Přepadení
K táboru se blížil vrtulník. Všichni jsme se mlčky dívali, jak se snášel. Lidé, kteří vyšli z vrtulníku, se přiblížili k naší skupině. Piloti se také podívali na Anastasii. Skupina zdravých, ozbrojených mužů se mlčky dívala na osamělou ženu v starém svetříku stojící před nimi a všem bylo jasné – tato žena musí být zajata.
Otázkou bylo jen, jak tento únos provést dle možností slušně. Po dlouhé pauze promluvil Boris Moisejevič a všechno vyložil na rovinu:
,Anastasie, máte pro vědu určitý význam. Bylo již rozhodnuto o vašem stěhování. Je to nutné i pro vaše dobro. Jestliže to kvůli nepochopení situace odmítnete udělat dobrovolně, budeme nuceni vás dopravit silou. Samozřejmě budete chtít, aby vaše dítě bylo s vámi i na novém místě. Ukažte na mapě svůj palouk a vrtulník přiveze vaše dítě. Později můžeme odchytit i některá zvířata a přestěhovat je k vám do nového bydliště. Opakuji, to všechno je nutné pro vaše dobro, dobro vašeho syna a ostatních lidí. Vždyť chcete být prospěšná lidem?‘
,Ano,‘ s klidem v hlase odpověděla Anastasia a hned přidala, ,jsem připravena se s lidmi podělit o vše, co vím, pokud je to bude zajímat, ale se všemi lidmi. Věda není vlastnictvím celé společnosti. Její úspěchy ze začátku využívají lokální skupiny a často v zištném osobním zájmu. Většina dostává pouze to, co lokální skupiny považují za vhodné zveřejnit. Třeba vy, koho představujete? Copak nejste uzavřená skupina? Nemohu s vámi odjet. Musím vychovat člověka, svého syna. V plné míře je to možné udělat tam, kde je vytvořený Prostor lásky. Tento prostor byl utvářen a zdokonalován mými vzdálenými a blízkými rodiči, je zatím malý, ale právě přes něj jsem spojená se vším, co existuje ve vesmíru. Každý člověk by měl vytvořit kolem sebe svůj Prostor lásky, darovat jej svému dítěti.
Nelze trestuhodně rodit děti, aniž bychom pro ně připravili takový prostor. Každý člověk by měl vytvořit kolem sebe malý Prostor lásky. A když to pochopí a udělá každý, pak celá Země se stane zářícím bodem lásky ve vesmíru. Tak to chtěl On a v tom je předurčení člověka. Neboť pouze člověk dokáže vytvořit něco podobného.‘
Dva silní muži z ochranky obešli Anastasii zezadu. Není známo, na čí povel jednali, zda na povel velitele ochranky, nebo to všechno bylo naplánováno dřív. Podívali se na sebe a současně chytili Anastasii za ruce. Provedli to profesionálně, ale také s určitým strachem. Pevně ji drželi za ruce, jako chyceného ptáka za roztažená křídla. Robustní, nakrátko ostříhaný velitel ochranky vyšel dopředu a postavil se vedle Borise Moijsejeviče. Na Anastasiině tváři nebyl strach. Ale už se na nás nedívala. Lehce sklonila hlavu k zemi, její oči byly sklopené, skrývaly pohled. Promluvila, aniž by zvedla pohled, ale stále klidně a laskavým hlasem.
,Nepoužívejte, prosím, násilí, je to nebezpečné.‘
,Pro koho?‘ chraptivým hlasem se zeptal velitel ochranky.
,Pro vás. I já se budu cítit nepříjemně.‘ Boris Moisejevič, ve snaze zakrýt strach nebo nervozitu, se zeptal:
,Můžete využít schopnosti, které nejsou vlastní člověku, a způsobit nám fyzickou bolest?‘
,Jsem člověk. Člověk, jako všichni lidé. Ale začínám se zneklidňovat. Vzrušení může způsobit nechtěné následky.‘
,Co, například?‘
,Hmota… buňka… atomy… atomové jádro… chaoticky se pohybující částečky jádra. Víte o nich. Když si je jasně a přesně představíte, uvidíte, prostudujete, ve své představě vyvedete z jádra alespoň jednu chaoticky pohybující se částečku, hmota se začne…‘
Anastasia otočila hlavu stranou, trochu nadzvedla řasy a zaměřila pohled na kámen, ležící na zemi. Kámen se začal rozpadat na jednotlivé částečky a proměnil se v hromádku písku. Pak se podívala na velitele ochranky, přimhouřeně zaostřila pohled.
Z okraje levého ucha velitele ochranky začala vycházet pára. Ušní chrupavka pomalu, milimetr za milimetrem mizela a najednou mladý muž, stojící vedle něj, s tváří zbledlou strachem vyndal pistoli. Udělal to automaticky, profesionálně, bez přemýšlení. Rychle namířil pistoli na Anastasii a vystřelil do ní celý zásobník.
Zřejmě v tento okamžik myšlenky každého z nás letěly velmi rychle a stalo se něco, co již známe z případů, které se přihodily vojákům v době války. Když v extrémních podmínkách viděli mířící střelu nebo kulku. I když letí svou obvyklou rychlostí, díky zrychlení mysli a vnímání se zdá, že letí pomalu. Viděl jsem jak směrem k Anastasii jedna za druhou letěly kulky, vystřelené z pistole zbledlého člena ochranky. První, která letěla do hlavy, zasáhla spánek. Následující k ní nedolétly, ještě při letu se rozpadly na prach, jako ten kámen, na nějž se před chvílí dívala Anastasia.
Všichni jsme stáli jakoby v nějakém strnutí a dívali jsme se, jak zpod šátku na Anastasiině tváři pomalu stékal krvavý potůček. Ochranka, která držela Anastasii za ruce, se od ní při střelbě odklonila, ale její ruce muži nepustili. Křečovitě se jí chytili a táhli ji za ruce do různých stran. A najednou se po zemi kolem nás začalo šířit modravé záření. Vycházelo odněkud seshora a sílilo. Blahodárně nás okouzlovalo, nedávalo nám možnost se hýbat ani mluvit. V naprostém tichu zazněla Anastasiina slova: ,Pusťte, prosím, mé ruce. Mohu to nestihnout. Prosím, pusťte.‘ Ale, muži, jako by strnuli, jí stále křečovitě svírali ruce. Teď chápu, proč zvedala nahoru ruku v typickém gestu, když komunikovala s tebou. Tímto dávala najevo někomu nahoře, že je v pořádku a nepotřebuje pomoc. Ale tentokrát jí nebylo umožněno zvednout ruku… Modravé záření stále sílilo, pak něco jako by zajiskřilo a najednou jsme ji uviděli. Uviděli jsme, jak nad námi visela ohnivá koule, pulzující modrým světlem. Podobala se kulovému blesku. A uvnitř ní jiskřilo, proplétalo se množství blesků nebo výbojů. Občas prorážely modrý obal a dotýkaly se vrcholů stromů, stojících daleko od nás, květin u našich nohou, ale žádné škody jim neudělaly. Jeden z tenoučkých paprsků se na okamžik dotkl závalu z kamenů a spadlého stromu v potoce.
Zával se hned proměnil v mráček a zmizel. Zřejmě paprsky, které prorážely modrý povrch ohnivé koule, měly ohromnou sílu neznámé energie. Byla řízená nějakým rozumem. Cítili jsme vedle sebe přítomnost rozumné bytosti, disponující nepředstavitelnou silou. Ale nejvíce neuvěřitelnými a nepřirozenými v dané situaci byly naše pocity, způsobené její přítomností. Nebyl to ani strach, ani napětí, naopak… Jen si to představ, v takové situaci jsme pocítili klid a slast, jako by se vedle nás objevilo něco nám blízkého a milého. Modrá pulzující koule se vznášela nad námi a jako by zkoumala a hodnotila situaci. Najednou opsala ve vzduchu kruh a spustila se k Anastasiiným nohám. Modré záření zesílilo a jako blahodárná malátnost nás uvolňovalo. Nechtělo se nám hýbat, cokoliv poslouchat, ani mluvit. Hned několik ohnivých blesků prorazilo modrý povrch, vrhlo se k Anastasii a začalo se lehce dotýkat, jakoby hladit, prsty jejích bosých nohou. Anastasia se vyprostila ze zajetí omámených ochránců a natáhla ruce ke kouli.
