Zde připojuji další část ze své sbírky, která navazuje na předešlou první kapitolu. Prosím o připomínky, názory či komentáře, ať mám i zpětnou vazbu od Vás, čtenářů.
Děkuji
Děkuji
„Ukaž se,“ zakřičel hystericky hlas ze vzdálenosti dvě stě metrů. Podle přízvuku se jednalo o Rakušáka.
„Teď vylezu, hlavně nestřílej.“
"Pokud nejsi sovětská svině, tak se neboj," hystericky křičel kdosi.
Pušku svíraje, opět připravenou k výstřelu, kdyby si okolnosti vyžadovaly střelbu, vystupoval stín z míst hanby a smrti sovětského družstva. Pomalu se vyhoupl nad násep a zahleděl se do údolí mezi stromy.
„Kolik vás je,“ ozval se z údolí jiný hlas.
„Jsem sám.“
Zpoza mladé břízy vykoukla hlava v šedivé přilbě. Postava doteď ležela a tiskla se k zemi. Jen co se oči setkaly, voják pomalu vstal a zamával na tyčícího se mladého muže u ruského náspu.
"Potřebuji pomoc, Rolf to schytal."
"Vydrž," houkl muž u náspu a jal se prohledávat bedny ležící u děla. Dvě byly úplně prázdné, ve třetí se skrývalo pár dělostřeleckých granátů. Prohmatal ve spěchu kapsy mrtvého poddůstojníka v naději, že nalezne cokoliv, co mu usnadní ošetřování. Za snahu byl odměněn fáčem.
Kroky ukrajovaly vzdálenost, jak se hnal střelec k zraněným Němcům. Před ním klečel na zemi mladík v šedivé polní uniformě Wehrmachtu. Svíral stehno svému druhovi ve zbrani, stejně mladému vojínovi ze stejné jednotky podle insignií na uniformě.
Tvář raněného byla zkřivená bolestí, jak se ho jeho přítel snažil ošetřit. Jen co uviděl příchozího, bolest potlačil a zvedl ochable pravou ruku v pozdravu:"Heil ...".
"Nechte toho vojáku," přerušil ho příchozí.
Klečící vojín se otočil a prudce se vztyčil do pozoru.
„Herr Unterstürmführere[3], vojín Sebastien z 35. pěšího pluku.“ Zasalutoval horlivě mladý vojín německého Wehrmachtu.
"Průstřel?" zeptal se mladý Untersturmführer. Dva blesky na límci s dopadajícími paprsky světla jako by se temně zaleskly. Oba vojíni upřeně hleděli do tváře mladého důstojníka, který jim zcela zjevně právě zachránil život přepadením z týla nepřítele, dělostřeleckého postu Rusů.
"Ano, pane". Stále v pozoru odpověděl vojín, u jehož nohou ležel MG 42.
Untersturmführer si přidřepl k raněnému, aby si prohlédl ránu. Voják stále s určitým druhem úcty a bázně koukal na pochmurnou tvář ošetřujícího důstojníka.
"Není to tak zlé, chce to vypláchnout a přikrýt nějakým čistým obvazem. Podejte mi vodu vojáku."
Vojín rychle odepnul čutoru od pásku, aby jí hodil na zem a odspěchal kamsi mimo ošetřovaného vojáka.
"S vodou jsme na tom špatně, pane,“ podával jinou láhev, v níž šplouchala voda. „Vzal jsem jí Thomasovi, našemu svobodníkovi,“ vysvětloval Sebastien. „Padl hned prvním výstřelem z děla.“
"Kolik vás bylo?“
"Než na nás začali střílet, bylo nás pět. Já, Rolf, Thomas, Herbert a Johann. Nebýt vás, pane, rozstříleli by nás tu jak koroptve," posmutněle konstatoval vojín Sebastian.
„Noha bude v pořádku,“ dokončil ošetření Untersturmführer, „ale chce to lékaře.“
„Děkuji vám pane,“ usmál se Rolf, který se pokusil vstát.
„Chvilku ještě seďte,“ ukázal rukou na zem zachránce této dvojice. „Zatím obhlídneme, co se dá použít a vyrazíme.“
„Kam pane“, zeptal se s naivitou blonďák, ne více jak 19 let starý.
