Quantcast
Channel: Probuzení
Viewing all 771 articles
Browse latest View live

Kristus byl vlastně velký šaman

$
0
0
„Právě jsem přiletěl, mám spoustu práce, nemám moc času, všechny rozhovory odmítám, ale zajímají mě drogy, tak jsem kývl na rozhovor s vámi, i když nevím, kam s časopisem míříte,“ řekl nám na přivítanou Mnislav Zelený „Atapana“. Etnolog, který přes čtyřicet let jezdí do Amazonie a čtyři roky žil mezi indiány stylem, jaký se mezi lidmi na naší planetě nenosí už pěkných pár tisíc let. Tak, jak to chodilo před začátkem - jak on sám říká - „toho průšvihu“, čili neolitické revoluce a objevu zemědělství. Na jednom z posledních míst na Zemi, kde neexistuje ani obchodování, ani peníze, kde se neshromažďuje majetek, kde se neměří čas pomocí hodinek, kde halucinogeny tvoří od dětství důležitou součást výchovy, kde jsou kouzla normální a není strach ze smrti. Atapana striktně odsuzuje módu ježdění do jižní Ameriky za účelem rozšiřování vědomí pomocí halucinogenů z rukou „šamana“, je to pro něj znamením strašlivého úpadku. Úpadku nejen naší civilizace, ale hlavně tradičního kmenového soužití, které západní civilizace pohlcuje a žene do záhuby.

Říkáte, že braní halucinogenů bílými lidmi v jižní Americe je úpadek. Proč?
Samozřejmě, že je to úpadek. Úpadek je prakticky všechno, co my běloši děláme. Děláme všechno  nepřirozeně, proti přírodě, nepřirozeně žijeme, jsme nepřirozená civilizace. Přirozené jsou pouze přírodní národy. My jsme se s rozvojem pokroku přírodě vzdálili, je to čím dál tím horší a nevratné. S tím se nedá nic dělat a řítíme se do nějaké černé díry, kam všichni zahučíme. Tady jde jen o to, jestli to bude dřív, nebo později. Je to tím, že znesvěcujeme všechny věci, které dřív byly posvátné a už ani nevíme, co to posvátno je. Nikoho to nezajímá. Posvátné bylo něco, co se vztahovalo k základním přírodním hodnotám. A drogy jsou součást těchto vztahů, protože mají svůj účel, jako všechno ostatní. I jedy mají účel, jde o to, jak je člověk používá. My běloši jsme si z těch znalostí, které přírodní národy mají, ať již to jsou Papuánci nebo amazonští indiáni, vzali nechci říct smetanu, ale jen ten viditelný povrch. Protože my jsme povrchní civilizace. Nemáme čas, pořád se někam ženeme a tím pádem jsme ani nepochopili, k čemu tady vlastně ty drogy jsou.

A k čemu jsou drogy?
My veškeré ty drogy používáme především pro... Pro co myslíš, že my běloši používáme drogy?

Jako léky a jako zábavu...
Ano, jako požitek. Například tabák, když ho berete ve velkém množství jako indiáni, je halucinogen. My tabák, ayahuasku, yagé, ňopo a yopo a všechny tyhle věci používáme, protože jsme požitkáři a tím to končí. A to je znesvěcení. Indián k tomu má niterný posvátný vztah. S drogami včetně tabáku  zachází pouze vybraný, vyvolený člověk, což je šamana nikdo jiný,ani náčelník. Ví, co má dělat, a nepoužívá je pro požitek, ale s určitým cílem. Halucinogenní drogy se používají převážně s cílem edukačním, jako součást výchovy nové generace. Děti je od šamana postupně dostávají od pěti do zahájení iniciace, tedy do čtrnácti až patnácti let a učí se o mimosmyslovém světě. Než indián dospěje, musí poznat oba dva světy. Droga je cesta poznání.

Vy sám máte s halucinogeny nějakou zkušenost?
Ne. Kdysi jsem se zeptal kofánského šamana Mašakuri, jestli bych to mohl zkusit a on řekl: „To není pro vás, nepatří to vaší civilizaci. Ty jsi neprošel iniciací a i když jsme tě mezi nás přijali, tak na to nemáš právo.“ Ale prozradil mi, jak to probíhá, což asi každý, kdo zkusil halucinogenní drogy, zná. Nejdřív se objevují různé barevné obrazce, které se prolínají, pak se člověk dostane do oblačných sfér, z kterých vylézají různé potvory, obři, zvířata, anakondy. Ty ho začnou napadat, zápasí spolu a šaman s ním o průběhu boje komunikuje, vysvětluje o co jde, co to znamená, jestli jde správnou cestou, jestli to je dobro, nebo zlo, kdo je nepřítel, co má dělat v zápase, když ho chce ovlivnit zlý čaroděj. Postupně dochází k největším bojům s obry, které může přežít jen ten, kdo je na to připravený. Indián dostává odmalička v průběhu několika let čím dál tím vyšší dávky drogy a postupuje k vrcholnému poznání. Teď se zeptám vás, jaké je vrcholné poznání?

Ééé, vrcholné poznání?    
No, co to je? Jaké by mělo být vrcholné poznání každého člověka?   

Že je všechno ve vesmíru živé?
Ne, to vůbec!

Že jsme součástí něčeho vyššího?
Ne! Je to osobní poznání vlastní smrti. Mladý indián dostane tak vysokou dávku drogy, až upadne do kómatu a pozoruje svou vlastní smrt. A šaman ho pak znovu povolá zpátky. Jsou to velice dramatické záležitosti. Když jde přímo o iniciaci šamana, je to ještě daleko drsnější a může se stát, že už se vůbec nevrátí a zahyne. Drogy mají duchovní rozměr.
Katastrofou je, že řada šamanů propadla byznysu, jezdí za nimi turisté a oni se prodávají. Já se vždycky rozčiluji, když je tady v Praze ten ezoterický veletrh. Chápu veletrh aut, ale veletrh ezoteriky? To je projev dekadence a úpadku. Jednou jsem tam byl, před deseti lety mě tam pozvali. Bylo tam narváno. Lidi si myslí, že koupí formulku a pak budou šťastní, bohatí a zdraví. Mluvil tam jeden muž z Kolumbie, o tom, že prý léčí ayahuaskou v Bogotě. Já jsem si vzal slovo a začal jsem se s ním španělsky bavit, jestli si nepřipadá blbě, že indiánům vzal nějaké vědomosti a teď na tom profituje. Pak to někdo přeložil a lidi mě začali okřikovat a vyštvali mě. My indiánům tyhle věci vykrádáme, šamani na podobných veletrzích šamaní a lidi na ně u vytržení koukají. Jsou jich tady snad už tisíce, každý druhý v Praze je šaman. To je vidět, že nikdo z nich nechápe, co to slovo znamená.

Co to tedy znamená? Kdo je šaman?
Šaman je člověk, který mezi nás nemůže přijít. Má poslání starat se o svůj lid, nic jiného ho nezajímá. Má sedět na zadku v džungli, pečovat o těch 200 lidí a ne, aby jezdil po Americe nebo Evropě po workshopech a něco tady vykládal. To je zhovadilost. Jakmile sem jezdí, tak jde jen o byznys. Prostě někoho zaplatili, vytáhli, podvedli a on v tom pak jede. Ale správný šaman se od svého kmene nikdy nehne. A když ano, tak v tu ránu je to falešný šaman. Podvodník. On se nemá někde předvádět, nebo říkat, co dělá. To je jeho osobní umění, protože každý šaman je jiný a umí jiné věci. Není pouhým léčitelem. Šaman má desítky funkcí a léčitelství tvoří jen malý kousek z jeho poslání. Stará se například o budoucnost svého kmene, vychovává děti a připravuje je k iniciaci. Má je několik let zavřené ve tmě v malé místnosti a tam jim vypráví o historii, o budoucnosti, o partnerství, o světě. Je to učitel, maestro. Navíc je ekolog. Drží ochrannou ruku, aby se to nepřehánělo s lovectvím a sběračstvím. Předpovídá počasí a přivolává sucho nebo déšť. Organizuje pohřební rituály. Je psychopompem. Když indián zemře, konají se dva pohřby. Lidské duše se totiž po smrti často stále vyskytují na zemi. Za nějakou dobu (třeba i několik let) nadejde čas, aby se odebraly do zásvětí a přichází druhý pohřeb. Šaman s dušemi hovoří, a když některá jít nechce, tak ji vezme a do světa zemřelých ji dovede. To všechno jsou jeho úkoly.

Jak vůbec indiáni vnímají smrt?
Smrt je pro ně přirozená věc. Když se narodí dítě, šaman mu na čele vyznačí prstem otvor, kudy duše odejde, až zemře. Na smrt se myslí už při narození. My to nechápeme, bojíme se toho, nechceme o tom mluvit a oddalujeme to. Proto se u nás pohřební rituály čím dál tím více zkracují. Každý se chce zemřelého rychle zbavit, a to i přesto, že je to třeba milovaný příbuzný, tak se ho bojí a štítí. Naopak indiáni ne, oni se s mrtvým několik let loučí a komunikují s ním. My se to snažíme popírat. A proč to popíráme? Protože se bojíme toho, co přijde. Ale indián se nebojí, protože on ví. Protože zná odpovědi na základní tři filozofické otázky. Znáte základní tři filozofické otázky našeho světa?

...Co je po smrti?
Ne! Jsou to: Co jsme? Odkud přicházíme? A kam kráčíme? My umíme odpovědět možná na ty první dvě, ale na tu třetí ne. Indián umí odpovědět i na tu třetí otázku a smrt se tak stává součástí jeho existence a života. Tím pádem z ní nemá strach a všechno je pro něj normální a přirozené.

A jaká je tedy indiánova odpověď na tu třetí otázku?
Oni odchází do zásvětí, jsou tam a nikam se dál nepřevtělují. Šaman s nimi může komunikovat, může tam odejít a přinést odtamtud zpátky informace.

Je život v zásvětí podobný životu na Zemi?
Je skoro stejný.

Skončí  to tam také smrtí?
Ne. Tam už se o smrti nemluví, tam už smrt byla. Je to věčné. Zásvětí má několik vrstev a v každé vrstvě žije někdo jiný. V případě Yewk´wanů jednu vrstvu nebeského zásvětí hlídá posvátný elektrický úhoř, další posvátný motýl a tu poslední hlídá nejvyšší božstvo, tam jdou mrtví šamani.

Je to nějaký ekvivalent křesťanského nebe a pekla?
Jsou to ekvivalenty, samozřejmě. Ale u indiánů není peklo, které jsme si my tady vyprodukovali, na základě hříchů. Indián moc hříchů nedělá, protože je přirozený a chová se normálně. Takže on peklo v našem slova smyslu nepotřebuje.

Vy sám na nebe a peklo věříte?
Ano, protože jsem věřící. Ale moc o tom nepřemýšlím. Snažím se být dobrý, abych nebyl hajzl a těmhle věcem, jako je peklo, se vyhnul. Jinými slovy se bojím, a proto se snažím chovat se jakž takž slušně. Je třeba mít limity, protože když nemáš strach, tak uvolníš svoje lidské hrůzy. U indiánů vytváří nebezpečí a zlé duchy džungle a to je drží pohromadě. U nás už to tak není. Proto vzniklo peklo, které má nahrazovat divokou džungli, která by lidi nutila k tomu, aby se chovali slušně.

Jaký by byl podle vás návod pro dnešního mladého člověka, který by se chtěl duchovně rozvíjet. Cestovat? Ztotožňovat se s jinými kulturami? Nebo obrátit se ke křesťanství?
Poznávat a cestovat by měl určitě, ale i tak zjistí, že hodnoty jsou všude stejné. Buddhismus má stejné základní principy jako hinduismus i křesťanství a odlišují se pouze formy organizace. Dříve všudypřítomné šamanství prorostlo do náboženství, které převzalo jeho techniky. Kristus byl vlastně velký šaman. Slepotu léčil přesně tak jako ji léčí indiáni - plivnul do prachu a tím pak potřel slepému oči. Léčil slovem a hlasem. Kněží vykuřují kostely podobně jako šaman, když chce léčit, nebo připravuje obřad. Základní způsob, jak se dostat do extáze, je rytmus a hudba, což v křesťanství nacházíme například v podobě gregoriánských chorálů. Další šamanský způsob, jak se dostat do extáze, je pomocí opakování  slov a stejně tak funguje i neustále opakující se věty modliteb, třeba jako Zdrávas Maria. Jenže my jsme křesťanství jaksi zavrhli, protože není atraktivní a hledáme něco jiného, což může být matoucí. Přestože principy jsou všude stejné, navazující věci jsou již ovlivňovány životním prostředím. Židé a Arabové nesmějí jíst vepřové, protože u nich to mělo hygienické důvody. Ale u nás už ne. Celkově jsem proti multikulturalismu, protože je z toho velká bramboračka, babylonská věž, zmatek a nedorozumění. K eskymákům také nemůžeš nahnat buddhisty a nebo hinduisty. Proto mi vadí, že se šamanismus nebo buddhismus zdají být atraktivnější, než křesťanství.

Není zájem o šamanismus znamením touhy mladého člověka po návratu k přírodě?
Proč ne, když to myslí vážně. Jenže já podezírám převážnou část našeho společenství, že to myslí povrchně.

Třeba jen nevědí a tápou.
Jsou i tací, kteří se tomu věnují do hloubky. Znám jednoho člověka, který chce navždycky žít v Brazílii jako šaman. Pak ano, jeď tam a buď tam navždycky.

Má naše civilizace stále šanci na návrat k přírodě?
Zásadní odklon od přírody začal před několika tisíci lety vznikem městských civilizací. Kdekoliv na světě. Ve městě nemůžeš pozorovat nebe, nemůžeš pozorovat nic, jsi ohlušený, nemůžeš poslouchat hlas přírody, jsi oslepen, nevidíš. Indián chodí do lesa v noci, protože prales v noci ožívá a on to vidí. Ne ve dne jako výletníci, to je úplná hovadina. Jenže běloši neuvidí nic ani v noci, ve dne aspoň něco. Znám jeden případ, kdy žil indián deset let ve městě, vrátil se a schopnost vidět v noci ztratil. Světla, reklamy, hluk, to ti ničí oči a uši. Jsme ve městě zaháčkovaní a kdyby někdo řekl ne, budeme žít jako indiáni, tak bude za pochybného blázna. Sebrat se a jít někam pást kozy je vzpoura, která řeší nějakou tvojí osobní věc, ale není to systémové.  Naší celkovou situaci totiž nemůže vyřešit nikdo. To, co se teď děje, není vina posledních dvaceti či padesáti let. Je to výsledek průběhu tisíců let, od neolitické revoluce a vzniku zemědělství. Tím byl započat celý ten průšvih, protože se začalo vyrábět. To znamená, že se začal akumulovat majetek, vznikly peníze a začal pokrok.

Co si myslíte o konci světa, který má podle mayského kalendáře letos nastat?
Nikdo vlastně neví, co se bude dít, ani co fyzicky v harmonii vesmíru přichází. V době zimního slunovratu vznikne neobvyklá konjunkce Země – Slunce – Galaktický rovník, což se stává jednou za 25.625 let. To je konec jednoho obrovského cyklu a začne cyklus nový.
Mayové sice neznali galaktický rovník, ale v témže místě mají temné mraky hvězdného prachu, které vypadají jako chřtán krokodýla, obludy. Země se do toho chřtánu řítí, a ten krokodýl ji sežere, ale současně ten tvar temného mraku připomíná dělohu a Země z něj zase vyroste jako nová.
Život jde v cyklech. Končí cyklus jednoho slunce a začíná nový. Konec a začátek jedno jest, není jedno bez druhého a jedno bez prvního. To je totéž jako že život a smrt jsou jedno. My tu smrt neustále oddělujeme, ale to není pravda, protože smrt je součástí života.

Podle Mayské mytologie bývá konec každého cyklu vždy doprovázen nějakou katastrofou. Očekáváte nějakou?
Jistě bude očista lidu. Musí přijít noví lidé. Lidé se zpronevěřují tomu, proč tady jsou, a abychom přežili, tak bychom se měli změnit, zduchovnět. To znamená pochopit posvátné vztahy s přírodou. Například nezabíjet víc, než potřebujeme. Jde o to, oprostit se od toho šíleného byznysu, nechtít hamounit, protože jakmile hamouním, tak tu přírodu likvidujeme a přijde chvíle, kdy ona řekne ne.

Jak vnímáte to, že některé velké indiánské civilizace zanikly ještě před příchodem bělochů?
Všechny civilizace, které upřednostňují rozvoj, se jednou dostanou na vrchol a potom už jdou jen dolů. Společnost je živá bytost, roste, stárne a padne, ale skutečné přírodní národy nestoupají. Nemají pokrok, nerozvíjejí se, jsou pořád dole a tak nemají kam padnout. V Amazonii žijí už čtyři tisíce let. Za tu dobu padl Sumer, Řecko, Řím, Sovětský svaz, Hitler a oni jsou tam pořád. A stále to vypadá že je jich málo.  Mají velkou dětskou úmrtnost a dřív vedli i války, ale přesto  tam stále jsou.

Co ještě přírodní kmeny na rozdíl od nás umí?
Šamanismus existuje 40 000 let, naše věda jen 400. Věda postupně odhaluje to, co oni už dávno vědí - že všechno je živé. Ti lidé načerpali v průběhu 40 000 let života v určitém prostředí obrovské množství informací a po generace si je předávají v genech. Za tu dobu došli do takového stavu pochopení, že se nám to zdá až zázračné. Já se znovu vrátím k mému indiánovi, který žil deset let ve městě a pak se zase vrátil do džungle a nic tam v noci neviděl. Přišel za svým šamanem, který mu připravil nějaké bylinky, aby prozřel a schopnost nočního vidění se mu vrátila. Ptal jsem se ho, co ještě jeho šaman umí. A on mi řekl: „Kdyby ses ho zeptal, tak ti řekne, že neumí nic.“ Ale pak dodal, že se jeho šaman umí zneviditelnit a já mu to po čtyřicetiletých zkušenostech s indiány věřil, protože na tom vlastně není vůbec nic zvláštního. Technicky je to jednoduché, jde jen o to, vyhnout světlené paprsky své osobě ( a tak se stát neviditelným). Ostatně na tom intensivně pracují laboratoře v USA a možná i jinde. My rozdělujeme přírodu na živou a neživou a učíme se to od základní školy. To je pro indiána nesmysl, pro něj je živý i kámen. Podle kvantové fyziky víme, že i krystaly se pohybují, kmitají a rostou.  A jakmile někde existuje kmitání, pak je tam i vlnění a na to se lze napojit pomocí hudebních tónů. Oni se tímto způsobem umí napojit a komunikovat se zvířaty, s rostlinami, i s těmi kameny.
Indiáni mají veliké znalosti o hvězdách. Znají jich jmény několik set a stejně tak kolem padesáti souhvězdí. Vzhlíží k nim a spojují si cykly nahoře s cykly na zemi. Například pokaždé, když během roku vychází určitá hvězda, tak zároveň dozrává určité ovoce. Indiány udivuje, že to funguje, obdivují harmonii univerza a chtějí ji přenést sem dolů, aby žili harmonicky s přírodou. Totéž říká i velká magie: „Co je nahoře, je i dole.“ Na obloze nesledují jen hvězdy, ale i temné mraky hvězdného prachu pro jejich určité tvary. Podle tvaru rozpoznávají i vlastnosti rostlin, forma napovídá obsahu. Třeba taková ayahuaska se točí nahoru jakoby do nebes. Jejich chýše jsou  postaveny tak, aby okénka ukazovala roční pouť Slunce svými paprsky od jednoho slunovratu k druhému a neustále propojují univerzum s bytím na zemi. My jsme tohle všechno spláchli ze stolu. Pokrok nás žene k potírání všech těchto základních principů, harmonie nás přestala zajímat.

Jak vychovávají indiáni své děti?
My máme tlupy profesorů, kteří píší knihy jak vychovávat děti, oni to nemají. Tam si dítě samo určuje svůj rytmus, kdy se napije, nají, kdy půjde spát. Matka ho má pořád na sobě, při práci, při lovu ryb, neustále. Jednou jsem viděl, jak šla matka s dítětem přes propast, balancovala po kmeni stromu. Právě, když přišla doprostředka, chtělo se dítě napít. A ona se zastavila a nad tou propastí ho nakojila. To jsou ty rozdíly. Dítě pak roste čisté a svobodné. Tam nikdy neuslyšíš, že by někdo někomu něco přikazoval. Ani náčelník nebo šaman ten kolektiv neorganizují tak, jako se to dělá u nás: Teď budeme dělat tohle, teď tancovat, teď budeme lovit, teď něco stavět. Náčelník nevládne, on vede přirozenou autoritou a to je velký rozdíl. Šaman to samé. A jsme zase u toho slova přirozený. Když má u nás někdo, třeba kamarád, přirozenou autoritu, tak to vycítíš a uvěříš mu. Kde je přirozená autorita, tam nejsou žádné instituce. Prostě někteří jednotlivci mají určité schopnosti a ti indiáni jim věří a následují je.

Často zmiňujete přirozenost. Ta se ale může rovnat zvířecím instinktům.Starají se indiáni například ve svém kmeni o postižené nebo jinak společensky znevýhodněné členy?
Když něco v přírodě vybočuje, tak to ostatní ušlapou. Když se narodí mrzáček, tak ho zabijí.  Ale pokud si zlomí nohu v pěti letech a je z něj mrzák, tak se o něho postarají. Když ale například v brazilské vysočině, což je velice chudá země, kde je málo ryb, málo zvěře, přišla dívka do jiného stavu a neměla manžela, tak odešla porodit mimo vesnici, plod někde zahrabala do země a vrátila se sama. Všichni to očekávali a bylo to tak správné, protože by to dítě bylo kmenu na obtíž. U eskymáků je to ještě tvrdší, tam když se narodí dvojčata, tak vždycky jedno jde na mráz. A když je moc velká zima, tak ty děti snědí. Hlavní princip je přežití komunity, ne jednotlivce. Lékaři, kteří dnes zachraňují narozené neduživé děti jsou největší nepřátelé lidstva, protože zhoršují náš lidský genofond.

Čemu přičítáte, že vás mezi sebe přijali?
Asi se jim zalíbilo, že jsem byl přizpůsobivý, jedl jsem s nimi stejné jídlo, zápasil jsem, ničemu jsem se nedivil. Přede mnou tam byla výprava antropologů z Německa a ti si k večeři otevřeli vlastní konzervy. Druhý den je vyhostili. Matka, která mě adoptovala, měla otevřenou tuberkulózu a já  jí byl nablízku. To jsou rizika,která člověk musí podstupovat,aby si u nich získal čest a přátelství. Můj adoptivní otec, šaman Guňitze z kmene Yawalapiti mi rozřezal kůži na ramenou a mohl jsem s nimi tancovat pohřební rituál. Byl jsem první běloch na světě, který to zažil. To pro mě byla největší čest.

Jaké věci, které jste se v džungli naučil, používáte i v Čechách?
Nesolím a nesladím. Ráno piji pouze tekutiny a jím ovoce. Potom piji až večer, přes den ne, ani v největších parnech. Ráno půl litru a večer třeba dva litry. I v pralesech pijí indiáni jen ráno a večer.

Můžu se zeptat, co v překladu znamená vaše jméno Atapana?
Zelený list palmy. Oni věděli, že se jmenuji Zelený a to brali jako příznivé znamení. Jméno je pro ně důležité, protože o vás vypovídá a zelená barva je pro ně barva naděje.

Když mluvíte o indiánech, které kmeny máte na mysli? Protože indián jevelice široký pojem.
Mám na mysli ty, kteří žijí stále svým původním způsobem života a to je pouze centrální Amazonie. Okraje už jsou v katastrofálním stavu, tam už indiáni chlastají, znají prachy a kšeft, prodávají se jako děvky, prostě hrůza. Když vidím, že má indián na očích černé brýle, tak si říkám - pro pána, kde to jsme? On, který je tisíce let zvyklý na sluníčko. Deset let jezdím na stále stejné místo a každý rok vidím jak je ten úpadek stále větší a větší.

Nebojíte se, že jste svými návštěvami součástí toho úpadku?  Že přinášíte změnu, která je může ovlivnit?
Samozřejmě, to je dilema každého antropologa, který tam jede. Jakékoliv setkání je ovlivňuje. Já teď jezdím k části kmene do vesnice, která už je zničená. Těm pomáhám, tam již není cesty zpět. Ke kmenu Yawalapiti bych nejel a ani tam žádnou pomoc nevezl, protože žádnou pomoc nepotřebují, ti jsou rádi bez nás a žijí si bezvadně. Ale tam, kde jsme je zničili, jsou někteří indiáni už dokonce tlustí. Když se náčelník dostane k penězům, tak se nerozdělí s kmenem, ale nechá si je pro sebe.  Přežírají se a opíjejí, i když obžerství by bylo pro jejich kulturu velkým  přečinem, které by šaman potrestal vyloučením z kmene, či ostrakizací.

Jakým způsobem jim pomáháte?
Já jsem se po čtyřiceti letech rozhodl, že bych jim měl také pomoct. Hodně mi dali a určitým způsobem se jimi živím. Pomáhám těm, kteří již mají mobily, protože ti už jsou zničení. Jezdím tam dvanáct let a podporuji se svými přáteli  čtrnáct dětí, protože už nemají šamana. A vykupuji od nich jejich výrobky, oni jsou totiž obrovští umělci. Udržuji v nich tím jejich lidové umění a schopnosti, protože by jinak přestali tvořit a všechno by zapomněli. S přáteli jsem také zaznamenal jejich znalosti léčivých rostlin. Spolu s kouzelníky a šamany jsme chodili po lesích a udělali  obrovský soupis s fotografiemi. Samozřejmě jsem jim slíbil, že tady to nikomu nedám.  Vydal jsem knižně pouze dva kusy, předal jsem jim je a tím to končí.

Vnímají vás tedy jako člověka, který uchovává jejich tradice?
Ty o tom mluvíš jako běloch. Oni takhle neuvažují. Oni berou život jak přijde a nic nekomentují, nehodnotí, za nic neděkují, ale také nic nechtějí.

Cítí to,co se s nimi děje, jako svůj  kulturní a existenční úpadek?
Ne, vůbec. Jenom stařešina, který znal to, co bylo před tím, mi při pohledu na mladé indiány pijící pivo řekl: „Atapano, všichni jsou ztracení.“ Jim to ale neřekne, protože je to jejich věc a každý tam má svobodu dělat si, co chce.

Mnislav Zelený  (*1943)
Je český etnolog, spisovatel a novinář. Do Jižní Ameriky jezdí přes čtyřicet let  a díky svým pobytům mezi amazonskými indiány se stal nejen uznávaným odborníkem na život a kulturu domorodých etnik Amazonie ,ale především jejich přítelem. Jako možná jedinému bělochovi mu bylo dovoleno tančit posvátný pohřební tanec kuarup na největší slavnosti indiánů Xingu v Brazílii.  V roce 1989 ho adoptoval kmen Yawalapitiů a jeho duchovní otec šaman Guňitze mu dal jméno Atapana ,což znamená List zelené palmy.  V letech 1996 až 2001 byl velvyslancem ČR v  Kolumbii a Ekvádoru  (mimo jiné byl i pekařem, přístavním dělníkem,reprezentantem na mistrovství světa v judu, velvyslancem, listonošem i číšníkem).Založil nadaci Velká Amazonie a pralesní vědeckou stanici – jejich cílem je přispět k poznání života v Amazonii a alespoň trochu zpomalit rozpad indiánské civilizace.
Sám sebe představuje jako:Atapana, adoptovaný syn matky Ayriky z etnické skupiny Yawalapiti a otce Guňitzeho, šamana z kmene Kuikuru, zhorního toku RioXingu v brazilskéčásti Velké Amazonie alias Ichahioshi, přijatý Ramayem, náčelník etnické skupiny Ecee´je, na řece Madrede Dios v peruánské části Velké Amazonie alias Victor, přítel K´enamy z etnické skupiny Kofánů na řece Aguarico a nyní jejich náčelník na Río Salcedo v ekvádorské části Velké Amazonie alias Mnislav Zelený.

04.09.2012 | TXT: MARTINA CIMPOVÁ, ROBERT VEVERKA

Soutěž o knihu Tomáše Keltnera

$
0
0
Přátelé, jenom připomínám soutěž o knihu Tomáše Keltnera a vyzývám případné zájemce o účast. "Tak poďme do těch noh!" MéR
http://probuzeni.blogspot.cz/2014/12/soutez-o-knihu-transformace-vedomi.html

A standardní svět začne být míchán s virtuálním

$
0
0
Díl IV. – Sci-fi, nebo realita?
Milan Vidlák: V minulém díle jsme zmiňovali, že emoce jsou nejúčinnějším způsobem, jak z nás odčerpat energii. Když jsem zvyklý chodit na fotbal, třeba na Slavii, která hraje fakt špatně, mám tam přestat chodit? Nebo jak to udělat správně, když mám rád fotbal?
Tomáš Keltner: Přerod ve vědomí není zdravý, když je skokový, když člověk změní všechny věci naráz. Rychlost je individuální a mělo by to mít nějaký kontinuální vývoj. Každý člověk sám sobě udává rychlost právě tím, že se o to sám zajímá. Ukazuje se a bude se ukazovat zejména v následujících letech a měsících stále víc prostřednictvím konfliktů, které existují, vznikají a budou vznikat, o čem celou dobu mluvím – jak jsou emoce důležitá zbraň. Když se člověk dívá na zprávy o tom, co se děje třeba na Ukrajině, tak jsou vyvolávány emoce. Jedny emoce říkají, že zlý Putin se snaží urvat si kus státu pro sebe, a tak jdou lidi bojovat proti Putinovi. Druhá strana říká, zlá Ukrajina je plná fašistických Západem financovaných bojovníků, tak bych se zase pod vlivem této emoce šel přidat k Putinovi a bojoval za něj. A přitom ani jedna možnost není správná. Bohužel to šílenství, které Spojené státy americké rozpoutávají v posledních letech, se dostalo až téměř k našim hranicím a obětí se stala i Ukrajina.

O co jde?
Domnívám se, že jde o zoufalé zmítání se v křečích umírající Ameriky a umírajících plánů na ovládnutí světa. Amerika dojíždí na své vlastní zbraně a na to, co sami rozpoutali – to znamená na degradaci lidí pomocí léků a potravin. Sama začíná být víc a víc degenerovaná, začíná mutovat. Jsem přesvědčený o tom, že střední vojenský management je tam naprosto odtržený od reality a obávám se, že ta americká demence proniká až do nejvyšších pater administrativy. Oni prostě špatně spravují a spravovali svoji zemi a dostali se na pokraj kolapsu.
S tím vším souvisí i manipulace s počasím, respektive pokusy. V Americe jako ve státě, který byl v jistém smyslu nástupcem nacistického Německa, neboť vojenské, intelektuální i vědecké elity přešly pod zpravodajským krytím do Spojených států amerických, dál pokračovala řada experimentů na lidech, s technikou či spolupráce s mimozemskou civilizací (takzvaná Operace Paperclip). Přirovnal bych to třeba k degeneraci šlechty, která se kvůli majetku a moci neustále „pářila“ mezi sebou. Vláda každého státu je obrazem lidu té země. A pokud Amerika ze svých lidí udělala jakési bioroboty, no tak se samozřejmě podobná frekvence vědomí dostává i do jejího managementu. A tak můžeme být svědky věcí, které bychom si před nějakým časem nedokázali ani představit. Naprosto evidentně se totiž pokouší o takový ten „finální krok“, rýpnutí do Ruska. Přece jí ale musí být jasné, že tento konflikt nemůže vyhrát. A myslím si, že je to jasné každému, kdo utrpěl alespoň trochu vzdělání a má nějaký přehled.

Opravdu? Mainstreamová média unisono píší o vyspělosti USA a tom, jak je Rusko zaostalé, neschopné a div ne před bankrotem…
To je samozřejmě naprostý nesmysl. Je to přesně naopak, protože to, co USA předvádějí po celém světě, je spíše znakem nízkého než vysokého stavu vědomí. A když si přečtu či poslechnu některé projevy Vladimira Putina – nevím, jestli je to jeho názor nebo kdo mu to píše –, tak už jen ten fakt, že se takové názory objeví na veřejnosti a je k nim připisována hlava státu, je pro mě znakem, že Rusko je na mnohem vyšší úrovni, alespoň co se týče managementu. Nejsem nějakým velkým příznivcem Ruska a Putina, ale pokud se pokusím dívat objektivně, tak v tomhle případě je černý Petr na straně Ameriky, která rozpoutává v Africe, Afghánistánu, Sýrii či na Ukrajině šílená zvěrstva, o kterých my nevíme ani z alternativních zdrojů, protože ty informace se z těch zemí prostě nedostávají. Každá válka je obrovské zlo a důkazem neschopnosti daných vůdců a jejich nízkého vědomí. Proti tomu není přípustná žádná diskuse. Nejsou menší války a lepší války, ta smrt a bolest je stejná a je obrovská. Pokud se uřezávají lidem hlavy, znásilňují se, polévají se benzinem a zapalují, je to prostě špatně.
ČT24 a mainstream nám neukazuje ani zlomky pravdy, a v tom vidím obrovské nebezpečí toho, že my si pořádně nemůžeme uvědomit, co se děje, a jsme vazalové médií. A právě emoce v tom hrají klíčovou roli. Pokud my nepoznáme emoce, nedokážeme je vnímat a odlišovat od pravdy, od prožitku, tak dříve nebo později se staneme součástí nějakého stáda. A je úplně jedno, jestli to bude stádo americké, nebo stádo ruské – někdo z těch, kteří ovládají, nás prostě použije. A to není svoboda.

Většinou to z médií vypadá, že se na sebe naštvou dlouholetí spoluobčané, sousedé a jednotlivé skupiny lidí a začnou mezi sebou válčit. Je taková varianta alespoň teoreticky možná?
Ne, takto se to opravdu neděje. Jsou potřeba peníze a jsou potřeba zbraně. Těch teorií, proč se to děje, je víc. Existují plány, jak se světem nakládat. Tajné řády uchovávají pravdivé informace, na rozdíl od náboženství. O pravdách, o kterých se neví. O tom by bylo možná zajímavé udělat samostatný díl, například ohledně zednářství. Ohledně toho, že jedna židovská sekta, která se jmenuje katolická církev, nám říká o Ježíšovi, ale ne o Jakubovi, o jeho dvojčeti. Proč, proboha? Proč tyhle informace mohou uchovávat tajné řády, proč nejsou nabídnuty všem lidem, aby se nad tím zamysleli? Proč je po staletí deformován obraz Ježíše, informace o něm, o jeho rodině, o jeho dětech, manželce Marii Magdaleně, ze které udělali kurvu, proč to všechno někdo tají a není to pro všechny?

Co současnost?
U rozpadu Jugoslávie a vzniku Kosova, 11. září, Iráku, Afghánistánu, Sýrie či Ukrajiny je to pro všechny, kteří mají oči otevřené, evidentní. Kromě toho byly na rok 2008 konstruovány plány na vstup do Íránu, bylo naprosto jasné, že se to stane, ale nakonec nestalo. Nešlo se tam. Já nevím proč, ale vnímám to jako posun k lepšímu v úrovni vědomí mnoha lidí, a znak, že se plány nedaří naplňovat tak snadno jako dříve. Tohle jsou informace, které musejí prosakovat ven. Podobně jako třeba informace o takzvané sametové revoluci v naší zemi. Daleko předtím už tady komunistická strana, respektive jedno reformní křídlo, které v ní bylo, mělo plán, jak celý ten stát reformovat. S odstupem času bych možná řekl, že podobně třeba jako v Číně, kde komunismus a kapitalismus fungují v jakési synergii. Něco podobného bylo u nás. Když se to dozvěděly mocenské skupiny, které stály za tehdejším disentem, za těmi lidmi, kteří brali drogy, holdovali nevázanému sexu a alkoholu…

Myslíte Václava Havla a spol.?
Myslím Havla a spol. Já jsem se setkal a pracoval jsem s lidmi ze Státní bezpečnosti, kteří se osobně podíleli na sledování této komunity. Tento utlačovaný disent měl pravidelný příjem v západoněmeckých markách, přísun alkoholu, drog atp. Zcela paradoxně v několika případech zachránili život zdrogovaným disidentům právě tito příslušníci, kteří je měli jen sledovat. Tyto informace pro mě tehdy byly naprosto otřesné.
Protože já jsem samozřejmě pod tlakem veřejnosti a médií žil v těch emocích, že jsme tady zvonili klíčema o svobodu. Ale ono to bylo jinak. Tady šlo o obrovský vnitřní boj mezi dvěma skupinami. Mezi reformním křídlem komunistické strany – a to podotýkám, že nejsem žádný komunista ani jejich přívrženec – a mezi tím, co bylo podporováno ze Západu. Převrat byl plánovaný tuším na květen roku 1990, ale to by byli jiní mocní, jiní lidé, a tak se Západ rozhodl to celé rozpoutat už 17. listopadu. To jsou věci, které se málo říkají, málo se o nich ví. Ví o tom celá řada lidí, málokdo o tom zatím chce asi mluvit. Ono dneska už je to svým způsobem jedno, ty informace mají jen jednu reálnou možnost – a to poukázat právě na to, jak jsme snadno ovladatelní emocemi a lidmi, o kterých nám řeknou, že jsou naši vůdci. To je náš hrdina! My jsme pak díky emocím schopni uvěřit něčemu, co vůbec není pravda. Proto to říkám, aby si lidé uvědomili, že je to složitější a věci mohou být jinak.
Cesta ale nutně nevede skrze získání maximálního množství informací ze všech možných zdrojů, to by lidem z toho také mohla explodovat hlava a začnou se bát všeho a všech. Protože když se dostanou na server, který hromadí pravdivé informace, no tak mají pocit, že si čtou horor. Neboť jsou uměle udržovaní v Matrixu, umělém světě, kde je jim pomocí CNN a BBC ukazováno, co si mají myslet. Podobně s nimi manipuluje církev, která jim dává nové persony, nové polobohy.

