované, opálené, zdravé a otužilé. Je to 6 milionů let vyvíjený precizní nástroj evoluce, mistrovské dílo – geniální konstrukce přírody, přesný bio hi-tech přístroj nejvyšší kvality.

II. Bezpečnost

1) Bezpečností (hygiena, poranění) často argumentují ti, kteří s chůzí naboso nemají žádné nebo jen minimální zkušenosti. Doporučuji rodičům a ped.pracovníkům, kteří chtějí povolit dětem chodit naboso, se také zouvat, aby mohli lépe poznat pozitivní vlivy chůze naboso a neškodnost většiny teplot a povrchů.

2) Obuv má v určitých situacích své opodstatnění – např. na rozpáleném asfaltu, za mrazů, na drsném asfaltu, na štěrku, při sekání trávy, v terénu plném výkalů, zvratků, střepů či injekčních jehel, anebo má-li člověk zdravotní kontraindikaci (zranění, diabetes…). Rozhodně však není nutné ji nosit vždy a všude (pakliže to ovšem nevyžaduje konkrétní společenská situace nebo bezpečnostní předpis v zaměstnání apod.). Pokud nehrozí konkrétní nepřiměřené riziko popálení, omrzliny, opaření, poleptání, uklouznutí, skřípnutí, říznutí, náraz, drcení, velké množství bodavého hmyzu apod., pak boty Vy ani dítě nepotřebujete.

3) Běžná rizika, jako včely či trny jsou přirozená, relativně vzácná a tedy přijatelná. Ojedinělé žihadlo či trn jsou drobná přirozená rizika, která nohy bez větších potíží snesou, jsou na to vyrobeny a připraveny. Ve srovnání např. s jízdou autem, kdy jste každou vteřinu ve smrtelném nebezpečí, jde skutečně o nepatrnou drobnost.

4) Zejména při vhodné péči (viz níže) chůze naboso nepůsobí ani mozoly ani rozpraskanou

kůži. Mozoly či rozpraskanou kůži spíše způsobují boty.

5) Při chůzi naboso budou chodidla viditelně zaprášena. Není však nutné se toho nějak štítit či

bát - holé dlaně, kterými se dotýkáme sebe, jídla, madel, klávesnic apod. jsou z hlediska

přenosu infekce mnohem více nehygienické, než bosé nohy.

6) Bezpečnost chůze naboso:

a) Za mrazů, sněhu a náledí a v teplotách pod 5 °C naboso nechoďte, nejste-li na to náležitě připraveni, viz dokument „Není ti zima, chlapče?“ na www.TuristikaNaboso.cz, záložka Texty. Za určitých podmínek však ani to není problém, otužování je velmi zdravé a osvěžující. Důležitými faktory jsou míra otužení, sytost, oblečení, pohyb, hloubka sněhu, teplota vzduchu a vítr. Jsou-li tyto faktory v příznivé kombinaci, nemusíte mít strach před nachlazením vnitřních orgánů ani před „nachlazením“ ve smyslu virového infekčního onemocnění, které se přenáší vzduchem či dotykem; vždyť i v lehčích mrazech míváme holé ruce a obličej a nic se nám nestane. Naopak, spíše virovým onemocněním lehne zhýčkaný člověk, který i v teplotách +10°C nosí polární oblečení, než člověk, který to s oblečením nepřehání a je otužilý.

b) Kráčejte zvolna, opatrně, pokožku můžete chránit repelentem a případně krémem na opalování.

c) Dávejte pozor, kam šlapete, choďte v bezpečném a pohodlném prostředí, vyhýbejte se drsnému asfaltu či štěrku. Vždy zvažte, není-li z nějakého konkrétního závažného důvodu nutné mít byť na krátký úsek obuv, a to např. vzhledem k počasí, terénu či k vykonávaným činnostem, viz výše. Pobyt naboso je zpravidla doporučován v interiéru, na hřišti, na pláži, na zahradě, na čistém chodníku či v čistém parku, na pohodlné lesní či polní cestě, ale i v lese či na poli mimo cesty apod. Nechoďte dlouho na absolutně rovném povrchu, aniž byste v rámci dne/týdne zároveň nechodili v členitém přírodním prostředí. Děti by neměly chodit jinam, než instruktor dovolí. Není však zapotřebí mít přehnané obavy před riziky, vždyť i dětské nohy bez problémů prokazatelně vydrží např. i chůzi po střepech či po žhavých uhlících.

d) Rodiče by se k bosým činnostem dítěte měli písemně vyjádřit, se zvážením zdravotního stavu dítěte. Kontraindikací chůze či činností naboso může být např. diabetes, neuropatie, alergie na bodnutí hmyzem, akutní poranění, ortopedický či kožní problém, absence platného povinného očkování proti tetanu atd.; konzultace s příslušným lékařem.

e) Za mokra dávejte pozor na uklouznutí, zejména na hlíně či v blátě, klouže to někdy trochu více, než v obuvi.

f) Za horka dávejte pozor např. na rozpálený či rozteklý asfalt. V přírodním terénu se toto riziko téměř nevyskytuje.

g) O namáhaná chodidla pečujte – nehty se doporučuje stříhat nakrátko. Po chůzi se doporučuje chodidla umýt (vodou či vlhčenými ubrousky), dále (pokračujete-li v botech) ošetřit nohy i boty desinfekčním přípravkem (např. osvědčený Demycan Forte). Preventivně chodidla týdně ošetřujte jak desinfekčním přípravkem tak hydratačním krémem na bázi oleje či vosku. Nedoporučuje se však klasická pedikúra s oškrábáním „podrážky“ chodidla.

h) Zásadně s sebou noste lékárničku a záložní obuv, byť je pravděpodobně vůbec nevyužijete. Každý úraz či zdravotní potíže by mělo dítě hlásit a pedagog by měl učinit příslušná opatření včetně zápisu.

i) Autor nepřebírá jakoukoli odpovědnost za případné újmy způsobené tím, že budete chodit naboso. Pro Vaši bezpečnost je poskytnuto maximum informací.

j) Rodiče by měli např. v programu školy v přírodě stvrdit podpisem též bosý program, který může být uveden např. tímto bodem: „Program pro zdravé nohy podle metody Spirální dynamiky Dr. Larsena a Metodiky Klubu českých turistů“, případně takový program uvést a spolehnout na konkludentní souhlas (nevyjádření protestu).

k) Před každou činností (a též dle situace průběžně) by měl pedagog předvídat rizika, stanovovat opatření, poučovat děti a přiměřeně činit záznamy o tomto poučení.

7) Jako záložní obuv či jako kompromis můžete používat otevřené sandály s tenkou podrážkou, bez zvýšené paty a špičky a bez podpory klenby. Dále můžete používat tzv. pětiprsty (prstové boty) Vibram FiveFingers, minimalistickou obuv z nabídky Vivo Barefoot, žabky či mokasíny, event. na krátké úseky či na prostoje v chladném prostředí neoprénové ponožky.

8) U dětí nemusíte mít obavy, že by jejich „jemná dětská kůže“ byla citlivější na kamínky. Děti mají vhodnější poměr hmotnosti těla k ploše chodidla. Zatímco dospělý stokilový muž může mít průměrný tlak ca 0,60 kg / cm2 plochy chodidla, 18tikilové pětileté dítě může mít jen ca 0,20 kg/cm2.

9) Ve škole dodržujte Školní desatero pro pobyt naboso, viz níže.

III. Sociální tabu

1) V naší kultuře a v dnešní době je bohužel normální či takřka povinné sevřít si za každých okolností nohy do líhně mikroorganizmů, tj. do bot. Nosíme boty zpravidla jen proto, že je nosí ostatní. Zdravé to není, ani právní předpisy to obecně (kromě řídkých výjimek v oblasti bezpečnosti práce či stejnokrojů) nenařizují.

2) Dle zakořeněných předsudků veřejnost odsuzuje člověka, který je bos a nejedná se o „sociálně zažitou či akceptovatelnou“ situaci (např. léto, tráva, voda, hřiště, park, zahrada, pláž, travnatá přírodní cesta). Málokoho napadne, že může jít o zdravý a pohodový životní styl.

3) Veřejnost neváhá reagovat – v lepším případě se ptá či reaguje kladně, vtipně, v horším případě rovnou odsuzuje či mentoruje. Pedagog by se na to měl připravit – např. si může připravit argumentaci a osvětu formou letáčků (viz přílohy). Dotazy může zodpovědět, vtipným reakcím se může zasmát, špatné reakce může zcela ignorovat, event. těm i oněm může dát letáček. Každopádně je nutné provozovat bosé činnosti v sociálně akceptovatelných situacích.

4) Velmi vzácně se bosý chodec může setkat s negativní reakcí např. zaměstnanců dopravce či obchodu s poukazem na „dobré mravy“ či „veřejné pohoršení“. Tyto pojmy nejsou nikde přesně definovány, záleží výhradně na konkrétní situaci a okolnostech. Bosý chodec by měl mít dostatek sociálního cítění v tom smyslu, že např. v obchodech či dopravních prostředcích zváží např. roční období (v létě je chůze naboso tolerovanější), druh dotyčného veřejného prostranství (v luxusním obchodě dojde spíše ke komplikacím, než v obyčejném supermarketu), svou celkovou vizáž a chování (člověk by měl být vhodně upraven a oblečen, slušné chování atd.) i způsob argumentace (slušně, věcně). Každopádně je opět nutné provozovat bosé činnosti v sociálně akceptovatelných situacích.

5) Jste-li si jisti, že v konkrétní situaci a za konkrétních okolností neporušujete dobré mravy či nebudíte veřejné pohoršení, pak na ochranu svých práv můžete přivolat buď vedoucího pracovníka nebo policii a argumentovat Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Tyto dokumenty praví, že občan může činit, co zákon nezakazuje, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále že lidé jsou svobodní, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech, že každý má právo na ochranu před zasahováním do soukromí, že každý má svobodu pohybu a právo na ochranu zdraví.

IV. Turistika naboso a zrakově postižení

V případě zájmu o tuto problematiku nahlédněte do Metodiky turistiky naboso na www.TuristikaNaboso.cz.

V. Technika chůze naboso

1) Dodržujte zásady uvedené v této metodice.

2) V těžkém terénu či za nepříznivých teplot použijte záložní obuv, byť jen na část trasy.

3) Při chůzi by chodidla měla být svobodná a volná. Je nutné tedy nosit krátké nebo Capri kalhoty, event. ohrnout dlouhé nohavice.

4) Při chůzi na tvrdším povrchu se doporučuje dělat kratší kroky a došlapovat naplocho (na klenbu). Kroky by neměly být příliš dlouhé s tvrdým došlapem na patu. Při chůzi z kopce nebo při běhu se doporučuje došlapovat nejprve na špičky.

5) Pro bosá chodidla jsou zpravidla nepříjemné člověkem upravené povrchy např. štěrkových či hrubých nebo naopak absolutně hladkých asfaltových cest. Je-li to možné, doporučuje se i na krátké úseky ulevovat chodidlům chůzí po lepším terénu. Např. je-li cesta z hrubého asfaltu a na kraji je byť krátký pruh trávy, písku či hlíny apod., doporučuje se i na pár metrů kráčet po přírodním povrchu.

6) Po chůzi naboso je nutné nohy omýt (event. i kartáčem), event. ošetřit desinfekčním přípravkem a balzámem.

7) Jako první vždy jde instruktor, který kontroluje bezpečnost povrchu trasy.

8) Při rekreační cyklistice naboso se doporučuje používat hladší, plážové pedály.

VI. Specifika plánování bosého výletu

Při plánování výletu vycházíme samozřejmě z obecných zásad, jako např.: stanovení srazu (vč. GPS souřadnic a kontaktů), odjezdů, příjezdů, odchodu, naplánování počtu kilometrů, pořízení popisu trasy a značek, určení času vč. rezervy a pauz, stanovení únikové cesty a výbavy vzhledem k počasí, zvážení poměru stoupání a klesání, odhad finančních nákladů, určení zásob jídla a pití, stanovení pomůcek k navigaci, naplánování her a zajímavostí event. koupání, ohlášení výletu a trasy známým či na recepci a podobně. Turistika naboso má však svá specifika. Při plánování vezmeme v potaz zejména následující zásady:

1) I pro zkušeného bosochodce zpravidla v průměrném terénu stačí celková vzdálenost do cca 20 km. Vzdálenost nad 20 km může být pro bosá chodidla nevyhovující. Pro děti neplánujte výlet delší než 15 km. Zvažte věk dětí, jejich turistickou zdatnost, náročnost terénu, zkušenosti s chůzí naboso atd., maximální hranice může být i 5 km a menší.

2) Doporučuje se vést trasu spíše po přírodním nekamenitém povrchu, např. i za cenu, že

bosá trasa povede lesní cestou paralelně s asfaltovanou značenou cestou.

3) Průměrná rychlost pohybu bosého turisty může činit pohodlně 3,5 km/h, avšak u začátečníků či dětí nebo v náročnějším terénu individuálně, spíše jen 2 - 2,5 km/h.

4) Pro případ setmění na trase je nutné nosit svítilnu kvůli dobré kontrole povrchu trasy.

5) Při turistice naboso je nutné používat repelent, event. opalovací krém, dále je nutné nosit záložní obuv (žabky, sandály, pětiprsty, neoprénové ponožky), motolékárničku s desinfekcí a pinzetou a vlhčené ubrousky.

6) Je-li to možné, doporučuje se vyjít na bosý výlet ve skupině. Bosí turisté ve skupině méně podléhají falešnému studu a jsou lépe vnímáni veřejností.

VII. Zdravé a hravé aktivity dovnitř i ven

Dr. Ch. Larsen v knize „Zdravé nohy pro vaše dítě“ na základě dvacetiletých zkušeností a výzkumů v rámci své „Školy nohou pro děti“ uvádí cviky, hravou gymnastiku a aktivity, podporující správnou pohybovou inteligenci nohou v rámci tzv. Spirální dynamiky. Mnohé lze provozovat jak v interiéru tak v exteriéru, samostatně i ve dvojicích dětí či ve skupině. Všechny cviky je zapotřebí dělat opatrně, jemně. Cviky, jako např. č. 2, 4, 6, 7 a 8, u kterých se v případě provádění ve dvojicích dětí předpokládají doteky, by neměly být ve dvojicích prováděny, pokud je to někomu nepříjemné.

Spirální dynamika se zabývá držením a koordinací pohybového aparátu, trojrozměrnou hybností. Kostra nohy je spirálovitě zašroubovaná (jako ždímání ručníku), včetně zaklínění klínovitých kostí. Tím je docílena stabilita klenby, která funguje jako tlumič a pružina.

Kromě chůze naboso v běžném terénu znamenají níže uvedené cviky „výzvu k boji“ pro nohy, podporují propriocepci nohou (vnímání polohy vlastního těla či jeho části). Nohy pak budou silné, jisté, schopné, chůze bude svižná, celkové držení těla lepší. Dr. Larsen také dodává, že dvě třetiny dětí, kterým nohy rostou až o 3 čísla za rok, chodí v malých botách. Polovina dětí má nohy deformovány kvůli nošení příliš malých nebo příliš velkých bot. Dále, že 85% dětí nosí vložky v botách zbytečně.

Cviky, aktivity dle Larsena:

1) Zkouška bot – na tvrdý karton si obkreslete své bosé nohy, vpředu před prsty přidejte 1 cm a vystřihněte šablony. Tu zkuste vložit do stávajících či kupovaných bot. Že se tam nevejdou nebo tam lítají jak nudle v bandě? Bota je příliš malá / velká.

2) Zouvání – zkuste sebe či druhého zout nohama, vč. sundání ponožek. Kromě legrace si posilujete podélnou (mezi palcem a patou) i příčnou (nejširší místo nohy) klenbu.

3) Překážková dráha – choďte po různých (bezpečných) předmětech, v bezpečném prostředí i opatrně poslepu. Rozvíjíte své vnímání, jde o stimulaci a masáž.

4) Doteky – dotýkejte se nohou různými bezpečnými předměty (sami či navzájem), kreslete obrazce na plosku. Jde opět o stimulaci a rozvoj vnímání.

5) Koupel – koupejte nohy v lavoru/kbelíku s vodou. Je to uvolňující. Zkuste Kneippovu terapii (střídání horké – max. 40°C - a studené vody). Opět rozvoj vnímání, dále prokrvení a podpora metabolismu tkání.

6) Protahování za paty (ve dvojicích) – ležte na zádech a nechte se protahovat za paty. Prospívá to vnímání, osám nohou, Achillově šlaše.

7) Vějíř – masírujte, roztahujte a prohýbejte příčnou klenbu. Zlepšíte její pohyblivost.

8) Spirála – pracujte se spirálou své nohy. Rukama nenásilně šroubujte nohu v oblasti příčné klenby (přednoží) směrem od těla (resp. tlak u palce je veden zeshora, u malíčku zespoda) a v oblasti paty směrem opačným. Zlepšíte pohyblivost nohy, obě klenby i funkci klínovitých kostí.

9) Rovné nohy – obkreslete si (nechte si obkreslit) nohy tak, že nohy jsou rovnoběžně vedle sebe na šířku pánve. To je jejich správná pozice. Na tuto šablonu si příležitostně stoupejte během čištění zubů, během sedění za stolem, event. lze hrát hru na obživlé sochy (živé sochy běhají, na signál si musí správně stoupnout na svůj podstavec a strnout). Můžete též počítat, kolik Charlie Chaplinů uvidíte stát s nesprávně postavenými chodidly.

10) Rovné paty – vestoje zkuste narovnat paty tak, aby Achillova šlacha byla rovná, tj. zkuste se co nejvíce postavit na malíkovou stranu chodidla, aniž by se palec zvedl z podložky. Podélná klenba se zvýší. Prospějete podélné klenbě, patám a celkové pozici nohou.

11) Trojbodové stání – postavte se tak, že největší tlak je na patě, u kořene palce a kořene malíčku. Zkuste se (v bezpečném prostředí) co nejvíce kymácet tak, abyste se ani jedním bodem neodlepili od podložky (hra Strom ve větru – neutrhne se od kořenů?). Podpoříte tím pozici nohou, patu i příčnou klenbu.

12) Kreslení a psaní – kromě zábavy i posílení nohou.

13) Divadlo – Namalujte si na plosky nohou obličeje či postavičky. Prsty mohou sloužit jako vlasy. Hrajte divadlo, zkuste s postavičkou hýbat, mračit se apod. Ve stoje postavička může např. něco zobat ze země. Posílíte si nohy, klenby.

14) Skokan – toto je silový cvik. Postavte se (bezpečně) špičkami na kraj dveřního prahu, prkno, obrubník, schůdek apod. Aniž byste se patami dotýkali podložky, zvedejte paty nahoru a dolů.