Ta se v mžiku ocitla u jejího obličeje a ohnivé blesky, které před našima očima drtily kameny závalu v potoce na prach, se začaly dotýkat jejích rukou a vůbec jim neubližovaly. Anastasia začala mluvit s koulí. Její slova jsme neslyšeli, ale podle gest jejích rukou a výrazu v tváři jsme pochopili, že se jí pokoušela něco vysvětlit a dokázat, o něčem ji přesvědčit a že se to nedařilo. Koule neodpovídala, ale stejně bylo jasné, že s ní nesouhlasí. Pochopili jsme to podle toho, že Anastasia pokračovala v přesvědčování se stále větším rozechvěním. Zřejmě vzrušením její tváře zčervenaly, nepřestávala mluvit a sundala si šátek. Prameny zlatožlutých vlasů spadly na Anastasiina ramena, přikryly již zaschlou krev na její tváři. Viděli jsme, jak jsou překrásné a dokonalé rysy jejího obličeje. Jako ohnivá kometa obletěla koule několikrát kolem Anastasie a opět znehybněla u jejího obličeje. Tisíce tenkých blesků se vrhly k zlatavým vlasům, pečlivě se dotýkaly každého vlásku zvlášť, jemně je zvedaly a jako by hladily.
Jeden z paprsků nadzvedl celý pramen vlasů a odhalil ránu na Anastasiině spánku, způsobenou výstřelem. Druhý začal pomalu klouzat po stopě zaschlé krve. Ne slovy, ale pohyby ohnivých paprsků koulejako by jí připomínala to, co se odehrálo a nesouhlasila s jejími důvody. Stáhla do sebe všechny své paprsky, Anastasia sklonila hlavu a ztichla. Koule ještě jednou obletěla kolem Anastasie a vzlétla do výše. Modravé záření zesláblo, vraceli jsme se do původního stavu. A když všechno bylo skoro jako předtím, modré světlo začalo ustupovat před nahnědlou lehkou mlhou zvedající se ze země. Zaplňovala všechno kolem, pouze Anastasia zůstávala v malém modrém kruhu. A když nás nahnědlá mlha úplně zahalila, poznali jsme, co je to peklo.
Peklo
Obrázky z biblických publikací, které znázorňují mučení hříšníků na pánvích, a nejděsivější náměty s nestvůrami z videofilmů jsou naivní dětskou pohádkou ve srovnání s tím, co jsme zažili. Za celou svou existenci si lidstvo nedokázalo představit nebo vymyslet něco podobného. Ve všech biblických námětech, hororech se lidská fantazie omezuje na nejrozmanitější způsoby mučení těla. Ale to je nic ve srovnání se skutečným peklem.“
„Co může být strašnější než vytříbená mučení těla? Jaké se vám zjevilo peklo?“
„Když modravé záření zesláblo natolik, že se nahnědlá mlha mohla zvednout a zahalit nás od hlavy až k patě, byli jsme rozděleni na dvě části.“
„Na jaké části?“
„Představ si… Najednou jsem se skládal ze dvou součástí.
První – mé tělo, potažené průhlednou kůží, přes kterou bylo vidět všechny vnitřní orgány, srdce, žaludek, střeva, krev kolující v žilách a další. Druhá část – neviditelná – se skládala z citů, emocí, rozumu, přání, pocitu bolesti, zkrátka ze všeho, co je v člověku neviditelného.“
„A jaký je v tom rozdíl, jsou-li tyto části dohromady nebo zvlášť, když jsi to stejně ty? Co tak strašného se vám přihodilo, když nepočítám průhlednou kůži?“
„Rozdíl byl neuvěřitelně velký. Spočíval v tom, že naše těla začala konat samostatně, nezávisle na rozumu, vůli, dychtění, přání.
Mohli jsme pozorovat naše těla zpovzdáli, přitom city, pocity bolesti zůstávaly uvnitř nás, neviditelných. Ale o možnost působit na své tělo jsme byli připraveni.“
„Jako když je člověk velmi opilý?“
„Opilí se zpovzdáli nevidí, alespoň v okamžiku opilosti, ale my jsme všechno viděli a cítili. Měli jsme neuvěřitelně jasné vědomí.
Viděl jsem, jak je překrásná tráva, květiny, řeka. Slyšel jsem, jak zpívají ptáci a zurčí potůček, cítil jsem čistotu vzduchu a teplo slunečních paprsků. Ale těla… Průhledná těla všech členů naší skupiny najednou houfem běžela do zátoky v potoce. Zátoka se podobala malému jezírku, voda byla čistá a průzračná. Na dně písek, krásné kamínky, drobné rybičky, plovoucí v čisté vodě. Naše těla běžela k překrásnému malému jezírku a začala se v něm šplouchat.
Pak do něj močila a kálela. Voda se zakalila a znečistila a těla ji pila. Viděl jsem, jak střevy mého těla do žaludku teče špinavá, smradlavá tekutina. Zmocnily se mě pocity zvracení a nechuti.
A najednou se u vodojemu pod stromem objevila nahá těla dvou žen. Jejich kůže byla průhledná stejně jako naše. Ženská těla si lehla na trávu pod stromem, hověla si a protahovala se na sluníčku. Tělo velitele ochranky a mé přiběhlo k ženám. Mé tělo laskalo ženské, získávalo od něj vzájemnou lásku a vstoupilo s ním do pohlavního styku. Tělo velitele ochranky žena odmítla, a tak se ji snažil znásilnit. Přiběhlo k nám tělo jednoho muže z ochranky, uhodilo mě kamenem do zad, pak do hlavy. Bilo mé tělo, jenže ne ono, ale já, neviditelný, jsem cítil nesnesitelnou bolest.
Pak ten muž stáhl za nohy mé tělo z ženského a začal ji sám znásilňovat. Naše těla rychle stárla a chřadla. Vše probíhalo velice rychle. Před chvílí znásilněná žena otěhotněla, skrz průhlednou kůži bylo vidět, jak v jejím břiše vzniká a zvětšuje se plod. Tělo vědce, Borise Moisejeviče, se přiblížilo k těhotné ženě, nějakou dobu přes průhlednou pokožku pozorně prohlíželo rostoucí plod, pak najednou strčilo svou ruku do pochvy ženy a začalo z ní vytrhávat zárodek. Mezitím tělo Stanislava rychle snášelo kamínky na jednu hromádku, zběsile lámalo menší stromy a ze všeho, co popadlo, stavělo něco, co se podobalo domku. Mé tělo mu začalo pomáhat. Když byl domek skoro hotový, mé tělo z něj začalo Stanislava vyhánět, kladl mi odpor a naše těla se začala rvát. Když bil mé tělo do nohou a hlavy, bolest jsem prožíval já, ten neviditelný.