Teď dokonce do čela instalovali někoho hodného…
Ano, teď tam dali hodného Františka, a všichni pod emocemi tečou z toho, že on nechce bydlet v paláci, ale v „chudém“ hotelu pro biskupy. Je to naprosto trapné.

Proč jde ale Evropa tak ochotně na ruku Spojeným státům a kruhům, které je ovládají, když je evidentní, že jde o zcela destruktivní a šílenou strategii? Vždyť to, jak hluboko kamsi jim lezou čeští politici i mainstreamová média, je až podezřelé. Proč tak moc lžou?
Já jsem byl upřímně zděšen tím, co se odehrávalo na ČT24 při začátku krize v Kyjevě a událostech na Krymu. Když jsem se díval na ty redaktory, kteří mluvili jako zfetovaní a říkali věci, u kterých se stále pokouším uvěřit, že jim v tu chvíli věřili. A že je možné, aby jim bylo odpuštěno, protože nevěděli, co dělají.

Je možné, že nevěděli, že říkají nesmysly a lži? Vždyť systematicky zatajují a filtrují informace, které by dohledal i pacient po lobotomii.
Já bych si to moc přál… Přál bych si, aby oni byli pouze nevědomí a věřili tomu, že informují poctivě. Předpokládám, že jim to někdo připravuje a částečně předchroupává. Ale to, co vidíme na obrazovkách ČT, tak výrazně odporuje skutečnosti, která se odehrává na Ukrajině, a jak jde západní Evropa USA tak silně na ruku, vyvolává otázku, proč to tak je. Kromě peněz a ekonomických benefitů a vazeb je ještě jedno řešení, které bude pro širokou veřejnost asi velmi nepřijatelné – má v sobě určitý konspirační a paranoidní potenciál. Ale menší chybou je uvěřit, respektive zabývat se touhle informací než ji odvrhnout a vysmívat se jí. Spojené státy rozpoutaly něco, co bych označil až za magii, kdy oni pracují s elementy, se základními prvky, pokouší se ovlivňovat chod planety, počasí, mysl lidí a je to něco šíleného. Měl jsem možnost se některých věcí účastnit, můžeme se o tom někdy bavit. Například nové metody výslechů a mučení prostřednictvím drog a manipulace s vědomím lidí. Je to něco, co se jim začíná vracet – je možné pozorovat, jaké obrovské problémy s počasím tam mají.

To podle vás není náhoda?
Blížíme se k době velkých kataklyzmatických změn, které ale nebudou na základě globálního oteplování způsobeného výfukovými plyny – to je naprostý nesmysl, o kterém například Václav Klaus velmi dlouho a velmi osamoceně snažil dát z pozice své autority najevo a byl označován za blázna. Existují však utajované předpovědi, které se datují do začátku minulého století (1900–1930), kdy esoterika a duchovní světy na planetě byly na velice vysoké úrovni. Byla to doba géniů typu Čapka, Verna, Einsteina, Brauna nebo Tesly a v těchto předpovědích se hovoří o tom, že dojde ke zvýšení hladiny oceánů, jednorázově, nikoli na základě tání ledovců. Mělo by dojít, nebo ty informace hovoří o tom, že dojde k narušení zemských desek. Území, na kterém se v současné době nacházejí Spojené státy americké, se podle nich v blízké době stane neobyvatelným. Pokud my lidé něco nezměníme ve svém vědomí. Nebylo by to ostatně poprvé v historii této planety. Asi by se to dalo přirovnat k biblické potopě, nikoli však celosvětové, ačkoli efekt by byl globální. Je možné, že takováto událost odstartovaná řekněme zásahem vyšší moci, něčím, co člověk takzvaně nemůže ovládat, ale přitom už dávno ovládá skrze vědu či poznatky, konkrétně v USA. Bude to ale spuštěno činností člověka, dost možná neopatrností při nějakém vrtu, dost možná použitím seismické či atomové zbraně. Nerozpoutá se jaderná válka, ten krok bude relativně malý, ale způsobí něco většího.

Proč by se to ale mělo vůbec stát?
Jde o změnu nastavení systému, protože se lidstvo skrze některé své vědomé zástupce stává nebezpečně pro ty, kteří ovládají. Dostává se k úrovni vědomí, kdy už by se mohlo osvobodit. Tak je potřeba to trochu přibrzdit.

Jak tohle ale můžete vědět nebo tvrdit?
Jsou různé úrovně utajení, určité informace Systém pouští třeba pomocí těch konspiračních teorií, pak jsou jiné informace, které běžně nepouští. K těmto informacím se lze dostat prostřednictvím mimosmyslového vnímání a vyšší úrovně vědomí. Tyhle informace, ke kterým jsem se dostal, se datují právě do těch30. let. Tehdy bylo vědomí na velmi vysoké úrovni a někteří lidé dokázali častěji než dnes nahlížet do budoucnosti. Existovaly například předpovědi, že se Evropa spojí pod modrou vlajkou se zlatými hvězdami, a bylo řečeno, že tohle spojenectví bude poslední a po něm přijde velký krach.

Který snad ale bude počátkem něčeho mnohem lepšího, nebo ne?
Já jsem přesvědčený, že ano.

Jiné informace, které přinášíme i ve Vědomí, hovoří o zlatém věku a obnově lidstva, velkém probuzení. Mnoho těch plánů, třeba s Íránem či Sýrií, nevychází. Nenasvědčuje vývoj okolo nás spíš tomu, že se další zlé předpovědi nenaplní?
Přesně tak. Proto já se domnívám, že naším záměrem a cílem by teď mělo být uvádění do svobodnějšího stavu skrze naše vlastní poznávání a učení se rozeznávat pravdu od lži, učit se mimosmyslově vnímat, abychom nebyli závislí na tom či onom zdroji, ale abychom sami byli schopni rozeznat, zda s námi není manipulováno. Klíčový je například rozvoj intuice. V tom jsou mnohem lepší ženy, proto je třeba naslouchat ženám, vnímat je, i když nám mužům to mnohdy činí problém. Je na nás, abychom vytvořili tým, tým páru muže a ženy, abychom se vzájemně doplňovali, a ne překřikovali. Do budoucna je velice důležité nezabíjet v dětech mimosmyslové vnímání, intuici a čistotu tak, jako jsme to činili doteď. A aby se začalo mluvit o emocích tak, jak to ve skutečnosti je, jako o alergické reakci těla na rozum, nikoli jako o něčem, čeho bychom měli chtít dosáhnout. Protože reklamy nás pořád lákají na emoce při řízení vozidla, na emoce v kině…
V souvislosti s tím bych chtěl upozornit na jedno velké nebezpečí, které přichází s virtualizací vnímání a emocí pomocí různých přileb a brýlí. Protože tady hrozí jedna věc – která je už za hranicí paranoie a konspirace –, a to je skutečnost, že pokud přivedete člověka skrze hru a zážitek v kině a nasadíte mu speciální brýle, které se napojí na jeho smysly, tak ten člověk si už neuvědomí, že to, co je do jeho těla nahráváno a implantováno skrze speciální brýle, není skutečná realita. Představte si, že vám někdo dá brýle, o kterých vám řekne, že zvýší váš prožitek v kině. To je důvod 3D brýlí, to je důvod všeho, co se děje – jde o to, abychom na sebe nasadili dobrovolně nějakou techniku a zvykali si na ni. Jinak to nelze udělat, my to musíme udělat dobrovolně. A když si nasadíme ty brýle, tak nám samozřejmě bude ukazován reálný svět, ale v průběhu toho reálného ukazování my budeme přeprogramováni a zapomeneme, že máme ty brýle na sobě a z toho kina v nich odejdeme. A standardní svět začne být míchán s virtuálním, až zůstaneme jako bioroboti jako v Matrixu, na který se mnoho lidé stále dívá jako na sci-fi film. Zkuste se podívat na ten film ještě jednou a pozorněji.

Fakt je, že úchylných plánů už bylo zavedeno dost, od přidávání jedovatého fluoru do vody po chemoterapii... Pokud by i tohle byla pravda, nevypadá to ale i podle dílčích neúspěchů z poslední doby, že už ty záměry přestaly Systému vycházet?
To je jeden z plánů, nemusí se stát, ale měli bychom k tomu být pozorní. Stejně jako bychom měli být pozorní k dronům, bezpilotním letounům, které mají jeden zásadní smysl a důvod – a to naučit nás koexistovat s nějakou technikou, která se pohybuje mezi námi, aby nám to nebylo divné. Budeme to vnímat tak, že nám pomáhají doručovat balíčky, že nám doručí signál na místo, kam by se jinam nedostal. A je celá řada dalších podobných věcí. Máme mnoho způsobů, co dělat, já doporučuju zabývat se sebou, emocemi a mimosmyslovým vnímáním, protože to nám umožní rozpoznat, jestli dron je dobře, nebo špatně. Stejně jako Google přilba nebo speciální brýle, které už mnoho let existují ve vojenských výzkumech a nám jsou nebo budou speciálně představovány jako super věci. A když to řeknu zjednodušeně, nejdřív v tom budou hodinky, potom rádio, pak počítač a nakonec nový svět, který do nás bude implantovaný. A my jako roboti budeme otroci, budeme pracovat ve prospěch těch, kteří ty brýle mít nebudou. Chápu, že teď to zní jako šílená zvěst šíleného člověka, který zapíjí psychofarmaka alkoholem a dívá se na sci-fi filmy. Bohužel je to ale blíž pravdě než vysílání na ČT24.

Nicméně pokud bychom si spojili, co jste teď říkal, s tím, co se děje okolo nás, vypadá to, že ta ovládací mašinerie plánující nějakou formu globální světové vlády se hlavně díky bloku Rusko–Čína zadrhla a připomíná spíš šelmu, které kope ze zoufalství kolem sebe. Že se její dny zkrátka a dobře pomalu chýlí ke konci.
Souhlasím. Já jen chci říct, že nejsou tak slabí, jak možná i přes dílčí neúspěchy vypadají. Lev nejvíce řve, když umírá. Ale pořád je to lev a není radno ho podceňovat. Pokud se někdo naučí pracovat se svými emocemi, tak se naučí pracovat i se svým strachem. A vůbec není k diskusi otázka, jestli nějaká informace v někom vyvolává strach, nebo ne. To by se nesmělo informovat o té pravdě vůbec, protože bohužel pravda je taková, že se jí člověk může zaleknout. Vnímejme to spíš jako inspiraci, aby si čtenář třeba řekl: Proboha, co to tady ten člověk mele! A začal se o to zajímat, číst články, knížky, a dostávat se k jiným, dalším informacím, a rozvíjel své mimosmyslové vnímání tak, že si mnoho těch informací bude schopen opatřit sám.
Protože fakt je ten, že jsme záměrně manipulováni, ať už prostřednictvím médií, či zábavního průmyslu. A k tomu jsou používány naše emoce. A z logiky věci, pokud se naučíme pracovat se svými emocemi, bude obtížnější nás – a tím neříkám, že to nepůjde – manipulovat a ovládat. To, že některé plány nevycházejí, bych vůbec nebral jako nějaký důvod být v klidu. Bral bych to jako obrovskou naději, že u spousty lidí roste vědomí a touha vnitřním způsobem, ne vnějším pomocí boje a vojáků, změnit svět k lepšímu, pokračovat dál. Pokud se naučíme se sebou něco dělat, naše moc bude větší než moc zbraní. Ale musíme mít oči otevřené. A proboha, pokud skoro v sousední zemi zuří občanská válka vyvolaná zpravodajskými službami USA a naše mainstreamová média pochlebují Američanům, tak bychom měli mít obavy z toho, co se bude dít u nás, až my se dostaneme na řadu. Tolik času zase nemáme.

Teď se například projednává v tichosti v Evropském parlamentu dohoda TTIP o volném obchodu mezi USA a EU, což by znamenalo, že sem přijdou třeba geneticky modifikované potraviny a jakákoli kontrola bezpečnosti dovážených potravin a jejich označování prakticky zmizí…
Je obtížné zničit 20 států, je snazší zdestruovat jednu unii. V současné době skrze ekonomiku Spojených států amerických, která je také v destrukci. Ona není ani v úpadku, ona neřízeně padá. A její pád nelze standardními prostředky zastavit. Jedině další válkou. To, co dělá v současné době Rusko, ať se nám líbí nebo ne – a znovu říkám, vnímám jeho velmocenské ambice, tomu se není třeba divit ani se nad tím pozastavovat, že má velmoc velmocenské ambice –, je, že se například kromě nového finančního systému, který bude brzy ohlášen, pokouší vytvořit určité nárazníkové pásmo proti tomu, co se snaží USA přinést do Evropy. Každý, kdo zná trochu vojenskou logiku a strategii, to vidí naprosto jasně. Krym je čistě strategická oblast, přístup k Černému moři. Krym je ale důležitý i duchovně, podobně jako řada míst v Evropě, například Praha. A proto bychom neměli být lhostejní k tomu, co se děje kolem nás.

Milan Vidlák

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4135

Jaroslav Dušek:Strachem řízená lidská mysl potřebuje plánovat

$
0
0
Jaroslav Dušek: Vaše domy jsou výrazem vašeho strachu

V našem pořadu často hledáme cestu k polozapomenutým zkušenostem a dovednostem, které naši předkové v předminulé generaci zvládli, ale my jsme je už z našeho života vytěsnili. Nejinak tomu bude i s dnešním hostem hercem a improvizátorem Jaroslavem Duškem.
Těžko říct, jestli budeme v nejbližších letech muset umět vlastníma rukama postavit příbytek, vypěstovat obilí a nebo stříhat ovce. Co ale budeme určitě potřebovat je psychicky zvládat svět, ve kterém žijeme a jeho změny. Slýcháme to kolem sebe věčně Jsme unavení, vyhořelí, nemocní, máme deprese. 
Proč nás ten současný svět tak stravuje? Je opravdu takový, nebo jsme to my, kdo ho tak chceme vidět? 
Martina: Jaroslave, hledal jsi filosofii a svůj vztah k životu, jak ho představuje toltécká moudrost, nebo si filosofie našla tebe? 
Já myslím, že nehledal, mně to prostě bylo blízké. Když jsem se s tím potkal, tak jsem zjistil, že věci, ke kterým jsem došel, jsou potvrzeny i některými prastarými národy. Mě to překvapilo a potěšilo, protože se mi stávalo, že jsem se v mnoha debatách dostával do sporu, protože můj názor, ke kterému jsem došel, mnoho lidí nesdílelo.  
Takže když jsem objevil to toltécké učení, tak se mi to zalíbilo, protože tam bylo souznění s tím mým pohledem na život. Byly tam samozřejmě věci, které jsem neznal, novinky, se kterými jsem se musel vypořádat. Protože pojetí toltécké lásky bylo pro mě naprosto nezvyklé. 
Toltécká láska není žárlivá. Tam, kde je žárlivost, chybí láska 
Oni nevidí lásku tak jako my, nevidí vztah jako závislost, nevidí vztah jako drama, jako sebevlastnění. Ty jsi moje žena, můj muž, moje děti. Oni to vnímají tak, že se potkají dvě bytosti, které se navzájem podporují. A podporují se navzájem tak, že každá z těch bytostí rozvíjí svůj dar, skryté vnitřní dřímající tiché vědění. Láska je podle toltéků prostor, který umožní rozvinout naši unikátnost.  
Naše pojetí je, že se musí lidé přizpůsobit, je potřeba, aby každý hezky ustoupil, aby vytvořili nějaký kompromis. A pro ty toltéky je to úplně obráceně, každý rozvíjí ten dar a vzájemně ho umocňují.  

Toltécká láska není žárlivá. Tam, kde je žárlivost, chybí láska; žárlivost je výrazem touhy ovládat, vlastnit a je také výrazem strachu z toho, co by se stalo, kdybych byl sám. Vlastně ten toltécký klíč je přijmout sebe sama.  
Dokud člověk nemiluje sebe sama, tak hledá někoho, kdo mu tu lásku poskytne. Podívejte se na naše filmy. Řešíme vztah jako drama. Láska je nám ukazována jako něco nesnadného, komplikovaného, těžkého. 
To mi chvilku trvalo. Toltéci mají takový postulát: Máme právo milovat, ale nemáme právo to vyžadovat od miláčka nazpátek. Evropskou mysl napadne, tak počkej já bud někoho milovat a on se na mě vykašle? 

Martina: Kdy jsi vzal toto učení za své? 
Od 14 let jsem hrál divadlo. Když děláš improvizaci, musíš se nechat vést. Improvizace mě naučila, že není potřeba znát dopředu nějakou cestu. 
Na člověku je nejstrnulejší jeho myšlení 
Mánie intelektu zavedla civilizaci tam, kde je. Znamená to nedůvěru v přítomnost, nedůvěru v to vyladění a znamená to strach. Strachem řízená lidská mysl potřebuje plánovat, touží se pojistit, touží vytvořit jistotou do budoucna, že se něco povede.  
„Staří Mayové i Tibeťané odmítli kolo. Znali ho, ale odmítli. Udržovali tak silnou bdělost svého vědění, že věděli, že když začnou používat kolo, budou muset tomu kolu všechno přizpůsobit. “
Tento strach vytvořil tu strnulost, která nás ovládá. Jak říká filosof Bělehradský. Období páry střídá období ledu. Pára poháněla auta, pomáhala nám, jenže ted je všude tolik aut, jsou zácpy, že přišlo období ledu, ztuhlosti. Automobilismus nás ovládá. To, co mělo pomáhat, nás teď najednou brzdí, zatíží. 

Mayové si uvědomili, že kvůli kolu budou muset uhladit a vyrovnat cesty. Viděli dopředu, jak přizpůsobíme kolu kompletně prostor. Musíme asfaltovat, dělat rovinky, vše se musí přizpůsobit autu. Vidíš zbožštění toho auta. Podzemní garáže, autošampon, autokosmetika, řidičské oprávnění. A tohle ti Mayové viděli. 
Příčina toho, kam došla naše civilizace, je pohodlnost. Postupně přivedla člověka ke všem těm strojů, šlehačům, kvrdlačům. 
Přestaneš být bdělý, když se tě zmocní strach 

Martina: Čím to, že Mayové udrželi pocit bdělosti? 
Přestaneš být bdělý, když se tě zmocní strach. 
Strach se zmocní, když začneš rozvíjet myšlení. Já když jsem přemýšlel o tom, co je na lidské bytosti nejstrnulejší, tak mně přišlo, že myšlení. To je nejvíc tvrdé. Názorový systém, náboženský systém. To jsou strnulé a tvrdé důvody. Lidé se kvůli náboženství hádají, zabíjí, nemluví spolu. Nedokážou odhodit spor, natolik je pohltí to tvrdé myšlení. 
V momentě, kdy nemáme jedno oko otevřené dovnitř, a obě napřeme ven, do tzv. vnější reality, tak cokoli my v tom vnějším okolí začneme organizovat a zapomeneme přetvářet sebe, tak se nám stane, že začneme vytvářet něco, co je vlastně materializací těch našich strachů. 

Začneme se opevňovat, stavíme hradby, stěny domy, musíme domy zamykat. Bytost ovládla jakási entita, kterému se říká ego, které odděluje lidi od sebe. Člověk vidí sebe sama jako něco jiného než to okolí.  
Mayové a Toltéci věděli, že ostatní jsme my taky, protože bychom jinak nebyli živí. Věděli, že když přestaví venku, musí přetvářet i vevnitř.  
„Jedno ze základních toltéckých pravidel je: Nemohu udělat takové vnější opatření, pokud nebudu schopen zvládnout jeho následky. “
Tolték nepostaví jadernou elektrárnu, protože neví, co s tím dál. My jsme běloši posedlí ohněm, skočíme do reality a věříme, že to nějak dopadne. Sledujeme krátkodobou výhodu. 
„Vytváříme svět, kdy sami sebe dost naivně ohrožujeme. “

Toltécké učení je manuál k tomu, jak komunikuješ s tím celkem a bez zprostředkovatele. Nepotřebuješ tam kněze nebo někoho, kdo ti to zprostředkuje tzv. líp.  
Když pochopíš, že když sama sebe nenaladíš, budeš hrát neladně. 
Lidská svéhlavost si myslí, že jsme nejmoudřejší tady na planetě. O to opíráme naše ekonomické právo. Klidně jsme si rozparcelovali planetu a nezeptali se těch, kteří na tom území bydlí. Těch zvířat. Když si oplotíme pozemek a vytlačíme tvory, které tady žili, vytváříme protitlak, kdy se ti vytlačení budou cpát zpátky. 
Dnešní erbovní slovo je boj 
Když si ego chce vytvořit prostor pro sebe sama, tvoří ho tak, že vytlačuje z něho ostatní. 
Dnešní erbovní slovo je boj. Bojuje se s přírodou, za práva zvířat, za práva dětí, za práva žen, bojuje se proti rakovině, proti korupci, volební boj probíhá, dneska je boj na všech frontách. A ta mysl je zaplavená slovem boj, kterou zesílil Charles Darwin tím přirozeným bojem druhů. 
Když odevzdáš svou moc do rukou někoho jiného, vznikne ti nemoc 

Martina: Světová zdravotnická organizace zkonstatovala, že největším nebezpečím tohoto století a nejpozději do roku 2030 by se deprese měla stát nejrozšířenější nemocí. Co si o tom myslíš? 
Že to je magie. Kdyby světová zdravotnická organizace chtěla opravdu lidi vyvést z deprese, tak by zakázala léky. Tak by zakázala farmaceutickým firmám vyrábět to, co vyrábějí. 
Je to typická hypnóza a magie. Veškeré prostředky, které potřebujeme k našemu léčení, ty tady jsou.  
Celý koloběh deprese je založen na tom, že odevzdáš svoji moc do rukou někoho jiného. 
„Jeden ze základních toltéckých postulátů je, že neodevzdáš svoji moc do rukou někoho jiného. Když odevzdáš svou moc, vznikne ti nemoc. “

Pokud odevzdáš svou moc do rukou někoho mocnějšího, aby on to vyřešil, dostáváš se do vleku lidí, někdo bude moudřejší, někdo bude hledat prospěch, někdo se bude snažit, ale vždycky to bude vně tvého vlivu, protože ty jsi odevzdala tu moc. 
Když odevzdáme své zdraví do rukou svého lékaře, čeká nás deprese. Neboť se jednoho dne dozvíme, že náš lékař není schopen naše zdraví vyléčit. 
Je zajímavé, že všechny léky mají vedlejší účinky. Ty léky jsou vyvíjené a testované po mnoho let. A přesto se nepodaří vynalézt lék, který nemá vedlejší účinky. Možná to opravdu nejde, a pak se musíme vrátit k přírodním látkám. Příroda je tvořena mnohem kompaktněji a lépe, ale naše pýcha nedovoluje si to přiznat. 
Ve staré Číně jsi platila lékaře jen, pokud jsi byla zdravá. Pokud jsi onemocněla, musel tě léčit na své náklady. Představ si, že by se to takhle fungovalo u nás. 
Záznamy pořadu najdete v iRadiu.  


http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=&reader=&stanice[]=%C4%8CRo+Dvojka&porad[]=Kup%C5%99edu+do+minulosti

Dítě nemusíme učit, jak se stát dospělým

$
0
0
Učit se mají rodiče, ne děti
rozhovor s Naomi Aldortovou
Dva třídenní semináře, několik přednášek, osobních konzultací a rozhovorů. To vše stihla během nabité dubnové návštěvy České republiky. I po tom všem se přední osobnost hnutí kontaktního rodičovství, americká spisovatelka Naomi Aldortová (*1949), s námi po e-mailu ochotně podělila jak o zážitky z českého turné, tak o časté rodičovské omyly nebo podrobnosti z jejího „unschoolingového“ života.
Naomi Aldortová vytvořila ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič, ani dítě. Namísto mentorování, ovládání a manipulace je s dítětem zacházeno s úctou a respektem. Napsala knihu Raising our Children, Raising Ourselves, která vyšla dnes již ve 13 jazycích. V Česku si ji můžete koupit pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Při vašem minulém pobytu v České republice jsme v Sedmé generaci psali (viz 7.G 4/2012) o vašich principech ve výchově dětí a o tom, jak souvisí rodičovství s životním prostředím a společností. Změnilo se od té doby něco? Musela jste některé svoje náhledy v průběhu těch dvou let přehodnotit nebo upravit?
Ano, pořád se učím. Mám v srdci více prostoru pro rozdíly mezi lidmi. Mnohdy nejsme schopní vést děti dokonalým způsobem, aby vyrostly v emočně zdravou, šťastnou, silnou, milující a odpovědnou bytost. Nemůžeme vědět, jak vnímají naše láskyplné úmysly. Některé děti jsou citlivější, než si dovedeme představit. Jiné dokážou přežít naše bouře a obraty v chování s vnitřní silou, a ani té často nedokážeme porozumět. Jen z mála lidí vyrostou veskrze šťastné a vyrovnané osoby. Většina z nich má problémy, na nichž musí pracovat, bez ohledu na to, že měly skvělé dětství.
Nejrůznější problémy, s nimiž se potýká každá rodina, považuji za „podhoubí“ pro rozvoj a seberealizaci každého člověka. Všichni potřebujeme něco, s čím můžeme pracovat a z čeho můžeme růst.
Naším cílem není vychovávat lidské bytosti bez citových problémů, to není možné. Chceme vychovávat lidi, kteří tyto problémy milují a užívají si jízdu životem, která je jimi poháněna.

V čem byla letošní cesta do Evropy jiná než ta minulá? Jaké nejčastější otázky a témata teď řešíte na svých seminářích a při osobních konzultacích?
Otázky se příliš neliší. Myslím, že ústředním tématem této mé cesty bylo dítě závislé na chtění, na tom, že život běží podle něj. Tato citová slabost se stala západní kulturní „epidemií“. V USA jí říkáme affluenza (nemoc z hojnosti, angl. affluence). Vyrůstat je pro děti příliš snadné, a tak potom často nezvládají životní stresy. Proto se domnívám, že rodiče, přestože dávají prostor rozmanitosti křehkých lidských povah a reagují vlídně, mají potíže s vedením. Dítě potřebuje zažít skutečné životní výzvy a rodiče by mu je neměli tolik usnadňovat. Sama jsem v této oblasti udělala chyby a právě v ní objevuji onu jemnou rovnováhu.

A máte na tuto nemoc nějaký lék? Mají tyto děti šanci, že se s životními stresy naučí vypořádat později?
Můj koncept výchovy tento problém nepřináší, protože dětem umožňuje projít si všemi výzvami, pláčem, bolestí, zklamáními, nepohodlím a jinými. Ale poučila jsem se ze svých chyb, více o tomto tématu hovořím a během posledních let ho na svých seminářích zdůrazňuji.
Na nápravu není nikdy pozdě. Vyžaduje to, aby se učili rodiče, ne děti. Rodič musí upustit od svých očekávání, včetně přání, aby bylo dítě neustále šťastné. Je-li rodič v klidu, pokud čelí výzvám, slzám a bolesti, dítě zaujme stejný postoj.
Rodiče mohou k učení využívat nevyhnutelné situace selhání nebo frustrace a zůstat při nich v klidu. Když batole křičí kvůli zbořené věži z kostek, reagujte, aniž byste popírali jeho pocity a aniž byste situaci dramatizovali. Nechte dítě si všimnout, že vás to nezneklidnilo, že jste ho nepřišli zachraňovat, změnit situaci nebo mu něco vynahradit. Nechte dítě, aby vnímalo váš klid a „neutrální“ přístup. Budete-li v klidu, dítě se naučí cítit stejně a bude emočně odolné.
Když se staršímu dítěti něco nepodaří nebo se s ním například přestane bavit kamarád, vyslechněte ho s láskou, ale s neutrálním přístupem. NEJEDNÁ se o problém, dokud dítě svým přístupem nenaučíte, že to problém je.
Stejným způsobem si v sobě vytvářejte lásku k realitě. Když zmeškáte například lekci jógy, vyjádřete své pocity s klidem a láskou k realitě — můžete zůstat doma a více si pohrát s dětmi. Zkoumejte myšlenky, které realitě vzdorují, a budujte si schopnost zůstat v klidu, když se věci nevyvíjejí podle vašich představ. Vaše děti budou dělat totéž.
Důležitý je tedy jak váš vzor, tak vaše reakce na citové projevy vašeho dítěte v běžných životních situacích. Opravdový život není růžový a je krásné, když máme sílu jím procházet, aniž bychom se snažili měnit jeho cíl. Je to jízda, na niž reagujeme, ne ji ovládáme.

V České republice se od vašeho posledního pobytu velmi rozšířila myšlenka unschoolingu (způsob vzdělávání, kdy dítě nenavštěvuje školu ani se neučí podle předem stanoveného vzdělávacího plánu, ale svobodnou interakcí s okolním světem, například hrou, diskusí apod. — pozn. red.) Mnoho rodičů by rádo tuto cestu vyzkoušelo, ale potýkají se s množstvím obav, zda je tento způsob vzdělávání vhodný pro všechny děti.
Je vhodný pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče nebo rodiny. Děti potřebují prostředí, které rozvíjí jejich zvídavost a mezilidské vztahy. Potřebují komunitu, do které se mohou zapojit. Nejde o to k tomu děti vést. Je třeba, aby se na takovou cestu vydala celá rodina. Já podporuji různé způsoby výchovy a neobhajuji žádné dogma o školní docházce nebo jiných otázkách týkajících se životního stylu. Učím posluchače milovat cokoliv, co je součástí našich životů, a plynout s tím.

Co když rodiče nezvládnou dodávat dítěti dostatek podnětů?
Úkolem rodiče není poskytovat podněty, podněty přicházejí od dítěte v reakci na životní zkušenost. Rodiče by měli zprostředkovávat kontakt se společností prostřednictvím zajímavých příležitostí. Začíná to činnostmi doma, čtením, prací na zahradě, tancem, hudbou, uměním, stýkáním se s rodinou a přáteli, cestováním… Pokračuje to tím, že reagujeme na ambice dítěte, které se například chce zapojit do komunity, soustředit se na rozvoj určité dovednosti atd.

Co když se dítě samo od sebe vůbec nic nenaučí?
To není možné. Dítě se učí neustále. Dospělým to tak možná nepřipadá, protože představu, jak by mělo učení vypadat, jsme si utvořili na základě školní docházky.
Svobodné dítě se neučí školními metodami, což je skvělé, protože ty jsou nastavené tak, aby se třída snadno ovládala, nikoliv aby se jedinec učil přirozeným způsobem vycházejícím zevnitř. Svobodná osobnost si najde vlastní způsoby učení a mnoho z nich nám připadá jako hra, umění, tvoření či objevování. Dospělí často brání hře nebo činnosti, kterou si děti vymyslely a kterou se učí, protože si neuvědomují, že tu nějaké učení probíhá.

Jak se potom dítě vyrovná s okolním světem, s pracovními povinnostmi, nutností živit rodinu?
Plod v děloze neučíme dýchat, a přesto dýchá, když se narodí. Novorozence neučíme chodit, a přesto se to dítě kolem jednoho roku věku samo naučí. Dítě nemusíme učit, jak se stát dospělým. Musíme je začlenit do skutečného života, a tím není škola. Děti získávají dovednosti tím, jak procházejí životem. Jednotlivých fází dosahují v optimálním čase, který odpovídá jejich vývoji. Nepotřebují žádný „pokročilý“ výcvik pro budoucnost. Nové etapy dosáhnou ve chvíli, kdy jsou na to nejlépe připravené.
Vytvořili jsme společnost, do které se děti nezapojují. Nejsou-li děti VE společnosti, je pro ně obtížnější naučit se být její součástí. Škola se snaží napravit, co sama způsobuje. Svým způsobem je to komické.

Vaši synové už jsou dospělí. V dětství nikdy nechodili do školy. Jak probíhaly vaše společné dny?
Byla to čirá radost. Klopýtali jsme, smáli jsme se, chybovali jsme a během té cesty jsme se učili jako všichni ostatní. Každý den byl jiný. Měli jsme celé měsíce, kdy se děti o něco zajímaly nebo něco dělaly, a ponořila se do toho celá rodina. Období slimáků, zahradničení, hudby, zvířat, skládaček, umění, akrobacie, karate, dobrovolnických akcí v hospicu, stavění, šachů a jiných her, převleků, přátel a rodiny, výletů, lodí, cestování, vědeckých pokusů, divadla, tance, bubnování, opery a tak dále a tak dále. Reagovali jsme na zájmy každého dítěte.
Mohlo by se zdát, že jsme toho dělali opravdu hodně, ale je to pohled zpět na období zhruba dvaceti let. Většinu dní se děti celé hodiny samy zabavily, často venku v lese nebo ve své herně. Jindy jsme si hráli spolu nebo někam jezdili, každý den se sám utvářel a přinášel překvapení. A ano, jedli jsme, spali jsme, potýkali jsme se se závažnými otázkami, plakali jsme a smáli se.

Všichni tři vaši synové se postupně rozhodli přihlásit se na vysokou školu. Jak se tam dostali, když jste se s nimi nikdy neučila? A jak se jim podařilo začlenit se do skupiny vrstevníků a vůbec do společnosti? Jak zvládají studium na univerzitě a každodenní život plný povinností, když si po celou dobu dětství mohli celé dny dělat, co chtěli?
K učení není třeba vyučování. Děti se samy snaží vědět, zvládnout život a zapadnout do něj. Naše děti si hodně hrály svým vlastním způsobem. Pokud jde o povinnosti, kdo myslíte, že stanovil povinnosti dospělých? Lidé. Děti jsou také lidé. Jsou uzpůsobené k vytváření společnosti, což vede k utváření pravidel a povinností.
Sledujte děti, jak si hrají a vynalézají, a uvidíte, jak vzniká společnost. Jak rostou, zapojují se do situací, v nichž role a povinnosti vytvořili ostatní. Není to pro ně nové, procvičovaly to celý život prostřednictvím hry, umění, tvořivosti a zapojováním do rodiny a komunity.
Děti, které se vzdělávají doma, jsou ve skutečnosti LÉPE připravené na život, protože jsou od začátku jeho součástí. Škola děti izoluje od skutečné komunity, zatímco děti, které do školy nechodí, jsou její součástí po celou dobu. Jeden z mých synů se ve věku deseti let zúčastnil třídenního semináře pro zájemce o dobrovolnictví v hospicu. Potom jako dobrovolník asistoval umírajícímu člověku, čímž si po svém vyřešil otázku smrti.
Skupiny stejně starých dětí nejsou nic přirozeného. Moji synové ale neměli problém zapadnout do života na univerzitě, každý po svém. Sociální dovednosti se není třeba učit. Děti, které žijí se sociálně zdatnými osobami, si tyto dovednosti osvojí snadno a rády. Pro děti je důležité, aby se společensky zapojily do skutečné komunity, spíše než do uměle vytvořených věkově omezených skupin.
Každý z mých synů se k univerzitě dopracoval jinak. Dva z nich absolvovali srovnávací maturitní zkoušky a jeden v mladém věku prošel kurzy komunitní univerzity, díky čemuž potom mohl nastoupit na univerzitu. Ti dva, kteří se rozhodli pro zkoušky, neměli žádný problém připravit se během několika týdnů a já jsem se do jejich učení nijak nezapojovala, ani jsem neviděla knihy, které si objednali přes internet. Jeden z nich zkoušky skládal v devatenácti letech, druhý v patnácti.
Protože neměli špatné vzpomínky na nucené učení ve škole, studium na vysoké škole je velmi naplňovalo a byli vynikajícími studenty.

Nezvládli se vaši synové tak dobře zařadit do života, protože jsou nadprůměrně inteligentní?
Nebo jsou tak inteligentní, protože vyrůstali ve svobodě věnovat se sami sobě? Škola může brzdit rozvoj inteligence svými omezeními, limitovaným množstvím předmětů, soutěžením, známkováním a hodnocením a s tím související úzkostí a strachem.
Všechny děti si dokážou poradit se životem a vybrat si povolání a zájmy, které odpovídají jejich schopnostem a nadání. Potřebujeme, aby lidé už od začátku vyrůstali svobodně a mohli následovat svůj vlastní talent.

Zvládnou to i jiné děti? Máte zkušenosti i z jiných rodin?
Ano, mám. Děti s různým talentem a nadáním si vedou dobře, pokud mají možnost být samostatné a realizovat svoje záliby. Tráví dětství tím, že rozvíjejí své schopnosti, a pak jsou schopné je uplatnit nebo dále studovat. Učí se i o souvisejících tématech. Ta potřeba vzniká autenticky a vzniká vždy.

