Otázka: Někdy to vypadá, že rakovina řídí náš moderní svět. Máme běhy proti rakovině, nadace jako Livestrong atd. I přesto, že tyto aktivity jsou velmi pozitivní, vy osobně věříte, že jde o vytváření agendy strachu. Vedle vaší láskyplné zkušenosti, myslíte, že byste mohla také přispět jinými způsoby? Myslím přispět ku povědomí o rakovině a její prevenci, která je založená na lásce?
AM: Nenazývala bych to povědomí o rakovině a ani bych na povědomí o rakovině nesáhla. Pokud by to bylo na mně, raději bych použila povědomí o zdraví čímž zároveň potřebujeme definovat co je vlastně zdraví. Měli bychom nad tím přemýšlet. Uvědomme si všechny ty peníze, které utratíme za:
1. Povědomí o rakovině
2. Výzkum rakoviny
3. Diagnostické nástroje
4. Chemoterapie
a všechny další peníze utracené nejenom ve zdravotnictví, ale i v oblasti včasné detekce atp. Každý je velmi dobře obeznámený s následky rakoviny. Ale pokud se kohokoliv zeptám, jak má vypadat a jak se má cítit zdravý člověk, stěží dostanu kloudnou odpověď. Víte, jdete k lékaři, vezmou vám krev, změří vám puls, projdou všechny hodnoty a ví, že nemáte cukrovku a že srdce máte v pořádku a tak řeknou: „Oukej, jste zdravý, běžte domů.“ Lékař se vás nezeptá. „Jak se cítíte? Co vaše emoce? Rozvádíte se? Jste v nefunkčním vztahu? A co v práci?“ Lékař se o tyhle věci vůbec nestará. Ale to není jeho chyba. Je to chyba systému, nemají na takové otázky čas, takové otázky nejsou obodované atp. Vůbec to není chyba lékaře.
Chci tím říct, že zdraví je něco jiného, než si myslíme. Když se ve vašem těle objeví nemoc, je v něm, ve vaší energii, ve vašich emocích už dlouho, dlouho předtím, než ji začnete pociťovat fyzicky.
Vaše emoce byly postižené např. rakovinou už dlouho předtím, než se objevila ve vašem hmotném těle. Z toho vyplívá, že zdravá osoba je zdravá mentálně, emocionálně i fyzicky. Nejde jen o ta správná čísla v přístroji.
Pokud bychom utratili stejné peníze, čas, výzkum a znalosti na vývoj nástrojů k rozšíření povědomí o zdraví, měli bychom nyní mnohem více zdravých lidí, než máme nyní. Možná jste si všimli, že počty případů lidí s rakovinou rostou i přesto, že pořádáme běhy proti rakovině atp. Stále ta čísla rostou. Stále je naše pozornost odváděna k boji s rakovinou. Nikdo nevymyslí „A co takhle vytvořit zdraví?“
Představte si, co by se stalo, kdyby se všichni zaměřili na zdraví. Jaký dopad by to asi mělo?
Chtěla bych s vámi vyzkoušet jeden pokus. Chci, abyste se rozhlédli po pokoji, kde se nacházíte a pokusili se nalézt cokoliv zeleného. Může to být cokoliv, tapeta, čalounění atp. a teď všechny nálezy v mysli spočítejte. Vidíte něco zeleného?
Teď zavřete oči a zkuste si vybavit, kolik si pamatujete červených věcí. Dobrá, teď otevřete oči. Jak přesní jste byli?
Z toho jasně vyplývá, že pokud se na něco zaměříte, je to to jediné, co uvidíte. A tím, že změníte své zaměření, změníte to, co vidíte. Právě teď je naše celá planeta zaměřená na rakovinu a ne na zdraví. Když se soustředíme na boj proti rakovině, tak se nesoustředíme na rozvoj zdraví.
Otázka: Ve své knize také popisujete toto: „A tak jsem v sobě našla pochopení pro všechny zločince a teroristy z celého světa a stejně tak pro jejich oběti. Jako nikdy předtím nyní chápu, že lidé, kteří páchají takové činy, musejí být plni zmatku, frustrace, bolesti a nenávisti“. Kde je řešení, Anito?
