Znáte to pořekadlo, kdo nic nedělá, nic nezkazí? Určitě to častokrát každý z nás slyšel a nejednou to bylo mířené i na nás samotné.
Kým a kdy?
Pojďme spolu toto tajemství skryté v každém z nás spolu otevřít. Třeba někomu z Vás otevře cestu a Probudí ve Vás něco, co ani nevíte že máte.
Častokrát tato sousloví "Co s tím děláš? Že to nenecháš být. Kdo nic nedělá nic nezkazí," jsme slýchávali od rodičů. Starších sourozenců, ale i od prarodičů a učitelů ve školách. Na první pohled se nejedná o nic vážného ba dokonce jste se nyní přistihli, že to používáte také, ale... To ALE. Většinou vše má své dvě tváře. A ta negativní tvář je tak mocná, že nás dokáže handycapovat na celý život . Většinou, slyšíme-li to od kamaráda, mávneme rukou. Kdo však od dětství hraje v našich životech tak mocnou úlohu, že nás dokáže řídit nevědomky i v dospělém věku?....
Rodiče.
Každé milující dítě již od prvních dní svého života vnímá rodiče - tedy matku i otce, jako středobod vesmíru. Velká spousta lidí si to ani neuvědomuje, ale je to přesně tak. Slunce, které nás vede a učí.
V případě že někdo má pouze jednoho rodiče o to silněji se na něho upne a následuje. Tedy zde je na problém zaděláno dvojnásob. Je všeobecně známo, že rodiče vychovávají své potomky tak, jak byli vychováváni oni. Je to zakódovaný algoritmus v každém z nás. A právě ta cesta k rozmotaní tohoto uzlu je právě v našich rodičích. Každé dítě se většinou v období puberty (samozřejmě není to dogma, může to byt dřív, avšak i později) s rodičem buď identifikuje, či rozejde-názorově. K identifikaci dochází od útlého věku, jsou-li rodiče milující. Jsou-li rodiče takoví, že vše je zajímá víc než jejich dítě, zanedbávají, ba dokonce týrají, většinou, je-li to možné, tak se snaží neopakovat chyby svého rodiče. Bohužel i tak se částečně identifikují a vždy je zde nebezpečí patologické degradace morálních hodnot dle i zcela zjevného špatného chování rodiče. To je i důvod proč často děti z dětských domovů (dále DD) mají cestu podstatně komplikovanější, než jiné děti pocházející z úplných či polo úplných rodin. Někdo by mohl namítnout, že není-li rodič, který by dítě mohl negativně ovlivňovat, jak je možné že děti z DD bez ohledu kdo byl jejich rodič kopírují opět to špatné chování, které lze nazvat patologickym.
Je zde vícero aspektů:
1. společnost v níž děti jsou. Ne všechny jsou v DD od narození. Některé se tam dostali v pozdějším věku s mají nastavené normy chování v "souladu" s chováním rodičů od nichž byly odejmuty.
2. Systém sociálních pracovníků. Ne každý kdo je vychovatelem na to skutečně má.
3. Chybějící citové vazby.
Ale o tomto jsem psát původně nechtěl.
Jak jsem uvedl výše, za vším stojí ve velké většině rodiče. V tomto případě moji drazí v tom ženu nehledejte. Ta nás, muže, formuje až později :).
Protože pro každé dítě je jeho rodič vzor, tak vše co nám je v dětství řečeno, vnímáme vážně. Proto jak už mnohokrát zmínil Jarda Dušek, "Neříkejte dítěti, že ho přetrhnete jako hada, protože ono to nepochopí. Neví co je to nadsázka." A přesně tak to funguje. Vynadáte-li dítěti, musíte hned mít připravenou druhou, vlídnou, tvář, protože ten mrňous musí vědět, že se na něho vlastně nezlobíte, i když myslí ano. Je to neuvěřitelné, ale je to neustálý boj emocí. A emoce jsou to co nás dokáže ovládnout a následně přivést na scestí Každý výbuch vzteku si neseme v duši dál.
Utrhne-li dítě květinu ze záhonu, kde si několik měsíců hýčkáte jeden kvíteček, automaticky se rozčilíte, ale uvědomte si jednu zásadní věc. Proč utrhlo tu květinu? Aby Vás naštvalo? Nebo aby Vám udělalo radost? Proto vztek není naprosto na místě. Chápu, že se to dobře čte, mně dobře píše atd., ale v takovémto okamžiku se Vám ovládnutí opravdu minimálně jednou pozitivně vrátí. Stejně to je tak, když něco rozbije.