Svou rvačkou jsme upoutali pozornost ostatních těl a ta nás oba vyhnala z domku, pak se kvůli němu sama začala bít. Mé tělo velice zchřadlo a před mýma očima se začalo rozkládat, už se nemohlo pohybovat, leželo pod keřem a vydávalo ze sebe zápach vyvolávající chuť na zvracení. Objevili se na něm červi, cítil jsem, jak se po mně plazí, pronikají do vnitřních orgánů a požírají je. Jasně jsem vnímal, jak hlodají mé vnitřní orgány, a čekal jsem na úplný rozklad svého těla jako na vysvobození od nesnesitelného mučení. A najednou z druhé znásilněné ženy vypadl plod, začal
růst před mýma očima, chlapeček se postavil na nohy, udělal svůj první nesmělý krůček, pak druhý, zavrávoral a plácl sebou na zadek…
Bolestivé pocity z jeho pádu jsem pocítil na sobě a s hrůzou jsem pochopil, že je to mé nové tělo a bude muset žít… Žít mezi odpornými tupohlavými těly, špinícími sebe a všechno kolem. Pochopil jsem, že já, neviditelný, nikdy nezemřu a budu věčně pozorovat a jasně si uvědomovat ohavnost toho, co se odehrává, prožívat bolest fyzickou a ještě strašnější… S ostatními těly se dělo totéž. Chřadla, rozkládala se a opět se rodila a při každém, novém zrození si pouze střídala role. Kolem nás nezůstalo skoro žádné rostlinstvo. Na jeho místě se objevila zrůdná stavení, dříve čistá zátoka se proměnila ve smradlavou louži…“ Alexandr ztichl. To, co pověděl, i ve mně vyvolalo znechucení, ale ne lítost, a řekl jsem:
„Samozřejmě, byli jste v děsivé situaci, ale dobře vám tak, zrůdám. Proč jste obtěžovali Anastasii? Žije si jako poustevnice v tajze, vždyť nikoho nevyrušuje, byt nevyžaduje, důchod a různé přídavky také nepotřebuje, tak proč k ní lezete?“
Alexandr se kvůli mému výroku neurazil. Povzdechl a odpověděl:
„Řekl jsi „byli“. Jde o to… Je to neuvěřitelné, ale jde o to, že jsem se z toho ještě úplně nedostal. Myslím, že se z toho úplně nedostali ani ostatní muži z naší skupiny.“
„Co to znamená – nedostali? Vždyť teď klidně sedíš, prohrabuješ klackem oheň.“
„Ano, jistě, sedím, prohrabuji, ale jasné uvědomění něčeho strašného zůstalo. Děsí mě to. To strašné není v minulosti, děje se to s námi dnes, teď, děje se to se všemi.“
„Možná, že se s tebou něco děje, ale se mnou a ostatními je všechno v pořádku.“
„A nezdá se ti, Vladimíre, že situace, v které jsme se ocitli, je přesnou kopií toho, co lidstvo činí dnes? To, co nám bylo ukázáno v zrychleném tempu a v miniatuře, pouze odrazilo naše dnešní skutky.“
„Nemyslím si, protože naše pokožka není průhledná a naše těla se nám podřizují.“
„Možná, že nás někdo šetří, nedává nám možnost uvědomit si a uvidět v plné míře, co jsme už napáchali a co vyvádíme dál. Vždyť kdybychom si uvědomili… Uviděli svůj život s odstupem… Kdybychom jej uviděli nezakrytý různými lživými dogmaty, která nás zprošťují viny za to, co jsme napáchali včera a dnes, tak to nevydržíme, zblázníme se. Navenek se snažíme vypadat slušně a spáchané zlo se snažíme omlouvat vlastní, jakoby nepřekonatelnou slabostí. Nevydrželi jsme pokušení, začali kouřit, pít, někoho zabili, začali válčit na obranu nějakých ideálů, shodili bombu. Jsme slabí. Za takové považujeme sami sebe teď.
Jsou vyšší síly, dokáží všechno, všechno řeší. A my… Právě my se schováváme za podobná dogmata a můžeme páchat všechno, co je libo, jakoukoliv ohavnost. Právě my, každý z nás, jenom jiným způsobem, se sami před sebou ospravedlňujeme. Ale teď je mi zcela jasné, že dokud mé vědomí neztratilo schopnost řídit mé tělo, pouze já, pouze já osobně jsem zodpovědný za všechny jeho činy.
A Anastasia má pravdu, když říká: ,Dokud je člověk v těle…‘“
„Přestaň se odvolávat na Anastasii. To se našel ale chápající. ,Má pravdu.‘ A sami jste ji málem pohřbili. Škoda, že vám neukázala něco většího, abyste se vůbec všichni zbláz nili.“
Moje zlost na tu sebranku se stále zvětšovala, ale jelikož přede mnou byl pouze Alexandr, tak jsem si všechno vyléval na něm.
„Podívej se na sebe,“ odpověděl Alexandr, „cožpak jsme kontakt na Anastasii nezískali tvou zásluhou? A myslíš, že pouze my?
Copak si myslíš, že se podobné pokusy nebudou opakovat? Proč jsi musel přesně uvádět jméno lodi, na které jsi plul, příjmení kapitána? To se ale našel dokumentarista. Vždyť jsi mohl změnit název řeky, ale neudělal jsi to, nenapadlo tě to včas. Po ostatních ale chceš, aby chápali. Své jsem si vytrpěl, teď se po celý život budu muset snažit pochopit smysl hrůzy, kterou jsem zažil.“
„A jakpak skončila vaše hrůza? Jak jste z ní vyvázli?“
„Sami bychom se jí nikdy nezbavili. Pro nás byla předurčena navěky. Alespoň každý jsme měli právě takový pocit. Anastasia se objevila mezi našimi rozkládajícími se a ještě fungujícími těly, její pokožka nebyla průhledná, jako předtím byla oblečená do svého starého svetříku a dlouhé sukně, začala promlouvat k našim tělům, ale ona ji neposlouchala. Jako by naprogramovaná stále umírala a opět se rodila a jen si mezi sebou měnila role, chování.
Tehdy Anastasia začala rychle uklízet odpadky kolem jednoho ze stavení, které postavila naše těla. Rychle rukama posbírala rozházené kameny a chrastí na hromádku, klackem lehce zkypřila půdu, dotkla se rukama trávy, načechrala ji a zelená stébélka začala vstávat. Ne všechna, ale ta, která ještě mohla vstát. Anastasia pozorně narovnala nalomený kmen malého, asi metr vysokého stromku, rozemnula v rukou vlhkou zeminu, omazala jí nalomené místo, stiskla ho dlaněmi svých rukou, nějakou dobu jej držela, pak opatrně rozevřela dlaně a kmen stromku byl rovný. Anastasia obratně pokračovala ve své práci a na zemi téměř bez rostlinstva, vydupané našimi těly, vytvořila malou, zvětšující se oázu. Tělo Borise Moisejeviče přiběhlo k oáze, skočilo do trávy, chvíli se na ní válelo, pak vyskočilo a běželo pryč. Za nějakou dobu se vrátilo s tělem jednoho muže z ochranky. Společně vytrhli malý stromek a začali tahat na zelenou trávu kameny a klacky, stavět z nich další škaredé stavení. Anastasia spráskla ruce, pokusila se jim něco říct, ale když uviděla, že její slova stále nikdo nevnímá, ztichla. Spustila ruce a nějakou dobu rozpačitě stála, pak klesla na kolena, zakryla si obličej rukama. Na jejích ramenech se třásly vlasy.
Anastasia plakala. Plakala jako dítě. A za okamžik opět vzniklo sotva viditelné modravé záření. Zahnalo do země nahnědlou mlhu našeho pekla, spojilo naše těla s naším neviditelným Já, jenomže jsme se stále nemohli hýbat. Tentokrát již ne z hrůzy, ale z blahodárné malátnosti modrého světla. Nad námi v nebi opět opisovala kruh a svítila ohnivá koule. Anastasia k ní vztáhla ruce a koule se okamžitě objevila před ní. Anastasia s ní začala mluvit a tentokrát jsem uslyšel slova.
Říkala kouli: ,Děkuji Ti. Jsi hodný.