15) Stopy – nabarvení plosek nohou a otisky stop zajistí zábavu a podpoří vnímání individuality člověka.

16) Čtení stop – popisujte zvláštnosti a rozdíly mezi stopami. Zahrajte si na detektivku – „na místě činu“ najdete stopu. Porovnáte ji s databází stop. Čí je?

17) Stopa jako umělecké dílo – obkreslete chodidla a vymalujte je dle fantazie. Nebo použijte stopy jako obrázky pro pexeso.

18) Balancování – v bezpečném prostředí použijte balanční pomůcky pro rozvoj rovnováhy.

19) A další, viz „Zdravé nohy pro vaše dítě“.

Cviky, aktivity – ostatní:

1) Stopy zvířat – namalujte si na plosky nohou stopy zvířat či podkovy. Zanechávejte pak falešné stopy.

2) Chůze po kládě, balanční boj na kládě (dbejte na bezpečnost).

3) Skládání mozaiky, např. z kamenů.

4) Hod na cíl – házejte borovou šiškou či míčkem na cíl.

5) Kostky, kroužky – stavějte kostky, navlékejte kroužky.

6) Uzel – vázejte uzel.

7) Dráha poslepu – kráčejte v bezpečném prostředí po hmatově zřetelné vodicí linii poslepu, případně za zvukem.

8) Kuličky.

9) Čáp – stoj na jedné noze, rovnováha.

10) Futsal – resp. fotbal s měkkým masážním balonem.

11) A podobně, fantazii se meze nekladou.

Verifikace:

Mgr. Igor Slouka je pedagog a metodik, otec dvou dětí, aktivní turista, osoba odborně způsobilá v prevenci rizik (oblast bezpečnosti práce). Bosou tématiku konzultoval jak s lékaři tak s další osobou odborně způsobilou v prevenci rizik a dále použil níže uvedenou literaturu.

www.TuristikaNaboso.cz .

Literatura:

Gillanders, Ann: Reflexologie. Praha, Svojtka 2012

Howell, D.: Naboso. Praha, Mladá Fronta 2012

Kol.aut.: Prehistorie. Praha, Euromedia 2010

Larsen, Ch.: Zdravé nohy pro vaše dítě. Olomouc, Poznání 2009

McDougall, Ch.: Zrozeni k běhu. Praha, Mladá Fronta 2013

Slouka, I.: Ne-li bosky, z nohou trosky. Praha, Freetimepublishing 2014

Slouka, I. a kol.: Studium výuky prostorové orientace zrakově postižených. Brno, Tribun EU

2013.

Naboso si zajděte pro zdraví a pohodu ☺

V naší civilizaci se málo hovoří o zdravotní závadnosti bot. V odborné publikaci Howell, D.: Naboso (autorem je americký podiatr), dále v komplexně pojaté publikaci Slouka, I.: Ne-li bosky, z nohou trosky (Praha, Freetimepublishing 2014, v el.podobě např. Palmknihy, autorem je český pedagog), event. na webu www.TuristikaNaboso.cz apod. se dozvíte následující:

Moderní obuv nošená stylem „všichni, všude a pořád“ se v Evropě vyvíjí nejdéle ca 500 let, zatímco bosé nohy se vyvíjí milióny let. Nošení obuvi není ve většině případů v naší společnosti odůvodněno ani logikou ani zdravím, a ani není obecně nařízeno žádným právním předpisem. Je dáno kulturou (nosit škodlivé boty je normální resp. společensky prakticky povinné, protože je nosí všichni, zatímco zdravá a přirozená chůze bez bot je zcela nesmyslně tabu) a je dáno módou. Na bosého člověka se pak někdo může bez jakéhokoli logického podkladu dívat jako na uprchlíka, sektáře, úchyla či bezdomovce…

Řada z nás tedy nosí boty od kolébky až do hrobu a bývá bez bot pouze v posteli či ve vaně, avšak pro chvíli opuštění tohoto prostoru je má připraveny hned vedle. Avšak nošení obuvi je pro člověka z biologického hlediska nepřirozené a prokazatelně zdravotně závadné. Jmenujme např.: skrčené a zeslabené prsty, kostní ostruhy, vbočený palec, zeslabené svaly a šlachy chodidla (chodidla mají přes 60 svalů), mozoly, zarostlé nehty, puchýře a kuří oka, znehybnělé klouby (bota působí v podstatě jako dlaha pro 52 kostí chodidel) aj. Samostatnou kapitolou jsou plísně a zápach nohou - obuv je nesmírně nehygienická líheň mikroorganismů, uzavřené boty neodvádí vlhko a teplo. Uvnitř bot mohou být teploty až 50 °C, chodidla nedýchají a nepřijímají sluneční paprsky, vlhká slabá zvláčnělá kůže v botách přestává mít schopnost odrážet mikroorganismy. Dále jmenujme omezení funkce nožní klenby (omezení funkce tlumiče a pružiny), zborcení klenby (velmi rozšířená „tichá epidemie“ tzv. plochých nohou), deformace šlach, artrózu kolen a potíže i jiných částí těla, větší riziko podvrtnutí kotníku, alergie (moderní boty obsahují stovky chemikálií), omezení cévního zásobení (určitě znáte pocit „tepání“, když si utáhnete tkaničky), otoky chodidel a kotníků, tvrdou chůzi (zejména společenské boty nemívají tlumiče), zátěž nohou (spočítáte-li si kroky za den a váhu bot, zjistíte, že denně postupně přenesete v podobě bot několik tun) a podobně. V neposlední řadě boty eliminují senzorickou zpětnou vazbu o terénu mezi citlivou spodní stranou chodidla a mozkem, kterou má chodidlo předávat a která je důležitá při regulaci chůze a omezení síly nárazů kvůli ochraně kloubů.

Obuv též v negativním smyslu ovlivní chůzi samotnou – oproti přirozenému kratšímu kroku, došlapu na klenbu (naplocho) a odrazu prsty nastupuje např. ve sportovní obuvi delší krok, došlap na patu (s většími nárazy do kloubů a páteře, přestože bota má tlumiče) a zhoupnutí přední části nohy. V překomplikované špičkové běžecké obuvi je o 123% vyšší riziko úrazu, než naboso či v obyčejných keckách. Vysoce rizikové jsou zejména vysoké podpatky – ženy sice při použití podpatků mohou zažívat pocit moci a mužům se podpatky mohou zamlouvat z důvodu změny celkového držení těla (typické dámské boty s podpatky způsobí dojem vyšší nožní klenby, pevnějších nohou, zvýraznění hýždí a hrudníku, tj. celkově „vyzývavější“ postoj), avšak je zde vysoké riziko pádu a podvrtnutí kotníku, dochází k měřitelnému zkrácení Achillovy šlachy, přetěžování přední části kolen, dochází k prohloubení páteřních oblouků (a s tím souvisejícímu omezení tlumicí funkce páteře a následným bolestem), dochází k nepřirozeného došlapu na hlavice nártních kostí apod. Samozřejmě nelze upřít, že obuv na druhou stranu poskytuje chodidlu v některých objektivních situacích ochranu (např. ochrana před nebezpečnými teplotami – např. rozpálený asfalt, mráz…, dále ochrana před úrazy - např. v průmyslu či na stavbě, ochrana v těžkém terénu – např. cesta s ostrými kameny, ochrana při některých činnostech - např. sekání trávy atd. atd.). Obdobně rukavice nosíme jen jako ochranu při některých pracích a před extrémně nízkými teplotami. Obuv též poskytuje nošením bot zchoulostivělým chodidlům iluzorní pohodlí - zhýčkaná noha pak není schopna chodit naboso, tedy obuv sama vyvolává závislost na obuvi.

Oproti tomu chůze naboso (kterou žádný právní předpis nezakazuje) skýtá mnohá pozitiva. Hlavní vývoj nožní klenby je ukončen asi v 8 letech dítěte. Nejen do té doby by dítě mělo co nejvíce chodit bosé; potíže s nohama se totiž vyvíjejí již od dětství, dlouhé roky. Mnohým lidem (kromě absence rizik chůze v obuvi) chůze naboso může navozovat pocit štěstí (za to mohou jisté neškodné bakterie obsažené v půdě, např. Mycobacterium vaccae, prostřednictvím imunitní reakce a vylučování serotoninu v mozku), pocit svobody, splynutí s přírodou, mohou vymizet některé bolesti, poruchy spánku či stres, může se zlepšit imunita. Bosá chůze může poskytovat zcela nové či staronové hmatové podněty, prožitky, poznávání druhů povrchů apod. Chodidlo obsahuje cca 200 000 nervových zakončení a jejich stimulace může mít pozitivní účinky (tomuto tématu se ostatně věnuje i např. léčebná metoda akupresura resp. reflexní terapie či dále masáže).

Chůze naboso může skýtat i některá rizika, avšak pro člověka, který přiměřeně dává pozor, kam šlape, není chůze naboso nikterak nebezpečná či nehygienická (jak se snaží strašit ti, kteří s chůzí naboso nemají žádné nebo mají jen mizivé zkušenosti), pakliže ovšem člověk nekráčí po smetišti či chodníku plném výkalů, zvratků, střepů či injekčních jehel anebo pakliže není diabetik či nemá jiné zdravotní kontraindikace (např. neuropatii, akutní poranění, alergie). Běžná rizika, jako včely či trny, můžeme pro jejich relativní vzácnost označit jako přijatelná, a ani ojedinělé šlápnutí na ministřípek zpravidla neznamená doživotní invaliditu. Chůze naboso (oproti mínění mnoha lidí) ani nezpůsobí mozoly po celých chodidlech, kůže na spodní straně chodidel se stane pouze pevnější a hladší, odolnější vůči napadení mikroorganismy (na suché a větrané pokožce se mikrobům obecně nedaří). Běžné přirozené zašpinění chodidel prachem či hlínou není za riziko bráno vůbec, není-li ovšem chodidlo např. právě poraněno anebo není-li po chůzi naboso bez umytí a desinfekce uzavřeno do líhně mikroorganismů, tj. do nevydesinfikované boty. Není bez zajímavosti, že ruce resp. holé dlaně (kterými se přes den dotýkáme mnoha a mnoha předmětů, sami sebe i ostatních lidí a jídla) jsou z hlediska přenosu mikrobů mnohem méně hygienické, než bosá (byť viditelně prachem zašpiněná) chodidla.

Pakliže Vás něco z výše uvedeného oslovilo, zkuste chůzi naboso. Zpočátku lze doporučit zkoušet kratší chůzi naboso v létě, alespoň v

interiéru, na hřišti, pláži či na zahradě, na čistém chodníku, v čistém parku, na pohodlné lesní či polní cestě a jiných místech, kde lze předpokládat bezpečné a pohodlné prostředí. Časem (v řádu měsíců) se chodidlo i jeho pokožka dokonale adaptuje - zesílí a otuží se vůči nižším teplotám, stane se celkově odolnějším. Adaptuje se i mozek, takže sledování terénu budete věnovat čím dál méně úsilí, postupně se přizpůsobí celé tělo. Nakonec budete bez problémů moci chodit i dlouhé trasy náročnějším terénem a v chladnějším počasí. Nedejte se odradit případnými drobnými poraněními či přechodnými bolestmi (např. sandálová bolest při přechodu z podpatků do sandálů/naboso) nebo nezasvěcenými reakcemi svého okolí. Po chůzi naboso a umytí chodidel či jejich otření vlhčenými ubrousky se doporučuje používat hydratační balzámy-krémy na bázi oleje či vosku. Nehty se doporučuje stříhat nakrátko, pedikúra jen se zachováním „podrážky“ chodidla.

Doporučuje se nosit s sebou záložní obuv a lékárničku.

Zalíbí-li se Vám chůze naboso, šiřte tyto myšlenky (event. tento leták) dál, případně jej používejte jako kultivovaný argument pro vaše podivující se okolí. Nejde o žádnou obchodní, reklamní či náboženskou aktivitu ☺. Je-li z nějakého důvodu nezbytně nutné mít boty, doporučuje se volit tzv. minimalistickou obuv, např. otevřené sandály bez zvýšené paty a špičky a bez opory klenby a se slabou podrážkou, žabky, samolepící podrážky bez svršku, mokasíny, pětiprsty apod., např. od výrobců Vivo Barefoot, Vibram FiveFingers, ze

stránek www.nohynaboso.cz a podobně.

Školní desatero pro pobyt naboso

Úvod: Při známé záležitosti, že v případě nevhodné obuvi na TV děti cvičí bosky (dle met.pokynu MŠMT k zajištění BOZP), bylo otevřeno téma zdravotní prospěšnosti chůze naboso. Děti samy se ptaly, chtěly více informací, hry, cvičení i pobyt ve třídě apod. naboso. K tématu byly zjištěny veškeré legislativní a jiné informace. Zdůrazňujeme, že pobyt naboso je dobrovolný - tedy jen kdo sám chce, nikdo není k ničemu nucen.

Chůze naboso je přirozená, zdravá, pohodová a zajímavá; není zač se stydět. Proto můžeš v naší třídě apod. být naboso, neurčí-li z konkrétního důvodu pedagogický pracovník jinak.

Stanovisko ministerstva školství (vč. konzultace s ministerstvem zdravotnictví) k danému tématu je následující: MŠMT odkazuje na obecné předpisy, týkající se zajištění BOZP. Pobyt naboso alibisticky obecně nedoporučuje s poukazem na riziko zranění, prochladnutí apod. K opačnému problému, tj. k prokazatelné zdravotní závadnosti nošení obuvi (mrzačení nohou, způsobování bolestí, množení mikroorganismů apod.) a ke zdravotním přínosům chůze naboso se nevyjádřilo. Připouští, že s přihlédnutím k Ústavě a Listině základních práv a svobod neexistuje žádný předpis, který by chůzi naboso zakazoval či nařizoval nošení obuvi. Problematika tedy zůstává v kompetenci školy.

Desatero:

1. Vyžádej si souhlas rodičů (ev. svého lékaře). Nechoď naboso, nesouhlasí-li rodiče či máš-li zdravotní kontraindikaci nebo můžeš-li ohrozit ostatní (např. máš-li otevřené zranění nohou, kožní infekci, bradavice apod.). Bez bot chodíš s vědomím rodičů na vlastní riziko.

2. Choď jen v prostředí, které je ti příjemné a je bezpečné. Nechoď v extrémních teplotách či na nebezpečném povrchu.

3. Vždy zvaž, zda nehrozí nějaké konkrétní nepřiměřené riziko (popálení, opaření, poleptání, uklouznutí,skřípnutí, říznutí, náraz, drcení, bodavý hmyz apod.).

4. Při tělesné výchově vždy zvaž, zda není lepší se na některé činnosti obout (např. fotbal…), rovněž tak při pracovních činnostech (např. v dílnách…).

5. Na WC je doporučeno brát si obuv. Na delší trasy s sebou ber záložní obuv.

6. Na tvrdém povrchu dělej kratší kroky s došlapem na plocho (na klenbu) nebo nejprve na špičku, nikoliv dlouhé kroky s tvrdým došlapem na patu. Nechoď jen po tvrdém, rovném povrchu, choď co nejvíc i v členitém přírodním terénu.

7. Choď opatrně, dávej pozor, kam pokládáš nohy. Za mokra dávej pozor na uklouznutí.

8. Po chůzi naboso si umyj/otři nohy, zejména např. před obutím do bot.

9. Přečti si a řiď se Programem pro zdravé nohy dětí (metodika KČT + metodika dle Dr. Larsena) viz www.TuristikaNaboso.cz. To nejdůležitější je však vypsáno v těchto pravidlech.

10. Více informací na www.TuristikaNaboso.cz, vč. úplného znění Desatera , tj. vč. dotazu k problému a

odpovědi MŠMT.

www.TuristikaNaboso.cz

↧

Voda. Chlad. Husí kůže. Otužit se. Tužit se.

January 2, 2017, 1:05 pm

≫ Next: Když dostanete strach, zamiřte hlouběji...

≪ Previous: Rukověť bosého chodce

Voda. Chlad. Husí kůže. O čem je řeč? Přece o otužování!

napsal Martin Dědina

Kdybych byl lékařem panovníka ve staré Číně, nutil bych ho sprchovat se každý den studenou vodu, ať by se mu to líbilo nebo ne. Proč? Felčaři té doby dostávali totiž plat pouze pokud byl král zdravý. Od chvíle, kdy onemocněl, neviděl doktor už ani zlatku, dokud nebyl král zase fit. Nechtěl bych se tu příliš zabývat naším zdravotnictvím, ale pravda je taková, že se (nejen u nás) dbá spíše na léčení následků a ne příčiny. O prevenci ani nemluvě.

Jak jde dohromady minimalismus a otužování?

Znáte pocit, kdy se v zimě sprchujete krásně horkou vodou a děsíte se okamžiku, kdy vypnete kohoutek a začne vám být nepříjemná zima? Tak přesně tohle se vám při otužování nemůže stát. Pokud zakončíte každou sprchu ledovou vodou, budete se těšit na chvíli, kdy vylezete a pocítíte příjemný pocit svěžesti a tepla.

Otužování je pro mě přímo ukázkový příklad minimalismu. Je to vystoupení z vaší komfortní zóny, za které je vám odměnou posílená imunita, odolnost a prokrvení celého těla. Je to něco, co je dostupné každému – dá se otužovat vzduchem, vodou nebo v rámci relaxačních procedur jako je sauna nebo kryosauna. Má ohromné výhody, které si málo lidí uvědomuje, skvělý poměr cena/výkon a nezabere žádný čas navíc! Tedy těm, kteří udržují pravidelně alespoň základní hygienu.

Co vám otužování přinese?

To, že je otužování zdravé, víme asi všichni. Nechápu, proč se tedy studenou vodou sprchuje pořád tak málo z nás. Mě by stačila jen půlka z těchto bodů, abych k němu měl dobrý důvod:

Budete otužilí. Zní to samozřejmě, ale hodí se to často. Nebude vám zima v lednu na větru, na horách, při spánku v přírodě nebo v překlimatizované kanceláři
Funguje jako prevence proti nachlazení, chřipce, alergii, angíně, ale i vysokému krevnímu tlaku nebo bolestem zad
Po probuzení (a ještě lépe po ranním cvičení) funguje jako úžasná vzpruha. Budete v 8 hodin ráno tak fresh, že vás ostatní lidé budou nenávidět
Potřebujete večer dodělat důležitý projekt, ale jste unavení a usínáte? Garantuji vám, že studená sprcha vám poskytne nejméně dalších 30 minut produktivního času
Ušetříte za topení. Za poslední rok jsem dostal od PRE přeplatek 9500 Kč za elektřinu
Na výlety a dovolené nebudete omezeni počasím v destinaci a podnebným pásem obecně. Zima už pro vás nebude taková hrozba
Vaše cestovní zavazadlo se rapidně zmenší. Spacák postačí tenký, tenká mikina a větrovka namísto péřovky apod.

