Kdo vlastně jsme? – 5.díl
Československý klub přátel díla Vladimíra Megre
V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.
Autor: Vladimír Megre
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Stran: 232
Rok: 2010 (druhé vydání)
ISBN: 80-903302-0-7Úryvek z knihy:
A na zemi bude dobro
„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manželé a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša, tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače i po večerech.
Členové rodiny, zvyklí se večer scházet, šli za ním do pracovny a tam si tiše dělali každý své. Manželka si sedala do křesla a vyšívala.
Syn Konstantin četl nebo si kreslil, vytvářel krajiny nových osad. Jen pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké, a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů. V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně, kde každý dělal své. Dveře pracovny byly otevřené, a proto z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli kukání starožitných hodin s mechanickou kukačkou. Obvykle kukačka kukala pouze ve dne, ale teď byl večer. Proto se otec odtrhl od své práce a po díval se na dveře, ostatní členové rodiny se udiveně dívali tím směrem, odkud se před chvílí donesl zvuk.
Jen malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný, podruhé zřetelný. Najednou se opět rozeznělo kukání, jako by někdo byl v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin a nutil mechanickou kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem směrem k synovi a řekl:
,Kosťo, běž tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav. Tolik let nám dědečkův dárek sloužil. To je nějaká zvláštní porucha…
Opravdu zvláštní… Zkus ji opravit, Kosťo.‘
Děti vždy poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctívali své rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco společně s rodiči nebo plnit rodičovskou prosbu. Když Kosťa slyšel otcovu prosbu, ihned se zvedl, ale do dětského pokoje k údivu matky a otce nešel. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál a ustavičně pozoroval svou mladší sestru. Galina – matka rodiny – se znepokojeně dívala na ztuhlého syna. Najednou se zvedla a polekaně vykřikla:
,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?‘
Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit otcovu prosbu, ale nemohu.‘
,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?‘
,Mohu se hýbat,‘ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je tady a je silnější.‘
,Kdo je tady? Kdo je silnější?‘ stále více se znepokojovala matka.
,Dáša,‘ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ,To ona přeřazuje ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se to nedaří, když ona…‘
,Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin v jiném pokoji?‘
,No ano, tady,‘ odpověděl Kosťa, ale myšlenka je tam, kde jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají, dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak hraje často. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco vyvádět…‘
,Nad čím se Dáša zamýšlí?‘ vstoupil do rozhovoru Ivan Nikiforovič. A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?‘
,Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není podstatné, takhle se jenom baví. Také to dokážu – hýbat ručičkami, když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její mysli nelze zabránit.‘
,Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?‘
,Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já ji teď přeruším, aby neprovedla něco dalšího.‘
Kosťa se přiblížil ke křeslu, v němž seděla jeho mladší sestra, a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
,Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.‘
Řasy malé holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání přestalo a nějakou dobu bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil omlouvající se hlas malé Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma laskavýma očima a pronesla:
,Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala.
Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď nemohu přestat. A zítra, až si odpočinu, budu pokračovat.‘ Rty holčičky se zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: Ty, Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet, dokud to nedomyslím.‘
,Pojď ke mně, dceruško,‘ řekl Ivan Nikiforovič ve snaze být zdrženlivý, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je, aby ji mohl obejmout. Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala jej kolem krku, chvíli se tiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle a přitiskla se k němu hlavičkou.
Ivan Nikiforovič z nějakého důvodu těžce skrýval své dojetí, pak promluvil k dceři:
,Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš.
Jenom řekni, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domysleta proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?‘
,Chci, tatínku, udělat tak, aby všechno příjemné trvalo dlouhoa nepříjemné málo a neznatelně nebo vůbec nebylo, tak to chcidomyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné.‘
,Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinovýchručičkách, Dášenko.‘
,Já vím, že ne, tatínku. Pochopila jsem, že to nezáleží na hodinovýchručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych cítila čas.Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím stihnout… Proto také hýbu ručičkami.‘
,Jak to děláš, Dášenko?‘
,Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin,potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybujíse rychleji, když začínám rychle myslet.‘
,Čeho chceš dosáhnout, dceruško, když posouváš čas? Čímse ti nelíbí přítomný?‘
,Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas za to nemůže. Tolidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potomna dlouho odjíždíš. Kazíš čas, když odjíždíš.‘
,Já? Kazím? Jak?‘
,Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývajívelice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdyse všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňkateprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečkya ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smálatak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčci seradovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi ne kroužil se mnou,ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společněse všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jinýčas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od násna dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malá jablíčka. Stále jsi byl pryč. A maminka chodila k této jabloňce a stála tam sama.Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a nic kolem neměloproč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi.Smutný úsměv. Takový čas je špatný.‘
Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako byzarazila z něčeho uvnitř a vypálila:,Nesmíš čas zhoršovat, když je krásný… Tatínku!‘
,Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíšvšechno o době, v které my všichni… V které žijeme,‘ popleteněmluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak vysvětlitsvé odjezdy. Srozumitelně to objasnit své malé dceři. Ale nenašelnic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítačischémata a modely raket.
