Díky Jaroslave Srpe
Pro mě je dobrým příkladem synchronicity vtip o dědovi, který chodil pravidelně do kostela a vydatně v rámci svých možností přispíval do kasičky aby mu Bůh byl nakloněn. Jednou jel na kole do sousední vsi, nevybral zatáčku pod kopcem a zapadl do močálu. Jeli okolo hasiči, zastavili a volali na něj "dědo, my vám hodíme provaz, chytněte se". Ale děda si usmyslel, že je právě vhodná příležitost aby vyzkoušel, zdali ho má Pánbůh rád. A odpověděl: "to jste hodní chlapci, ale já vás nepotřebuji, mě pomůže Pánbůh, protože chodím pravidelně do kostela". Za dvě hodiny jeli hasiči zpátky, zase zastavili, protože děda už byl v močálu až po krk a volali "dědo, teď už žádné blbosti, my k vám přistrčíme žebřík a vytáhneme vás". A děda na to, to nejsou blbosti, to je zásadní věc - "buď mě Pánbůh má rád a pomůže mi, nebo mě nemá rád a pak nemá můj další život smysl". Za dvě hodiny klepe nasranej dědek na nebeskou bránu a hned si stěžuje Svatému Petrovi, jak ho Pánbůh vypekl. Svatý Petr odpověděl, že to je závažná věc a že tedy zahájí reklamační řízení. Zatelefonoval Pánubohu, že potřebuje reklamační formulář a že neví, kde ho najít, protože ani nepamatuje, kdy měli poslední reklamaci. A Pánbůh mu odpověděl: "jakápak reklamace, copak jsem mu tam dvakrát neposlal hasiče?"
Aby člověk mohl synchronicitu vnímat, musí být otevřený. A když ho život nakopne, tak to vzít jen jako informaci "takhle tedy ne - tož znovu a jinak". Pokud se stáhne do své bezpečné ulity, ta ho ochrání při dalším kopanci, ale zabrání mu vnímat důležité souvislosti.