V posledních měsících jsem okolnostmi čím dál víc a víc přesvědčován, že jedinými potřebnými učiteli vedoucími mé myšlenky k uvědomění si všehomíra je příroda a já sám včetně mého těla. Celý život hledám to, co je dávno objeveno. Čím víc člověk žije v souladu s přírodou, tím víc mě tato skutečnost naplňuje pravidelným chvěním, naznačujícím souhru, soulad, kontakt s pravdou.
Knížka Škola malého stromu je jedním z mnoha skvělých důkazů, že má uvědomění míří správným směrem a rezonují s universem. MR:
Čtivá a emocemi naplněná knížka vypráví příběh malého indiánského chlapce, vyrůstajícího po smrti rodičů u svých prarodičů, žijících osaměle v horách. "Malý Strom" (což je chlapcovo jméno) od nich dostává to nejcennější, co může dítě potřebovat: laskavou péči, přijetí, podporu i příležitost k samostatnosti. Na pozadí láskyplného vztahu dědy a babičky a jejich přístupu k němu se z něho - místo traumatizovaného chlapce, trpícímu úzkostmi a naučenou bezmocností - stává vnitřně silný a svobodný člověk. Knížka je vhodná pro dospívající i dospělé, kteří mají ve své historii podobně traumatizující zážitky nebo hledají vlastní cestu k výchově svých potomků.
Ukázka č. 1
Ukázka č. 2
Ukázka č. 3
Spíš než ve významu slova si dědeček liboval v jeho zvuku a v tom, jak ho kdo vysloví. Říkal, že lidi, dyž vyslovujou jednotlivý slova, můžou mít stejnej pocit, jako dyž poslouchaj zvuky hudby. Babička s ním v téhle věci souhlasila, protože právě tak nějak spolu mluvili.
Babička se jmenovala Včelička. Věděl jsem, že když jí někdy pozdě v noci říkal: "Sme sví, Včeličko,"že jí vlastně říkal: "Miluji tě," protože tak se to dalo z těch slov vycítit. Nebo když si spolu někdy povídali a babička řekla: "Seš se mnou, Walesi?" a dědeček odpověděl: "Sem," a myslel tím "Chápu tě". Láska a pochopení byly pro ně jedna a táž věc. Babička říkala, že není možné milovat něco, co nechápeš; není možné milovat lidi ani Boha, když ani lidem, ani Bohu nerozumíš.
Dědeček a babička se chápali, a proto se i milovali. Babička říkala, že s přibývajícími léty se chápání prohlubuje a že může být tak hluboké, že si to obyčejný smrtelník neumí ani představit, natož vysvětlit, a tak tomu říkali: "Sme sví."
Dědeček povídal, že dyž se za starejch časů řeklo "sme sví", myslelo se na lidi, kerejm se dalo rozumět a kerý měli porozumění pro druhý, takže to vlastně byli všichni "milovaný lidi". Jenže z lidí se stali strašný, sobci, a tak se tím dneska myslej už jenom pokrevný příbuzný. Ale dřív to tak nebylo.
…
Babička vyprávěla, že každý člověk má dvě mysli. Jedna mysl řídí potřeby tělesného života. Ta třeba rozhoduje, jak si opatřit střechu nad hlavou, potravu a vůbec věci pro tělo. Je třeba jí užívat při zakládání rodiny, při vychovávání mladých a tak. Řekla, že tuto mysl musíme mít, abychom si mohli zajistit živobytí. Ale zároveň řekla, že máme i jinou mysl, která s tím nemá nic společného. Řekla, že je to duchovní mysl.
Babička řekla, že kdo používá mysl tělesného života k sobeckým a záludným plánům, k tomu, jak podrážet druhé lidi a vymýšlet si, jak z nich získat hmotný prospěch, špatně skončí; jeho duchovní mysl se scvrkne tak, že není větší než hikorový oříšek.
Babička ještě dodala, že když umře tělo, umře s ním i tělesná mysl, a že člověku, který celý život prožil jenom s touto myslí, zbude ta duchovní mysl velikosti hikorového oříšku, protože jenom ta přežívá, když všechno ostatní zaniká. Potom, řekla babička, až se znovu narodíš - protože tak to musí být -, potom se tu octneš s oříškovou duchovní myslí, která prakticky není schopná pořádně chápat.
Nakonec se může scvrknout jako hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. V takovém případě ztrácíš svého ducha úplně.
Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo; když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.
Babička vysvětlovala, že duchovní mysl je jako sval. Při používání se zvětšuje a sílí. Říkala, že jediný způsob, jak toho dosáhnout, je používat duchovní mysl k pochopení, k tomu se ale dveře prý neotevřou, dokud se neskoncuje se sobectvím, a tak s tělesnou myslí. Teprve potom se začíná chápání rozvíjet, a čím víc se snažíš pochopit, tím je silnější.
Samozřejmě, řekla, pochopení a láska jsou jedno a totéž, jenže lidi na to často jdou z falešného konce, snaží se předstírat, že milují věci, i když je nepochopili. To prostě nejde.
Hned jsem věděl, že musím začít poznávat všechno, co jde, protože jsem nechtěl skončit s myslí malou jako oříšek.