AM:V našem světě je stále tolik zločinců protože jsme vytvořili systém, který je založený na strachu. Od dětství jsme vedeni k soutěžení. Neučíme se spolupracovat. Již od samého dětství jsme učení dostat se až na vrchol. Nikdo nechce zůstat jako poslední, když se vybírají hráči do týmů. Všichni ví, že aby se dostali na dobrou školu, musí získat víc bodů než všichni ostatní ze třídy. A tak se děti učí, že všichni kolem jsou nepřátelé, protože „je musím všechny porazit“. Opravdu je tím neučíme spolupracovat. A ta touha vítězit se bohužel může u někoho změnit v extrém až patologii, protože my sami jsme vytvořili svět, kde lidé soupeří a všichni ostatní jsou nepřátelé (soupeři). Srovnáváme se se svým okolím a říkáme si: „Fajn, tak oni mají tohle tak já budu mít víc“. Takže pokud se nezmění systém, naše situace se nezmění. Stále zde budeme mít lidi, kteří tak trošku vykolejí a stanou se z nich vrazi, násilníci, a to je jenom jeden z mnoha nedostatků společnosti, kterou jsme společně stvořili.
Proto říkám, že není „oni a my“, je jenom „my“, to my jsme dovolili, aby něco takového v naší společnosti existovalo. Dokud toto nevykořeníme, což bude jistě nějakou dobu trvat, stále budeme potřebovat věznice, protože ty chrání nevinné lidi. Jinak to teď nelze udělat. Ale i s plnými věznicemi je už načase zeptat se těch, co o tom rozhodují, proč stále budujeme nové a nové věznice. Proč se naše společnost ubírá touto cestou? Proč čísla uvězněných stále rostou? Možná by právě měli začít u vězňů a celé to převrátit. Přestat je nenávidět a místo toho je učit, jak milovat svět kolem sebe. Něco jim schází a je to opravdu o tom naučit je „co je to láska“ a že „vždy existuje lepší cesta“. Je lepší způsob, jak se vyjádřit. A každý vždy v danou chvíli dělá to nejlepší, co umí, protože to je to jediné, co mají. A to platí i pro ty nejhorší kriminálníky.
Samozřejmě není vždy jednoduché nalézt pochopení, obzvlášť když je někdo z vaší rodiny obětí znásilnění. V tom případě je to velmi, velmi těžké. Jistě, že budete chtít, aby onen násilník žel za mříže na co nejdéle, protože nechcete, aby se to stalo někomu jinému. Ale já se ptám: Proč jsme vytvořili společnost, ve které existují lidé, kteří dělají takové věci? Proč jsou naše věznice plné? Něco musíme dělat špatně. A začíná to v období, kdy jsme ještě opravdu malí. Násilí v člověku vnímám jako určitý druh rakoviny.
Otázka: Co se na druhou stranu, podle vás, v současnosti vyvíjí nejpozitivněji?
AM: Byla jsem příjemně překvapená reakcemi na můj příběh, neboť jsem očekávala více negativních reakcí z toho důvodu, že vím, že spousta věcí, které říkám, je pro mnoho lidí velmi kontroverzních. Zejména o náboženství a vězních a zmiňuji je, protože tato témata jdou z hloubi mého srdce, z místa univerzální lásky a ne odněkud, kde bych se jenom snažila být kontroverzní.
U náboženství mi jde o fakt, že nás rozděluje a podporuje mezi námi nenávist. Mým cílem je, abychom si uvědomili, že pokud dokážeme vnímat esenci každého z nás, zjistíme, že nás nelze rozdělit náboženstvím nebo něčím jiným. Jsme všichni tou samou esencí. To platí i pro kriminálníky. V okamžiku, když pocítíš jejich esenci, uvědomíš si, že nepáchají násilí a zlo, protože tě nenávidí, ale proto že trpí. Uvědomuji si, že to, co říkám odporuje systému víry u spousty lidí, ale i tak ta kritika mých názorů je tak nepatrná, že mě to neustále příjemně udivuje. Dodává mi to naději, že lidé jsou připraveni se změnit, protože jim současná situace nevyhovuje a že mé informace, které přináším, je spíše osvěžují ve srovnání s informacemi z konvenčních zdrojů. Tudíž jsou připraveni na něco nového.