Můžete uvést konkrétní příklady lidí, kteří byli jako děti vychováváni metodou unschoolingu? Čím jsou? Studovali vysokou školu? Vynikají v něčem?
Školy by měly dokazovat, proč je jejich odklon od přirozeného učení tak dobrý. V průběhu historie se lidé učili bez škol a lidstvo pomocí individuálního a domácího vzdělávání došlo daleko.
Mnohé zdroje týkající se domácího vzdělávání uvádějí dlouhé seznamy slavných lidí vzdělávaných doma. Nejobsáhlejší seznam uspořádaný podle profesí najdete na www.homeschoolacademy.com nebo na Wikipedii pod heslem „List of homeschooled people“.
Osobně znám dospělé, kteří vyrůstali bez školy a žijí smysluplný a spokojený život. Někteří cestují, jiní dělají práci, kterou mají rádi, další jdou na vysokou školu a pak pracují. Znám jednoho řečníka a spisovatele, který píše a přednáší od svých sedmi let. Další moji známí, vychovávaní prostřednictvím unschoolingu, jsou rukodělní umělci. Lidé vychovávaní metodou unschoolingu si spíše sami vytvářejí práci, než jsou zaměstnaní, někteří ale zaměstnaní jsou, mnoho jich studuje na vysokých školách a většinou jsou to vynikající studenti.
Přes svého nejmladšího syna znám několik dospělých, kteří se učili doma a stali se klasickými hudebníky nebo studenty na nejlepších univerzitách a hudebních školách. Další mladý muž pracuje jako asistent na univerzitě v Torontu, kde studuje matematiku a informatiku. Několik lidí z naší komunity vyrostlo bez školy. Jedna žena chodila na komunitní univerzitu, je vdaná, má děti a pracuje na částečný úvazek, hraje v divadle a tančí. Jiný mladý muž studuje medicínu, dva jsou v armádě. Znám i rodiče, kteří vyrostli bez školy, vytvořili si udržitelné živobytí a mají rodiny.
Rodiče vzdělávající své děti doma rádi ukazují seznam slavných lidí, kteří se učili doma. Nepřikládám tomu žádnou hodnotu, protože sláva mi nepřipadá důležitá. Vím, že úspěšní lidé vycházejí i ze škol a že úspěch není měřítkem spokojeného života. Nevidím příliš smyslu ani ve srovnávání. Mám obavu, aby rodiče na své doma vzdělávané děti příliš netlačili — jejich úspěch totiž rodičům umožňuje obhájit své rozhodnutí žít bez školy. Dětem můžeme dát příležitost žít svobodně, pokud si uvědomujeme, že všechny životní cesty mají svou hodnotu.

Druhou polovinu rozhovoru, věnovanou rodičovským chybám, učení cizích jazyků, stravování, medicíně či šetrnému životnímu stylu, si můžete přečíst v tištěné nebo e-verzi Sedmé generace 4/2014. Seznam prodejních míst jetady
Připravily Petra Kutáčková a Kateřina Rezková, přeložila Michaela Perníková. Fotogalerii k článku najdete tady, další 7.G rozhovory pak zde


http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/ucit-se-maji-rodice-ne-deti

Děti u oběda napospas!

Mayská proroctví a osud lidstva očima Stanislava Grofa

$
0
0
2012 a OSUD LIDSTVA: KONEC SVĚTA, NEBO REVOLUCE VĚDOMÍ?
STANISLAV GROF

Od vydání knihy Jose Arguellese Mayský Faktor: Cesta za Technologií posvátného (Arguelles 1987) (http://konecsveta2012.cz/nazory-vedcu/jose-arguelles/) se pozvedla pozornost laického publika ke starému proroctví o konci Mayského kalendáře Dlouhého Počtu, který se započal 11. srpna 3114 př.n.l., a skončí dne 21.prosince 2012. Na toto datum se

zaměřilo mnoho článků, knih, konferencí a filmů s názvem 2012. Podobné proroctví o konci velkého cyklu lze nalézt u mnoha dalších kulturních a náboženských skupin, jako jsou Hopiové, Navajové, Cherokeeové, Apači, Iroquoiská konfederace, staří Egypťané, kabalisté, Esseneští, peruánští stařešinové Q'ero, Subsaharský kmen Dogonů či australští domorodci.

S několika výjimkami bylo Mayské proroctví o konci kosmického cyklu pátého světa vyloženo jako skutečné fyzické zničení lidstva a hmotného světa, v podobném způsobu výkladu (nebo lépe nesprávného výkladu ) jako "apokalypsa " podle křesťanských fundamentalistů. Miliony amerických křesťanů věří, že v době, kdy dojde k celosvětové destrukci, dosáhnou spasení a sjednocení s Ježíšem. Lidé, kteří problém vidí tímto způsobem, si nejsou vědomi skutečnosti, že původní a doslovný význam pojmu apokalypsa (řecky ποκάλυψις Apokálypsis) není zničení, ale "zvedání závoje" nebo "zjevení, odhalení." Jedná se o zveřejnění některých tajemství dosud skrytých pro většinu lidstva, tajemství, se kterými bylo seznámeno pouze několik málo privilegovaných osob. Zdrojem nesprávného výkladu tohoto slova je pravděpodobně výraz "apokálypsis eschaton ", což doslova znamená" zjevení na konci Aeonu, nebo věku. "

Cílem této konference je prozkoumat radikálně jiný, optimističtější výklad mayského proroctví - výklad týkající se konce světa, jak jsme jej dosud znali: světa, kterému dominuje bezuzdné násilí a nenasytná chtivost, egoistická hierarchie hodnot, zkorumpované instituce a korporace, a nesmiřitelné konflikty mezi náboženstvími. Místo předpovědi fyzického zničení hmotného světa, může mayské proroctví odkazovat k smrti a znovuzrození a vnitřní transformaci lidstva. S cílem prozkoumat tuto myšlenku, musíme odpovědět na dvě důležité otázky: první, jak dokázali starověcí Mayové před dvěma tisíci lety předpovědět, jaké situaci lidstvo musí čelit v 21. století? A za druhé, existují- li nějaké náznaky, že moderní společnosti, konkrétně průmyslová civilizace, je v současné době na pokraji velké psychospirituální transformace? V rámci své prezentace se pokusím tyto otázky vyřešit.

Mayské proroctví týkající se zimního slunovratu roku 2012 má důležité astronomické rozměry. Před více než 2000 lety Mayové zformulovali důkladnou a propracovanou galaktickou kosmologii. Byli vynikající pozorovatelé oblohy, všimli si, že pozice zimního slunovratu Slunce se pomalu přesouvá směrem k zarovnání s galaktickou osou. Tento pohyb je způsoben tzv. precesí - kolísáním rotační osy Země. Mayové došli k závěru, že k velké změně kosmických rozměrů by došlo v době tohoto příznivého solárně / galaktického zarovnání. Toto je událost, která se stane pouze jednou 25.920 let, což je potřebná doba, za kterou ekvinoce (bod rovnodennosti?) proběhne všemi dvanácti znameními zvěrokruhu. C. G. Jung použil ve své knize Aion a i v dalších spisech termín "platónský měsíc" pro období, ve kterém bod jarní rovnodennosti projde jedním souhvězdím siderického zodiaku (přibližně 2160 let) a termín "platónský rok" pro dokončení celého zodiakálního cyklu. Východ slunce 21. prosince 2012 by tak představoval nejen návrat světla do světa, jak se to děje každý rok o slunovratu, ale také osvícení v mnohem větším kosmickém měřítku.

Zatímco dobu ročního solárního návratu můžeme astronomicky přesně vypočítat, z astrologického hlediska by galaktické zarovnání nemělo být událostí jednoho dne. Precese posouvá postavení rovnodenností a slunovratů o jeden stupeň za 71,5 roků. Protože slunce je půl stupně široké, bude trvat v prosincovému slunovratu 36 roků než překročí přes galaktický rovník. Tranzity také nejsou z hlediska astrologie momentální události, probíhají v křivkách (tvaru zvonu -- parabolách?), a jejich vliv se postupně zvyšuje a dosahuje maxima v době, kdy úhlový vztah je přesný, a po dosažení vrcholu se zase postupně snižuje. Vliv galaktického zarovnání by se tak měl prodloužit na dobu několika desetiletí, a s ním spojené proměny světa by měly být již v plném proudu. K tomuto galaktickému zarovnání dochází pouze jednou za 26 000 let.

Astronomové z pre-klasické mayské kultury (tzv. Izapská kultura) vymysleli kalendář dlouhého počtu, skládajícího se ze ze třinácti baktunů, se zaměřením na dobu, kdy by kosmické vyrovnání mělo maximalizovat - tedy prosinec 2012. Kulturní dědictví starých Mayů zahrnuje kamenné monumenty a vyřezávané glyfy zobrazující proroctví týkající se tohoto slibného uspořádání. Výše uvedené skutečnosti objasňují, proč seznam přednášejících na této konferenci by měl zahrnovat osobnosti, jako John Major Jenkins, který strávil dvě desetiletí studiem mayských archeologických záznamů, a snažil se pochopit jejich původní význam, (Jenkins 1998, 2002) http://hledani.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2010030005, nebo pan Robert Sitler, který strávil dlouhý čas se současnými Mayi a může nabídnout hluboký vhled do jejich kultury (2006). Je také zřejmé, že dokonalý astrolog a historik, jako je Richard Tarnas, bude schopen přednést zásadní příspěvek k hlavnímu tématu této konference (Tarnas 2006).

Moje vlastní oblast zájmu se v posledních padesáti letech výzkumu zaměřovala na mimořádné stavy vědomí nebo, více specificky, důležitou podkategorií těchto stavů, pro kterou jsem razil termín holotropní. Toto složené slovo znamená doslova "orientované na celistvost " nebo "pohybující se ve směru celistvosti " (z řeckého holos = celek a trepein = pohyb směrem, nebo ve směru něčeho). Toto jsou stavy, které budoucí šamani prožívají během jejich iniciační krize a které později vyvolávají i u svých klientů. Starověké a domorodých kultury využívají tyto stavy při rituálech a léčení. Byly popsány mystiky všech věků a ve starověkých mystériích iniciují smrt a znovuzrození. Postupy vyvolávající tyto stavy byly vyvíjeny i u všech velkých náboženství světa - hinduismu, buddhismu, taoismu, islámu, judaismu a křesťanství (Grof 2000, 2006).

Toto vyžaduje určité vysvětlení proč a jak zkušenosti a postřehy ze studia holotropních stavů vědomí mohou vrhnout nové světlo na problém Mayského proroctví. Rozhodujícím faktorem v tomto ohledu je, že výkonný vědomí-rozšiřující postup ("technologie posvátného ") hrál v mayské kultuře nedílnou a podstatnou roli. Máme dostatek obrazových důkazů z mayských kamenných stél, pomníků, soch a keramiky, že k tomuto účelu se používal mexický kaktus peyotl (Lophophora williamsii), lysohlávky (Psilocybe mexicana nebo coerulescens známý jako Indy okox Xibalba nebo teonanácatl), a kožní sekret z ropuchy Bufo marinus. Další rostlinné materiály používané v pre-hispánské Střední Americe byla semena svlačce (Ipomoea violacea), nazývaná domorodci ololiuqui, šalvěj divotvorná (Salvia divinatorum), také známá jako věštecká šalvěj, divoký tabák (Nicotiana rustica), a balche (fermentovaný nápoj vyrobený ze stromu longistylus Lonchocarpus a medu).

Výkonná a specificky mayská mysl-měnící technika bylo masivní pouštění žilou (krvácení) vyvolané použitím lancety vyrobené z trnů rejnoka, pazourku či obsidianu, při propíchnutím jazyka, ušních lalůčků a genitálií (Schele a Miller 1986, Grof 1994). Rituální pouštění žilou otevřelo zkušenostní oblast, která by nebyla běžně přístupná před okamžikem biologické smrti. Pro zážitky vyvolané ztrátou krve a šokem, Mayové používali symbol hada vidění, zření.. ??? Tento symbol reprezentuje kontakt mezi každodenním světem lidských bytostí a světem bohů a posvátných předků, čekajících v jejich nadpřirozené říši. Lanceta byla vnímána jako posvátný předmět s enormní silou, personifikována ve formě Boha Perforátora (prorážeče). Vzhledem k mimořádné důležitosti, jakou měly tyto "posvátné technologie" v mayské kultuře, je rozumné předpokládat, že jimi vyvolané vizionářské prožitky mohou poskytoval inspiraci pro proroctví týkající se roku 2012, a hrály hlavní roli v jeho vyslovení. Je tedy zcela oprávněné se podívat na toto proroctví skrze spektrum objevů moderního výzkumu vědomí, zahrnující psychedelické látky a ostatní vědomí-rozšiřující procedury.
V holotropním stavu vědomí je možné získat hluboký vhled, týkající se hlavního plánu vesmíru, navržený kosmické inteligencí, tak udivujících rozměrů, že je to daleko za hranicemi naší každodenní představivosti. Jednotlivci, kteří zažili psychedelické stavy, včetně mě, občas hlásili, že měli osvětlující vhled do tvůrčí dynamiky Kosmu. Přesněji řečeno, psychedelický průkopník Terrence McKenna popsal ve své předmluvě ke knize Johna Majora Jenkinse "Mayská kosmogeneze 2012", že vhledy týkající se roku 2012 nabyl při houbičkovém rituálu..

Jednotlivci, kteří měli takové osvětlující kosmické vize, náhle porozuměli, že to, co se děje v materiálním světě, je tvořeno archetypálními principy, bytostmi a událostmi, které existují v dimenzích reality nepřístupných našemu každodennímu vědomí. Také viděli, že dynamika archetypálního světa systematicky koreluje s pohyby planet, jejich úhlovými vztahy, a jejich relativní pozicí ke stálicím. To vedlo k zcela novému chápání astrologie, jejího původu, a prvotního významu. Pochopili, že zdrojem astrologie byly vize fungování kosmu ve velkém měřítku a ne zdlouhavé hromadění a kupení jednotlivých pozorování korelací mezi událostmi ve světě a nebeskými tělesy.

Richard Tarnas nashromáždil za dobu delší než třicet let působivé a přesvědčivé důkazy systematické korelace existující mezi archetypálním světem, nebeskou dynamikou a psychologickými a historickými procesy a představil vše ve své knize Cosmos a Psyché (Tarnas 2006). Tarnasův astrologický výzkum se zaměřil především na korelace s pohyby planet, ale existují astrologické systémy, které věnují velkou pozornost stálicím; zkušenosti v holotropních stavech mohou v této záležitosti poskytnout stejně odhalující vhled.

Důležitým aspektem zkušeností v holotropních stavech je to, že překračují úzký lineární čas a umožňují vidět události ve vesmíru v kosmickém astronomickém měřítku. Ve vší vznešenosti, časová stupnice jako mayský kalendář dlouhého počtu, nebo velký či Platónský Rok jsou velmi skromné v porovnání s ostatními vizionářskými zkušenostmi, které nalézáme v tantrické vědě, kde věk vesmíru činí miliardy let (číslo podobné úsudku moderní kosmologie), nebo které jsou popsány v hindské mytologii jako kalpas nebo Den Brahmana, který také dosahuje miliard let. Vidění starověkých mayských pozorovatelů tak mohla za pomoci "technologií posvátného" snadno dosáhnout mnoho staletí do budoucnosti.

Mayské proroctví o galaktickém vyrovnání není omezeno na astronomická pozorování a astrologické předpovědi, je úzce propojeno s mytologií, s tím, co CG Jung nazývá archetypální oblastí kolektivního nevědomí. Například mayští věštci označovali prosincový slunovrat jako "kosmického otce" a Mléčnou dráhu jako "kosmickou matku". Její centrum, kam moderní astronomie umisťuje obří černou díru, Mayové zřeli jako kreativní a destruktivní dělohu. Doba galaktického zarovnání je tedy dobou kosmického "hieros gamos", posvátného sňatku mezi kosmickou Ženou a Mužem

V roce 2012, slunce docestuje na okraj mračna kosmického prachu známého jako Velká temná trhlina, která leží podél Mléčné dráhy a zdá se, že rozděluje světlo do dvou cest. Mayové nazvali tuto trhlinu Xibalba Be {Cesta do podsvětí) a pohlíželi na ni jako na místo narození a smrti a smrti a znovuzrození. Bylo to pro ně kanálem narození kosmické matky Creatrix, kde bude slunce o prosincovém slunovratu 2012 znovuzrozeno. Bylo také místem smrti, protože je branou do podsvětí, země mrtvých a nenarozených. Tyto asociace určitě nebyly produktem každodenních fantazií a představ projektovaných na noční oblohu, ale výsledkem konkrétní představy přímého propojení archetypálního světa a světa nebeských těles a procesů.

Mayské proroctví má také důležité mytologické propojené s příběhem o hrdinských dvojčatech Hunahpu a Xbalanque, kterí byli pozváni mrtvými bohy, aby navštívili podsvětí a hráli tam s nimi míčové hry. Lord Xilbaba na ně naložil mnoho úkolů a zkoušek a bratři jimi prošli, nakonec zemřeli a byli znovuzrozeni jako Slunce a Měsíc (podle jiných interpretací jako Slunce a Venuše. Část příběhu, která se zdá v tomto ohledu zvláště důležitá, je bitva dvojčat s ptačím démonem Vucub-Caquix ("sedm-ara"), marnivým, sobeckým a impulzivním vládcem, který předstírá, že je Slunce a Měsíc soumraku světa - v přechodu mezi bývalým a současným stvořením světa. Zdá se, že reprezentuje archetyp ega, který je na konci cyklu dominantní. Sedm Mackaw má, zdá se, archetypální paralelu v Novém zákonu, jako "Bestie", vládce konce času, také známá jako Antikrist..

Hunahpu a Xbalanque Sedm Ara porazí a zbaví ho zubů (jeho nástroje násilí), bohatství a moci. Zároveň se jim podaří vzkřísit jejich otce Hun hunapu, vládce, který představuje komplexní nesobecké božské vědomí. Stará se o všechny bytosti, dělá politická rozhodnutí s ohledem na budoucí generace, neboli - jak říkají nativní Američané - s ohledem na to, jak po cestě ovlivní 7 generací.

Výzkum holotropních stavů - psychedelické terapie, holotropního dýchání, a práce s jednotlivci v "psychospirituální krizi" - přispěl zásadně k chápání mytologie. Mýty jsou běžně považovány za produkty lidské fantazie a představivosti, na rozdíl od příběhů moderní fikce spisovatelů a dramatiků. Nicméně, práce CG Junga a Josepha Campbella přinesla radikálně nové chápání mytologie. Podle těchto dvou klíčových myslitelů mýty nejsou smyšlené příběhy o dobrodružství imaginárních postav v neexistujících zemích - tudíž produkty lidské fantazie jednotlivců. Mýty nejspíše pocházejí z kolektivního nevědomí lidstva a jsou projevy prvotní organizovanosti principu psychiky a vesmíru, které Jung nazývá archetypy (Jung 1976)

Archetypy sami sebe vyjadřují prostřednictvím individuální psychiky a jejích hlubších procesů, ale nepocházejí z lidského mozku a nejsou jeho produkty. Jsou nadřazené individuální psychice a fungují jako její řídící principy. V holotropních stavech je možno zakusit archetypální svět přímo, stejně přesvědčivě a autenticky, jako materiální svět, nebo dokonce více. Aby Jungiáni rozlišili transpersonální zkušenosti zahrnující archetypální postavy a domény od produktů představivosti a fantazie jednotlivců, nazvali tuto doménu IMAGINAL. Francouzský učenec, filozof a mystik Henri Corbin, který nejprve používal termín mundus imaginalis, byl inspirován studiem islámské mystické literatury (Corbin 2000). Islámští teologové nazývají tento imaginární svět, kde vše existující ve smyslovém světě má svou obdobu, 'Alam mithal,' neboli "osmé podnebí, " lišící se od " sedmi podnebí" v regionech tradiční islámské geografie. Imaginární svět má rozměry, rozsah, tvary a barvy, ale tyto nejsou vnímatelné pro naše smysly tak, jako kdyby byli vlastnostmi fyzických objektů. Každopádně tato sféra je v každém ohledu plně ontologicky skutečná a konsensuálně ověřená jinými lidmi, tak, jako je materiální svět vnímán našimi smyslovými orgány.

Archetypy jsou bezčasé esence, kosmické řídící principy, které též mohou být manifestovány v mystických personifikacích nebo specifických božstvech v různých kulturách. Postavy Mayské mythologie - Hunaphu, Xbalque, jejich otec Hun Hunaphu, Sedm Mackaw, Quetzacoatl (Kukulcan) a ostatní, jsou jako v jiných kulturách ontologicky skuteční a mohou být přímo vnímáni jednotlivci, kteří zakoušejí holotropní stavy. Jak John Major Jenkins naznačil, Giorgio de Santillana a Hertha von Dechend přispěli k porozumění archetypů jiné důležité dimenze, která je relevantní pro mayské proroctví. Ve své knize Hamletův Mlýn popsali hluboké vazby existující mezi světem mýtů a astrologickými procesy (de Santillana and Dechend 1969).

V roce 1947, po mnoha letech systematického studia mytologií rozličných kultur, Joseph Campbell publikoval svou zásadní knihu Hrdina tisíce tváří, která v následujících dekádách význačně ovlivnila výzkum a vnímání látky v této výzkumné oblasti (Campbell 1968). Rozborem širokého spektra mýtů z různých konců světa, Campbell zjistil, že všechny obsahují variace jediné univerzální archetypální formule, kterou nazval monomýtus. je to příběh hrdiny - ať už ženy či muže, který opouští domov, nebo je vlivem vnějších okolností silou separován. Zažívá fantastická dobrodružství, plní úkoly, a to vše vyvrcholí psychospirituální smrtí a znovuzrozením, kdy se vrací do své původní společnosti radikálně transformován - jako osvícená či zbožštělá bytost, léčitel, vizionář, velký duchovní učitel…

Základní motiv této hrdinské cesty může být podle Campbellových slov shrnut následovně: „Hrdina podstupuje cestu z běžného světa do oblasti nadpřirozených divů; setkává se s neobyčejnými silami a dosáhne rozhodujícího vítězství; hrdina se vrací z tohoto záhadného dobrodružství s mocí poskytnout spásu svým druhům.

Campbellův bystrý intelekt přesáhl prosté rozpoznání univerzálnosti tohoto mýtu za čas a prostor. Jeho zvídavost ho dovedla k otázce: Co dělá tento mýtus univerzálním. Proč se téma hrdinské cesty objevuje v mýtech všech věků a zemí, ikdyž se liší v každém jiném ohledu liší? Campbelova odpověď je jednoduchá a neúprosně logická jako všechny brilantní vhledy: monomýtus hrdinské cesty je projekcí transformativní krize, kterou mohou zakusit všichni jedinci, když se hluboký obsah nevědomé psýché vynoří do oblasti vědomí. Hrdinská cesta nepopisuje nic jiného, než oblast zkušenosti, kterou jednotlivec musí procházet během hluboké transformace. Příběh mayských hrdinných dvojčat je klasickým příkladem Campbellovy Cesty Hrdiny. Náleží k ohromné řadě archetypálních motivů, které můžeme zakusit v holotropních stavech.

Doufám, že předchozí diskuse adekvátně objasnila první otázku, kterou jsem položil v úvodu své prezentace: "Jak dokázali staří Mayové před dvěma tisíci lety objevit cokoliv relevantního pro lidské pokolení 21. století?" Téma Campbellovy Cesty Hrdiny nám přineslo otázku druhou: Pokud mayské proroctví nereferuje o konci světa a fyzické destrukce lidstva, ale o hluboké kolektivní psychospirituální smrti a znovuzrození srovnatelné s tím, co Campbell popsal v individuálním měřítku, jsou zde určité náznaky, že taková vnitřní transformace je možná, nebo dokonce už v procesu.

Můj přístup k této otázce nemá základy pouze v pozorování zkušeností tisíců jedinců v holotropických stavech vědomí - psychedelické terapie, holotropního dýchání a spontánní psychospirituální krize ("spirituální pohotovost"), ale také na extenzivní osobní zkušenosti s těmito stavy. Rád bych zahájil tuto diskuzi popisem zkušenostních úryvků z jednoho mého osobního psychedelického sezení. Poskytlo mi hluboký vhled do archetypu Apokalypsy, motivů, které se objevují relativně zřídka při holotropních stavech, ale jsou specificky související s tématem naší konference.

Asi v padesáté minutě sezení jsem začal cítit silnou aktivaci dolních partií těla. Pánev mi vibrovala enormním množstvím energie, která se uvolňovala v extatických návalech. V jeden okamžik mne tato proudící energie uvrhla do opojného vířivého šílenství kosmického víru tvoření a destrukce.

Ve středu tohoto monstrózního hurikánu prvotních sil byly čtyři obří herkulovské postavy provádějící cosi, co vypadalo jako elementární kosmický šavlový tanec. Měli silně Mongolské rysy s vyčnívajícími lícními kostmi, šikmé oči, a hladce oholené hlavy zdobené velkými pletenými copy. Zběsile vířili v tanečním šílenství a kývali velikými zbraněmi, které vypadaly jako obří kosy nebo meče ve tvaru L. Všechny čtyři dohromady takto tvořily rychle rotující svastiku.

Intuitivně jsem pochopil, že tato monumentální archetypální scéna měla souvislost s počátkem procesu tvorby a současně s konečnou fází duchovní cesty. V kosmogenetickém procesu (v hnutí od prvotní jednoty do světa plurality) ostří meče reprezentuje sílu, která dělí a tříští jednotnou oblast kosmického vědomí a tvůrčí energie do bezpočtu jednotlivých dílů. V souvislosti se spirituální cestou reprezentují stav, kdy hledačovo vědomí překračuje oddělenost a polaritu a dosahuje stavu původní nerozlišitelné jednoty. Zdálo se, že směr tohoto procesu souvisí s rotací ostří ve směru a proti směru hodinových ručiček. Tento archetypální motiv (projektován do hmotného světa), zdá se, souvisí s růstem a vývojem (oplodněné vajíčko, nebo semínko stávající se organismem) nebo destrukcí forem (války, katastrofy, rozklad)

Pak se v mém prožitku otevřelo nepředstavitelné panorama destruktivních scén. V těchto vizích se objevovaly katastrofy jako vulkanické erupce, zemětřesení, ničící meteority, lesní požáry, přílivové vlny, které se mísily s obrazy hořících měst, celých bloků kolabujících výškových budov, masového umírání a válečných hororů. V čele této vlny naprosté zkázy stály čtyři archetypální podoby hrůzných jezdců, které symbolizují konec světa. Pochopil jsem, že to byli 4 jezdci Apokalypsy (morová nákaza, válka, hladomor a smrt). Pokračující vibrace a nárazy mé pánve se nyní synchronizovaly s pohyby těchto ohromných jezdců na koňském hřbetu a já se stal součástí tance, stal jsem se jedním z nich a možná všemi čtyřmi najednou, opouštěje svou vlastní identitu.

Najednou došlo k rapidní změně scenérie a já měl vizi jeskyně z Platónovy Republiky. V tomto díle Platón popisuje skupinu lidí, kteří žili po celý svůj život přikováni čelem k prázdné stěně. Sledovali stíny těch, kteří procházeli u vchodu do jeskyně, v domnění, že vidí realitu. Podle Platóna byly stíny tak kompaktní, nakolik byli vězni schopni vnímat realitu. Osvícený filosof je jako vězeň, který je osvobozen z tohoto klamu a pochopí, že stíny na stěně jsou jen iluze, protože může vnímat skutečnou formu reality, na rozdíl od vězňů pozorujících pouhé stíny. Pak následovalo zásadní a přesvědčivé pochopení, že hmotný svět každodenního života se neskládá jen z "materiální výplně", ale je tvořen kosmickým vědomím - nekonečně spletitým a sofistikovaným uspořádáním zkušeností. Je to božská hra, kterou Hindové nazývají Lila, vytvořena kosmickou iluzí - májou.

Závěrečným a podstatným výjevem tohoto sezení byla velkolepá divadelní scéna s přehlídkou zosobněných univerzálních principů, archetypů. Kosmičtí herci v komplexní souhře vytvořili iluzi fenomenálního světa. Pozoroval jsem proměňující se postavy s mnoha tvářemi, úrovněmi, rozměry, které průběžně měnily své formy v extrémně složitém holografickém prolínání. Zdálo se, že každá z nich představovala současně podstatu své funkce a všechny konkrétní projevy tohoto elementu v hmotném světě. Byla tam Mája, tajemný éterický princip symbolizující svět iluzí, Anima, ztělesňující věčnou Ženu, Mars, jako ztělesnění války a agrese, Milenci, zastupující všechna sexuální dramata a romance po celé věky, královská postava Panovníka; odtažitý Poustevník, úskočný Šibal a mnoho dalších. Jak přecházeli jevištěm, ukláněli se mým směrem, jako kdyby očekávali uznání za hvězdný výkon v božské hře vesmíru.

Tato zkušenost mne dovedla k hlubokému porozumění významu archetypálních motivů Apokalypsy. Najednou jsem to uviděl jako naprosto špatné dívat se na pouze ve spojení s fyzickou destrukcí světa. Je zajisté možné, že Apokalypsa bude v budoucnu manifestována na planetární úrovni jako historická událost, potenciální pro všechny archetypy. Je zde mnoho příkladů situací, ve kterých archetypální motivy a energie prolomily hranice, které obyčejně oddělují archetypální sféry od materiálního světa a utváří historii. Obrovský asteroid, který před 65mil lety zahubil dinosaury, války všech dob, ukřižování Ježíše, středověké čarodějnické sabaty a tance smrti, nacistické koncentrační tábory a Hirošima -- to je jen pár tichých příkladů. Ale prvotní důležitost archetypu apokalypsy je její funkce důležitého orientačního bodu na spirituální cestě. Vstupuje do vědomí hledače ve chvíli, kdy pozná iluzorní povahu materiálního světa. Tak, jak Vesmír odhaluje svou pravdivou podstatu jako virtuální realitu, jako vesmírnou hru vědomí, tak hmotný svět je ničen v duši jednotlivce. To může také znamenat "konec světa" uváděný v Mayském proroctví.

Poznatky moderního výzkumu vědomí, které jsou nejvíce relevantní pro správný výklad Mayského proroctví, se vztahují k fenoménu mnohem běžnějšímu v holotropních stavech, než prožitek Apokalypsy - je to prožitek spirituální smrti a znovuzrození. Tato zkušenost hrála klíčovou roli v rituálech a spirituální historii lidstva - v šamanismu, rituálech přechodu, starověkých mystériích smrti/znovuzrození a u velikých světových náboženství (všimněte si křesťanského konceptu "znovuzrození" a hindského "dvija" = podruhé narozený člověk). Proces smrti a znovuzrození je mnohoznačný archetyp, zjevný v mnoha vrstvách a v různých oblastech, různými způsoby a cestami, ale v sebezpytu a při terapiích se úzce vztahuje ke znovu-žití a vědomému sjednocení se s pamětí biologické smrti.

Psychospirituální smrt a znovuzrození je jedním z nejvýznamnějších témat terapeutické práce v holotropních stavech. Když se časová regrese v procesu hlubokého empirického sebepoznávání přenese za úroveň vzpomínek z raného dětství a dosáhne úrovně nevědomí, které obsahuje vzpomínky na porod, setkáváme se s emocemi a fyzickými pocity mimořádné intenzity, často překonávající cokoliv jsme předtím považovali za lidsky možné. V tuto chvíli se v prožitky stávají podivnou směsicí témat narození a smrti. Zahrnují pocit zlého, život ohrožujícího, omezujícího, zoufalého a rozhodujícího boje o osvobození sebe sama a přežití.

Protože mezi sférou nevědomí a biologickou smrtí je těsná spojitost, rozhodl jsem se pojmenovat tento stav perinatální. Je to řecko latinská složenina, kde předložka peri znamená "blízko" nebo "okolo" a kořen natalis znamená "náležící k porodu". Toto slovo je běžně užíváno v medicíně a popisuje různé biologické procesy, které se vyskytují těsně před, během a bezprostředně po porodu. Porodníci mluví například o perinatálním krvácení, infekci nebo poškození mozku. Každopádně tak, jak tradiční medicína popírá, že dítě může vědomě prožívat porod a tvrdí, že tato událost se nemůže zaznamenat do paměti, nikdo neslyšel o perinatální zkušenosti. Použití výrazu perinatál v souvislosti s vědomými reflexy vyjadřuje mé vlastní poznatky a je zcela nové (Grof 1975, 2000)

Perinatální nevědomá oblast obsahuje vzpomínky, které plod získal v sousledných stavech procesu porodu, a obsahují všechny emoce a fyzické pocity, které všechny tato stadia provázely. Tyto emoce formují čtyři odlišná zkušenostní seskupení, z nichž každé se váže k jednomu ze stádií porodního procesu. Vytvořil jsem pro ně název Základní (Basic) Perinatální Matrice (BPM I-IV). BPM I obsahuje vzpomínky pokročilého prenatálního stadia těsně před počátkem porodu. BPM-II se vztahuje k nástupu porodu, kdy se děloha stahuje, ale děložní hrdlo ještě není otevřeno. BPM-III reflektuje bitvu o narození, kdy se děložní hrdlo rozšiřuje. A konečně BPM-IV obsahuje vzpomínky vynoření se na svět, samotného narození.

Obsah těchto matric není omezen vzpomínkami plodu. Každá z nich také zajišťuje otevření ohromného pole do nevědomé psychiky, které nyní nazveme transpersonální. Toto zahrnuje zkušenostní obeznámení se s ostatními lidmi, s ostatními životními formami, rodové, rasové, kolektivní, fylogenické a karmické vzpomínky, tělesné formy historického a archetypálního a kolektivního nevědomí, které obsahuje motivy podobných zkušenostních kvalit. Vynoření těchto materiálů do vědomí utváří proces psychospirituální smrti a má za následek hlubokou vnitřní transformaci.

Některé z těchto vhledů, které zažili lidé v holotropních stavech vědomí jsou přímo provázané se současnou globální krizí a jejího vztahu k evoluci vědomí. Ukazují, že v moderním světě jsme ztělesnili mnoho esenciálních témat procesu smrti a znovuzrození, kterým člověk zapojený do hluboké osobní transformace musí čelit, a se kterými se musí vnitřně vyrovnat. Stejné elementy, na které narážíme v procesu psychologické smrti a znovuzrození v našich vizionářských zkušenostech vytváří dnes naše "večerní zprávy". To platí zejména s ohledem na jevy, které charakterizují to, o čem jsem se zmínil v souvislosti se třetím BPM (BPM-III) (Grof 2000)

Jak jsem již uvedl výše, tato matrice je spojená s tím stadiem porodu, kdy děložní hrdlo je otevřeno a plod zažívá obtížný průchod porodním kanálem. Toto stádium je spojeno s vynořením temné strany lidské osobnosti - vražedné násilí, enormní až deviantní sexuální energie, fekální prvky a dokonce satanské fantazie. Je jednoduché vidět projevy těchto aspektů procesu smrti a znovuzrození v dnešním neklidném světě.

Každopádně pozorujeme enormní impulzy agresivity v mnoha válkách a revolucích rozpoutávajících se po celém světě, rostoucí kriminalitu, terorismus a rasové nepokoje. Stejně dramatické a do očí bijící je nadlehčování sexuálních represí a osvobozování sexuálního instinktu (zdravého i problematického). Sexuální zkušenosti a chování nabírají bezprecedentní formy (pozitivní i problematickou), manifestují se ve zjevně sexuálních knihách, hrách, filmech, zrovnoprávnění homosexuálů, v sexuální svobodě a zkušenostech adolescentů, předmanželském sexu, všeobecné promiskuitě, otevřených manželstvích, ve vysoké míře rozvodovosti, v sadomasochistických klubech a salónech a v mnoho dalším…

Projevy démonického elementu v moderním světě rostou též. Renesance satanistického kultu a čarodějnictví, popularita knih a hororových filmů s okultní tématikou a zločiny se satanistickými motivy potvrzují tento fakt. Terorismus fundamentalistických fanatiků i skupin též nabírá satanistické rysy. A rozměr fekální (týkající se vylučování stolice) je evidentní v progresivním průmyslovém znečištění, hromadění odpadu v globálním měřítku a rapidně se zhoršujících hygienických podmínkách ve velkých městech. Abstraktnější formou tohoto trendu je eskalující korupce a degradace politických, vojenských, ekonomických a náboženských institucí, nevyjímaje americký prezidentský úřad.

Staří Mayové dokazovali hluboký zájem o smrt a proces psychospirituální smrti a znovuzrození. Pozorovali tuto skutečnost v astronomickém měřítku každý den, pozorujíce západ a východ Slunce a každý rok během prosincového slunovratu, když se Slunce znovu narodilo a jeho světlo se navracelo do tohoto světa. Nejvyšší oktávou tohoto solárního návratu bylo zarovnání prosincového slunovratu s galaktickým centrem, což viděli Mayové jako hieros gamos - Posvátný Sňatek mezi Kosmickou Matkou a Kosmickým Otcem. Tato fenomenální událost nastává pouze jednou za 26 000let a ohlašuje nejvýznamnější znovuzrození kosmických rozměrů, počínající nový světový cyklus (Jenkins 1989)

Většina Mayských rituálů a umění byla věnována procesu smrti, od vstupu duše do podsvětí (řečeného Xilalba) až k závěrečnému znovuzrození a zbožštění. Mayská mytologie a pohřební techniky popisovaly smrt jako cestu, jejíž úkol byl známý a její důležitá stadia byla zobrazena na rakvích, stěnách, keramice, drahokamech a ostatních objektech, které doprovázely zesnulého během jeho velké přeměny. Mayské pohřební nádoby z Klasického období byly zdobeny obrazy znázorňujícími znovuzrození mladých bohů z rozbitých lebek nebo želvích krunýřů a mnoho sošek zobrazuje podobné figury v procesu znovuzrození z květů leknínů.

Bohužel, z mayského klasického období se nedochovaly žádné specifické eschatologické texty, srovnatelné s Egyptskou či Tibetskou knihou mrtvých, jelikož většina literárního dědictví byla pro budoucí pokolení ztracena. Horkému a vlhkému klimatu centrální Ameriky a pustošení španělských uchvatitelů uniklo jen pár kodexů a papírových a kůrových skládaček s bohatými a barevnými ilustracemi. Nicméně v roce 1970 mayologové Lin Crocker a Michael Coe byli schopni rozluštit skupinu pohřebních nádob pomalovaných pravděpodobně stejným autorem ve stylu Mayského kodexu. Kardiochirurg a archeolog Francis Robicsek byl schopen shromáždit podstatné důkazy pro svou teorii, že některé scény na nádobách "keramického kodexu", umístěné ve správném pořadí, vlastně reprezentují "Mayskou knihu mrtvých" (Robicsek 1981).