,Pochop to, Dášenko. Je nám tady samozřejmě dobře. I těm lidem,kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsoujiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychomubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátovéobčas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní,aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávnov jiném státě, ne v našem, vynalezli novou zbraň… Zatím je silnějšínež ta naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,‘ IvanNikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazenírakety neobvyklého vzhledu.,Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupuje padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétáa směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. Jevelice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkolivpředmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jednaz malinkých raket a ničí tento předmět.Malinká raketa má větší rychlost, poněvadž na začátku startuvyužívá setrvačnost velké rakety. Aby se dalo sestřelit jedno takovémonstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket.Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky.Jsou pečlivě schované na různých místech, v dolech, hluboko podzemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzlétnout.Menší skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožuje jimvelkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítačenosné rakety, Dášenko.‘
Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychlemluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o pro gramu, jakoby zapomněl na svou dceru stojící u počítače. Najednou se rychlepřiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťuklna klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivovéhosystému raketového komplexu, potom schéma radarovéhozařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazenía již si nevšímal své malé dcerky. Uvažoval nahlas:,Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě,každý. Ale program se nemůže lišit. Program je stejný…‘Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadovalokamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitorua ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícíhoobsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesya na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
,Co se stalo?‘ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.Zaznamenali jsme tři podivné výbuchy,‘odpovědělvoják. ,Bylvydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslojedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe došlo k zemětřesení.Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle informační služby všechnyvojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna.Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se toobjasnit. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupitk analýze situace,‘ rychle a vojensky přesně mluvil člověkz obrazovky monitoru a na konci dodal, tentokrát již s nějakýmzvoláním:
,Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují,přepínám…‘
Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovičse stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel.V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle něhož pořádstála malá Dáša, a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce.Uviděl, jak jeho malá dcera přimhouřila oči a bez mrknutí sedívala na obrazovku se schématem moderní rakety. Najednousebou její tělíčko trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu„Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřilaoči a zamířila na ni svůj soustředěný pohled. Ivan Nikiforovičstál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a jen si v duchuhorečně opakoval tutéž otázku: ,Skutečně je vyhazuje do povětří?Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Onaje ničí? Opravdu? Ale jak?‘ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil sena ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ,Dášo,Dášenko, dceruško, zastav se!‘Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychlezvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychlepronesl:
,Tak teď jsi, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvitdva dny. Jeden den za mámu, druhý za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám,že jsi polekala tátu.‘
Dáša se pomalu probírala ze svého soustředěného stavu, otočilase k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícíma omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči,jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísněnež dříve pronesl: ,Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal,ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.‘A se slovy: ,Jen aby tě nenapadlo brečet,‘ laskavě objal Dášu.Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínkase škubala, s hořkostí opakovala: ,Opět jsem vás vylekala. Jsemnemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.‘
Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladilaDášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začalatiše plakat.
,Jak to dělá, Kosťo? Jak?‘ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenžpřicházel k sobě.
,Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,‘ odpovědělKosťa.
,Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha jepřísně utajena.‘
,Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uvidělavnější vzhled předmětu.‘
,Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojitkontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť je tam ochrana, kódy…‘
,Ale Dáša, tati, spojuje všechny kontakty do té doby, než nastanezkrat. Dříve jí to trvalo velice dlouho, kolem patnácti minuta poslední dobou asi půl druhé minuty.‘
,Dříve?!‘
,Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začalaposouvat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto,kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotua poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylotěžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení,řekl jsem jí, že je ještě malá a neví, jak se má startovat a brzdit,ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí,co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dášase, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala.Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že rukama nic nedělá.Přesněji řečeno zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati,kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.‘
,S mikroby?! S jakými mikroby?‘
,S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitřnás. Jsou neviditelní, ale existují. Pamatuješ se, tati, na kraji našehopozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkovéhoelektrického vedení?‘
,No ano, a co?‘
,Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodilina houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné,že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle,rychle sníst.“‘
,No a?‘
‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly.Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikrobi snědli kova beton.‘
,Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se dějes Dášou?‘
,Bál jsem se, tati.‘
,Čeho?‘
,Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklýmischopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci toběa mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili,uvěřili…‘
,Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesnějiřečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčemneškodném.‘
,Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…‘Kosťa ztichl, a když opět začal mluvit, jeho řeč byla vzrušenáa vášnivá. ,Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občaspřísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelskáke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí.Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dívala se, jak létalyvčely… Mnoho včel lezlo po jejích ručičkách, nožkách a po tváři,ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň,sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaň a zasmálase. Je hodná,tatínku…‘
,Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, v klidu zhodnotímesituaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša jeještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketovýchkomplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdybynebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vyobrazenímnepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovatvšechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnoutna hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionůlidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Jetřeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím…Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že by bylodobře ji na nějakou dobu uspat. Možná… A co jiného? Nenapadámě žádná jiná možnost.‘
,Tati, tati… Počkej. Možná že všechny smrtonosné zbraně,jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?‘
,Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států.Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnoutrychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…‘ Ivan Nikiforovičsebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoruještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.Vypnul počítač s vyobrazením rakety, přesedl k jinému a začal posílat text: ,Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předatvšem vojenským blokům a mezinárodním médiím. Příčinou řadyvýbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobitzkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, ježmá schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernějšíraketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebujevědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouzevidět jeho zobrazení.‘
Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si veselepovídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ,Místo, kdese nachází zařízení, které řídí výbuchy, není známo.‘ Potom poslalna základnu šifrované sdělení.Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské radyRuska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče,byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeniza silničáře.Pět kilometrů od osady se jako by začala stavět okružní cestaa „stavěli“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statkuIvana Nikiforoviče byly nainstalovány televizní kamery, kterésledovaly každou minutu života malé Dáši. Obraz se vysílaldo centra, jenž se podobalo základně pro řízení kosmických letů.Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydatpotřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídalymonitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojenídoporučovali rodičům malé Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jenaby opět neupadla do zádumčivosti.
Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalopodivné, v němž sdělila, že v Rusku existují síly schopnévyhodit do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tytosíly nejsou zcela kontrolovatelné ruskou vládou, ale v současnédobě s nimi probíhá jednání. Nepravděpodobnost tohoto prohlášenípotřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutívyrobit sérii střel neobvyklého tvaru. Vyrobili je se čtvercovýminábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzaladvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém území.“
„A proč zrovna střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzaliobyčejné?“
„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existujícína světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků,všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“
„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“
„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malou dceruDášu, ukázal jí fotografii čtvercové nábojnice a poprosil, aby jivyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografii a řekla:
,Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.‘
,Proč?‘ divil se Ivan Nikiforovič.
