17.listopadu jsme si klíči vycinkali svobodu. Někteří svobodu svobodně mluvit o všem bez obav, že skončí ve vězení. Někteří svobodu cestovat na Západ. Někteří svobodu koupit si všechno, co na tom Západě mají.
Svobodu tedy máme. Ale jsme také opravdu svobodní? Co myslíte? Svoboda má totiž své výhody i nevýhody. Svoboda může snadno sklouznout v nevázanost. V anarchii. A ta muslimy děsí. A když ztratíme tu základní motivaci - strach a touhu - může nás zase snadno spoutat lhostejnost. A v tom "zajetí" ani nebudeme vědět, že nejsme vlastně vůbec svobodní...
Já si kdysi v článku o islámské výchově dětí definovala svobodu jako vědomí, že:
"nic nepotřebuji, nic mě neohrožuje, nikdo mi neubližuje...."
Co si myslíte teď ve světle tohoto pojetí svobody? Jste svobodní? Nebo jste spíš manipulátoři, lháři, sobečtí žebráci a násilníci?? Zdá se Vám to drsné? Takoví přeci nejste? Pak si přečtěte pomikulášskou o pekle, lásce, žebráctví a skutečném daru. Taková pohádka.... zrcadlo, zrcadlo, pověz mi...
- Ten, kdo nic nepotřebuje, nic neočekává. Neříká si "takhle by to přeci mělo být, takhle to chci, proč to tak není??" Nesnaží se druhé vmanipulovat do toho, aby mu dali to, co chce. Nedožaduje se jako žebrák jakýchsi "oprávněných požadavků". Toho, nač má podle sebe přece naprosto zasloužený nárok! Protože Pravda je nepostižitelná a ta jediná skutečně svobodná volba je ta, která neslouží k tomu, abychom něco sami pro sebe získali, nebo se něčemu vyhnuli. Když nic nepotřebujeme a nic nás neohrožuje, pak proč jednat jinak?? Nebo jak Vy jste vyřešili tu otázku, kde je hranice Vaší svobody??
- Koho nic neohrožuje, nemusí sám sobě ani druhým nic nalhávat. Může říkat i dělat, co vnímá, že je pro něj pravdivé. Pokud tedy k tomu má odvahu. Ach ano, svoboda není jen o tom "dělám si, co chci" a "jsem jiný než druhý". Naše svoboda by neměla skončit u "neopičím se po druhých" a nalhávat si, že tím jsem opravdu "sám sebou". Ach ano, někdy si člověk může o skutečné svobodě (a zodpovědnosti!) nechat jen zdát.
Opravdová svoboda umí totiž pořádně děsit. Svobodný člověk je totiž schopný se otevřeně a s důvěrou postavit utrpení! Právě proto, že ví, že ho nic neohrožuje...
Svobodný člověk neutíká před tím, co ho bolí. Nevzdoruje tomu, co je, ale je ochotný nechat se tím prostoupit (přijmout vše takové, jaké je, neschovávat se před tím, nezavírat před tím oči...). Jen tak je možné, aby nás utrpení nezlomilo. A jen tak je možné ho transformovat v něco, co neubližuje...
Ještě si myslíte, že jste svobodní? Že nejste spoutáni strachem??
Dokážete najít v hloubi zoufalství poklad? Určitou nepodmíněnou radost a vděčnost?I v tom okamžiku, kdy máte pocit, že jste na všechno sami a nikdo Vás nemá rád? V okamžiku, kdy si uvědomíte, že nejvíc se Vás dotýká to, že lidé se k sobě často neumí chovat. Nerespektují se, ignorují se, jsou si lhostejní, nejsou tu ani sami pro sebe, natož pak pro druhé, nýbrž jen pro své strachy, touhy, představy a přesvědčení...
