„Milovat znamená být zranitelný.“ Poslední kapka objevivší se na internetu, podpořená všeobecným povědomím, hrající na city ublížených milovníků, hojně sdílená, která mě donutila vyjádřit své přesvědčení, neboť podobná prohlášení se, s blížícími se Vánocemi, množí. Žijeme v krutém omylu…
Milovat rozhodně neznamená být zranitelný. Skutečně milovat znamená být nezranitelný, sebe-vědomý, milovat sám sebe. Když miluji sebe samotného, neočekávám uznání od svého okolí. Dopřávám si jej dostatek sám. Jsem svobodný. Láska k sobě samému je skutečnou láskou. Je to přijetí mě samotného takového jaký skutečně jsem. Přijetí všech vlastností, které já sám, infikován viry společnosti, vyhodnocuji jako dobré či špatné. Pod supervizí přírody/boha/univerza/Lásky neexistuje dobrý/špatný. To pouze lidská mysl přesvědčuje naši existenci, že musíme být dobří/krásní/svalnatí/bohatí/úspěšní/slavní/vtipní, abychom si lásku zasloužili. Lidská mysl, globální mysl lidstva nám říká, co je dobře a co je špatně. A my chceme být dobří, abychom získali lásku.
Nebyli jsme vedeni ke zdravému vztahu k sobě sama. Svou důvěru jsme plně vložili na bedra svých rodičů, kteří se zhostili své role a dali nám do vínku své vlastní nevyřešené záležitosti. Včetně nenávisti sebe sama. Ty, kdo sis právě odfrknul s uplivnutím, že máš sám sebe rád a nenávist k sobě samotnému není tvůj případ, počkej chvíli, dej si čas a čti dál. Jako takový drobný test se postav před zrcadlo, dívej se sám sobě do očí, co nejhlouběji a s veškerou upřímností oslov sám sebe a třikrát po sobě zopakuj „miluji tě, miluji tě, tak moc tě miluji.“ Sleduj, co to s tebou udělá. Jaké vnitřní pochody to způsobí. Je možné a ze zkušenosti vím, že se to někomu nemusí povést vůbec. Ale na tom nic není, nejsi v tom sám a alespoň víš, na čem jsi.
Dovolím si tvrdit, že většina naší populace nebyla nikdy nikým vedena k lásce k sobě sama. Proto se snažíme hledat lásku u druhého, kolem sebe. Vyžadujeme od svého okolí uznání, alespoň náznak toho, že nás má někdo alespoň trošku rád, že jsme oblíbení. Tomu podřizujeme své chování rozhodování a jednání vůbec. Čím víc nám láska chybí, tím víc jí vyžadujeme, tím víc chceme vyjít se svým okolím po dobrém. Někdy to dojde tak daleko, že se snažíme vyhovět svému okolí na úkor sebe sama. A temný kruh hledání lásky se uzavírá. Ubližujeme sami sobě, abychom měli pocit, že nás někdo má rád.
Když dokážeme dát lásku sami sobě, nejsme manipulováni v rozhodování. Jednáme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jsme prodlouženou rukou Lásky. Jsme Láska.
Když máme rádi sami sebe, máme rádi i své okolí s jeho nedostatky. Nepodmiňujeme své vztahy požadavkem náklonnosti či uznání. Vztahy jsou čisté, a když nám někdo tvrdí, že nás „nemá rád“, víme, že to je projev jeho vnitřního stavu k sobě sama. My ho máme rádi i přesto, že on nás ne. Nepotřebujeme jeho náklonnost či uznání, protože si je dokážeme dát sami. My ho máme rádi i přesto, že se vůči nám může projevovat nenávistně, protože víme, že kořenem jeho projevu je nenávist k sobě sama.
Skutečná láska je bezpodmínečná. Skutečná láska dává, i když okolí jenom bere. Skutečná láska je všude kolem a jenom čeká, až ji pustíme do svého nitra. Je připravená na okamžik, kdy přestaneme věřit v domněnku, že lásku nám může dát někdo jiný než my sami. Ve svém nitru máme místo jenom pro sebe. Pokud se v něm násilím snažíme udržet někoho jiného, pro nás samotné v něm nezbyde místo. Pokud se nám tento prostor podaří zaplnit námi samotnými, otevřeme tím další prostory pro naše blízké, známé a klidně celý svět.