,Protože se mi to nepodaří.‘
,Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětřícelou sérii moderních raket a teď se to nepovede?‘
,Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abysodjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svéhopočítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stálenablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodařízpůsobit výbuchy.‘
Ivan Nikiforovič pochopil – Dáša nedokáže vyhodit do povětříhranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl.Začal znepokojeně chodit po pracovně a horečně přemýšlel, jakmá najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracelse k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:
,Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světěválčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné.Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovsképrostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivýproces, ale bohužel,..‘ IvanNikiforovič se podíval na Dášu sedícív křesle.Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodípo pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval.Nechápala úplně, co jsou to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.Přemýšlela o něčem jiném: ,Proč táta vzrušeně chodí po svépracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci,kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo.Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončilsvůj nezajímavý rozhovor a aby společně šli do zahrady. Mámaa Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívata Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se člověk dokáže dotknoutdaleké hvězdičky, když se dotkne kamínku nebo květiny.Kosťa vždy plní své sliby…‘
,Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu,co jsem řekl?‘ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ,Myslíš na něcojiného?‘
,Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kdena nás všechno čeká?‘
Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit upřímnějia konkrétněji. A začal:
,Dášenko, když jsi tenkrát vyhodila do povětří rakety, zrodilase myšlenka prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečenoukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraněna světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné.Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené.Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobenéspeciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tomnikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.‘
,Teď to nedokážu, tatínku.‘
,Proč? Dříve jsi dokázala, a teď ne?‘
,Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří.A když jsem si to slíbila, schopnost vyhazovat do povětříjiž nemám.‘
,Nemáš? Ale proč sis to slíbila?‘
,Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak výbuchytrhají na kousky lidská těla, jak se jich lidé lekají, jak padajía umírají stromy, a tak jsem si dala slovo…‘
,Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou…Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.‘ Ivan Nikiforovičpodal dceři fotografii čtvercové nábojnice. ,Jsou vyrobené speciálněpro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle,ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebone. Vyhoď je do povětří, dcerko, to nebude porušením slibu.Nikdo nezahyne. Naopak…‘
Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografi i čtvercovénábojnice a klidně odpověděla:,I kdybych svůj slib porušila, tyto nábojnice stejně nevybuchnou,tatínku.‘
,Ale proč?‘
,Protože ty, tatínku, moc dlouho mluvíš. Jakmile jsem vidělatyto čtvercové obludy na fotografii, ihned se mi znelíbily. Nejsouhezké. A teď…‘
,Co teď?.. Dášenko… Co?‘
,Promiň mi, tatínku, ale po tom, co jsi mi ukázal fotografii,jsi mluvil tak dlouho, že oni je za tu dobu skoro snědli.‘
,Snědli? Co snědli?‘
,Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi znelíbily, pocítilajsem to – oni se dali do pohybu a začali je velice rychle jíst.‘
,Kdo, oni?‘
,No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsoudobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A jájim říkám „po svém“, lépe: „mí malincí, miloučcí“. To se jim líbívíc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni sevždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje,je jim také dobře z radostné energie, když se člověk zlobí a ničíněco živého, hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou,pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřelia lidské tělo je nemocné.‘
,Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko,v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“,v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?‘
,Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohemrychleji, než běhají figurky ve tvém počítači…‘
,Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím,na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery.Hned.‘Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitorusvítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po nízbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavicea byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ales ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevilčlověk ve vojenské uniformě.
,Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, sám jste již všechno viděl.‘
,Jaké závěry udělala Rada?‘ zeptal se Ivan Nikiforovič.
,Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a jednají. Ochrankase pokouší vypracovat dodatečná bezpečnostní opatření pro objekt.‘
,Neříkejte mé dceři objekt.‘
,Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné.Za deset minut k vám dorazí expertní skupina předníchodborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsouna cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.‘
,K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?‘
,Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné,abyste okamžitě odstranil veškerá zobrazení technických prostředků.Zůstaňte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.‘Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statekIvana Nikoforoviče, v průběhu půldruhé hodiny mluvila s malouDášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, alepo půldruhé hodině došlo k události, jež přivedla do naprostýchrozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovalivšechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředíBezpečnostní rady. Po půldruhé hodině komunikace s malouDášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče.Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou,která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin bylyna čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určenýpočet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníkua kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapenědívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášua mlčeli.
,Oh,‘ najednou vykřikla Dáša, ,vždyť jsem úplně zapomněla.Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkamihodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu.Musím jít.‘
Dva členové ochranky zablokovali východ z pracovny.
,Na co zapomeneš, Dášenko?‘ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.
,Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka,abych pohladila a zalila její malou květinu. Vždyť bez láskyje jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.‘
,Ale vždyť květina není tvá,‘ poznamenal Ivan Nikiforovič,
,proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama?‘
,Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.‘
,Kam na návštěvu?‘
,Někam na Sibiř.‘
Ze všech stran zazněly tlumené výkřiky přítomných:
,Není jediná!‘
,Jaké schopnosti má její kamarádka?‘
,Není sama!‘
,Kolik jich je?‘
,Jak je máme najít?‘
,Musíme okamžitě přijmout opatření ohledně každého podobnéhodítěte!‘
Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedlstarší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyššíhodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně IvanaNikiforoviče. Byl předsedou Bezpečnosti rady Ruska. Všichni sek němu otočili a ztichli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedícína malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potomse pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhlruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla sevolánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaňsvou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval,potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:
,Odpusť nám, prosím, malá Bohyně.‘
,Jmenuji se Dáša,‘ odpověděla holčička.
,Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co se stane nanaší Zemi?‘
Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížilase k němu a svou dlaní opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotklase prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:
,Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil, že mi pomůžeš povídat si s liliemive Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?‘
,Ano ,‘ odpovědělKosťa.
,Tak pojďme.‘
,Pojďme.‘
Ve dveřích Dáša obešla ochranku, která se před ní rozestoupila,otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmálase na něj a s jistotou pronesla:
,A na Zemi bude… Bude dobro!‘
Po šesti hodinách šedivý předseda Bezpečnostní rady Ruskavystoupil na rozšířeném zasedání:
,Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se tanová podobá bohům. Ne ona by si měla brát příklad z nás, ale myz ní. Celá vojenská moc planety s jejími unikátními technickýmivymoženostmi se zdá být bezmocná před jednou jedinou malinkouholčičkou nové generace. A naším úkolem, naší povinnostípřed novou generací je uklidit špínu. Musíme vynaložit všechnoúsilí, abychom očistili zem od všech druhů zbraní. Naše technickéúspěchy a vynálezy, vtělené do nejmodernějších, jak se nám zdálo,unikátních vojenských komplexů, se před tváří nové generaceukázaly nepotřebným krámem. Musíme ho uklidit.‘“
Závody v odzbrojení
„Konalo se mezinárodní zasedání Rad bezpečnosti vojenskýchbloků různých států a kontinentů, během něhož se vypracovávalyplány rychlé likvidace vojenské techniky a střeliva. Vědcirůzných států si vyměňovali zkušenosti v oblasti technologielikvidace zbraní. V médiích neustále vystupovali psychologovéve snaze předejít panice mezi obyvatelstvem, jež vlastnilo různédruhy střelných zbraní. Panika vznikla, když na veřejnost proniklazpráva o ruském fenoménu. Fakta byla poněkud překroucená.Řada západních informačních zdrojů mluvila o tom, že Ruskourychleně likviduje všechno střelivo, jež se nachází na jeho území,a připravuje se v době „X“ vyhodit do povětří vojenské zásobyjiných států a zároveň zničit větší část obyvatelstva. Lidé začalivyhazovat do řek své střelné zbraně a munici, zakopávat je na pustýchmístech, protože oficiální šrotoviště je nestačila přijímat.Byly vyměřeny pokuty za nepovolenou likvidaci zbraní.Zprostředkovatelské firmy vybíraly vysoký poplatek za příjem každéhonáboje, ale to nezastavovalo lidi, jež si přáli zbavit se toho,co představovalo nebezpečí pro celé rodiny. Lidé z měst, v jejichžblízkosti byly rozmístěné vojenské základny, žádali po vládě okamžitoulikvidaci vojenských objektů. Ale vojenský průmysl, přeorientovanýna zničení zbraní, které dříve sám vyrobil, i bez tohopracoval na hranici svých možností. V tisku západních států seusilovně začaly šířit zvěsti o tom, že světu hrozí katastrofa ze stranyRuska. Že svět se nedokáže rychle zbavit nastřádaných zbraní, žemnožství podniků, jejichž úkolem je likvidace vojenského zařízenía střeliva, pracuje na hranici svých možností, ale nemohou běhemněkolika měsíců zničit to, co se produkovalo celá léta.
