Pozdě odpoledne jsme se po jídle přesunuli s donem Juanem do prostoru přede dveřmi. Sedl jsem si na svoje "místo" a začal zpracovávat svoje poznámky. Don Juan si lehl na záda a ruce složil na břiše. Kvůli "větru" jsme zůstali celý den poblíž domu. Don Juan mi vysvětlil. že jsme vítr úmyslně vyrušili a že tedy bude lepší, když si s ním nebudeme moc zahrávat. Musel jsem dokonce i spát přikryt větvemi.
Náhle zafoukal vítr a don Juan nevěřitelně čile vyskočil.
"Zatraceně, ten vítr tě hledá."
"Na to vám nenaletím, done Juane," zasmál jsem se. "Opravdu ne."
Neříkal jsem to ze vzdoru, prostě jsem nedokázal přijmout představu, že by vítr mohl mít svou vlastní vůli a že by mě hledal, protože nás skutečně viděl na vrcholu kopce a přihnal se k nám. Prohlásil jsem, že představa "větru, který má svou vlastní vůli", patří do poněkud povrchního a zjednodušujícího náhledu na svět.
"A co je tedy vítr?" zeptal se mě don Juan vyzývavě.
Trpělivě jsem mu vysvětloval, jak fronty horkého a studeného vzduchu vytvářejí různé tlaky a tento tlak uvádí vzdušné fronty do pohybu vertikálně i horizontálně. Dlouho mi trvalo, než jsem mu vysvětlil všechny podrobnosti základů meteorologie.
"Ty tedy chceš říct, že vítr je pouze horký a studený vzduch?" zeptal se mě zmateně.
"Bohužel,"řekl jsem a tiše vychutnával svoje vítězství.
Zdálo se, že don Juan je ohromen. Ale potom se na mě podíval a hlasitě se rozesmál.
"Tvoje názory už jsou definitivní, co?"řekl s náznakem sarkasmu. "To je tvoje poslední slovo, viď? Jenomže pro lovce jsou tohle jen bohapusté kecy. Je úplně jedno, jestli je to jeden tlak nebo dva anebo deset. Kdybys žil tady venku v poušti, tak bys věděl, že za soumraku se vítr stává mocností. A lovec, který za to stojí, tohle ví a taky podle toho jedná."
"A jak?"
"Využívá soumraku a síly skryté ve větru."
"Jak?"
"Pokud mu to vyhovuje, skryje se před tou silou, přikryje se a setrvá nehnutě, dokud soumrak nepomine a dokud ho síla nepřijme pod svou ochranu." Don Juan gestem naznačil, jako by něco ukryl v rukou.
"Její ochrana je jako ... jako ...," hledal vhodné slovo.
"Kukla" navrhl jsem mu.
"Přesně tak. Síla tě vezme do své ochrany a uzavře tě jako do kukly. Lovec pak může zůstat venku a neobtěžuje ho žádná puma ani kojot ba ani havěť. Horská puma třeba k němu přijde až pod noc, očichá ho a pokud se lovec nepohne, zas odejde. To ti zaručuju.
Jestliže však lovec chce být vidět, stačí, když se postaví za soumraku na vrcholek kopce a síla ho bude celou noc pronásledovat a hledat. Jestliže tedy chce lovec v noci cestovat nebo třeba bdít, pak se musí stát přístupným větru.
To je tajemství velkých lovců. Jednou jsou přístupní a jindy nepřístupní přesně podle toho, jak se vine jejich cesta."
Byl jsem z toho trochu zmaten. Požádal jsem ho, aby mi zopakoval, oč mu jde. A don Juan velmi trpělivě vysvětloval, že využil soumraku a větru k tomu, aby mi ukázal zásadní význam souhry, při níž se buď schováváme nebo ukazujeme.
"Musíš se naučit být ZÁMĚRNĚ PŘÍSTUPNÝ NEBO NEPŘÍSTUPNÝ. Tak, jak žiješ TEĎ, jsi NEVĚDOMKY POŘÁD DOSAŽITELNÝ."
Protestoval jsem. Měj jsem pocit, že žiju stále skrytěji.. Don Juan však namítal, že jsem mu neporozuměl, protože být nedosažitelný neznamená schovávat se nebo mít tajnosti, ale být nepřístupný.
"Řeknu ti to ještě jinak," pokračoval trpělivě. "NEMÁ VŮBEC SMYSL SKRÝVAT SE, KDYŽ VŠICHNI VĚDÍ, ŽE SE SKRÝVÁŠ.
Právě z toho vycházejí TVOJE SOUČASNÉ PROBLÉMY. Když se skrýváš, a všichni vědí, že se skrýváš, ale když se neskrýváš, jsi zase všem DOSTUPNÝ a každý se v tobě může ŠŤOURAT."
Začínal jsem mít pocit ohrožení a rychle jsem se pokusil obhájit.
"Nic se neomlouvej,"řekl don Juan suše. "To není třeba. Jsme blázni, VŠICHNI jsme blázni, a ty na tom nemůžeš být jinak. Kdysi jsem byl v životě stejně jako ty stále znovu a znovu DOSTUPNÝ, že mě skoro nic nezbylo, snad JENOM pláč. A tak jsem plakal, tak jako ty."