Obrazy na nádobách, které Robicsek studoval, zobrazují dobrodružství hrdinských dvojčat Hunaphu a Ixbalanque a příběh jejich zkoušek v podsvětí a jejich následnou smrt a znovuzrození. Reliéfy na stélách v Izapě, které mají vztah k proroctví týkajícího se konce světa, spojují galaktické zarovnání 21.prosince 2012 s hrdinskou cestou dvojčat a zabití Sedm Macaw. Také ukazují božskou podstatu Slunce v Mléčné dráze a jeho znovuzrození na konci Věku. To naznačuje, že mayské proroctví mělo znamenat psychospirituální smrt a znovuzrození, spíše než materiální destrukci světa.

Poznatky z výzkumu o holotropních stavech vědomí vrhly nové světlo na lidské sklony k nespoutanému násilí a nenasytné chtivosti - což jsou dvě síly, které pohání lidskou historii od pradávna a v současné době ohrožují zachování života na této planetě. Výzkum odhalil, že tyto dva "jedy" - jak jsou nazvány v tibetské Vadžrajáně - mají mnohem hlubší kořeny, než současné biologické a psychologické teorie předpokládají. Biologie se svými koncepty jako "nahá opice" a "trojjediný mozek" a "sobecký gen" (Morris 1967, McLean 1973, Dawkins 1967) a psychoanalýza a příbuzné školy se svým důrazem na základní instinkty jako řídícími instinkty duše.

Hluboká motivace síly podtrhující tyto nebezpečné znaky lidské podstaty mají původ v perinatálních a transpersonálních stupních duše, v oblasti, kterou mainstreamová psychologie ještě nezkoumala (Grof 2000). Zjištění, že kořeny lidského násilí a nenasytné chtivosti sahají mnohem hlouběji, než mainstreamová akademická věda vůbec kdy předpokládala, a že jejich ložiska v duši jsou opravdu enormní, by bylo samo o sobě velice pesimistické. Nicméně je to vybalancováno vzrušujícím objevem nového terapeutického mechanismu a transformačním potenciálem, který je dostupný v holotropních stavech na perinatální a transpersonální úrovni duše.

Během let jsme viděli hluboké emocionální a psychosomatické uzdravování, zrovna tak jako radikální osobnostní transformace u mnoha lidí, kteří byli zapojeni do seriózního a systematického zkušenostního sebepoznání a vnitřního hledání. Někteří z nich pod dohledem při psychedelických sezeních, jiní se účastnili workshopů a školení holotropního dýchání, nebo různých jiných forem zážitkové psychoterapie a sebepoznání. Podobné změny často nastaly u lidí provozujících šamanské praktiky nebo jsou prostředníci (mediátoři) s pravidelným spirituálním tréninkem. Též jsme byli svědky hlubokých pozitivních změn u spousty lidí, kterým se dostala adekvátní podpora během jejich záchvatu spontánní psychospirituální krize ("spirituální krize"). Thanatolog (thanatologie=z řeckého θάνατος, thánatos:smrt) je věda o umírání a smrti.) Ken Ring poukazuje na tuto skupinu transformačních zkušeností jako na "Zkušenosti Omega" a zahrnuje do ní zážitky blízké smrti i zkušenosti s únosem (mimozemšťanů) (Ring 1984)

Jakmile se obsah perinatální úrovně nevědomí vynoří do vědomí a je integrován, jedinci podstupují radikální změnu osobnosti. Pocítí značný pokles agresivity a stanou se klidní, spokojení sami se sebou a tolerantní k ostatním. Zkušenost psychospirituální smrti a znovuzrození a vědomé spojení s postnatálními či prenatálními vzpomínkami redukuje iracionální zlobu a popudy. Způsobuje posun priorit z minulosti a budoucnosti do přítomného okamžiku a zvyšuje elán (élan vital a joi de vivre- schopnost užívat čerpat uspokojení z prostých okolností života, jako jsou každodenní činnosti, jídlo, milování, příroda a hudba). Dalším důležitým výsledkem tohoto procesu je vývoj spirituality vesmírné a mystické povahy, spirituality, která je - nikoliv jako dogmata hlavních náboženství - velice autentická a přesvědčivá, protože je založená na hluboké osobní zkušenosti.

Proces duchovního otevření a transformace se dále v důsledku transpersonálních zkušeností typicky prohlubuje, jako identifikace s ostatními lidmi a skupinami lidí, zvířaty, rostlinami, dokonce i neorganickými materiály, a procesy v přírodě. Jiné zkušenosti poskytují vědomý přístup k událostem dějících se v jiných zemích, kulturách i historických obdobích, a dokonce k mytologickým oblastem a archetypálním bytostem kolektivního nevědomí. Zážitek kosmické jednoty a vlastního božství má za následek zlepšení schopnosti sžít se s veškerým tvorstvem a přináší smysl pro údiv, úctu, lásku, soucit a vnitřní klid.

To, co začíná jako proces psychologického zkoumání nevědomé psyché, vedené pro terapeutické účely nebo osobní růst, automaticky se stává filosofickou otázkou smyslu života a cestou spirituálního objevu. Lidé, kteří se spojili s transpersonální oblastí vlastní duše, mají tendence nově a uvědoměle přistupovat k existenci a chovat úctu k veškerému životu. Jedním z nejnápadnějších důsledků různých forem transpersonálních prožitků je spontánní projev a rozvoj hlubokých humanitárních a ekologických zájmů.

Odlišnosti mezi lidmi se zdají být zajímavé a obohacující, spíše než znervózňující či ohrožující, ať už se týkají pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, politického nebo náboženského přesvědčení. Po této transformaci se u těchto osob vyvíjí hluboký pocit, že jsou "obyvatelé planety" , nejen občané konkrétní země nebo členové určité rasové, sociální, ideologické, politické nebo náboženské skupiny. Mají pocit, že je třeba se zapojit do služeb pro nějaký společný cíl.. Tyto změny se podobají těm, které se objevily u mnoha amerických astronautů, kteří měli možnost vidět Zemi z vesmíru (viz dokument Mickeyho Lemle Odvrácená strana měsíce - The Other Side of the Moon)

Je zřejmé, že pro nás jako pro biologické organismy, se stává nejvyšší prioritou čisté ovzduší, voda a půda. Před touto zásadní nutností by neměly mít přednost žádné jiné zájmy, jako ekonomický zisk, vojenské akce, vědecký a technický pokrok, nebo ideologické a náboženské přesvědčení. Nemůžeme porušovat naše přirozené životní prostředí a ničit jiné druhy, aniž bychom současně neničili sami sebe. Toto uvědomění je založené na téměř buněčném vědomí, že hranice vesmíru jsou konvenční, a že každý z nás je v konečném důsledku totožný s celistvou sítí existence.

Ve výhledu skutečnosti, že všechno v přírodě se opakuje v cyklech, a je založeno na principech optimálních hodnot, homeostáze a udržitelnosti, nám potom honba civilizace za neomezeným ekonomickým růstem, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů a exponenciální nárůst životu nebezpečného průmyslového znečištění připadá jako nebezpečné šílenství. Převaha vápníku, železa, vitamínů, hormonů, nebo dokonce vody není ve světě biologie lepší, než nedostatek těchto prvků a sloučenin, a neomezený růst je hlavní charakteristikou rakoviny.

Je zřejmé, že transformace spojená se zkušeností psychospirituální smrti a znovuzrození by zvýšila naši šanci na přežití, pokud by proběhla v dostatečně velkém měřítku. Velký německý spisovatel a filosof Johann Wolfgang Goethe si byl vědom významu zkušenosti psychospirituální smrti a znovuzrození pro kvalitu života a pocit sounáležitosti, když napsal ve své básni Selige Sehnsucht: “Und so lang du das nicht hast, dieses: ‘Stirb und werde!’ Bist du nur ein trüber Gast auf der dunklen Erde.” (a dokud nezažiješ toto: 'zemři a staň se', budeš pouze stínovým hostem na temné zemi.)

Holotropní stavy vědomí prožité v podpůrném prostředí a pod zodpovědným vedením nám nabízejí příležitost hluboké psychospirituální transformace ve dvou různých stupních. Jedinec, který prožije smrt a znovuzrození – obvykle v kontextu znovuprožití a integrace traumatu biologického porodu – objeví svou vlastní božskost, posvátnost veškerého stvoření a jednotu s ostatními lidmi, přírodou a vesmírem. Hlubší zkoumání transpersonálních sfér a obzvláště prožitá zkušenost s archetypem apokalypsy pak radikálně změní vnímání světa, ve kterém žijeme. Začneme chápat, že to, co zažíváme jako hmotnou realitu, může být tím, co indická učení nazývají Lila – božská hra, vytvořená kosmickým vědomím.. Obě tyto formy spirituální transformace mají zásadní pozitivní vliv na hierarchii hodnot jedince a výše popsanou životní strategii.

Různé metody vyvolávající holotropní stavy – „technologie posvátného“ – byly integrální součástí starobylých a domorodých kultur po tisíciletí (Grof 2000). Moderní lidstvo znovu objevilo léčebnou a transformační moc těchto stavů v mnoha různých kontextech. Popularita meditačních praktik velkých východních spirituálních tradic a různých šamanských technik roste, obzvláště pak mezi mladou generací. Tomuto dění značně prospívá překládání a vydávání duchovní literatury mnoha kultur, nahrávání jejich posvátné hudby a dostupnost kompetentních učitelů.

Lokalizace a chemické určení aktivních látek u spousty psychedelických rostlin, vývoj nových psychedelických sloučenin a rostoucí znalost těchto substancí je nápomocna vnitřní transformaci mnoha jedinců, kteří tyto prostředky užívají uvědoměle a zodpovědně. Používání psychedelických látek - nejsilnějšího prostředku pro vyvolání holotropních stavů vědomí - je vážně brzděno právními omezeními, špatnou a zavádějící publicitou a potížemi při získávání čistých účinných látek. Nicméně existují velmi účinné formy zkušenostní psychoterapie, jako různé neo-reichianské přístupy, primární terapie, terapie znovuprožití porodu a holotropní dýchání, které mohou tyto stavy vyvolat i bez použití chemických látek. Jejich rostoucí popularita reprezentuje velice slibný trend.

Pokroky v moderní medicíně umožnily záchranu životů u jedinců, kteří prošli život ohrožujícími nehodami a nemocemi, a tím se zvýšila míra výskytu zkušenosti blízké smrti (NDE). Díky rozvoji thanatologie, oboru studujícího smrt a umírání, se nashromáždily a rozšířily informace o těchto stavech, a těm, kteří přežili, umožňují příznivou vnitřní transformaci (Ring 1982, Ring a Valarino 1998). Jak ekonomická, ekologická a politická globální krize eskaluje, roste strach a mizí naděje na naplnění a spokojený život v mysli stovek milionů lidí po celém světě. Výsledný emocionální zmatek pak zřejmě plodí spontánní psychospirituální krize („spirituální stavy nouze“) (Grof a Grof 1989, Grog a Grof 1990). Jakmile tradiční psychiatři pochopí, že tyto stavy mají mimořádný léčebný a transformační potenciál – pokud budou řádně pochopeny – a poskytnou tomuto procesu svoji podporu a vedení, místo aby ho potlačovali sedativy, mohlo by to výrazně přispět k vnitřní transformaci mnoha lidí.

Jak zdůraznil Gregg Braden, možný význam 2012 může být podporován vědeckým pozorováním (Braden 2007). Astrofyzikové dokázali, že jsme na začátku nového cyklu elektromagnetických bouří (slunečních skvrn), který vyvrcholí v r.2012 s intenzitou o 30-50% silnější než v předchozích cyklech. Ačkoliv také solární magnetické bouře jsou cyklické, nikdy k nim nedošlo v posledních 26 000letech v době galaktického zarovnání a s populací a technologiemi, které máme dnes. Je proto nejisté, jaké důsledky budou mít tyto jevy pro naši budoucnost.

Vědci také souhlasí s tím, že elektromagnetické pole Země rapidně slábne a existují náznaky, že se nacházíme v rané fázi obrácení magnetických pólů, ke kterému by mohlo dojít v roce 2012. Historická analýza ukazuje, že období a oblasti se slabým magnetickým polem napomáhají přijímání nových myšlenek a změn. Magnetické přepólování je v historii civilizací vzácné, ale je běžné v historii Země; za posledních 4,5 milionů let k němu došlo nejméně 14krát (jedno z nich odpovídá náhlému vyhynutí mamutů). Nicméně k žádnému z nich nedošlo v době, kdy měla planeta přes 6 miliard obyvatel, velkou většinou závislých na technologiích moderní komunikace – na televizi, rádiu, počítačích a satelitech.

Nyní se můžeme vrátit k tématu naší konference a tohoto pojednání – mayskému proroctví týkajícího se roku 2012.Ať to již staří mayští vizionáři předpověděli, nebo ne, evidentně se nacházíme v dramatickém závodu s časem, který nemá v celé historii lidstva obdoby. V sázce není nic menšího, než budoucnost lidstva a života na této planetě. Mnoho lidí, se kterými jsem pracoval, si myslí, že lidstvo je na kritické křižovatce a čelí buď kolektivní zkáze, nebo evolučnímu skoku ve vědomí, který má bezprecedentní povahu i rozměry. Terence McKenna to řekl velmi výstižně: „Historie hloupé opice je minulostí, tak či tak“ (McKenna 1992). Buď proděláme radikální transformaci našeho druhu, nebo nemusíme přežít.

Konečný výsledek krize, které právě čelíme, je nejednoznačný a nejistý; nabízí nám jak pesimistickou, tak optimistickou interpretaci, přičemž každá z těchto možností je podložená existujícími daty. Pokud budeme pokračovat ve starých strategiích, které jsou ve svých důsledcích evidentně extrémně destruktivní a sebedestruktivní, je nepravděpodobné, že moderní civilizace přežije. Nicméně pokud dostatečný počet lidí projde procesem výše popsané hluboké vnitřní transformace, můžeme dosáhnout stádia a úrovně evoluce vědomí. Pak zasloužíme ten hrdý název, který jsme dali našemu druhu: homo sapiens sapiens, A život v novém světě,který bude jen málo podobný tomu starému.

Literatura:
Arguelles, J. 1987: The Mayan Factor: Path Beyond Technology. Rochester, VT.: Inner Traditions, Bear and Company. Braden, G. 2007. Window of Emegence. In: 2012: Predictions, Propheciesw, and Possibilities. Boulder, CO: Sounds True. Campbell, J. 1968. The Hero with A Thousand Faces. Princeton: Princeton University Press Corbin, H. 2000. “Mundus Imaginalis, Or the Imaginary and the Imaginal.” In: Working With Images (B. Sells, ed.). Woodstock, Connecticut: Spring Publications 71-89. Grof, S. 1985. Beyond the Brain. Birth, Death, and Transcendence in Psychotherapy. Albany, NY: State University of New York (SUNY) Press. Grof, C. and Grof, S. 1990. The Stormy Search for the Self. Los Angeles, CA: J. P. Tarcher. Grof, S. and Grof, C. (eds.) 1989. Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis. Los Angeles, CA: J. P. Tarcher. Grof, S. 1994. Books of the Dead: Manuals for Living and Dying. London: Thames and Hudson. Grof, 2000. Psychology of the Future: Lessons from Modern Consciousness Research. Albany, NY: State University of New York (SUNY) Press. Grof, S. 2006. The Ultimate Journey: Consciousness and the Mystery of Death. Sarasota, FL: MAPS. Jenkins, J. M. 1998. Maya Cosmogenesis 2012. Rochester, NY: Inner Traditions, Bear and Company.Jenkins, J.M. 2002. Galactic Aligment:The Transformation of Consciousness According to Mayan, Egyptian, and Vedic Traditions. Rochester, VT: Bear and Company. Jung, C.G. 1959. The Archetypes and the Collective Unconscious. Collected Works of C.G. Jung. Vol. 9, Bollingen Series XX, Princeton, New Jersey: Princeton University Press. Jung, C.G. 1959. Aion. Collected Works of C.G. Jung. Vol. 9.2, Bollingen Series XX, Princeton, New Jersey: Princeton University Press. McKenna, T. 1992. Food of the Gods: The Search for the Original Tree of Knowledge. New York: Bantam Books. Ring, K. 1982. Life at Death: A Scientific Investigation of the Near- Death Experience. New York: Quill. Ring, K. 1984. Heading Toward Omega: In Search of the Meaning of the Near-Death Experience. New York: William Morrow. Ring, K. and Valarino, E. E. 1998. Lessons from the Light: What We Can Learn from the Near-Death Experience. New York: Plenum Press. Robicsek, F. 1981. The Maya Book of the Dead: The Ceramic Codex. Charlottesville, VA.: University of Virginia Art Museum. Santillana, G. and and Dechend, H. von. 1977. Hamlet’s Mill: An Essay on Myth and the Frame of Time. Boston: Godine. Schele, L. and Miller, M. A. 1986: The Blood of Kings: Dynasty and Ritual Art in Maya Art. New York: George Braziller, Inc. Sitler, R. 2006. The 2012 Phenomenon: New Age Appropriation of an Ancient Mayan Calendar. Nova Religio: The Journal of Alternative and Emergent Religions, Volume 9, issue 3, pp. 24-38. Tarnas, R. 2006. Cosmos and Psyche: Intimations of a New World View. New York: Viking Press.

překlad ©lucidity,
korektura VM.

Milan Gelnar

http://www.astrosfera.cz/view.php?cisloclanku=2010120016

Lež, kterou žijeme

$
0
0
Dobré video. Už mám anglický transkript, tak to hodím do češtiny, ať je cílová skupina širší. Takže neangličtináři nezoufejte. MéR

Stanislav Grof o holotropním dýchání

$
0
0
Stanislav Grof: Rozhovor pro časopis Regenerace
6. dubna 2009 v 2:05 | Regenerace |  Transpersonální psychologové a psychonauti
O revoluci vědomí
Speciál REGENERACE
V roce 2001 »ocenil« Český klub skeptiků Sysifos dr. Stanislava Grofa Bludným balvanem v kategorii jednotlivců za "přetavení šamanských praktik hyperventilace do takzvaného holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři, a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky". Akademikům vadí zejména, že doktor Grof "přiznává výpovědím přiotrávených hyperventilantů status skutečnosti". Je to skutečně »mimořádné« ocenění, zejména uvědomíme-li si, že Stanislav Grof jako jeden z opravdu nemnoha Čechů získal díky své práci vskutku světový věhlas…

Ve své bývalé vlasti České republice jste znám především jako autor a popularizátor metody holotropního dýchání. Můžete charakterizovat podstatu této metody?
Holotropní dýchání je metoda sebepoznání, kterou jsem vyvinul společně s manželkou Christinou. Je to v podstatě metoda - technika, která používá mimořádného stavu vědomí. Ten stav je navozen velice jednoduchými prostředky - zrychleným dýcháním a velmi intenzivní muzikou. Tato hudba většinou vychází z domorodých kultur, jako jsou například africké bubnování, muzika z Bali, rituální hudba Tibetu nebo súfijské zpěvy. Už sama tato hudba předznamenává nástup transu, který se stupňuje především zrychleným dýcháním.

Co se tím vlastně lidem navodí? Jaký je účel vaší metody?
Prvotní podstatou je navodit mimosmyslový stav vědomí, v němž se začínají vynořovat vzpomínky, které mají vysoký emoční náboj, například nedokončené věci z raného dětství. Řada lidí prožívá porod nebo prenatální traumata. Nejzajímavější na této metodě je, že tyto zážitky potom otevřou bránu do spirituálních mystických dimenzí. Něco podobného bylo dříve popsáno například v literatuře o józe, v různých školách buddhismu nebo v taoismu.

Jaký to má zpětný vliv na pacienta?
Mé vzdělání je klinický psychiatr, čili mne zajímá terapeutický neboli léčebný účinek. Tuto terapii používáme při léčbě řady emočních či psychosomatických potíží. Mnoho lidí však využívá této techniky také k hlubšímu vlastnímu sebepoznání.

Mohou se tím tedy odstranit problémy, jejichž původ i příčina jsou neznámy?
V současné době se praktikuje psychoterapie většinou verbálně. Lidé se při rozhovoru snaží dobrat zážitků rekonstrukcí nepřímo, například analýzou snů anebo tzv. »prožitkovou terapií«, jako je třeba tvarová terapie, kdy se pracuje s tělem. Tyto terapie však probíhají v normálním stavu vědomí. Při holotropním dýchání se naopak hluboce změní právě stav vědomí.

Tyto zážitky jsou velice intenzivní, hluboké, lidé o tom nepříliš rádi hovoří…
Já jsem si nevšiml, že by o tom lidé neradi hovořili. Spíše si myslí, že ten, kdo to neprožil, může jen těžko pochopit, oč se jedná. Čili jsou selektivní v tom, s kým o tom hovořit a s kým nikoli.

V čem je tato metoda odlišná od standardní praxe?
Naše kultura má velice úzké pojetí toho, co je normální. Celá psychiatrie a psychologie má model, který se omezuje na postnatální biografii, tj. to, co se nám stalo v dětství, útlém dětství, později v životě, a také na tzv. freudovské individuální nevědomí. Technikou holotropního dýchání se pacient dostává do stavu, jenž Carl Gustav Jung nazýval »kolektivní nevědomí« či karmické zážitky.

Řídí se kurz holotropního dýchání podle nějakého pevného rámce?
Existuje pouze zevní rámec. My většinou pracujeme ve skupinách. V nich si lidé vyberou partnera, polovinu vedeme my a druhá polovina asistuje. Navíc tam vždy máme několik pomocníků, kteří už tímto tréninkem prošli.
Pokud se kterémukoli z kritiků transpersonální psychologie podaří předložit přesvědčivé, střízlivé a realistické materialistické vysvětlení mimořádného světa holotropních zážitků, budu první, kdo to přivítá a vysloví mu své uznání.
Stanislav Grof, Kosmická hra
Začíná se jakýmsi relaxačním úvodem, pak volně navazuje vybraná hudba, čímž postupně přecházíme do onoho zrychleného dýchání. Ti lidé pak pracují většinou sami se svým dechem. My intervenujeme, jenom když je to vážně zapotřebí - například když se člověk začne pohybovat, interferovat s ostatními účastníky, nebo když úroveň jeho strachu je tak veliká, že to vyžaduje nějakou naši podporu.
První dvě hodiny sezení probíhají tak, že lidé leží klidně na matracích se zavřenýma očima, zrychleně dýchají a přitom sami zpracovávají vynořující se zážitky. V případě, že ono dýchání samo něco nevyřeší, máme zvláštní způsob tělesné práce, jenž pomáhá uvolnit zbytek potlačených emocí či blokovaných energií.

Jak se dostanou zpětně do normálního stavu? Je nutná nějaká speciální příprava?
Ne. Všechno je spontánní. Prožitky se stupňují, kulminují, až dochází k bodu, kterému říkáme »break through« - průlom. Pak se stav zcela spontánně zklidňuje. Většina lidí skončí ve velice relaxovaném, meditačním stavu. Hudba je stále klidnější a klidnější…

Může to u slabší povahy zanechat i negativní zážitek?
V takovém případě je právě potřeba naše psychologická podpora, protože tyto zážitky mohou být opravdu traumatické - například když se v transu vynoří vzpomínky na fyzické či sexuální zneužití.

Takže trvalé negativní zážitky můžete opravdu vyloučit?
Já jsem se s tím dosud nesetkal.

Jak jste na tuto metodu, či techniku přišel? Přece nespadla z nebe…
Prvních dvacet let mé psychiatrické praxe jsem se věnoval terapeutické práci pomocí psychedelických látek. To byla tehdy neobvyklá oblast studia. Můj zájem vyvstal zcela neočekávaně a velmi dramaticky v roce 1956, pouhých pár měsíců po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v tehdejším Československu. Dobrovolně jsem se přihlásil na psychiatrické klinice téže fakulty k pokusu s LSD. Zážitek při tomto pokusu hluboce ovlivnil můj osobní i profesionální život a inspiroval mě k celoživotnímu závazku zkoumat vědomí. Nejdříve v Pražském výzkumném ústavu a od roku 1967 v USA. Vedl jsem po sedm let poslední program psychedelického výzkumu ve Spojených státech. A tato metoda vznikla právě na základě tohoto výzkumu.

Můžete být konkrétnější?
Ačkoli jsem se zajímal o celé spektrum mimořádných stavů vědomí, největší osobní zkušenosti jsem získal v oblasti psychedelického výzkumu, s terapií jedinců, kteří spontánně prožili tzv. »psychospirituální krizi«. Při psychedelické terapii se mimořádné stavy vědomí navozují chemickými prostředky, kdežto psychospirituální krize se vyvíjí spontánně z neznámých příčin uprostřed běžného života.
V našem výzkumu jsme při léčbě pacientů pracovali s přírodními i chemickými psychedelickými látkami; byly to třeba LSD, psilocybin, peyotl, meskalin, konopí (THC), metylendioxyamfetamin (MDA), ayahuasca a další, a zkoumali jsme jejich terapeutické účinky. V průběhu léčby se často stávalo, především při odeznívání těchto látek, že ve stavu pacienta zůstávalo pořád ještě něco nevyřešeného, řekněme silné emoce či nějaké fyzické symptomy. A v některých případech mne lidé žádali, abych s tím něco udělal. Jednalo se například o bolest v rameni, kdy chtěli, abych to nějakým způsobem masíroval nebo tlačil na to místo. Když jsme to praktikovali, vynořily se velice silné emoce, jako třeba agrese, výraz agrese, velice silný třes. Potom byl v několika minutách ten člověk v úplně jiném stavu - relaxovaný, bez oněch předchozích potíží. Několikrát se potom stalo, že když jsme s pacientem takto tělesně pracovali, začal velice rychle dýchat. Při následných rozhovorech nám všichni takto »rozdýchaní« pacienti popisovali, že právě to silné a rychlé dýchání je vrátilo zpátky do toho sezení, ačkoli farmakologický účinek té které psychedelické látky už tam nebyl, tak to dýchání samo vytvořilo velice intenzivní změněný stav vědomí. Potom, když už jsme nemohli s těmi látkami pracovat z legálních (administrativních) důvodů, tak jsem si vzpomněl na tato pozorování. Experimentálně jsme pak došli k tomu, že dýchání, hudba a práce s tělem dokáží vyvolat velice silné stavy. Výhodou je, že ty stavy jsou daleko lépe kontrolovatelné, než když se jedná o psychedelické látky. Lidé se sami musí přičinit, aby se dostali hlouběji - čili kdykoli si to mohou rozmyslet a zpomalit ten vývoj, což s psychedelickými látkami není možné.

Sezení začalo neuvěřitelným vzrůstem pudových sil. Vlny orgastických sexuálních pocitů se střídaly nebo kombinovaly s agresivními výbuchy obrovské síly. Měl jsem pocit, že jsem uvízl v jakémsi ocelovém soukolí, které hrozí umačkat mě k smrti, a přesto mě tento proud životní energie též fascinoval a strhával. Mé zorné pole planulo celým spektrem červeně, jejíž děsivé zabarvení vzbuzovalo posvátnou bázeň. Nějak jsem vycítil, že symbolizuje mystickou sílu krve, která zvláštním způsobem sjednocuje lidstvo všech dob.
(Záznam z osobního sezení s vysokou dávkou LSD, 300 mikrogramů.)
Stanislav Grof, Dobrodružství sebeobjevování

Takže se dá říci, že jako u mnoha velkých objevů zde sehrála roli náhoda?
Je možné, že bez administrativního zrušení psychedelického výzkumu bychom pokračovali jiným směrem.

S jakým ohlasem se tato vaše terapeutická metoda tehdy setkala a jaký ohlas zaznamenáváte v současné, řekněme, poněkud již liberálnější době?
Ve Spojených státech byl a i v současné době stále je velký zájem. Také v řadě jiných zemí. S manželkou děláme tzv. trénink (Grof Transpersonal Training Program, pozn. autora), kde cvičíme odborníky, kteří se chtějí naučit vést holotropní skupiny. Tomuto výcviku se teď s manželkou věnujeme přednostně. Většinou jsou to přednášky a semináře pro psychiatry, psychology a terapeuty. Tyto tréninkové skupiny máme v USA, Argentině, Brazílii, Austrálii, Španělsku a Itálii.

A v České republice?
V Čechách ještě momentálně výcvik nemáme. Už je tady ale dvanáct lidí, kteří prošli celým holotropním tréninkem.

Nesetkává se tato vaše metoda u odborné veřejnosti s nevolí? Není pro odborníky příliš kontroverzní?
Ani ne. Samozřejmě, psychiatři starého typu se proti tomu brání, protože je to přeci jenom odlišné od toho, pod čím si normálně představují terapii - což je sedět u stolu a povídat si, nebo ležet na gauči a volně asociovat. Naše holotropní sezení se podobají spíše šamanským rituálům nebo tomu, co vidíme u domorodých národů v podobě »obřadů přechodu«. Jsou tam intenzivní emoce, velice intenzivní výraz fyzických energií. Čili to vypadá docela jinak než tradiční psychoterapie.
Ještě větším důvodem pro odpor tradičních psychiatrů je moment, že vzpomínky pacientů jdou před vlastní početí až do zmíněného jungovského »kolektivního nevědomí«. Lidé prožívají věci z jiných století, z jiných zemí, jsou tam často prožitky setkání s archetypálními, mytologickými figurami, božskými bytostmi z různých kultur, reinkarnační zážitky a tak podobně. Dnešní psychiatrie nedělá žádný rozdíl mezi mystickým - spirituálním zážitkem a zážitkem psychotickým. A to je velice hluboký omyl.
V Americe je zřejmě společnost v tomto směru jiná, liberálnější, ale naše odborná veřejnost, vyrostlá v exaktní vědě, jakmile slyší o spiritistických zážitcích či minulých životech, tak ihned počnou vstávat vlasy na hlavě a okamžitě se začne bránit stylem: Ne ne ne, vymýšlíte si, jsou to nepodložené bláboly…
Je zapotřebí studovat především fenomény, které se objevují, nemít pouze představu o tom, co je dovoleno, co není dovoleno, co je možné či nemožné. Podívejte se - fyzika a fyzikové sami prošli v prvních třiceti letech dvacátého století obrovskou revolucí. A tato revoluce byla založena na mnohem menších stupních pozorování. Výsledky mého výzkumu a současného výzkumu vědomí obecně v zásadě potvrzují a podporují názory starých spirituálních filozofií a mystických tradic, ať už buddhismu, védánty, taoismu, súfismu, gnóze, křesťanské mystiky, kabaly a řady dalších propracovaných duchovních systémů. Jsou přitom ale v pronikavém rozporu s nejzákladnějšími předpoklady materialistické vědy, pokud jde o vědomí, podstatu člověka a skutečnosti. Nicméně výsledky těchto výzkumů jasně dokazují, že vědomí není produktem mozku, nýbrž prvotním principem bytí, a že hraje rozhodující roli při vzniku světa jevů. Moderní výzkum vědomí v podstatě potvrdil základní principy filozofie věčnosti.

Co má být považováno za zdravé, normální či racionálně oprávněné, kriticky závisí na okolnostech a na kulturním nebo historickém kontextu. Zážitky a chování šamanů, indických jogínů a sádhuů či hledačů duchovna v jiných kulturách by byly, měřeno západními psychiatrickými standardy, dostačující pro diagnózu psychózy. Naopak, nenasytné ambice, iracionální kompenzující popudy, posedlost technologií, moderní závody ve zbrojení, bratrovražedné války či revoluce a povstání, které jsou brány jako normální na Západě, by indický mudrc viděl jako příznaky úplného šílenství.
Stanislav Grof, Za hranice mozku

To už se ale dotýkáme nehmatatelné nevědecké roviny…
Ale spirituální filozofie a mystické tradice minulosti byly a jsou často zavrhovány a dokonce zesměšňovány s odůvodněním, že jsou »iracionální« a »nevědecké«. To je nepodložený, nezasloužený a neopodstatněný úsudek.
Řada velkých duchovních soustav je výsledkem staletí trvajícího hlubinného zkoumání lidské psychiky a vědomí, které se v mnoha směrech podobá vědeckému výzkumu. Tyto systémy nabízejí podrobné návody, týkající se metod, jak navodit duchovní zážitky, na nichž staví své filozofické úvahy. Systematicky shromažďovaly poznatky získané pomocí těchto zážitků a ověřovaly jejich platnost obvykle po dobu mnoha staletí. Přesně takových postupů je zapotřebí k získání platných a spolehlivých znalostí v jakékoliv oblasti vědeckého snažení.
Necelé století, budeme-li výzkum vědomí počítat od C. G. Junga, je pro hodnocení výsledků stále pouze zlomkem ve vývoji moderní psychiatrické vědy ve srovnání s vámi uváděnými starými učeními.
Způsoby sebezkoumání umožňující takové moderní ověření, jak je praktikuji já při holotropním výzkumu a mnoho vědců tzv. otevřeného nového výzkumu, nevyžadují týž stupeň angažovanosti a osobní oběti jako staré duchovní praktiky. Jsou tak přístupnější a praktičtější pro lidi žijící na Západě, spoutané složitostí moderního života. Zatímco užívání psychedelických látek bylo zneváženo široce rozšířenými a nekontrolovanými pokusy a v současné době je regulováno řadou administrativních a právních omezení, holotropní dýchání je metoda přístupná všem, kdo se o sebezkoumání zajímají. Zkušenosti z našich seminářů pořádaných po celém světě a zpětná vazba od několika tisíc lidí, kteří prošli naším výcvikem a nyní sami vedou programy holotropního dýchání, mě přesvědčily o tom, že tato pozorování jsou plně opakovatelná, a tedy vědecky prokazatelná a ověřitelná. Já věřím, že kdyby se psychiatři opravdu systematicky zabývali zážitky lidí, které se vynořují například právě při holotropním dýchání (jsou samozřejmě i jiné metody), došlo by k radikální revizi psychiatrie a psychologie. Tato »revoluce« by se přinejmenším ve svém rozsahu podobala tomu, co se stalo ve fyzice oněch prvních třicet let minulého století.

Je zajímavé, uvědomíme-li si, že dokonce změny v duchu doby a v módě mohou občas vést k tak velkým odchylkám od předchozích norem, že by byly považovány za patologické, kdyby se vyskytly u izolovaných jedinců v původním kontextu.
Stanislav Grof, Za hranice mozku

Dotýkáme se filozofických témat, psychospirituální krize jedince, mimořádných stavů vědomí, metody - techniky holotropního dýchání, nicméně vy se vyjadřujete spíše o »holotropních stavech vědomí«…
Lidské vědomí může být hluboce pozměněno různými patologickými procesy - poraněním mozku, otravou jedy, infekcemi či degenerativními a oběhovými mozkovými procesy. Takové stavy mohou zajisté vyústit do hlubokých mentálních změn, jež lze zahrnout pod pojem mimořádných stavů vědomí. Ve skutečnosti však způsobují »triviální delirium« nebo »organické psychózy«. Tyto stavy, jakkoli jsou klinicky významné, pro výzkum vědomí jako celku nejsou až tak podstatné. Pro lidi trpící blouznivými (delirantními) stavy je charakteristické, že jsou dezorientovaní. Mohou být zmatení do té míry, že nevědí, kde a kdo jsou, ani jaký je měsíc či rok. Typicky vykazují narušení intelektuálních funkcí a trpí následnou amnézií - nepamatují si, co prožili.
Můj prvotní cíl je zaměřen na velkou významnou podskupinu mimořádných stavů vědomí, pro něž nemá současná psychiatrie specifické označení. Jsem totiž pevně přesvědčen, že si zaslouží, aby byly odlišeny od zbytku a zařazeny do zvláštní kategorie, pro níž razím název »holotropní«. Je to složený výraz, který doslova znamená »orientované směrem k celistvosti«. Z řeckého »holos - celý« a »trepein - pohybující se směrem k něčemu«. Význam tohoto pojmu naznačuje, že ve svých běžných stavech vědomí nejsme ve skutečnosti celiství - jsme fragmentováni a ztotožňujeme se pouze s malým zlomkem toho, čím opravdu jsme.

A čím opravdu jsme?
Samozřejmě jsme všichni jedinečné osobnosti. Jde o to, otevřít a uvědomit si celé své vědomí. Holotropní stavy charakterizuje specifická proměna vědomí spojená se změnami vnímání ve všech smyslových oblastech, s intenzivními a často neobvyklými emocemi a s hlubokými změnami procesu myšlení. Jsou obvykle provázeny škálou intenzivních psychosomatických projevů a nekonvenčních forem chování. Vědomí se od základu mění, není však narušeno, jak je tomu v případě delirantních stavů. Při holotropních stavech zakoušíme průniky jiných rozměrů bytí, jež mohou být velice intenzivní, dokonce i ohromující. Důležité a příznačné je, že si zachováváme úplnou orientaci a neztrácíme zcela styk s běžnou skutečností. Prožíváme současně dvě různé reality.