Ruská vláda byla obviněna z toho, že prý dávno věděla o objevenídětí s neobvyklými schopnostmi a již se dobře připravilana likvidaci smrtonosných zbraní. Jako důkaz se uváděl fakt, žese vláda Ruska zaměřila na výkup a demontáž ekologicky nespolehlivýchtováren nejen na svém území, ale i na území státůnacházejících se poblíž ruských hranic. A jestli Rusko dokáže jakoprvní očistit své území od zbraní, bude mít možnost zničit státy,jež zaostávají v závodech v odzbrojení.Úmyslně se přeháněly různé škody a následky světové katastrofy.Pro firmy, jež likvidovaly střeliva, to bylo velice výhodné,jelikož se zvyšovala cena jejich služeb. Kupříkladu člověk, kterýodevzdával náboje ze své pistole k likvidaci, musel platit 20 dolarůza každý náboj. Svévolné zakopání nebo vyhození zbraně sepovažovalo za záškodnický čin. Panika narůstala i z toho důvodu,že nikdo nemohl navrhnout účinnou ochranu před schopnostmi,jež byly odhalené u ruských dětí. Ruský prezident udělal riskantnía nepromyšlený, jak se tehdy všem zdálo, krok – rozhodl se vystoupitv přímém přenosu na všech světových programech, obklopenýdětmi s neobvyklými schopnostmi. A když byl oznámen dena čas tohoto vystoupení prezidenta Ruska, u televizních obrazovekse sešlo skoro celé obyvatelstvo planety. Den předtím se zastavilomnoho podniků, zavřely se obchody, vyprázdnily se ulice – lidéčekali na informaci z Ruska. Svým vystoupením ruský prezidentchtěl uklidnit lidi, ukázat celému světu, že rodící se generace Rusůnení nějaké krvelačné monstrum, ale dobré, obyčejné děti a žese jich není třeba bát. Aby byl přesvědčivější, požádal ruský prezidentsvé pomocníky, aby shromáždili do jeho pracovny kolemtřiceti dětí s neobvyklými schopnostmi a rozhodl se, že zůstanev pracovně s těmito dětmi sám. Všechno se stalo právě tak.“
„A copak prezident Ruska řekl světovému společenství?“
„Jestli chceš, můžeš tuto scénu vidět a slyšet sám, Vladimíre.“
„Ano, chtěl bych.“
„Dívej se.“
Prezident Ruska stál u malé tribuny vedle svého pracovníhostolu. Z obou stran na malých židličkách seděly děti různéhověku, přibližně od tří do deseti let. Na protější straně pracovnyse rozmístila skupina novinářů s televizními kamerami. Prezidentzačal mluvit:
„Vážené dámy a pánové, občané! Schválně jsem na setkánípozval děti. A jak se můžete přesvědčit, nacházím se s nimi v tétopracovně sám, bez ochranky, bez psychologů a rodičů. Tyto dětinejsou monstra, jak se je snaží prezentovat řada informačníchprostředků na Západě. Sami vidíte, že jsou to obyčejné děti.V jejich tvářích a činech nejsou přítomné příznaky agresivity.Některé jejich schopnosti považujeme za neobvyklé. Ale je tomutak ve skutečnosti? Možná že schopnosti, jež se začaly objevovatu dospívající generace, jsou pro člověka běžné. A neobyčejnými,nepřijatelnými pro lidskou existenci jsou naše výtvory. Lidskáspolečnost vytvořila systém komunikace a vojenský potenciál,který dokáže přivést planetu ke katastrofě.V průběhu staletí se vedla mírová jednání mezi státy vlastnícíminejvětší vojenský potenciál, ale závody ve zbrojení senezastavovaly. Dnes máme reálnou možnost skoncovat s tímtonekonečným ničivým procesem. Teď mají větší výhodu ty státy,na jejichž území nejsou soustředěny smrtonosné zbraně. Takovýtostav vnímáme jako nepřirozený. Ale pojďme se zamyslet, proč sev našem vědomí zakotvilo přesvědčení, že pro lidské společenstvíje přirozené vyrábět prostředky na zničení člověka, jež představujíhrozbu pro celé národy?
Nová generace změnila priority, donutila nás vydat se opačnýmsměrem – odzbrojovat. Strach, panika, horečné kroky, ježprovází tyto procesy, se ve velké míře vytváří díky překroucenýminformacím. Ruská vláda je obviňována z toho, že dávno vědělao existenci dětí s neobvyklými schopnostmi. Tato obvinění nejsouopodstatněná. Na území Ruska stále zůstává velký vojenskýpotenciál a my, stejně jako i mnohé státy, děláme všechno možnépro jeho likvidaci.Ruská vláda je obviněna z toho, že se nesnaží odhalit všechnyděti s neobvyklými schopnostmi a nepodniká nic pro jejichizolaci, čímž se rozumí násilné uspání až do úplného ukončeníprocesu odzbrojení. Ruská vláda takový krok neudělá. Děti Ruskajsou rovnoprávnými občany našeho státu. A pojďme se zamyslet,proč vzniká přání izolovat ty, kteří neuznávají zbraň, ale nikolivty, kteří ji vyrábějí?Ruská vláda činí opatření, aby zabránila náhodnému emocionálnímuvzplanutí u dětí, jež dokáží vyslat impuls a vyhoditdo povětří pro ně nepřijatelný druh zbraně.
