Moudrost není vlastnictvím jednoho člověka. Všichni bychom měli jednat v souladu s moudrostí, ale ta nepatří jednotlivci. Moudrost znamená osvícení dávnými a po generace prověřovanými představami o nacházení přírodního zákona.
Hunbatz Men- májský strážce
Moudrým není vskutku ten, jenž v sobě chce nahromadit všechno vědění světa. Soustředí se tak jen na svou osobu a jeho rozum tak chladně a vypočítavě kalkuluje s čísly, pojmy a mnohdy i s lidskými osudy. Nenalézá pak nikdy opravdové naplnění, skutečné štěstí a nikdy se necítí býti u cíle, tedy neprožívá skutečný hluboký pocit, že smí být součástí něčeho mocného a velikého. Možná snad mnohý vědec narazí na „strop", nad nějž již více svými přístroji a výpočty nemůže. Ale on ve skutečnosti narazil jen na mezník. Chce-li jím však projít, musí použít zcela jiných nástrojů, schopností a možností své bytosti.
Ano, oblast, kterou může probádat náš rozum, je omezená a v porovnání s celým dalekosáhlým Stvořením není nikterak velká. Člověk dostal na svou pouť po této Zemi důmyslný nástroj- rozum, který je mu zde velkým pomocníkem. Ale rozum sám není člověkem. Pravé Já lidské bytosti nesídlí v mozku, ale blízko srdce, tam, kde cítíme bolest, lásku, radost i žal. Rozum nám má napomáhat vyznat se dobře zde na Zemi, vše si dobře zorganizovat, utřídit, zařadit myšlenky a vjemy, ale lidská bytost má ještě mnohem více schopností, než pouze rozumové myšlení. Člověk přišel na Zemi jen na krátký čas (z hlediska věčnosti je pozemský život vskutku jen krátkou dobou), ale když odloží své pozemské tělo i s jeho nástrojem, rozumem, žije dále, stále prožívá, vidí, myslí, jedná a cítí…
Toto vše nás může vést k zamyšlení, že náš svět a s ním každodenní prožívání se přece nemusí vtěsnat jen do zúžené oblasti, kterou může probádat náš rozum a již mohou poznávat naše smysly.
Opravdová moudrost tkví v tom, že nejprve nasloucháme a poznáváme pradávný běh přírodních zákonů. Budeme-li opravdu chtít, smíme je poznávat v každé žilce listu, v šumění větru, ale i v mocné bouři či ve stálém koloběhu obrovských slunečních soustav. Když začneme poznávat, že podle těchto pravidel, hranic či zákonitostí se řídí již po miliardy let veškerý život ve vesmíru, aniž kdy k tomu potřeboval člověka, spatříme v tom hlubokou moudrost. Moudrost, před kterou se můžeme jen pokorně sklonit, neboť kdyby měl člověk sám i podle své byť i té nejlepší vůle alespoň na chvíli vést běh sluneční soustavy nebo řídit rovnováhu a běh tak rozmanitého života na jedné louce či v lese, brzy by nastal stav nerovnováhy, kolísání a rozpadání se celku. Co jest to za sílu, která dává neomylně každé ráno slunci vyjít na oblohu, jaká síla to probouzí každé jaro přírodu ze zimního spánku, po němž smíme pozorovat zázrak za zázrakem, kdy se spící holá krajina promění v překrásnou, životem pulsující rozkvetlou louku?
Pravá moudrost člověka tkví v tom, že ve svém životě tuto vyšší moudrost, tato pravidla či pradávné zákonitosti poznává a snaží se sladit s nimi veškeré své konání. Zjistí pak, že ten samý proud, který kupříkladu probouzí na jaře přírodu, či dává slunci svítit, ta samá síla, pokud se jí v pokoře otevře, může probudit, povznést, naplnit cele pulsujícím životem i jej samotného. Nemusí pak do nekonečna bádat a hloubat rozumem, aby došel k poznání, nemusí narážet na žádná omezení, strop či nepřízeň osudu. On se svým nitrem spojil se silou, která mocně vládne všemu, aniž je nám hmatatelnou a viditelnou. Ona jest. A vše, co se jí radostně otvírá, tak jako po ránu každá prostá květina, ve svém náručí pozvedá, naplňuje radostí a pocitem sounáležitosti s pravěčným životem, který zde pulsuje již od počátku věků.