A pak, bez výstrahy, nastala náhlá změna. Cítil jsem, že jsem obklopen něčím nevýslovně odporným, topil jsem se v nějaké archetypální žumpě s esencí živočišného odpadu všech věků. Zdálo se, že mě celého prostoupil odporný puch. Ústa jsem měl plná výkalů, až jsem se zajíkal. Opakovaně se objevovaly scény složitých labyrintů kanalizací celého světa. Cítil jsem, že důvěrně znám biologický odpad všech metropolí světa s každou žumpou a každým kanálem. Bylo to otřesné setkání s tím nejhorším, co biologický život produkuje - výkaly, odpad, hnis, rozklad a hnilobu.
Uprostřed tohoto otřesného estetického hororu mi problesklo hlavou: To, co prožívám, je typická reakce dospělého člověka. Dítě nebo pes by mohli reagovat úplně jinak. Zcela jistě existuje mnoho forem života - bakterie, červi, larvy hmyzu - pro které by toto bylo velmi vyhovující prostředí, kde by se mohly rozvíjet. Pokusil jsem se naladit na takový postoj a prozkoumat toto prostředí z jejich pohledu. Postupně jsem začal být schopen akceptovat toto místo a jistým způsobem v něm nacházet zalíbení.
(Záznam z osobního sezení s vysokou dávkou LSD.)
Stanislav Grof, Dobrodružství sebeobjevování

Cosi jako šamanské vize, kdy je šaman vědomím v jakémsi jiném rozměru a zároveň je schopen své vize racionálně popsat, sdělit?
Ano, například. Mimořádné změny smyslového vnímání představují velice důležitý a charakteristický prvek holotropních stavů. Emoce spojené s holotropními stavy zabírají široké spektrum sahající daleko za hranice našich běžných zážitků. Od pocitů extatického vytržení, nebeského blaha a míru, až po epizody propastné hrůzy, strachu, totálního zoufalství, viny a jiných forem krajního emočního utrpení. Tyto prožitky mohou být tak intenzivní, že odpovídají popisům pekelných muk v některých velkých světových náboženstvích. Tělesné pocity provázející tyto stavy jsou podobné. Mohou to být pocity mimořádného zdraví a síly, blaha, až orgastické sexuální pocity obrovské intenzity, ale stejně tak i krajně nepříjemné situace, jako jsou mučivé bolesti, tlaky, nevolnost, závrať, dušení a podobně.

Stále jsme ale, jak se říká, při smyslech?
Samozřejmě při prvním navození holotropního stavu jsme šokováni intenzitou emocí, které v sobě objevíme. Ovšem po uvědomění si sama sebe můžeme pronikat stále hlouběji a snadněji. To je právě asi nejzajímavější součást holotropních stavů - jejich účinek na procesy myšlení. Intelekt není oslaben, ale funguje způsobem, který se významně liší od jeho běžné činnosti. V tomto stavu se sice nemůžeme spolehnout na svůj úsudek o běžných praktických věcech, můžeme však být doslova zahlceni pozoruhodnými novými informacemi o celé řadě témat. Jsme schopni hlubinného psychologického vhledu do své vlastní osobní minulosti, nevědomé dynamiky, emočních potíží a mezilidských vztahů. Můžeme zažít i mimořádná odhalení týkající se různých aspektů přírody a vesmíru, které zcela překračují naše vzdělanostní a intelektuální pozadí.
Nejzajímavější vhledy umožněné holotropními stavy se ovšem týkají filozofických, metafyzických a spirituálních otázek. Můžeme zažívat sledy psychospirituální smrti a znovuzrození, mimotělní zážitky, při nichž si vědomí zbavené tělesnosti podržuje schopnost optického vnímání a může přesně pozorovat události v bezprostředním okolí těla i na různých vzdálených místech.

… Pak jsem měl velmi realistický pocit, že jsem orlem. Vznášel jsem se a zkušeně využíval vzdušných proudů i nepatrných změn v poloze křídel. Očima jsem sledoval oblast v hloubce pod sebou a hledal jsem kořist. Všechno na zemi vypadalo zvětšené, jako bych se díval dalekohledem. Dokázal jsem rozeznat i ten nejmenší detail terénu. Zdálo se mi, že reaguji na změny ve zrakovém poli. Když jsem zpozoroval pohyb, bylo to, jako by mé oči náhle znehybněly a zaostřily se na něj. Bylo to něco jako pohyb tunelem nebo dlouhou úzkou trubkou. Pocit, že tento zážitek přesně odpovídá mechanismu vidění dravých ptáků (něco, o čem jsem nikdy nepřemýšlel, ani se o to nezajímal), byl tak přesvědčivý a podmanivý, že jsem se rozhodl jít do knihovny a prostudovat anatomii a fyziologii jejich zrakového systému. Zjistil jsem, že poloha čočky umožňuje dravým ptákům zvětšené vidění a že mají také schopnost bifokálního vidění. (Ze sezení s podáním LSD člověku, který se vážně a systematicky zabýval sebepoznáním.) Stanislav Grof, Dobrodružství sebeobjevování

Podobně probíhalo mé zasvěcení od indiánského šamana. Také jako bych při obřadu sledoval jiná místa a přitom se všeho naprosto vědomě účastnil. Přestože jsem neustále byl na jednom místě, navštěvoval jsem své známé tisíce kilometrů daleko. Ti se po čase po mém vyprávění nevěřícně podivovali, jak jsem všechno, co tehdy prožívali, mohl vědět a vidět.
Ano. Holotropní zážitky lze navodit řadou různých starých a primitivních posvátných technik, které kombinují různými způsoby bubnování, chrastění, zvuky zvonků či gongů, zpěvy, různými tanci a podobně. Mohou obsahovat i delší společenskou a smyslovou izolaci, půst, nedostatek spánku, dehydrataci, někdy i drastické tělesné zásahy. Zvlášť účinnou posvátnou technikou bylo rituální požívání psychedelických rostlin.

Musí tyto procedury vždy provázet navození holotropních stavů?
Ne vždy. K epizodám holotropních stavů měnící se hloubky a trvání může dojít také spontánně bez zvláštní zjistitelné příčiny a často proti vůli dotyčných osob. Bohužel, vzhledem k tomu, že moderní psychiatrie nečiní rozdíl mezi mystickými či spirituálními stavy a psychotickými epizodami, bývají tito lidé diagnostikováni jako duševně nemocní, bývají hospitalizováni a podrobováni rutinní farmakologické léčbě. Pokud však někdo tyto stavy správně pochopí a pokud se těm, kdo je prožívají, dostane podpory zkušených terapeutů, mohou epizody tohoto druhu vyústit v psychosomatické uzdravení, duchovní otevření se a celkovou pozitivní proměnu osobnosti.

Jedinci, kteří úspěšně integrovali své vnitřní zážitky, se blízce seznámili s oblastmi duše. Tito lidé jsou pak schopni předávat toto vědění druhým a vést je na jejich duševní cestě. V mnoha kulturách Asie, Austrálie, Polynésie, Evropy, Jižní a Severní Ameriky byla tato úloha tradiční funkcí šamanů. Dramatické zasvěcovací zážitky šamanů, obsahující intenzivní procesy smrti a znovuzrození, jsou vysvětlovány západními psychiatry a antropology jako ukazatele duševní choroby. Většinou jsou označovány jako šamanská nemoc a diskutovány v souvislosti se schizofrenií, hysterií či epilepsií.
Stanislav Grof, Za hranice mozku

Vy vždy rozlišíte mystické či spirituální stavy od psychotických?
Dá se říci, že ano. Intenzivně a dlouhodobě se zajímám o všechny kategorie holotropních stavů vědomí a s mnoha z nich mám významné osobní zkušenosti. Jak jsem se již však zmínil, týkala se má profesionální práce většinou psychedelické terapie, holotropního dýchání a psychospirituání krize. A ačkoli se zážitky z těchto tří situací liší co do spouštěcích mechanismů, které je vyvolávají, zdá se, že jsou si pozoruhodně podobné svým prožitkovým obsahem a filozofickými vhledy. Jsou tedy zásadně odlišné od standardních psychotických stavů.
Řídil jsem osobně za své profesionální kariéry více než čtyři tisíce psychedelických sezení a měl jsem přístup k více než dvěma tisícům takovýchto sezení, řízených mými kolegy. Významně se na nich podílela sezení s účastí psychiatrických pacientů trpících různými druhy emočních a psychosomatických poruch, jako jsou deprese, psychoneuróza, alkoholismus a závislost na narkotikách. Jinou velkou skupinu tvořili pacienti s různými nevyléčitelnými druhy rakoviny. Cílem těchto pokusů nebylo pouze ulevit jim od stresu a silných bolestí, nýbrž také nabídnout jim příležitost dosáhnout mystických stavů, aby se jejich pomocí zbavili strachu ze smrti.

Vhledy získané při práci s holotropními stavy mají také významné dopady na způsob, jakým se v praxi stavíme k posledním obdobím vlastního života i života jiných lidí. Věříme-li, že hlavním rozměrem našeho bytí je vědomí a nikoli hmota, budeme se spíše starat o podstatu a kvalitu našeho prožitku umírání než o mechanické prodlužování života za každou cenu.
Stanislav Grof, Kosmická hra

Dosažením mystických stavů ulevíme možná pocitům strachu, lze tím však vyléčit tělo?
Celý vesmír podle západní vědy je nesmírně složitým souborem materiálních částic, který se v podstatě vytvořil sám. Život vděčí za svůj vznik náhodným chemickým reakcím. Tvrdí se nám, že vědomí se vyvinulo v pozdním stádiu evoluce ze složitého souboru fyziologických procesů v centrální nervové soustavě a že je produktem mozku. Podle tohoto způsobu chápání reality je obsah naší psychiky limitován informacemi získávanými z vnějšího světa našimi smyslovými orgány od okamžiku našeho zrození. Tento postoj samozřejmě vylučuje možnost mimosmyslového vnímání, tzn. přístup k informacím jakéhokoli druhu, které nezprostředkovávají smysly, jako je telepatie, jasnovidectví nebo mimotělní zážitky s přesným vnímáním vzdálených míst.
Ovšem z dlouhodobých zkušeností a výzkumu víme, že je zde ještě jiná oblast lidské psychiky, kterou právě C. G. Jung označil jako »kolektivní nevědomí«. Tato obrovská a po předcích zděděná pokladnice různých druhů vzpomínek představuje celé historické a kulturní dědictví lidstva. Obsahuje i prapůvodní organizující principy, které řídí procesy probíhající v naší psychice, ale i obecné dění ve světě. Při holotropních stavech se obsah kolektivního nevědomí stává dostupným vědomému prožívání. Pečlivé zkoumání prenatálních a transpersonálních zážitků ukazuje, že hranice mezi individuální lidskou psychikou a zbytkem kosmu jsou libovolné a lze je překračovat. Každý z nás je souměřitelný s bytím jako celkem. Prakticky to znamená, že se s čímkoli, co vnímáme ve svém běžném stavu vědomí jako objekt, se můžeme také setkat jako s odpovídajícím subjektivním zážitkem, dostaneme-li se do holotropního stavu. Můžeme podrobně prožívat své biologické narození, vzpomínky na svůj život před narozením a dokonce i záznam o svém buněčném početí. Transpersonální zážitky mohou vyvolat příhody ze života našich bezprostředních či vzdálených předků, mohou nám zpřístupnit příhody, jež se zdají být vzpomínkami z předešlých vtělení, můžeme prožívat úplné vědomé ztotožnění s jinými lidmi, skupinami lidí, zvířaty, rostlinami a dokonce i s anorganickými předměty. Při takových zážitcích se nám může dostat zcela nových přesných informací a poznatků, jež jsme sotva mohli získat běžným způsobem ve svém nynějším životě. Tyto zážitky nám pomohou chápat a řešit problémy a neduhy celé naší osobnosti a tím samozřejmě i našeho těla.

Podle našich běžných měřítek je Albert Einstein génius, který bezesporu vysoko převyšuje svoje spoluobčany, nemluvě o primátech, jako je třeba šimpanz. Z kosmického pohledu však není mezi Einsteinem a primátem žádný rozdíl v úrovni, neboť oba jsou dokonalými jedinci splňujícími, k čemu byli předurčeni.
Stanislav Grof, Kosmická hra

Ještě se vrátím k osobní šamanské iniciaci. Sám jsem byl poprvé šokovaný možnostmi vizí a vlastně celým svým stavem po obřadu, po procitnutí do běžného vědomí. Přesto, byť zprvu skeptik, jsem vše cítil bezprostředně a s jakousi nečekanou samozřejmostí. Promění vždy takovéto uvedení do holotropního stavu každou osobnost, každého jedince?
Jsem přesvědčen, že při správném a citlivém vedení ano. Prožívání transcedentálních stavů má naprosto osobitou povahu a řád, umožňuje nám překročit záhadné paradoxy, kterými se moří vědci teoretizující o hmotném vesmíru řízeném mechanickými zákony. Tento proces má v sobě jakousi samozřejmost, jednoduchost a přirozenost. Prožitkové vhledy tohoto druhu provází pocit náhlého prozření a pochopení. Vzhledem k tomu, že na této úrovni vnímáme hmotný svět jako výraz absolutního vědomí, přinášejí nám tyto zážitky nečekaná řešení některých nejobtížnějších a nejtíživějších problémů, které sužují rozum.

Setkal jste se vy s něčím nevysvětlitelným či nadpřirozeným?
Nadpřirozeným? To nemohu říci. Nevím… Ale viděl jsem a prožil sám spoustu věcí, které se nedaly vysvětlit v rámci dnešního materialistického vědeckého názoru. Když pracujete s mimořádnými stavy vědomí, jsou taková pozorování prakticky na denním pořádku. To ale neznamená, že je to cosi nadpřirozeného. Znamená to, že máme omezený koncepční rámec, kterým se na věci díváme.
Ve vědě jsem se velice často setkal s tím, že takzvaní vědci přistupovali ke svému vědeckému názoru způsobem, který se příliš nelišil od fundamentalistického náboženství. Naprosto neotřesitelně! A nepřipouštěli, že by se mohlo stát něco, co se nedá vysvětlit dnešním vědeckým názorem. Teorie a výzkum lidské psychiky je třeba odvodit z pozorování psychologických procesů a nikoli z teorie fyziků o hmotném světě. Jak kdysi vtipně podotkl brilantní myslitel Gregory Bateson: "Pokud budou vědci pokračovat v takovýchto omylech, snědí jednoho krásného dne v restauraci místo oběda jídelní lístek."
Petr PROCHÁZKA

MUDr. Stanislav Grof, narozen r. 1931 v Praze. Absolvent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V Československu pracoval jako klinický psychiatr a spoluzakládal také Výzkumný ústav psychiatrický, kde zkoumal především účinky psychedelických látek na lidské vědomí. V roce 1967 přijímá pozvání Marylandského střediska psychiatrického výzkumu v Baltimore, USA. Společně s Abrahamem Maslowem a Anthony Sutichem vytváří nový směr psychologie, který nazývají transpersonální psychologií, a zakládá Společnost pro transpersonální psychologii. Roku 1969 přijímá vedoucí místo Marylandského střediska psychiatrického výzkumu a místo profesora psychiatrie na John Hopkins University School of Medicine. Následující roky je vedoucím oficiálního státního výzkumu psychedelických látek v USA. Se svou ženou Christinou vyvinul techniku holotropního dýchání. V současné době žije doktor Stanislav Grof v Mill Valley poblíž San Francisca v Kalifornii. Kromě vlastního institutu působí také jako profesor psychologie na California Institute of Integral Studies a vede mezinárodní program profesionálního výcviku holotropního dýchání (Grof Transpersonal Training Program). Je autorem mnoha knih, např. Holotropní vědomí, Dobrodružství sebeobjevování, Za hranice mozku, Kosmická hra a dalších.
Christina Grofová vystudovala umění, literaturu a mytologii. V roce 1968 u ní došlo při prvním porodu k nečekanému uvolnění hadí síly (kundalini) a od té doby u ní probíhal proces transformační krize. Dramatický vývoj složité a strastiplné cesty ji v jedné fázi přivedl k pití, neboť se chtěla vyhnout projevům probouzení kundalini a za čas se stala alkoholičkou. Bylo pro ni obtížné vést tzv, běžný život, neboť stála mezi dvěma světy - světem každodenní skutečnosti a složitým světem nevědomí. Po mnoho let praktikovala hathajógu. V roce 1975 začal její osobní a profesionální vztah se Stanislavem Grofem v Big Sur v Kalifornii. Proces její transformace se projevoval v neustálé úzkosti, napětí, bolestech hlavy, ve spontánních vizích, prudkým třesem a zvýšením náhodných událostí. Ztratila kontrolu nad svým životem. Při automobilové nehodě (1975) se ocitla na prahu smrti. Očistný proces jí pomohl uvolnit uvězněné emoce, vzpomínky a zkušenosti, které jí v životě působily nesnáze. Zcela se změnila ze spoutaného, nešťastného a izolovaného jedince v kreativní, klidnou a naplněnou lidskou bytost. Začala se uzdravovat. Na základě vlastní zkušenosti se ve své práci zabývá problematikou závislosti, připoutanosti, lidských tužeb a hledání. Společně se svým manželem stála u zrodu techniky holotropního dýchání a je prezidentkou profesionálního výcviku v holotropním dýchání a transpersonální psychologii. Přednáší, pořádá kurzy po celém světě, koordinuje mezinárodní konference transpersonální psychologie. Založila mezinárodní poradenskou a informační Síť duchovního probouzení (Spiritual Emergence Network). Sama i spolu s manželem je autorkou mnoha publikací a knih, např. Za hranice smrti, Krize duchovního vývoje, Žízeň po celistvosti, Nesnadné hledání vlastního já atd.

originál viz http://www.e-stranka.cz/regenerace/2002/02/grof.htm

Co je to Chyawanprash?

$
0
0
Chyawanprash si mě našel. Kolega v práci se mi o tomto džemu, který se skládá z velkého množství ovoce, bylinek a koření, zmínil (nutno dodat, že velmi bollywoodskou formou) a následně mi ho na mou žádost přímo z Indie dovezl. Poprvé 250g a podruhé už 750g. Ani nevím, co jsem od něj čekal, spíš nic a jen jsem si jej chtěl vyzkoušet. Užíval jsem čajovou lžičku ráno a večer. Nic zvláštního jsem nepozoroval. Je to již nějaká doba. Vrátil jsem se k němu nedávno. V době, kdy jsem se konečně pustil do očisty organismu jsem jej začal zase užívat v obvyklém dávkování. Musím vyzdvihnout, že na něj mívám chuť, i když nemá právě konzumní šmak pro všechny, takže to beru jako signál mého těla, že Chyawanprash potřebuje. Ráno jej užívám na lačno, zapíjím sklenicí vody, je poměrně pikantní. Oddaluje pocit hladu, snídám pak většinou později.
Když jsem se k Chyawanprashi vrátil, začal jsem jej užívat s MMS, pociťoval jsem euforické stavy (štěstí, neohroženost, radost) a přisuzoval jsem je právě MMS. Nicméně jsem z nejasného důvodu Chyawanprash užívat přestal (zřejmě kvůli tomu pocitu neohroženosti) ale s MMS jsem pokračoval. Vrátil se silný pocit únavy a s ním potemnělá nálada. Následná myšlenka na spojitost s Chyawanprashem byla tak jemná, tak prchavá, že nemohla být výsledkem mozkové činnosti. Přišla jakoby „z nebe.“ Opět jsem k Chyawanprashi vrátil, večer jedna lžička a ráno už jsem vstával mnohem lépe než den předtím. Den se blíží k půlce a cítím se zase o pár let mladší. Tudíž se k němu vracím a všem vám jej z celého srdce doporučuji. Je to jako LSD pro tělo. MéR

Přesně tento mám
Antioxidační bylinný elixír pro posílení imunitního systému
- Zvyšuje odolnost organismu a dodává energii
- Příznivě působí na žaludeční a střevní činnost
- Snižuje překyselení tělesného prostředí
- Přináší úlevu v oblasti horních a dolních cest dýchacích
- Působí příznivě na mozkovou a srdeční činnost
- Zlepšuje paměť a osvěžuje mysl
- Podporuje správnou činnost jater a močového ústrojí
- Přispívá k detoxikaci a pročištění organizmu

Chyawanprash je v Indii již po celá staletí považován pro své revitalizační účinky za „elixír života“. Je složen z jedinečné kombinace bylin, z nichž nejpodstatnější je drobné indické ovoce Amalaki (Embilika lékařská), které obsahuje až třicetkrát vyšší množství vitamínu C než pomeranč (viz Amalaki). Chyawanprash je tak pro svůj bohatý zdroj antioxidantů, vitamínů a minerálů považován v systému indické ajurvédy za vynikající přírodní prostředek pro posílení zdraví a celkovou regeneraci organizmu.

Stará legenda praví, že v dávných dobách mudrc Chyawan obnovil své mládí a dobré zdraví konzumací tohoto ovoce spolu v kombinaci s dalšími bylinami a poté se dožil vysokého věku. Tak vznikl tento výjimečný bylinný elixír, který byl pojmenován Chyawanprash.

Proces trávení z pohledu ajurvédy probíhá postupně na třech různých úrovních trávicího traktu. Nejprve v žaludku, poté v tenkém a posléze tlustém střevě. Vstřebané živiny na úrovni žaludku jsou využívány k tvorbě tělesných tekutin, krve a lymfy. Zažívání potravy v tenkém střevě ovlivňuje tvorbu svalů a tuku. Závěrečným zpracováním potravy v tlustém střevě se výživné látky uplatňují v procesu regenerace pokožky, vlasů, kostí, mozkové tkáně, nervového systému a reproduktivních orgánů. Zdraví a vitalita celého organizmu proto zcela závisí na správném trávení, zažívání a vstřebávání živin konzumované stravy, které jsou v konečné fázi metabolismu určeny k regeneraci a obnově všech sedmi tělesných tkání - dhatus (viz Sedm tělesných tkání).

Složení: emblica officinalis, tribulus terrestris, cyperus rotundus, phyllanthus amarus, vitis vinifera, terminalia chebula, terminalia bellirica, santalum album, curcuma zedoaria, boerhaavia diffusa, tinospora cordifolia, vasica adhatoda, cinnamomum zeylanicum, glycyrrhiza glabra, withania somnifera, asparagus racemosus, cinnamomum verum, syzygium aromaticum, elettaria cardamomum, convolvulus pluricaulis, pueraria lobata, piper longum, cinnamomum camphora, aegle marmelos, centela asiatica, ghee (přepuštěné máslo), med, palmový cukr
Doporučené dávkování: 2-3 čajové lžičky bylinného džemu samostatně nebo zapít šálkem vlažného mléka či vody

Dabur Chyawanprash -  detoxikuje organismus - 3 x silnější imunita
Receptura tohoto ajurvédského přírodního přípravku je 2 500 let stará a účinná. Neobsahuje žádné chemické prvky pouze bylinné a ovocné výtažky z rostlinných extraktů. Chyawanprash není vhodný pro diabetiky. Chyawanprakash - bez cukru je naopak velmi vhodný pro diabetiky. Pro děti doporučujeme OVOCNÝ CHYAWANPRASH lahodné chuti, vyrobený z čerstvého ovoce.
Rozhodně již po prvních dnech "užívání si" této zázračné bylinné marmelády pocítíme změnu.

Blahodárné účinky CHYAWANPRASH se projeví v mnoha ohledech:
reguluje imunitní systém,
nervovou soustavu,
odbourává únavu,
snižuje cholesterol,
ulevuje v trávícím a vylučovacím ústrojí,
posiluje srdce,
snižuje menstruační potíže.

http://www.everest-ayurveda.cz/index.php?id=2&item_id=5&temp=6&products=5&it=r5

Dabur Chyawanprash se užívá ráno a dodává energii na celý den! Vyzkoušejte tuto ajurvédskou bylinnou směs, je lehce pikantní, zahřívá a má konzistenci jako marmeláda.

Ajurvédská medicína je tradiční formou indické medicíny, která kombinuje bylinné a ovocné výtažky ve snaze přinést rovnováhu těla i mysli.
Formule přípravku Dabur Chyawanprash vychází z dva a půl tisíce let starého ajurvédského receptu. Neobsahuje žádné chemické přísady, ale účinnou, věky ověřenou kombinaci bylinných a rostlinných extraktů. Obsahuje antioxidanty a výtažky podporující imunitu. Chrání před infekcemi, virózami a stresem. Posiluje imunitní systém a pomáhá v boji proti nemocem.

Nová studie ukázala, že Dabur Chyawanprash, v kombinaci s vitamínem C, byl účinnější při snižování hladiny cholesterolu, než samotný vitamin C. A to zejména díky ovoci amla, které má vysoký obsah vitamínu C a pektinu.
Kurukshetrova univerzita v roce 2003 prokázala, že Dabur pomáhá tělu při odstraňování chemických látek. Studie ukázala, že bylinná formule zmírnila genotoxický účinek kouření. Podle internetových stránek Favor Finesse se skupině kuřáků celkově vylepšil zdravotní stav v průběhu několika měsíců. Bylinná formule ulevila zejména příznakům, jako je nadměrné množství hlenu, dušnost a kašel.

Studie hinduistické univerzity Barana v roce 1991 ukázala, že Dabur pomohl depresivním pacientům ke zlepšení jejich celkové nálady a eliminaci stresových faktorů. Formule obsahu rostliny Ashwagandha, která redukuje stres a zlepšuje celkové fungování těla. Další obsažená bylinka Guduchi pomáhá k posílení duševních funkcí.

Bylinná formule též zlepšuje trávení a ulevuje od zácpy. Zlepšuje paměť a redukuje příznaky stárnutí (jako je například šedivění vlasů). Zmírňuje menstruační problémy, posiluje srdce, zlepšuje pleť a je účinným pomocníkem v boji proti infekcím. Mezi další účinky patří zdravý růst vlasů a nehtů, zlepšení zraku a vyrovnání hladiny cukru v krvi.

Způsob užití:
Dabur Chyawanprash má pikantní sladko-kyselou chuť a konzistenci džemu. Můžete jej užívat přímo, rozmíchat v mléce nebo třeba namazat na chleba. Ve všech případech jeho terapeutické vlastnosti zůstávají stabilní a aktivní. V zimě si například můžete dopřát sklenici teplého mléka s Dabur směsí a v létě sklenici studeného mléka.
Denní doporučená dávka je 1 - 2 čajové lžičky.

Hlavní ingredience: Indická Tabebuja růžová, Silice bambusových vláken, Modrý leknín, Kardamom, Oslizák líbezný, Trubač indický, Chřest, Vrcholák myrobalánový, Skořicovník čínský, Kůra skořice, Hřebíček, Beluta železná, Sida srdčitolistá, Řimbaba obecná, Indický angrešt, Povijnice maurská, Puerarie hlíznatá, Lékořice, Pepř dlouhý, Nesměna cévnatá, Šáchor hlíznatý, Rozinky zelené, Kurkuma dlouhá, Santal bílý, Sezamový olej, Punarnava, Bolševník velkolepý, Černá cizrna divoká, Zelená cizrna divoká, Zimní třešeň, cukr, med, ghee, konzervant: sorbit draselný.

http://www.gurmankoreni.cz/ostatni/dabur-chyawanprash

Zkušenosti:
Chyawanprash mne zbavil zácpy, kterou jsem trpěla 14 let! Již po třech dnech užívání jsem se začala jednou denně vyprazdňovat (pro mne zázrak), po týdnu jsem chodila až třikrát denně (zřejmě jsem měla dost zanešené střeva). Nyní, po dvou měsících mám trávení naprosto v pořádku a vyprazdňuji se do dvou až tří hodin po větším jídle - takže metaboliku mám opravdu nastartovanou. Nevím jak je to možné, ale zhubla jsem navíc o tři kila (i když nadváhou netrpím) a navíc mi začíná sám od sebe mizet atopický ekzém na rukách..V literaruře jsem se dočetla, že atopický ekzém může právě souviset se zácpou a tlustým střevem!!Navíc nyní je období chřipek a nachlazení, téměř všichni v práci jsou nemocní, nebo nachlazení, mne však díkybohu chřipka zatím obchází velkým obloukem:)
Tahle zkušenost je pro mne zásadní natolik, že jsem tento elixír věnovala každému v mém blízkém okolí pod stromeček a budu takto činit každý další rok :)Děkuji!

O Chyawanprashi jsem se dozvěděl v knižkách o ájurvédě jako o komplexním bylinném přípravku pro správné trávení, posílení imunity a také pro psychické zdraví a fyzickou sílu. Téměř rok jsem užíval jeden ze dvou Chyawanprashů, který byl dostupný na českém trhu a po vyzkoušení vašeho Chyawanprashe musím říct, že je naprosto jedinečný. Nejen že je chuťově výborný a lahodný, ale velmi krátce po užití je cítit mocný účinek bylin na fyzickou sílu a psychiku. Je skvělý před sportem, protože dodává jak fyzickou, tak psychickou sílu a energii, ale také po sportování, protože po něm nejsem unavený a rovněž působí regeneračně. Při běhání v mrazu mi trochu nastydly dýchací cesty a cítil jsem, že přichází rýma a kašel, ale po užití Chyawanprashe během dvou hodin vše odešlo. Je vážně skvělý a všem ho doporučuji.
Děkuji


Různé zdroje

The Lie We Live; Lež, kterou žijeme - české titulky

Být ostrovanem uprostřed lesa je štěstí, říká o svém energeticky soběstačném domě

$
0
0
Být ostrovanem uprostřed lesa je štěstí, říká o svém energeticky soběstačném domě K. Otýs
Většina společnosti má jasno v receptu na štěstí: Mít spoustu peněz, hromadu drahých věcí, byt na nejhodnotnějším pozemku ve městě, napojen na všechny sítě, opečováván státem i co největším množstvím spoluobčanů.
Recept je to známý už pár tisíc let a zatím jen nemnozí přicházejí na to, že nefunguje. Přináší nám všechno možné, ale skutečné štěstí ne. 
Před rokem jsme s naším dnešním hostem Karlem Otýsem mluvili o tom, proč se s rodinou odstěhoval do přírody a proč se rozhodl být co nejméně závislý na civilizaci. A také proč ze svého domu vytvořil energetický ostrov a pracuje na tom, aby byl co nejvíce soběstačný i v jiných oblastech. Rozhovor najdete zde: Jak se žije v naší zemi na ostrově? 
Setkáváme se znovu proto, abychom zhodnotili, zda to bylo dobré rozhodnutí a zda se z člověka na energetickém ostrově nestane po čase trosečník. 
Martina: Otázka se nabízí, stále vnímáte vaše rozhodnutí žít na ostrově jako dobré rozhodnutí? 
Neřekl bych dobré, řekl bych skvělé. Každý den si říkám, jaký to byl krok správným směrem, je to svátek, je to pro mě splněný sen, který jsem si přál. Konečně mám pocit, že žiji smysluplný život. 
Martina: V čem všem jste samostatný natolik, že k životu nepotřebujete energetické firmy nebo stát? V čem všem jste sobě ostrovem? 
Tak po roce a půl, kdy jsme začali takto žít, jsme soběstační v elektrické energii, ve vodě, v teple a teplé vodě. 
Martina: V čem soběstační nejste? 
Nejsme soběstační v potravinách. Nejprve jsme se chtěli stát soběstační v energetických zdrojích, teď ve druhé se snažíme zajistit si potraviny. 
Teď připravujeme políčko a plán, které rostliny budeme pěstovat tak, abychom snížili závislost na kupovaných potravinách. 
Martina: Pojďme připomenout, jakým způsobem jste energetické soběstačnosti docílili. 
Náš dům je zcela bez přípojek, jsme uprostřed lesa. Máme ostrovní fotovoltaickou elektrárnu. Na střeše máme panely, které vyrábí elektřinu, kterou využíváme v domácnosti. Když svítí sluníčko, tak energii uchováváme do akumulátorů. 
Zjistili jsme, že voda je mnohem důležitější než elektřina 
S vodou jsme na tom tak, že máme vlastní studnu, ale zjistili jsme, že voda je mnohem důležitější než elektřina. My jsme se zaměřili na to, že elektřina je nejdůležitější a u vody jsme se spokojili s tím, že tam je studna a že to bude stačit. 
Museli jsme si párkrát přivést vodu z obecního vodovodu, což není nic ke chlubení, když říkám, že jsme soběstační. Jednoho dne jsme ale otočili kohoutky a nic neteklo. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak je voda vzácná a že to vůbec není samozřejmé. 
Rozhodli jsme se jít cestou diverzifikace zdrojů vodu a první co bylo, tak jsme začali s vodou co nejvíce šetřit. Nepoužíváme vodu ze studny ke splachování. Vodu, kterou využíváme v pračce, tak zachycujeme a využíváme ji ke splachování toalety. Nemyjeme nádobí pod tekoucí vodou, ale v dřezu, tak jak bývalo dřív. 
Využíváme dešťovou vodu, máme systém zachytávání dešťové vody do nádrží, kterou potom následně využíváme jako vodu užitkovou. 
Jak jsem mluvil o tom zakládání záhonů a políček, tak ty nezaléváme vodou ze studny, ale začali jsme zachytávat vodu v krajině. V lese jsou rigoly, které mají za úkol odvádět vodu z lesa, my se snažíme dělat pravý opak, vytvořili jsme si tůňku, ze které nám přirozeně dotéká povrchová voda z lesa, a z této tůňky zaléváme naší zahradu. 
Martina: Kdo vám poradil tu tůňku? Jak se člověk, který doposud bydlel v Plzni v bytě, dozvěděl o této možnosti? 
Nějak přirozeně. Jednou jsem stál venku a hodně pršelo a v té strouze kolem našeho domu odtékala voda pryč. Tak jsem si řekl, proč ji nechat odtéct a začali jsme ji zachytávat. Plně nám postačuje na zalévání zahrady. 
Vody se dá zachytit opravdu dost. Pro případ, že by opravdu dlouho nepršelo, mám v plánu udělat ještě jednu studnu. Měli jsme tam proutkaře, který nám ukázal, kde jsou prameny. 
Náš čas si dělíme na škatulky a neustále pospícháme z jedné do druhé. Tím vytváříme časový stres 
Martina: Pojďme postupně probrat, čeho všeho se změny týkají a jestli jsou všechny tak příjemné, jak naznačujete. 
Jestli jsou příjemné nebo ne, to záleží na tom, jaké máte v životě preference. Nejzásadnější změna, je vnímání rozdělení času. 
My to máme jinak, protože součástí té naší změny byl i odchod z klasického zaměstnání na volnou nohu, kdy si můžeme ten čas lépe organizovat. My žijeme jeden život, který obsahuje všechny tyhle složky, které jsem řekl a tak se tak nějak vzájemně prolínají. V určitou dobu dominuje jedna, pak druhá. 
Martina: Dala by se u toho způsobu dělat pracovní kariéra, kdybyste nechtěl být na volné noze anebo byste chtěl v práci trávit více času. Lze to? 
Velice obtížně, myslím si. Podle mě je nemožné, že bych ráno odjel a vrátil se až večer. 
Nemohl bych stihnout určitou práci. Například na jaře pokud chceme vypěstovat nějakou zeleninu, brambory a podobně, tak musí mít práce venku přednost. 
Martina: Jak se pojí vydělávání peněz a tou prací na zahradě? Říkal jste, že jako lektor máte nejvíce práce na jaře a na podzim. 
Ano, stále vydělávám prací. Aby nevznikl mylný dojem, že si žijeme na romantickém ostrově. Musím vydělávat peníze, protože je potřebujeme. Musím to skloubit. V dubnu v květnu to funguje tak, že dny trávím venku, kdy se věnuji zahradě a přípravě dřeva na zimu a práci pro své klienty provádím večer a v pozdních hodinách a pak jezdím za klienty, kdy je potřeba.V létě a v zimě je pak prostor pro jiné práce, třeba na domě. 
Martina: Když se vrátím k těm změnám, která byla nejpozitivnější a kterou pozitivně nevnímáte? 
Těch pozitivních byla celá řada. Nejpozitivnější je to, že si organizuje čas, tak jak vyhovuje nám. Nejsme pod tlakem, že něco musíme. Občas se mi stane, když před skupinou lidí mluvím o našem životě, tak mi říkají, jestli máme volný čas. A já jim vlastně nerozumím. Protože v tom klasickém pojetí, skončí práce, mám svůj volný čas, tak takhle to nemáme. 
Nechci pracovat tak, abych vydělal co nejvíce peněz, chci pracovat tak, abych vydělal jen to nezbytně nutné množství peněz pro zajištění základních potřeb. 
Martina: Je to krédo jenom vaše nebo i vaší paní? 
U nás peníze nejsou předmětem sváru. Snad s jednou výjimkou. Má žena je veliká cestovatelka a ráda by ještě cestovala a na to jsou potřeba peníze. 
Snažím se její sny o cestování splnit v rámci rozumných mezí, abychom nepropadli tomu, že budeme vydělávat stále více a více peněz a budeme mít větší a větší nároky. 
Martina: Co byla ta nejobtížnější změna? 
Tím, že jsme se na ten způsob života dlouho připravovali a dlouho jsme to plánovali, tak nemohu říct, že něco bylo vyloženě obtížné. 
To, co prožíváme, je jako výlet do zahraničí. Jako osidlování Klondiku 
Na dojmy jsme se zeptali i Marie Bartoníčkové:
Martina: Váš muž mi říkal, že byste ráda cestovala. Není toto jablko sváru? 
Bylo asi tak týden. Je pravda, že tohle teď, co prožíváme je, jako když jedete do zahraniční. Já tomu říkám osidlování Klondiku. Jsem tady velmi šťastná, kdybych tu nechtěla být, nikdo by mě neudržel. 
Poslechněte si celou reportáž s Marií Bartoníčkovou přímo z ostrova - jejich vysněného domu. Mimo jiné o tom, jak takovéto soužití prověří vztah, co udělá život na venkově s dospívajícím synem a jestli jí nechybí její kosmetický salon. 
Martina: Normálně v domě otočíte kohoutkem a máte teplo. Vy jste ale musel nejdřív naštípat dříví, nanosit ho, čistit krb, založit oheň a čekat, až se dům trochu zahřeje. Nemyslíte si, že někdy by člověk někdy rád otočil kohoutem? Že by to někteří posluchači nezvládli, že se to může zdát nepohodlné? 
Pro nás to nepohodlí není, ale určitě to pro mnoho lidí to nepohodlí je. Pro mě to je tak, že všechny tyto činnosti souvisí s tím, že si chceme zajistit vlastní prací základní životní potřeby a my v tom nacházíme smysl života. 
Pro mě bylo nepohodlí, když jsem musel v minulém životě každé ráno dojet do práce, seděl jsem celý den v kanceláři a stýkal se s lidmi, se kterými jsem nechtěl, musel jsem řešit věci, které jsem nechtěl, které mi někdo nařídil. Tak to pro mě bylo nepohodlí, všechny ty věci kolem domu jsou pro mě přirozená součást života. 
Martina: Jste za ten rok zdravější? Nepotřebujete někdy zůstat s horečkou v posteli a nejít třeba zatopit? 
To si neumím představit. To bychom asi zmrzli. Ale je fakt, že jsem zdravější. Nebyl jsem nemocný. Naopak všechny zdravotní problémy, které jsem měl, už nejsou, protože se ukázalo, že jejich původcem byl stres, napětí a nervy. 
Máme přirozeně rozdělené mužské a ženské práce. Já lovím mamuta 
Martina: Jak se dělíte o starost s hospodářstvím? 
Z dnešního pohledu, tak jak slýchávám z médií, jsme nepochybně genderově nekorektní, protože u nás jsou mužské a ženské práce. U nás je to tak, jak to bylo za dřívějších časů. 
Když to přeženu, tak muž loví mamuta, vydělává peníze, dělá dřevo, teplo a těžké práce. Žena se stará o chod domu. Vaří, pere, nakupuje. Nemuseli jsme o tom mluvit. Nic jsme si nerozdělili. Začali jsme dělat to, co je pro nás přirozené. Myslím si, že to souvisí s tím způsobem života, který vedeme. 
Martina: Jaké všechny elektrospotřebiče máte? 
Máme pračku mrazák, ledničku, žehličku, vysavač, notebooky, televizi, satelit, routery, kávovar. Nemáme myčku. 
Většinu spotřebičů jsme si pořizovali nové právě s ohledem na spotřebu. 
Martina: A teď v zimních měsících, kdy se panely na sluníčku nevyhřívají často, pociťujete to? 
Když je léto, můžeme si dovolit prakticky cokoliv. Když je zima, je energie málo. Někdy, i kdybychom vypnuli ledničku a mrazák, tak by jí bylo málo. Pro tyto případy máme elektrocentrálu na benzín a občas ji prostě musíme zapnout. Ale samozřejmě v zimě musí být větší energetická kázeň. 
Tento způsob života je pro každého. Jen to ještě neví 
Martina: Mohl by tento život žít každý, každý kdo nás poslouchá? 
Mnoho posluchačů si myslí, že by tento život žít nechtěli, možná právě z té pohodlnosti. Nicméně pokud někdy nastane doba, kdy přijde ten kolaps, tak podobný život bude muset žít každý. Takže tento způsob pro každého je, jen to ještě neví. 
Další díl s Karlem Otýsem vysíláme v úterý 10.2.2015

Audia pořadu si můžete stáhnout v iRadiu.  
Autor: Martina Kociánová

http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/byt-ostrovanem-uprostred-lesa-je-stesti-rika-o-svem-energeticky-sobestacnem-dome-k-otys--1450964

Základní toltécká otázka je, zda uvěříte, že se pohybujete v objektivním světě, nebo uvěříte tomu, že ten svět tvoříte

Nikdy není pozdě. Není ani brzy. Vždycky je jen teď. Teď je ta chvíle.