Z programů ruských televizních kanálů byly úplně vyřazenyfilmy, v kterých se objevují vražedné zbraně. Byly zničeny hračky,jež imitují zbraň. Rodiče stále přebývají poblíž svých dětí a snažíse předejít jejich negativní reakci. Rusko…“
Prezident přerušil svou řeč. Asi pětiletý blonďatý chlapeček sezvedl ze svého místa a přiblížil se ke stojanu, na němž byla videokamera.Ze začátku si jenom prohlížel šrouby stojánku, ale kdyžse jich dotkl rukou, kameraman nechal svou kameru a polekaněustoupil za záda novinářů. Prezident se rychle přiblížil ke chlapečkovi,který polekal kameramana, vzal ho za ruku a odvedlk židličce, na níž předtím klidně seděl, a cestou říkal:
„Vydrž prosím chvilku klidně sedět, než skončím.“
Ale pokračovat v řeči se mu nepovedlo. U stolu, na němž senacházela spojovací technika, dva tří až čtyřletí chlapečci rejdilise spojovacími přístroji. Děti, jež na začátku výstupu tiše seděly,se teď rozptýlily po pracovně a dělaly každý své. Pouze trochustarší děti, a těch nebylo mnoho, seděly na svých místech a prohlíželysi novináře s televizními kamerami. Mezi nimi byla holčičkas mašličkami v copech, poznal jsem ji. Dáša, jež vyhodilado povětří současné raketové komplexy, s nedětskou inteligencía pozorně hodnotila to, co se odehrávalo kolem, pozorovala reakcinovinářů.
Lidé celého světa, kteří se shromáždili u televize, uviděli poněkudrozpačitou tvář ruského presidenta. Přejel pohledem dětirozptýlené po pracovně. Uviděl dva chlapečky, kteří si hráli sezařízením vládního spojení, podíval se na dveře, za kterými senacházeli jeho pomocníci a rodiče pozvaných dětí, ale nikoho sina pomoc nepřivolal. Prezident se omluvil za přerušený proslov,rychle se přiblížil k dvěma chlapečkům, kteří již stahovali ze stolujeden z přístrojů, a chytl je do podpaží se slovy:
„Vždyť to nejsou hračky.“
Jeden z chlapců, jenž se octl v prezidentově podpaží, uvidělsvého kamaráda, visícího na druhé straně a zvonivě se zasmál.Druhý chlapeček šikovným pohybem škubl prezidentovou kravatoua pronesl:
„Hračky!“
„Tohle si myslíš ty, ale to nejsou hračky.“
„Hračky,“ vesele zopakoval usmívající se chlapeček.
Prezident uviděl, jak se k zařízení přiblížilo ještě několik dětí,přilákaných míháním barevných světel a zvuky, a začalo se dotýkat sluchátek. Tehdy postavil na podlahu dva neposedy, rychle sepřiblížil ke stolu, zmáčkl nějaké tlačítko a řekl:
„Okamžitě vypněte veškeré spojení v mé pracovně.“
Potom rychle rozložil na svém stole čisté listy papíru. Na každýpoložil tužku nebo propisku a pronesl k dětem shromážděnýmkolem:
„Tady máte. Můžete si kreslit, co je libo. Až to nakreslíte,společně se podíváme, komu se to lépe povedlo.“
Děti obklopily stůl, začaly si brát papír, tužky a propisky. Těm,co byly menší a nemohly dosáhnout na stůl, začal prezident podávatžidle a usazovat je, nebo je stavět na malé židličky. Když seujistil, že se mu povedlo zaujmout děti kreslením, opět šel ke svétribuně, usmál se na diváky, nadechl se, odhodlaný pokračovatv řeči, ale opět se mu to nepovedlo. Přiblížil se k němu malýchlapeček a začal ho tahat za kalhoty.
„Co se děje? Co potřebuješ?“
„Číí…“ řekl chlapeček.
„Co?“
„Číí…“
„Číí, číí. Nejspíš chceš na toaletu?“ a prezident se opět podívalna dveře pracovny.
Dveře se otevřely a hned dva asistenti nebo příslušníci ochrankyprezidenta rychle namířili k němu. Jeden z mužů s přísnoua trochu napjatou tváří se naklonil a vzal chlapečka za ruku. Aledítě nepouštělo nohavice prezidentových kalhot, šikovně vytrhlosvou ručku z ruky přísného muže, jenž ho odváděl z pracovny,a udělalo protestní gesto k dalším mužům, kteří se přiblížili.
Muži, kteří vešli, znejistěli. Chlapeček opět zvedl hlavičku, dívalse zezdola na prezidenta, opět ho zatahal za nohavice a řekl:
„Číí…“ a trochu si přisedl.