Jak se správně začít otužovat?

Pokud zakončíte horkou vanu tím, že na sebe namíříte sprchu chrlící vodu jako z ledovce, nejspíše si tím markantně zvýšíte šance na infarkt, ale o dobrém pocitu z otužování asi nebude řeč. Nabízím Vám několik tipů jak z otužování udělat pohodlně návyk:

Během mytí se sprchujte jak jste zvyklí teplou (ne však příliš) vodou. Snažte se připravit duševně na snižování teploty
Po umytí snižte teploty vody, tak aby byla vlažná, nic děsivého, ale už to nebude taková paráda. Tou si prvních pár dní sprchujte pouze nohy
Pokud se na to budete cítit, přidejte na konci sprchy vlažnou vodu i na zbytek těla
Až si zvyknete na vlažnou vodu, můžete začít otáčet kouhoutkem více doprava tj. ke studenější. Opět doporučuji začít od nohou a případně rukou
Celková doba otužování na začátku postačí kolem 1-2 minut a může se dle chuti dále prodlužovat
Pokud jste nevyspalí, držíte půst a nebo ve velkém stresu, dopřejte si pouze vlažnou vodu, protože tělo je náchylnější k prochladnutí
Nejlépe s otužováním začít během léta, kdy je teplo a studená voda je mnohem příjemnější
Celý proces bude trvat několik týdnů i měsíců a pak nadejde čas, kdy se na studenou sprchu budete těšit
Nedoporučuje se lidem se srdečními problémy

(O)tužte se

Byly časy, kdy mi kamarádi říkali, že jsem chabrus. Většinou to bylo po tom, co jsem zůstal příliš dlouho v přítomnosti milé klimatizace, během delších letů nebo v hotelovém pokoji. Pak následovalo bolení v krku, teplota a povětšinou i angína. Naposledy však na jaře 2013, kdy jsem se začal každý den otužovat. Od té doby jsem doma kvůli nemoci či nachlazení nestrávil ani den – ťuk ťuk – a zatím se mi po zimním nachlazení ani angíně opravdu nestýská.

Otužování má slovní základ ve slově “tužit se”, tedy stávat se odolným a zdatným. Chápu, že už skončily doby udatných rytířů, ale neznám nikoho, komu by vadilo být odolným vůči okolním vlivů. Bude někomu vadit, že budou mít lidé velkou imunitu, budou zdravější a méně nemocní bez potřeb zobat neustále léky? Velkým farmaceutickým firmám s miliardovým ziskem a vládám, které na daních vyberou ohromné sumy asi ano. Mně tedy určitě ne.

Zdroj: http://www.minimalist.cz/otuzovani-zaklad-zdravi/

↧

Když dostanete strach, zamiřte hlouběji...

January 27, 2017, 9:10 am

≫ Next: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit.

≪ Previous: Voda. Chlad. Husí kůže. Otužit se. Tužit se.

Strach má mnoho tváří.

Obvykle funguje jako takové kouzlo, kterým černokněžník zkamení ty, kteří se odvažují vyrvat mu to, co si vzal.

Obvykle strach také považujeme za STOPKU na té cestě, po které jdeme. Varování.

A možná bychom se měli OPRAVDU zastavit. Ale proto, abychom si ujasnili, co vlastně chceme, čeho se tak bojíme a do jaké míry je ten strach oprávněný!

Kdy je strach oprávněný?

To jistě není třeba příliš rozebírat. Měli bychom se bát jít temnou uličkou v nebezpečné čtvrti, když jsme slabí, neozbrojení a neumíme se rvát. Měli bychom se bát skočit z lodě do oceánu, když neumíme plavat a kolem není nikdo, kdo by nás případně vytáhl. Měli bychom se zcela jistě bát, když jsou kolem jedovatí hadi a my nemáme po ruce sérum.

Jak vidíte, strach nás ochraňuje tam, kde jsme ohroženi na životě nebo na zdraví. Ten obranný mechanismus funguje - řekněme naštěstí - naprosto dokonale! To ohrožení ale není dáno pouze vnějšími podmínkami. Vidíte to?

To ohrožení je do značné míry dáno i našimi vlastními schopnostmi!

Stačí se naučit nějaké to bojové umění, nebo plavat (a ujistit se, že v okolí nejsou žraloci apod.). Takže pokud se nechceme nechat v životě spoutat strachem, tím prvním krokem je budovat sílu a schopnosti!

A pak jsou tady ty iluzorní stíny, kterých se děsíme naprosto zbytečně!

Víte jaký je rozdíl mezi strachem a vzrušením? Na energetické úrovni vůbec žádný! Však si toho někdy zkuste všimnout! To, zda propadneme strachu, nebo se povezeme na zvýšené hladině adrenalinu závisí jen a jen na naší hlavě! Na tom, jak moc sami sobě věříme! Zda si v dané situaci řekneme: "To dám.", nebo "To nedám."

Tím druhým krokem, jak do svého života vnést mnohem víc svobody, kterou nám strach bere, je začít budovat důvěru! V sama sebe. V okolnosti. V druhé lidi. Díky tomu se rozlomí ona pomyslná druhá obruč, která Vás poutá, a brání Vám žít naplno a tedy spokojeně. Ta skutečná svoboda, ono "budu dělat to, co vnímám jako správné, ať si kdo chce říká, co chce" umí být totiž pěkně děsivá! Skutečná svoboda totiž znamená, že musíte odhodit všechno, po čem toužíte, a postavit se tváří v tvář všemu, co Vás děsí. Vnitřní zábrany nás totiž pomalu rozežírají zevnitř...

A pak jsou tu ti řachtající kostlivci ve skříni!

Třetím krokem, bez kterého se NIKDY nepohneme dál k tomu OPRAVDOVÉMU ŠTĚSTÍ je otevření té skříně! Tam se skrývá vše to, před čím utíkáme. Co nechceme vidět. Čeho se děsíme natolik, že jsme to zahrabali hodně hluboko. Neměli jsme tenkrát totiž dost síly, dost odvahy, dost důvěry v sebe sama, ale ani v Život sám, ani dost schopností, abychom se nenechali hluboce zranit!

Pořád krvácíme, ale ránu jsme omotali obvazem, překryli oblečením a umně se vyhýbáme jakémukoliv dotyku té rány. A tak se náš život netočí kolem toho, jak opravdově a naplno ho prožíváme a jak moc sama sebe do života vkládáme, ale naopak kolem toho, jak se před životem kvůli svému zranění co nejlépe ochránit.

Ale to nikam nevede, že ne???

Jak tedy dál?? Jak se se strachem vypořádat?

Jak bylo řečeno v nadpisu. Je potřeba jít hlouběji. Nezapomínat na krok č. 1 a krok č. 2, tj. budovat schopnosti a důvěru. (Jak? I k tomu v dalších článcích dojdeme). Protože pak se můžeme podívat hlouběji...

Naučit se vnímat symboliku. Věřte mi, když zahlédnete smysl dění, ten velký strach povolí! Budete vědět, že v tom nejste sami. Že Život to takhle na Vás navlékl (protože jste si to právě kvůli vlastnímu uzdravení v hloubi duše přáli) a nenechá Vás v tom :-)
Neutíkat. Odkrývat své strachy vrstvu po vrstvě, jako kdybyste zvolna odvazovali fáč. Komunikovat o nich. Jen tak mají možnost se ty rány začít hojit!

Když se ponoříte hlouběji, najdete tam to nezničitelné. A v tom okamžiku objevíte ten stav "není čeho se bát". Protože najdete to jádro, o které se dokážete v sobě opřít!

Ale objevit toto jádro vyžaduje něco, co je pro mnoho lidí nemyslitelné!

Musíme nejdřív stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát padnout. Jak říká jedna buddhistická mniška Pema Chodron "to nezničitelné v nás může být nalezeno jen do té míry, do jaké jsme ochotní se znovu a znovu vystavovat sebezničení". Stejně jako ta balerína snažící se udělat 32 piruet v Labutím jezeře, i my musíme trénovat.

Ten skutečný poklad totiž opravdu nenajdeme jen tak někde u obchoďáku. Pokud o něj fakt stojíme, musíme vzít lopatu a začít na tom opravdu makat! A nečekat, že to bude procházka růžovým sadem!

Troufnete si na něco takového?? Z čeho máte strach? A nemáte teď větší strach právě ze strachu samotného? :-)

Pokud Vás toto téma zajímá, víc se můžete dočíst v pár článcích a jinde:

Strašidelné povídky (článek shrnuje všechny texty o strachu, které zde na blogu do té doby vyšly)
Život je neustálé vypadávání z hnízda- jak jinak se totiž naučit létat? (článek o nacházení toho nezničitelného v nás)
5 věcí, které nedělat (článek o knížce Louise Bourbeau o 5 modelech chování, které nás chrání před dotykem oněch hlubokých ran, které si s sebou neseme)
ebook TRÁPENÍ MŮŽE BÝT DAR! (ebook o symbolice, důvěře i strachu, konkrétní autentický příběh o tom, kudy vede cesta k vnitřní spokojenosti)
Online minikurz Mimoňská cesta (zdarma) (kurz, který Vás touto cestou provede, vysvětlí Vám ji, poradí Vám a bude Vám pomáhat vnášet jednotlivé stupně do každodenního života)

zdroj: https://zitjak.wordpress.com/2017/01/27/kdyz-dostanete-strach-zamirte-hloubeji/

↧

Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit.

February 2, 2017, 4:26 am

≫ Next: Duše Indiána a další zápisky Ohiyesy

≪ Previous: Když dostanete strach, zamiřte hlouběji...

Aby nedošlo k mýlce: negarantuji, že až naplníte pět vizí, o kterých bude řeč níže (pokud se Vám to tedy vůbec podaří), svět se změní v ráj a Vy budete potkávat jen samé hodné lidi. Ale mohu Vám slíbit, že Vás již "to peklo" nebude vyvádět z rovnováhy. A právě tím své okolí možná také inspirujete ke změně. A dále negarantuji, že se Vám splní všechna Vaše přání. Ale mohu Vám slíbit, že se naplní přání, o kterých ani nevíte, že je máte, a že ve srovnání s nimi budou ta Vaše původní nicotná... Nicméně má zkušenost říká, že to, s čím se setkávám, je jen určitý odraz toho, co se děje uvnitř.

Upřímně řečeno... ona byla společnost v krizi vždy. Podívejte se do rubriky věnované Komenského Labyrintu světa. Nebo znáte tento Shakespearův sonet?

"Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid, jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak dme se pýchou pouhý parazit, jak pokřiví se každá dobrá věc, jak trapně září pozlátko všech poct, jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč, jak lidskou slušnost korumpuje moc, jak zchromlá vláda na nás bere bič, jak umění je pořád služkou mocných, jak blbost zpupně schopným poroučí,jak prostá pravda je všem jenom pro smích,jak zlo se dobru chechtá do očí. Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě, jen nemuset tím sbohem dát i tobě."

Jak aktuální, že? Kdybych to trochu upravila a vydávala za své dílko, znělo by to,jako bych se pustila do kritizování dnešní zatrachtilé doby. Ta naše doba...

Je troufalé myslet si, že naše doba je nějak horší než jiná doba.

Je troufalé myslet si, že se to dá změnit dřív, než ta naše troufalost (a hamižnost) tuhle Zemi zničí úplně.

Vždyť je to takhle od nepaměti...

A lidé jsou prostě jen lidé... mají své mouchy...

Ale jedna možnost by zde přece jen snad existovala. Jen nevím, jak moc lákavá. A jak moc snadná. Ono to chce totiž přestat kritizovat, přestat nesmyslně házet vinu na druhé (třeba na ty děsivé politiky), na ty lotry (a že jich je), na ty zloduchy, zpupné, mocné a zlé parazity... zvednout se a začít něco dělat!

Víte už přece, ževinit druhé nemá smysl - celý svět je v našich rukách (a myslích) a změna je snazší, než se zdá. Ale zároveň ne rychlá (žádnou revoluci tady nečekejte), ani prosta námahy.

Je totiž potřeba přestat hrát tu absurdní hru, kterou hrajeme, a to vyžaduje uvědomit si, co SKUTEČNĚ chceme (a nejnovější mobil to fakt není)... a že to můžeme mít.

Změna je možná - ale pouze a jedině skrze změnu sebe sama! A změnit úhel pohledu, myšlení a zaběhané emoční reakce a návyky vyžaduje čas. Hodně času. A schopnost nepropadnout pocitům viny. A hlavně ochotu tu udělat. Ochotu věnovat ten čas spíš změně, než nadávání na poměry... nebo nadávání na partnera. Nebo tomu věčnému přemílání toho, co bylo, nebo snad - nedejbože - bude. Nebo nakupování zbytečností, které jsou jen takovou náhražkou a mají jen zahnat myšlenku na to, co nám opravdu chybí:

SVOBODA, LÁSKA, RADOST, VNITŘNÍ KLID, SPOKOJENOST, ODVAHA A JISTOTA.

Taková změna není právě snadná, pokud uvnitř necítíte, že to je právě to, co chcete dělat.

: (photo credit: Alexander Meier)

Cítíte to? Vztek na svět? Vztek na lidi? Smutek z toho, jak to chodí? Smutek z toho, že Vám někdo ublížil? Tu nespokojenost, že něco nemáte a mít nebudete? Tu vnitřní nespokojenost, i když máte všechno? Ten strach, že to špatně dopadne? Tu touhu dělat něco jiného, být někým jiným...

Obraťte všechny tyhle negativní emoce v něco pozitivního... v motor, který Vás požene dál. (Skoč, žabáku...:-) ) Ale ne k té dnešní materialistické honbě, ne k zbytečnému bušení hlavou do zdi, ale k honbě za změnou v sobě. Protože jen ta má smysl.

A až budete dost daleko, pochopíte, že i této touhy se budete muset vzdát.

A pak pocítíte opravdovou svobodu, lásku, vnitřní klid, spokojenost a vnitřní jistotu... a odvahu postavit se celému světu a těm jeho hrám. S klidem v srdci, odpuštěním a soucitem... A to je velký dar.

FAKT NEMÁ SMYSL MĚNIT DRUHÉ

: (credit: Ruby Wang)

Říkáte si: a co tím jako změním? To ta vláda je k ničemu... to oni...

Když já budu ten dobrák, ostatní mě převálcujou...

Zapomeňte na to, že ty druhé změníte. Nemá ani smysl si to přát a snažit se o to. Nebuďme naivní - VŠICHNI LIDÉ (včetně nás) mají své kostlivce ve skříni a ty je někdy ponoukají dělat věci, které bychom my NIKDY druhým nedělali. Každý máme to své "nikdy". Jen se často nestřetávají s těmi "nikdy" druhých lidí.

A pouze šeptem: myslíte, že když nedokážete změnit ani své nejbližší (a vyčítat jim jejich slabiny vede většinou jen k jejich vzdoru), že dokážete změnit společnost? K čemu to všechno nadávání je? Pokud si tím alespoň neulevíte, může se lehko stát, že se kolem Vás nakonec seběhnou další nadávači a Váš pohled na svět bude díky nim ještě temnější...

A CO TEDY MŮŽETE UDĚLAT?

Vytvořte prostředí, ve kterém bude více radosti a méně smutku, vzteku a strachu. Pamatuji si, jak jsem před mnoha lety na rohu jedné pražské ulice málem vrazila do chodce, který přicházel z druhé strany. Normálně se oba zasmějeme a z karambolu se stane vtip. Tentokrát na mě pán vyštěkl... a ve mně se probudil potlačovaný vztek (bývala jsem jako dítě malý vztekloun, ale pak jsem to "překonala" - ne, spíš potlačila...). Svět se na Vás otočí tou stranou, kterou mu Vy sami nastavíte.

Nikoho neměníte, pouze jim umožníte (a sami sobě také), aby mohli případně projevit to pozitivní, co v nich je.

Ale jak? - ptáte se? Pojďme se na to podívat - a pomůžeme si při tom čínským rozlišením 5 druhů energií. Klasické řecké, ale ani indické ajurvédské dělení, mi nikdy nepřišlo tak podrobné, tak všezahrnující, tak přehledné. Dřevo, oheň, země, kov, voda a jejich vzájemné vztahy ovlivňování či rovnováhy. Vztah k přírodě, k životnímu prostoru, k ročním obdobím, chutím, tělesným orgánům, smyslům, energiím. Číňané se projevili jako velcí systematici a to mi velmi vyhovuje :-) Proč se neinspirovat??

: (credit: chris)

Pokud je každá z těchto 5 energií vyrovnaná - není jí ani moc (záplavy, požáry), ani málo (sucho, mráz) je i celý systém vyrovnaný. A každá z těchto pěti energií představuje i určitý ideál, kterému se můžeme snažit přiblížit. Určitý krok ke změně světa v sobě... a potažmo i světa kolem nás.

1. Nenechme si vzít svou svobodu (energie rostoucího dřeva)

Na čem všem jsme závislí? Kde všude za sebe necháváme rozhodovat ty druhé? Nebo své strachy? Závislosti? Věříme ještě ve své ideály? Máme za čím jít? Nebo se jen honíme za marnostmi? Dokážeme si za tím svým jít s trpělivostí, nebo se hádáme a vztekáme při sebemenší překážce? Jsme jako ten panáček v počítačové hře, nebo jsme nalezli svého vlastního hybatele - vnitřní motivaci a intuici? Upřímně - jak moc jste svobodní?

Divíme se, že jsme jen hračkou v rukou druhých, když jim to dovolíme? Že jsme furt frustrovaní? Nadáváním to nezměníme...

: (credit: Warburg)

2. Nenechme si vzít láskyplné vztahy a radost ze života (energie planoucího ohně)

Probouzíte se každé ráno s radostí? Nebo Vaše první myšlenky patří tomu, jak je to či ono děsné? Usmíváte se na lidi kolem sebe, nebo jste spíš zamračení a otrávení? Co to dělá s ostatními? Usmívají se na Vás, nebo jsou také zamračení a otrávení? Umíme odpouštět?Sobě, i druhým? Nebo myslíme jen na to, co (jsme) udělali špatně?

Divíme se, že lidi jsou dnes na sebe hnusní, že se vztahy zhoršují, když jsme sami na sebe jak pes? Navíc špatně naladěný? Proč čekat, až udělá první krok ten druhý? Někdo přece začít musí. A riskovat to, že bude odmítnut. Třeba dvakrát, třeba desetkrát, třeba stokrát. Vyděšená ledová srdce není snadné rozehřát...