„Pohřbít naše druhy,“ odpověděl za Untersturmführera Sebastien, který na rozdíl od svého kamaráda byl černých vlasů, propadlých tváří a statné postavy.
„Na to nebude přátelé čas,“ odporoval jeho nápadu Untersturmführer, zaměřujíc svůj pohled po místě, kde zřejmě leželi tři mrtví Němci.
„A kde jste se tu vzal vy, pane,“ otázal se Rolf, který pocítil k tomuto o několik let staršímu muži velké sympatie.
Sebastien si prohlížel hruď Untersturmführera, kterou zdobila stužka železného kříže druhé třídy. Stužka vycházela z knoflíkové dírky k vnějšímu lemu levé strany tmavě zelené tuniky. Pod levou přední kapsou měl tento důstojník připevněn Železný kříž první třídy. Černý vnitřek kříže se temně leskl a stříbrné okraje se naopak zrcadlily pod dopadajícími paprsky odpoledního slunce. Toto vyznamenání bylo udělováno za chrabrost v boji, které nadcházelo za Železným křížem druhé třídy. Vedle železného kříže měl důstojník další metál – Útočný odznak pěchoty. Další vyznamenání, byla-li nějaká, již Sebastien neviděl. Přes uniformu měl mladý esesák přehozen maskovací převlečník. Jen díky rozepnutému kabátci, v pase drženému opaskem, se ctnostné medaile dávaly na odiv celému okolí.
Důstojník nevěnoval pozornost zájmu Sebastiena o jeho vyznamenání, přestože uvnitř ho určitý druh ocenění v očích obou vojínu Wehrmachtu těšil. Že by mužská ješitnost? Možná. Možná však v tom byl jiný důvod. Rivalita mezi Wehrmachtem a Waffen SS byla patrná už od třicátých let, avšak v očích těchto mladíků, kteří zřejmě narukovali nedávno a okusili tu romantickou chuť války a krve z jiného úhlu než jen z večerního čtení u lampičky v teple domova pod zástěrou své mámy, byla jiná než v očích důstojníků, kteří sloužili ještě za císaře Viléma II. v císařské armádě. Bylo absolutně zřejmé, že oba mladíci jsou rádi, že nad tíhou jejich osudu, který byl jak hřebík v předcházejících minutách tlučen rudým kladivem, se smiloval právě tento mladý muž, který je vytrhl z chřtánu jisté smrti a pomohl jim opět získat úctu a touhu pokračovat ve své strastiplné cestě vstříc domnělému vítězství. Každý muž, který pocítí ten záchvěv, který vydá zbraň při výstřelu; vůni střelného prachu, uši drásajícího hluku a pachuť krve, procitne z cela nevinného snu do tvrdé reality života. Do reality, kde se nehledí kupředu s pocitem ohromit někoho svým šatem a svým vystupováním. V této fázi života se každý snaží přežít. Málokterý z vojáků má za hlavní cíl hrnout se kupředu do deště kulek, kde každá vystřelená včela může být ta, která zlomkem vteřiny ukončí žití zbrklého, pocitově nevyzrálého jedince. V momentě, kdy kolem každého začnou dopadat střely, nadzvedávající hrsti hlíny, která ve sprškách padá z nebe jako v apokalyptickém biblickém příběhu, nejeden procitne, že příběh hltající ze stránek knih je poněkud bezpečnější, než být jedním z hrdinů příběhu napsaného samotným životem a vlastní krví. I tito dva chlapci se těšili do války, avšak s první bitvou prosili Boha, aby učinil zázrak a vrátil je za zdi jejich rodného domu, kde v případě nebezpečí zasáhne jejich matka, či otec.
Tady v tom lese, kde ptáci opět zpívali a příroda měla ráz klidného místa pro život, leželi ani ne pár metrů od nich tři padlí spolubojovníci. Tři muži, kteří ještě před pár okamžiky se těšili z života, těšili se z pocitu, že ověnčení metály se vrátí domů, do své rodné vesnice, kde na ně bude každý čekat, tleskat jejich hrdinství a mladé vdavku chtivé dívky jim budou padat okolo krku.
