Asi jsem právě objevil Ameriku. Po pětatřiceti zimách hledání jsem objevil něco, co už mnozí zřejmě ví, ale není nad vlastní uvědomění. Bylo to jako, kdyby na mě někdo posvítil baterkou. Šel jsem si postavit vodu na čaj (oprava - na bylinkový výluh) a s konvicí v ruce to přišlo. Bylo to tam, náhlé prozření, závan čerstvého vzduchu, paprsek světla, studená sprcha v parném dni...
New Age komunita hrdě hlásá: "Nejdřív musíš začít milovat sám sebe, aby jsi mohl milovat druhého."
Ano, ano... to jistě, to všichni víme ale dnes tuto "duchovní pravdu" akceptoval i můj mozek, a to už je co oslavovat.
Je totiž skutečností, že na druhých nemáme rádi to, co popíráme (nenávidíme) v sobě samých. Naši bližní, resp. ti, které máme možnost poznat blíže, nám zrcadlí naše stinné stránky.
Když mi někdo z nějakého důvodu nesedí, ptám se sám sebe proč. Vždy dojdu k závěru, že buď má do extrému vyhnaný charakterový rys, který mám i já a je součástí mé masky (tudíž to nejsem já ale byl jsem učený takový být) anebo má charakterový rys, který já nemám (a odsuzuji jej, neboť jsem byl naučený jej z nějakého důvodu odsuzovat), který jsem potlačil a tudíž jej nemám.
Z toho vyplývá, že nemohu skutečně milovat někoho jiného dokud on/a bude mít mé charakterové rysy, které potlačuji/neuznávám/nenávidím. Tudíž musím nejdříve přijmout sebe jako komplexní jednotku se všemi povahovými vlastnostmi, kteréžto nehodnotíc, jsou součástí mne samého a jejichž odsuzovaní je cesta do pekla, ve kterém se momentálně nacházím. Teprve poté dokážu skutečně přijmout někoho jiného. A to bezpodmínečně.
S tímto vědomím je tedy mnohem jednodušší otevřít pomyslné dveře lidem, kteří nás iritují nebo nám pijí krev, neboť tím, že hledáme cestu k nim, nacházíme cestu k sobě.
MéR