Děkuji za milosrdenství a lásku. Lidé to pochopí, určitě všechno pochopí, pocítí to srdcem. Nikdy neber ze Země své modré světlo, světlo lásky.‘
Anastasia se usmívala a po její tváři stékala slzička. Ohnivé paprsky prorazily modrou blánu a namířily k Anastasiině tváři. Opatrně podchytily slzičku třpytící se na sluníčku a odnesly ji jako poklad do vnitřku koule. Ta sebou škubla, opsala kolem Anastasie kruh, spustila se na zem k jejím nohám, vzlétla do výše a zmizela v nebi. Na zemi bylo všechno jako dřív. I my, jako předtím, jsme stáli na svých místech. Svítilo slunce, jako dřív tekla řeka, v dálce byl vidět les, před námi jako i předtím stála Anastasia. Mlčky jsme pozorovali všechno kolem. Radoval jsem se, když jsem se díval na to všechno, a myslím si, že se radovali i ostatní. Ale mlčeli, možná proto, co prožili, nebo protože si najednou uvědomili tu krásu kolem…“
Alexandr ztichl, jako by se stáhl do sebe. Pokusil jsem se s ním navázat rozhovor:
„Poslyš, Alexandře, možná že se vám nic podobného tomu, co jsi mi vyprávěl, ve skutečnosti nepřihodilo. Možná, že Anastasia jednoduše ovládá nějakou silnou hypnózu. Četl jsem, že mnozí poustevníci ovládají hypnózu. Možná, že vás zhypnotizovala a měli jste vidiny.“
„Hypnóza, říkáš… Vidíš šediny v mých vlasech?“
„Vidím.“
„Tak ty se objevily právě po tom zážitku.“
„No, polekal ses v hypnotickém stavu, a proto se objevily šediny.“
„Pokud bychom předpokládali, že to byla hypnóza, pak bychom museli vysvětlit jinou záhadu.“
„Jakou?“
„Zával z kamenů a stromů v potoce. Zával z potoka zmizel, nebyl tam, voda tekla volně. Ale byl tam před naší vidinou, všichni jsme ho viděli, byl tam.“
„Hm…To jsou věci…“
„A navíc, není tak důležité, co se nám stalo. Důležitější je něco jiného. Už nemohu být jako dřív, nevím, jak žít dál, čemu a kde se teď mám učit. Když jsem se vrátil domů, spálil jsem množství knih různých mudrců a učitelů z nejrůznějších zemí. Měl jsem velkou knihovnu.“
„To jsi neudělal dobře. Měl jsi je prodat, když je nepotřebuješ.“ „Nemohl jsem je prodat. Ani mě to nenapadlo. Teď jsem si na mudrce a učitele udělal jiný názor.“
„Co myslíš, Alexandře, není nebezpečné komunikovat s Anastasií? Možná, že je skutečně nějak anomální. I v dopisech někteří lidé píší, že je představitelkou jiné civilizace. A jestli je tomu tak, pak komunikovat s ní je nebezpečné, protože nikdy nevíš, co tato jiná civilizace má za lubem.“
„Jsem přesvědčen o opaku. Tak cítí, miluje zem, všechno, co na ní roste a žije, že spíše my, v porovnání s ní, vypadáme jako zatoulaní přistěhovalci.“
„Kdopak v tom případě je? Mohou to vědci nějak srozumitelně vysvětlit? Odkud má takové množství informací, jak se jí ukládají v hlavě, odkud jsou ty nepochopitelné schopnosti, její paprsek?“
„Myslím si, že je třeba věřit jejím slovům: Jsem člověk, žena.‘
A co se týče informací, předpokládám, že žádnou informaci ve své hlavě nedrží. Nejspíš čistota jejích úmyslů jí dává možnost používat celou vesmírnou databanku. I její schopnosti pramení z dokonalého informačního zabezpečení. Vesmír ji má rád, nás se obává, proto se nám také úplně neotvírá. Naše mysl, mysl dnešního člověka, vychovaného naší společností, je zablokovaná stereotypy a konvencemi. Ona ji má úplně volnou. Proto je těžké předpokládat, že tajemství spočívá právě v tom, že je člověk… Ano, dokáže dělat neskutečné, podle našeho chápaní, zázraky, o tom jsem se přesvědčil sám. Vždyť se tam, v době naší návštěvy, stala ještě jedna událost, kterou jinak než zázrak nelze pojmenovat. Je ještě významnější než to, co bylo s námi. Za pouhých dvacet minut Anastasia před našima očima změnila fyzický stav vesnické holčičky, změnila její osud a osud její matky, dokonce zapůsobila na vnější vzhled opuštěné sibiřské vísky. A to všechno za pouhých dvacet minut. Jak potom může člověk věřit horoskopům? Proto jsem také spálil knihy s moudrými nesmysly a různými duchovními nářky.“
„Tak vidíš, sám říkáš, že tvoří nelidské zázraky. Mystické, když dokonce mění i horoskopy. Sama ty zázraky dělá a chce být považována za normálního člověka. Kdyby se alespoň trochu pokusila vypadat jako normální člověk, ale nechce. Také jsem jí říkal, chovej se jako ostatní lidé, pak bude všechno v pořádku, ale zdá se, že nedokáže být jako ostatní. Jinak je hezká, hodná a rozumná žena, umí léčit lidi, porodila mi syna… Ale žít s ní jako s jakoukoliv jinou ženou není možné. Ani si nemohu představit, jak někdo po tom všem, co uslyšel, s ní dokáže vstoupit do intimního kontaktu. Nikdo to nedokáže. Každý potřebuje jednodušší ženu, ne takovou přemoudřelou. Ale za tu svou mystiku může sama.“ „Počkej, Vladimíre, něco ti povím. Jen se pozorně zamysli nad tím, co ti řeknu. Je to neuvěřitelné, ale zkus to. Možná, že společně to pochopíme. Možná, že… Rozumíš, Anastasia udělala neuvěřitelný zázrak s holčičkou, ale přitom žádnou mystiku, žádný lektvar nepoužívala. Žádné čáry, žádné šamanské triky. Udělala tento zázrak, jen se nad tím zamysli, pouze za pomoci jednoduchých lidských slov. Jednoduchá, obyčejná slova, ale řečená v pravou chvíli a na pravém místě. Pokud by psychologové zanalyzovali tento její dialog s vesnickou holčičkou, tak by pochopili, do jaké míry je funkční z psychologického hlediska. Každý, kdo by pronesl tato slova, by dosáhl podobného úspěchu. Ale aby nás napadla právě taková slova ve správný okamžik, potřebujeme tu upřímnost a čistotu úmyslů, o nichž mluví Anastasia.“
„No a nešlo by to jednoduše se tato slova naučit?“
„Známe je dávno, otázka je v něčem jiném. Otázka je, co se skrývá za každým naším slovem.“
„Mluvíš nějak nesrozumitelně. Raději mi pověz, co se tam u vás odehrálo. Jakými slovy lze změnit fyzický stav nebo osud člověka?“
S čím mám souhlasit?
Čemu mám věřit?
Setkání s akademikem Michailem Petrovičem Ščetininem, seznámení se s jeho úžasnou školou se odehrálo po druhé návštěvě u Anastasie. Po tom, co jsem byl v této škole, ve mně skoro nezůstaly žádné pochyby vůči Anastasiiným výrokům o výchově dětí, vůči jejímu chování v komunikaci se synem. Ale tenkrát v tajze se ve mně všechno proti ní bouřilo. Nechtěl jsem tomu věřit, alespoň ne všemu.