Omyl.
Konec své cesty nenašli na posteli obklopení vnoučaty a lidmi, kteří je milují. Jejich pouť skončila pod stromy někde na Ukrajině, mezi lidmi, které dost dobře možná poznali před nedávnem, v zemi politicky špatně orientované, kde za každým stromem se krčil nepřítel.
Omyl.
Konec své cesty nenašli na posteli obklopení vnoučaty a lidmi, kteří je milují. Jejich pouť skončila pod stromy někde na Ukrajině, mezi lidmi, které dost dobře možná poznali před nedávnem, v zemi politicky špatně orientované, kde za každým stromem se krčil nepřítel.
To byla realita. To byla skutečnost, která jak ledová sprcha prvním zvukem houfnice probrala nejednoho snílka a romantika, který šel do války nabrat múzy pro svojí literární činnost.
Na obou chlapcích bylo vidět, že by potřebovali vést, zcela zjevně se ztratili od své jednotky. Na dezertéry ani jeden nevypadal, rozhodně ne podle urputnosti s jakou se snažili přežít. Pravda, každé zvíře chycené do pasti kope, kouše a skáče proti zdi, jen aby se osvobodilo ze zajetí a blížící se smrti. Dezertér však nikoliv. Buď se žene kupředu jak slepé zvíře, klopýtá, přeskakuje kaluže, schovává se, snaží se běžet kupředu svému pocitu štěstí a zcela pomýlenému pocitu svobody. Bohužel většinou tento pocit zastře mysl a udělá z takovéhoto člověka jen kořist, po níž jdou lovci s úmyslem eliminace. Ztratí ostražitost, ztratí bázeň a běží lesem, jako se řítí utržený vůz dolů ze stráně.
Nebo se může objevit druhý typ válečného dezertéra. Přehnaně ustrašeného, který i při zvuku zlomené větve padá obličejem k zemi, hrne na sebe listí, klacky, trávu, prostě veškerý přírodní materiál, který je v dosahu, jen aby unikl pozornosti pronásledovatelů. Tak či onak, psychika dezertéra je tak nahlodaná pocitem svobody takříkajíc nadosah, že úplně změní stranu. Z jeho domnělých nepřátel se stanou podivuhodné osoby, které sice jsou nepřáteli, avšak skutečným nepřítelem v daném čase, na daném místě jsou lovci. Tedy ti, kteří ještě před pár minutami, hodinami či dny byli bratři ve zbrani, krajané, kteří hovořili stejným jazykem a měli stejné tužby, potřeby či sny. Zlomkem vteřiny, vyklopýtáním se ze zákopu nebo z postu hlídky, se barva uniformy obrazně změnila a pohled přátelských očí soukmenovců se změnil na pohled štváčů, kteří jsou zarytější nepřátelé než ti, proti kterým se v prvních dnech války rozhodl každý voják bojovat.
Oba případy těchto dezertérů končí špatně. Neexistuje dezertér, který by neskončil špatně. Tíha spravedlnosti osudu každého dostihne. V celkovém závěru je zcela jedno, zda kulka, která prokleje srdce takovéhoto utečence, pochází z hlavně zbraně nepřítele, či soukmenovce, který je ještě zavilejším nepřítelem. Smrt je smrt. Bez ohledu z jaké strany přijde.
Ne, tito chlapci nejsou dezertéři. Jejich oči mluví zcela jasně. Jsou vystrašení, dokonce možná i vyděšení, ale nejsou to zrádci národa. Zrádci vlasti. Zrádci Vůdce. Jsou to jen obyčejní kluci, kteří neměli tolik štěstí. I když oproti jejich padlým spolubojovníkům či mrtvým Rusům na kopci ho měli podstatně více.
„Pane?“ vytrhl z myšlenek Untersturmführera hlas Sebastiena.