3. Nenechme si vzít vnitřní harmonii (energie stabilní země)

Tím jediným krůčkem, který stačí ke štěstí, je prý přijetí. Rovnováha, harmonie - to je ta největší síla. Splynutí paradoxů je často ta nejlepší cesta. Cesta prostá extrémů a zuřivých vnitřních konfliktů. Cesta vnitřní jednoty rozumu a citů. Cesta intuice a inspirace. Cesta péče o to pozemské - o své tělo, o přírodu, o Zemi. Rozum sám je slabý ve srovnání se silou jednoty. Myšlenky nás dokáží pohltit a zmást. Vcucnout do iluzí naší mysli.

Divíme se, že nám vládne rozum, když i my jsme spíš v myšlenkách, než v srdci? Že je svět jako na houpačce - tu příliš bohatí, tu příliš chudí? Že se každý s každým hádá, místo aby o sebe pečovali? Že není nikde mír? Že nikoho nezajímá, v jakém stavu tu po své smrti zanecháme Zemi?

4. Nenechme si vzít spokojenost (energie koncentrovaného kovu)

Kdy jste byli naposledy opravdu spokojení? Hluboce vděční za to, co máte? Koneckonců, jak můžeme opravdu procítit spokojenost, když sotva něco získáme, hned se ženeme za něčím jiným? Neumíme být dostatečně přítomní, tady a teď. Místo toho jsme buď v minulosti (to jsem chtěl), nebo v budoucnosti (tohle ještě nemám). Neumíme být dostatečně bdělí. Náš svět je jako sen a naše spokojenost je stejně prchavá. A s ní vyprchává i naše energie... život z našich žil. Kdy jste naposledy něco VĚDOMĚ přijali... nebo nechali vědomě být? Kdy jste se naposledy poučili ze svých chyb? Prokázali zodpovědnost?

Divíme se, že nám vládne konzum, když my sami se pořád za něčím nespokojeně honíme? Stále nám něco chybí a tím honěním se ta naše nespokojenost ještě prohlubuje. Sami jsme za to zodpovědní, ale nejenže nejsme schopní se poučit ze svých chyb (to ostatně není právě snadné), my to dokonce vehementně odmítáme...

: (credit: Vincent Maurin)

5. Nenechme si vzít důvěru a vnitřní jistotu (energie mocné vody)

Propadáte v těžkých chvílích strachu z budoucnosti... nebo chováte důvěru? V sebe, v druhé, v pozitivní běh světa? Necháte se pohltit strachem, nebo doufáte? Zmítají Vámi emoce, nebo jste pevněji zakořeněni? Stojíte vystrašeně na místě, nebo utíkáte? A co změny? Vítáte je, nebo se jich bojíte? Máte pocit, že jste na vše sami, nebo cítíte vnitřní jistotu, že vše dobře dopadne? Ať už to bude jakkoliv? Jste ochotní stát si za svou pravdou, nebo jen tak povrchně proplouváte životem?

Divíme se, že vnímáme svět jako bojiště, kde je potřeba se hlavně napakovat a obrnit vůči druhým, když nás ovládá strach a nejistota? Vystrašené ego, které věčně přemítá nad tím, že mu něco nebo někdo ublíží, potřebuje spíš pohladit a ujistit, než zničit...

... aby se mohla nějaká změna vůbec projevit.

: (credit - muns)

PĚT KROKŮ KE ZMĚNĚ

Tady je tedy oněch pět kroků ke změně, pět ideálních stavů, bez kterých nikdy k žádné změně nemůže dojít - ať již v nás, nebo ve světě. Bez kterých budeme dál propadat strachu, touhám, záštím, bojům, hamižnosti atd., atd. Doplnění seznamu nechám na Vaší představivosti...

1. Nenechme si vzít svou svobodu

2. Nenechme si vzít láskyplné vztahy a radost ze života

3. Nenechme si vzít vnitřní harmonii

4. Nenechme si vzít spokojenost

5. Nenechme si vzít důvěru a vnitřní jistotu

Vnitřní změna je ten jediný způsob, jak něco změnit i venku. Často stačí jiný úhel pohledu, často stačí porozumění tomu proč. Člověk jde po stopě jako ohař, někdy chvíli, někdy dlouho... a pak se mu uleví. Zábrana pukne a něco v nás se uvolní a rozkvete. K potěše naší i potěše druhých. To je ten největší dar, ten největší zisk.

Pojďme společně učinit těchto 5 kroků, které dokáží změnit svět - zpočátku alespoň ten náš a našich bližních. Ale není to nakonec ten nejdůležitější svět, který nás ovlivňuje nejvíc? Pojďme udělat těch 5 vnitřních kroků, zpočátku možná jen krůčků... ale i malý krůček pro člověka je velký krok pro lidstvo, no ne?? :-)

Každý z 5 elementů má úžasnou moc! V pojetí čínské medicíny každý z 5 elementů ovlivňuje nejen náš emoční a psychický stav, ale i stav našeho zdraví! Když se naučíte vnímat svět pohledem 5 elementů, zjistíte, že vše - chutě, barvy, roční období, smyslové orgány, vnitřní orgány atd. - Vám dokonale pomáhá učit se zákonitostem vesmírné energie (v čínském pojetí čchi). Pochopíte principy toho, jak žít ve vnitřní i vnější harmonii na mnoha úrovních!

Článek je součástí záříjového magazínu Aves o změnách (viz 12 EBOOKů ZDARMA) a připravované knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství! Zároveň je úvodním článkem projektu 5 pokladů v Jahodovém ráji pro rok 2017, jehož úkolem je zharmonizovat těchto 5 elementů na fyzické, psychické i emoční rovině.

zdroj: https://zitjak.wordpress.com/2017/01/23/proc-je-spolecnost-v-krizi-a-5-kroku-jak-tuhle-absurdni-hru-zmenit-navraty/

↧

Duše Indiána a další zápisky Ohiyesy

February 22, 2017, 1:00 pm

≫ Next: Anastasia - Kdo vlastně jsme?

≪ Previous: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit.

Dáte-li si trochu práce s hledáním, zjistíte, že Ohiyesa, bělošským jménem Charles Alexander Eastman, dakotský indián, který se v dějinách snahy sblížení indiánské a bělošské kultury zapsal výrazným písmem jako vizionář a myslitel, skutečně napsal knihu jménem The Soul ofan Indian. Podle slov vydavatele, KentaNerburna, není toto nové vydání dnes již téměř zapomenutého díla Ohiyesy, nýbrž výtah ze všech jeho knih, promluv a zápisků. Proto kniha vlastně nemá autora, jen vydavatele, který posbíral, uspořádal a předložil široké veřejnosti střípky moudrosti dakotského indiána, spisovatele, rektora, učitele a poradce několika amerických presidentů, Ohiyesy.

Kniha je dělena na tři části, které obsahují tématické kapitoly. Většina kapitol není delší než tři stránky a jejich obsah je perfektně srozumitelný, jednoduchý a v této jednoduchosti až zarážejícím způsobem obsažný. Vyjádření nejsou protkána vzletnými frázemi, známými z Mayovek a dalších romantických spisků. Informace jsou čtenáři předkládány jako fakta s někdy až surově pragmatickým stylem, který ovšem nemá absolutně žádný dopad na čtivost a krásu myšlenek samotných. Ohiyesa v těchto stránkách popisuje spirituální dědictví svého národa, každodenní život, interakci se vším živým a světem kolem, sociální strukturu a fungování indiánské komunity, role ženy, muže a dítěte a nakonec i zničující vliv expanze bílých lidí, exportujících cizí mravy, zákony a náboženství, které indiáni nedokázali valnou většinou pochopit a tím také přijmout za své bez vykořenění ze všeho, co jim dávalo od nepaměti smysl a konečného sebezničení. Kent Nerburn odvedl velmi dobrou práci v uspořádání fragmentů do takové posloupnosti, aby je byl vnímavý čtenář – neindián schopen rychle a přirozeně vstřebat, což bylo také umožněno stylem, jakým se Ohiyesa vyjadřoval, obeznámen dostatečně se světem indiánů i bílých lidí.

První část knihy se jmenuje „Cesty ducha“ a objasňuje spirituální cestu a dědictví indiánů. Ohiyesa se zde vyjadřuje k Velkému tajemství, které je uctíváno v samotě a tichu, nevyžaduje kněžích nebo vykladačů a je více způsobem myšlení než náboženským dogmatem. Věnuje se vysvětlení chrámu přírody, místa, které je všudypřítomné a tudíž se staví nechápavě ke vztyčování budov, které nakonec vždy od boha jen oddělují. Popisuje sílu mlčení, v níž lze najít a pocítit přítomnost ducha, prostotu a chudobu souznění s okolím a absolutního sdílení s ostatními, které byly silně kontrastující se snahou bílých lidí hromadit majetek sami pro sebe a dopřávat si luxusu. Ohiyesa jednoduše vysvětluje vztah indiánů k přírodě a samotě, ve které spatřují ochranu před ztrátou duchovní síly v přeplněném světě hluku a hemžení. Modlitba je pro indiány samozřejmá a vychází ze srdce. Není svázána pravidly více, než kam sahá pocit, že ponoření rukou do řeky, nastavení tváře slunci nebo přijetí misky s pokrmem je v té chvíli a na tom místě příhodné k uctění ducha a krajiny. S modlitbou je podle Ohiyesy spojené také ocenění krásy přirozeného bytí a stavu světa tak, jak byl stvořen a zamýšlen. Jako poslední kapitola této části je popsán zázrak obyčejného, ve kterém lze nalézt kouzlo a krásu bez nutnosti umělého dotváření krajiny a živočichů domestikací.

Prostřední část, tedy číslo dvě, má jméno „Cesty lidí“ a je nejobsažnější. Zde se dozvídáme o výuce indiánských dětí, které se od starších a svých matek učí Velké písni stvoření. Tato výuka se začíná už v matčině lůně a pokračuje přes zrození, které prožívá matka o samotě, obklopena přírodou, aby se pak s radostnou novinou – novorozeným človíčkem, vrátila ke kmeni. První lekce výchovy dostává dítě od žen, které jsou všechny jeho matkou a odhalují mu krásu a umění naslouchání okolní přírodě a pozorování zvířat a jejich zvyků. V určitém věku pak výchovu chlapců přebírají muži, aby mladým bojovníkům vštípili čest a hrdost indiánů. Dívky se dostávají do silnějšího vlivu babičky, neboť prarodiče jsou považováni za nositele tradic a víry národa. Dozvídáme se o přirozenosti služby kmeni, kterou je protkán každodenní život všech jeho členů, podpoře méně šťastných až na hranici vlastní chudoby. To je možné právě díky bezmezné štědrosti indiánů, kteří neustálým sdílením a obdarováváním, zakořeněným a vyplývajícím z nepsaného řádu a slušnosti dosahují stavu, kdy žádný člen kmenu není nikdy ponechán bez pomoci nebo prostředků. Ohiyesa nám popisuje indiánskou ženu jako nositelku morálky a správkyni rodinného majetku, od které se očekává rovnost k muži po stránce fyzické, ale nadřazenost v duchovním náhledu. Autor sám označuje indiánskou ženu jako „morální spásu našeho lidu“. Další kapitoly se věnují posvátnosti cti, cti válečnické, úctě ke spravedlnosti a hanbě lži a krádeže, která byla u indiánů stavěna na stejnou úroveň jako vražda, protože ten, kdo je schopen lhát nebo krást je přirozeně schopen jakéhokoli zlého činu a často bylo trestem zabití, aby se zlu zamezilo šíření. V kapitole nazvané „Přátelství“ je nám odhaleno pojetí tohoto jedinečného vztahu mezi dvěma lidmi a následně si přečteme také o statečnosti a odvaze, v níž indiáni, podle Ohiyesy, nenajdou rovné. Poslední dvě kapitoly druhé části knihy pojednávají o reálnosti psychických schopností indiánů, jakými jsou věštění a komunikace ve snech s těmi, kdo jsou nám blízcí a konečně významu smrti, který je velmi rozdílný od moderního pojetí Věčných lovišť, nejspíš importovaného bílým mužem.

V poslední, třetí části knihy, pojmenované „Příchod bílých způsobů“ nás Ohiyesa seznamuje s dopadem pronikání bělochů do indiánského světa. První kapitola popisuje působení bílého náboženství a devastující dopad na indiánský lid, který nebyl schopný pochopit často si odporující chování a jednání zastánců křesťanské filozofie. Dále se dozvídáme o pokrytectví křesťanů mezi indiány, kdy misionáři tvrdě potlačovali cokoli indiánského jako podřadné a mátli tak všechny kmeny, zvyklé vyslechnout řečníka a následně říci svůj názor, to bylo považováno za slušnost, jenže křesťané nechtěli poslouchat příběhy indiánů a označovali je automaticky za tmářství a rouhačství. Seznámíme se s indiánským pojetím postavy Ježíše, která jim není ve své prostotě a hlásání skromnosti nijak vzdálená a také stále se prohlubující nedůvěře ke křesťanům, hlásajícím přesný opak toho, jak žijí. Poslední dvě kapitoly Ohiyesa věnuje popisu toho, jak jej změnil fakt, že se stal civilizovaným a finální úvaze nad ztrátou přirozenosti a krásy dědictví indiánského národa na úkor získání něčeho, co indiáni nechápou, nepotřebují, a přesto jsou nuceni přijmout jako mnohem kvalitnější život.

Kniha myšlenek dakotského indiána Ohiyesa je stručná a nese obrovskou moudrost v neskutečně malém balení 87 stránek. Při jejím pročítání jste bezprostředně vystaveni popisu harmonického způsobu života, který spojuje duchovní sílu s fyzickou existencí v dokonalé provázanosti s okolím. Kromě získání mnoha faktických informací o životě indiánů si dokážete, po přečtení Duše indiána jasně odpovědět na otázku, proč byl tento hrdý národ odsouzen k zániku při střetu s narcisticky sebestředným světem bílých lidí a sami pocítíte smutek nad jeho ztrátou.

Datum 27.1.2015

Název knihy: Duše Indiána a další zápisky Ohiyesy (Charlese Alexandera Eastmana) (originál: The Soul ofan Indian)

Vydavatel: Kent Nerburn

Překlad: ing. Marcela Horáková

Nakladatelství: FONTÁNA

Rok vydání: 2010

ISBN: 978-80-7336-594-3

https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/duse-indiana-dalsi-zapisky-ohiyesy/

↧

Anastasia - Kdo vlastně jsme?

February 22, 2017, 1:04 pm

≫ Next: Duše K - O přátelství s delfíny a kytovci

≪ Previous: Duše Indiána a další zápisky Ohiyesy

Kdo vlastně jsme? – 5.díl

Československý klub přátel díla Vladimíra Megre

V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.

Autor: Vladimír Megre

Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská

Stran: 232

Rok: 2010 (druhé vydání)

ISBN: 80-903302-0-7Úryvek z knihy:

A na zemi bude dobro

„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manželé a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša, tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače i po večerech.

Členové rodiny, zvyklí se večer scházet, šli za ním do pracovny a tam si tiše dělali každý své. Manželka si sedala do křesla a vyšívala.

Syn Konstantin četl nebo si kreslil, vytvářel krajiny nových osad. Jen pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké, a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů. V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně, kde každý dělal své. Dveře pracovny byly otevřené, a proto z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli kukání starožitných hodin s mechanickou kukačkou. Obvykle kukačka kukala pouze ve dne, ale teď byl večer. Proto se otec odtrhl od své práce a po díval se na dveře, ostatní členové rodiny se udiveně dívali tím směrem, odkud se před chvílí donesl zvuk.

Jen malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný, podruhé zřetelný. Najednou se opět rozeznělo kukání, jako by někdo byl v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin a nutil mechanickou kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem směrem k synovi a řekl:

,Kosťo, běž tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav. Tolik let nám dědečkův dárek sloužil. To je nějaká zvláštní porucha…

Opravdu zvláštní… Zkus ji opravit, Kosťo.‘

Děti vždy poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctívali své rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco společně s rodiči nebo plnit rodičovskou prosbu. Když Kosťa slyšel otcovu prosbu, ihned se zvedl, ale do dětského pokoje k údivu matky a otce nešel. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál a ustavičně pozoroval svou mladší sestru. Galina – matka rodiny – se znepokojeně dívala na ztuhlého syna. Najednou se zvedla a polekaně vykřikla:

,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?‘

Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:

,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit otcovu prosbu, ale nemohu.‘

,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?‘

,Mohu se hýbat,‘ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je tady a je silnější.‘

,Kdo je tady? Kdo je silnější?‘ stále více se znepokojovala matka.

,Dáša,‘ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ,To ona přeřazuje ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se to nedaří, když ona…‘

,Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin v jiném pokoji?‘

,No ano, tady,‘ odpověděl Kosťa, ale myšlenka je tam, kde jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají, dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak hraje často. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco vyvádět…‘

,Nad čím se Dáša zamýšlí?‘ vstoupil do rozhovoru Ivan Nikiforovič. A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?‘

,Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není podstatné, takhle se jenom baví. Také to dokážu – hýbat ručičkami, když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její mysli nelze zabránit.‘

,Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?‘

,Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já ji teď přeruším, aby neprovedla něco dalšího.‘

Kosťa se přiblížil ke křeslu, v němž seděla jeho mladší sestra, a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:

,Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.‘

Řasy malé holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání přestalo a nějakou dobu bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil omlouvající se hlas malé Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma laskavýma očima a pronesla:

,Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala.

Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď nemohu přestat. A zítra, až si odpočinu, budu pokračovat.‘ Rty holčičky se zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: Ty, Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet, dokud to nedomyslím.‘

,Pojď ke mně, dceruško,‘ řekl Ivan Nikiforovič ve snaze být zdrženlivý, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je, aby ji mohl obejmout. Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala jej kolem krku, chvíli se tiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle a přitiskla se k němu hlavičkou.

Ivan Nikiforovič z nějakého důvodu těžce skrýval své dojetí, pak promluvil k dceři:

,Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš.

Jenom řekni, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domysleta proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?‘

,Chci, tatínku, udělat tak, aby všechno příjemné trvalo dlouhoa nepříjemné málo a neznatelně nebo vůbec nebylo, tak to chcidomyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné.‘

,Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinovýchručičkách, Dášenko.‘

,Já vím, že ne, tatínku. Pochopila jsem, že to nezáleží na hodinovýchručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych cítila čas.Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím stihnout… Proto také hýbu ručičkami.‘

,Jak to děláš, Dášenko?‘

,Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin,potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybujíse rychleji, když začínám rychle myslet.‘

,Čeho chceš dosáhnout, dceruško, když posouváš čas? Čímse ti nelíbí přítomný?‘

,Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas za to nemůže. Tolidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potomna dlouho odjíždíš. Kazíš čas, když odjíždíš.‘

,Já? Kazím? Jak?‘

,Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývajívelice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdyse všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňkateprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečkya ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smálatak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčci seradovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi ne kroužil se mnou,ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společněse všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jinýčas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od násna dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malá jablíčka. Stále jsi byl pryč. A maminka chodila k této jabloňce a stála tam sama.Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a nic kolem neměloproč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi.Smutný úsměv. Takový čas je špatný.‘

Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako byzarazila z něčeho uvnitř a vypálila:,Nesmíš čas zhoršovat, když je krásný… Tatínku!‘

,Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíšvšechno o době, v které my všichni… V které žijeme,‘ popleteněmluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak vysvětlitsvé odjezdy. Srozumitelně to objasnit své malé dceři. Ale nenašelnic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítačischémata a modely raket.

