Celý život mám strach z pekla a přitom v něm celý život jsem. Celý život se upínám k nebi a přitom v něm mohu ihned být. Celý život sleduji životy ostatních a jsem smutný z toho svého. Celý život mám strach z neznámého, že raději sedím přidušený ve vlhkém, plesnivém koutě a namlouvám si, že mi to stačí. Celý život hledám výmluvy, proč nemůžu pít z řeky místo toho, abych to zkusil. A tak stojím v blátě na břehu a smutně koukám na řeku života, jak mi protéká pod koleny. Občas si srknu, ale se strachem, že kapka navíc mi ublíží. A tak stojím žíznivý, zkroucený touhou pít plnými doušky a mám strach, že voda je zkažená. Mezi prsty cítím bláto, jeho svírající tlak a přesvědčuji sám sebe, že takhle jsem alespoň pevně zakotven. Můj život je stabilní.
Jsem stabilní vůči větru, vůči dešti, vůči slunci ale uvnitř se rozpadám. Na prach z tisíce slibů, myriád omluv a miliónů lží. Jsem stabilní. Jsem labilní. Jsem pán. Jsem sám.
Můj život je záviděníhodný. Mám všechno, co jsem si kdy přál. Jsem sociologický nadprůměr. Můj dotazník života je plný zatržítek. Ale na tváři mi chybí úsměv. Mám potřebu se neustále radovat, ale nejde mi to. Potřebuji se radovat ze života, potřebuji sdílet své štěstí, které vnímám, ale dokážu jej prožít jenom někdy. Nedokážu být dobrý manžel. Nedokážu být dobrý otec. S tím, že nejsem ideální syn jsem se už smířil. Nedokážu být sám sebou, nedokážu strhnout tu pitoreskní masku, která má být „tím spokojeným já“.
Prokvétají mi vlasy a vousy, přežil jsem Krista a uvnitř jsem pořád malej kluk. Když se směju, tak vůbec nevím, jestli náhodou nepláču. A když se mi chce plakat, tak si říkám, že to přece nejsem já. Třesou se mi ruce a to dítě uvnitř šeptá mezi kolena, že nechtělo, aby to dopadlo takhle. Ten chlapec vždycky všechno myslel dobře. Nikdy nechtěl nikomu ublížit a je škoda, že to rodiče nevěděli.
Je to tak jak to má být, řekneš mi, ale je mi to tak líto. Vzpomínám si, ani mi ještě nebylo deset, jak jsem přesvědčoval sám sebe a své rodiče, že mám šťastné dětství. Nikdy jsem na to nezapomněl. Na ty chvíle, kdy jsem své mámě tvrdil, jak je moje dětství super. Ta intenzita přesvědčování okolí se mi zapsala do podvědomí. Až o třicet let později si začínám uvědomovat, že jsem k tomu měl důvod. Mé dětství nebylo tak šťastné, jak jsem se všechny kdysi snažil přesvědčit. Byly v něm okamžiky, které se mi hluboko vryly do mého energetického záznamu a za které dodnes platím. Platím a nevím za co. Snažil jsem se být šťastným dítětem a nezatěžovat své rodiče svými dětskými problémy. Dodnes se musím hlídat, abych se vůbec dokázal podívat svým rodičům do očí. Je to pro mě nepochopitelné a nepřirozené ale je to tak. Oční kontakt se nepěstuje. O fyzickém kontaktu ani nemluvě. S vlastními rodiči? Něco shnilého ve státě dánském jest…
Říká se, že odpuštění je mocný nástroj. Myslím, že když člověk pochopí, nemusí odpouštět. Ale pochopení je záležitost mozku. A odpuštění je záležitost srdce. Ale co když v srdci zeje díra a nefunguje tak jak by mělo? Mozek dokáže v rámci přežití ta největší traumata vytěsnit, odsunout do nejzazších koutů podvědomí, ale co srdce? Srdce downgraduje na sval honící krev tělem a jeho energeticko/emocionální funkce zakrní.
Potřebuji najít cestu ke svým traumatům z dětství.
Nemáš mapu?
Vnímám je, vím, že tam jsou, ale konkrétně je nedokážu zatím uchopit. Občas se mi vynoří určité situace, jejich náznak. Temné kouty sklepa mého rodného domu, jeho zavřené dveře, které zevnitř neměly kliku… neměly kliku… Nepřiměřeně krutý trest… Okamžiky, které malému člověku převrátí života naruby..