„Musíme se pohnout,“ reagoval jmenovaný. „Jestli jich tu bylo víc, budeme za chvilku velmi snadnou kořistí. Vezměte co budete moct. Hlavně vodu a munici.“
Zanechal oba vojáky za sebou a zašel do míst, odkud před chvílí přinesl Sebastien vodu. V křovinatém podrostu leželi dva muži, skoro až v mileneckém objetí zaklínění. Na jednom ležela část stromu. Hrudník měl celý rozbitý a tvář prozrazovala značné překvapení. Druhý padlý zřejmě chytil střepinu, když se snažil strom zvednout. Třetí ležel o kus dál. Výbuch dělostřeleckého granátu mu utrhl nohu a zřejmě zemřel na vykrvácení či šok. Ač to možná vypadalo nevhodně, byla válka a nebyl moc čas dělat si něco z nějaké piety. Untersturmführer každému mrtvému odloupl vojenskou známku. Položil ruskou pušku na zem ledabyle vedle jednoho mrtvého a sebral německou zbraň. Posunutí závěru mu odhalilo, že zřejmě patřila první oběti tohoto střetu. Nábojová schránka schovávala všech pět patron. Z pásku odepnul sumky s několika řadami nábojů a od pasu mrtvým sebral pár granátu. Nezapomněl na dvě čutory vody.
„Na,“ podal dvě plné sumky ohromenému Rolfovi.
„Díky,“ pípl blonďák.
„Je čas jít,“ radil esesák bez jediné emoce svým novým druhům a vykročil směrem k postu ruského družstva.
„Kam?“ zeptal se Sebastien.
„Předpokládám, že tu kořeny nechcete zapustit. Musíme najít naše.“
Plavovlasý mladík jen pokrčil rameny a kulhavě vyrazil za Untersturmführerem.
„Rolfe, musíme pohřbít…“nestačil však větu dokončit, protože mu důstojník nedal možnost.
„Na to není čas, řekl jsem jdeme.“
„Ale pane, musíme pohřbít naše kamarády,“ odporoval kulometčík.
„Tak si vykopejte rovnou i svůj hrob, vojíne.“
„Prosím?“
„Dostal jste rozkaz. Splňte ho!“ nakázal rezolutně důstojník a zaměřil své světle hnědé oči na mladého muže, jemuž dělala představa nepohřbených kamarádů značné problémy.
I přes nesouhlas byl vycvičen poslouchat. Sehnul se pro kulomet a vyrazil tiše za kulhajícím Rolfem a Untersturmführerem.
„Jsi blbej,“šeptal naštvaně Rolf svému příteli, který ho v zápětí doběhl. „To nevidíš, že je to esesák ?“
„Já vím, ale…“
„Ty vole, tady není ale. Copak nevíš, co esesáci dělají?“ domlouval Sebastienovi drobnější přítel. „Viděl jsi, co má za metály?“
„Viděl,“ tiše promluvil Sebastien, nadhazujíc si kulomet na rameno.
„Tak vidíš, myslíš že ten kříž má za vaření kafe nebo prohánění ženskejch?“
„Máš pravdu.“ Sklonil hlavu Sebastien. I přesto, že měl metr devadesát a postavu velmi statnou, vypadal nyní jak malé dítě, které hledá kout, kam se schovat. Bylo mu do breku. Teprve teď na něj dopadla ta tíživá situace, v jaké se ocitli. Smrt všude okolo něho, a žádná možnost bezpečí. Svůj první střet s nepřítelem si představoval trošku jinak. Místo veselí nad vyhranou bitvou, je zachránil ze zcela jasného debaklu ostřílený esesák. Příslušník jednotek, které byly známé svojí odhodlaností, leckdy hraničící až s krutostí a brutalitou. Jeho přátelé, se kterými do války vstupoval, kromě Rolfa, leželi mrtví. Nepohřbení. Jak mršiny pod větvemi křovin.
Jen co se společnými silami došourali na násep, na němž se tyčilo ruské dělo, s vyděšeným výrazem zůstali hledět na tu paseku před sebou. Na zemi leželo pět těl ruských vojáků. Dva vojáci vypadali celkem nepoškozeně, avšak ti tři, kteří byli v době výbuchu v jeho bezprostřední blízkosti, už tak zdravě nevypadali.
„Boží to dobroto,“ blonďatému vojákovi se podlomila kolena.
Untersturmführer nedbale prohledával mrtvé, avšak nic zvláštního nenašel. Tři protipěchotní granáty a jeden protitankový[4].