„To tvé „číí“ je teď nevhodné. A k tomu si ještě vybíráš,“ řeklprezident, rychle vzal chlapečka do náruče, omluvil se novinářům,namířil k východu a dodal: „Hned jsme zpátky.“
Obrazovky sta milionů televizí ukazovaly různé záběry dětí,jež si mezi sebou povídaly, hrály si a kreslily. Nejčastěji ukazovalyprezidentovu tribunu, která byla prázdná. A tehdy se ze svéhomísta zvedla malá Dáša. Vzala si židli, přitáhla ji k prezidentovětribuně, vyšplhala na ni, podívala se na novináře, do objektivůkamer, které na ni mířily, upravila mašle ve svých copech a promluvila:
„Jmenuji se Dáša. A náš pan prezident je hodný. Ihned sevrátí. Přijde a všechno vám poví. Má menší trému. Ale dokáževám povědět, jak bude dobře úplně všude na zemi. A že se násnemá nikdo bát. Můj bráška Kosťa vyprávěl, jak se teď všichni bojídětí, protože jsem vyhodila do povětří velké, nové rakety. Ale jájsem je nechtěla jen tak ničit, pouze jsem chtěla, aby táta od násneodjížděl na dlouho a aby tolik nemyslel na ty rakety. A aby sena ně nedíval. Raději ať se dívá na mámu. Vždyť je lepší než všechnyrakety dohromady. A také se raduje, když se táta na ni díváa povídá si s ní. A když na dlouho odjíždí nebo se dívá na rakety,maminka je smutná. Ale já nechci, aby máma byla smutná. Kosťa,můj bráška, je velice chytrý a rozvážný, řekl mi, že jsem polekalamnoho lidí. Víc už vyhazovat do povětří nebudu. To vůbec nenízajímavé. Existují jiné velmi důležité a zajímavé činnosti. Přinášíradost všem. A rakety si rozmontujete sami. Rozmontujete, abyje nikdo nikdy nevyhazoval do povětří. A nás se nebojte, prosím.Přijeďte k nám na návštěvu. Všichni přijeďte. Dáme vámvšem napít živé vody. Máma mi vyprávěla, jak u nás lidé žili dřív.Dělali, dělali svou práci, stavěli různé továrny a závody a tak setím zaujali, že naráz nebylo živé vody. Voda se udělala špinavá.A prodávala se pouze v lahvích v obchodech. Ale voda v lahvích jemrtvá, udušená a lidé začali být nemocní. Tak bylo dříve a já jsemsi nemohla nijak představit, jak je to možné, aby lidé zašpinilivodu, kterou právě sami pijí. Ale táta říkal, že i teď jsou na zemicelé státy, v nichž není živá, čistá voda, a lidé v těchto státechumírají na mučivé nemoci. A že v těchto zemích nejsou chutnájablka ani jiné plody, protože všechno živé je nemocné a člověk,který jí nemocné, se trápí.Přijeďte k nám všichni, všichni přijeďte. A my vás pohostímezdravými jablky, rajčaty, hruškami a dalšími plody. Vy je ochutnáte,a když se vrátíte domů, tak si řeknete – není třeba dělatšpínu, je lepší žít v čistotě. Potom, až u vás také všechno budečisté, přijedeme k vám na návštěvu s dárky.“
Prezident, jenž se vrátil s chlapečkem v náručí, stál u dveřía poslouchal, jak mluvila Dáša. A když skončila, přiblížil se k tribuněa dodal, přitom nepouštěl chlapečka, který se pohodlněuvelebil v jeho náručí:
„Ano, samozřejmě… Přijeďte, opravdu, u nás je možné sitrochu vylepšit zdraví. Ale to není hlavní. Důležitější je, abychomvšichni pochopili sebe a své předurčení. Je třeba to pochopit, abychomnebyli odstranění z lůna Země jako nějaké smetí. Všichnispolečně máme po sobě uklidit tu špínu, kterou jsme nahromadili.Děkuji všem za pozornost.“
Obraz prezidentovy pracovny zmizel. A Anastasiin hlas pokračoval:
„Těžko říci, co zapůsobilo na lidi, kteří poslouchali přímýpřenos z Ruska, proslov prezidenta nebo malé Dáši. Ale lidé jižnechtěli věřit šířící se zvěsti o agresivitě Ruska. Lidé chtěli žít a žítšťastně, uvěřili, že je to možné. Po přímém přenosu z Kremlu semnohokrát zvýšil počet lidí, kteří si přáli navštívit Rusko a nějakýčas tam žít. Po návratu z Ruska již nemohli žít dřívějším životem.V každém se začínalo probouzet uvědomění, jako první slunečnípaprsek za úsvitu.“
Věda a pavěda
„Anastasie, ale jak Rusové dokázali přijímat tak velký počethostů? Zřejmě to bylo pro ně náročné. Umím si to představit:žiješ s rodinou na svém statku a zpoza plotu na tebe každou chvíliciví dav zevlounů.“
„Turisté a cizinci, kteří přijeli do Ruska na léčení, byli ubytovánive městech v uvolněných bytech. Produkty se dodávalyze statků a turisté se tam nevozili. Pouze někteří jedinci měli tumožnost navštívit trvalé bydliště nových Rusů. Psychologové stálevarovali hospodáře statků, že jejich pohostinnost vyvolává u návštěvníků,obzvlášť ze států, jež se dříve považovaly za vysoce vyvinuté,psychickou skleslost. Odpovídalo to skutečnosti. Přibližněčtyřicet procent cizinců, kteří navštívili osady, po návratu domůupadalo do depresivního stavu, jenž hraničil se sebevraždou.“
„Jakpak? Proč? Vždyť jsi říkala, Anastasie, že v osadách jevšechno překrásné, okolní krajina, strava a vzájemné porozuměnív rodinách.“
„Je to pravda, avšak pro mnohé cizí hosty bylo to, co viděli,příliš překrásné. Představ si, Vladimíre, staršího člověka, jenžvětší část svého života prožil ve velkém městě. Člověka, jenž sesnažil za každou cenu vydělat co nejvíc peněz, a tím být, jak si tomyslel, ne horší než ostatní. Výměnou za peníze dostal ubytování,oblečení, auto a stravu. A tak sedí člověk v zařízeném bytě, v garážistojí auto, v ledničce – jídlo.“
„No, představil jsem si to, všechno má v pořádku a co dál?“
„No právě, co dál? Zkus na to odpovědět sám, Vladimíre.“
„Dál… Možná, že si tento člověk někam zajede, možná koupínový nábytek nebo auto.“
„A potom?“
„Potom? Nevím, co potom?“