Není to tak dávno, co jsem ještě podléhal strachu ze tmy. Dospělý muž, který má strach ve vlastním bytě. Chápeš to? Jdu se v noci napít a musím si rozsvítit, aby na mě něco ze tmy nezaútočilo. To už jsem ale zpracoval. Díky bohu. Přišly za mnou. V noci. Tisíce očí nenávistných, zlých a vyčítajících. Nalétávaly na mě jako sněhové vločky ve vánici. Za nimi tisíce příběhů. Pochopil jsem, že můj strach je moje dítě. Můj strach existuje jenom proto, že jsem to dovolil. Nemůžeš mít nerad své dítě, svůj výtvor. Je to přeci kus tebe. Mé strachy jsou části mne samotného. Přijal jsem je zpátky. Ne všechny ale strach ze tmy ano…
Zbývají ty, o kterých zatím nevím. Jsou to ty, které mě ovlivňují na podvědomé úrovni. Okamžiky, ve kterých tělo reaguje a hlava nechápe.
Ty přepsané, leč stále existující, zápisy na harddisku mého podvědomí, které mě drží v blátě temných myšlenkových pochodů a nechtějí mě pustit dále do proudu života. Chrání mě, nechtějí, abych znovu prožil to, čím jsem už kdysi prošel. V kritickou chvíli, ne nepodobnou té prapůvodní, vyvolají nepřiměřenou reakci organismu tak, abych si uvědomil, že něco není v pořádku.
Nikdy jsem nejednal se zlými úmysly. Mou motivací bylo vždy potěšit maminku. Bohužel ona si to mnohdy vyložila po svém. Natrhaná květina pro ni byla zničeným záhonem…
Představ si malého chlapečka, který chce své mamince udělat radost, a tak jí natrhá květinu. A ona mu za to vynadá a zavře ho za trest do sklepa, protože zničil záhon. Jenom na chvíli ale v tu chvíli dílo dokonáno jest. Z touhy potěšit svou maminku a vidět na její tváři úsměv a oddat se její otevřené náruči, vznikne jejím nepochopitelným vztekem v dítěti ohromná porce traumatu kořeněná zradou, křivdou a nepochopením. Zapíjí se slzami.
Nepřiměřeně krutý trest od rodičů znamená pro dítě ztrátu důvěry, opory a jistoty. Dítě je náhle na všechno samo. Hřejivá, konejšivá náruč, kam se dítě může vrátit vždy, když znejistí, je ta tam. Musí předčasně dospět. Musí se naučit samo žít. Může začít zadrhávat, koktat, může se v noci počůrávat, trpí poruchou stravování… Dětství je pryč. A o pár let později, všude, kudy chodí tvrdí, že jeho dětství je báječné. Přesvědčuje všechny kolem. Přesvědčuje hlavně samo sebe…
Víš, vteřiny hrají roli. Několik vteřin nepochopeného a ukřivděného dítěte o samotě může být určujících pro další život. Vteřiny zrady v úplném osamění, v hrůze a strachu z neznámého. Drsná tvář rodičů projevena plnou silou. Výchovný prvek našich rodičů a bohužel i mých vrstevníků – „nechat vyřvat“.
„Nechce spát, tak ji zavřu do pokoje a nechám ji tam o samotě vyřvat. A řeknu ti, od té doby je jako andílek. Spí deset hodin v kuse, jí všechno, co jí dám, poslouchá na slovo.“ Ale pak se, maminko, nesmíš divit, když ti jednou dcerka řekne, že tě nenávidí a bude tě vinit ze svých životních kolapsů.
Vy všichni rodiče, kteří jste se dočetli až sem. Prosím, nenechávejte své děti o samotě. Neupírejte jim nikdy svoji náruč. Netrestejte je odepíráním lásky. I když dítě plesknete, přijměte jej ihned bezpodmínečně do otevřené náruče, když ji bude potřebovat. Neodstrkujte je od sebe, nezavírejte je do pokojů…
Vrátí vám to. Nejenom láskou k vám ale hlavně láskou k sobě sama. A to je ten největší dar, který jim můžete do života dát.
Jsem idealista, ale podle toho, co kolem sebe každý den vnímám, usuzuji, že valná většina z nás takový dar do života nedostala. Jsme malé traumatizované děti a hrajeme hru na dospělé. Proto ochotně předáváme své zodpovědnosti na bedra jiných. Proto v naší společnosti dobře prosperují politici, lékaři, pojišťovny, banky… Předčasně jsme dospěli. Nikdo nás nenaučil žít. Lhát je běžné. Krást je normální. Pomlouvat je populární.
Nakonec zjistíme, že jsme stejní jako naši rodiče, se kterými jsme celý život přímo, či nepřímo bojovali. Používáme jejich fráze, trpíme jejich strachy, uvykáme na jejich zvyky… Děti se neučí příkazy, rozkazy a násilím… Děti vnímají, jak se chováme, přebírají naše vzorce chování.
Je to na nás. Je to v našich silách. Stačí přerušit to temné rodinné kontinuum. Jsme to my, kdo může vychovat první skutečně šťastné děti ve svém rodu. Anebo taky ne… Je to na nás… Dokázat se vyrovnat s vlastními nezpracovanými traumaty a dokázat je nepředat na své děti.
MéR