Píši tyto řádky a vidím, jak mnozí z čtenářů řeknou, někdo nahlas, někdo pro sebe: „Jak dlouho lze nevěřit? Vždyť se mnohokrát přesvědčoval o tom, že má pravdu, a stejně jako natvrdlý nedokáže pochopit nový jev.“ Dcera Polina mi poslala videokazetu z čtenářské konference. Díval jsem se a poslouchal, jak vědec z Novosibirska, jménem Spiranskij, přímo z jeviště řekl:
„Smysl toho, o čem mluví Anastasia, Megre není schopen pochopit úplně. Nemá čím to pochopit.“
Nezlobím se na něj, naopak, všechno říkal velmi zajímavě, sál jej poslouchal se zatajeným dechem a já jsem díky němu pochopil: „Anastasia je bytost, samostatná substance.“ Proč mluvit o mně, po celou dobu jsem se zabýval něčím jiným, ale copak ti, kteří se zabývali vědou o zemi, o dětech a mlčeli nebo mluvili tiše, jako by fňukali? Dokonce děti mi ve svých dopisech píší, abych se pozorněji choval k tomu, co říká a co dělá Anastasia.
Ale ubezpečuji vás, vážení čtenáři, teď se k ní chovám mnohem pozorněji, ale nemohu s ní nediskutovat, nepochybovat.
Nemohu proto, že nechci považovat sebe a celou naši společnost za úplné idioty. Nechce se mi věřit, že kráčíme cestou degradace. A proto se také snažím najít alespoň nějaké ospravedlnění našich skutků. Nebo nepřijatelnost jejího světonázoru pro naši současnost. A budu se o to snažit, jak jen to bude v mých silách. Vždyť jestli to neudělám, tak budu muset uznat nejen to, že má pravdu, ale i otřesnou situaci, v které se dnes všichni nacházíme. A pokud bychom mluvili o existenci pekla, tak právě my si stavíme cestu do pekla. Pojďte, rozebereme třeba situaci s výchovou dětí. Budu mluvit o sobě a také o všech mně podobných, myslím, že je jich mnoho. Učil jsem se průměrně, otec mě trestal za každou čtyřku. Trestal nejen tím, že mě nepustil ven s dětmi, nejen tím, že mi nekoupil další hračku, ale i tvrději. A měl jsem strach. Strach větší než z úderu řemene. Stále jsem se bál něčeho většího. Šel jsem k tabuli, jako bych šel na popraviště. A vytrhával jsem stránky ze žákovské knížky.
Školní roky úžasné –
kniha, sešit, zpěv.
Letí, čas je odvane,
nevrátíš je zpět.
Cožpak navždy zmizí
mílovými kroky?
Ba ne, nikdo nezapomene
na své školní roky…
Pamatujete si tato slova z písně, která nám vštěpovala, jak jsou krásné školní roky? Vštěpovala, vštěpují. Ale vzpomeňme si, obzvlášť my, trojkaři, vždyť nás je většina, s jakou radostí jsme zahazovali někam dál tolik nenáviděné brašny, když začínaly prázdniny. Jak mohou být školní roky překrásné pro dítě, které fyziologicky potřebuje pohyb, ale žádají po něm celých čtyřicet pět minut skoro nehybně sedět v přísně určené póze, s oběma rukama položenýma na stůl jako všichni. Někdo, kdo je flegmatický, pomalý, to vydrží, ale ten, který je od přírody neposedný, temperamentní a impulzivní, jaké je to pro něj? Nelze přece brát na všechny jeden metr, jako na roboty, bez rozmyslu. A tak sedí, snaží se vydržet čtyřicet pět minut a po desetiminutové přestávce – dalších čtyřicet pět. Tak to trvá měsíc, rok, deset let a východisko je jediné – smířit se. A hlavně se smířit s tím, že se budeš muset s něčím smiřovat po celý život. Žít, jak se patří, ženit se, jak se patří, válčit, když je určen takový program. Věřit bezpodmínečně tomu, co ti řeknou. Kdo bude souhlasit a smíří se, toho je snadné řídit. A bylo by dobré, aby byli fyzicky zdraví, pro různou fyzickou práci. Jenže oni začínají pít, užívat drogy. Zdalipak člověk nepije a neužívá drogy proto, že se chce vytrhnout, alespoň na okamžik, snaží se vytrhnout z klece všepodřízenosti, něčemu nepochopitelnému pro jeho duši a srdce? Neletí rychle tyto školní roky, trýznivě se vlečou každých čtyřicet pět minut.
Naši prapradědečci, dědečci, otcové a teď i my to pokládáme za normální, že dítě nerozumí. A že násilí na dítěti je právě pro jeho blaho. I teď, i v dnešní době naše děti, Váňové, Koljové, Sašové a Mášenky, jdou také do školy, i my dnes, jako naši předci před mnoha léty, si myslíme, že je tam vedeme ve jménu jejich blaha, pro poznání a pravdu. A tady zastavte! Pojďme uvažovat.
Předrevoluční doba. Ve školních lavicích sedí naši pradědečkové, tenkrát ještě jako malé děti. Vyučují je zákonům Božím, dějinám a učí je životu. Ty, kdo se nenašprtali a nevnímali, jak se patří, bil přísný učitel pravítkem po hlavě a přes prsty, prý pro jejich blaho. A tu došlo k revoluci a najednou všichni dospělí uznali, že ve školách dětem vnucovali nesmysly. A všechno staré odstranili ze tříd pryč a začali dětičkám sugerovat, že Boží zákony jsou nesmyslem. Že člověk pochází z opice. Uvázali na ně rudý pionýrský šátek, postavili do jedné řady, donutili je recitovat básně a slavit, slavit komunizmus. A také slavili, recitovali ze všech sil a pionýři vzdávali čest všem dospělým. „Děkujeme své vlasti za naše šťastné dětství.“ A opět toho, kdo se příliš nesnažil, o něco připravovali, veřejně odsuzovali a bili.
A najednou v tomtéž století, se před našima očima objevila nová direktiva: zahodit pionýrský šátek. Postihl nás rudý mor.
A komunizmus, to je samý teror a přetvářka. Že člověk pochází z opice? Vždyť to je úplný nesmysl. Pocházíme z něčeho jiného.
Trh! Demokracie! To je to správné!
Kde je pravda? Kde je lživé dogma – stále není úplně jasno.
Ale děti opět sedí ve školních lavicích, bez pohybu. A u tabule – přísný učitel… Po staletí se na dětech dopouštíme duchovního sadizmu. Jako divoké zvíře, neuvěřitelné a strašné, se snaží každé novorozeně opět co nejrychleji zahnat do nějaké neviditelné klece.
To zvíře má své spolubojovníky, kdo jsou? Kdo se duchovně rouhá vůči dětem, vůči každému člověku, který přijde na tento svět? Jak se jmenuje? Jaké má povolání? A mám jenom tak jednoduše uvěřit, že jejich jméno je učitel nebo rodič? Vzdělaný rodič? Jen tak hned uvěřit nedokážu, a co vy? Dnes učitelé nedostávají včas výplatu. Stávkují: „Nebudeme učit děti.“ Řekněte mi, je to dobré nebo špatné, že člověk nedostává svůj plat? Samozřejmě špatné. Vždyť člověk musí z něčeho žít. Ale když mezi stávkujícími je skutečně duchovní sadista? Řekněte,je dobré nebo špatné, že peníze nedávají tomu, kdo se vysmívá vašemu dítěti?
Ostatně stávky učitelů mě přivedly k zajímavému zamyšlení. Ve velkých městech jsou teď soukromé školy. Zakladatelé těchto škol vybírají nejtalentovanější učitele, dávají jim poměrně slušný plat – přibližně dvakrát větší než v obyčejných školách. Ne každému rodiči se podaří umístit dítě do takové školy, i když má na to prostředky. Protože podobných zařízení je málo. Ale proč? Odpověď je jednoduchá: protože je málo dobrých učitelů. Zakladatelé je nemohou najít. Pak ještě jedna otázka. Nemohou najít učitele ani za dobrý plat, kdo v tom případě stávkuje?..