„Tak za tohle byste měl dostat rytířský kříž,“ pokusil se zlepšit reputaci černovlasý obr.
„Za takovou pitomost se nedává.“ Odbyl pochvalnou poznámku důstojník. „Nic nemají, takže se musíme spolehnout na to málo, co máme.“
Untersturmführer se opět postavil a rozhlédl se po jámě, v níž právě našli svůj hrob Rusové. Nic použitelného neviděl.
Rolf se opřel o dělo, aby odlehčil své noze a vynaložil veškeré úsilí, aby se nemusel dívat na mrtvoly ležící všude kolem. Jeho kamarád si naopak mrtvoly prohlížel s jistým opovržením. Na rozdíl od Rolfa on viděl, co tohle dělo udělalo veliteli družstva, stejně tak dalším dvěma vojákům nyní odpočívajícím o necelých dvě stě metrů níž.
„A kam půjdeme?“ přerušil ticho stále bělejší Rolf. Na jeho tváři se dalo číst jak v otevřené knize. Nebyl voják krví a duší. Přesněji nebyl to ten typ člověka, co zastřelí jiného a vnitřně ho tato „vražda“ nebude drásat. Ať to byli nepřátelé či ne, pořád je vnímal jako živé bytosti z masa a kostí.
„Spíš mně řekněte, kde jste se tu vzali vy,“ se zájmem čekal na příběh těchto mužů Untersturmführer. Jeho hnědé oči se pichlavě zabořily do hrudi odpočívajícího blonďáka.
Přesunovali jsme se s 35. pěším plukem do Poltavy. Abychom posílili obranu v Charkově. Bohužel nám náš obrněnec vyplivnul a zůstali jsme stát u cesty. Velitel kvůli nám nechtěl zastavovat a tak pokračovali dál. My jsme měli opravit motor a přijet do večera do Poltavy.“
„Odkud jste jeli,“ zajímal se důstojník.
„Z Lubny,“ promluvil druhý z tázaných vojáků.
„Vždyť Lubna je támhle tím směrem, ukázal k západu Untersturmführer a Poltava je na úplně druhé straně. Víte vůbec, kde jste?“zlostně se tázal Untersturmführer, který začal být na pochybách, zda skutečně se nejedná o dezertéry a svým úsudkem se nenechal sám zmást.
Obličeje obou mužů však prozrazovaly, že jsou si vědomí, že vypadají jak blbci, protože vlastně neví, kde jsou.
„Jste zhruba 15 kilometrů od silnice spojující Lubnu a Poltavu.“
„Herbert teda zcela zjevně nevěděl kudy jít.“Kopl do ležící zelené přilby Sebastien. Ta se odrazila od nedaleko vyčnívajícího kamene a změnila směr. Vyletěla z náspu a s cinkavým zvukem se začala kutálet dolů. Po chvilce se s tvrdým nárazem zastavila a zaklínila mezi dva stromy, které spolu srostlé jak dva neoddělitelní přátelé se probíjely vzhůru k nebi.
„A kde jste nechali obrněnec?“ nenechal otázku dlouho viset ve vzduchu esesák, pozorujíc kutálející helmu.
„No tam, na té cestě,“ hodil rukou Rolf doufaje, že trefil alespoň hrubě místo, odkud šli. „Pak se cesta větvila a…“ pokrčil rameny, jako by tím bylo vše vysvětleno.
„Jdeme,“ kroutil nechápavě hlavou Untersturmführer. Skutečně nedokázal pochopit, co vedlo pět mladých mužů opustit obrněnce plného paliva, střeliva a hlavně tak strategicky velké hodnoty. Stejně tak nebyl schopen pochopit, proč velící důstojník 35. pluku porouchaného obrněnce nezapřáhl za nějaký tank, či jiného obrněnce, aby ho následně v zázemí základny mohli opravit a motor opět nastartovat.
„A kam teda půjdeme, pane?“ dožadoval se Sebastien.
„Jsme několik kilometrů odKlymkyvky,“ prozradil Untersturmführer. „Včera nás Ivani poctili svojí návštěvou. Rozstříleli celou naši rotu.“
„Předpokládám, že jste jediný přežil,“ pokusil se vstát z kola děla Rolf. Noha však nechtěla poslouchat, jak měla, a tak musel voják použít ke svému vstání pušku, o kterou se opřel jako o hůl.