,Pochop to, Dášenko. Je nám tady samozřejmě dobře. I těm lidem,kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsoujiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychomubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátovéobčas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní,aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávnov jiném státě, ne v našem, vynalezli novou zbraň… Zatím je silnějšínež ta naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,‘ IvanNikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazenírakety neobvyklého vzhledu.,Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupuje padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétáa směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. Jevelice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkolivpředmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jednaz malinkých raket a ničí tento předmět.Malinká raketa má větší rychlost, poněvadž na začátku startuvyužívá setrvačnost velké rakety. Aby se dalo sestřelit jedno takovémonstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket.Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky.Jsou pečlivě schované na různých místech, v dolech, hluboko podzemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzlétnout.Menší skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožuje jimvelkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítačenosné rakety, Dášenko.‘

Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychlemluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o pro gramu, jakoby zapomněl na svou dceru stojící u počítače. Najednou se rychlepřiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťuklna klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivovéhosystému raketového komplexu, potom schéma radarovéhozařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazenía již si nevšímal své malé dcerky. Uvažoval nahlas:,Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě,každý. Ale program se nemůže lišit. Program je stejný…‘Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadovalokamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitorua ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícíhoobsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesya na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:

,Co se stalo?‘ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.Zaznamenali jsme tři podivné výbuchy,‘odpovědělvoják. ,Bylvydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslojedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe došlo k zemětřesení.Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle informační služby všechnyvojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna.Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se toobjasnit. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupitk analýze situace,‘ rychle a vojensky přesně mluvil člověkz obrazovky monitoru a na konci dodal, tentokrát již s nějakýmzvoláním:

,Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují,přepínám…‘

Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovičse stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel.V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle něhož pořádstála malá Dáša, a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce.Uviděl, jak jeho malá dcera přimhouřila oči a bez mrknutí sedívala na obrazovku se schématem moderní rakety. Najednousebou její tělíčko trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu„Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřilaoči a zamířila na ni svůj soustředěný pohled. Ivan Nikiforovičstál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a jen si v duchuhorečně opakoval tutéž otázku: ,Skutečně je vyhazuje do povětří?Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Onaje ničí? Opravdu? Ale jak?‘ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil sena ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ,Dášo,Dášenko, dceruško, zastav se!‘Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychlezvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychlepronesl:

,Tak teď jsi, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvitdva dny. Jeden den za mámu, druhý za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám,že jsi polekala tátu.‘

Dáša se pomalu probírala ze svého soustředěného stavu, otočilase k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícíma omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči,jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísněnež dříve pronesl: ,Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal,ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.‘A se slovy: ,Jen aby tě nenapadlo brečet,‘ laskavě objal Dášu.Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínkase škubala, s hořkostí opakovala: ,Opět jsem vás vylekala. Jsemnemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.‘

Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladilaDášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začalatiše plakat.

,Jak to dělá, Kosťo? Jak?‘ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenžpřicházel k sobě.

,Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,‘ odpovědělKosťa.

,Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha jepřísně utajena.‘

,Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uvidělavnější vzhled předmětu.‘

,Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojitkontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť je tam ochrana, kódy…‘

,Ale Dáša, tati, spojuje všechny kontakty do té doby, než nastanezkrat. Dříve jí to trvalo velice dlouho, kolem patnácti minuta poslední dobou asi půl druhé minuty.‘

,Dříve?!‘

,Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začalaposouvat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto,kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotua poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylotěžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení,řekl jsem jí, že je ještě malá a neví, jak se má startovat a brzdit,ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí,co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dášase, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala.Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že rukama nic nedělá.Přesněji řečeno zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati,kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.‘

,S mikroby?! S jakými mikroby?‘

,S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitřnás. Jsou neviditelní, ale existují. Pamatuješ se, tati, na kraji našehopozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkovéhoelektrického vedení?‘

,No ano, a co?‘

,Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodilina houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné,že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle,rychle sníst.“‘

,No a?‘

‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly.Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikrobi snědli kova beton.‘

,Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se dějes Dášou?‘

,Bál jsem se, tati.‘

,Čeho?‘

,Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklýmischopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci toběa mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili,uvěřili…‘

,Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesnějiřečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčemneškodném.‘

,Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…‘Kosťa ztichl, a když opět začal mluvit, jeho řeč byla vzrušenáa vášnivá. ,Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občaspřísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelskáke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí.Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dívala se, jak létalyvčely… Mnoho včel lezlo po jejích ručičkách, nožkách a po tváři,ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň,sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaň a zasmálase. Je hodná,tatínku…‘

,Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, v klidu zhodnotímesituaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša jeještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketovýchkomplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdybynebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vyobrazenímnepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovatvšechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnoutna hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionůlidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Jetřeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím…Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že by bylodobře ji na nějakou dobu uspat. Možná… A co jiného? Nenapadámě žádná jiná možnost.‘

,Tati, tati… Počkej. Možná že všechny smrtonosné zbraně,jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?‘

,Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států.Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnoutrychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…‘ Ivan Nikiforovičsebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoruještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.Vypnul počítač s vyobrazením rakety, přesedl k jinému a začal posílat text: ,Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předatvšem vojenským blokům a mezinárodním médiím. Příčinou řadyvýbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobitzkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, ježmá schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernějšíraketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebujevědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouzevidět jeho zobrazení.‘

Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si veselepovídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ,Místo, kdese nachází zařízení, které řídí výbuchy, není známo.‘ Potom poslalna základnu šifrované sdělení.Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské radyRuska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče,byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeniza silničáře.Pět kilometrů od osady se jako by začala stavět okružní cestaa „stavěli“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statkuIvana Nikiforoviče byly nainstalovány televizní kamery, kterésledovaly každou minutu života malé Dáši. Obraz se vysílaldo centra, jenž se podobalo základně pro řízení kosmických letů.Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydatpotřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídalymonitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojenídoporučovali rodičům malé Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jenaby opět neupadla do zádumčivosti.

Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalopodivné, v němž sdělila, že v Rusku existují síly schopnévyhodit do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tytosíly nejsou zcela kontrolovatelné ruskou vládou, ale v současnédobě s nimi probíhá jednání. Nepravděpodobnost tohoto prohlášenípotřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutívyrobit sérii střel neobvyklého tvaru. Vyrobili je se čtvercovýminábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzaladvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém území.“

„A proč zrovna střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzaliobyčejné?“

„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existujícína světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků,všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“

„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“

„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malou dceruDášu, ukázal jí fotografii čtvercové nábojnice a poprosil, aby jivyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografii a řekla:

,Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.‘

,Proč?‘ divil se Ivan Nikiforovič.

,Protože se mi to nepodaří.‘

,Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětřícelou sérii moderních raket a teď se to nepovede?‘

,Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abysodjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svéhopočítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stálenablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodařízpůsobit výbuchy.‘

Ivan Nikiforovič pochopil – Dáša nedokáže vyhodit do povětříhranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl.Začal znepokojeně chodit po pracovně a horečně přemýšlel, jakmá najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracelse k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:

,Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světěválčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné.Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovsképrostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivýproces, ale bohužel,..‘ IvanNikiforovič se podíval na Dášu sedícív křesle.Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodípo pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval.Nechápala úplně, co jsou to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.Přemýšlela o něčem jiném: ,Proč táta vzrušeně chodí po svépracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci,kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo.Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončilsvůj nezajímavý rozhovor a aby společně šli do zahrady. Mámaa Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívata Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se člověk dokáže dotknoutdaleké hvězdičky, když se dotkne kamínku nebo květiny.Kosťa vždy plní své sliby…‘

,Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu,co jsem řekl?‘ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ,Myslíš na něcojiného?‘

,Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kdena nás všechno čeká?‘

Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit upřímnějia konkrétněji. A začal:

,Dášenko, když jsi tenkrát vyhodila do povětří rakety, zrodilase myšlenka prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečenoukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraněna světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné.Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené.Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobenéspeciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tomnikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.‘

,Teď to nedokážu, tatínku.‘

,Proč? Dříve jsi dokázala, a teď ne?‘

,Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří.A když jsem si to slíbila, schopnost vyhazovat do povětříjiž nemám.‘

,Nemáš? Ale proč sis to slíbila?‘

,Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak výbuchytrhají na kousky lidská těla, jak se jich lidé lekají, jak padajía umírají stromy, a tak jsem si dala slovo…‘

,Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou…Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.‘ Ivan Nikiforovičpodal dceři fotografii čtvercové nábojnice. ,Jsou vyrobené speciálněpro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle,ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebone. Vyhoď je do povětří, dcerko, to nebude porušením slibu.Nikdo nezahyne. Naopak…‘

Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografi i čtvercovénábojnice a klidně odpověděla:,I kdybych svůj slib porušila, tyto nábojnice stejně nevybuchnou,tatínku.‘

,Ale proč?‘

,Protože ty, tatínku, moc dlouho mluvíš. Jakmile jsem vidělatyto čtvercové obludy na fotografii, ihned se mi znelíbily. Nejsouhezké. A teď…‘

,Co teď?.. Dášenko… Co?‘

,Promiň mi, tatínku, ale po tom, co jsi mi ukázal fotografii,jsi mluvil tak dlouho, že oni je za tu dobu skoro snědli.‘

,Snědli? Co snědli?‘

,Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi znelíbily, pocítilajsem to – oni se dali do pohybu a začali je velice rychle jíst.‘

,Kdo, oni?‘

,No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsoudobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A jájim říkám „po svém“, lépe: „mí malincí, miloučcí“. To se jim líbívíc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni sevždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje,je jim také dobře z radostné energie, když se člověk zlobí a ničíněco živého, hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou,pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřelia lidské tělo je nemocné.‘

,Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko,v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“,v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?‘

,Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohemrychleji, než běhají figurky ve tvém počítači…‘

,Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím,na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery.Hned.‘Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitorusvítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po nízbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavicea byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ales ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevilčlověk ve vojenské uniformě.

,Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, sám jste již všechno viděl.‘

,Jaké závěry udělala Rada?‘ zeptal se Ivan Nikiforovič.

,Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a jednají. Ochrankase pokouší vypracovat dodatečná bezpečnostní opatření pro objekt.‘

,Neříkejte mé dceři objekt.‘

,Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné.Za deset minut k vám dorazí expertní skupina předníchodborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsouna cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.‘

,K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?‘

,Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné,abyste okamžitě odstranil veškerá zobrazení technických prostředků.Zůstaňte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.‘Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statekIvana Nikoforoviče, v průběhu půldruhé hodiny mluvila s malouDášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, alepo půldruhé hodině došlo k události, jež přivedla do naprostýchrozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovalivšechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředíBezpečnostní rady. Po půldruhé hodině komunikace s malouDášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče.Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou,která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin bylyna čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určenýpočet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníkua kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapenědívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášua mlčeli.

,Oh,‘ najednou vykřikla Dáša, ,vždyť jsem úplně zapomněla.Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkamihodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu.Musím jít.‘

Dva členové ochranky zablokovali východ z pracovny.

,Na co zapomeneš, Dášenko?‘ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.

,Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka,abych pohladila a zalila její malou květinu. Vždyť bez láskyje jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.‘

,Ale vždyť květina není tvá,‘ poznamenal Ivan Nikiforovič,

,proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama?‘

,Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.‘

,Kam na návštěvu?‘

,Někam na Sibiř.‘

Ze všech stran zazněly tlumené výkřiky přítomných:

,Není jediná!‘

,Jaké schopnosti má její kamarádka?‘

,Není sama!‘

,Kolik jich je?‘

,Jak je máme najít?‘

,Musíme okamžitě přijmout opatření ohledně každého podobnéhodítěte!‘

Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedlstarší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyššíhodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně IvanaNikiforoviče. Byl předsedou Bezpečnosti rady Ruska. Všichni sek němu otočili a ztichli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedícína malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potomse pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhlruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla sevolánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaňsvou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval,potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:

,Odpusť nám, prosím, malá Bohyně.‘

,Jmenuji se Dáša,‘ odpověděla holčička.

,Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co se stane nanaší Zemi?‘

Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížilase k němu a svou dlaní opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotklase prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:

,Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil, že mi pomůžeš povídat si s liliemive Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?‘

,Ano ,‘ odpovědělKosťa.

,Tak pojďme.‘

,Pojďme.‘

Ve dveřích Dáša obešla ochranku, která se před ní rozestoupila,otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmálase na něj a s jistotou pronesla:

,A na Zemi bude… Bude dobro!‘

Po šesti hodinách šedivý předseda Bezpečnostní rady Ruskavystoupil na rozšířeném zasedání:

,Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se tanová podobá bohům. Ne ona by si měla brát příklad z nás, ale myz ní. Celá vojenská moc planety s jejími unikátními technickýmivymoženostmi se zdá být bezmocná před jednou jedinou malinkouholčičkou nové generace. A naším úkolem, naší povinnostípřed novou generací je uklidit špínu. Musíme vynaložit všechnoúsilí, abychom očistili zem od všech druhů zbraní. Naše technickéúspěchy a vynálezy, vtělené do nejmodernějších, jak se nám zdálo,unikátních vojenských komplexů, se před tváří nové generaceukázaly nepotřebným krámem. Musíme ho uklidit.‘“

Závody v odzbrojení

„Konalo se mezinárodní zasedání Rad bezpečnosti vojenskýchbloků různých států a kontinentů, během něhož se vypracovávalyplány rychlé likvidace vojenské techniky a střeliva. Vědcirůzných států si vyměňovali zkušenosti v oblasti technologielikvidace zbraní. V médiích neustále vystupovali psychologovéve snaze předejít panice mezi obyvatelstvem, jež vlastnilo různédruhy střelných zbraní. Panika vznikla, když na veřejnost proniklazpráva o ruském fenoménu. Fakta byla poněkud překroucená.Řada západních informačních zdrojů mluvila o tom, že Ruskourychleně likviduje všechno střelivo, jež se nachází na jeho území,a připravuje se v době „X“ vyhodit do povětří vojenské zásobyjiných států a zároveň zničit větší část obyvatelstva. Lidé začalivyhazovat do řek své střelné zbraně a munici, zakopávat je na pustýchmístech, protože oficiální šrotoviště je nestačila přijímat.Byly vyměřeny pokuty za nepovolenou likvidaci zbraní.Zprostředkovatelské firmy vybíraly vysoký poplatek za příjem každéhonáboje, ale to nezastavovalo lidi, jež si přáli zbavit se toho,co představovalo nebezpečí pro celé rodiny. Lidé z měst, v jejichžblízkosti byly rozmístěné vojenské základny, žádali po vládě okamžitoulikvidaci vojenských objektů. Ale vojenský průmysl, přeorientovanýna zničení zbraní, které dříve sám vyrobil, i bez tohopracoval na hranici svých možností. V tisku západních států seusilovně začaly šířit zvěsti o tom, že světu hrozí katastrofa ze stranyRuska. Že svět se nedokáže rychle zbavit nastřádaných zbraní, žemnožství podniků, jejichž úkolem je likvidace vojenského zařízenía střeliva, pracuje na hranici svých možností, ale nemohou běhemněkolika měsíců zničit to, co se produkovalo celá léta.

Ruská vláda byla obviněna z toho, že prý dávno věděla o objevenídětí s neobvyklými schopnostmi a již se dobře připravilana likvidaci smrtonosných zbraní. Jako důkaz se uváděl fakt, žese vláda Ruska zaměřila na výkup a demontáž ekologicky nespolehlivýchtováren nejen na svém území, ale i na území státůnacházejících se poblíž ruských hranic. A jestli Rusko dokáže jakoprvní očistit své území od zbraní, bude mít možnost zničit státy,jež zaostávají v závodech v odzbrojení.Úmyslně se přeháněly různé škody a následky světové katastrofy.Pro firmy, jež likvidovaly střeliva, to bylo velice výhodné,jelikož se zvyšovala cena jejich služeb. Kupříkladu člověk, kterýodevzdával náboje ze své pistole k likvidaci, musel platit 20 dolarůza každý náboj. Svévolné zakopání nebo vyhození zbraně sepovažovalo za záškodnický čin. Panika narůstala i z toho důvodu,že nikdo nemohl navrhnout účinnou ochranu před schopnostmi,jež byly odhalené u ruských dětí. Ruský prezident udělal riskantnía nepromyšlený, jak se tehdy všem zdálo, krok – rozhodl se vystoupitv přímém přenosu na všech světových programech, obklopenýdětmi s neobvyklými schopnostmi. A když byl oznámen dena čas tohoto vystoupení prezidenta Ruska, u televizních obrazovekse sešlo skoro celé obyvatelstvo planety. Den předtím se zastavilomnoho podniků, zavřely se obchody, vyprázdnily se ulice – lidéčekali na informaci z Ruska. Svým vystoupením ruský prezidentchtěl uklidnit lidi, ukázat celému světu, že rodící se generace Rusůnení nějaké krvelačné monstrum, ale dobré, obyčejné děti a žese jich není třeba bát. Aby byl přesvědčivější, požádal ruský prezidentsvé pomocníky, aby shromáždili do jeho pracovny kolemtřiceti dětí s neobvyklými schopnostmi a rozhodl se, že zůstanev pracovně s těmito dětmi sám. Všechno se stalo právě tak.“

„A copak prezident Ruska řekl světovému společenství?“

„Jestli chceš, můžeš tuto scénu vidět a slyšet sám, Vladimíre.“

„Ano, chtěl bych.“

„Dívej se.“

Prezident Ruska stál u malé tribuny vedle svého pracovníhostolu. Z obou stran na malých židličkách seděly děti různéhověku, přibližně od tří do deseti let. Na protější straně pracovnyse rozmístila skupina novinářů s televizními kamerami. Prezidentzačal mluvit:

„Vážené dámy a pánové, občané! Schválně jsem na setkánípozval děti. A jak se můžete přesvědčit, nacházím se s nimi v tétopracovně sám, bez ochranky, bez psychologů a rodičů. Tyto dětinejsou monstra, jak se je snaží prezentovat řada informačníchprostředků na Západě. Sami vidíte, že jsou to obyčejné děti.V jejich tvářích a činech nejsou přítomné příznaky agresivity.Některé jejich schopnosti považujeme za neobvyklé. Ale je tomutak ve skutečnosti? Možná že schopnosti, jež se začaly objevovatu dospívající generace, jsou pro člověka běžné. A neobyčejnými,nepřijatelnými pro lidskou existenci jsou naše výtvory. Lidskáspolečnost vytvořila systém komunikace a vojenský potenciál,který dokáže přivést planetu ke katastrofě.V průběhu staletí se vedla mírová jednání mezi státy vlastnícíminejvětší vojenský potenciál, ale závody ve zbrojení senezastavovaly. Dnes máme reálnou možnost skoncovat s tímtonekonečným ničivým procesem. Teď mají větší výhodu ty státy,na jejichž území nejsou soustředěny smrtonosné zbraně. Takovýtostav vnímáme jako nepřirozený. Ale pojďme se zamyslet, proč sev našem vědomí zakotvilo přesvědčení, že pro lidské společenstvíje přirozené vyrábět prostředky na zničení člověka, jež představujíhrozbu pro celé národy?

