Nejzáhadnější případ UFO nad naším územím. Co znamenaly světelné koule, třímetrové postavy a záhadné stopy v okolí Miličína? Hledáme a objevujeme nová svědectví.
Jak jsme s Vladimírem Šiškou z Projektu Záře pátrali po svědcích podivných událostí z počátku 90. let na české Sibiři. Na počátku našeho pátrání je e-mailová zpráva svědka, který ozval Projektu Záře téměř dvacet let po událostech.
svědectví pamětníka:
V uvedeném období jsem bydlel u přítelkyně v obci Řepeč a dojížděl jsem vlakem do Tábora, kde jsem pracoval jako důstojník u armády. 13-14 letá holka mi vyprávěla, že v létě 1991, když se vracela s kamarádkami v noci z diskotéky, ze směru Červený Újezd, měly nad hlavami za jasné noci tmavý objekt, který je sledoval, měly strach a utíkaly po silnici směr Ješetice. Trvalo to několik desítek minut. Velikost byla několikrát větší než měsíc a měly pocit, že je přímo nad nimi.
Přítelkyně, co pracovala v kravíně Řepeč, přišla a povídala, že některé ženské nepřijely, že viděly velké bílé postavy u zastávky autobusu. Postavy prováděly nějakou činnost. Některé (ženské, pozn. aut.) se lekly a vrátily se domů. Bylo to ráno, byl sníh a mlha. Termín leden-únor 1992.
Když jsem se vracel z práce, vystoupil jsem z vlaku na zastávce Ješetice. Ještě nebyla tma, bylo to před vánoci 1991 a bylo poměrně teplo. Směrem na Votice jsem viděl podlouhlý objekt s okny, který visel nad horizontem. Velikost jsem odhadl cca 1/2 měsíce a vzdálenost 2-3 km. Byla velmi dobrá viditelnost a pozoroval jsem ho cca 10-15 minut než jsem došel do obce Řepeč. Potom jsem si uvědomil, že jsem ten objekt pozoroval i minulý den, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Objekt mi připomínal vagon.
Nad nádražím Ješetice byla za války umístěná tanková jednotka. Nádraží využívali na nakládku a vykládku. Velitelství měli 100-200 m vpravo od nádraží směrem na Miličín. Za války se tam děly různé divné věci – světla, zvuky a místní tam nesměli.
Dvě svědectví jsou z druhé ruky a třetí je poměrně nekonkrétní. Ukázalo nám ale v pátrání směr. Hledání v archivech nás dovedlo k výpovědi jedné ze dvou žen, které byly u vůbec prvního pozorování podivného jevu. Je o to cennější, že bylo učiněno nedlouho po události samotné a svědkyně měla ještě čerstvou paměť. Dvojice dívek z Prahy šla v červenci 1991 na procházku se psem. O svém zážitku vyprávěla na začátku roku 1993 v televizi v rozhovoru s Eduardem Hrubešem.
Vyprávění „Pražandy“:
Bylo to v létě v 91 roce v Miličíně na Táborsku. Já jsem tam byla se svojí dcerou a přijela za mnou ještě má sestřenice se svojí kamarádkou. Chodily jsme každý večer, když už všechny děti spaly, se psem ven a zašly jsme vždycky za vesnici. Toho osudného večera jsme také šly, sešly jsme na takovou silnici, kde nebylo žádné osvětlení, z každé strany bylo jenom pole. Sedly jsme si na pole a za chvilku to pole osvítilo „něco“. Tak jsme tedy pátraly, co to je a bylo tam… zpoza toho pole šla nahoru taková obrovská červená, rudě červená koule, která ze sebe vypouštěla nějakou energii, jelikož se vlnila.“
Bylo to skutečně veliké a bylo to hlavně něco atypického, že to snad i možná opticky klamalo. Napadlo mě, že vychází Měsíc. Ale pak jsem si okamžitě uvědomila, že je už pozdě na to, aby vycházel Měsíc a hlavně v Miličíně je vždycky Měsíc úplně z druhé strany. Pomalu to vylézalo nahoru, bylo to strašně rudé a zářivé a my na to úplně zkoprnělé koukaly. Když to bylo celé venku, tak se to k nám přibližovalo a jakoby se to kymácelo, jako hodiny. Když už to mělo namířeno pořád k nám, tak jsme se rozhodly, že bude bezpečnější se vrátit domů.