Don Juan si mě chvilku měřil, a potom si nahlas povzdychl.
"No, i když já jsem byl mladší," pokračoval. "Ale jednoho dne jsem toho MĚL DOST, a tak jsem se ZMĚNIL. Řekněme, že jednoho dne jsem se stal LOVCEM a poznal jsem TAJEMSTVÍ PŘÍSTUPNOSTI A NEPŘÍSTUPNOSTI."
Stále jsem nevěděl, oč mu jde. Opravdu jsem nebyl schopen pochopit, co myslí tím "BÝT NEDOSTUPNÝ." Použil španělský idiom "ponerse al alcance" a "ponerse en el medio del camino", tedy "dát se, položit se na dosah" nebo "dát se, položit se doprostřed rušné cesty".
"Musíš se stáhnout. Musíš se znovu odebrat z prostředka rušné cesty. Jsi tam celou svou bytostí, a proto nemá smysl se skrývat, to by sis jen namlouval, že ses ukryl. BÝT UPROSTŘED CESTY ZNAMENÁ, ŽE KAŽDÝ, KDO JDE KOLEM, SLEDUJE, KDY PŘICHÁZÍŠ A ODCHÁZÍŠ."
Jeho metafora mě zaujala, ale přesto byla velmi nesrozumitelná.
"Mluvíte v hádankách".
Dlouhou dobu na mě upřeně zíral a potom začal pobrukovat nějakou melodii. Narovnal jsem se a pozorně se zaposlouchal. Už jsem věděl, že když don Juan začne broukat mexické melodie, chystá se mě rozdrtit na padrť.
"Hele," zadíval se na mě s úsměvem. "Copak se to stalo té tvé blonďaté kamarádce? Té dívce, kterou jsi měl opravdu rád?"
Asi jsem se na děj díval jako ohromený hlupák. S velikou chutí se rozesmál. Nevěděl jsem, co na to říct.
"Vždyť jsi mi o ní vyprávěl," ujišťoval mě.
Ale já si nepamatuji, že bych mu kdy o někom vyprávěl, natožpak o blondýnkách.
"Nikdy jsem se vám o ničem takovém ani nezmínil."
"Ale samozřejmě, že jo,"řekl, jako kdyby chtěl tenhle spor už pustit z hlavy.
Chtěl jsem protestovat, ale zarazil mě, že přece nezáleží na tom, odkud o ní ví, ale je důležité, že jsem ji měl rád.
Pocítil jsem, jak ve mně vůči němu náhle narůstá odpor.
"Nevykrucuj se,"řekl don Juan suše. "Nastal čas, kdy bys měl přestat s pocity, že je něco důležitého a něco ne.
Kdysi dávno jsi měl ženu, byla ti velmi drahá, a pak jsi ji jednoho dne ztratil."
Začal jsem uvažovat, jestli jsem o ní někdy s donem Juanem mluvil, a dospěl jsem k závěru, že k tomu nikdy nebyla příležitost. Ale přesto je to možné. Když jsme spolu jeli autem, vždycky jsme mluvili o všem možné. Nepamatuji si všechno, o čem jsme mluvili, protože jsem si při řízení nemohl dělat poznámky. Nicméně to, k čemu jsem dospěl, mě poněkud uklidnilo. Řekl jsem mu, že má pravdu. V mém životě kdysi byla velice významná jedna blondýnka.
"A proč už s tebou není?"
"Odešla."
"Proč?"
"Z mnoha důvodů."
"NIKOLIV Z MNOHA DŮVODŮ. JENOM Z JEDINÉHO. BYL JSI PŘÍLIŠ DOSTUPNÝ."
Ve vší upřímnosti jsem chtěl vědět, co tím myslí. Zase se mě dotkl. Zdálo se, že si uvědomuje, jak to na mě působí, a zamlaskal, aby skryl zlomyslný úsměv.
"Všichni o vás dvou věděli."řekl s naprostým přesvědčením.
"A co je na tom?"
"To byla zásadní chyba. Ta dívka byla velmi jemná."
Dal jsem mu upřímně najevo, jak je mi protivné tohle jeho lovení v kalných vodách, a zejména fakt, že vždycky všechno tvrdí s takovou jistotou, jako by byl přitom a všechno viděl.
"Ale je to pravda,"řekl z odzbrojující otevřeností. "Já jsem to všechno VIDĚL. Byla to jemná dívka."
Věděl jsem, že nemá smysl se s ním přít, ale zlobil jsem se, že se dotýká bolavého MÍSTA V MÉM ŽIVOTĚ. Řekl jsem mu, že dotyčná dívka vůbec nebyla jemná, že podle mého názoru byla spíš slabá.
"To jsi ty taky,"řekl klidně. "Ale to není důležité. Důležité je, že jsi ji všude hledal, a proto je v tvém světě tak zvláštní osobou, a pro zvláštního člověka bychom měli mít samá jemná slůvka."