$
0
0

Podle indiánského rčení je bílý muž mocný. Tak mocný, že dokáže i onemocnět, říká Jaroslav Dušek

Naše společnost má výhodu, nemusíme improvizovat, na všechno máme pokyny, vyhlášky, zákony a jejich následné novely. A to, i když se ukáže, že nám život spíše komplikují, nepochybujeme, neptáme se, vykonáváme. Náš host Jaroslav Dušek by řekl, že přestáváme být bdělí.

Jak přimět sám sebe, abychom nepřijímali bezmyšlenkovitě vše, co nám náš systém nabízí jen proto, že to tak dělají ostatní a už hodně dlouho? 


Martina: Jaroslave, z tvého úhlu pohledu, měníme se? 


Já hraju 10 let Čtyři dohody, takže si pamatuji, jak lidi reagovali před 10, 8, 6 lety a je evidentní, že nějaký posun ve vědomí nastává. I Ruiz píše ve své knížce Pátá dohoda, že tu pátou dohodu vykládal dlouho, ale nikdo ji nerozuměl, a pak se něco stalo a lidi tomu začali rozumět. 

Myslím, že je to takové cyklické rozvíjení bytosti. Stejné je těmi civilizacemi. Vzniknou, rozvinou se, pak mají období velkého rozkvětu a pak se jakoby vhroutí do sebe sama. Číňani tomu říkají: převaha velkého. Trám už je tak tlustý, že se prolomí vlastní vahou, sám sebe už neudrží. 

Zdá se, že civilizace se dostávají do tohoto stádia právě tou nebdělostí, tím, že nepěstují harmonii. Že místo toho se soustředíme na růst a zisk. To je zajímavé, proč je pořád mantra ekonomický růst, místo mantry harmonie, vyváženosti. 

Jak je to možné, že tak dlouho v mysli straší něco tak bezbřeze naivního, jako je ekonomický růst? Jak by mohl probíhat ve všech zemích? 

Je to hypnóza a legrační na tom je, že se hypnotizujeme sami sebe navzájem. Je to fantasticky vymyšlené. 


Martina: A máme šanci se z toho dostat? 


No jasně šanci máme. Nikdy není pozdě. Není ani brzy. Vždycky je jen teď. Teď je ta chvíle. Pojďme ty stroje na planetě zastavit na pár týdnů, zastavme tu výrobu těch nesmyslů, co nikdo nepotřebuje a pořád se vyrábí a pořád se lidem vnucují. Pojďme se měsíc procházet po planetě a povídejme si. Zkoumejme po čem toužíme, jestli je to po ekonomickém růstu. 


Martina: Krásné ale nereálné 


Už se dělají takové pokusy, jako třeba den bez aut a je jedno, že nevyjede jen jedno procento automobilů. Tendence tu je. 

Stejně tak je tu tendence, že lidé mnohem víc zkoumají, co si dávají do těla, co jedí. Najednou lépe a lépe lidi vidí, že jíst průmyslově vyrobené potraviny je takový protimluv, víc a víc lidí se zabývá tím, jak meditovat, víc a víc lidí cvičí. 

Lidi se snaží sami sebe udržovat v dobré náladě. Právě proto, že tlak je velký a že vidíme kolem sebe lidi, kteří to nezvládají a hroutí se, podlehnou fyzickému a psychickému tlaku. 

A to protože jsme tak strašně závislí na tom zajištění toho bezpečí, té infrastruktury, toho všeho. Jakmile se to trochu naruší, tak tam stojíme jako vytřeštění a nevíme, co si máme počít. To jsou ty situace, které nás logicky vedou k tomu, že se zabýváme zkoumáním schopností vlastního těla. 


Martina: Připomenu tvoji teorii, že lékař člověka lekne, pak ho pošle do lekárny a tam mu dají lek. Rozumím, co tím chceš říct, ale říkám si, že by mi to asi fungovalo do prvního zánětu slepého střeva. 


Já vím ale jak vznikne zánět slepého střeva? To je ten klíč. Je to o tom, že ten zánět nemusí nastat, proč by měl ve zdravém těle nastat? Kde by se jako vzal v harmonickém těle? 

Je to zvláštní představa. My jsme si tak zvykli na ty nemoci, že si neumíme představit, že by nebyly. 

Já od roku 1991, kdy jsem poprvé přešel přes žhavé uhlí, neberu léky a nejsem nemocný. To je moje zkušenost. 

Kdybychom naslouchali jemným signálům našeho těla, tak bychom v momentě, kdy jsme přetížení nebo jsme vykolejení, tak bychom reagovali. Ale my jsme vedení k tomu, abychom reagovali až v okamžiku, kdy se to tělo hroutí. Ale my můžeme reagovat o dva kroky dřív. 


Martina: Znamená to, že když ty se cítíš unavený a tvé tělo ti vysílá, že máš zvolnit, tak zrušíš večerní představení? 

Ne, já si dám třeba půst. Jeden dva dny nejím. 


Martina: Myslíš si, že svět je tak komplikovaný, jak se nám jeví, nebo je tak komplikované naše vnímání světa? 


Svět se nám jeví tak komplikovaný, jak ho komplikovaný vidíme. Svět je komplikovaný, jak ty chceš. Některé věci jsou tajemně propojené, ale většinou nejsou komplikované, jsou strukturované. 

Podívej, teď tady sedíme my, dvě těla, tato těla jsou složena z miliard buněk a všechny tyto buňky v tuto chvíli spolupracují. Je to komplikované nebo ne? Pro koho je to komplikované? Pro naši mysl. Pro tělo ne. Je to pro buňky komplikované? Není. 


Martina: Já jsem s žádnou z nich nemluvila… 


Buňkám to jde dobře. Trávicí buňky tráví, dýchací soustava dýchá, krevní oběh probíhá, hormonální systém jede. Je to strašně komplikované, určitě, ale zdá se, že tomu tělu je to srdečně jedno. Tělo prostě jede, komplikovaně, nekomplikovaně. Protože ví, co dělá. 

Je propojené na ten základní zdroj života, a s ním komunikuje. A jede. A teď my máme možnost, a to je zázračná lidská možnost, to tělo poškozovat. My mu můžeme zamezovat v jeho harmonickém působení. Můžeme nějakým způsobem to tělo vykolejit, omezit, onemocnět. 

Na druhou stranu existují neuvěřitelné případy – v rámci toho našeho komplikovaného myšlení, že se lidské tělo umí vyléčit třeba z roztroušené sklerózy. Já jsem teď potkal několik lidí, kteří už byli třeba na vozíku a změnou postoje, změnou myšlení a náhledu, se vyléčili. Oni opustili tu nemoc a napsali o tom knížky. 


Martina: Když mluvíme o té komplikovanosti, tak se ukazuje, že množství pravidel a vyhlášek, kterými se snažíme zajistit pořádek, spravedlnost a přehlednost, tak vede spíše k zesílení toho, před čím nás mají právní normy chránit. Vede k nejistotě, chaosu a komplikovanosti a zmatenosti. 


Já uvedu konkrétní příklad. Kamarádce zemřel manžel. Podle nového občanského zákoníku zdědila se svým 2,5 letým synem manželův majetek. Soud se stal opatrovníkem. A tato maminka, když chce nakládat s majetkem po manželovi, tak musí zažádat soud a 3 měsíce čeká, jestli jí soud dovolí použít ty peníze, které patří jejímu 2,5 letému synovi. 

Zdědila automobil, který byl napsaný na manžela, ale když s ním chtěla jezdit, musela složit půlku ceny auta na účet syna a nesmí s ním nakládat do jeho 18 let. A tohle se jmenuje ochrana práv dítěte. 

Takže tady se někdo zbláznil, psychicky pomátl. Vdovy, které jsou v těžké psychické a materiální situaci musí žádat nějaké soudy, aby jim dovolil nakládat s penězi po svém manželovi. 

Ty peníze klidně mohly být napsané na ty maminky, ale to bychom chtěli po těch lidech asi moc, aby takhle před smrtí kvůli tomu systému uvažovali. Ten systém ochromí tu maminku, která se má o to dítě starat. 

Ve snaze vytvořit nějaký pořádek, naše komplikované myšlení tvoří paskvily, které potom znemožňují lidem normálně dýchat, normálně chodit a radovat se ze života. Každý podnikatel by měl znát stovky předpisů, které se neustále mění. 


Martina: Jaroslave, ty říkáš, že bankám nejde o naše peníze. O co tedy? 


To říká ekonom Andreas Klaus. Podle něj nejde bankám o naše úspory, ale o naši duši. Odevzdáváš jim tu svoji moc. Uvěříš tomu, že když si půjčíš peníze, tak budeš mít tu věc. 

Jedna banka měla reklamní kampaň, kde půjčku poskytoval čert nebo ďábel. A to je přesně ono. Protože, co ti nabídne čert nebo ďábel v pohádce? On ti nabídne všechno hned. Jenom tu duši za to dáš - až po smrti. Tak si řekneš, po smrti mi to nevadí a krví to podepíšeš. A od té chvíle nemyslíš na nic jiného, víš, žes tu duši dala už teď, nemůžeš ji dát až potom. 

Slyšel jsem reklamu, že si můžete koupit to, na co nemáte. A o tom je ta hra. Myslím, že by to mělo být postižitelné. Kdyby tady někdo chtěl tvořit nějaký svět bez deprese, tak by musel tohleto rozmetat. 


Martina: Ale když jsi podnikatel, živnostník, musíš mít účet v bance a přijmout ty podmínky. 


Není to nápadné? Musíš mít účet v bance, kdo to vymyslel? Asi je to kvůli pořádku:). 

Andeas Klaus mluví o tom, že banka, když vyhlásí bankrot, má právo na okamžité splacení úvěru. A když nemáš ty peníze, tak ti zabaví majetek. O tom se při prodeji hypotéky či úvěru samozřejmě mlčí. 


Martina: Co s tím můžeme dělat? Zní to jako politické rozhodnutí. 


Můžeš udělat to, že prostě provozuješ činnost, na kterou máš, anebo si půjčíš od kamarádů. Nebo půjdeš do etické banky. Třeba v Německu jsou. Nepůjčují na úroky. Protože požadovat úrok – jak je psáno v posvátných knihách – je lichva. 


Martina: Existuje u nás taková etická banka? 


Myslím, že Karel Janeček má takovou etickou banku, kde půjčuje na vybrané projety, které jsou potřebné, asi za 0,9 %. 


Martina: A ty se nebojíš, že kdyby stát přestal fungovat, ten stát, který zajišťuje zdravotní péči a dává určitá pravidla, že by nastala anarchie a spousta lidí by tím sítem propadla? “ 


To je ten oblíbený argument. Je to argument založený na strachu. Já myslím, že by se tolik nestalo. Že by nám prospělo, kdyby existovaly takové malé samosprávy. 

Vždyť kolik ministrů je obžalovaných? S kolika probíhá řízení za podezřelé transakce? Ty lidi dostali krátkodobou moc a snaží se ji využít. Možná je tam pár lidí, kteří se snaží něco dělat, ale jde o to, jestli v tom zmateným systému, kde se neustále vytváří nové vyhlášky, něco zmohou. 


Stačí se podívat na ten nový občansky zákoník, každý advokát ti řekne, že je to nepovedené a už se čeká na novelu. Od revoluce se dělá zdravotní a školská reforma. Ti politici nejsou schopni to udělat. 

Vždyť z jedněch voleb vzejde jak parlament, tak vláda. Zákonodárný sbor a výkonná moc. Jestliže z jedněch voleb vyjde stejná parta, která má tu moc tohle dělat, tedy vytvářet si zákony, aby mohla vládnout tak, jak potřebuje, tak to není nějak v pořádku. Pak ten systém má někde problém. 


Martina: Ty se tomu směješ, ale jsi součástí toho systému. Jak to zvládáš? Cítíš se vydělený? 


Ne, já si myslím, že oni jsou mimo. Já si myslím, že když někdo prohlásí, že do státního rozpočtu získá více peněz tím, že zdraží plomby - vynásobí počet lidí tou přirážkou, tak si myslím, že je naivní a legrační a že je mimo. 

Myslím, že nejlepší opatření bylo zvýšení spotřební daně za pohonné hmoty, ze kterého se spočítalo, kolik jako získáme do rozpočtu. Akorát ty řidiči těch kamionu pak projížděli naší zemí a brali tu naftu za hranicemi, takže tady byl z těch příjmů ohromný propad. 

Což by zdravý rozum asi předem tušil. Ale matematicky omezený mozek, který umí jen počítat cifry na počítadle a násobit nějaká čísla, tak je pak překvapený. Myslím, že je ten život pestřejší a barevnější. 


Martina: Psycholog Cyril Höschl řekl, že do jeho ordinace mnohem více přicházejí lidé, kteří mají obrovskou zodpovědnost, ale jen malou možnost ty skutečnosti ovlivnit. Je to tak? Nebo je to jen náš pocit? 


Je to pořád o tom samém. Když se soustředíme na ten vnější svět jako na ten jediný existující, tak nabudeme dojmu, že nemůžeme nic změnit. V momentě, kdy se otočíme jedním okem dovnitř a díváme se do vnitřního světa, uvědomíme si, že ovlivňujeme úplně všechno. 

Svým vnímáním, svojí interpretací. Způsobem, kterým do toho prostoru vstupujeme. Zda do něj vstupujeme s nějakou nabídkou nebo jen poptávkou. 

Staré paradigma říká: Co z toho prostoru budu umět vytěžit, kde vydělám peníze? A to nové říká, s jakou nabídkou přicházím, co nabízím jako dar? Jestliže jsme unikátní bytosti, pak patrně máme unikátní dar. Pak je naším úkolem tento dar rozvinout a tomu prostoru ho poskytnout. 


Martina: Jak zjistím, co je můj dar? Třeba se teď mnoho posluchačů cítí vyždímaných. Mají pocit, že všechno už odevzdali rodině, systému. 


Svůj dar poznáš podle toho, že to je to, co opravdu miluješ. 

Aramejsky milujte své nepřátele, znamená: vidíte-li, že někdo vypadne ze společného rytmu, tak s ním sjednoťte svůj krok a společným pohybem ho uvádějte zpátky. Toto čiňte tajně, protože jedině takové konání je láskou. 


Martina: Často dnes slýcháme, že problémem společnosti je, že nemáme víru. Je možné naučit se mít víru? Nebo je to dar? 


Já nevím, ono se to vždycky zvrtne k nějakým náboženským systémům, a to je krok stranou do nějaké manipulace, do ovládání. Nemyslím si, že víra je víra v nějaké učení, nějaké věty v nějaké postuláty. 

Já si myslím, že to, co rozvíjíme je právě komunikace toho vnitřního prostoru s tím vnějším. Nemyslím si, že se máme soustředit na to, co je nad námi, když zapomeneme se soustředit na to, co je uvnitř. 

Jakmile odpoutáme svoji pozornost byť k tomu nejvyššímu a zapomeneme, že my jsme toho součástí, tak jsme svedeni do nějaké manipulace, do nějaké závislosti. 

Protože víra se týká nějakých vět nějakých učení, tak skoro vždycky je zajímavý, že ty překlady těch původních textů se dělají pouze jako interpretace toho původního textu. Ty staré jazyky byly mnohoznačné. 

Vyjadřovali se úplně jiným způsobem, než se vyjadřujeme dnes. Vlastně původně ty staré posvátné texty byly spíš určeny k vnitřní meditaci k rozjímání nad tou knihou. Ne, že se to někdo naučil zpaměti a pak to opakoval. Ale spíš pěstoval vědomí sebe sama. Harmonizoval sebe sama v kontaktu s tím kódem, který byl uložen do těch vrstevnatých textů. 

Kdy aramejsky, hebrejsky ta slova původně mají mnoho významů. Spojení těch slov mají vrstevnatá sdělení, jdou od osobní úrovně až do galaktického rozměru. To slovo znamená třeba duch, ale taky dech nebo ovzduší. Znamená atmosféru i duši. 

To jsou úplně jiné jazykové systémy. Ty překlady jsou kolikrát v protimluvu k tomu původnímu textu. O tom nádherně píše Neil Douglas-Klotz, česky vyšlo Aramejsky otčenáš, Skryté evangelium, Mediatce o genezi. 

A tam on popisuje, jak došlo k uchýlení od původního textu. Jak došlo k zmateným interpretacím, které nesouvisí s tím původním textem. Takže pakliže bychom hovořili o víře v tomto smyslu, museli bychom studovat ty původní jazyky, abychom mohli o něco opřít svou víru.

Martina Kociánová pro CRO2

Záznamy pořadu najdete v iRadiu

http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/jaroslav-dusek-bankam-nejde-o-nase-penize-ale-o-nasi-dusi-odevzdavame-jim-svoji-moc--1448941

Podle mne už konec světa byl, takže není třeba se ho bát

$
0
0
Geolog a filozof Václav Cílek: Čím méně peněz, tím může být život veselejší
Všechny jevy, které byly vlastní starověkému Egyptu před jeho kolapsem, probíhaly také v ostatních zaniklých civilizacích. Mnohé z nich charakterizují i naši společnost. Není divu, lidský mozek se za posledních 40 tisíc let příliš nezměnil, stejně jako naše chování. 
Upadající státy mají typické rysy: sílící moc úřednictva a zájmových skupin, řetězení krizových momentů, nízkou legitimitu vládnoucí garnitury. „Stát řídí stále více stále méně kompetentních lidí,“ říká k tomu světoznámý egyptolog Miroslav Bárta. Spolu s geologem a filozofem Václavem Cílkem jsou duchovními otci projektu Krize, kolaps a regenerace, v němž upozorňují na rizika přehlížení varovných signálů. A zároveň tvrdí, že není pozdě, pokud politici, ekonomové, finančníci a hlavně občané jejich argumenty vyslyší. Z lidí, kteří by s tím mohli cosi dělat, jim zatím naslouchá jen předsedkyně sněmovny a možná budoucí prezidentka Miroslava Němcová. Pod její záštitou se také tento uskutečnil už druhý seminář na dané téma.

Hovoříme spolu po přednáškách, během nichž jsme slyšeli, co všechno lidstvu hrozí, počínaje nedůvěryhodností vládnoucích elit až po možnou energetickou a potravinovou krizi, eventuálně dramatické změny klimatu. Není skoro lepší složit ruce do klína a v klidu čekat, až ta katastrofa přijde?
Rozhodně ne. Nihilistický postoj nikdy nepřináší duševní klid. My teď píšeme knihu, která se týká praktických receptů, jak se chovat v chudé společnosti. Říkáme tomu návody po konci světa, protože podle mne už konec světa byl, takže není třeba se ho bát. Mluvím samozřejmě o světě, který jsme doposud znali.
Se svými kolegy jsem si všiml, že všichni jsou v šílené depresi, protože přemýšlejí o tom, co bude, až se to stane. A tak jsme začali hledat prosté odpovědi týkající se běžných věcí. To nám přináší velké uspokojení, protože v okamžiku, kdy přestanete nadávat na politické poměry a podíváte se na to z pohledu své rodiny a lehce zvládnutelných kroků, hrozně se vám uleví.

Pokud chci být uvědomělou matkou rodu, která má strach z budoucího vývoje, co mám podniknout?
První věc je nemít dluhy nebo jich mít málo. Důležité je být připraven na to, že se vám nějakou dobu může dařit hůř, že peněz bude méně. A připustit, že o to může být váš život veselejší. Vezměte si třeba relativně chudá 60. léta, kdy se i při určitém stresu z režimu lidé uměli bavit. Hráli na kytaru, chodili do přírody a v tom šedém životě bylo plno veselých okamžiků. Můj kolega pobýval nějaké roky na Kubě a pak také v Bruselu a vždycky říkal, že na té Kubě byla větší sranda.

Možná to souvisí s tím, co říká psychiatr Max Kašparů, totiž že má ordinaci plnou zdravých, ale nešťastných lidí.
Víte, pocit štěstí je zvláštní kategorie, nedá se hledat, protože se dostavuje mimoděk. Většinou platí, že štěstí je dopad dobře cíleného aktivního života. Když se ale bavíme o uspokojení v souvislosti s kolapsem, jde o něco jiného. První věc je, že k většině katastrof, jako jsou třeba zemětřesení nebo tsunami, dochází v noci. To znamená, že lidé by měli mít po ruce baterku. Mimochodem, dělají se i baterky na kličku, stejně jako rádia. Američané je mají doma běžně. Když by byl blackout a nešla by elektřina, nebude možné ani vybírat peníze z bankomatů, proto je dobré mít u sebe peníze v drobnějších bankovkách zhruba na 14 dní. Druhou věcí po baterce je voda. Je tedy důležité mít ve spíži o jedno balení vody víc a k tomu cirkulační systém, který ji čistí. Doporučuji i keramický filtr katadyn, který používali vojáci v Indočíně. Ten čistí 99 procent bakterií. To pak stačí sejít k Vltavě a napumpovat si vodu.

Co zásoby potravin?
Je několik měřítek krizí. První je zhruba desetidenní. Po Fukušimě nebo Katrině přišla efektivní pomoc zhruba po osmi dnech. Každý by tedy měl mít zásoby minimálně na těch deset dní. Musíte je ale mít na čem uvařit. Ideální je plynová bomba a k ní vařič. A pro jistotu je fajn mít i tzv. horský vařič na petrolej či benzin.

Už raději dost, protože teď jste vyděsil půlku národa.
Právě naopak, půlku národa jsme právě zklidnili.

Opravdu je nezbytné činit taková opatření?
V Americe je dělají běžně, je to součást jejich kultury, říkají tomu rodinná připravenost. My si pod pojmem katastrofa nebo krize představujeme hollywoodské filmy, v nichž jde o přežití s pomocí pistole a nože ve stylu comandos. To je na nic. Lidé by se měli připravovat na úplně jiný typ krize, včetně finanční.

Skutečně tak bohatému kontinentu, jakým je Evropa, hrozí to, co zaznělo na semináři, tedy například pokles ekonomického růstu o 40 procent, zdražování ropy a zemního plynu, růst ceny benzinu na dvojnásobek?
Definice budoucnosti podle Encyklopedie Britannica je to, co nemůžeme znát. Čili nevím. Ve svém rodinném scénáři počítám, i když nerad, s tím, že můj plat bude v příštích deseti letech stagnovat. Že ceny potravin porostou o třicet procent a ceny benzinu a nafty dvojnásobně. Po této prognóze si kladu logickou otázku, jak za této situace mohu prožívat kvalitně svůj život. Takže delší cesty do ciziny asi ne, ale po Čechách ano.

Nejlépe asi na kole.
Nebo pěšky a vlakem. Úspory energie budou nezbytné. Pak je tu strašně zajímavá otázka potravin. Vezměte si, že všechny chudé kuchyně jsou dobré. Příklad je bulharská kuchyně, která je lepší než německá. Třeskutě chudá je původně italská kuchyně, která je založena na pizze a těstovinách. To je mouka, vajíčko, voda, olej, sýr a co dá zahrádka. Výsledek je ovšem velmi chutný, zdravý a laciný. V řadě západních zemí také začíná být módní mlýnek na obilí. Problém je v tom, že český zemědělec vám obilí neprodá, protože pravidla EU zakazují prodej ze dvora. To je škoda, neboť u toho farmáře si vytipujete, jaký má vztah ke zvířatům a k poli. Pravděpodobně zjistíte, že si nemůže dovolit   drahá hnojiva, takže jeho obilí bude napůl bio. Je třeba si jen pohlídat jeho uskladnění. Pak stačí sáhnout po mlýnku, kuchařce dobrých i levných jídel a nezaměstnaný člen domácnosti může hned začít pracovat pro rodinu.

Mimochodem ve své přednášce jste říkal, že zahrádky kdysi zachránily Kubu a Argentinu.
Ano, Kubu po roce 1990 a Argentině hodně pomohly. Je třeba samozřejmě třeba rozlišovat, co je možné doma pěstovat. Obilí je nesmysl. Brambory jsou přijatelné a zelenina je nejlepší. Prostě normální užitkové zahrádky, jak je známe ze 70. let minulého století u nás.

Návrat k prapůvodní podstatě se jeví jako možná metoda záchrany i v jiné oblasti. Většinou přežívají společenství, která drží generačně při sobě. Uváděl jste příklad vietnamské komunity v USA po zničujícím hurikánu Katrina.
My máme představu, že v době krize je nutné mít peníze, ale ona je zapotřebí hlavně sociální soudržnost, ať už v rámci rodiny, nebo nějaké větší skupiny. Co se stalo po Katrině? V překonávání následků byli nejúspěšnější Vietnamci. Jejich čtvrť byla evakuovaná do nejrůznějších center, ale dobrovolníci si udělali adresář, aby věděli, kde kdo je. Domluvili se na postupném návratu, a protože asijské kultury chovají velkou úctu ke starším lidem, vytvořili harmonogram pomoci pro seniory. Zároveň všichni dali k dispozici nástroje na obnovu obydlí i své dovednosti. Poměrně rychle se tedy vrátili a začali obnovovat svoje živnosti. Místní farář došel na elektrické podniky, ukázal fotky z již zabydlených domků a požádal o zavedení proudu. Když si vezmete úspěšnost regenerace, tak nejhůř dopadly chudé černošské čtvrti, kam se vrátilo 30 procent lidí, bohatí lidé se často báli, zpět jich přišla asi polovina, ale u Vietnamců to bylo 80 procent.

Obyčejná lidská pospolitost, tedy i vzájemná pomoc, komunikace a poslouchání se navzájem, jsou nejlepší obranou proti krizi?
Víte, já hodně věřím na evangelická společenství s velkým sociálním nábojem. Lidská sounáležitost a podpora je jedním z největších zdrojů. Když třeba mluvím se starosty malých měst, říkám jim, aby nezastavovali veškerou dobrou půdu za obcí, ale část jí pronajímali a v době krize ji rozdělili mezi lidi na zahrádky. Dobré je myslet i na nějaký prostor, kde si lidé mohou vyměňovat potraviny. Já si například budoucnost Facebooku představuji tak, že se babičky s jeho pomocí domluví na směně hlávek zelí za mrkev nebo cibuli. Mimochodem kvašené zelí je jeden z nejlepších způsobů, jak přečkávat zimu a dostat do sebe vitamíny. Pro mne je tedy budoucnost směsicí starých osvědčených postupů a Hi-tech. Jde jen o to, vyspekulovat, jak je účelně propojit. Ale mezi námi je tolik kutilů, že nemám strach, protože my jsme národ Přemka Podlahy. Ta řešení existují, jen o nich zatím nevíme.

Profesor Bárta i vy jste připomínali chaotičnost a nervozitu současné doby, kdy z malého impulzu může vzejít velký požár. Proto naléhavě doporučujete zklidňovat atmosféru a místo arogance nasazovat vlídnost. Jenže jde to vůbec, například v odraze odposlechové aféry Bém-Janoušek? Lze být nenaštvaný v situaci, kdy si kmotři porcují tuhle zemi?
Před pěti lety, kdy se tohle dělo, řada lidí o všem věděla. Mávlo se ale nad tím rukou a zůstal pocit jemného znechucení. Teď se situace změnila. Lidé žijí v mnohem větším stresu, napětí a strachu. Stačí poměrně málo, aby vyšli do ulic. Může snadno dojít k rozšíření pocitu zmaru, kdy nikdo nevěří nikomu. Proto je hodně důležité, aby se lidé pokud možno hádali méně než jindy.

Vás ty řeči Kolibříka a Mazánka, či jak se to oslovovali exprimátor a jeho lobbista, nerozčilují?
Ale ano, ale mám na to svoji teorii. Myslím, že řada těch skandálů je účelová. Jak to, že ty odposlechy unikly právě teď? Podle mého názoru může být současné hledání korupčních viníků druhou fází nespravedlnosti.

Aby se jím zakryly daleko větší kšefty a nechutnosti?
Ano. Politici si začínají uvědomovat, že lidé jsou naštvaní a že se to neobejde bez obětí. Teď jde o to, koho jim předhodit.

Nejlépe toho, kdo už nemá reálný vliv.
Který je vyřízený, ano. Jenže v okamžiku, kdy lidem dojde, že nejde o spravedlnost, ale o pokračování nespravedlnosti, může být naštvání o to větší.

31.3.2012

www.denik.cz

„Už teď máme problémy s tím, jak lidem vysvětlit, že potřebují něco, co ve skutečnosti vůbec nepotřebují."

$
0
0
Kolaps civilizace. Demokratický systém se mi jeví jako nekonkurenceschopný, říká Petr Robejšek

Západní civilizace je vystavena několika zásadním výzvám a stojí podle odborníků na prahu kolapsu. Co si lze představit pod pojmem kolaps? A jaké jsou příčiny tohoto hrozícího nebezpečí?
Západní společnost podle politologa stojí na prahu kolapsu, protože je vystavena výzvám, které když nebudou správně zodpovězeny, mohou vést k rozpadu státních celků a ztrátě řiditelnosti těchto celků. Orgány, které toto mají za úkol, přestanou být schopny tuto funkci vykonávat. 
Takové celky jsou vystaveny na jedné straně nebezpečí, že budou ovládnuty cizí mocností a na straně druhé existuje riziko, že budou za východisko z této situace považovat konflikty s jinými zeměmi. 

Příčiny možného kolapsu jsou politické, ekonomické i mravní 
Petr Robejšek vidí za hrozícím selháním naší civilizace tři hlavní příčiny: 

1. Doznívá éra globalizace.
Ta byla motorem ekonomického růstu. Ekonomický růst byl potažmo zárukou stabilizace společnosti. Když globalizace doznívá a obrací se k stagnaci, tak chudí občané nemají naději a mohou se začít bouřit. 

2. Společnost se řídí modelem konzumní společnosti
Ten se odvíjí od představy, že budou stále naplňovány nové a nové potřeby obyvatelstva. Socialisticky řečeno slibuje lidem lepší zítřky. Tento model konzumní společnosti opíjí lidi tím, že jim slibuje konzumní sny. A toto je u konce. Už nebudeme schopni vytvářet tolik ekonomického růstu. 

3. Politické elity používají zcela chybnou metodu řízení
Zakládá se na víře v to, že čím více budeme mít o společnosti informací, budeme moci měřit, počítat, kvantifikovat, tak tím lépe budeme umět společnost řídit. Ale to je základní omyl. Od zlomu milenia zažívání nepřetržité pokračování ekonomických krizí. Takže tenhle přístup, který říká, že na to jdeme vědecky a máme čísla, pomocí nichž budeme společnost řídit, tak tenhleten způsob zřetelně nefunguje. 

Globalizace je zintenzivnění myšlenky zisku a růstu. Ta spočívá v tom, že budeme vyrábět tam, kde je to nejlevnější a budeme prodávat tam, kde za to dostaneme nejvíc. 
Tohle funguje jen do jisté míry. Při hledání míst, kde vyrábět co nejlevněji, rušíme pracovní místa tam, kde mají co nejdráže kupovat.
Výroba ze západní Evropy se přesunula do Asie. Mizí tím tedy kupní síla těch, kteří by měli kupovat to, co je jinde vyráběno levněji. Tento způsob tak zabíjí vlastní konzumenty. 
Navíc státy, které participovaly na dělbě práce, se v důsledku ohrožení vlastní pracovní síly, začnou k sobě stavět nepřátelsky a může dojít k válečným konfliktům. 

Demokracie podle Petra Robejška pomalu konvertují k autoritářskému vedení. Důvodem je to, že západní demokracie je, pokud jde o rychlost a účinnost rozhodování, podstatně pomalejší než autoritářské systémy. 
Když v Číně politbyro rozhodne, co se má udělat, tak se to hned provede. Než se v Evropě vláda vůbec rozmyslí, co se má udělat, tak to trvá dlouho. 
Ve světě jsou teď důležité rychlé reakce. Demokratický proces pozvolného hledání správného rozhodnutí v dialogu politiků a elit překáží. 
"Proto se obávám, že lidé budou inklinovat k tomu, aby nás z této situace vyvedl silný muž, který nebude diskutovat, co je dobře a co ne,"říká politolog. 

"Jsem známý tím, že si nelámu hlavu s absolutní politickou korektností, takže říkám, že je teď důležité si uvědomit, do jaké míry je demokratický vládní systém skutečně schopen zacházet s těmi autoritářskými společnostmi. Ty jsou totiž mnohem efektivnější a rychlejší v hledání a prosazování řízení." 
Životně nutné jsou teď podle politologa úvahy o tom, jak oživit demokracii. Je důležité delegovat část moci na komunální úroveň, nechat lidi rozhodovat samotné. Jinak lidi budou volat po někom, kdo řekne, tak a tudy za mnou a nebude diskutovat. 

To, že zvítězila globální ekonomizace je podle ekonoma do jisté míry pochopitelné. Rozvoj ekonomiky pro zachování konzumního způsobu života je nezbytný. 
"Hlavní problém, který mám s ekonomizací politiky, tkví v tom, že ekonomizace znamená jenom to, co má ekonomickou cenu. Jenom to, co je počitatelné má cenu politickou,"říká Petr Robejšek. Je to útěk ke statistikám, k vyrovnaným nebo nevyrovnaným rozpočtům. A přehlížení toho, co neoddělitelně patří k životu a tím je sociální sektor, kultura, věda, vzdělávání. Všechny tyto oblasti mají nezřeknutelný význam. Všechny jsou nezbytné, nesmí být jeden preferován. 
Smysl vládnutí nespočívá v tom, aby společnosti pouze rostly. Spočívá v tom, aby byl zachován sociální mír, a aby se společnost na vlně externích šoků pohybovala vyváženě a stabilně. A to se dosáhne jedině tím, když nebude preferovaná jen jedna oblast. 

Ti, co zrovna vládnou jsou v historické perspektivě jepičky. Proto si Evropa zachovává své hodnoty, a to zejména hodnoty lidských práv, vlastenectví a spravedlnosti. 
Nejlépe to bylo vidět na příkladu záchrany finančního průmyslu. Vlády donutily společnosti, aby splácely průšvihy hrstky nezodpovědných manažerů. 

Ti, kteří nejsou schopní platit své dluhy měli jít v roce 2009 do bankrotu. Byl by to sice pěkně tvrdý pád a s velkou ránou, ale to je jen jedna strana mince. Důležité je vidět, jak vysoká je zátěž, která vznikla, když jsme tyto nefunkční a parazitující bankovní domy zachránili, říká Petr Robejšek. 

Podle ekonoma jim chyběl formát, byli obětí ekonomické filosofie, která tvrdí, že všechno zařídí ruka trhu a třetím důvodem byl silný vliv bankovního průmyslu na samotné politiky. 