Nová generace změnila priority, donutila nás vydat se opačnýmsměrem – odzbrojovat. Strach, panika, horečné kroky, ježprovází tyto procesy, se ve velké míře vytváří díky překroucenýminformacím. Ruská vláda je obviňována z toho, že dávno vědělao existenci dětí s neobvyklými schopnostmi. Tato obvinění nejsouopodstatněná. Na území Ruska stále zůstává velký vojenskýpotenciál a my, stejně jako i mnohé státy, děláme všechno možnépro jeho likvidaci.Ruská vláda je obviněna z toho, že se nesnaží odhalit všechnyděti s neobvyklými schopnostmi a nepodniká nic pro jejichizolaci, čímž se rozumí násilné uspání až do úplného ukončeníprocesu odzbrojení. Ruská vláda takový krok neudělá. Děti Ruskajsou rovnoprávnými občany našeho státu. A pojďme se zamyslet,proč vzniká přání izolovat ty, kteří neuznávají zbraň, ale nikolivty, kteří ji vyrábějí?Ruská vláda činí opatření, aby zabránila náhodnému emocionálnímuvzplanutí u dětí, jež dokáží vyslat impuls a vyhoditdo povětří pro ně nepřijatelný druh zbraně.

Z programů ruských televizních kanálů byly úplně vyřazenyfilmy, v kterých se objevují vražedné zbraně. Byly zničeny hračky,jež imitují zbraň. Rodiče stále přebývají poblíž svých dětí a snažíse předejít jejich negativní reakci. Rusko…“

Prezident přerušil svou řeč. Asi pětiletý blonďatý chlapeček sezvedl ze svého místa a přiblížil se ke stojanu, na němž byla videokamera.Ze začátku si jenom prohlížel šrouby stojánku, ale kdyžse jich dotkl rukou, kameraman nechal svou kameru a polekaněustoupil za záda novinářů. Prezident se rychle přiblížil ke chlapečkovi,který polekal kameramana, vzal ho za ruku a odvedlk židličce, na níž předtím klidně seděl, a cestou říkal:

„Vydrž prosím chvilku klidně sedět, než skončím.“

Ale pokračovat v řeči se mu nepovedlo. U stolu, na němž senacházela spojovací technika, dva tří až čtyřletí chlapečci rejdilise spojovacími přístroji. Děti, jež na začátku výstupu tiše seděly,se teď rozptýlily po pracovně a dělaly každý své. Pouze trochustarší děti, a těch nebylo mnoho, seděly na svých místech a prohlíželysi novináře s televizními kamerami. Mezi nimi byla holčičkas mašličkami v copech, poznal jsem ji. Dáša, jež vyhodilado povětří současné raketové komplexy, s nedětskou inteligencía pozorně hodnotila to, co se odehrávalo kolem, pozorovala reakcinovinářů.

Lidé celého světa, kteří se shromáždili u televize, uviděli poněkudrozpačitou tvář ruského presidenta. Přejel pohledem dětirozptýlené po pracovně. Uviděl dva chlapečky, kteří si hráli sezařízením vládního spojení, podíval se na dveře, za kterými senacházeli jeho pomocníci a rodiče pozvaných dětí, ale nikoho sina pomoc nepřivolal. Prezident se omluvil za přerušený proslov,rychle se přiblížil k dvěma chlapečkům, kteří již stahovali ze stolujeden z přístrojů, a chytl je do podpaží se slovy:

„Vždyť to nejsou hračky.“

Jeden z chlapců, jenž se octl v prezidentově podpaží, uvidělsvého kamaráda, visícího na druhé straně a zvonivě se zasmál.Druhý chlapeček šikovným pohybem škubl prezidentovou kravatoua pronesl:

„Hračky!“

„Tohle si myslíš ty, ale to nejsou hračky.“

„Hračky,“ vesele zopakoval usmívající se chlapeček.

Prezident uviděl, jak se k zařízení přiblížilo ještě několik dětí,přilákaných míháním barevných světel a zvuky, a začalo se dotýkat sluchátek. Tehdy postavil na podlahu dva neposedy, rychle sepřiblížil ke stolu, zmáčkl nějaké tlačítko a řekl:

„Okamžitě vypněte veškeré spojení v mé pracovně.“

Potom rychle rozložil na svém stole čisté listy papíru. Na každýpoložil tužku nebo propisku a pronesl k dětem shromážděnýmkolem:

„Tady máte. Můžete si kreslit, co je libo. Až to nakreslíte,společně se podíváme, komu se to lépe povedlo.“

Děti obklopily stůl, začaly si brát papír, tužky a propisky. Těm,co byly menší a nemohly dosáhnout na stůl, začal prezident podávatžidle a usazovat je, nebo je stavět na malé židličky. Když seujistil, že se mu povedlo zaujmout děti kreslením, opět šel ke svétribuně, usmál se na diváky, nadechl se, odhodlaný pokračovatv řeči, ale opět se mu to nepovedlo. Přiblížil se k němu malýchlapeček a začal ho tahat za kalhoty.

„Co se děje? Co potřebuješ?“

„Číí…“ řekl chlapeček.

„Co?“

„Číí…“

„Číí, číí. Nejspíš chceš na toaletu?“ a prezident se opět podívalna dveře pracovny.

Dveře se otevřely a hned dva asistenti nebo příslušníci ochrankyprezidenta rychle namířili k němu. Jeden z mužů s přísnoua trochu napjatou tváří se naklonil a vzal chlapečka za ruku. Aledítě nepouštělo nohavice prezidentových kalhot, šikovně vytrhlosvou ručku z ruky přísného muže, jenž ho odváděl z pracovny,a udělalo protestní gesto k dalším mužům, kteří se přiblížili.

Muži, kteří vešli, znejistěli. Chlapeček opět zvedl hlavičku, dívalse zezdola na prezidenta, opět ho zatahal za nohavice a řekl:

„Číí…“ a trochu si přisedl.

„To tvé „číí“ je teď nevhodné. A k tomu si ještě vybíráš,“ řeklprezident, rychle vzal chlapečka do náruče, omluvil se novinářům,namířil k východu a dodal: „Hned jsme zpátky.“

Obrazovky sta milionů televizí ukazovaly různé záběry dětí,jež si mezi sebou povídaly, hrály si a kreslily. Nejčastěji ukazovalyprezidentovu tribunu, která byla prázdná. A tehdy se ze svéhomísta zvedla malá Dáša. Vzala si židli, přitáhla ji k prezidentovětribuně, vyšplhala na ni, podívala se na novináře, do objektivůkamer, které na ni mířily, upravila mašle ve svých copech a promluvila:

„Jmenuji se Dáša. A náš pan prezident je hodný. Ihned sevrátí. Přijde a všechno vám poví. Má menší trému. Ale dokáževám povědět, jak bude dobře úplně všude na zemi. A že se násnemá nikdo bát. Můj bráška Kosťa vyprávěl, jak se teď všichni bojídětí, protože jsem vyhodila do povětří velké, nové rakety. Ale jájsem je nechtěla jen tak ničit, pouze jsem chtěla, aby táta od násneodjížděl na dlouho a aby tolik nemyslel na ty rakety. A aby sena ně nedíval. Raději ať se dívá na mámu. Vždyť je lepší než všechnyrakety dohromady. A také se raduje, když se táta na ni díváa povídá si s ní. A když na dlouho odjíždí nebo se dívá na rakety,maminka je smutná. Ale já nechci, aby máma byla smutná. Kosťa,můj bráška, je velice chytrý a rozvážný, řekl mi, že jsem polekalamnoho lidí. Víc už vyhazovat do povětří nebudu. To vůbec nenízajímavé. Existují jiné velmi důležité a zajímavé činnosti. Přinášíradost všem. A rakety si rozmontujete sami. Rozmontujete, abyje nikdo nikdy nevyhazoval do povětří. A nás se nebojte, prosím.Přijeďte k nám na návštěvu. Všichni přijeďte. Dáme vámvšem napít živé vody. Máma mi vyprávěla, jak u nás lidé žili dřív.Dělali, dělali svou práci, stavěli různé továrny a závody a tak setím zaujali, že naráz nebylo živé vody. Voda se udělala špinavá.A prodávala se pouze v lahvích v obchodech. Ale voda v lahvích jemrtvá, udušená a lidé začali být nemocní. Tak bylo dříve a já jsemsi nemohla nijak představit, jak je to možné, aby lidé zašpinilivodu, kterou právě sami pijí. Ale táta říkal, že i teď jsou na zemicelé státy, v nichž není živá, čistá voda, a lidé v těchto státechumírají na mučivé nemoci. A že v těchto zemích nejsou chutnájablka ani jiné plody, protože všechno živé je nemocné a člověk,který jí nemocné, se trápí.Přijeďte k nám všichni, všichni přijeďte. A my vás pohostímezdravými jablky, rajčaty, hruškami a dalšími plody. Vy je ochutnáte,a když se vrátíte domů, tak si řeknete – není třeba dělatšpínu, je lepší žít v čistotě. Potom, až u vás také všechno budečisté, přijedeme k vám na návštěvu s dárky.“

Prezident, jenž se vrátil s chlapečkem v náručí, stál u dveřía poslouchal, jak mluvila Dáša. A když skončila, přiblížil se k tribuněa dodal, přitom nepouštěl chlapečka, který se pohodlněuvelebil v jeho náručí:

„Ano, samozřejmě… Přijeďte, opravdu, u nás je možné sitrochu vylepšit zdraví. Ale to není hlavní. Důležitější je, abychomvšichni pochopili sebe a své předurčení. Je třeba to pochopit, abychomnebyli odstranění z lůna Země jako nějaké smetí. Všichnispolečně máme po sobě uklidit tu špínu, kterou jsme nahromadili.Děkuji všem za pozornost.“

Obraz prezidentovy pracovny zmizel. A Anastasiin hlas pokračoval:

„Těžko říci, co zapůsobilo na lidi, kteří poslouchali přímýpřenos z Ruska, proslov prezidenta nebo malé Dáši. Ale lidé jižnechtěli věřit šířící se zvěsti o agresivitě Ruska. Lidé chtěli žít a žítšťastně, uvěřili, že je to možné. Po přímém přenosu z Kremlu semnohokrát zvýšil počet lidí, kteří si přáli navštívit Rusko a nějakýčas tam žít. Po návratu z Ruska již nemohli žít dřívějším životem.V každém se začínalo probouzet uvědomění, jako první slunečnípaprsek za úsvitu.“

Věda a pavěda

„Anastasie, ale jak Rusové dokázali přijímat tak velký počethostů? Zřejmě to bylo pro ně náročné. Umím si to představit:žiješ s rodinou na svém statku a zpoza plotu na tebe každou chvíliciví dav zevlounů.“

„Turisté a cizinci, kteří přijeli do Ruska na léčení, byli ubytovánive městech v uvolněných bytech. Produkty se dodávalyze statků a turisté se tam nevozili. Pouze někteří jedinci měli tumožnost navštívit trvalé bydliště nových Rusů. Psychologové stálevarovali hospodáře statků, že jejich pohostinnost vyvolává u návštěvníků,obzvlášť ze států, jež se dříve považovaly za vysoce vyvinuté,psychickou skleslost. Odpovídalo to skutečnosti. Přibližněčtyřicet procent cizinců, kteří navštívili osady, po návratu domůupadalo do depresivního stavu, jenž hraničil se sebevraždou.“

„Jakpak? Proč? Vždyť jsi říkala, Anastasie, že v osadách jevšechno překrásné, okolní krajina, strava a vzájemné porozuměnív rodinách.“

„Je to pravda, avšak pro mnohé cizí hosty bylo to, co viděli,příliš překrásné. Představ si, Vladimíre, staršího člověka, jenžvětší část svého života prožil ve velkém městě. Člověka, jenž sesnažil za každou cenu vydělat co nejvíc peněz, a tím být, jak si tomyslel, ne horší než ostatní. Výměnou za peníze dostal ubytování,oblečení, auto a stravu. A tak sedí člověk v zařízeném bytě, v garážistojí auto, v ledničce – jídlo.“

„No, představil jsem si to, všechno má v pořádku a co dál?“

„No právě, co dál? Zkus na to odpovědět sám, Vladimíre.“

„Dál… Možná, že si tento člověk někam zajede, možná koupínový nábytek nebo auto.“

„A potom?“

„Potom? Nevím, co potom?“

„Potom tento člověk zemře. Zemře navždy, nebo na milionypozemských let. Jeho druhé Já, jeho Duše, nebude moci opětzískat pozemskou úroveň bytí. Nebude moci proto, že za celý svůjživot na zemi nestvořil nic dobrého. Intuitivně to každý chápe,právě proto je smrt pro lidi hrozivá. Pokud se většina lidí snažío totéž a žije stejným způsobem, ostatní si myslí, že je třeba žítpouze tak, jako všichni. Ale najednou člověk uviděl úplně jinýživot na zemi. Uviděl pozemský ráj, Prostor lásky, výtvor lidskéruky podle božského obrazu a svůj život považuje za promarněnýa prožitý v pekle. Takový člověk umírá v mukách a jeho mukatrvají miliony let.“

„A proč po zhlédnutí nového způsobu života Rusů neupadlido deprese všichni lidé?“

„Ostatní intuitivně chápali, že dokonce i ve stáří, jakmilezačnou slábnoucí rukou tvořit na zemi Prostor lásky, Stvořitelprodlouží jejich život. A staří lidé se narovnali, ozářili svou tvářúsměvem a šli na pomoc mladým.“

„Ale přece, Anastasie, nevypadá to moc dobře, že se turisté,kteří přijeli do Ruska zdaleka, nemohli alespoň projít uličkamiosad nových Rusů, nadýchat se čistého vzduchu.“

„Turisté žijící ve městech měli také možnost pocítit svěží dechzemě, napít se životadárné vody. Města byla ovanuta větříkem,který přinášel ze statků, jež se utápěly v zeleni, čistotu, étery a pyl.A turisté pozorovali tyto rajské oázy z uctivé vzdálenosti, kdyžvyjížděli na exkurze, a snažili se neobtěžovat rodiny, které v nichžily. Podívej se, jak to všechno probíhalo.“

A opět vznikl nový obraz budoucna. Uviděl jsem silnici, kteráspojovala města Vladimir a Suzdal, jež byly třicet kilometrůod sebe. Dříve jsem jezdíval touto silnicí. Tehdy na ní člověkzřídka potkal autobusy s turisty, kteří si přáli podívat se na suzdalskéstarodávné chrámy a kláštery. Většinou byla silnice zaplněnaosobními auty s místními značkami. Ale teď to bylo jiné. Po dvojnásobněrozšířené silnici se pohybovaly krásné autobusy. Zřejměelektrické: neviděl jsem žádné výfuky, neslyšel jsem zvuk motorů,pouze svištění pneumatik. V elektromobilech seděly skupiny turistůrůzných národností. Mnozí si prohlíželi okolí dalekohledem.Přibližně kilometr od cesty, za špičkami různých stromů serýsovaly střechy rodinných domů. Tam, za rovným živým plotem,se nacházely rodové statky Rusů. Z obou stran sil nice, v intervalupřibližně dvou kilometrů, se tyčily krásné dvoupatrové obchodya jídelny. Před nimi – menší asfaltovaná plocha, na níž se zastavovalyelektromobily, pokud byla volná. Z elektromobilů vycházeladalší skupina turistů a každý se snažil získat do zásoby neboochutnat na místě to, co se prodávalo.Všechny obchody a kavárny se zásobovaly produkty vypěstovanýmina statcích. Také byly v obchodech vyšívané ruské košile,ručníky, výrobky ze dřeva a mnoho dalších věcí, vyrobených řemeslníky.

Anastasia vysvětlila, že lidé ochotně kupují tyto výrobkyproto, že vědí: košile, vyšitá dobrýma rukama šťastné ženy, jenepoměrně cennější než vyrobená na běžícím pásu.Kdybychom se dívali seshora na to, co bylo za viditelnýmlesním pásmem, uviděli bychom stinné aleje a statky lemovanézelenou ohradou. Lesní pásmo obklopovalo osadu, v které se nacházelopřibližně devadesát usedlostí. Potom – pole, za kilometr– opět osada, obklopená lesním pásmem, a tak to pokračovalona vzdálenost třiceti kilometrů. Pozemky stejné svou velikostí sesobě vůbec nepodobaly. Na jedněch převažovaly sadové kultury,na druhých – stromy z volné přírody, urostlé borovice, košatécedry, duby a břízy.Na každém statku byl rybníček nebo bazén. Domy, obklopenékvětinovými záhony, byly také různé: velké dvoupatrovévily a malé jednopatrové. Byly postaveny v různém stylu: jednys plochou střechou, jiné zas špičaté. A několik domků bylo bílýchjako chatky ukrajinské vísky. V ulicích, jež rozdělovaly pozemkya působily jako aleje, jsem neviděl žádná auta. I na hospodářstvíchjsem nezpozoroval žádné zvláštní oživení nebo práci. Měl jsemdojem, že všechnu tu neobyčejnou krásu vytváří někdo seshoraa že lidé si pouze vychutnávají výsledek toho procesu. Uprostředkaždé osady byly velké, krásné dvoupatrové budovy, vedle nichž sehbitě pohybovaly děti. Tedy uprostřed osad jsou vystavěny školya kluby.