Zrozpačitěl jsem a zaplavil mě veliký smutek.
"Co mi to děláte, done Juane? Vždycky se vám podaří mě rozesmutnit. Proč?"
"Teď se oddáváš sentimentalitě," obvinil mě.
"Ale oč vám vlastně přitom všem jde, done Juane?"
"O to, abys byl nepřístupný. Tu osobu jsem ti připomněl jen jako prostředek k tomu, abych ti přímo ukázal, co jsem ti nedokázal ukázat u větru.
ZTRATIL JSI JI, PROTOŽE JSI BYL PŘÍSTUPNÝ, VŽDYCKY JSI BYL NA DOSAH A ŽIL JSI ZCELA RUTINNĚ."
"Ne! Mýlíte se. Nikdy jsem v životě neměl žádné rutiny."
"Tvůj život byl a je rutina," trval na svém don Juan. "Je to neobvyklá rutina, a proto máš dojem, že to rutina není, ale ujišťuji tě, že je."
Chtěl jsem trucovat a oddat se zasmušilé nevrlosti, ale jeho oči mě stále postrkovaly dál a dál.
"UMĚNÍ LOVIT JE SCHOPNOST STÁT SE NEPŘÍSTUPNÝ. V případě té blondýnky by ses byl musel stát LOVCEM a scházet se s ní zřídka, a ne tak, jak jsi to dělal. Byl jsi s ní den co den, až vám nakonec nezbylo nic než NUDA. JE TO TAK?"
Neodpověděl jsem. Měl jsem pocit, že NEMUSÍM. Don Juan měl pravdu.
"Být NEPŘÍSTUPNÝ znamená, že SE SVĚTA KOLEM SEBE DOTÝKÁŠ JEN ZŘÍDKA. Že nesníš pět křepelek, ale jen jednu. Že nepoškodíš rostliny, jen proto, aby sis vyhrabal důlek na rožnění.. Že se nevystavíš síle větru, pokud k tomu nemáš oprávnění. ŽE NEZNEUŽÍVÁŠ A NEVYSÁVÁŠ LIDI, AŽ SE SCVRKNOU A NIC Z NICH NEZBYDE. A ZEJMÉNA NE TY, KTERÉ MILUJEŠ."
Ale já jsem nikoho nevyužíval,"řekl jsem zcela upřímně. Don Juan však trval na tom, že ano. Mohl jsem tedy jen bez obalu říct, že už mě lidé unavují a nudí.
"Být NEDOSTUPNÝ znamená, že se ZÁMĚRNĚ VYHÝBÁŠ TOMU, ABY SES VYČERPÁVAL NEBO ABYS VYČERPÁVAL DRUHÉ. To znamená, že nejsi VYHLÁDLÝ ani ZOUFALÝ, jako ten mizerný chudinka, který má dojem, že už NIKDY NEBUDE JÍST, a tak zhltne všechno, co je k jídlu, všech těch pět křepelek!"
Don Juan jednoznačně vedl ránu pod pás. Zasmál jsem se a zřejmě ho to potěšilo. Jemně se mě dotkl na zádech.
"LOVEC VÍ, ŽE vždycky znovu a znovu naláká zvěř do pasti, a tak si NEDĚLÁ STAROSTI. Dělat si STAROSTI znamená, že jsi PŘÍSTUPNÝ, že jsi DOSAŽITELNÝ, aniž o tom víš. Jakmile si jednou začneš dělat starosti, ZAČNEŠ ze zoufalství na všem LPĚT, jakmile na NĚČEM LPÍŠ, nutně se musíš VYČERPAT nebo vyčerpat KAŽDÉHO, na kom lpíš, a VŠECHNO, na čem lpíš."
Namítl jsem, že si nedovedu představit svůj všední život jako nepřístupný, protože můžu fungovat, jen když JSEM NA DOSAH PRO KAŽDÉHO, KDO MÁ SE MNOU CO DO ČINĚNÍ.
"Už jsem ti říkal, že být NEPŘÍSTUPNÝ NEZNAMENÁ skrývat se nebo něco schovávat,"řekl don Juan klidně. "A neznamená to, že bys nemohl jednat s lidmi. Lovec využívá svět jen střídmě a jemně, a je jedno, jestli tím jeho světem jsou věci nebo rostliny, zvířata, lidí nebo síla. Lovec svůj svět důvěrně zná, ale přesto je právě pro tento svět nepřístupný."
"To je ale protimluv. Nemůže být přece nepřístupný, když je v tom světě každou hodinu a den za dnem."
"TYS TO NEPOCHOPIL,"řekl don Juan trpělivě. "JE NEPŘÍSTUPNÝ, PROTOŽE SVŮJ SVĚT NEVYSÁVÁ. ZLEHKA NA NĚJ ZAŤUKÁ, POBYDE V NĚM, JAK DLOUHO POTŘEBUJE, A PAK SE RYCHLE PŘESUNE A NEZŮSTANE PO NĚM TAKŘKA ANI STOPA."
http://felbabka.blog.cz/0604/neni-vitr-jako-vitr