Zavzpomínejte kolikrát jste schválně shodili ze stolu talíř i s jídlem, když jste byli malí. Pokud nemáte nějakou psychickou poruchu, či problém se zvládáním vzteku, tak to neuděláte úmyslně ani dnes. Vžijte se do toho mrněte pro nějž talíř je stejně velký jako pro vás dospělé veliký tác. A chce-li Vám ho třeba tříleté dítě podat, chce se Vám primárně zavděčit. Vím. Zde je obrovská šance, že talířek se do dřezu už nedostane. Nezadaří-li se, není správné dítě seřvat. Nejjednodušší cesta, jak dítě něco naučit, a zároveň během týdne nemuset shánět nový servis nádobí, je s klidem to dítěti vysvětlit. Ukázat mu střepy a i ho požádat o pomoc. Jen ne se sběrem střepů. Ať třeba drží lopatku na níž budete střepy nametat. Zároveň poučte dítě, že až Vám bude chtít příště přinést talíř, ať Vám to řekne, a Vy mu jděte naproti. Vemte si tu věc od něj a poděkujte mu za pomoc. I toto se Vám stokrát vrátí. V opačném případě ztratí důvěru v samo sebe. Nejen, že se Vám bude bát pomáhat, aby něco nezkazilo, ALE hlavně si to ponese v sobě dál. A z této maličkosti, nad kterou za pět minut mávnete rukou, pro dítko se vytvoří vnitřně blok.Stane se nesamostatným. Ustrašeným a plachým. A co hůř začne o sobě pochybovat a stane se z něho submisivní jedinec, jehož tato příhoda může ovlivňovat svým způsobem celý život. Pokud ho někdo neprobudí a nedodá mu tu jiskru, ze které může zapálit oheň čiré energie schopnosti a umu.
Mluvím z vlastní zkušenosti. Mám úžasné rodiče. Vychovali mě jak nejlépe dokázali a jsem jim za to vděčný. Otec je strojař. Velmi schopný a šikovný. Párkrát, když jsem byl dítě, tak jsem se snažil mu pomáhat. Znáte to. Něco opravoval a tak já si vzal vedle položené (nejoblíbenější nástroj malých kluků) kladivo. A chtěl pomáhat také. Většinou to dopadlo tak že jsem v zápalu oprav i s kladivem zmizel. A někde něco zkusil opravit sám. Podotýkám že ta věc před mým příchodem opravit nepotřebovala.
Jindy to byl šroubovák, kleště a tak dál s podobným výsledkem.
Určitě tušíte, že slova typu “nešika” byla celkem logická. Na obranu otce přiznávám, že měl se mnou kolikrát svatou trpělivost, nicméně ne pokaždé můj opravený výtvor šlo přejít mávnutím ruky (nesnažím se o metaforu facky - k tomu nikdy nedošlo!). A tak jsem se vydal cestou humanitního vzdělání, protože jsem měl pocit že jako nešika atd. bych tu školu nezvládl a zase bych otce zklamal.
A jsme u jádra pudla.
Naštěstí jsem před 5 lety koupil dům v horách. Pár let předtím mi jednou otec řekl, když jsem něco potřeboval udělat: "Pamatuj si, že se nesmíš bát to zkusit udělat sám. Nikdo nic neumí na poprvé. Ale když se Ti to nepodaří, tak to zkusíš znovu. A uvidíš, že to bude lepší. Jen se nesmíš nechat odradit." A tehdy jsem pochopil, že i můj táta, který je opravdu velmi tvořivý, se to sám naučil postupem času. A tak jsem začal tvořit. Postupem let jsem se dostal v některých věcech na podobnou úroveň, jako je nyní můj otec. Dělám si na chalupě nábytek. Navrhnul jsem a kompletně postavil zahradní domek včetně zateplení atd. Před pár lety bych tomu nevěřil, že něco takového dokážu. Jediné co jsem potřeboval slyšet od člověka, který je pro mě vzorem bylo: " To dokážeš. Nic to není. Jen se nesmíš bát."
Takže se nebojte přátelé. A hurá do toho. A bude-li se Vám někdo smát, když se to napoprvé nepodaří, tak nad tím mávněte rukou. Je to jeho věc. Ne Vaše :).
Sedím prave v domě v horách. Venku sněží, mrzne a mně v kamnech praská oheň. A vím, že o toto se s Vami musím podělit. Nevím proč, ale cítím, že jsem o to žádán. Na první pohled to možná není nic, ale věřte nechá to ve Vás jiskřičku, která zažehne tak mocný oheň - pomůžete-li sami mu se rozhořet.
eL