„Potom tento člověk zemře. Zemře navždy, nebo na milionypozemských let. Jeho druhé Já, jeho Duše, nebude moci opětzískat pozemskou úroveň bytí. Nebude moci proto, že za celý svůjživot na zemi nestvořil nic dobrého. Intuitivně to každý chápe,právě proto je smrt pro lidi hrozivá. Pokud se většina lidí snažío totéž a žije stejným způsobem, ostatní si myslí, že je třeba žítpouze tak, jako všichni. Ale najednou člověk uviděl úplně jinýživot na zemi. Uviděl pozemský ráj, Prostor lásky, výtvor lidskéruky podle božského obrazu a svůj život považuje za promarněnýa prožitý v pekle. Takový člověk umírá v mukách a jeho mukatrvají miliony let.“
„A proč po zhlédnutí nového způsobu života Rusů neupadlido deprese všichni lidé?“
„Ostatní intuitivně chápali, že dokonce i ve stáří, jakmilezačnou slábnoucí rukou tvořit na zemi Prostor lásky, Stvořitelprodlouží jejich život. A staří lidé se narovnali, ozářili svou tvářúsměvem a šli na pomoc mladým.“
„Ale přece, Anastasie, nevypadá to moc dobře, že se turisté,kteří přijeli do Ruska zdaleka, nemohli alespoň projít uličkamiosad nových Rusů, nadýchat se čistého vzduchu.“
„Turisté žijící ve městech měli také možnost pocítit svěží dechzemě, napít se životadárné vody. Města byla ovanuta větříkem,který přinášel ze statků, jež se utápěly v zeleni, čistotu, étery a pyl.A turisté pozorovali tyto rajské oázy z uctivé vzdálenosti, kdyžvyjížděli na exkurze, a snažili se neobtěžovat rodiny, které v nichžily. Podívej se, jak to všechno probíhalo.“
A opět vznikl nový obraz budoucna. Uviděl jsem silnici, kteráspojovala města Vladimir a Suzdal, jež byly třicet kilometrůod sebe. Dříve jsem jezdíval touto silnicí. Tehdy na ní člověkzřídka potkal autobusy s turisty, kteří si přáli podívat se na suzdalskéstarodávné chrámy a kláštery. Většinou byla silnice zaplněnaosobními auty s místními značkami. Ale teď to bylo jiné. Po dvojnásobněrozšířené silnici se pohybovaly krásné autobusy. Zřejměelektrické: neviděl jsem žádné výfuky, neslyšel jsem zvuk motorů,pouze svištění pneumatik. V elektromobilech seděly skupiny turistůrůzných národností. Mnozí si prohlíželi okolí dalekohledem.Přibližně kilometr od cesty, za špičkami různých stromů serýsovaly střechy rodinných domů. Tam, za rovným živým plotem,se nacházely rodové statky Rusů. Z obou stran sil nice, v intervalupřibližně dvou kilometrů, se tyčily krásné dvoupatrové obchodya jídelny. Před nimi – menší asfaltovaná plocha, na níž se zastavovalyelektromobily, pokud byla volná. Z elektromobilů vycházeladalší skupina turistů a každý se snažil získat do zásoby neboochutnat na místě to, co se prodávalo.Všechny obchody a kavárny se zásobovaly produkty vypěstovanýmina statcích. Také byly v obchodech vyšívané ruské košile,ručníky, výrobky ze dřeva a mnoho dalších věcí, vyrobených řemeslníky.
Anastasia vysvětlila, že lidé ochotně kupují tyto výrobkyproto, že vědí: košile, vyšitá dobrýma rukama šťastné ženy, jenepoměrně cennější než vyrobená na běžícím pásu.Kdybychom se dívali seshora na to, co bylo za viditelnýmlesním pásmem, uviděli bychom stinné aleje a statky lemovanézelenou ohradou. Lesní pásmo obklopovalo osadu, v které se nacházelopřibližně devadesát usedlostí. Potom – pole, za kilometr– opět osada, obklopená lesním pásmem, a tak to pokračovalona vzdálenost třiceti kilometrů. Pozemky stejné svou velikostí sesobě vůbec nepodobaly. Na jedněch převažovaly sadové kultury,na druhých – stromy z volné přírody, urostlé borovice, košatécedry, duby a břízy.Na každém statku byl rybníček nebo bazén. Domy, obklopenékvětinovými záhony, byly také různé: velké dvoupatrovévily a malé jednopatrové. Byly postaveny v různém stylu: jednys plochou střechou, jiné zas špičaté. A několik domků bylo bílýchjako chatky ukrajinské vísky. V ulicích, jež rozdělovaly pozemkya působily jako aleje, jsem neviděl žádná auta. I na hospodářstvíchjsem nezpozoroval žádné zvláštní oživení nebo práci. Měl jsemdojem, že všechnu tu neobyčejnou krásu vytváří někdo seshoraa že lidé si pouze vychutnávají výsledek toho procesu. Uprostředkaždé osady byly velké, krásné dvoupatrové budovy, vedle nichž sehbitě pohybovaly děti. Tedy uprostřed osad jsou vystavěny školya kluby.
Řekl jsem Anastasii:
„Uprostřed osady, kde je škola a klub, je ještě vidět nějakýživot, ale na statcích je zřejmě nuda. Jestli jejich majitelé dokázalirozmístit porost tak, že není třeba hnojit půdu, zápasit s plevelema škůdci, jaká práce jim zbývá? Přece si myslím, že pro člověka jeradostnější intenzivní práce, tvořit, objevovat něco nového a tadynic takového není.“
„Vladimíre, tady na těchto překrásných statcích se lidé věnujíprávě tomu, co jsi vyjmenoval, a jejich činy jsou významné. Totovyžaduje značně větší intelekt, promyšlenost a nadšení, než majíumělci a vynálezci světa, na nějž jsi zvyklý.“
„No, když jsou všichni umělci a vynálezci, tak kdepak jsouplody jejich práce?“
„Vladimíre, myslíš si, že umělec je ten člověk, který vzal do rukouštětec a namaloval na plátně překrásnou krajinu?“
„Samozřejmě že ano. Lidé se budou dívat na jeho obraz a jestlise jim zalíbí, tak si ho koupí nebo dají do galerie.“
„Ale proč v tom případě nepovažuješ za umělce člověka, jenžmísto plátna vzal hektar půdy a stvořil na něm stejně překrásnoukrajinu nebo ještě lepší? Vždyť proto, aby se dalo stvořit překrásnéz živého materiálu, se od stvořitele vyžaduje nejen uměleckápředstavivost a vkus, ale také znalost vlastností mnoha živýchmateriálů. Jak v prvním, tak i v druhém případě výtvor je předurčenk tomu, aby vyvolával v lidech pozitivní emoce, těšil oko.Ale na rozdíl od obrazu na plátně, živý obraz má více funkcí.Očisťuje vzduch, produkuje pro člověka blahodárné étery, živíjeho tělo. Živý obraz mění odstíny svých barev a lze ho nekonečnězdokonalovat. Neviditelnými nitěmi je spojen s vesmírem. Jenesrovnatelně významnější než ten ztvárněný na plátně, tudíž jevětší i umělec, jenž ho stvořil.“