Otázka: Naše sestra Debbie Ford, která nedávno zemřela, řekla v rozhovoru s Oprah: „Vyžaduje kuráž zvolit si život ve chvíli, kdy jste nemocní!“ Jak byste na něco takového reagovala vy?
AM: Cítím, že život je dar a máme kuráž už jenom proto, že jsme tady a myslím, že měla pravdu, protože cítím, že nevyjadřujeme dostatek vděku za to, že zde můžeme být a posuzujeme se podle nevhodného standardu. Mnoho z nás si myslí: „Ach, měl bych být jako mnich a meditovat na vrcholku hory, abych o sobě mohl tvrdit, že jsem duchovně vyspělý. Ach, nikdy toho nedosáhnu, a to se tak snažím“ a myslíme si, že mnich, který medituje dvacet let v klášteře musí být zbožšťován, protože ve srovnání s ním nejme my nic. Nemyslím si, že by to byl ten případ. Osobně si myslím, že je mnohem statečnější být tam venku, i jako pracovní síla k vydělávání peněz, aby bylo z čeho platit účty a nájem, i to je velmi statečné. Nebo být tam venku a sdílet to, čím a kým jste je možná ještě statečnější než sedět zavřený v klášteře.
Otázka: Vy jste také byla statečná, když jste si vybrala návrat do tohoto života.
AM: Ano, to je pravda, chtěla jsem se vrátit a chtěla jsem být do života plně zapojená.
Otázka: Vše můžeme vlastně uzavřít inspirativními slovy, která jste napsala ve své knize Musela jsem zemřít.
„Je nešťastné, že hledáme odpovědi mimo sebe, v náboženství, medicíně, vědeckých studiích, knihách a jiných lidech. Myslíme si, že pravda je někde tam venku, stále nepolapitelná. Ale tím, že takto postupujeme, se víc a víc od pravdy vzdalujeme a ztrácíme pojem o tom, kým skutečně jsme. Celičký vesmír je uvnitř nás.“ Je to opravdu tak jednoduché Anito?
AM: Ano je, doopravdy je, protože když budeš poslouchat své srdce a dovolíš si být tím, kým skutečně jsi, pak ti do cesty přijde ten správný učitel, ta pravá kniha, pravdivá informace. Pokud se ale vydáš hledat a budeš příliš usilovat, zjistíš, že tam venku je příliš mnoho informací a ty jsi pouze víc a víc zmatený. Informace si odporují a ta zpráva, kterou předáváš svému nitru je „Nemám dostatečnou kapacitu, abych odpověď nalezl sám.“ Zjišťuješ, že čím víc hledáš, tím víc musíš pojmout a tím víc předáváš svému nitru informaci: „Odpověď neznám, a proto ji musím neustále hledat.“ Existuje také spousta učitelů, tak ke kterému půjdeš?
Pouze pokud se obrátíš ke svému nitru s důvěrou „Mám veškerou kapacitu, mám všechny zdroje, potřebuji určit směr v tomto životě, kterému důvěřuji“. Když se vzdáš, když důvěřuješ a máš sebedůvěru, pak se někde ten správný učitel či správná informace objeví. A to i ve vhodné formě.
A nezapomeň na to, že nemusíš čekat na smrt, abys zažil nebe či nirvánu. Naše opravdová velkolepost existuje právě tady, právě teď.
Otázka: Anito, cítíme se být požehnáni, že jste tu s námi byla v našich životech a děkujeme za sdílení vaší milující a inspirující zkušenosti.
Konec druhé části.
Překlad: probuzeni.blogspot.com
První část:http://probuzeni.blogspot.com/2022/11/anita-moorjani-jsem-tak-rada-ze-jsem.html