I věda již o této síle ví. Člověk ji pak nazývá různými jmény. Je však pošetilé bránit se zuby nehty tomu, že hybatelem, východiskem a původem této pravěčné síly je Bůh. Mnohý člověk se možná podvědomě brání přijmout ve svém nitru víru v Boha, jak ji vykládají kazatelé v kostelích. Nechme padnout všechny utkvělé, zúžené představy a nechme ve svém nitru v klidu vyvstat obraz toho, že On stvořil přírodu- prostou a nádhernou ve své čistotě. Od Něho bereme to, co nám každé ráno dává chuť a sílu vstát, a co naši duši v okamžicích hluboké radosti naplňuje pocitem blaženosti a štěstí.
Jen člověk se snažil přiblížit Boha svým rozumovým představám, a tak tento pojem, ale i nádhernou Boží Lásku zúžil natolik, že mnozí lidé dají přednost ateismu před vírou. Člověk však má schopnost projít kolem konečné mety, k níž sahají schopnosti rozumu, a kráčet volně a radostně dále, poznávat svým citem krok za krokem prosté, ale ve své velikosti až zázračné účinky této mocné síly. Když o to celý život budeme skutečně usilovat, pocítíme pak opravdovou velikost Boží, jejíž prožití nás bude naplňovat trvalým štěstím a radostí, jaké nám nemohou přinést žádné radovánky či poklady tohoto světa.
M.M.
Naši starci k nám promlouvají
Cítím bolest a hněv nad tím, že jste v honbě za pokrokem rozryli povrch této planety, a to, co nazýváte biosférou či ekosférou, a co mí lidé jednoduše nazývají Matkou, jste zanedbávali a zraňovali.
Naši starci k nám promlouvají, že je třeba učinit více, než jen zachránit to, co zbývá z našich původních domovů.
Musíme přispět k celkové změně názoru na svět… aby lidstvo zachovalo prostředí, o které se všechny kultury a národy dělí.
Ruby Dustan- Indiánský kmen Lytton
Člověk bere s přemírou z darů matky Země, aniž je plně využívá, aniž si jich váží a je za ně vděčen. Země skrývá své bohatství a je nastavena tak, že může stále plně dávat všem budoucím generacím právě tak hojně, jako dávala generacím před námi. Od dnešního moderního člověka je tolik pošetilé, že bez předchozího pochopení a poznání pradávných zákonitostí, rovnováhy v přírodě a toho, jak může plně darů přírody využít, jen drancuje Zemi .
Hovoří o velkém technickém pokroku, o své vyspělosti, povyšuje se nad dřívější, prostěji myslící, v souladu s přírodou žijící národy, a viditelně si sám pod sebou podřezává větev. Což chceme, aby naše děti musely dýchat znečištěný vzduch, aby musely kupovat mrtvou vodu balenou v plastech, když jsme všechny živé toky a klokotající říčky otrávili? Chceme, aby naši potomci museli jíst potraviny nahrazované chemickými látkami, namísto živinami a vitamíny sálající ovoce a zeleninu z našich zahrad? Chceme, aby žili v betonových městech plných hluku, smogu a místo výletů do nádherných zdravých lesů chodili do přeplněných, uměle vytvořených zábavních center?
Již nyní je tomu tak. Dnešní blahobyt, po kterém jsme za dřívějších časů toužili, nám nepřináší naplnění a opravdové štěstí. Proto je třeba, abychom snad ve svých dějinách, či ve svém nitru nalezli prazáklad, abychom našli pravou podstatu a takové vědomí a vědění, na kterém se dá stavět a na němž může vykvést znovuzrozená společnost, která bude žít životem, jenž bude v harmonii, jak říkají indiáni, s Matkou. Budeme žít tak, že se nám bude všeho potřebného dostávat a současně bude zachován trvale udržitelný rozvoj. Jak nalézt tu správnou cestu, jak změnit náš názor na svět?
