Je to marný, je to marný, je to marný...

On se řídí sám.

Kdepak, myšlení nepomůže.

 (odpor je marný)

 

Jsou temná, protože v nás vzbuzují pocit, že když to vzdáme, rezignujeme. Že to zlo, které nás obklopuje, nás pohltí, jak jsem o tom psala ve stejnojmenném článku Resistance is futile. Bohužel nevnímáme, že právě odpor je ono zlo...

 

Někdy je prostě potřeba vzdát se odporu, protože je marný. Protože zlo beztak nemá šanci. Jak se říká: "Bojovat za mír je jako mrdat za panenství". Nedává to smysl, že?? Možná bychom si všichni, nejen já, měli napsat na zeď velkými písmeny NEMUSÍME BOJOVAT! Protože nemusíš nic hledat, nic obhajovat, nijak se bránit. Protože nic nepotřebuješ a nic ti nemůže ublížit, pokud to ty sám nedovolíš...

 

 

To strach je zlo. To vzdor nám ubližuje. A bere nám svobodu. Tu skutečnou svobodu, která se ničeho nebojí a ničeho se nedožaduje. Protože vše má. Taková svoboda je velkým tématem. Je základní evropskou hodnotou, která nám může pomoci nepodlehnout islámským přicházejícím vlivům žádným směrem. Ani tím klasicky islámským, ani tím násilně fašisticko-rasistickým, který jsme tu za 2. světové války už jednou zažili.

 

Je velkým tématem, protože jen ta skutečná svoboda otevírá prostor, ve kterém se dá opravdu žít - s respektem k potřebám svým i druhých. Je to paradoxní prostor, ve kterém se vzdáváme svých největších tužeb a hodnot a právě tím je naplňujeme. Ale je to také prostor, do kterého můžeme vstoupit jen skrze naše 13. komnaty. O té cestě od strachu, od toho všeho, co nás poutá, ke svobodnému rozhodnutí je únorový magazín Aves.

 

Nevzdorovat tomu, co je, ale plně se tomu otevřít totiž vyžaduje velký kus odvahy! Je třeba zůstat rozechvěle stát a neutíkat před tím, co se nám zdá těžké. Neutíkat do hlavy, protože právě ta a to její věčné přemýšlení a hodnocení v nás vyvolává onen impulz ke zbabělému útěku (nebo boji).

 

Ne, není lehké netrápit se, nevzdorovat, být v klidu a věřit v moudrost té síly, která vše řídí. Vím to, vzdorovat umím pěkně. Ale také vím, jak ostatně píšu právě v článku o tom, jak pěkně to umím, že když člověk vzdorovat přestane, zjistí, že to bylo úplně zbytečné. Chcete čerstvější příklad? Co třeba o té operaci srdce, kterou podstupoval můj velmi dobrý známý, a přece jsem v ten den cítila prapodivný klid a jistotu. Víru, chcete-li.

 

 

A sledovat, jak se z těch hlubin pomalu vynořuje ono řešení samo...

 

Ve škole nás bohužel nenaučili přijímat věci tak, jak jsou. Nezavírat před nimi oči. Jen se přizpůsobit...  Nenaučili nás, že stejně jako je spousta důvodů ke vzdoru (který nikam nevede), je i spousta jiných cest, jak se postavit tváří v tvář tomu, co se nám nelíbí nebo čeho se bojíme. Které vedou k nepodmíněnému štěstí. O nic jiného nám beztak nejde a život tohle velmi dobře ví. A každou vteřinu nám svým drsným hravým způsobem servíruje možnost za možností, jak se ho dobrat.

 

A my se vzdorně vztekáme. No není to absurdní?? Jak zpívá Michal Hrůza ve své písničce o zakázaném uvolnění - někdy je to tak a nezmůžeš s tím nic. Můžeš se jen smát ze svých plných plic.

 

 

Místo toho, abyste v hlavě začali šrotovat, dopřejte trochu pozornosti svému vyděšenému srdci. A nabídněte mu trochu toho soucítění. Přestaňte kolem sebe kopat ve snaze najít pevnou půdu pod nohama, trochu té jistoty a bezpečí v nejistém světě. A položte se na onu pomyslnou hladinu jezera. Kdo se nebrání, ten se neutopí...

 

Jakékoliv řešení, na které v hlavě přijdete, bude jen řešení hnané vlastním strachem a vlastními představami. Vlastní umanutou představou o tom, co je správné a co je špatné. A to není nikdy to správné řešení...

 

Protože člověk nakonec nikdy doopravdy neví, co vlastně dělat. Co je správné. Zač stojí za to bojovat. A hnát se do extrémů a ještě většího utrpení. Ano, někdy každý potřebuje pomoct, ale pomoc nepřichází z hlavy, ale ze srdce. Nepřichází ze strachu, ale z otevřenosti. Nepřichází hned teď, ale ve svém vlastním čase. Nepřichází navzdory, ale jako dar. Který člověk s vděčností přijme...