Věřte mi, prosím, v žádném případě nechci z celé naší společnosti vyčlenit pouze učitele. Když mluvím o nich, tak mám na mysli i sebe. Vždyť jsem mezi nimi. Vždyť jsem rodič a také jsem nutil svou dceru učit se to, co jí přednášeli ve škole. A pak, na začátku perestrojky, jsem se ptal:
„Jaký je učitel dějepisu, o čem teď s vámi mluví?“
A uslyšel jsem odpověď:
„Učitel mluví, ale jakoby mlčí.“
Jak jsem měl na to reagovat? A tak jsem řekl:
„No, nemudruj. Uč se.“
Teď stávkují, ale copak pouze učitelé? Stávkují doktoři, horníci, vědci. Stávkují a píší na svých transparentech: „Pryč s vládou, žádáme odstoupení prezidenta!“ Všichni stávkující uvažují logicky. Když není výplata, znamená to, že vláda nestačí plnit své povinnosti. Dnes se zdají podobné požadavky logické, ale co zítra? Opět otázka. Třeba se zítra ukáže, že vláda a prezident byli na straně světla, zachraňovali zem před buřiči, upíry. Možná, že mimovolně, aniž by to sama tušila, nedávala vláda peníze sadistům, ničitelům lidských duší, lidského těla a země, čímž riskovala své postavení. A oni se nám představovali jako mučedníci. Dnes mučedníci. Podle dnešních postulátů, dnešních pozic. Ale zítra přijde někdo nový a není známo, kdo se jak ukáže.
Anastasia říká:„Nesprávnou cestu si vybírá každý sám, odplata vždy přichází v tomto životě, nikoliv potom. Ale každým novým dnem s východem slunce je každému dána ta možnost uvědomit si správnost cesty a je nám dáno právo volby. Vyber si, jakou cestou půjdeš.
Jsi člověk. Pochop svou podstatu. Jsi člověk, zrozený žít v ráji.“
Ptal jsem se: „Kdepak je ráj? Kdo nás zavedl do bahna?“
Odpověděla mi: „Člověk si všechno tvoří sám.“
Jenom si uvědomte, co ještě říká. Vždyť tvrdí, že teď nastoupila doba zrychlení nějakých vesmírných procesů. A ti, jejichž způsob života se neshoduje s přirozenými zákony bytí, budou podrobeni zkouškám, ze začátku nejobvyklejším způsobem, srozumitelným a jasným a tyto zkoušky pro ně budou jako dobré znamení k uvědomění si svých činů, své cesty. Ti, kdo nedokáží pochopit, ještě nějakou dobu budou zažívat nezdary a pak budou nucení odejít ze života, aby se zdraví znovu zrodili až za devět tisíc let.
A podle jejích slov to vypadá, že horníci, kteří přetrhávají žíly země, dnešní medicína, která zasahuje do genového inženýrství, vědci, kteří vynalezli smrtonosná zařízení, již dostali první připomínku v podobě materiální nespokojenosti a jejich neuznání společností. Ti z nich, kteří dnes jsou materiálně zajištění, daleko víc trpí morálním neuspokojením, protože podvědomě cítí, že jejich činnost je škodlivá a nikomu nic dobrého nepřináší. Snažil jsem se Anastasii odporovat a vysvětlit, že uhlí potřebujeme pro továrny, a ona:„Pro jaké továrny, pro ty, které kouří a spalují vzduch, předurčený pro dýchání člověka, pro ty, které lijí surové železo, aby vyrobili samopal a kulky?“
Jinými slovy, tvrdí, že námi vytvořený systém umělého zabezpečení života je nedokonalý, že všechny jeho objevy se teď budou obracet v kataklyzmata. Narušená země pod velkými městy, kde přirozené podzemní proudy vody a čisté prameny tryskající ze země nahradil systém potrubí, kohoutků, se nemůže obnovovat sám a hnije, nese tuto hnilobu do kohoutku každému obyvateli města.
Anastasia ještě říká: „Nastane doba, kdy lidstvo pochopí. Kdy největší vědec přijde k babičce na zahrádku. Vyhladovělý poprosí babičku o rajče k jídlu. Vědec i jeho výtvory ta babička dnes nepotřebuje. Babička o nich ani nechce vědět. Klidně si žije i bez vědce. A on bez ní nemůže přežít. Žije v iluzorním světě, neplodném, který nikam nevede. Ona – v souladu se zemí a s celým vesmírem. Vesmír ji potřebuje, vědce – ne.“
Snažil jsem se jí oponovat tím, že když nebudeme vyrábět zbraně a budeme se zabývat pouze zemí, tak oslábneme a snadno si nás podmaní technicky vyvinuté státy, které zbraně mají. „Mají problém, jak zachránit sebe sama od vlastních zbraní! Jimi zrozených sociálních kataklyzmat.“ „Ano, zahodí všechno a s kulomety se vrhnou na zahrádky k našim babičkám, k tvým zahrádkářům, a ti nebudou mít kulomety, aby se ubránili.“
„A stihnou to? Co myslíš? Nepoperou se mezi sebou kvůli babičkám?“
A z toho také vyplývá, že když člověk nebude diskutovat s Anastasií a přijme s důvěrou to, co říká, tak bude muset uznat, že je úplný idiot a červ, požírající plod. Je těžké to přiznat. A proto, třebaže ne zcela rozumím Anastasii, se snažím najít alespoň nějaké ospravedlnění toho, co pácháme. A když nenajdeme rozumná ospravedlnění a uznáme vratkost své cesty, pak… A co pak? Pojďme, přemýšlet společně. Možná, že skutečně stojí za to, dát možnost některým dětem vyrůst bez našich postulátů a pak se jich zeptat, kam, jakou cestou máme kráčet? Vždyť Anastasia říká, že děti, které nezmrzačíme duchovně, najdou možnost, jak zachránit nás a sebe, přesněji řečeno nalézt od věků daný ráj.
Zdá se, že v našem světě je všechno jednoduché a zároveň i není. Ale proč, řekněte, proč bychom nemohli rozšířit zkušenosti školy akademika Ščetinina? Proč nezřídit alespoň jednu podobnou školu v každém krajském městě? Jak vidíme, není to právě jednoduché. Prosil jsem Ščetinina, aby zřídil takovou školu v Novosibirsku. Souhlasil. Ale kdo zajistí budovu? To je otázka. Zeptal jsem se Ščetinina: „A kdyby se v jiných městech našli lidé, kteří se postarají o materiální stránku, mohl byste založit v různých městech alespoň jednu školu?“
„Tak hned to nepůjde, Vladimíre.“
„Proč?“
„Nenajdeme tolik učitelů.“
A opět myšlenka: copak to znamená „nejsou učitelé“? Kdopak v tom případě stávkuje?
Škola akademika Ščetinina je státní škola. Je to bezplatná škola Ministerstva školství Ruské federace. Proč se ale nachází v horách, v soutěsce? Proč? A proč na akademika Ščetinina stříleli?
Proč zabili jeho bratra? A proč ji kozáci pomáhají střežit? Komu se nelíbí? Komu překáží? Pozvali mě do státní Dumy do výboru pro školství. Přečetli si první knihu „Anastasia“, pak druhou a našli se i tam lidé, kteří pochopili a shodují se s tím, co řekla Anastasia. Jsou to dobří lidé. Začal jsem vyprávět o Ščetininovi, ale dobře znají i jeho, vyjadřovali se o něm s úctou.