„Koukám, že jste se vrátil k naší německé výzbroji“, poukázal Sebastien na Mausera[5], kterého nyní třímal v rukách Untersturmführer místo Mosina[6], se kterým se jako geroj objevil na svahu dělostřeleckého postavení nepřátel Říše.
„To nebyla trofej,“chladně reagoval Untersturmführer. „V polovině sovětského útoku, kdy naše rota měla ještě zhruba 90 vojáků,“ začal vysvětlovat důstojník, „se objevilo několik T-34.“ [7]
„Pro Boha,“ hlesl Sebastien, když si uvědomil tvrdost faktu, že pěší rota čelila tankové skupině.
„Bohužel jsem ani já, ani velitel naší roty s tímto překvapením dopředu nepočítali.“ Untersturmführerovi se na tváři objevil šibalský úsměv a poprvé od setkání s touto dvojicí vojáků běžné armády, jeho doteď kamenná tvář se pohnula. „Řekl bych, že však s námi nepočítali ani Rusové.“
„Co bylo dál,“ s nadšením vyzvídal Rolf, který se jakoby mávnutím kouzelného proutku vrátil v čase do dětských let, kdy poslouchával vyprávění svého děda, který měl ve svém vypravěčském repertoáru stovky příhod ze svého mladého života, které trošku oprášil či upravil, aby byly zajímavé pro mladé dětské ucho.
„Když se objevily tanky, byli jsme přinuceni změnit taktiku. Stáhli jsme se více do vesnice, v níž jsme byli zakopaní. Bránili jsme se několik hodin. Rusové nás několikanásobně přečíslili. Ale drželi jsme pozice. Hrnuli se ze všech stran, avšak po zhruba dvou hodinách bojů jsme pořád měli celou vesnici pevně v rukách. Bojovalo se o každý kousek země, každá cihla byla cílem obou stran. Zaznamenali jsme ztráty, ale pořád nás zbývalo hodně. S municí jsme šetřili, a tak jsme stříleli jen na jistotu. Když se objevily v podvečer zmíněné tanky a začaly do nás bušit, velitel roty mi přidělil četu, s níž jsem měl zajistit střed vesnice a připravit se na blížící hordu rudejch. Nalákal jsem tanky se zbytkem roty tak, abychom jim mohli přichystat přivítání. Drželi jsme ještě zhruba dvacet minut vnější perimetr, než se Ivani rozhodli využít svoje plechovky, aby nás zdecimovali. Ten jejich velitel byl buď magor, nebo vůbec nelpěl na životech svých lidí.“ Untersturmführer se na chvilku odmlčel a zahleděl se mezi stromy do míst, odkud přišel. Chvíli stál jak socha. Vypadalo to, jako by snad ani nedýchal. Oba vojáci netrpělivě čekali, jak bude jeho vyprávění pokračovat. Horlivě viseli na každém slovu tohoto muže, jehož strakatá uniforma mnohem více zapadla do přírodních barev tohoto terénu, než jejich šedivé kopřiváky.
Možná takhle nehnutě a tiše všichni setrvali několik vteřin, možná i minut, když z ničeho nic důstojník opět pokračoval podstatně tišším hlasem.