Moderní člověk se neohlíží vpravo ani vlevo a vidí jen svůj prospěch. Je třeba, abychom byli nejprve žáky, kteří se učí. Učí se, pozorují a poznávají pradávný běh bytí, podstatu života samého.
Před dávnými věky byla Země s láskou připravována mnohýma rukama Božích služebníků k tomu, aby na ni směl přijít člověk, který se zde naučí moudrosti a bude všechno bohatství, které je mu zde jen propůjčeno, zodpovědně spravovat.
Člověk je na Zemi hostem a všechny její dary jsou mu k dispozici. Jak bychom se my sami zachovali k hostu, kterému jsme připravili nádherně prostřený stůl a on by se choval neukázněně jako to nejsvéhlavější dítě? Nejspíše bychom jej bez prodlení vykázali a již více bychom jej nepozvali. Jakou trpělivost a nepochopitelnou Lásku musí k nám, malým nerozumným lidským tvorům chovat Stvořitel, že nás již dávno nevykázal? Jeho láska však není bez spravedlnosti a bez přísnosti. Již nyní může člověk pociťovat, že on sám není pánem na Zemi, ale že se Země začíná otřásat. Lidem, kteří si mysleli, že mohou vše, dává jasně najevo, že síla, která ji stvořila a která jí udržuje při životě, tak, jako nás všechny, je mnohem mocnější a nenechá již více hloupého člověka ničit nádheru a bohatství, které patří všem tvorům, ne jen lidem této generace. Všichni tvorové žalují na člověka, neboť jim vytěsnil a zničil nádherné místo k životu.
Současnou situací, jak po stránce ekologické, tak také vším, co se kolem nás děje, jsme nyní vyzýváni, abychom skutečně změnili svůj dosavadní postoj ke světu. Jsme jedni z mnoha tvorů, kteří zde žijí. Se všemi máme žít v harmonii právě tak, jako rostou stromy v lese- každý má právo na světlo a místo k životu. Naučme se nejprve naslouchat a poznávat, dříve než budeme chtít vést, řídit, rozhodovat a … ničit. Jak říkají staří indiáni- buďme v souladu s Matkou.
My ženy máme možnost svým nitrem vyciťovat, co je správné, a co nikoli. Posilujme myšlenky Lásky, harmonie, čistoty a milujme vše, co žije a usiluje ke světlu, ať jsou to zvířata, rostliny, či lidé. Čisté srdce, dětská radost a láska v srdci, to je řeč, které rozumí všichni tvorové- nejen zvířata a rostliny, ale i nám lidem neviditelné bytosti přírody, kterým dnešní člověk tolik ublížil. Otevřme jim svá srdce a tiše naslouchejme, navažme ztracené spojení se všemi bytostmi, které tvoří a pečují o čistou nezkalenou přírodu a o naši matku Zemi. Naučme se poznávat pradávnou moudrost Života. Potom poznáme, která cesta je správná a vede tak vzhůru k ozdravění a záchraně.
Modlitba kmene Ojibwayů
Posvátnou cestou
Děde,
Pohleď na naše provinění.
Víme, že v celém Stvoření
Jsme to byli jenom my lidé,
kteří sešli z Posvátné cesty.
Víme, že to jsme my,
Kdo se rozdělili,
A my to jsme,
Kdo se musí opět spojit
a vydat Posvátnou cestou.
Starče,
Svatý,
Nauč nás lásce, soucitu, úctě,
Které nám pomohou zhojit zemi
a sebe navzájem.
Čerpáno z knihy Moudrost amerických indiánů- Steven McFadden
Zdroj: http://www.cesta-zeny.sk/