„Tak v čempak to vězí?“ ptal jsem se. „Proč se nic nemění ve státním školství? Děti se stále trápí, jdou k tabuli jako na popraviště. A nehybně sedí ve školních lavicích.“ Odpověď byla pro mě smutná. A bohužel tragická pro ty, kdo jsou dnes ještě dětmi. Je to paradoxní, ale právě učitelé se stali nepřekonatelnou bariérou, jak jsem to pochopil, když jsem uslyšel smutnou odpověď:
„Kam, prosím vás, dáme to množství vědeckých znalostí, všechny ty tituly, nesčetné kandidátské práce o výchově dětí? Co s vědeckými ústavy? Vždyť vypracovaly systém. Mechanizmus je spuštěn a setrvačník tak najednou zastavit nelze. Každý, kdo má za sebou doktorát, a obzvlášť ten, který má titul profesora, se bude snažit hájit své názory.“
A ještě jsem se dozvěděl, jak jedna poslankyně z naší Dumy po návštěvě Ščetininovy školy zarmouceně řekla: „V té škole ničemu nerozumím, je nějaká zvláštní, podobá se sektě.“
Nevěděl jsem, co konkrétně znamená slovo sekta. Až potom jsem se podíval do slovníku, kde se uvádí následující:
Sekta – lat. secta – učení, směr, škola –
1. náboženská organizace, skupina, která odbočila od vládnoucí církve.
2. izolovaná skupina lidí, kteří se uzavřeli ve svém úzkém skupinovém zájmu.
Nechápu, co těmito slovy myslela poslankyně, ale na Ščetininovu školu se ani první ani druhé moc nehodí. A když se izoloval, tak od toho dobrého, nebo od špatného? Myslím si, že jestli se od něčeho izoloval, tak od sadistického chování k dětem.
A o Dumě, jejíž poslanci vydávají podobné výroky, nemohu nic říci. Ať čtenáři popřemýšlí, do jaké míry se hodí k některým frakcím Dumy defi nice izolovaná skupina lidí, kteří se uzavřeli ve svém úzkém skupinovém zájmu. Tak tedy sekta? Na Ščetinina stříleli, ale on je muž. Teď možná kozáci alespoň nějak pomohou. I Anastasia řekla, že bude chránit nové klíčky.
Teď jsem pochopil, ať i ona zatím nevychází ze své tajgy. Kdyby byla trochu agresivnější, tak by mohla hodit svým paprskem po kandidátských pracích, po titulech, po různé hnilobě. Ale nechce. Je třeba, prý, klidněji. Je třeba měnit vědomí. A je to. Co si o výchově dětí a o současných školách myslím, to jsem také napsal. Nejspíš to vypadá chaoticky, ne příliš upřímně. Nevypadá to moc upřímně proto, že o naší škole jsem se vůbec chtěl vyjádřit ruským sprostým výrazem. Ale po seznámení s Anastasií se u mě objevil nějaký nový styl psaní, ne každé slovo se do něj hodí.
A ještě bych chtěl říci učitelům, všem těm, kteří i přes ten systém dokázali dát dítěti alespoň trochu lásky a slovy Ščetinina: „zapojit dítě do přirozeného kosmického procesu“, děkuji vám!
A hluboká poklona.
* * *
Ještě jsem z toho, co říká Anastasia o výchově dětí, pochopil následující: na prvním místě je uvědomění, že dítě je osobnost. Ve srovnání s námi, dospělými, je dítě samozřejmě fyzicky slabší, ale nesrovnatelně lepší. Je čisté, nespoutané postuláty. A dříve, než mu budeme do hlavy cpát různé poučky, měli bychom sami o světě něco chápat. Sami! Sami bychom měli popřemýšlet! Aspoň na nějakou dobu zapomenout na cizí postuláty.
A my, podnikatelé, budeme muset nějak sami v každém městě hledat učitele, pomáhat ve vytváření materiálních podmínek školy a učit tam své děti a vnoučata.
O kontaktérech
Plynul den za dnem a já jsem si pro sebe stále nemohl najít žádnou práci. Anastasia kdesi běhá, je pořád v jednom kole. Syn, i když je zatím úplně malinký, za pomoci svých divokých chův všechno překrásně zvládal. Je to zvláštní, ale vypadá to tak, že lidé všechno navymýšleli jen proto, aby měli co na práci. A tady si klidně choď lesem a jen přemýšlej. A tak jsem chodil a přemýšlel. Přišel jsem opět k jezeru a posadil jsem se na své oblíbené místo u cedru. Díval jsem se na balíček s dopisy čtenářů a pomyslel jsem si: „Musím požádat Anastasii, aby mi odpověděla na všechny otázky.“ Když se přiblížila, tak jsem jí řekl:
„Vidíš dopisy čtenářů? Všechny jsem roztřídil podle otázek. Otázky o výchově dětí, různé návrhy, o náboženství, o předurčení
Ruska, o válkách, básně a přání, dopisy od kontaktérů. Vidíš?“
„Ano, vidím.“
A v první řadě jsem se zeptal Anastasie na kontaktéry:
„Jsou lidé, kteří o sobě říkají, píší to tady v dopisech, že komunikují s mimozemskými civilizacemi, s nějakými osobnostmi z minulosti, slyší různé hlasy, zapisují různé informace, které jim předává nejvyšší vesmírný Rozum. U nás se vydávají knihy o kontaktérech ve velkých nákladech. Například existuje jedna žena – spisovatelka Blavatská, napsala několik rozsáhlých knih. A známá rodina Roerichů také píše knihy a maluje obrazy. V různých zemích se čtou jejich knihy a pořádají se výstavy jejich obrazů.
Někteří lidé se lekají, bojí, když slyší hlasy. Podívej, tady je dopis od holčičky z města Klincy, které nějaký hlas říká, že je moudrý učitel a že ho musí poslouchat. Holčička se bojí a prosí o pomoc.
Skutečně tito lidé s někým komunikují? A pokud ano, jakpak to probíhá?“
„Co je to podle tebe mimozemská civilizace, Vladi míre?“
„No, obyvatelé nějaké jiné planety, hvězdy nebo něco neviditelného, co žije vedle člověka. Jestli komunikují s osobnostmi, které žily dřív, tak to znamená, že tyto osobnosti žijí v nějakém neviditelném světě.“
„Každý člověk, Vladimíre, je uspořádán takovým způsobem, že má přístup k celému vesmíru, jak viditelnému, tak i neviditelnému. Každý člověk může komunikovat s kým nebo s čím se mu bude chtít. Komunikace probíhá podle principu vašeho radia. Mnoho stanic vysílá všemožné informace, ale co má poslouchat, rozhoduje majitel radiopřijímače. Člověk je současně jak radiopřijímač, tak i jeho majitel. A záleží na uvědomělosti, citech a čistotě, jaká stanice, jaký pramen v něm najde své znění. Obvykle ke konkrétnímu člověku přichází ta informace, kterou je schopný si uvědomit, pochopit a použít. A všechno by mělo probíhat klidně, bez dotěrného důrazu na vznešenost. Když někomu vykládají o vlastní velikosti, snaží se působit na pýchu: jsem velký, ale ze všech jsem vybral tebe, budeš mým žákem, také se povzneseš nade všechny. Zpravidla takto hovoří méněhodnotné, bezduché bytosti. Není jim dáno být v těle, a proto se snaží stěsnat lidskou duši a ovládnout cizí tělo. Působí na rozum, pýchu a strach člověka před nepoznaným.“ „Ale jak se jich zbavit, ptají se mnozí čtenáři?“
„Tak to je jednoduché, sami jsou bojácní, primitivní. Je třeba je varovat: ,Odejdi, neodejdeš-li, spálím tě svou myšlenkou.‘ Velmi dobře vědí, že lidská mysl je mnohem silnější než ony. Nebo se může žvýkat lísteček vlaštovičníku. Nejdřív jej musí člověk položit na dlaň a myšlenkou mu říci: ,Zbav mě, lístečku, všelijaké nečistoty.‘ “
„A co když větší počet lidí si bude chtít promluvit s jedním zdrojem? Co s tím udělat? Podívej, tady v dopisech píší, že komunikují s tebou, je to pravda? A když ano, tak jak zvládáš jim všem odpovědět? Vždyť je jich mnoho, všichni ubezpečují, že hovoří bezprostředně s tebou a ty jim odpovídáš.“
„Každý své myšlenky produkuje sám. A ony žijí, nikam nemizí. Myšlené mnou a tebou je také v prostoru, je v prostoru i má touha, mé myšlenky a může je slyšet každý, kdo bude chtít, mnozí lidé mohou slyšet současně, otázka je, k jakému zkreslení dojde v přijímači.“ „Co znamená „zkreslení“? Na čem závisí?“
„Na čistotě toho, kdo přijímá. Představ si, Vladimíre, že slyšíš řeč v obyčejném přijímači. Ale namísto některých slov pronikají nějaké šumy a některá slova jsou pro tebe neznámá, nejsou ti jasné pojmy, které za nimi stojí. Co uděláš?“
„Pokusím se domyslet sám, jakými slovy mám doplnit nesrozumitelná místa.“
„Samozřejmě. Ale slovo, které doplníš, může znehodnotit znějící myšlenku, změnit a nasměrovat ji opačným směrem.