Řekl jsem Anastasii:

„Uprostřed osady, kde je škola a klub, je ještě vidět nějakýživot, ale na statcích je zřejmě nuda. Jestli jejich majitelé dokázalirozmístit porost tak, že není třeba hnojit půdu, zápasit s plevelema škůdci, jaká práce jim zbývá? Přece si myslím, že pro člověka jeradostnější intenzivní práce, tvořit, objevovat něco nového a tadynic takového není.“

„Vladimíre, tady na těchto překrásných statcích se lidé věnujíprávě tomu, co jsi vyjmenoval, a jejich činy jsou významné. Totovyžaduje značně větší intelekt, promyšlenost a nadšení, než majíumělci a vynálezci světa, na nějž jsi zvyklý.“

„No, když jsou všichni umělci a vynálezci, tak kdepak jsouplody jejich práce?“

„Vladimíre, myslíš si, že umělec je ten člověk, který vzal do rukouštětec a namaloval na plátně překrásnou krajinu?“

„Samozřejmě že ano. Lidé se budou dívat na jeho obraz a jestlise jim zalíbí, tak si ho koupí nebo dají do galerie.“

„Ale proč v tom případě nepovažuješ za umělce člověka, jenžmísto plátna vzal hektar půdy a stvořil na něm stejně překrásnoukrajinu nebo ještě lepší? Vždyť proto, aby se dalo stvořit překrásnéz živého materiálu, se od stvořitele vyžaduje nejen uměleckápředstavivost a vkus, ale také znalost vlastností mnoha živýchmateriálů. Jak v prvním, tak i v druhém případě výtvor je předurčenk tomu, aby vyvolával v lidech pozitivní emoce, těšil oko.Ale na rozdíl od obrazu na plátně, živý obraz má více funkcí.Očisťuje vzduch, produkuje pro člověka blahodárné étery, živíjeho tělo. Živý obraz mění odstíny svých barev a lze ho nekonečnězdokonalovat. Neviditelnými nitěmi je spojen s vesmírem. Jenesrovnatelně významnější než ten ztvárněný na plátně, tudíž jevětší i umělec, jenž ho stvořil.“

„Ano, samozřejmě, je těžké s tím nesouhlasit. Ale proč myslíš,že majitelé těchto statků jsou také vynálezci, vědci? Copak majíaspoň nějaký vztah k vědě?“

„Ano, mají.“

„Jakýpak, například?“

„Například ty, Vladimíre, myslíš si, že člověk, jenž se zabývášlechtěním rostlin, genovým inženýrstvím, je vědec?“

„Samozřejmě. Všichni považují tyto lidi za vědce, pracujíve vědecko-výzkumných ústavech. Pěstují nové druhy ovocea zeleniny, no a také jiných rostlin.“

„Ano, samozřejmě, pěstují, ale vždyť důležitý je výsledek jejichčinnosti, jeho význam.“

„Jsou i výsledky – existují teď vyšlechtěné druhy mrazuvzdornéa dlouho skladovatelné zeleniny, brambor, které nepožírá mandelinka.Ve vysoce vyvinutých státech dokonce z buňky vypěstovaliživého tvora, teď se chystají pěstovat orgány pro transplantacinemocnému člověku, například ledviny.“

„Ano, je to tak. Ale popřemýšlej, Vladimíre, proč se v těchtostátech objevují stále nové a nové nemoci? Proč jsou na prvnímmístě v nádorových onemocněních? Proč potřebují stále většímnožství léčiv? Proč stále větší počet lidí trpí neplodností?“

„Proč?“

„Protože mnozí lidé, kterým říkáš vědci, vůbec nejsou rozumnébytosti. Jejich lidská podstata je paralyzovaná a v jejichpodobě pouze vystupují síly ničení. Popřemýšlej sám, Vladimíre,tito, jakoby vědci, začali pozměňovat rostliny existující v přírodě,a tedy i jejich plody. Začali pozměňovat a při tom nestanovilipředurčení plodů. Ale vždyť v přírodě a ve vesmíru je všechnov těsné součinnosti. Jestli například ve tvém autě mechanik odstranínebo vymění nějakou součástku, řekněme filtr, auto ještěnějakou dobu pojede, ale co se vbrzku stane?“

„Vyřadí to celý palivový systém, zastaví se motor.“

„Takže každá součást auta plní svou funkci a dříve, než se jídotkneme, je třeba stanovit její předurčení.“

„Samozřejmě! Na to ani není třeba být mechanikem.“

„Ale vždyť příroda je také dokonalý mechanizmus a zatím nikýmúplně nepoznaný. Každá součást tohoto velkého živého mechanizmumá své předurčení, je v těsné vzájemné souvislosti s celýmvesmírem a změna vlastností nebo odstranění jedné součástirozhodně zapůsobí na funkci celého přírodního mechanizmu.Příroda má řadu obranných funkcí. Ze začátku bude signalizovatnepřípustné činy. Jestli toto nepomůže, příroda bude muset zničitšpatného mechanika. Plody člověk konzumuje, a když začínápožívat mutované plody, sám se postupně proměňuje v mutanta.Při konzumaci modifikovaných produktů je taková změna nevyhnutelná.To se již děje. Slábne imunitní systém člověka, rozuma city. Člověk začíná ztrácet schopnosti vlastní pouze jemu, proměňujese v lehce ovladatelného biorobota, ztrácí svou nezávislost.Vznik nových nemocí to potvrzuje, je to signál, že podobné lidskéchování je nepřípustné.“

„Dejme tomu, že máš pravdu. Mně se tyto rostlinné hybridytaké nelíbí. Ze začátku se jim dělala reklama, teď ale vlády mnohastátů začaly vydávat nařízení, aby se v obchodech produkty, jež bylyvypěstované pomocí genového inženýrství, označovaly pomocí speciálníchetiket. V našem státě bylo také vydáno podobné nařízení.A mnozí lidé se snaží nekupovat modifikované produkty. Ale říkáse, že se jich úplně zbavit zatím nemůžeme, protože se jich rozmnožilopříliš mnoho a pravých produktů je málo a také jsou dražší.“

„Tak vidíš, to ničivé síly dokázaly udělat lidské společenstvíekonomicky závislým. Povedlo se jim vsugerovat lidem myšlenku:,Jestli nebudete jíst naše produkty – zemřete hlady.‘ Ale není tomutak, Vladimíre. Člověk zahyne, právě když je bude jíst.“

„Je to možné, Anastasie, ale všichni nezahynou. Mnozí jižo tom ví a mutanty nejí.“

„Jakpak je například ty, Vladimíre, rozpoznáš?“

„Nekupuji cizí zeleninu. Mnohem chutnější je to, co prodávána trhu místní obyvatelstvo ze svých soukromých hospodářství.“

„A kde berou semena?“

„Jak to, kde berou? Kupují je. Teď mnoho firem obchoduje sesemeny. Prodávají je v krásných barevných obalech.“

„Takže lidé kupují semena podle informace na obalu? Nevědíabsolutně přesně, do jaké míry vnitřek obalu odpovídá informacio něm.“

„Chceš říct, že semena mohou být také mutovaná?“

„Ano. Kupříkladu dnes na zemi zůstalo pouze devět jabloní,jež dávají původní plody. Jablko je pro člověka jeden z nejzdravějšícha nejchutnějších Božích výtvorů. Ale jako jedno z prvníchse podrobilo mutaci. Už ve Starém zákoně můžeme najít varování,že by se člověk neměl uchylovat ke křížení. Ale lidé nedbalitohoto varování a jako důsledek nejsou jablka. To, co teď vidíšv zahradách nebo obchodech, neodpovídá Božímu plodu. Těm,kteří ničí, boří původnost Božích výtvorů, říkáš vědci. Ale jaklze nazvat ty, kteří obnovují funkce všech součástí přírodníhomechanizmu?“

„Také vědci, ale zřejmě kvalifikovanější, znalejší.“

„Ruské rodiny žijící na statcích, které teď vidíš, právě obnovujíto, co bylo narušeno.“

„A odkud mají větší znalosti, než věda z oboru šlechtitelství,genetiky?“

„Tyto znalosti existují v každém člověku od prvopočátku. Cíl,úmysly, promyšlenost svého předurčení jim dávají možnost seotevřít.“

„To je ale, zdá se, že lidé, kteří žijí na statcích, jsou výtvarnícia vědci. A kdopak jsme v tom případě my – lidé žijící na planetědnes?“

„Na tuto otázku může každý odpovědět sám, jestli dokážeaspoň na devět dnů osvobodit svou mysl.“

Zdroj: https://www.anastasia.cz/kdo-vlastne-jsme-5-dil

↧

Duše K - O přátelství s delfíny a kytovci

February 26, 2017, 11:41 am

≫ Next: Michelinský bylinkář

≪ Previous: Anastasia - Kdo vlastně jsme?

↧

Michelinský bylinkář

February 26, 2017, 11:46 am

≫ Next: Realita je komplexní. Podstatné je, co si z ní sejmeme.

≪ Previous: Duše K - O přátelství s delfíny a kytovci

Jednoho dne dal výpověď v inženýringové firmě a utekl ke kytkám. S neskromnou vizí – být nejlepší, Bentley mezi bylinkami. V divoce zarostlých sklenících v Horních Počernicích pěstuje Vít Janouš jedlou bižuterii – poslední ozdobu, kterou pokládají na talíř šéfkuchaři nejlepších restaurací.

Každý den nasedá na kolo, na zádech naložené krabičky naplněné dokonale nastříhanými květy, lístky a výhonky rostlin. O pár hodin později je Roman Paulus v Alcronu, Oldřich Sahajdák v La DegustationBohêmeBourgeoise a Radek Kašpárek ve Fieldu – šéfkuchaři tří českých restaurací vyznamenaných michelinskou hvězdou – pokládají na talíř hostům, jako poslední šperk, poslední polechtání chuťového pohárku i pastvu pro oko, aby pozdvihli své kulinářské umění ještě o kousek výš.

Cesta, která Vítka Janouše přivedla do skleníku – a ze skleníku k Michelinům, byla křivolaká. Pochází z pražského Braníka, vystudoval česko-španělské gymnázium a vyšší odbornou školu v oboru public relations a mezinárodní vztahy. Tři roky střídavě pobýval v Barceloně, pracoval za barem a prodával letecké fotky. V Praze učil španělštinu a angličtinu. S kamarádem rozjížděl obchod s oblečením z konopí. Nakonec se stává zaměstnancem inženýringové firmy, kde se ze šoféra vypracuje na koordinátora technických dozorů investora. Odnáší si deziluzi. „Byl pro mě šok, v jakém lupičistánužijem. Řekl jsem si dost, jsem naštvanej, utíkám ke kytkám.“

Z vepřína do Počernic

Jede navštívit kamaráda, když míjí nově budované zámecké vinařství. Visí tam cedule: Hledáme dodavatele masa, drůbeže, ryb a zeleniny. „V tu chvíli mi došlo, že jakmile vím, kdo si to ode mě koupí, může mi být jedno, jestli prodávám ponožky, nebo pneumatiky.“ Zvedne telefon a ptá se, co ještě nemají. „Řekli, že rajčata. Tak jsem se rozhodl, že budu pěstovat rajčata.“

První kroky čerstvého zemědělce Vítka Janouše se odehrávají v severočeské vesničce, v bývalém vepříně bez vody a elektřiny. Prasečák vlastní Vítkův kamarád, společně ho chtějí přebudovat v zahradnictví. Netrvá dlouho a po kamarádství i posledních našetřených penězích, které Vítek ve vepříně s entuziasmem sobě vlastním utopí, se slehne zem.

Ujasňuje si, že napříště už jedině sám, na vlastní triko. A že bude praktičtější přiblížit se hlavnímu městu. Vítkův byznysplán totiž pomalu získává přesnější obrysy – chce zásobovat ty nejlepší restaurace.

Pronajímá si skleníky v Horních Počernicích. Zahradnictví tu bylo už za první republiky. „V osmdesátých letech přišel komunista, udělal čáru a areál rozseknul, rozklížila ho hradecká dálnice.“ Narušil se kopec, odtekla spodní voda a studny vyschly. Roky ležely skleníky ladem, z půdy se stala poušť. Jen na místech, kam zatékalo, rostl plevel – každý rok vykvetl, semínka se rozfoukala, ale bez vláhy nevyklíčila. „Když jsem to tu zalil, všude vyrazily bodláky a plevel. První rok byl krušnej.“

Vítek dře jako soumar. Stěhuje se do příbytku ke skleníkům a dělá dvanáct hodin denně. Plocha je rozlehlá, prohnojení by přišlo na desetitisíce. „A já tehdy neměl ani na základní věci. Musel jsem vymyslet, jak zúrodnit chcíplou půdu. A došel jsem k tomu, že to pro mě udělají žížaly. Na jednom konci sice žerou semínka a zbytky kořínků, co potkají v půdě, ale na druhém konci z nich leze nejkvalitnější hnojivo, které si rostliny můžou přát.“ Takže začal dělat dobřežížalám – což znamená hodně zalévat a krmit: z biologického materiálu vrací do půdy, co jde. Hnojiva a postřiky nepoužívá.

Rychle rezignuje i na ladné sázení do řádků a pletí. Přestává kytky organizovat. Nechá je, ať se sázejí a množí samy. „Nemám problém přiznat kytkám svobodu v prožití života. Samy nejlíp vědí, jak na to.“ Zčásti pragmatické rozhodnutí: za vypěstování kytky Vítkovi nikdo platit nebude. Dostává zaplaceno, když lístek úhledně ustřihne a doveze až do kuchyně. „Výsledkem je tahle džungle,“ ukazuje. „Ale všechno, co tady vidíte, se dá sníst.“

Libeček do Alcronu

Zajímá mě, jestli tu má nějakou oblíbenkyni. Aby mi ji ukázal, musíme opustit skleník, který je jeho největší chloubou – na rozdíl od ostatních je vytápěný, navíc si tu Vítek vypomáhá umělým osvětlením, takže tu může pěstovat celoročně. „Když mi dáte chvilku, najdu lusk ředkvičky…“ Lusk? Zarazím se. V tom mu zazvoní mobil. „Pardon,“ omlouvá se Vítek. „Ahoj Míro, je to akutní? Libeček, oukej, budu na to myslet, jasně, zatím čau.“

„Libeček do Alcronu,“ dodá na vysvětlenou a vracíme se k ředkvičkám. Podává mi hrst drobných lusků – a jsou doopravdy dobré. Když první rok zasadil ředkvičky, nestačil všechny sklidit. „Tak jsem si řekl, že jich tu pár nechám, abych poznal život ředkvičky.“ Nejdřív ho nenapadlo ochutnat květy (které dnes do restaurací běžně dodává). Po čase se z květů udělaly lusky, plné semínek. „Zkusil jsem ukousnout a chutnají fenomenálně.“ Červená bulva, kterou všichni známe, je to jediné, co Vítka na ředkvičce nezajímá.

Právě s lusky ředkviček, pečlivě zabalenými do lopuchového listu, na začátku svého podnikání v oboru zemědělec zamířil za šéfkuchařem Sahajdákem do La DegustationBohêmeBourgeoise – narazil tenkrát v časopise na žebříček nejlepších restaurací a tahle měla zlato. Přibalil ještě čerstvou majoránku. Tehdy získal prvního opravdového klienta, a hned z první ligy. Když v La Degustation spolupráci vyladili, nabídl služby další slavné vývařovně.

„Měl jsem čtyři druhy koriandru a myslel, že když přijdu do restaurace, která se specializuje na asijskou kuchyni, řeknou, že chtějí koriandr long standing. Ale ukázalo se, že mi utrhnou ruce, když jim dovezu jakýkoli koriandr, který není ohnilý. Nedej bože, když to tak budu dělat pořád. Můj úspěch do značené míry vychází z diletantismu konkurence.“ Pravidlo, na kterém Vítek staví, je prosté: každý kousek, který do restaurace donese, by se dal vzít a vyfotit do žurnálu. Kuchařům maximálně šetří práci.

Záběr si postupně dost zúžil – prodává jen nejdražší kousky rostlin, třešinky na dortu. Žádné pytle rozmarýnu. „Když zavolají z Alcronu, že chtějí libeček, přibalím ho, ale nic si za to neříkám, protože se neživím prodejem libečku.“ Vyplývá to hlavně z logistiky, která, jak Vítek říká, zůstává jeho nejužším hrdlem. Vyšel ze selské úvahy: musí platit dopravu, takže vždycky bude výhodnější vézt auto plné rolexek než auto plné brambor.

Musejí dorůst

A úplně stejně to platí, když všechny rozvážky obstaráváte na kole a vlakem jako Vítek. Dopravní prostředek ani do budoucna měnit nehodlá. „Zabalím kytky, dojedu na nádraží v Horních Počernicích, které je asi dva kilometry daleko, skočím do vlaku, za patnáct minut jsem na Masarykově nádraží, vyskočím s kolem a jsem pár set metrů od prvního klienta. Rychlejší cesta do centra Prahy neexistuje.“ Navíc se rád chová ekologicky.

Firmu pojmenoval Personal Green; na osobním přístupu k rostlinám i ke klientům si zakládá. Každý šéfkuchař, který má zájem o jeho jedlou bižuterii, se musí do skleníků přijet podívat. Zprvu restaurace oslovoval sám. „Záhy jsem ale poznal, že některé z těch, co se tváří jako špička, jsou ve skutečnosti jen navoněná bída, těží jen z turistů, kteří se už nevrátí.“

Viděl šéfkuchaře vyhlášené restaurace, jak hostům servíruje kytky koupené v květinářství, ošetřené chemickými postřiky a napuštěné hnojivy. „Jen ze mě tahal rozumy, co všechno se dá sníst. Tehdy jsem se rozhodl, že nám to nechci kazit, respektive klientům, kteří už mi tou dobou dávali vydělat dost, abych přežil. Ostatní do toho holt musejí dorůst.“

Zařekl se, že se sám nikomu nabízet nebude. „To byl moment, kdy se kšeft kvalitativně zlepšil. Ulevilo se mi, protože jsem přestal řešit potenciální množství klientů a kolik by se dalo vydělat. Řekl jsem si, že dál budu dělat, co dělám pro stávající klienty, na nejlepší úrovni. Asi tři měsíce na to mi zavolal manažer z Bellevue, že přetáhli kuchaře GiladaPeleda, který vařil i pod GordonemRamsayem, a chtějí moje bylinky. Takže se to ukázalo jako dobré rozhodnutí.“ Aktuálně dodává zhruba do třiceti restaurací; všechny by se podle něj vešly do čtyřicítky nejlepších u nás.

Odraz vzhůru

Ekonomicky si vede slušně. Za první rok (přesněji tři měsíce, zemědělcem se stal v září) utržil čtrnáct tisíc korun, druhý rok tržba povyskočila na osmdesát tisíc, další rok na dvojnásobek. Loni už to byl milion. Splatil většinu dluhů a začalo zbývat na víc než jen na jídlo a nájem. Takže se začíná odměňovat. „Loni jsem si zavedl volné neděle a letos na jaře k nim slavnostně přidal i soboty,“ směje se. Pomáhají mu čtyři brigádníci – chce firmu pomalu chystat na to, aby zvládla pár týdnů běžet i bez něj.