Babička řekla, že duchovní mysl může dorůst takové velikosti a síly, že je schopná pochopit všechno o svých minulých tělesných životech a dosáhnout toho, že se jí nakonec tělesná smrt ani netkne.
Babička mi řekla, že leccos z toho můžu pochopit na svém tajném místě. Na jaře, když se všechno rodí (a vůbec vždycky, když se něco rodí, dokonce i nějaká myšlenka), vládnou svízele a zmatek. Jarní bouře, to je, jako když se v krvi a bolestech rodí dítě. Babička říkala, že to jsou duchové, kteří se úporně brání, aby nemuseli být zase vtěsnáni do hmotných pout.
Pak přijde léto - naše dospělé životy - a podzim, kdy zestárneme a duch má podivný pocit nežádoucího času. Někteří lidé tomu říkají nostalgie nebo smutek. V zimě je všechno mrtvé, nebo se tak aspoň zdá; tak jako naše těla, když umírají, ale pak se, stejně jako jaro, rodí znovu. Babička říkala, že Čerokíové to znali a pochopili už velice dávno. Řekla, že jednou poznám, že i gumovník na mém tajném místě má svého ducha. Ne ducha lidí, ale ducha stromů. Řekla, že to všechno ji naučil její táta.
Babiččin táta se jmenoval Hnědý jestřáb. Řekla mi, že měl hluboké poznání. Dovedl chápat myšlenky stromů. Jednou; když byla malá holka, tátu popadla starost a říkal, že bílé duby na hoře jsou neklidné a mají strach. Na hoře, kde se procházel mezi duby, trávil mnoho času. Byly to velmi krásné stromy, vysoké a rovné. Nebyly sobecké, dopřály místo škumpám, tomelům, hikorám i bukům, aby živily divokou zvěř. Protože nebyly sobecké, měly hodně ducha a ten duch byl silný.
Babička řekla, že táta byl tak zachvácen obavami, že k nim chodil i v noci, protože věděl, že je něco v nepořádku. Potom, jednoho časného rána, sotva se slunce vyhouplo nad hřeben, Hnědý jestřáb uviděl, jak se mezi bílými duby pohybují dřevorubci. Značkovali je a vymýšleli, jak je porazit a všechny dostat dolů do údolí. Když odešli, řekl Hnědý jestřáb, bílé duby začaly plakat, Nemohl ani spát. Sledoval dřevorubce, kteří pro své povozy vybudovali cestu do hor.
Babička řekla, že její táta promluvil s čerokískými muži. Rozhodli se, že bílé duby zachrání. V noci, když dřevorubci odešli a vrátili se do osady, Čerokíové rozkopali cestu a napříč vyhloubili výkopy. Ženy a děti jim pomáhaly. Ráno přišli dřevorubci a strávili celý den opravováním cesty. Ale v noci ji Čerokíové rozkopali znovu. Tak to pokračovalo další dva dny a dvě noci. Potom tam dřevorubci postavili stráže vyzbrojené puškami. Celou cestu však uhlídat nestačili a Čerokíové hloubili příkopy, kde se dalo.
Babička říkala, že to byl úporný zápas, až byli všichni unaveni. Jednoho dne, když dřevorubci pracovali na cestě, padl na jeden z povozů obrovský bílý dub, povoz rozdrtil a zabil dva mezky. Řekla, že to byl nádherný zdravý strom, nebylo nejmenšího důvodu, aby padl, a přece se to stalo. Dřevorubci se budování cesty vzdali. Přišly jarní deště a dřevorubci se už nikdy nevrátili.
Babička řekla, že když měsíc dorostl do úplňku, uspořádali v porostu bílých dubů velikou slavnost. Tancovali při žlutém úplňku, bílé duby zpívaly, dotýkaly se navzájem větvemi a hladili i Čerokíe. Babička řekla, že zpívaly pohřební píseň za bílý dub, který položil svůj život na záchranu svých druhů; panovala přitom prý tak zvláštní nálada, že se téměř vznášela nad horami.
"Malý strome,"řekla, "takovéhle věci se nesmí nikomu říkat, protože v tomto světě, který je světem bílého muže, by to ničemu neprospělo. Ale ty je musíš znát. Proto jsem ti je vyprávěla."
Tehdy jsem pochopil, proč jsme v krbu topili jen takovými poleny, která už opustil duch. Pochopil jsem život lesa a hor.
Babička říkala, že její táta měl takové pochopení, že ví, že bude silnější ve všem, co bude poznávat ve svém příštím životě. Řekla, že doufá, že bude taky silná; že se s ním zase sejde a že se jejich duchové navzájem poznají.
Babička řekla, že i dědeček se blíží k pochopení, aniž to tuší, a že budou vždycky spolu; jejich duchové to budou vědět.
Zeptal jsem se babičky, zda si myslí, že i já se můžu vydat tou cestou, abych nezůstal pozadu.
Vzala mě za ruku. Šli jsme dlouho dolů, než konečně odpověděla. Řekla, abych se stále pokoušel chápat. Řekla, že by se mi to mohlo podařit a že bych se možná mohl dostat dál než ona.
Řekl jsem, že mi vůbec nejde o to, abych se dostal dál. Že by mi docela úplně stačilo, kdybych ji aspoň dohonil. Je v tom totiž taková divná osamělost, když člověk zůstává pozadu.
...