„Zaujali jsme postavení ve střední části a zbytek roty v čele s Obersturmführerem[6]mířil k nám. Past sklapla. Tanky se hrnuly středem, aniž by čekaly na pěchotu. Chyba ruského velitele byla podtržena. Pocit jejich svrchovanosti a pocit několikanásobné přesily jim totálně zbortil jejich ostražitost. Poslali tři tanky v linii a zbylé tři tanky nechali na vnějším perimetru s nadějí, že nás obklíčí. Jen co najel první tank do přímé úrovně hlavně našeho děla, vyletěla z okna domu zápalná láhev, která trefila průduchy motoru a tank začal ihned hořet.“
Oba vojíni měli oči na vrch hlavy. Tohle byl přesně ten příběh plný odvahy a hrdinství. Podobné příběhy hltali všichni kluci v Německu a Rakousku ze zažloutlých stránek knih, když ještě byli dětmi. Hrdinské ságy plné napětí, dobrodružství a dobrého konce. Podobné příběhy tomu, který právě líčil důstojník SS, se objevovaly už v počátcích války. Dokonce i jejich škola je k této vlastenecké osvětě vedla. Hrdinské činy dobyvatelské armády Hitlerovského Německa jim vyprávěl prof. Stünbach na Vídeňském gymnáziu. Tento zapálený nacista uměl zaujmout své žáky tak, že se nejeden z jeho svěřenců ihned po dovršení 18 let hlásil jako dobrovolník k Wehrmachtu. Dokonce vedl i tamní buňku Hitlerjügend a vychovával tak mimo rámec školních osnov mladé a zapálené nacisty, ochotné obětovat svůj život za blaho říše a Vůdce. Tato aktivita mu společně s jeho vírou v Německo a absolutní loajalitu k nacistickému zřízení v lednu roku 1942 vynesla pozici ředitele chlapeckého Gymnázia na Rinken Strasse ve Vídni. Nelze se divit, tento muž byl velmi svými žáky oblíben, rodiče chlapců uznávali jeho staré tradicionalistické metody a jeho nadřízení chtěli ocenit jeho přístup k mladé krvi nového pořádku.
Po krátké pomlce Untersturmführer opět pokračoval: „V ten moment vystřelilo naše dobře ukryté dělo na zadní tank a rozmetalo jeho věž na několik kusů. Prostřední tank byl zcela v pasti. Osádka tanku přes kouř neviděla ani před sebe, ani za sebe. Zneškodnili jsme ho na třetí výstřel děla.
„Páni,“ hlesl Rolf.
„Tak takhle se získávají vyznamenání,“ hodil hlavou k hrudi Untersturmführera Sebastien a přejel si rukou po své pravé náprsní kapse, kde kromě knoflíku nic nebylo.
„Tři tanky donutily Ivany změnit strategii,“ nebral ohled na poznámku kulometčíka Untersturmführer. „Jejich velitel si pozdě uvědomil, že nás velmi podcenil. Odolávali jsme, ale nebylo v našich silách se udržet. Rusáků nebyl jen prapor. Byl to celý mechanizovaný pluk.“
„A co udělali Rusové, když jste jim zničili během pár vteřin polovinu prvních tanků?“
„Kdyby polovinu,“ tvář Untersturmführera se zachmuřila. „Velitelé tanků na vnějším perimetru si uvědomili svojí zranitelnost a trochu se stáhli.“
V očích Untersturmführera se však nezračil hřejivý pocit vítězství, který tam oba vojáci hledali. Zračila se tam bolest a určitý druh jakoby strachu, či bázně.
„Pak to přišlo,“ stiskl rty Untersturmführer. „Poslali na nás snad vše, co tam měli. Ze všech stran vyběhlo na několik stovek rudoarmějců. Z lesa vyjelo několik dalších tanků. Ozvaly se dávky našich kulometů, samopalů a obsluha děla nevěděla, kam má natáčet lauf dřív. Munice začala scházet a všichni jsme věděli, že udeřila naše poslední hodinka.“
Tváře obou posluchačů byly zsinalé a jejich absolutní účast byla cítit z každého nepatrného pohybu.
„Mrtví byli na obou stranách. Náš náskok, který jsme si drželi v počtu zabitých, urputně klesal s každým zraněným či mrtvým mužem. Jako by snad nechtěli Rusové čekat, až vesnici dobije jejich pěchota, pustily se do nás i tanky, a bez ohledu na obyvatele vesnice, tanky odstřelovaly hezky bezpečně z povzdálí celou vesnici. Granáty padaly všude. Drželi jsme se a bojovali tak, jak by si každý velitel přál. Nebylo nám ale přáno. V prvních minutách těchto jatek trefil některý z tanků naše dělo. Rozletělo se na několik kusů do všech stran. Těla obsluhy výbuch rozházel po okolí. Munice, která dostala zásah, začala vybuchovat a těžce zranila další dva naše muže. Obersturmführer rozkázal ústup. Bohužel mě se ústup už netýkal. Vedle dopadl granát, který mě explozí vymrštil několik metrů od místa, kde jsem stál. Zahalila mě mlha a tma.
