Život, viděný čistýma, nezkalenýma očima, snadno, jako zázrak označen býti by mohl. Ve své celistvosti, dokonalosti a nepředvídatelné předvídatelnosti. Sladěnost okolností, synchronicita, nemůže být dílem člověka, neboť tak dokonalou souhru okolností by nedokázalo zrežírovat ani celé pole nejlepších světových režisérských mozků. Pokud synchronicitu nezažíváš a nemáš ani jeden vlastní prožitek, věz, že tvé oči jsou slepé a tvá mysl zakalená. Synchronicita probíhá neustále, bez přestání, pouze ji „nevidíme“. Synchronicita je projev dokonalosti Života samého. Synchronicita je Život sám. A Život je projevem samotného Boha. Život je Bůh.
Už jenom na základě výše uvedené jednoduché dedukce se nemohu spokojit pouze s touto odpovědí. Za předpokladu, že svou hrubohmotnou myslí dokážu uchopit pouze zlomek, pouze biliardtinu procenta Života (rozuměj Boha) samotného, zbytek, který svou myslí uchopit nedokážu, musí být nedozírný. Co mě k tomu vede? Právě ona synchronicita. To je ten důkaz, který jsem celý dosavadní život hledal. Něco tak dokonalého nemůže existovat samo. Jsem přesvědčen a vnitřně cítím, že synchronicita je projevem Života v našem hmotném rozměru.
Synchronicita je neuchopitelná hmotnou myslí. Jak je možné, že k tobě promlouvá billboard, kterého sis dříve ani nevšiml/a. Jak je možné, že na otázku, kterou sis kladl/a včera, ti nepřímo odpovídá neznámý člověk u vedlejšího stolu. Jak je možné, že ti nepřímo odpovídá moderátor v rádiu, či písnička z něj se linoucí, na otázku, kterou jsi nikdy nahlas nevyslovil/a?
Vysvětlení podává teorie neustálého vytváření hmotné představy našeho Života. A sice, že hmota neexistuje, resp. je v tento přítomný okamžik vytvářena! Neustále dokola, tak dlouho dokud této části hmoty věnujeme svoji pozornost. Co když hmotu, kterou vnímáme kolem sebe, vytváříme sami svojí pozorností. A když jsme dostatečně mentálně silní, dokážeme hmotnou realitu měnit. Dýchl na mě právě zen-budhismus. Co když svět, kterému nevěnujeme pozornost, přestává existovat. Jak víme, že za našimi zády svět existuje? To, co vidím ve svém zorném poli, existuje, když odvrátím zrak, to co nevidím, neexistuje. Ale člověk, který stojí za mými zády, ten svět vidí? Jistě, protože je v jeho zorném poli! Existuje pouze pro něj.
Zen-budhisté se ptají: Jak zní zvuk padajícího stromu hluboko v lese, když není nikdo, kdo by ho slyšel? A co se zeptat: A jak víme, že tam ten strom vůbec je?
Tato úvaha odpovídá oblíbené ezoterické moudrosti, že to, čemu věnujeme svoji pozornost, roste, ke které, na základě předchozí myšlence, doplňuji: To, čemu věnujeme pozornost, je.
Vzpomínám si na svoje konspiračně teoretické období. Trávil jsem hodiny na internetu, manželka mě podezírala z nové, pikantní známosti s ženštinou bujných tvarů. A přitom jsem zkoumal tekoucí ocel WTT, snažil jsem se rozeznat obličeje světových politiků za tragickými maskami v Bohemian Grove, objevoval jsem nacistickou symboliku na jednodolarové bankovce, zatínal jsem pěsti nad tisíci fotek oblohy zbrázděné hliníkovými chemtrailsy, rozkrýval jsem zednářské pozdravy mezi předními politiky včetně těch českých (vše na Probuzení, dle zvoleného tématu).
Svět byl pro mě jeden velký podvod. Byl jsem oběť ve spárech několika mocných bankéřů, kteří chtějí snížit počet lidí na Zemi (včetně mě!) a neváhají pro splnění tohoto cíle použít nejpodlejších zbraní.