Dokážete v těchto chvílích nevzdorovat? Nepřemílat si v hlavě všechny křivdy? Neobrnit své zranitelné srdce před podobnými zkušenostmi a nežít pak ve věčné defenzívě?? Víte, jak čelit strachu, být svobodný... a milovat?? Víte, jak nebýt závislý na Egu? Na té naší části, která pořád hodnotí a soudí, pořád něco chce a něčeho se bojí? A vězní nás ve světě negativních emocí a mysli a jejích představ? A víte, kde všude se vlastně to chytré malé vyděšeně dítě - ono Ego - umí schovat?
Ano, ke svobodě (oné absolutní otevřenosti) potřebujeme hlavně odvahu a důvěru:
- Odvahu nenechat se spoutat svým strachem z toho, že budeme muset čelit tomu, co pro nás bude těžké, citlivé a bolestivé...
- Důvěru v to, že to, co opravdu potřebujeme, vždy přijde. A že se nikdy nepřihodilo nic, co bychom nepotřebovali...že vše je jen hra... a že čím víc si myslíte, že by něco mělo být jinak, že Vám něco chybí, že Vy sami nebo někdo kolem Vás jste k ničemu... čím víc se kvůli tomu vztekáte, nebo pláčete, nebo se to snažíte změnit , tím víc se do té hry zaplétáte. A tím víc zapomínáte, že Vám přece nemůže nikdo ublížit. Pokud mu to sami nedovolíte...
Teprve pak můžete zjistit, jak moc můžete získat, když se nenecháte spoutat a před utrpením neutečete. Protože pouze tam v hloubi utrpení... pouze když se vystavíme absolutnímu zničení... můžeme objevit to nezničitelné. Tu oporu uvnitř sebe. A právě v tom nezničitelném je naše síla - síla soucítění (s druhými, sami se sebou), kterou nic nezlomí. Pak budete jako ten strom v silné bouři, pevně zakořeněný, který nic nevyvrátí z kořenů a nic nezlomí...
Teprve když přijmete, že život je neustálé vypadávání z hnízda - ono neustálé ztrácení pevné půdy pod nohama - teprve pak se dokážete svobodně rozletět...
- Jen to možná předtím bude chtít vyléčit nějaké to zlomené křídlo...
- Najít spolehlivou základnu, ze které se člověk může odvážně, svobodně a upřímně odrazit do toho volného prostoru, a o kterou se zas může kdykoliv opřít, když bude na vše sám...
- Objevit ten svobodný volný prostor - ten svůj domov - a nikoho si do něj nevpouštět. Není to dvakrát zdravé. A hlavně ho nezaplňovat nějakými pravidly. Bez nich by prý zavládla anarchie, říkáte si? Jenže my nepotřebujeme pravidla, která se plní jen pro jejich literu a protože "tak to má být", ale odvahu být svobodně sami sebou ve vší otevřenosti a zranitelnosti, aniž by naše svoboda nerespektovala svobodu druhých.
Svoboda a zodpovědnost totiž jdou ruku v ruce... ale Vy už víte, jak respektovat sebe a zároveň ty druhé??
Svoboda je náš největší dar. Pamatujete na dar svobodné vůle? Svoboda je také něco, co naši předci horko těžko vybojovali - na náboženských představitelích. Na politických představitelích. V svobodě je síla naší kultury. Když už se tedy tváří v tvář muslimským uprchlíkům ptáme, co jsou evropské hodnoty, které bychom si měli chránit. Ale pokud se nenaučíme být opravdu svobodní, můžeme i o tu v podstatě nesvobodnou svobodu jednou zase přijít - ostatně se jí již sami postupně vzdáváme a myslíme si, že tím v "boji proti islámu" zvítězíme. Ale právě tím prohráváme a jsme čím dál blíž tomu, co na islámu sami kritizujeme - nesvobodu a násilí...
Přeji nám tedy do Nového roku, abychom nalezli důvěru v to, že naše kultura je silnější než to, čeho se ze strany muslimských utečenců bojíme, a abychom pocítili odvahu být opravdu svobodní v tom našem svobodném prostoru...