Už dávno nejsou peníze kryté zlatem, nemovitostmi nebo jiným majetkem. Společnost ale dokázala vytvářet virtuální kapitál, který zúročila v reálné ekonomice. Je to hra, kterou bychom mohli přestat hrát. Například, když by si lidé uvědomili, že jejich potřeba neroste donekonečna, nebylo by komu půjčovat. 
Vedlo by to k tomu, že by ten systém propadl poruchám, části finančního systému by začaly odpadat. Neměly by ani zákazníky, ani dlužníky ani věřitele. Z toho by plynula revoluce v přeměně struktury, která je podle ekonoma předimenzovaná. 

Systém, který se dá řídit pouze jedním parametrem a tím je ekonomický zisk se stal neříditelným. Tento jsme sanovali a tak se tedy pohybuje dál sám. Příliš pomalu, příliš nekonsekventně, bez dostatečných kontrol. 

Politici se v období krize 2008-2009 za každou cenu snažili udržet krachující systém a podle Petra Robejška udělali chybu v tom, že ho měli nechat dojít až přirozenému rozpadu a ne ho držet uměle nad vodou. 
"Pokud by ho nedrželi při životě, tak si sice umím představit podobné scény, jaké byly ve 30 letech při finanční krizi v USA, byly by útoky na banky a kolabovaly by firmy, ale nevěřím tomu, co nám předkládali, že by to byl armagedon a soudný den. Podle mého názoru určitě ne, ale tady stojí mínění proti mínění,"říká Petr Robejšek 
A dodává, že tady se jednalo o chybu vládnoucí třídy, která neměla dostatečnou sílu a dostatečný fundament udělat něco, co je správné, i když je to nepohodlné. A udělala raději to, co je nepohodlné a za co již neponese odpovědnost. Protože tu ponesou další vlády a další generace lidí.  

Jednoho dne - a není to na věčnost, je to otázka dekády - určitě podle našeho hosta dojde k vynulování dluhů. Ted jde jen o formu. Může to být měnová reforma, která je velmi nepříjemná. 
Teď se politici snaží tento dluh vynulovat tím, že vynucují od daňových poplatníků specifický typ chování, zdaňují určité transakce, aplikují daňové represe. Poplatníci kousek po kousku dluh umořují. Ale jde to pomalu. 
"Umím si představit, že dojde k rozdělení na dvě eura. Jedno bude odpovídat ekonomické situaci v jižních státech a druhé ekonomické situaci v severních zemích a v rámci tohoto rozdělení dojde k měnové reformě,"říká ekonom. 

Jak se zachovat při vědomí blížící se krize? 
Tuto radu byste možná od ekonoma nečekali: Každý může udělat jen to, co se dělá v každé krizi. Svůj život žít co nejpoctivěji, nejzodpovědněji, nejintenzivněji. Hledat, uskutečňovat a poznávat to, co je opravdu důležité. Uvědomit si, že čas je mnohem větší hodnota než peníze, že peníze je mnohem menší hodnota než dobré jméno a že nedůležitější jsou lidské vztahy.
"Kdybyste chtěli něco ofenzivního (a to bych si moc přál pro naši zem), tak každý z nás by mohl udělat něco mnohem víc na té blízké politické úrovni ve svém bydlišti. Angažovaně se zapojit do komunální politiky. To bezprostředně prospěje každému osobně. Když to udělá polovička, tak se česká politika změní." 

"Člověk si spojuje demokracii se svobodou, ale podle mé analýzy svobody ubývá. Ale my občané část svobody ani nechceme. Zejména té, kdy se můžeme svobodně vyjádřit k vládnutí. Ve skutečnosti se dobrovolně zříkáme demokratický proces ovlivňovat,"říká Petr Robejšek. 
Když máme možnost vhodně si zvolit novou vládu, máme neustálé zdání svobody. Ale snad lidé nejsou tak naivní a uvědomují si, že politická nabídka je stále chudší, strany se samy sobě stále víc podobají. Samotný volební akt je sice důležitý, ale není nic proti vlastní iniciativě. Nežádám od každého, aby každý dělal něco ve svém okolí, ale potřebujeme, aby stále víc lidí konkrétně pečovalo o zájmy lidí ve svém okolí, dodává ekonom.  

A jak se podle našeho hosta konkrétně zbavování moci projevuje? 
Současné vlády mají tendenci vytěsnit občana z rozhodování, protože občan prostě ruší. Požadavky občana jsou velmi nesourodé s tím, co vláda může a co vláda chce. Každý nepohodlný požadavek znamená pro vládu zátěž. Finanční a jde i jde o čas.  
Druhá forma jak zbavují občana moci je v tom, že se mu zatajují problémy. Některé věci se neřeší a jsou tabuizované. Pro politiky je mnohem jednoduší vytěsnit problémy, které by je zaměstnávali. Tak lidem neříkají nepříjemné zprávy a složitá řešení. Tím by ohrozili své znovuzvolení. Vždycky jde o formát politika, kterou cestu zvolí. 

Když ve vyspělé demokracii dojde k omezování moci, nastane rebélie. Filosofové se budou bránit, novináři informovat, blogeři psát. Něco málo se podle Petra Robejška u nás děje, ale ne nijak výrazně. Veřejné mínění se moc nehýbe. Nová česká demokracie je teprve čtvrt století stará. Nemáme tedy zažité právo na svobodu a povinností ji využívat. 
V západních společnostech je situace jiná v tom, že jejich demokracie je starší. A že tam jsou lidé na svoje právo a povinnost vyjadřovat se ke společenským otázkám a zejména k politické situaci v místě bydliště více zvyklí. 
Situace se ale podle Petra Robejška trochu mění i ve vyspělých demokraciích. "Téma nebezpečí, které od autoritářských režimů hrozí a neschopnost na ně rychle reagovat začíná s lidmi rezonovat i v zemi, kterou znám nejlépe. V Německu vzniká strana, která tu poptávku po vytlačovaných, tabuizovaných a politicky nekorektních otázkách začíná uspokojovat - jmenuje se symbolicky Alternativa pro Německo." 

Politici dávají lidem sliby, že se o jejich problémy postarají. Domníváme se, že když máme data o společnosti, můžeme ji optimalizovat. Tak této iluze se musíme zbavit, říká Petr Robejšek. 
Nejsme schopni zvládat velké celky tedy i ty nadnárodní. Jedinou šanci mají celky národní a to z toho důvodu, že si ti lidé rozumí, často beze slov, že jsou sourodé. 
Emigranti často dělají chyby, protože neznají společenský kód. Systém, který je vnitřně co nejvíc sourodý, má šanci smysluplně a efektivně fungovat. Má šanci zachovat sociální mír a ubránit se těm externím šokům. 
My si musíme uvědomit, že vhledem k lidskému potenciálu obecně nejsme schopni řídit komplexní systémy do detailu. Jsme vždycky vystaveni tlaku té věčné tendence k rozpadu, říká se tomu entropie. Každý systém organizace nebo i v přírodních vědách má silnou tendenci k rozpadu a nepořádku a my se v tom snažíme udělat ostrovy pořádku. 
Východisko je zjednodušit požadavky na to, co je opravdu důležité. A musíme i zjednodušit nároky na politiky. Nemůžeme čekat, že nás spasí. Mají nedokonalé vlastnosti jako všichni lidé. 

Na krizi podle ekonoma nejsme připravení, protože málokdo se rád uskromňuje. "Jestliže mám se svojí teorií kolapsu systému pravdu, tak nám stejně nic jiného nezbývá. Dosavadní systém vládnutí je příliš finančně náročný." 

Kudy vede cesta ze celospolečenského kolapsu? 
"Jedna z reakcí na krizi je hledání silného vládce, který nás z ní vyvede,"říká Petr Robejšek.  
Roli silného a schopného vládce nemusíme hned podle našeho hosta diskvalifikovat, protože že je nedemokratická. 
"Já si umím velmi dobře představit, že by mohlo nastat situace, kdy by si lidé řekli, že radši silný autoritářský vládce, který zajistí pořádek a jakž takž blahobyt než ta rozhádaná, nefungující a jen části elit obohacující demokracie. Když se podíváme od minulosti, tak třeba Lee Kuan Yew ze Singapuru řídil společnost silnou rukou, ale k jejímu prospěchu.  
Ale takových lidí je velmi málo, protože tu moc by většina lidí spíše zneužila. A proto bychom ji tuto možnost neměli chtít a měli bychom se tomu chtít vyhnout," dodává ekonom. 

Lze systém "opravit" postupnými kroky nebo to půjde pouze skokově? 
Postupná náprava by podle Petra Robejška šla pouze v případě, že by si osvícení politici uvědomili důležitost tohoto tématu. Pochopili by vyčerpanost současného modelu vládnutí, který operuje čísly a normami. Museli by se soustředit na hledání jiného modelu a hledání významných proměnných a jejich ovlivňování. 
Pokud se to nepodaří je možné, že pojedeme stále ve stejném autě, které ale narazí. A pak to prostě budeme muset řešit. Nemyslím si, že by to bylo zničující, že by to byl šok spojený s uvědomením si, že éra konzumního života je u konce.  
Pokud by to byl ale velmi dramatický přechod, pak by zničil většinu hodnot, které jsme vybudovali. Toto by bylo hodně draze zaplacené.  

Martina Kociánová: Děkuji vám za vaše politicky nekorektní hodnocení, která člověk jen tak z médií slyšet nemůže.
Petr Robejšek: Děkuji za možnost je vyslovit a je mi potěšením to vždycky znovu udělat. 

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.


Petr Robejšek:Jediné, co může Evropa nabídnout, je konzumní styl, jenž se vyčerpává

$
0
0
Politolog Petr Robejšek: Stavět si proti sobě Rusko je naprosto absurdní
Petr Robejšek sice žije v Německu, kam emigroval po vstupu sovětských vojsk do Československa, ale stále se k nám vrací a aktivně zasahuje do debaty o klíčových otázkách současnosti. V minulosti se podílel i na formulaci koncepce české zahraniční politiky, ale jeho práce, jak říká, skončila v šuplíku. Při rozhovoru s ním mě napadlo, že politici často bloudí ve slepých uličkách, neboť nenaslouchají vzdělaným a moudrým lidem. Jako je například docent Petr Robejšek.  

Politolog Petr Robejšek je přesvědčen, že politici dělají správná rozhodnutí jen tehdy, když už není vyhnutí. Jinak dávají přednost laciným východiskům. Autor: Deník/Martin Divíšek

Ještě před 25 lety jsme byli zvyklí na to, že svět je rozdělený na dva bloky, pak jsme si začali zvykat na nadvládu mezinárodního finančního kapitálu a teď načínáme další kapitolu. Na co si vlastně máme zvykat?
To je moc dobrá otázka. Musíme si zvyknout na to, že se v několika směrech zároveň změnila celková světová konstelace. Podle mě je hlavní to, že ekonomický růst nemá jako model společenského vývoje budoucnost.

Narazil na svou mez?
Ano. Rezervy růstu, které jsme doposud měli, se vyčerpaly a teď se musíme učit, jak alespoň udržet současnou úroveň vývoje a jak zacházet s ideálem konzumní společnosti, která ztrácí svou podstatu, základní hnací motor. Přichází tím zároveň o podmínku své stability a klidu. Když lidem vezmete jejich materiální statky a představu o jejich rozmnožování, musíte jim místo toho něco nabídnout.
„Spojené státy vidí v Evropě jednoho hráče, stejně jako v Rusku, v obou pak svého faktického rivala. K realistické politice patří zatlačovat soupeře, a když se naskytne možnost, použít k tomu i někoho jiného, třeba Evropany. To se právě děje, neboť americký zájem je co nejdéle udržet svoji dosavadní hegemonistickou pozici."

Lídři z jiných částí světa, z arabských zemí či Ruska, to intuitivně pochopili a nabídli lidem místo konzumu ideologii.
Řekl bych víru. Zčásti to souvisí i s tím, že tyto země jsou zaostalejší. Takové jsou mimo jiné proto, že v nich vládlo náboženství či ideologie, a konzumismus, který nám dopřával roky klidu, se jich tak nedotknul. Nezávisle na tom platí, co jste říkala. Zmiňované dva kulturní okruhy mají něco, co bychom také potřebovali, totiž nemateriální hodnoty. Nepídím se teď po tom, jsou-li hezké, nebo ošklivé, ale ptám se, zda jsou funkční, jestli lidi motivují a zajišťují sociální stabilitu, kterou my ztrácíme. Jediné, co můžeme nabídnout, je konzumní styl, jenž se vyčerpává. Imateriální hodnoty, jako jsou víra, bůh, národ či oběť, jsme odhodili do příkopu, protože nám překážely při naplňování igelitek v obchodním domě.

Kolem roku 2000 jsme přitom měli docela slušně našlápnuto, silně nás motivovala myšlenka sjednocené Evropy jako důležitého světového hráče s velkou kulturní tradicí. To přece byla nosná idea. Co se pokazilo?
Na přelomu milénia se zkrátka ukázalo, že model nekonečného ekonomického růstu dospěl do své závěrečné fáze. Tady v Čechách jsme si toho tehdy nevšimli a ani nemohli všimnout, protože například internetová krize nebo útok na newyorská dvojčata nepřehlušily naše nadšení z toho, že už nějakou dobu patříme na Západ a máme v tomto směru nadějnou perspektivu. Ve skutečnosti základy, na nichž nadřazenost, síla či atraktivita západní společnosti stála, měly už tenkrát první zřetelné praskliny.

A ty se rozevřely poté, co v USA vypukla finanční krize.
Přesně tak. Pak přišla plejáda krizí různého druhu, politických, ekonomických i sociokulturních – jednu z nich právě prožíváme v nebývalé brutalitě ve Francii či Sýrii.

Když jsem poslouchala Obamovu tradiční Zprávu o stavu unie, měla jsem dojem, že některým politikům se zastesklo po bipolárním světě. Zazněla například velmi ostrá slova na adresu Ruska a celkově to dýchalo velkou snahou vzít věci znovu pevně do ruky, akorát že málokdo ví jak.
Bipolární svět byl samozřejmě mnohem přehlednější a zvládnutelnější pro politiky, kteří dělají správná rozhodnutí jen tehdy, když už není vyhnutí. Předtím je nečiní proto, že jsou ze své definice namáhavá a přinášejí rizika pro jejich politickou pozici i moc. Proto se jim vyhýbají, jak jen mohou. Správné rozhodnutí po roce 2007 by třeba byla zásadní redukce finančního sektoru. Osekat, co je navíc, protože to požírá okolní svět. Nikdo nechce připustit, že tento sektor je součást ekonomie, jež je pouhý obslužný segment společnosti. Ta se skládá z kulturního, sociálního a ekonomického subsystému, v němž je finanční sektor jednou podřízenou složkou. Ve skutečnosti ale právě ta dominuje celému světu.

Politici tedy podle vás měli mít odvahu říct, že oni jsou zvoleni lidmi, jimž jsou odpovědní, tudíž mají právo zasáhnout i do soukromého bankovního sektoru?
Nepochybně. Měli říct, že některé banky jsou zbytečné, a zrušit jim licenci, zakázat konkrétní finanční transakce, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce. Tuto odvahu ale neměli, a tak na finančních trzích došlo k tomu, co zasáhlo miliony lidí nebo co přivedlo euro do kritické situace. Euro je další příklad toho, že politici volí správná řešení jen v okamžiku, kdy už není zbytí. Jinak hledají levná východiska a výmluvy. Typickou levnou výmluvou je Rusko. Z rodné země jsem odešel před Rusy, takže těžko mohu být v podezření, že bych je nějak zvlášť miloval. Jsem ale racionální a co možná objektivní člověk. Je naprosto zřejmé, že Rusko je používáno jako strašák. Rusko je nebezpečné, ale v žádném případě tak nebezpečné, jak je nám předkládáno. Část nebezpečí, které dnes Rusko představuje, si vytvořili sami Evropané tím, že s ním zacházeli naprosto nepřiměřeně, viz ukrajinská krize.

Konstatování, že veškerá vina je na straně Vladimira Putina, neboť anektoval Krym a posílá na východ Ukrajiny vojenský materiál i ozbrojence, vnímáte jako nepravdivé, nebo minimálně ploché?
Všechny tři strany, Rusko, Ukrajina a Západ, mají své zájmy, které vypadají úplně jinak, než jak je nám předestíráno.

Jak?
Ruský zájem je udržet kontrolu nad svým předpolím, tedy Ukrajinou, a využít jakékoliv příležitosti k teritoriální expanzi. Ukrajinský zájem je vymanit se z ruského vlivu, přitáhnout se k Evropě a nechat si svoji zaostalou ekonomiku modernizovat na její náklady, neboť oni toho nejsou schopni. Evropský zájem je expandovat směrem na východ ve jménu nových trhů. A ještě důležitější bod je, že EU se nachází v existenciální krizi svého smyslu a v tomto směru je toužení po bývalém nepříteli úplně nejsilnější. Hledá oprávnění své existence a pro sjednocení občanů pod evropskými prapory se ruské nebezpečí výborně hodí. Evropa si vynucuje konfrontační linii, která prakticky skončila či je reálně mnohem slabší.

Neměli bychom opomenout ani americký zájem. Zbigniew Brzezinski například tvrdí, že pokud Rusko ztratí na Ukrajinu vliv, „přestane být říší"čili z geopolitického hlediska i důležitým světovým hráčem.
Nemyslím, že je to až takto přiostřené, ale v každém případě je americká perspektiva obsáhlejší než evropská. Spojené státy vidí v Evropě jednoho hráče, stejně jako v Rusku, v obou pak svého faktického rivala. K realistické politice patří zatlačovat soupeře, a když se naskytne možnost, použít k tomu i někoho jiného, třeba Evropany. To se právě děje, neboť americký zájem je co nejdéle udržet svoji dosavadní hegemonistickou pozici. Kohokoliv, kdo tomu brání, tedy Čína, Rusko a potenciálně i Evropská unie, se logicky snaží potlačit. Evropa se oslabuje sama, takže tam to není až takový problém. Čína má svoje vlastní zásadní obtíže. Ale Rusko je vyzyvatel, také na základě hodnot, které na rozdíl od Západu má, tedy víru, patriotismus, oběť. Proto je pro Ameriku nebezpečné.

Je z hlediska racionálních evropských zájmů rozumné stavět si proti sobě Rusko, když máme agresivní Islámský stát za humny, respektive na vlastním dvorku?
To je naprosto absurdní. Do výčtu selhání vládnoucích evropských elit patří i to, jak zacházejí s Ruskem. Nedokázaly třeba pochopit, že protiruské sankce působit nebudou. To, co Rusku dělá potíže, je nízká cena ropy. Sankce budou škodit víc Evropě než Rusku. Evropští lídři nepochopili, že se něco peče v islámském světě a že Rusko je v boji s islámským nebezpečím jeden z nejspolehlivějších partnerů, ať se nám líbí, nebo ne. Jedinou „racionalitu" jejich konání tak vidím v hledání umělého nepřítele, který má Evropany sjednotit. Kvůli tomuto cíli pominuli všechny ostatní aspekty.

Možná daleko podstatnější.
Určitě mnohem podstatnější, s dalekosáhlejšími a ničivějšími důsledky.

Vy v Německu sledujete celkový obraz světa a jeho neuralgické body. My logicky vše vnímáme prizmatem místních poměrů. A tady vidíme často víc emocí než racionality. Když byl například prezident Zeman požádán, aby u příležitosti pietní akce k 70. výročí osvobození Osvětimi pozval hlavu Ruské federace, byl za to peskován. Je i v tuzemské politice Rusko bráno jako vhodný klacek na oponenty?
V Čechách to platí z pochopitelnějších důvodů, protože náš národ nemá s Ruskem nejlepší zkušenosti. Část rozhořčení a senzibility ve vztahu k Rusku tedy chápu. Beru ji u lidí, kteří si žijí svůj život, nejsou ekonomové či politologové a nestarají se o politiku víc, než je bezpodmínečně nutné. Nechápu ji ovšem u mediálních aktérů, komentátorů, politiků, akademiků, neboť u nich očekávám aspoň minimum racionality a objektivity zbavené osobní zainteresovanosti. Kdyby toho byli schopni, muselo by jim být jasné, že situace není tak vyostřená a jednání prezidenta vždy tak zavrženíhodné, jak to prezentují. Samozřejmě musíme zohlednit i rozměr vnitřního boje velké části médií s prezidentskou kanceláří, který všemu přidává dost pepře.

Velké haló způsobila i připravovaná koncepce české zahraniční politiky. Odráží se v něm zásadní spor o to, zda má pilířem české diplomacie zůstat Havlovo pojetí obhajoby lidských práv, nebo se k němu má něco přidat. Čím by se na rozcestí dějin měla česká diplomacie řídit?
V první řadě by měla dělat to, co každá rozumná zahraniční politika, a sice sloužit národním zájmům. Aby to mohla dělat, musí tuto službu označit za stěžejní. Zažil jsem jako pozorovatel několik doktrín české zahraniční politiky, k jedné jsem se snažil i přispět. Napsal jsem studii, která byla objednaná ministerstvem zahraničí a skončila v šuplíku, přičemž si myslím, že mnohé z ní by dodnes bylo bezpochyby použitelné. Nenavazovala ovšem na nepolitickou politiku a emocionální idealistické představy o tom, co chceme, můžeme, co je správné a co špatné. Byla to svrchovaně realistická koncepce a takovou bych si pro Českou republiku přál. Musí se zaměřit na uspokojení českých národních zájmů, kterým má sloužit. To je první a poslední bod, jemuž se vše ostatní – naše vztahy s Evropou, s NATO, s ostatními státy – musí podřídit.
„Jediné, co můžeme nabídnout, je konzumní styl, jenž se vyčerpává. Imateriální hodnoty, jako jsou víra, bůh, národ či oběť, jsme odhodili do příkopu, protože nám překážely při naplňování igelitek v obchodním domě."

Vědí naši politici, co je český národní zájem?
Ten pojem se používá často, ale když jde o jeho definování, skutek utek. Neuspokojivých pokusů bylo mnoho, ale přesto se to dá udělat. Je to ovšem intelektuální práce a je k ní potřeba i vůle a odložení veškerého vizionářství, které zatemňuje mozek, neboť přeceňuje síly a zakrývá perspektivu.

Jenže ono to nevypadá, že by se poctivě hledalo a formulovalo. Spíš je to klasická česká ulička. Něco se smolí v Černínském paláci, pak se cosi řekne na Hradě, nato se letí do Washingtonu a hlásí se k odkazu Václava Havla. Pravice, tedy TOP 09 a ODS, tvrdí, že pokud bylo Česko něčím originální a hodno pozornosti, pak to byl důraz na univerzalismus, nedělitelnost lidských práv, která jsou stejná u nás, v Rusku, na Kubě či v Číně…
Víte a to je přesně jeden z těch naivních názorů, které panují nejenom u nás, ale i v ostatním západním světě. Ten je přesvědčen, že Západem produkované hodnotové systémy mají univerzální platnost, což vnímám jako reflex kolonialismu, představu z dob, kdy Evropa byla mocná, vlivná a schopná své hodnoty prosadit silou. Ve skutečnosti je tato éra dávno za námi a odpověď na otázku, zda je naše pojetí lidských práv univerzální, dá letmé zhlédnutí televizních zpráv. Minimálně islámská kultura ho naprosto popírá, Čína a jiné asijské státy zrovna tak. Představa o univerzálnosti našich hodnot je chiméra, která možná někdy platila, ale už dlouho neplatí. Pokud to nepřipustíme, sami se oslabujeme a nabíháme na bodák všem, kdo chtějí naši slabost využít. Když řekneme, že ve jménu univerzálnosti obecně platných hodnot musíme pomáhat všude, kde je nějaké neštěstí, tak se vyčerpáme a ztratíme i to málo, co máme, to znamená naše skutečné hodnoty, které ovšem platí jenom u nás. A jen do té míry, do jaké je politici chrání a intelektuálové je nerozemelou v planých řečech. Představitelé státu se za ně musejí umět postavit a říct: národ je toto, patriotismus je toto, rodina je toto a k tomu jsou dané jasné hranice. Děje se pravý opak.

Po dlouhé době opravdu vnímám, že lidé, kteří svět politiky, natož diplomacie, běžně nevnímají, mají najednou strach, úplně obyčejnou obavu, zda zase nebude válka. Vskutku asi nastal čas na formulaci našeho národního zájmu.
Nejvyšší čas, právě u vědomí toho, že neuděláme-li teď rozhodnutí správným směrem, ne jako obvykle, že intelektuálové hovoří, komentátoři komentují a politici nedělají nic, jsme na okraji propasti. Česká republika i Západ jako celek mají před sebou řadu výzev, plejádu krizí, na něž musí reagovat. Nelze se divit, že normální občan  má apokalyptické představy, zvlášť když denně sleduje televizi a na Youtube vidí, jak někomu uřezávají hlavy. My se na to díváme a říkáme: to není islám, ten je sám o sobě dobrý. Ano, ale je třeba se ptát, jaký náboj násilnosti je v něm obsažen. Je bohužel nepopiratelné, že v něm obsažen je a navíc je aktivovatelný. Osobně mám  mezi muslimy dobré známé a klidně budu souhlasit s tím, že 99 procent muslimů jsou fajn lidé, s nimiž se dá bezproblémově vyjít. Ale oni sami si musejí uvědomit, že jejich náboženství obsahuje expanzivní složku. Jde o víru, o níž se nediskutuje, což do moderního světa nepatří. Zároveň se z ní odvozují nároky na zákroky do společnosti, zmiňme jen právo šaría. V něm si náboženství osobuje právo říkat, jak mají žít nejenom věřící, ale i ostatní lidé. A to je naprosto nepřípustné.

Vidíte v Evropě politiky, kteří by byli schopni tyto výzvy přijmout a poprat se s nimi? Je totiž evidentní, že pokud to neudělají ti slušní, zvednou se populisté, kteří na to nemají intelektuálně ani mravně.
Chyba spočívá v tom, že evropské politické a intelektuální elity desetiletí zanedbávaly to, co dělá starosti prostému člověku. Staraly se o chimérická pseudotémata a usnadňovaly si život tím, že spoustu věcí zametly pod koberec a neřešily je. Jen tak mohly vzniknout problémy, které nabyly obrovských rozměrů. Jich se chápou extrémnější uskupení, jež zrodila politická síla voličů. Klasické strany a intelektuální kruhy si to zavinily samy, protože nereagovaly na to, co se odehrává před jejich očima. Politická poptávka je uspokojována někým, kdo se nám třeba vůbec nelíbí, ale když ti čistí, idealističtí a morálně skvělí lidé nebyli schopni a ochotni to řešit, tak je to jejich vina. Teď budou nuceni se tím zabývat, ať už proto, že ve volbách prohrají, nebo proto, že určité problémy dorostou do neúnosné úrovně jako třeba v Paříži, kde jsou čtvrti, kam běloch nechodí, neboť je to no go area, tedy nebezpečné území.

KDO JE PETR ROBEJŠEK
* Narodil se 10. prosince 1948 ve Zlíně.
* Vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově a národní hospodářství na univerzitě v Hamburku, kde získal docenturu v politických vědách.
* V roce 1975 emigroval do Německa, kde žije doposud. Od roku 1998 vedl hamburský Mezinárodní institut pro ekonomiku a politiku.
* Specializuje se na analýzy a prognózy politických a ekonomických procesů.
* Je autorem řady knih a studií, často publikuje v Česku.

24.1.2015

Stanislav Grof:Nemáme vlastně žádný důkaz pro to, že vědomí má původ v mozku - 2.část

$
0
0
Doufám, že touto krizí projdeme: Rozhovor se Stanislavem Grofem

První část rozhovoru s psychiatrem, spoluzakladatelem transpersonální psychologie a spoluobjevitelem holotropního dýchání Stanislavem Grofem (*1931) zaznamenala mimořádný čtenářský ohlas. Doufáme, že vás pokračování tohoto dialogu zaujme neméně.
Jste při pohledu na současný stav naší planety optimista, nebo pesimista v tom, zda se lidstvu podaří včas tento bod obratu uskutečnit? (V předchozí části rozhovoru Stanislav Grof hovořil o tom, že na úrovni jedinců je možné vést lidi k tomu, aby prošli transformací, která jim poskytne mnohem lepší šance k přežití — pozn. red.)
Asi bych řekl, že jsem mírně optimistický, ale můj názor nemusí být úplně objektivní. Lidé, s nimiž se setkávám na našich seminářích či workshopech, totiž tvoří specifický vzorek. Přitahuje je to, co nabízíme, protože se již sami určitým způsobem tímto směrem ve svém životě pohybují. Nepodobají se běžné populaci, která těmito myšlenkami není vůbec dotčena. Také se cítím mnohem optimističtěji v místě svého pobytu v Kalifornii, než když se vydám do Texasu.
Domnívám se však, že nemáme příliš na vybranou: je to situace buď — anebo. Myslím, že budeme buď pokračovat v této radikální změně, anebo v dosavadním směru. A v takovém případě nemusíme přežít a nebyli bychom první civilizací, která zničila sama sebe. A ty, kterým se to stalo, přitom neměly k dispozici tak ničivé prostředky, jako máme my.

Jakou roli podle vás při této transformaci hrají moderní technologie? Řada lidí vkládá do technologií a zapojení umělé inteligence veliké naděje. Někteří dokonce prohlašují, že díky nim a zrychlování celého vývoje tohoto odvětví bod obratu stihneme. Slibují si mimo jiné nasycení celé populace, vytvoření rovnováhy klimatu a udržitelný rozvoj. Prý takové technologie již máme nebo jsou na dosah. Co o tom soudíte?
Osobně věřím, že hlavní problém spočívá v nesouladu mezi vývojem inteligence (neokortexu) a naším emočním životem. Když se podíváte na svět, uvidíte, že se emočně nacházíme převážně kdesi v době kamenné, a zároveň máme lasery a atomovou energii. Takže v zásadě není otázkou, jaký druh technologie budeme mít k dispozici, nýbrž jak ji budeme využívat. Například internet je úžasný, skvělý vynález, ale zároveň má své stinné stránky. A zejména ta neuvěřitelná digitální technologie podle mého názoru přináší zajímavý problém. Nabízí určité možnosti, dosažitelné jinak pouze pokročilou duchovní praxí, a to v takové míře, že lidé při hraní si s technologiemi věří tomu, že se skutečně nacházejí v duchovním světě. Na to, abyste vnímali, co se děje v jiné části světa nebo mohli telepaticky komunikovat, musíte být duchovně velmi pokročilí. A my dnes skutečně soutěžíme se Stvořením — vytváříme filmy v 3D technologii s holofonickým zvukem, takže nám to poskytuje pocit, jako kdybychom se nacházeli na úrovni stvořitelů. Díváte se na iPhone a vidíte, co se děje ve světě a můžete komunikovat s kýmkoli po světě. Je to svého druhu pseudospirituální svět. Je to velmi pokročilá technologie, která nás však zároveň odvádí od skutečného duchovního hledání.
Obecně jeden z hlavních problémů západní civilizace spočívá v tom, že vyhledává náhražky. Věříme, že materiální bohatství nám přinese naplnění. Avšak naplnění ve své podstatě pramení z vnitřního prožitku. Náš postoj je tedy naprosto extrémní. Myslím, že toto je celá další oblast, která potřebuje projít velkým obratem a proměnou. Například americká televize je velmi úzce spojena s reklamou. Vede vás hlouběji do hmotného světa a postuluje představu, že hmotné statky vás učiní šťastnými. To je velmi klamné a zavádějící. Můžete totiž mít velmi omezené prostředky, a přitom být velmi šťastní, a naopak můžete vlastnit miliony dolarů a cítit se zoufalí. Miliardáři jako Howard Hughes a Aristoteles Onassis se navzdory svému bohatství rozhodně nevznášeli v levitaci. Hmotné statky fungují jen do určité úrovně. Pokud se nacházíte v Somálsku, kde je hladomor, rozhodně má svůj význam, zda dostáváte pravidelně jídlo a máte kde bydlet, zda jsou uspokojovány vaše základní potřeby. Pokud však dosáhnete úrovně, na níž funguje většina z nás, pak zdvojnásobení či ztrojnásobení vašich hmotných poměrů nijak zvlášť nezmění kvalitu vašeho života a způsobu, jak jej prožíváte.

Jak byste obecně charakterizoval západní společnost, ve které žijeme?
Myslím, že pokud je tu jedna výrazná charakteristika, pak to, že duchovní úsilí se transformovalo na hmotné úsilí. A to je něco, co ze své podstaty nefunguje. Životní standard by měl záviset na kvalitě vaší životní zkušenosti, nikoli na množství majetku. Hlavní omyl, kterého se na individuální rovině dopouštíme, spočívá v přesvědčení, že nárůst hmotného bohatství zlepší náš život. „Kdybych měl milion dolarů, můj život by se změnil.“ Ale děláme to i jako celá společnost, což můžeme pozorovat třeba v Americe. Hovoří se o tom, jaký je růst hrubého domácího produktu v tomto roce: „Jsou to jen 2 %? Potřebujeme přinejmenším 3 až 4 %.“ Kvalita života závisí na hrubém domácím produktu.
A zároveň v západních průmyslových společnostech můžete pozorovat, že kvalita života s růstem materiálního vlastnictví ve skutečnosti klesá. Máme více rozvodů, alkoholismu, násilí. Takže lidé jsou nešťastní, nikoliv šťastnější. Čelíme stále většímu množství problémů. Drogy, nedostatek bezpečí ve městech, nárůst kriminality…

Existuje mnoho lidí, které bychom mohli označit termínem „vědomí“. V politice je ovšem stále moc nevidíme. Jak je to možné?
Naneštěstí tu existuje problém v rámci volebního systému užívaného soudobými demokratickými systémy. Při své nynější návštěvě České republiky jsem obědval a prožil fascinující debatu s Karlem Janečkem, který má některé velmi hluboké nápady a náměty, jak by se tento volební systém dal zlepšit. Ale opět se dostáváme k něčemu, o čem jsem už mluvil: jak se posunout od opravdu velké, užitečné myšlenky k jejímu uskutečnění? Například vědět o technikách pro vnitřní transformaci je jedna věc, ale jak je aplikovat v širokém měřítku, to je věc druhá. A pokud máte skvělou představu o tom, jak by se mohl změnit volební systém, otázka opět zní, jak ji zavést do reality? Zejména když by důsledky takového systému byly poněkud nevýhodné právě pro ty živly, které ve stávajícím systému vládnou a mají moc takovou změnu dovolit, či nedovolit.
Avšak i v zemi jako USA, kde je demokratický systém velice vážně narušen, demokracie stále funguje, takže jedna z důležitých věcí by tu spočívala ve snaze zvýšit úroveň inteligence u voličů. Úroveň voličstva na americkém Jihu a Středozápadě je extrémně nízká. Žijí tam miliony lidí, kteří moc nepřemýšlejí, komu a proč své hlasy dávají. Rozhodují se pak například na základě odporu vůči manželství homosexuálů, aniž by při tom přemýšleli o tom, co se děje v politice i ve světě. Například pokud jde o válku v Iráku, všichni tito lidé se dali velmi snadno zmanipulovat lidmi jako Karl Rove (bezpečnostní poradce G. W. Bushe — pozn. red.). Přinejmenším pokud jde o americký prezidentský systém, tohle by bylo prvním krokem — vzdělávat lidi a vést je k tomu, aby nejdříve přemýšleli a pak jednali, anebo aby alespoň dostali informace o situaci, protože ani ty mnoho z nich nemá. Prostě je osloví nějaké heslo a na základě toho se rozhodnou dát svůj hlas.

A co rostoucí moc nadnárodních společností a velkých firem propojených s politikou, vzdělávacím a zdravotním systémem? Máte s tím nějaké zkušenosti z USA?
Svět začínají ovládat nadnárodní korporace, které způsobují, že národní vlády začínají být irelevantní. Protože politici mají primární zájem na znovuzvolení, jsou tak přístupní úplatkům ze strany těchto korporací. Svá rozhodnutí nečiní v zájmu lidí ani v zájmu obecného prospěchu. A tato situace trvá již delší dobu — USA jsou ve velkých ekonomických i morálních potížích a Kongres se schází a není schopen udělat žádné užitečné rozhodnutí. Lidé ve Spojených státech jsou nyní stále zklamanější jak z Demokratické, tak z Republikánské strany. Žádná z nich totiž nemá zájem o budoucnost země. Mají jen své velmi krátkozraké politické cíle. Řada jejich rozhodnutí je ve skutečnosti velmi nebezpečných a neekologických a nepřispívají k dobrému stavu planety. A přitom důvodem, proč k tomu dochází, jsou velké peníze. Například v psychiatrii mají farmaceutické firmy nesmírný vliv na způsob, jak je psychiatrie praktikována. Farmaceutické a lékařské asociace jsou placeny farmaceutickými firmami, které tak do značné míry rozhodují o tom, jak vypadá psychiatrická péče.

Tato nešťastná situace údajně panuje i ve vědě. Směr toku finančních prostředků je zdá se řízen pověstnou mocnou neviditelnou rukou trhu, a tak možná proto zdaleka nejvíce peněz investovaných státem do vědy míří především na výzkum v rámci hlavního proudu, kdy je zaručena podmínka takzvaného vědeckého myšlení, které se opírá o ideologii vládnoucího materialistického paradigmatu. Vnímáte to ve svém oboru podobně?
Rozhodně to tak je, a pokud se podíváte na historii, jedná se o velmi nešťastnou situaci. Zásadní průlomy totiž často přicházejí právě z okrajových výzkumů, o nichž se původně myslelo, že z hlediska tržního potenciálu nikam nepovedou, a najednou z nich vzešel nějaký zásadní objev. Pokud se zaměříme jenom na určité specifické oblasti, dost možná nezaznamenáme žádný pokrok. Ten naopak může přinést zjištění pocházející z nějakého nečekaného směru, z úplně odlišné disciplíny.