Pouze vlastní čistota je schopná slyšet pravdu bez zkreslení. A pokud je nedostatečná – tvá čistota a tvé naladění – tak není třeba obviňovat zdroj. Stejně tak ve vašem životě, v materiálním světě: ze všech stran zní množství zdrojů, snažících se o nárok na pravdu, chtějí ovládnout tvůj rozum a vůli, utvářet tvůj život ve svůj prospěch. Ale je na tobě, zda je budeš poslouchat nebo ne. Máš svobodu rozhodovat sám a není třeba si na někoho stěžovat.“
„Připusťme, že je to tak, a co když zazní otázka, na kterou ve vesmíru není odpověď? Například ti někdo položí otázku a tvé myšlenky, které by odpověděly, v prostoru nejsou, nevytvořila jsi je, co se stane potom?“
„Otázka, na kterou ve vesmíru není odpověď, okamžitě ve všem zrychlí posun. Dosáhne všech koutků, jako zářivý blesk, jako zvonění, uvede všechno do pohybu, dojde ke spojení protikladů, zrodí se odpověď, kterou člověk dokáže uslyšet.“
„Znamená to, že hned, osobně, bezprostředně uslyšíš otázku, uvidíš toho, kdo se táže?“ „Otázku uslyším stejně jako ostatní. Ale bohužel po dobu mnoha tisíců let lidstvo dává stejné otázky, na které existují odpovědi, ale málokdo je slyší.“
„Tak jak se v tom vyznat? Kdy pramen nese pravdu nebo spíše, kdy se pravda vnímá bez šumu? Vždyť v uších nemáme šum, když slyšíme zvuky zvenčí. Říkáš, že odpověď se rodí jakoby v podobě vlastních myšlenek. Ale jak poznat, zdali ten hlas je pro dobro nebo zlo? Vždyť všichni, kdo slyší nějaké hlasy, si myslí, že slyší právě Vyšší Rozum.“ „Když v tobě zní nejenom slovo, když najednou vzplanul cit, emoce, slzy radosti, když cítíš teplo, vůně a zrodily se v tobě tóny, když cítíš v sobě vzplanutí, potřebu k tvoření a touhu se očistit, pak si buď jistý, že jasně slyšíš myšlenky Světla. Když k tobě přichází studená informace, nařízení nebo povel, byť i mluvící o blahu, vypadá moudře, dokonce nejmoudřeji, představuje se jako nejvyšší a nejmocnější zdroj, tak věz, že za blahem stojí zlo, bytost, která tě učí konat v její prospěch, bytost, které není dáno vtělit se do dokonalosti.“
Máme všichni odejít do lesa?
„Anastasie, je tady ještě jeden problém. Někteří čtenáři chtějí žít tak, jak žiješ v tajze ty. Jedni se chtějí dostat k tobě a prosí, aby jim někdo ukázal cestu, druzí zas chtějí založit v tajze osadu. A píší do Moskevského střediska „Anastasia“ své návrhy jak to udělat. Ostatně jsem četl, že ve světě již existují takové osady, v nichž žijí lidé z měst, kteří opouští své byty a usazují se v přírodě jako komunita. Takové osady jsou již v Indii, v Americe a také u nás v Rusku, například v Krasnojarském kraji. A lidé se tě ptají, jak lépe realizovat své úmysly.“
„Pročpak odcházet na jiné místo?“
„Jak to proč? Lidé odchází ze špinavých měst, kde je znečištěný vzduch, hluk a spěch. Stěhují se na čistá, ekologicky čistá místa, aby se sami očistili. „A kdo má uklízet tam, kde vznikla špína? Jiní?“ „Nevím kdo. Ale copak je to špatné, když se u člověka objevilo přání žít na čistém místě v přírodě?“
„Přání je dobré, otázka však spočívá v něčem jiném. Když člověk šířící kolem sebe špínu přichází na čisté místo, tak ji přináší s sebou. Člověk by měl nejdřív uklidit tam, kde našpinil, tím se očistí od svých hříchů.“ „Takže je třeba všechno začít úklidem? A jak podle tebe bude všechno probíhat?“
„Na začátku všeho je uvědomění, usilování myšlenky, jako pramen nachází optimální cestu. V Rusku vše v dnešní době probíhá právě tímto způsobem, jen se podívej pozorně, Vladimíre. Není to nadarmo, není to jen tak a není to náhoda, že dnes o továrny s kouřícími komíny není zájem a že se uvolňuje stále méně prostředků na armádu, ale především nepovažujeme za hrdiny ty, koho lze nařknout z vandalizmu, kdo svými skutky znečišťoval zem. Není třeba odcházet do lesa. Toho, kdo tam přijde, lesní prostor přijme s ostražitostí a dlouho bude studovat jeho úmysly, zvyky a způsob života. Ten, kdo takto přijde do lesa není významnější než zahrádkáři, kteří na neobdělané půdě vlastnoručně vypěstovali sad, spíš naopak. Zná je a miluje je každá bylinka na jejich pozemku a snaží se jim odevzdat vesmírné teplo. A city těch lidí, kteří vytvořili oázu ráje a vtělili dobro své duše mezi pomíjivost a temno odumřelosti, jsou upřímné.“ „Copak se ale stane s městy? Kdo je bude udržovat v normálním stavu? Vždyť se ve městech bude všechno rozpadat, hnít a rozkládat se.“
„Náhlý přechod od jednoho k druhému není přípustný, je vždy bolestivý, právě proto je zapotřebí klidnější pohyb, který vidíme v dnešní době. Je překrásný a do budoucna bude ještě překrásnější.“
„Anastasie, ty se snad nezměníš. Stále si ze všech zahrádkářů děláš modly. Ale o duchovnu skoro nemluví, jak to dělá množství různých sdružení, duchovních organizací.“
„K čemu jsou slova, když jejich činy jsou vskutku svaté.“
„Ještě jsou tady další dopisy. Jeden člověk jich poslal dokonce pět. Tvrdí, že slyší hlas a také mu to říká virgule, že jej zveš do tajgy. Snaží se proniknout k tobě. V dopisech mi vyhrožuje, byl v Moskevském centru u Alexandra Solnceva. Tvrdí, že tě schováváme, a žádá, aby mu někdo zorganizoval cestu za tebou do tajgy.
Takových je víc, co jim odpovíš? Víš, myslím si, že jsou do tebe zamilovaní. Myslí si, že společně s tebou by měli konat dobro.“
„Všem, kdo je upřímný, odpovím: děkuji vám za lásku. Ale do tajgy jsem nikoho nezvala. Co byste tady dělali? Co s sebou přinesete? Jestli vaše úmysly jsou čisté, tak ať se vtělí tam, kde žijete. Ať všechny kolem vás osvítí láska.“
http://www.anastasia.cz/prostor-lasky-3-dil