Šly jsme takovým rychlejším krokem, neustále jsme se obracely a ono to šlo neustále za námi. Když jsme třeba sešly víc napravo, tak to šlo za námi – víc nalevo – šlo to za námi. Tak jsme trošku potom i zpanikařily, byl to takový zvláštní strach z neznáma. Nevěděly jsme, co od toho čekat a bylo to něco úplně jiného, něco, co člověk běžně nevidí.
Takže jsme trošku zpanikařily a vběhly jsme do té vesnice. Tam stál takový hlouček lidí a tak jsme jim úplně zmateně říkaly, že jsme viděly něco, co nás honí. Mezitím to zbělalo, takže už to nebylo úplně rudé, ale bylo to potom čistě bílé. Dívali se na nás trošku jak na blázny, pak konstatovali, že jsme opilé, ať je neotravujeme.
Tak jsme řekly: „Výborně, tak my víme svoje, nebudeme to tedy nikomu prezentovat.“ A najednou jedna paní říká: „Ksakru, hele ono skutečně, tohle přeci není Měsíc, tohle je něco jiného!“ Tak se tím začali také zaobírat. Ono to ve finále bylo úplně bílé s černými fleky do takového rádoby obličeje, tvaru obličeje. Potom se tam začali scházet lidé a různě to zkoumali. Ono se to potom zastavilo nad jedním barákem a šlo to… vždycky to chvilku stálo nad jednou střechou a šlo to zase nad další střechu.
Ještě jsem zapomněla říct, že když jsme utíkaly k vesnici, tak moje sestřenice se zničehonic obrátila směrem k tomu, koukala na to a stála. My jsme jí volali, ať jde za námi, a ona neodpovídala, stála a stála a koukala na to. Pak se oklepala a běžela za námi a říkala: „Já jsem vás slyšela, já jsem chtěla, ale to nešlo. Já jsem se nemohla hnout z místa.“
Potom tedy šla. A když se na to tam ty lidi dívali, tak jednomu chlapci se tam stalo vlastně to samé. Z ničeho nic, nic nám neřekl a šel směrem k tomu a připadal mi tak… jako zhypnotizován. Šel neustále k tomu. Všichni jsme ho volali a on nereagoval. Zmizel ve tmě, ve stínu těch domů. Za chvilku se objevil a byl tím jakoby nabitý a říkal také, že nemohl, že nás slyšel, ale nemohl. Potom to po něm prý střílelo nějaké slabé paprsky, jeden ho prý strefil, že má strach, že je něčím zasažený. Tak jsme ho uklidnili, že určitě zasažený není, že už by tady nebyl.
A potom to žádnou dohru ani nemělo, jenom to tedy stálo, dívalo se to a pořád to viditelně pouštělo takové jako slabounké paprsky energie. Lidé se potom rozešli, šly jsme spát, nic se nedělo. Druhý den, když jsme si povídaly s lidmi, tak tam nějaká paní říkala, že v půl jedenácté v noci jí najednou něco nepřiměřeně osvětlilo dvůr, takže vyšla ven, měla strach, že jí tam zajel někdo s nákladním vozem. Nikdo tam nebyl, žádný náklaďák nikde nebyl a jenom zjistila, že skutečně nepřiměřeně svítí Měsíc. Další paní tam povídala, že její muž otevřel okno a měli to přímo před oknem, zářivou kouli. Že tedy zavřel zděšeně okno, ulekl se a utekl. Já skutečně viděla zrod strašně zářivé, ohnivě zářivé koule plné energie, hrozně veliké.
Takže světelný objekt měl tedy schopnost na čas paralyzovat své pozorovatele. Co to mohlo a nemohlo být? Pokud si odmyslíme hypnózu a tvar obličeje uvnitř toho světla, tak by to mohl být vrtulník se silným reflektorem, mířícím k zemi. Důležité je, že podle tohoto vyprávění onu věc pozorovalo víc lidí. Optický klam anebo Měsíc to nebyl. Světelná koule se objevila na severovýchod od pozorovatelek a na severovýchodě Měsíc nevychází. Navíc byl v polovině července 1991 v novu. Lom či odraz světla v atmosféře, či silný reflektor můžeme také vyloučit. Máme totiž stručnou výpověď svědka, který záhadný jev pozoroval z vlaku, jedoucího několik kilometrů daleko.
kráceno...