Věnoval jsem těmto tématům velkou část své pozornosti a můj život tomu z velké části odpovídal. Oblohu brázdila konspirační letadla sprejující vše hliníkem, má lékařka mě chtěla očkovat nevyzkoušenou vakcínou, televize vysílala podprahové signály, které se s reklamou vždy razantně změnily a hlavně, všichni kolem mě se smáli do dlaní a po nějakém čase jsem se svými informacemi osaměl.
Informace tohoto typu nezesměšňuji, nesnižuji ani neignoruji. Jsou velmi důležité pro to prvotní uvědomění, že tady něco nehraje. To by mělo být tím hlavním hybatelem na cestě za pravdou pro každého člověka. Ale ve všem by měla vést zlatá střední cesta. „Ano, vím o tom, co se tady kolem děje, ale neblázním z toho a svůj život tomu nepodřizuji.“
Svoji pozornost jsem z celého světa stáhl k sobě. Televizi jsem vypnul, forma současných zpráv včetně obsahu mě nezajímá. Soustředím se na to, co mě oživuje, ne na to, co mě otravuje. Svůj zrak jsem stáhnul z oblohy a dívám se do očí své dcery, díky čemuž jsem si všiml, jak každým dnem rozkvétá. Vnímám své chování a uvědomuji si, že některé mé reakce na různé podněty nejsou úplně zdravé. Soustředím se na své tělo, které bez pohybu a živé stravy strádá a chřadne. Takovou informaci bych si mohl tisíckrát přečíst mezi miliony dalších informací na internetu, avšak bez pozornosti stažené k sobě samotnému bych jen stěží začal každé ráno cvičit a zařadil podíl živé stravy do svého jídelníčku.
Teorie už bylo dost, život není teorie, nelze jej žít z křesla s knihou. Kvanta informací nenahradí západ slunce na vlastní kůži.
Původně jsem chtěl psát o minulých životech. Možná i o těch paralelních. Ale jsa náhle prostoupen vědomím, že ten hmotný život, který vnímáme fyzickými čidly je nyní to nejdůležitější, téma jsem operativně změnil. Ano, i minulé životy (pokud existují, či existovaly – sic!) či ty paralelní, jsou důležité pro pochopení vesmírnosti Univerza (čti Boha), leč právě ta mnohdy opovrhovaná hmota je pro nás „hmoťáky“ to nejdůležitější. Naučit se v ní žít a hlavně ji užít.
Proto jsem zde, hmotný, z masa a kostí, byť neustále přepisován a rozvibrováván novými pomalými impulsy, abych se v této vibraci naučil žít. A to doslova. Abych se naučil naplno využívat možností, které mi tato dimenze nabízí. Jen tak se mohu dostat do dimenze, kde se takových možností nabízí více. Logicky to odpovídá přirozenému vývoji. Leč dostávám se tímto na pole mnou neorané. Do prostoru bez mých vlastních prožitků a zkušeností. I přesto, že leccos vnímám, cítím a tuším, nechci takové informace podávat jako mnou prověřená fakta.
Dlužno dodat, že stejný zážitek může být dvěma jedinci zaznamenán odlišně. A tak, nečekej, že budeš prožívat to samé, co tvůj literární hrdina, či tvůj duchovní předobraz. Nebuď zklamáván zážitky, které budeš hodnotit jako obyčejné, ba přímo nudné. Neilustruj svoji budoucnost vyčtenými barvami a pomni, že ti nejvyhledávanější literární autoři, žili veskrze životy jednotvárnými až fádními. Jejich hrdinové jsouce výtvory autorovy divoké fantazie tak dosáhli charakterových vlastností běžným člověkem takřka nedosažitelných. A jejich jazyk a sloh, který tím květnatější a archaičtější, čím obsah nudnější a zbytečnější. Autor mnohdy na základě popudu svého ega, ztrácí původní pointu, nechá ji vyčpět v přehlídce nepoužívaných a nesrozumitelných výrazů.
Je nezbytné získávat zkušenosti z hmoty, aby pochopenou jsi ji za sebou mohl zanechat a odejít poznávat vibrace jemnější a subtilnější.
MéR
Doslov: Ptáš-li se, proč tedy nejdu a nezískávám zkušenosti činem a akcí a místo toho tvrdnu před obrazovkou počítače, prosím pomni, že psaní takovéto potřebuji ke svému životu, neboť mi pomáhá jednotit myšlenky. A proč znenáhla používám archaických výrazů a archaického slovosledu? Kdo ví…! J