Dovolenou si za pět let, které tráví ve skleníku, zatím nedopřál. Čerstvou novinkou je, že už v areálu zahradnictví nebydlí, odstěhoval se k přítelkyni. Zdá se, že samotářské roky, do kterých Vítka obhospodaření čtyř set metrů čtverečních zprvu zpustlých skleníků uvrhlo, pomalu, ale jistě končí.

„První zima byla hnusná. Když jsem se pokoušel ve skleníku topit, musel jsem pořád přikládat, takže jsem nespal ani dvě hodiny v kuse. Jenže kotel byl ucpanej, špatně spaloval a vlastně vodu nezahříval. Průběžně jsem se tady trávil oxidem uhelnatým, takže mi vypadaly vlasy a vousy.“ Když myslel, že je na dně, dokázalo se vždycky objevit ještě nějaké hlubší. „Jakmile jsem klesnul na to poslední, odrazil jsem se a od té doby má všechno zlepšující se tendenci, užívám si to. K tomu jsou dna dobrá.“

Solidně je na tom Vítek i zdravotně. Což není samozřejmost. Před třinácti lety mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu. První ataka byla silná, ochrnul na polovinu těla, přestal slyšet a nakonec i vidět. „Po dvou týdnech mě propustili z nemocnice s tím, že jsem pacoš a mám nárok na invalidní důchod. Ale já se rozhodnul, že invalida nejsem a pro důchod si pojedu jedině na kriplkáře. Nechci si nechat pomáhat, dokud to není nutné.“

Když šel po prvním půlroce tvrdé práce ve skleníku na testy, bylo mu jasné, že dopadnou hrozně, byl sedřený jak kůň, na umření. Doktoři kroutili hlavou: všech čtyřicet markerů přesně na středních hodnotách, ložisko sklerózy na mozku se zmenšilo. „Od té doby jsem absolvoval asi deset odběrů a vždycky všechno na středních hodnotách, to se snad nepodaří ani člověku, který je oficiálně zdravej.“

Jednou týdně si píchá léky, po kterých mu je zle. „Má to průběh jako silná chřipka, ale vím, že to po dvaceti čtyřech hodinách přejde. Takže si to načasuju, abych nemusel sedat na kolo, zrovna když mi bude nejhůř. Skleróza mě neomezuje. Je to jen o tom, jak se člověk omezit nechá.“

Petra Dlouhá

Zdroj: http://www.penize.cz/podnikani/317547-byznysplan-michelinsky-bylinkar

↧

Realita je komplexní. Podstatné je, co si z ní sejmeme.

February 26, 2017, 11:57 am

≫ Next: Je umění být spontánní...

≪ Previous: Michelinský bylinkář

Historie se neustále opakuje. Zdá se, že lidstvo je nepoučitelné. Točíme se v kruhu. Vždy začneme dělat něco špatně. Upadne kultura. Věda se začne kvedlat v něčem, co jí nepřísluší. Morální kodex neexistuje. Sexualita je exhibována a pokud možno převrácena proti přírodě. Potrava je degradována z úrovně „jez, abys přežil“ na úroveň „jez, aby sis udělal dobře. Společnost se baví ve sportovních arénách na úkor gladiátorů/sportovců a zásadní otázky jsou umenšovány. Důležitější je přeci, kdo vyhrál. Obchodní dohoda mezi dvěma zeměmi či celky, není tak populární. Hlavně proto, že není ani popularizována, protože by se většina mohla začít zajímat, o co v ní vlastně jde. Politická situace je nestabilní a vůdčí figury se mění jako na šachovnici.

Naše civilizace je odsouzena k zániku. Splňujeme všechny základní prvky upadající civilizace. Viz výše. V rámci vývoje lidstva je potřeba restart. Při bližším pohledu výše zmíněné podmínky splňuje spíše západní civilizace. A to měrou dostačující. Západní civilizace přišla o morální hodnoty a víru v Boha vyměnila za víru v peníze a informace nečerpá v přírodě ale v médiích řízených oligarchy.

Západořímská říše splňovala všechny podmínky stejně jako současná západní civilizace. Ovlivňovala téměř celý známý svět. Na svém vrcholu se stala zkaženou. A slabou. Obyvatelé a vládnoucí vrstvy si byli jisti svou nedotknutelností. Svoji pozornost soustředili na gladiátorskou zábavu a politické půtky. A tehdejší barbaři – Germáni a Hunové, byli připraveni. Postupně napadali říši ze všech stran a svým množstvím a hrubou silou značně komplikovali život římským obyvatelům. Jejich urputnost a množství byly takové, že se dokonce začali asimilovat do římské armády a zastávat vysoké vojenské funkce.

Současné dění v Západní Evropě nás nutně musí dovést k analogii se starověkým Římem. Společné prvky byly již zmíněny. Asimilace barbarů již dlouho probíhá. Nájezdy barbarů… Jistě, ty už vnímáme také nějakou dobu. Když jdeme hlouběji a vnímáme dění v západní kultuře obšírněji, nutně se dostaneme k zajímavému závěru.

Islám vnímá západní civilizaci jako dílo Satanovo. Upřímně… Není se čemu divit. Pusťte si televizi, ideálně MTV. Svíjející se polonahá těla, vyzývavá genitální gesta, povrchně prezentované satanské symboly bez hlubšího významu, atp. I očima čistého člověka musíte nutně dojít k závěru, že tohle rozhodně není cesta, kterou by se mělo lidstvo ubírat. A co si může myslet takový muslim, který žil v extrémně puritánské výchově a dosud neviděl žádnou ženu nahou.

Nutno v tomto okamžiku dodat, že islám je dvojí. Existuje islám lásky, který se svojí naukou blíží budhismu a existuje temný islám se svým právem šaríja, jehož největším nepřítelem jsou v současnosti téměř vyhynulí zastánci islámu lásky a až poté zkažený západní svět. Veškerá média, která informují o dění ve světě házejí všechny muslimy do jednoho pytle s razítkem Islám. Veškeré „teroristické útoky“ a hrozby ISIS a podobné výkřiky a akce jsou produktem temného islámu, který je financován americkým dolarem. Je veřejným tajemstvím, že i současná invaze lidí z islámského světa je financována dobročinnými organizacemi ze Spojených Států. I samotní maskovaní bojovníci ISIS občas nesou tetování US Marines…

Takže tu máme novodobý zkažený Řím čelící nájezdům hord barbarů. Ovšem tentokrát jsou barbaři podporováni a vedeni z jednoho zdroje. Ze stejného zdroje je však také zapříčiněn úpadek morálních hodnot, kultury a západní civilizace vůbec. Tudíž jeden zdroj vyrobil příčinu a také (za pomoci jistých zainteresovaných zástupců západoevropských zemí)si sám vyrobil následek. Následek, který je v médiích prezentován jako „cesta utiskovaných za lepším životem“ je ve skutečnosti krycí manévr pro likvidaci nevěřících a obsazení území.

Z čeho tak usuzuji? Současnou situaci jsem si spojil s událostmi starými několik let. Jistě si vzpomínáte na období, kdy byla média plná šílených střelců, kteří se zbraní v ruce páchali zvěrstva ve školách a školkách. Následné populární politické akce měly za následek omezení možnosti držení střelných zbraní. Například ve Finsku takové omezení prošlo. Ve Švédsku, pokud vím, ne.

Proč zrovna severské země? Protože jsou známé svým blahobytem a blahosklonným přístupem k imigrantům. A mohly by být tudíž dobrým cílem pro první vlny barbarů. Věřím, že Švédsko svého přístupu již nyní lituje. Jejich muslimské „no go“ zóny jsou do nebe volajícím útokem proti původním obyvatelům.

Neomezené držení zbraní by však mohlo postup barbarů zkomplikovat. Lidé by se mohli bránit. Takže to zkusíme. Lidi nejdřív vyděsíme k smrti a pak přijdeme s opatřeními. Tak jak to prohlašoval, svého času premiér, Mirek Topolánek: „Úkolem politika je vyvolat strach a poté nabídnout řešení.“

Z toho vyplývá, že zánik západní Evropy je dlouhodobě plánován. Příslušející akce jsou financovány z jednoho zdroje. Tudíž tento zdroj musí mít něco za lubem.

Je mi také jasné, že tento zdroj je obeznámen s astrologickými a nebojím se říct i okultními principy a využívá postavení planet a toku vesmírných energií, v jejichž pásmu se Země aktuálně nachází.

Otázkou zůstává, co je cílem takového plánu. Pokud vše půjde podle plánu, zůstane Evropa s redukovaným počtem obyvatel. Zmizí ti, kteří budou chtít bojovat a budou se bránit. Zůstanou ti, kteří přijmou temný islám se všemi jeho plusy a mínusy. Temný islám je natolik ortodoxní náboženství, které věřícím nedovoluje příliš lavírovat a věřit jenom napůl. Vyžaduje celé lidi, tady a teď. Takže muslimové jsou velmi dobře ovladatelní. A hlavní slovo má vždy imám, který vykládá Korán a vlastně říká, co je v životě muslima špatné a co je dobré. A poslat pár milionů dolarů na účet takového imáma, není žádný problém. Z jakého zdroje už víme. Pak také není problém ovládat masy lidí, kteří si neuvědomují svá práva a poslouchají pouze svého imáma.

S takovou skupinou lidí se dá dělat prakticky cokoliv. Ale obávám se, že má mysl není natolik zkažená, aby dokázala odhadnout, co.

Toto všechno nepíšu, abych vzbudil ve čtenáři strach nebo rasistické tendence. Naopak. Jde mi o nastínění možné variace aktuálního dění. Proč se to děje, kdo za tím stojí a samozřejmě, co se s tím dá dělat.

Nevlastním zbraň jakéhokoliv typu v běžném významu slova chápanou. A ačkoliv jsem se uprchlickou „krizí“ nějakou dobu zabýval, uvědomil jsem si, že mnou vložená energie se ztrácí a nevrací se zpět a mnohem více přispěji celku, když svoji pozornost zaměřím na konstruktivní a tvůrčí cíle. Jakmile jsem tak učinil, uprchlíci zmizeli z mého života. Stejně tak politická scéna zoufalá ve své samolibosti. Můj život se oprostil od spousty zbytečný emocí, které se nyní marně snaží vydobýt své místo zpět.

Důležité a podstatné pro další život je to, co si z reality sejmeme. V naší realitě je vše. Naše realita je v přítomném okamžiku absolutně komplexní a je pouze na nás, co uvidíme a ucítíme. Záleží na programech, které máme uložené ve svém podvědomí.

V naší realitě jsou uprchlíci, kteří mohou ohrožovat naše životy, ale také v ní jsou motýlí křídla míhající se ve svitu zapadajícího slunce. V naší realitě je neutěšená politická situace, ale také je v ní večerní vánek vonící borovicemi a senem. A je pouze na nás, co si z ní sejmeme. Rozhodnul jsem se pro motýlí křídla a mám jich tam čím dál víc. Ke změně nedojde ze dne na den, ale změnu je možné pocítit poměrně brzy.

Pokud zaměříme svoji pozornost jinam, připravíme určitou verzi reality o energii a ona přestane existovat. I když proti něčemu bojujeme, tak svojí pozorností posíláme objektu vlastní energii a on sílí. Pokud si jej přestaneme všímat tak na nás ještě párkrát zakřičí a následně docela zmizí.

Náš život, naše realita je projekcí našeho nitra. Pokud máme peklo ve svém nitru, máme pocit, že procházíme peklem ve svém životě. Pokud v našem nitru není konflikt, konfliktní situace a lidé se od nás odrážejí jako gumové míčky bez šance proniknout skrz.

Co bude v našich životech následovat je tudíž pouze na nás. Já ve svém životě nemám katastrofu, i když se mě mé okolí snaží přesvědčit o opaku. Má budoucnost je v návratu k tradicím. Ke zvykům našich chudých předků, kteří žili v souladu s přírodou a veškeré vědění čerpali ze spojení s matkou Zemí. Nesnažím se žít postaru bez moderních technologií, ale také nejsem oběť vědeckotechnického pokroku. Snažím se zajistit si soběstačný život, jak potravinově tak energeticky. Učím se nebýt závislý na systému, který není dlouhodobě udržitelný. Ekonomické dogma neustálého růstu je chorá myšlenka, která není přirozená (od slova příroda).

Volba je na nás.

Svůj život máme ve svých rukou.

↧

Je umění být spontánní...

March 1, 2017, 1:21 am

≫ Next: Wim Hof:Muž, který poroučí svému tělu

≪ Previous: Realita je komplexní. Podstatné je, co si z ní sejmeme.

Jak jste na tom? Umíte být spontánní?

Pokud se budeme bavit o tom, zda své jednání a své reakce nenecháváme spoutat obavami z toho, co ti druzí, nebo jak budeme vypadat, ale prostě uděláme to, co chceme, a řekneme to, co nám přijde na jazyk, možná se pár lidí najde, kteří řeknou, že spontánní být umí.

Docela by mě zajímalo, jak vysoké procento populace to vlastně umí? Nejspíš jich nebude zas tak málo, protože tento druh spontánnosti se docela dobře umí zvrhnout v chování: „Po mně potopa„, „Je mi ukradené, co si myslíš, nebo co cítíš, bude to prostě tak, jak chci já“ apod. Takových lidí je asi fůra.

Pokud se ale budeme bavit o tom, zda je naše jednání řízené tím, co je pro nás i pro ostatní dobré, a ne našimi touhami, žádostmi (nebo těmi obavami), kolik z nás umí být opravdu spontánní v tomto smyslu??

Kolik z nás se vůbec dokáže naladit na to cosi za našimi touhami a obavami?? A jak často, pokud vůbec?? A napadlo Vás vůbec někdy, že spontánnost může znamenat něco jiného, než se prostě nechat smést každým impulzem, který k Vám přijde?? Nebýt jako ten list ve větru, ale spíš jako list na hladině řeky mířící do moře??

Proč mě o umění spontánnosti vůbec napadlo psát??

Může za to poslední víkendový orlí čchi kungový seminář, kde jsme cvičili spontánní čchi kung :-) Ale popořádku…

Už když jsem tento blog zakládala, častým tématem bylo „jak respektovat sebe a zároveň ty druhé?„. Většina lidí se obvykle v praxi přikloní buď na jednu stranu, nebo na druhou. Jak také jinak – Já vs. Oni je základní dualistická představa a neduálně a paradoxně uvažovat neumíme (jako by to vůbec pro mysl bylo možné…).

Takže lidi se buď obvykle starají hlavně o svou vlastní pohodu a při tom tak občas někomu šlápnou na nohu. Možná ani ne ze zlé vůle. Někteří si to chtějí sami pro sebe obhájit a tak začnou vyznávat pravidlo: „Pokud Ti něco vadí, já s tím nemám nic společného, to je Tvůj problém a Ty si ho musíš sám v sobě vyřešit. Mě do toho jako netahej, jo??? Já za Tebe a Tvé emoce zodpovědnost nemám…“ To pravidlo je v podstatě správné, ale máme ho vztahovat sami na sebe. Ne na ty druhé…

Nebo se lidé naopak začnou starat víc o pohodu druhých lidí než o tu svoji. A takových lidí je taky fůra. To jsou ti, kteří raději sami zemřou, než by kohokoliv jiného poslali na smrt (znáte ten příběh o tom, jak skupinku lidí – já, přítel, nepřítel, neznámý člověk – přepadnou teroristi s tím, že máte říct, kterého jednoho člověka mají zabít??). To jsou ti, kteří Vás zahrnou péčí, ale sami na sebe zapomínají. Jen si často ani nevšimnou, že o tu péči zas tak moc nikdo nestojí a že to dělají hlavně proto, aby je druzí měli rádi a neodsuzovali…

Jak vidíte, ani jeden přístup v podstatě není tak úplně čistý a bez zádrhelů…

Vždycky jsem se sama sebe ptala – kde je ta střední cesta?? Jenže i v tomto případě je ta střední cesta cesta neduální (četli jste ten článek o neduálním vnímání??), protože kudy jinudy než skrz paradox se dostat za dualitu Já vs. Oni??

Učit se vnímat tuhle skutečnost je důležité. Učit se vnímat, kdy skrze nás mluví naše touhy (a že to k ničemu opravdu uspokojivému nevede), je důležité. I učit se vnímat, kdy skrze nás promlouvají jen různé druhy strachů a paniky, také. Je důležité učit se postupně naladit na tu OPRAVDU spontánní sílu v nás, která nás umí vést k tomu, co je pro nás i pro druhé opravdu nejlepší…

Ostatně na tomto principu je vystavený celý měsíční online minikurz Mimoňská cesta(je zdarma :-)), kde se můžete postupně seznamovat s těmito základními přístupy včetně neduality. Však řekněte – jak moc je tento přístup běžný? :-)) Přihlásit se můžete ZDE.

A právě díky spontánnímu čchi kungu na víkendovce ve Svratce jsem vnímala ten velmijemný rozdíl mezi tím, čemu někdy říkáme spontánní jednání, a tím, co je OPRAVDU spontánní jednání.

Jedno vychází z naší mysli a našich emocí a to druhé vychází z prostoru za myslí a za emocemi.

A jestli Vám to přijde celé nesrozumitelné, možná byste si měli přečíst něco o neduálním vnímání v onom článku o Iluzi a realitě, porozumění a štěstí. Dozvědět se něco o tom, kdo jsme v jádru své vlastní zkušenosti a kdo si jen myslíme v naší hlavě a našich představách a našich příbězích, že jsme.

V čchi kungu se mluví o pohybu čchi – naší životní energie.

V čchi kungu můžete zažít, jaké to je, když něco hrnete vlastním úsilím, vlastní vůlí, a zároveň proti tomu kladete vnitřní odpor (je to namáhavé, nepříjemné, horké). A jaké to naopak je, když necháte čchi, ať si dělá, co ona sama chce (je to lehké, uvolňující, příjemné).

Stačí se tomu jen nějakou dobu věnovat a zažít to (viz článek o tom, jak takové cvičení čchi kung vůbec vypadá a k čemu všemu je dobré) :-)

A tak si někdy od dob toho víkendového semináře místo tancování, které je v mém podání na pomezí SPONTÁNNÍHO a takříkajíc spontánního, dám někdy OPRAVDU SPONTÁNNÍ pohyb. Je pročišťující :-) A vůbec není problém ho spojit s jakýmkoliv jiným pohybem a udělat z něj onen tanec duality v neduálnu, o kterém tak krásně mluvil v jednom videu můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira…

Zdroj: https://zitjak.wordpress.com/2017/03/01/je-umeni-byt-spontanni/

↧