„Ano, samozřejmě, je těžké s tím nesouhlasit. Ale proč myslíš,že majitelé těchto statků jsou také vynálezci, vědci? Copak majíaspoň nějaký vztah k vědě?“
„Ano, mají.“
„Jakýpak, například?“
„Například ty, Vladimíre, myslíš si, že člověk, jenž se zabývášlechtěním rostlin, genovým inženýrstvím, je vědec?“
„Samozřejmě. Všichni považují tyto lidi za vědce, pracujíve vědecko-výzkumných ústavech. Pěstují nové druhy ovocea zeleniny, no a také jiných rostlin.“
„Ano, samozřejmě, pěstují, ale vždyť důležitý je výsledek jejichčinnosti, jeho význam.“
„Jsou i výsledky – existují teď vyšlechtěné druhy mrazuvzdornéa dlouho skladovatelné zeleniny, brambor, které nepožírá mandelinka.Ve vysoce vyvinutých státech dokonce z buňky vypěstovaliživého tvora, teď se chystají pěstovat orgány pro transplantacinemocnému člověku, například ledviny.“
„Ano, je to tak. Ale popřemýšlej, Vladimíre, proč se v těchtostátech objevují stále nové a nové nemoci? Proč jsou na prvnímmístě v nádorových onemocněních? Proč potřebují stále většímnožství léčiv? Proč stále větší počet lidí trpí neplodností?“
„Proč?“
„Protože mnozí lidé, kterým říkáš vědci, vůbec nejsou rozumnébytosti. Jejich lidská podstata je paralyzovaná a v jejichpodobě pouze vystupují síly ničení. Popřemýšlej sám, Vladimíre,tito, jakoby vědci, začali pozměňovat rostliny existující v přírodě,a tedy i jejich plody. Začali pozměňovat a při tom nestanovilipředurčení plodů. Ale vždyť v přírodě a ve vesmíru je všechnov těsné součinnosti. Jestli například ve tvém autě mechanik odstranínebo vymění nějakou součástku, řekněme filtr, auto ještěnějakou dobu pojede, ale co se vbrzku stane?“
„Vyřadí to celý palivový systém, zastaví se motor.“
„Takže každá součást auta plní svou funkci a dříve, než se jídotkneme, je třeba stanovit její předurčení.“
„Samozřejmě! Na to ani není třeba být mechanikem.“
„Ale vždyť příroda je také dokonalý mechanizmus a zatím nikýmúplně nepoznaný. Každá součást tohoto velkého živého mechanizmumá své předurčení, je v těsné vzájemné souvislosti s celýmvesmírem a změna vlastností nebo odstranění jedné součástirozhodně zapůsobí na funkci celého přírodního mechanizmu.Příroda má řadu obranných funkcí. Ze začátku bude signalizovatnepřípustné činy. Jestli toto nepomůže, příroda bude muset zničitšpatného mechanika. Plody člověk konzumuje, a když začínápožívat mutované plody, sám se postupně proměňuje v mutanta.Při konzumaci modifikovaných produktů je taková změna nevyhnutelná.To se již děje. Slábne imunitní systém člověka, rozuma city. Člověk začíná ztrácet schopnosti vlastní pouze jemu, proměňujese v lehce ovladatelného biorobota, ztrácí svou nezávislost.Vznik nových nemocí to potvrzuje, je to signál, že podobné lidskéchování je nepřípustné.“
„Dejme tomu, že máš pravdu. Mně se tyto rostlinné hybridytaké nelíbí. Ze začátku se jim dělala reklama, teď ale vlády mnohastátů začaly vydávat nařízení, aby se v obchodech produkty, jež bylyvypěstované pomocí genového inženýrství, označovaly pomocí speciálníchetiket. V našem státě bylo také vydáno podobné nařízení.A mnozí lidé se snaží nekupovat modifikované produkty. Ale říkáse, že se jich úplně zbavit zatím nemůžeme, protože se jich rozmnožilopříliš mnoho a pravých produktů je málo a také jsou dražší.“
„Tak vidíš, to ničivé síly dokázaly udělat lidské společenstvíekonomicky závislým. Povedlo se jim vsugerovat lidem myšlenku:,Jestli nebudete jíst naše produkty – zemřete hlady.‘ Ale není tomutak, Vladimíre. Člověk zahyne, právě když je bude jíst.“
„Je to možné, Anastasie, ale všichni nezahynou. Mnozí jižo tom ví a mutanty nejí.“
„Jakpak je například ty, Vladimíre, rozpoznáš?“
„Nekupuji cizí zeleninu. Mnohem chutnější je to, co prodávána trhu místní obyvatelstvo ze svých soukromých hospodářství.“
„A kde berou semena?“
„Jak to, kde berou? Kupují je. Teď mnoho firem obchoduje sesemeny. Prodávají je v krásných barevných obalech.“
„Takže lidé kupují semena podle informace na obalu? Nevědíabsolutně přesně, do jaké míry vnitřek obalu odpovídá informacio něm.“
„Chceš říct, že semena mohou být také mutovaná?“
„Ano. Kupříkladu dnes na zemi zůstalo pouze devět jabloní,jež dávají původní plody. Jablko je pro člověka jeden z nejzdravějšícha nejchutnějších Božích výtvorů. Ale jako jedno z prvníchse podrobilo mutaci. Už ve Starém zákoně můžeme najít varování,že by se člověk neměl uchylovat ke křížení. Ale lidé nedbalitohoto varování a jako důsledek nejsou jablka. To, co teď vidíšv zahradách nebo obchodech, neodpovídá Božímu plodu. Těm,kteří ničí, boří původnost Božích výtvorů, říkáš vědci. Ale jaklze nazvat ty, kteří obnovují funkce všech součástí přírodníhomechanizmu?“
„Také vědci, ale zřejmě kvalifikovanější, znalejší.“
„Ruské rodiny žijící na statcích, které teď vidíš, právě obnovujíto, co bylo narušeno.“
„A odkud mají větší znalosti, než věda z oboru šlechtitelství,genetiky?“
„Tyto znalosti existují v každém člověku od prvopočátku. Cíl,úmysly, promyšlenost svého předurčení jim dávají možnost seotevřít.“
„To je ale, zdá se, že lidé, kteří žijí na statcích, jsou výtvarnícia vědci. A kdopak jsme v tom případě my – lidé žijící na planetědnes?“
„Na tuto otázku může každý odpovědět sám, jestli dokážeaspoň na devět dnů osvobodit svou mysl.“
Zdroj: https://www.anastasia.cz/kdo-vlastne-jsme-5-dil