Rolf se oklepal, jako by jím projela vlna bolesti.
„Musíme jít,“ změnil téma Untersturmführer. Oběma vojákům bylo jasné, že se jejich nový velitel nechce o tomto dál bavit. Sklonil se k Rolfově noze, aby prohlédl obvaz, zda krev z rány neprolíná. Vše vypadalo v pořádku.
Museli pokračovat. Ztratili už dost času a nejbližší německé pozice byly v nedohlednu. Díky sovětské síle, která předchozího dne rozmetala rotu SS nedaleko Klymkyvky bylo toto území zjevně najednou v područí sovětů. Co bylo, horší byl pocit, že jediná síla o které věděl, byl 35. pěší pluk, do jehož jádra patřili oba vojíni. A tento pluk měl být v tuto chvíli nedaleko Poltavy. Tedy více jak dvacet kilometrů vzdálený. Severní část nad Klymkyvkou měla být bezpečná, zjevně však nebyla. Sověti nějak přešli přes obranu.
Rozhodl se projít přes Rusy směrem do Koťelvy, kde s jistotou před dvěma dny setrvával ještě 25. dělostřelecký pluk. Byl sám. Dva vojáci, kteří šli s ním, byli jediná posila, kterou měl. Před sebou více jak patnáct kilometrů s jednou velkou neznámou. Co je před nimi a okolo nich? Jak slepý, který se objevil na neznámém místě vyrazil tam, kde si myslel, že může nalézt bezpečí. Ze všeho však nejvíc postrádal jistotu, co ho v nadcházejících hodinách čeká.
[3] Untesturmführer – hodnostní označení nižšího důstojníka SS – jednalo se o alternativní označení pro Leutnanta Wehrmachtu (poručík)
[4] Protitankový granát – granáty s kumulativní výbušninou. Na rozdíl od běžných protipěchotních granátů, tyto granáty měly řízený směr výbuchu. Díky svému obsahu, dokázaly zneškodnit i tank.
[5] Mauser 98K – německá pěchotní zbraň ráže 7,92x57. Jednalo se o opakovací pušku jejíž nábojová schránka byla konstruována na pět nábojů.
[6] Mosin Nagant – sovětská opakovací puška ráže 7,62x54R, tato zbraň měla tři mutace. Vzor 1891/30 – dlouhá verze, často opatřená optikou používaná sovětskými odstřelovači, dále vzor 38 – kratší verze této pušky nejčastěji dávána do výzbroje pěchoty. Poslední model vz. 44 – stejná jako vz. 38 jen opatřená sklopným bajonetem. Stejně jako německý Mauser, nábojová schránka byla na pět nábojů.
[7]T-34/76 byl ruský tank střední kategorie. Velmi obávaný nepřítel tanků německé armády. Se svým 76,2mm dělem byl schopen probít všechny pancíře tehdejších tanků. Jediný, který se mu mohl měřit byl PzKW IV. Těch však německá armáda měla ze začátku východního tažení málo. Kromě středních T-34, se proti němcům často stavěli i KV-1, které sice byly zastaralé koncepce, avšak svým velmi silným pancéřováním, připravovali protitankovým dělostřelcům nepěkné chvilky. Jediný skutečný protihráč (v období našeho příběhu), který oběma zmíněným ruským tankům šlapal nemilosrdně na paty byl Tiger, nebo-li PzKW VI. Ty se začaly objevovat na střaně Říše až na sklonku roku 1942. To se však již T-34 dočkal svého vylepšení, kdy kromě zesílení pancíře a zlepšení dalších vlastností získal i 85mm dělo. Samozřejmě postupem doby jak válka pokračovala, se objevovalo stále více nových tanků, jako např. PZKW V – Panter, či mutace již používaných tanků, pro které T34 nebo KV-1 nebyl již těžký soupeř. Nejinak tomu však bylo i na straně Rudé armády.
[8] Obersturmführer – důstojnické označení SS, alternativou u Wehrmachtu pro toto označení byla hodnost oberleutnant – nadporučík.
eL
eL