Jakmile se některé dosud nekontaktované přírodní národy dostanou do úzkého kontaktu s naší konzumně orientovanou kulturou, často poměrně rychle opustí svůj původní způsob života a snadno propadnou touze po materiálních věcech. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Domnívám se, že jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že na ně dělají velký dojem všechny ty vymoženosti naší materialistické společnosti. Vidí letadla, vrtulníky, motorky, rádia, televize… Zejména televize v tom hraje často velkou roli. Technologická společnost na ně zkrátka dělá obrovský dojem a nějak se domnívají, že ostatní západní oblasti života budou stejně rozvinuté. Pozoroval jsem to například v Indii. V roce 1982 jsme uspořádali velkou transpersonální konferenci v Bombaji, na které proběhly nějaké semináře pro profesionály. A indičtí profesionálové na nich byli více freudovští a behaviorističtí než kdokoli tady na západě. Domnívají se, že západní kultura jsou ti lidé, kteří dokázali dostat člověka na Měsíc, a pokud je tak úspěšná naše fyzika, musí být stejně úspěšná i naše psychologie. Neuvědomují si, že můžete mít velmi pokročilou fyziku, avšak když stejné karteziánské paradigma aplikujete na humanitní obory jako antropologie nebo psychologie, dospějete k velkým zvrácenostem. A přitom v Indii, a do určité míry i v Japonsku, mají silnou spirituální tradici a je velice těžké tam vyrůstat, aniž by se vás nějak dotkla. Mají tedy v sobě obrovský konflikt. Jejich část je stále věrná této spirituální tradici, zatímco rozum jim říká: „Tohle je primitivní, nevědecké.“ Takže to potlačí, a pak v sobě nesou tento konflikt. Tito lidé byli velmi nadšeni z transpersonální psychologie, protože přichází ze Západu a zároveň obsahuje spiritualitu i vědu. Takže k podobnému typu infekce dochází i u domorodých kultur.
My máme například řadu kontaktů s indiány kmene Huičolů. Pořádali jsme semináře v Esalenu, kam jsme pozvali jejich šamany a prováděli jsme s nimi peyotlové rituály (peyotl je druh přírodní drogy — pozn. red.). A ti šamani byli z našeho uctivého přístupu k jejich rituálům nadšení. Říkali, že jsme mnohem lepší než jejich děti, které zajímají jen motorky, rádia a takové věci.
My zde žijeme v průmyslové společnosti a velmi jasně si uvědomujeme všechny její nevýhody. Dostali jsme se až do bodu, kdy začínáme uctívat přírodní kultury, dávné tradice, východní filosofie a tak dále. A mnohem jasněji vidíme, kam nás civilizace vede a do jakých extrémů nás zavádí průmysl. Oni naopak vidí jen ty výdobytky.

Zpátky k ekologii. Jak vy osobně berete ohledy na životní prostředí? Řešíte například vlastní takzvanou ekologickou stopu?
V kruzích transpersonální psychologie, kde se pohybuji, je tomu obecně tak, že všichni jsou ekologicky uvědomělí. A to nikoli proto, že by četli ty správné knihy, nýbrž proto, že nějak prožívali potřebu ekologie na téměř buněčné úrovni. Neboť transpersonální prožitky nás propojují s přírodou, s jinými biologickými druhy, s rostlinami. Prožíváte v nich téměř buněčné uvědomění toho, jak hluboce jsme zakořenění v přírodě a jak zásadní pro nás je. Takže pokud vím, všichni žijí velmi ekologicky, a obecně v Kalifornii je například recyklování zásadní věcí. A je tam velký zájem například o auta s hybridním pohonem.

Přejděme nyní k tématu přirozených porodů a porodů vůbec. Jaký vliv může mít na psychiku nově narozeného dítěte to, zda se narodí v klidu v porodním domě nebo doma oproti těm, které se narodí v nemocničních porodnicích, kde obyčejně bývá více stresu nebo nadbytečných zásahů včetně častého používání medikamentů?
Způsob porodu má samozřejmě absolutně zásadní význam, protože může člověka poznamenat pro zbytek života. Impulz vyšel vlastně z výzkumu vědomí, který prokázal význam porodu pro postnatální vývoj a vedl k založení Asociace pro prenatální a perinatální psychologii. Dnes má tato asociace každoročně schůze v kalifornském Asilomaru. Existují také mezinárodní schůze Asociace pro prenatální a perinatální psychologii a zdraví (APPPAH), na nichž se setkávají jednak lidé, kteří dělají něco podobného jako my, například pracují s regresemi a podobně, a dále porodní asistentky a porodní lékaři, kteří se mohou navzájem od sebe učit. V Kalifornii i v jiných částech Spojených států existuje ze strany zákazníků velký tlak, což je velmi důležité. Není to nějaká osvícenost porodních profesionálů, nýbrž tlak ze strany žen. Ty si opravdu chtějí pro svůj porod vytvořit vlastní prostředí a je velmi běžné, že nemocnice nabízí místnosti, které si můžete pronajmout, v nichž máte určitou svobodu a vytváříte si vlastní prostředí včetně toho, že si můžete pozvat přátele. Samozřejmě tam může být manžel a může dělat cokoli, od podpory až po přestřižení pupeční šňůry. Můžete zpívat, můžete bubnovat, můžete si to tam proměnit v rituální prostředí. A zároveň máte výhody moderního porodnictví. Pokud dojde k nějakým komplikacím, za pět minut se ocitnete na operačním sále. Zhruba 5 % porodů opravdu vyžaduje nějakou zásadní intervenci. Ale když víte, že porod je psychologicky důležitý, nedává žádný smysl provádět 100 % porodů tak, jako kdyby se jednalo o krizovou situaci, jestliže si takové prostředí žádá jen 5 % z nich.

V tomto směru je velmi důležitý určitý vývoj, na jehož počátku stál Frederick Leboyer a takzvaný severoirský porod, a poté se vyvinul porod do vody. Dnes jsou tu lidé jako Michel Odent ve Francii, kteří dokázali překonat určitá omezení Leboyera nebo Charkovského a vytváří velmi komplexní prostředí, zahrnující porod do vody, přítomnost manžela a možnost vytvoření jistého rituálního prostředí. Michel Odent o tom napsal knihu, která je velmi důležitá a v níž je kladen důraz na hormonální situaci spojenou s porodem. Existují dvě skupiny hormonů. Jedna skupina hormonů je spojena se stresem během porodu. To je katecholaminový systém, zahrnující adrenalin a noradrenalin. Tento systém měl velkou důležitost v dobách, kdy se porod odehrával v otevřené krajině a krev mohla přilákat predátory. Pokud byl adrenalinový systém v chodu, byl aktivován jak stres z porodu, tak možnost obrany nebo útěku, boje a útěku, a to bylo chemicky zakódováno. Takže adrenalinový a noradrenalinový systém je nesmírně důležitý.
A pak máte jinou skupinu hormonů, která má také nesmírně důležitou evoluční funkci a zahrnuje prolaktin, endorfiny a oxytocin, které vytvářejí pouto (bonding) mezi rodiči a dítětem. Ty jsou pro přežití dítěte také zásadní. Náhled Michela Odenta je takový, že ženám v současnosti nehrozí napadení během porodu, avšak v nemocnicích vytváříme prostředí, které vyvolává strach. My již s nemocnicemi máme spojen strach, neboť nám připomínají nemoci a umírání, smrt a tak dál. Navíc je tam často ostré světlo, přístroje, přihlížející studenti medicíny a podobně. To zcela zbytečně aktivuje katecholaminový systém, a to na úkor vytváření pouta. Hovoříme zde o způsobu, jak se během porodu fixuje nastavení na lásku nebo agresi. V závislosti na tom, jak porod vedete, vytváříte určitý obraz, na jehož základě organismus usoudí, že svět je buď nebezpečné místo podobné džungli, nebo místo, kde se můžete cítit bezpečně a pohodlně a zažívat bonding. Když vznikne dobré pouto s vaší matkou, přenáší se také do vašich pozdějších vztahů. Jinými slovy vytváří určité harmonické spojení s lidským druhem. V tomto smyslu je tedy porod nesmírně důležitý. Mainstreamová dětská psychiatrie a porodní lékařství uznává aspoň některé prvky bondingu, například výměna pohledu mezi matkou a dítětem, což také může ovlivnit celou budoucnost vztahů nejen mezi nimi dvěma.
A pak je tu další jev, který lze pozorovat u zvířat a popisuje jej disciplína zvaná etologie. Biologové Nikolaas Tinbergen a Konrad Lorenz prokázali důležitost raných zážitků. Například v životě kachních mláďat se matkou stává cokoli, co se v období šestnácti hodin po narození pohybuje v okolí. Pokud matku odstraníte a chodíte kolem v červených holínkách, budou matku ignorovat a budou následovat červené holínky. Vlastně to bylo použito i v úžasném filmu Migrace křídel (Wing Migration). Pojednává o migraci ptáků a jsou v něm neuvěřitelné záběry, jaké nikdo nikdy nenatočil. Ptačí mláďata naučili místo matky následovat malé letadlo, a ptáci pak létali za letadlem a filmaři to natáčeli. Letadlo bylo pro tyto ptáky matkou. Každopádně z etologie pochází nesmírné množství důkazů o tom, že dění kolem porodu může mít hluboký dopad.
Nebo si vezměme další příklad, kdy lidé opětovně prožijí svůj porod a zjistí, že okolnosti jejich porodu ovlivňují způsob, jak v pozdějším životě zvládají své projekty, nebo s ním přinejmenším významně korespondují. Pokud jste měli během porodu slušné podmínky a dokázali jste úspěšně projít porodním kanálem, zanechalo to ve vás určitý buněčný otisk v podobě optimistického přístupu. A pokud pak v životě přijdou problémy, vaše nastavení je: „Mohu to zvládnout, už jsem to jednou dokázal.“ Pokud však byl zážitek porodu příliš zahlcující, může to vést k určitému druhu poraženectví: „Život je příliš složitý. Nedokážu to zvládnout,“ a tak dále. Pokud například porodníci použijí kleště, pak si takto narození stěžují, že mají potíže dokončovat projekty — na jejich konci ztrácejí víru. A tohle je důležité: pokud při porodu aplikujete silná anestetika, v podstatě lidi učíte, že pokud v životě přijdou potíže, cesta ven vede skrze drogy. V padesátých letech se začala běžně v porodnictví používat anestetika, a to i u žen, které je nechtěly. Já věřím, že tato porodnická praxe do určité míry způsobila epidemii zneužívání drog, jakou známe i v dnešní době, protože tehdy tam došlo k určitému otisku ze strany porodníků. Ten vzorec vypadá tak, že pokud prožíváte emoční nebo fyzické zranění nebo máte potíže, uchýlíte se pod vliv drog.

V posledních letech zaznamenáváme v České republice rostoucí zájem žen o téma přirozeného porodu. V některých zemích západní Evropy jsou běžné porodní domy a ženy v nich rodí za přítomnosti své porodní asistentky. V České republice porodní domy neexistují, a tak jsou ženy postaveny pouze před dvojí volbu — buď rodit v porodnici, nebo doma. Zajímá mě váš názor na domácí porody, o kterých většinou lékaři soudí, že jsou vysoce riskantní, protože v případě komplikací není operační sál a lékař hned po ruce.
Výhody domácího porodu jsou veliké. Když zde neexistují speciální porodní domy, je možná alternativa, kterou praktikují páry v Kalifornii. Najdete si někoho, kdo vám poskytne potřebné zázemí: opravdu dobrou porodní asistentku, nebo dokonce porodního lékaře, který je přítomen, kdyby nastaly komplikace. Například Christina (manželka S. Grofa — pozn. red.) a já jsme se zúčastnili porodu naší dcery Sarah. Ona a její manžel si pronajali nafukovací nádrž s vodou a termostatem, který udržoval teplotu přibližně na úrovni teploty lidského těla. Já s Christinou jsme se ujali vytváření vhodného prostředí — měli jsme baterku, což bylo jediné zářící světlo v místnosti, a toto světlo prosvítalo gumovou stěnou nádrže. Byl tam dostatek světla na to, abychom viděli, co se děje, ale bylo tlumené. Dceřin manžel vlezl do nádrže a byl tam s ní. Ona seděla před ním a opírala se o něj. Měli jsme podporu zkušené porodní asistentky, kterou jsme ale zavolali, až když kontrakce přicházely po čtyřech minutách. Vše šlo dobře a dítě porodili sami rodiče — manžel přestřihl pupeční šňůru. Asistentka zkontrolovala placentu a poskytla dítěti základní poporodní péči. Byla to situace, která umožnila skutečný bonding mezi rodiči a dítětem. Velmi se to lišilo od mých zážitků z dob studia medicíny, kdy žena rodila a manžel nervózně pobíhal venku se zapálenou cigaretou, úplně odříznut od dění.
Pokud předporodní vyšetření ukazují, že těhotenství je rizikové nebo že něco není úplně v pořádku, potřebujete porod provést v nemocnici nebo poblíž nemocnice, pokud je to možné. Ale pokud se zdá být s ženou a dítětem v těhotenství a před porodem vše v pořádku, není problém rodit doma.

Přibývá rovněž takzvaných plánovaných porodů, kdy je ten podnět k němu nevynucený zdravotním stavem nebo jinými okolnostmi, tj. kdy si například budoucí matka dohodne termín císařského řezu anebo kdy naopak jeden týden v létě porodnice renovuje své prostory, a tak si týden dopředu svolají rodičky, které mají v inkriminovaném týdnu termín porodu, a tento jim uměle vyvolávají. Jaký máte na tyto postupy názor?
Naneštěstí, tohoto ve světě přibývá. My, tentokrát mám na mysli sebe, Fritjofa Capru a Ruperta Sheldrakea, jsme byli kdysi pozváni do Buenos Aires na víkend, který byl věnován novým perspektivám ve fyzice, biologii a psychologii. A hodně se tam diskutovalo o porodech a ukázalo se, že 75 % tamních porodů již probíhá císařským řezem, tedy že tři ze čtyř dětí se narodí císařským řezem! Lékaři by měli vědět mnohem víc o jejich psychologickém dopadu, než někde začnou měnit letitý přirozený způsob porodu a na jeho místo plošně nastolí tento druh „umělé situace“. V současnosti se o tomto vedou velké diskuse, například v Kalifornii. V plošném zavádění císařských řezů hraje rovněž roli obava lékaře ze zanedbání povinné péče. Pokud je tu nějaká malá indikace stresu a porodní lékař nařídí císařský řez, v podstatě si tím kryje záda. K tomu mu slouží dnes navíc velice pokročilé přístrojové monitorování, které dokáže odhalit i velmi jemné signály distresu, které dříve nebyly zachytitelné, ale teď vám je přístroj ukáže a vyhodnotí jako distres. Lékař tím pádem má kontrolu nad daným procesem, nemocnice vydělá víc peněz a je tak naplněn ideál současné medicíny. Ideálem této medicíny je ve skutečnosti chirurg: pacienta či pacientku absolutně vyloučíme a necháme doktora, ať vše udělá. Zatímco v porodnictví jste v případě přirozeného porodu závislí na dynamice dané ženy.

Vzpomínám si, jak z nás během studia medicíny dělali porodníky. Měli jsme velice málo spánku, protože hodně porodů probíhalo v noci, zatímco v případě, který popisuji, doktoři řeknou: „Dobrá, pojďme to udělat ve čtvrtek v 10 hodin“, a proběhne to během pár minut. Dává to kontrolu do rukou doktorů. A pak jsou tu ještě k tomu všechny ty obavy z porodního procesu a změn těla. Proto se ženy samy chtějí nechat rozříznout, aby měly jen pěknou jizvu, která se dá skrýt pod plavkami. Takže všechny tyto faktory působí proti tomu druhému trendu, v němž se ženy chtějí vrátit k přirozenému porodu a vzít si zpátky svou moc, která jim náleží a kterou jim vzala medicínská praxe. Takže tyto dva proudy jsou skutečně navzájem v konfliktu.

Jaký máte názor na umělé oplodnění, asistovanou reprodukci?
Opět je to tak, že kdybych měl pouze své původní lékařské vzdělání, a neměl ty zkušenosti z progresivní práce, jistě bych řekl: „Proč ne, není to nic problematického.“ Nyní to však vidím jinak. Přinejmenším už jenom samotný láskyplný kontext oplodnění. Jinými slovy, je to určité spojení, energetické spojení, představa, že dítě je chtěné. Děje se to skrze spojení muže a ženy, takže je to něco, co je spojuje dohromady. Máte také přirozenou podporu ženského reprodukčního systému. Zatímco u umělého oplodnění do toho vnesete hodně hormonů, vytvoříte množství zárodků, z nichž některé dáte zmrazit. Vzpomínám si na svou návštěvu Austrálie, kde byli s tímto výzkumem hodně vpředu a měli tam velký vědecký úspěch. Měli šest zmražených zárodků, a dva z nich vzali a úspěšně je implantovali a ony rostly. Pokud věříte tomu, že se nejedná pouze o biologickou událost, ale také o psychologickou, musíte dojít k závěru, že tohle skutečně může mít dopad na vývoj člověka. Lidé, kteří mají zážitky z prenatálního období, často podávají zprávu o tom, že si byli vědomi skutečnosti, zda jsou, či nejsou milováni a zda byla děloha matky přijímající či odmítající.
Všechny ty současné experimenty přinášejí podivné faktory. Jedním z nich jsou vážné právní problémy týkající se práv biologického otce, skutečného otce a matky, a tak dál. A máte tu také podstatné psychologické problémy. Když tyto aspekty zkoumáme, měli bychom to přinejmenším kombinovat s psychologickým výzkumem. Na posledním setkání APPPAH, jehož jsem se zúčastnil, prezident této asociace Tom Verny měl přednášku, během níž mluvil o všech těchto různých psychologických komplikacích, které mohou vzejít ze skutečnosti, že si v podstatě koupíte sperma a najmete dělohu, někde to sperma vezmete a jinde ho zasadíte do dělohy, kdy rodiče jsou absolutně odděleni od těchto procesů. A mluvil také o možných psychologických důsledcích všech těch podivných kombinací, k nimž může dojít – pronajímání dělohy, umělého oplodnění… Dnes můžete zařídit těhotenství i u žen po menopauze. Matka může mít například dítě své dcery. A otázkou je, kdo je čí příbuzný, kdo je čí dědeček. Vznikne tak opravdu bláznivá situace. A bude k tomu docházet, protože to lze uskutečnit. A jsem si jistý, že pokud se bude někdo chtít nechat naklonovat, bude se to také dít, pokud to bude možné.

Máme na to právo takto vytvářet nové lidské bytosti?
Já neříkám, že by se to dělat nemělo. Jsou tu páry, které zoufale touží mít dítě, a ty to dělají. Ale měli bychom rozumět tomu, co se tam děje, provádět výzkum, abychom věděli, s čím si na psychologické i biologické úrovni hrajeme, když jsou tu všechny ty podivné kombinace, jež je dnes možné uskutečnit.
Děti ze zkumavky. Pomyslete na ty rozdíly. Chci říct, dnes můžeš nechat dítě růst ve zkumavce…

Jak se díváte na umělá přerušení těhotenství, která se běžně provádějí ve většině zemí jako na běžícím pásu? Co by měla budoucí matka zvážit před tím, než se k něčemu takovému rozhodne?
Já mám kolem toho velmi rozporuplné pocity, protože když jsem studoval medicínu, moc se to neřešilo. Provádění potratů bylo součástí našeho výcviku. A tam o tom příliš nepřemýšlíte. Bylo to něco, co se dělalo rutinně. Pak jsem ovšem měl psychedelické sezení a v něm jsem se stal plodem a prožíval jsem jej jako vědomou bytost. Takže mám kolem toho velký konflikt, protože jsem jistě za to, aby ženy měly tuto volbu. V USA se vedla veliká bitva mezi dvěma tábory, z nichž jeden byl „za volbu“ a druhý takzvaně „za život“. A já rozumím, že existují situace, kdy se to skutečně musí udělat, protože dané těhotenství je třeba výsledkem znásilnění, nebo v případě zdravotních problémů, nebo se jedná o problematickou životní situaci dané ženy. Takže rozumím lidem, kteří to dělají, a také lidem, kteří o to žádají, ale nechtěl bych být už v pozici někoho, kdo to dělá. Kdysi to pro mne nebylo téma, ale to se změnilo. Nyní cítím, že je to vážnější rozhodnutí, než jsem si myslel jako student medicíny a mladý lékař.

V USA máme do nebe volající situaci, která spočívá v tom, že republikáni na jedné straně prohlašují, že jsou „za život“, a zároveň v důsledku jejich hlasování bylo zabito v posledních letech sto tisíc Iráčanů. Nebere se to ani jako téma, nikde se o tom nediskutuje. A tak se také ani nemluví o tom, co se bude dít s těmi plody vzniklými během umělého oplodňování. Jaká je úmrtnost, kolik jich bude potraceno. A to se nějak zvlášť neliší od klasického potratu...

Sledoval jste po svém odchodu z Československa nadále zdejší dění?
Sledoval jsem jej velice pozorně v době, kdy tady byl komunistický režim. Od doby, kdy se to změnilo, jsem ztratil zájem sledovat místní vývoj, i když některé ze zpráv o nepořádku ve zdejší politice ke mně dolehly. Já se ale příliš nezajímám ani o americkou politiku. Většinu zpráv získávám z pořadu, který se nazývá Denní show (Daily Show). Nevím, jestli znáte komiky jménem Jon Stewart a Stephen Colbert. Dozvím se tam o hlavních věcech, které se dějí, ale zároveň to prezentují se smyslem pro humor a jsou na té správné straně. To je opravdu naše ochrana před tím, co se děje na politické scéně, kterou totiž jinak považuji za velmi depresivní. Nezajímám se již o americkou politiku, protože už neexistuje skutečný rozdíl mezi demokraty a republikány. Oni v zemi vytvořili kritickou situaci — ekonomickou i morální, a Kongres není za celý rok schopen přijmout jediné rozhodnutí. Všichni mají zájem pouze na svém znovuzvolení, a to není příliš zajímavé. Nakonec tedy při volbách jen volíte menší zlo, místo aby vás přitahovala nějaká charismatická osobnost.
Pokud jde o Česko a Slovensko, tak myslím, že v USA sledujeme spíše věci s globálním dopadem, jako je situace na Ukrajině, v Rusku a tak dále. Ale zprávy z České republiky se tam příliš neobjevují. I když možná se v tom zcela mýlím. Nepozoruji však v Česku žádnou opravdu zajímavou dynamiku. Je tu hodně korupce, ale vnitřní politikou nejsem moc zaujatý.

A existuje ještě nějaké vaše vnitřní pouto k Česku?
Nesmírně rád sem jezdím, zejména do Prahy. Miluji Prahu jako historické sídlo, ale politika, ta mě moc nezajímá. Spíše se zajímám o metody, které by mohly ve velkém změnit vědomí běžných lidí. To by přineslo inteligentnější voliče, schopné činit inteligentní rozhodnutí. V USA jsou jak Demokratická, tak Republikánská strana ovládány velkými společnostmi, lobby a podobně. Primárním zájmem všech je, jak už jsem říkal, být znovu zvolen. Témata, o nichž rozhodují, jsou pro ně jaksi podružná.

Myslíte, že by politice pomohla taková osobnost, jako byl třeba Václav Havel?
Musím bohužel říci, že charismatičtí vůdci by byli potřeba, ale také by potřebovali inteligentní partnery. Pokud chcete zastavit vývoz zbraní, potřebujete garanci, že váš soused je tam, kam je přestanete dodávat, nezačne prodávat místo vás. Což se velmi často děje. Pokud bychom měli vůdce jako Havel nebo dalajlama, byla by tu naděje. Ale takové osobnosti se dnes dostávají do izolace. Myslím, že by se daly udělat určité věci, například Kostarika nemá armádu. Dokázali se bez ní obejít. Ale jinak by to vyžadovalo kooperaci. Inteligentní a osvícené lídry v široké míře.
Je úžasné mít prezidenta jako Havel, ale nevím, nakolik byl schopen skutečně věci změnit. Udělal některá opravdu skvělá gesta, ale byl pak za to často terčem ostré kritiky. Udělal například gesto vůči sudetským Němcům, jimž bylo ukřivděno v rámci poválečného odsunu, a pak sklidil negativní reakci od lidí doma, kteří v sobě stále nesou pocity křivdy z války. Mohlo to být nádherné usmíření, které by změnilo stávající vztahy. Nebo když řekl, že vypořádání s komunistickým režimem a jeho představiteli musí proběhnout demokratickými prostředky, a komunistická strana tak nebyla postavena mimo zákon — za toto se stal téměř psancem. Dokážete si představit v tomto příběhu místo komunistů nacisty? Takže Havel byl státník, ne politik. Ale dostal se na svou pozici způsobem, jakým by se na ni měli dostávat všichni politici — ne pomocí boje a používání nějakých špinavých triků, nýbrž díky oblibě u lidí. Lidé by měli chtít nějakou osobnost za prezidenta a tu mít rádi tak, že ho na tu pozici prostě dotáhnou, ať chce, nebo ne. Nemělo by to být tak, že kandidáti dělají množství rozličných věcí, jen aby se stali prezidentem.

Vy sám jste na jednu stranu ve světě i u nás mnohými uznávaný a obdivovaný psychiatr a vědec, který posunuje hranice poznání novými směry, nositel ceny Vize 97 Nadace Havlových, ale na druhé straně jste byl rovněž „oceněn“ dvěma Bludnými balvany, tj. anticenami udělovanými českým klubem skeptiků Sisyfos. Dokonce kvůli vám vymysleli speciální kategorii. Reagoval jste na to nějak?
Napsal jsem jim několik dopisů, to je vše. Musím se ale jinak jen smát, protože jejich argumenty jsou tak slabé a plné nevědomosti a ignorance, že téměř ani nestojí za to, aby se jimi člověk zabýval. Kdybych například měl možnost profesní diskuse s Jiřím Grygarem, řekl bych mu: „Profesore Grygare, znáte některé základní principy vědy, takže byste neměl vyslovovat autoritativní výroky o disciplíně, s níž nemáte žádnou osobní zkušenost. Takže jaká je vaše zkušenost se studiem holotropních stavů? Zažil jste vy sám někdy tyto stavy? Pracoval jste s nimi, nebo ne?“ S tím by měl patrně problém. „Dále jsem vás slyšel říkat další věci, například to, že lidé mají při holotropním dýchání mozek intoxikovaný kyslíkem. Já se ale nedomnívám, že během holotropního dýchání se něco takového děje. To není o respirační fyziologii. Provedl jste někdy nějaký druh výzkumu v tomto směru, když si troufáte udělat takovýto autoritativní závěr?“ Další věc, kterou řekl, je, že jsem stvořil disciplínu — transpersonální psychologii —, která je „kočkopes“, neboť každý vědec ví, že spiritualita není slučitelná s vědou. Na to bych řekl: „No, ale jsou tu v historii nějaké osobnosti, od Pythagora přes Newtona až po zakladatele relativistické fyziky, jako byli Albert Einstein, Werner Heisenberg, Erwin Schrödinger, Niels Bohr nebo Wolfgang Pauli. Ti všichni byli mystiky a mnoho současných fyziků mluví o kosmickém vědomí.“
Každopádně by Grygar z této diskuse nevyšel příliš dobře. Vyslovuje totiž autoritativní výroky o věcech, o kterých nemá ani ponětí. Já bych mu doporučil, aby s tím přestal, protože podle mého názoru si poškozuje svou vlastní reputaci v oblasti, kde ve skutečnosti dosáhl nějakých výsledků, a tou je astronomie. Je velmi zajímavé, že v USA jsme měli podobný případ, na jehož počátku stál rovněž astronom. Jmenoval se Carl Sagan, také neměl o transpersonální psychologii ponětí a vyjadřoval se o ní. Napsal knihu Svět pronásledovaný démony (The Demon-Haunted World), v níž popisuje všechny ty „spamy“ a klamy a omyly v historii vědy a hovoří tam o věcech, s nimiž nemá žádnou osobní zkušenost. Albert Einstein řekl něco jako: „Lidé, kteří se staví do pozice strážců čistoty vědy, riskují, že se jim bohové budou smát.“ Překvapuje mě, že jim tak snadno prochází zesměšňování lidí pracujících v oblastech, o kterých sami nemají ani ponětí.

Dopustil jste se někdy profesního omylu? Pokud ano, jakého?
Velmi pravděpodobně ano. Je velice obtížné být neomylným. Říkalo se to o různých lidech od papežů až po Stalina, ale já do této kategorie nespadám. Dělám také chyby a mylné úsudky. Teď právě mě ovšem nenapadá žádný konkrétní příklad. Také jsem si prošel komplikovaným procesem na cestě od tradičního vědeckého výcviku k integraci zážitků, jimž jsem byl vystaven v psychedelických sezeních. A zpočátku jsem vlastně zpochybňoval a popíral svá vlastní pozorování, protože byla v konfliktu s názory autorit. Byl jsem zelenáč, student medicíny, začínající psychiatr, a proti mně stály výroky lidí, kteří byli univerzitní profesoři, publikovali knihy a tak dále. Po nějaký čas jsem odsouval nebo zpochybňoval svá vlastní pozorování. Nebyl jsem otevřený vlastním pozorováním a pochyboval o vlastní příčetnosti, když se mi děly věci, jež byly považovány za nemožné. Raději jsem zpochybňoval sám sebe než oficiální názor autorit. Nebyla to snadná cesta.

Pořád se snažím přijít na nějaký konkrétní příklad k vaší otázce… Myslím, že nějakých systémových omylů jsem se dopouštěl, když jsem si u svých klientů nebo účastníků workshopů, kteří mi vyprávěli o svých problémech, vytvářel určité úsudky a očekávání na základě svého tradičního tréninku. A pak jsme prováděli holotropní dýchání a náhle se ukázalo, že příčina, která za tím problémem vězela, spočívala v něčem úplně jiném. To se dělo takřka denně. Byl to proces, v němž jsem se učil důvěřovat tomu, co přichází, důvěřovat spíše dynamice pacientů než svému původnímu úsudku a očekávání. To byly moje každodenní chyby, opravdu, činil jsem nesprávné úsudky o tom, kde by mohl být problém, a proces sám mne posléze přesvědčil, že šlo o něco jiného.

Dnes už je ve světě hodně vědců, lékařů a psychiatrů, kteří opouštějí zastaralé paradigma a nebojí se proti němu otevřeně vystoupit, zavádět nové celostní pohledy a terapeutické přístupy. Jsou nějak propojení a spolupracují napříč různými obory?
Když si vezmu transpersonální psychologii, tak nás na začátku bylo jen pět. Abraham Maslow, Anthony Sutich, James Fadiman, já a Viktor Frankl z Vídně. Měli jsme pocit, že tato nová psychologie bude dávat smysl, protože integruje pozorování z psychedelických sezení, mystických stavů, nedělá schizofreniky ze zakladatelů všech světových náboženství, z každého šamana a podobně. Ale neznali jsme způsob, jak tuto novou psychologii propojit s tím, co jsme na základě výcviku, jímž jsme prošli, pokládali za vědu. Pro mě bylo hlavním průlomem setkání s Fritjofem Caprou. Ten napsal knihu Tao fyziky, v níž ukázal, že během posledních tří set let byla západní věda ovládána radikálním newtonovsko-karteziánským paradigmatem v kombinaci s monistickým materialismem, a že všechny další disciplíny jako biologie, medicína a rozhodně i psychologie a psychiatrie jím byly rovněž ovládány. Snažili se všechno podřídit fyzikům, protože ti vesmír chápali jako hmotný systém a veškeré vědecké objevy musely být slučitelné se způsobem, jak tehdejší fyzika chápala vesmír. Capra dále vysvětluje, že od doby, kdy byly objeveny laserové paprsky a radioaktivita a začala celá ta cesta do nitra hmoty, byl každý jednotlivý aspekt newtonovsko-karteziánského paradigmatu překonán. Pro mě to byl opravdu veliký průlom, první z nich. Pak přišel Karl Pribram s holografickým modelem mozku, pak David Bohm se svým holografickým modelem vesmíru, pak Rupert Sheldrake s novou biologií, systémová teorie. A končí to u lidí, jako je filosof vědy Ervin László.
Dnes je tu opravdu velká komunita lidí z různých disciplín, kteří se v zásadě shodují na základních aspektech tohoto nového paradigmatu. Byl jsem zakládajícím prezidentem Mezinárodní transpersonální společnosti a spolu s Christinou jsme pořádali její velké konference. Jedna z nich se vlastně odehrála i v Praze a na seznamu přednášejících byla opravdu hvězdná jména s úžasnou reputací včetně Davida Bohma, Ilji Prigogina, Ruperta Sheldrakea a dalších, kteří v zásadě souhlasí s transpersonální psychologií. V tomto okamžiku se jedná o velikou interdisciplinární komunitu, v níž každý nějak pracuje na různých aspektech radikálně nového celku. A já věřím, že v budoucnosti může transpersonální psychologie být integrální součástí tohoto světa, protože v ní není nic, co by bylo v principu neslučitelné s novým paradigmatem. Přestože je tedy zcela neslučitelná s newtonovsko-karteziánským myšlením sedmnáctého století.

Co byste popřál lidem ve své rodné zemi a na celé planetě?
Doufám, že touto krizí nějak projdeme. Domnívám se, že se nacházíme někde uprostřed a otázka zní: „Budeme pokračovat v tom, co děláme? Budeme pokračovat v ničení života na této planetě? Nebo se vydáme na cestu radikální transformace?“ Na konci té cesty bych rád viděl globální civilizaci, která je schopná vidět planetu jako celek, jako kosmickou loď Země. Civilizaci, v níž nejsou hranice mezi zeměmi, neboť ty jsou uměle vytvořené, a proto je nemám rád. Měli bychom vnímat sami sebe jako planetární globální civilizaci, měli bychom mít ústavu garantující mezinárodní mír a ochraňující život. Obsahovala by velmi přísné ekologické principy. Neboť my jsme primárně biologické bytosti, a tak by pro nás věci jako čistý vzduch, čistá voda a čistá půda měly být zcela základním imperativem. Věci jako ekonomický zisk nebo politické či náboženské rozdíly by byly podřízeny principům souvisejícím s přežitím našeho druhu nebo tvorbou ideálních podmínek pro něj. Možná to zní nerealisticky, ale tohle je to, po čem toužím. Přál bych to světu a doufám, že v budoucnosti dojde k pohybu tímto směrem.
Opravdu věřím, stejně jako mnoho lidí v transpersonálních kruzích, že tento druh radikální proměny je možná naší jedinou reálnou šancí. Pokud budeme pokračovat v řešení problémů tak jako doposud — tím myslím ekonomické sankce, politické sankce, vojenské nátlaky, diplomatická jednání, budeme vytvářet ještě více potíží, než jich bylo předtím. Albert Einstein řekl: „Není žádný způsob, jak vyřešit problém za pomoci stejného druhu myšlení, které jej způsobilo.“ A to je to, co děláme. Strategie řešení jsou prodloužením strategií, jež nás dostaly do potíží.
Někdo říká, že napodobujeme přírodu, ale Gregory Bateson řekl, že většina problémů je způsobena skutečností, že příroda funguje jiným způsobem, než si lidé myslí. Například to, že v přírodě se děje všechno v cyklech. Věci vznikají a zanikají, a pak přicházejí nové začátky. Všechno se recykluje, všechno je cyklické. Naše situace vypadá tak, že plundrujeme neobnovitelné zdroje, fosilní paliva a proměňujeme je na znečištění, což je cesta k jedinému, víme jakému, konci. Zaplavujeme planetu odpadem; doslova ji proměňujeme ve skládku.
Jednou jsem jel na Jamajku a nějaký čas tam strávil s mužem jménem Country, který byl hlavou rastafariánů. Byly dvě hodiny odpoledne a on kouřil šestou cigaretu silné jamajské trávy, což je pro ně posvátná rostlina. Uctívají krále Haile Selassieho a pak kouří silnou trávu. Byl naladěn na situaci ve světě, aniž by potřeboval televizi nebo satelity. A měl úžasné filosofické vhledy. Oni přirovnávají západní civilizaci k Babylonu. A starověký Babylon začal mít problémy, když tam začali vytvářet věci, které se nevracely zpět do země. Nemělo by se tvořit něco, co nelze zničit. Pak jsem se ho zeptal, jestli je tu naděje. „Ano, je tu naděje,“ zněla odpověď, „a ta spočívá v tom, že Babylonu dojde ropa.“ To je předpověď pro tento svět. „Ale ještě než nám dojde ropa, můžeme tu mít pěkný chaos. Pojďme tedy rozvíjet obnovitelné zdroje energie.“ A to bylo opravdu fascinující, všechno to byly vnitřní vize bez externího zdroje informací.

Připravil David Frank, z angličtiny přeložil Petr Lisý. Více o životě a díle Stanislava Grofa najdete v dokumentárním filmu Stanislav Grof — výzkumník, spisovatel, učitel, vizionář, který na DVD vydalo nakladatelství Carpe Momentum. Stejně jako transatlantický knižní dialog Revoluce vědomí si je můžete objednat přes www.kosmas.cz. Další 7.G rozhovory najdete zde



Temná noc duše

$
0
0
O temné noci duše
Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.

V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokážou snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.

Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.

Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.

Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.

Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.

Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.

Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.

S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.

V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.

Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.

Paul Brunton:,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“ 

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 15. POKROČILÁ KONTEMPLACE * MÍR VE VÁS
MCphil

http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek75

Arktické světlo

Viewing all 771 articles
Browse latest View live