Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co můžu udělat pro to, abych svůj svět změnil k lepšímu, co můžu udělat pro to, abych přestal sám sobě lhát, abych byl vůči sám sobě upřímný. Co můžu udělat, abych minimálně zavdal příčinu svému okolí, přemýšlet o svém životě. O tom, co děláme a co říkáme. Jestli náhodou není mezi těmito projevy naší existence nesoulad. A přišel jsem na to. Přišel jsem na to, jak jít dobrým příkladem.
Nekrást.
Ha! Copak já kradu? Copak jsem nějaká čórka? Nebo kleptoman ze zlaté klece? Tam nahoře se krade, to jo. Ale já? Obyčejnej člověk? Pche…
Když to vezmu od původí myšlenky, která mě vedla k tomuto uvědomění, dostanu se k typicky rozhorleným debatám, které bují v hospodách, kantýnách, v MHD, v čekárnách, rodinných oslavách atp. „Ti hajzlové si uměj nakráct!“ „A ještě jim to projde na amnestii.“ „Okrádají nás, kradou nám daně, co platíme.“ „Jde to tady od desíti k pěti, stojí to tu za ho*no.“ Atd. atp.
Nadáváme, stěžujeme si, obviňujeme, soudíme… Křičíme chyťte zloděje ale máme tak úplně čisté svědomí? Nebílíme byty, neškubeme kabelky z ramen, neloudíme peníze z důchodců ale poté, co všechny veřejně pranýřované zloděje s kamarády a známými odsoudíme, přijdeme domů, stáhneme si nějaký ten film či hudbu z internetu na počítač s nelegálním softwarem. Vytiskneme si recept na papíry, které jsme si donesli z práce a a sešijeme je sešívačkou ze stejného zdroje. Když na ulici najdeme peněženku, vytáhneme peníze a zbytek hodíme bezostyšně do koše. Když najdeme cokoliv jiného a nikdo nás u toho nevidí, pojmeme to za své, i když nám to nepatří. Z pojišťovny se snažíme vyždímat vždycky maximum. Kupujeme oblečení či boty, které vyrábí firmy okrádající své zaměstnance. Je nám to jedno. Nás to přeci nebolí. To není náš problém.
Z univerzálního hlediska není mezi 1mil Kč a 1,- Kč žádný rozdíl. Ten rozdíl vnímáme pouze my. Tudíž není rozdíl zda ukradnete půl města nebo jenom licenci počítačového programu. Každý krade stejně na své úrovni. Pro člověka, kterému denně projdou rukama milióny, není ulitý milion žádná zásadní částka. Pro člověka, který obrací každou korunu to je částka nevídaná. A zloděj křičí chyťte zloděje, protože ví, že kdyby měl také takovou příležitost (přístup k milionům) patřičně by jí využil. Protože ji ale nemá, tak křičí, chyťte zloděje podle oblíbeného pravidla „Když ne já tak nikdo!“.
Byli jsme tak vychováni. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Z totalitních dob, byla zlodějina něco jako boj proti nenáviděnému totalitnímu vedení státu. I sebemenší krádež státního majetku byla důkazem statečnosti.
Doba je ale už jiná. A je třeba své návyky změnit. I když se z elektronického pirátství stala jistá forma boje proti nadnárodním nahrávacím a softwarovým společnostem tak nemůžeme chtít, aby se shnilých kořenů vyrostl zdravý strom. Pokud jenom trochu chceme, aby svět kolem nás byl lepší, musíme začít u sebe. Musíme začít tou pozitivní provokací a beze strachu vyjít s rovnými zády do života. S čistým svědomím říct. „Já nekradu.“ Vím, že to nebude lehké, protože společenské návyky jsou hluboce zakořeněné a setkal jsem se s udivenými pohledy a očima v sloup, když jsem si odmítl vzít domů z kanceláře pracovní propisku a blok. Zní to neuvěřitelně ale ano, budete za exota, když veřejně odmítnete krást v rámci své působnosti. Je to natolik zažité, že určité formy krádeže a zlodějiny jsou v naší společnosti již normální.
Co takhle zkusit být pravdiví vůči sami sobě. Vyrovnávejte poměr energií přijatých a vydaných. Je to důležité. Je nerovnovážné jenom brát. A když něco není v rovnováze, tak to většinou spadne.
A nestyďte se za to. Být sám k sobě pravdivý je obtížné, ale stojí to za to. A když už budeme pravdiví k sobě, můžeme být pravdiví ke svému okolí. Občas to bude bolet, ale stojí to za to.
Je potřeba nastavit nové společenské paradigma.
Je potřeba nebát se a nekrást!
LF