Když vyžadujeme lásku od svého partnera, vyžadujeme ji cele, bez jakýchkoliv kompromisů. Chceme mít partnera pouze pro sebe, protože on je pro nás důkaz, že za něco stojíme. Je s námi, protože jsme „dobří“. Pokud se baví/směje/dotýká s osobou opačného pohlaví, nedejbože s ní má sex, vnímáme takové jednání podvědomě jako důkaz toho, že nejsme dost dobří a ztrácíme hlavu. Vědomě takovou situaci vnímáme tak, že „to se přece nedělá“ a trestáme. Vůbec nás nezajímá, že našemu partnerovi je třeba ve společnosti někoho jiného lépe. Vůbec nás nezajímá, že by partner byl s někým jiným šťastnější. Musíme ho mít pro sebe. Musíme cítit jeho „lásku“. Vždyť ho přeci tak „milujeme“. Musíme ho mít pouze pro sebe jako důkaz toho, že za to stojíme. Musíme někoho mít. Když žijeme sami, cítíme, že se na nás ostatní dívají přes prsty. „Proč nikoho nemá? Asi bude trochu mešuge, když s nikým nevydrží.“ Ovšem s partnerem máme místo ve společnosti jisté. Jsme někdo. Někdo jiný s námi žije, protože on ví, že jsme dost dobří na to, aby s námi mohl žít.
Partnerská láska je závislost. Je to naše vstupenka do „normální“ společnosti. Je to naše sebepotvrzení. Veřejné razítko „Jsem OK“. A tak vstupujeme do vztahů, které se časem jeví jako nefunkční, hádáme se, pereme se, nadáváme, stěžujeme si, utíkáme, lžeme si, a to vše ve jménu lásky.
Ona bujná, vášnivá „láska“, to prvotní poblouznění, které je s oblibou prezentováno v romantických knihách, seriálech a filmech, není skutečná Láska. Je to vášeň, chemická reakce organismu, připravenost k fyzickému spojení. Bezesporu jde o pohyb velmi silných energií, které ale se skutečnou silou Lásky nemají mnoho společného.
Příběhy spojené s vášní jsou nadmíru silné, dojemné, tragické a zejména velmi emotivní. Neustálým opakováním podobných příběhů kolem nás, nabýváme dojmu, že tak to je. Že takto to chodí a láska je vlastně příčinou nejen dobrého sexu ale také mnoha problémů, komplikací mnohdy nějakého zranění a často i smrti. Láska je pak považována za vášeň a skutečná Láska, která je životem samotným, stojí opodál a čeká, až se probudíme.
Skutečným projevem Lásky je nepoutat člověka, kterého milujeme, násilím k sobě. Pokud jej skutečně milujeme, chceme pro něj to nejlepší. Necháme ho odejít, když s námi není šťastný a myslí se, že šťastný bude jinde. Když si dokážeme dát lásku sami, nepotřebujeme ji od partnera ani kohokoliv jiného. Bude nás těšit, že je šťastný. Šťastnější než s námi. I když jsme přesvědčeni o tom, že bez nás šťastnější nebude, nemůžeme mu bránit v jeho vlastní zkušenosti. A i kdybychom mu v tom zabránili, nakonec by nás stejně opustil, ovšem s větším humbukem, křikem a nenávistí.
Je třeba Lásku rehabilitovat. Je třeba chápat Lásku správně. Je třeba žít Lásku. Je nezbytné oprostit se od mediální manipulační masáže, mít srdce otevřené a neplést si vášeň s Láskou. Vášeň je cit. Láska je stav. Láska nevyžaduje splnění žádných podmínek. Vášeň je, když… Láska JE.
Zkus to. Zkus neoplácet. Zkus nebrat útoky ostatních osobně. Jde o cizí trápení, ne tvoje. Naopak zkus vyjít vstříc. Snaž se pochopit. Otevři náruč. Válka není cestou k míru. Boj není prostředek Lásky. Prostředkem Lásky je pouze a jenom Láska. Neočekávej Lásku u ostatních. Začni u sebe. Buď Láskou. Když si nevíš rady, zeptej se sám sebe: „Co by na mém místě udělala Láska?“ Láska netrestá, Láska neodmítá, neoplácí. Láska přijímá, Láska konejší, chápe.
Tudíž: Když skutečně miluji, nejsem zranitelný. Když toužím, jsem zranitelný. Když skutečně miluji, netoužím. Jsem.
MéR